Zlomčelo

Hrdinou dnešního příběhu bude Arni Zlomčelo, vůdce klanu Tesáků. Arni je člověk statečný, chytrý, ale hlavně s tvrdou palicí. Překlad flavor příběhu ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zlomčelo

Roy Graham, s přispěním od Jenny Helland

Magic Story, 22. 1. 2021

 

Světlo Starnheimu se nad Feltmarkou blýskalo jako stříbrná mince, a travnaté, zelené pastviny se vlnily v mírném větru — jako malířské plátno, které se brzy zkropí rudou barvou.

Dnes se tu chystá bitva. Nebude to žádné střetnutí mohutných armád, o kterém by se vyprávěly ságy. Bude to jen malá potyčka. Na jedné straně houf Skellů, ověšený strach nahánějícími trofejemi, oblečený v ostnaté černé zbroji, v rukou zahnuté meče. Na druhé straně o dost menší skupina Tesáků. Vlastně to ani nebyla skupina, byl jich stěží tucet. Skellů, kteří k nim přes travnaté pláně mířili, bylo více než dvakrát víc. Ale i tak si Tesáci vykračovali jako pyšní kohouti. Dnes se tu chystá bitva, a pokud mohla Njala soudit, bude krátká. Ale i ta nejkratší a nejmenší bitva je pořád bitva, a proto tu Njala byla, a spolu s ní i Alajn. Obě valkýry, pastýřka i sklízečka, budou pozorovat a soudit.

„Tam,“ ukázala Alajn štíhlým prstem na Tesáka v čele. „To je jejich nový vůdce. Arni Zlomčelo mu říkají. Velký válečník, velký hráč, a stejně velký piják.“

Arni Brokenbrow | Art by: Dmitry Burmak

 

Njala přimhouřila oči. Byl menší než ostatní Tesáci, a ani nebyl tak mohutně stavěný. Jediná věc, která ho od ostatních odlišovala, kromě hřívy zrzavých vlasů, byl kostěný kel, zabodnutý v jeho čele, který trčel jako groteskní roh.

„Vůdce? Jako všech Tesáků?“

„Všech.“

„Tak co dělá tady?“

Alajn pokrčila rameny. „Co já vím? Nudil se.“

Njala se zamračila. Pro valkýry byl život člověka krátký jako letní odpoledne, a pro odvážné a lehkomyslné Tesáky býval o dost kratší. A bezhlavé činy jejich vůdců jim obvykle zaručovaly život ještě kratší. Vypadalo to, že Zlomčelo nebude výjimkou, a brzy se přidá ke svým soukmenovcům u hodovní tabule ve Starnheimu.

Obě skupiny se k sobě blížily, téměř bolestivě pomalu, a Skellové se rozptýlili do tvaru půlměsíce, aby Tesáky snadno obklíčili. Obě strany vystřelily několik zvědavých šípů, které se zabodly do štítů nebo spadly neškodně do trávy. Teď nastane ta chvíle: chvíle, kdy se ukáže podstata každého z bojovníků. Otočí se a utečou, aby je při úprku zabili nepřátelé — nebo Alajn, pokud se dostanou daleko — nebo zůstanou bojovat a zemřou hrdinnou smrtí, aby je Njala odměnila?

Arni lehkým pohybem tasil meč a protočil ho v ruce. Pak se usmál. Přímo na Njalu.

Njala ztuhla. To bylo nemožné, musela to být jen náhoda. Ani ti nejmoudřejší ze smrtelníků nemohli valkýry vidět, pokud ony samy nechtěly být viděny. Ale i tak si Njala nemohla pomoci a připadalo jí, že se jí Arni snaží něco říct. Jako by říkal a teď se dívej.

A přesně v tu chvíli, kdy byly obě skupiny ne víc než deset kroků od sebe, Tesáci vyrazili do útoku, přímo na střed řady Skellů. V čele běžel Arni Zlomčelo, meč napřažený, a jeho válečný pokřik byl spíš veselý než nenávistný.

„No,“ zvedla Alajn obočí, „tesáckou suverénnost mu upřít nemůžeme.“

Njala vydechla. Ten okamžik mezi ní a Zlomčelem, ať už to bylo cokoli, byl pryč. „Vypadá to, že tvé práce dnes nebude zapotřebí, sestřičko,“ usmála se.

„Uvidíme,“ odpověděla sklízečka, „ke zbabělosti je vždycky příležitost.“

Nečekaný útok Tesáků Skelly překvapil. Rychle se snažili zvednout kopí a vytvořit obrannou linii, a Njala sledovala, jak Arni v čele útoku vyskočil, přes hroty kopí, přes máchající sekery, přes vztyčené štíty, a zabořil svůj meč do přilby divoce vyhlížejícího muže v čele Skellů. O chvíli později se skupinky střetly s ohlušujícím rachotem oceli: meče zvonily, štíty praskaly, zbroj se otřásala.

Njalin úsměv zmizel. Po chvíli bylo jasné, že Skellové řadu neudrží; roztáhli se příliš široce. Tesáci brzy prorazili skrz a řadu Skellů rozdělili. Pak už to netrvalo dlouho, Skellové se brzy obrátili na útěk, a Alajn tiše odletěla vykonat svou pochmurnou práci. Njala dokázala jen užasle sledovat Arniho, který se posadil na hromadu pobitých Skellů, vyšší než on sám, a rozesmál se jako ženich na své svatbě.

„No, sestřičko,“ objevila se u ní Alajn s úsměvem na rtech. „Vypadá to, že dnes nebude zapotřebí tvojí práce.“

V nekonečné síni Starnheimu se konala hostina. Hodovní stůl se vzpíral zákonům geometrie: byl vždy tak dlouhý, jak bylo zapotřebí, aby k němu mohli zasednout hrdinové všech věků, všech klanů, všech ras z deseti světů Kaldheimu, kteří si zasloužili tu čest tu být. Navzdory tomu se Njale zdálo, že je tu jedno volné místo. Celá síň jí připadala prázdnější, než by měla být.

Zlomčelo měl ten den zemřít, zdálo se to tak jisté. Njala jako valkýra takové věci dokázala vycítit. Teď se cítila trochu zahanbená, že o Arnim v podstatě nic neví. Na druhou stranu, zrovna tady nebude těžké to napravit.

Hormgarta našla s pohárem u úst — což nebylo neobvyklé, poháry tu byly bezedné a plné toho, co jste si zrovna přáli. Ze všech trpasličích skaldů, co tu byli, byl Hormgart Njalin nejoblíbenější. Jeho příběhy v sobě měly zvláštní, dědečkovské kouzlo, na rozdíl těch chvástavých a pyšných, co vyprávěli jiní. Hormgart si otřel vousy, zešedlé už před staletími, a mohutně říhl. „Njalo! Jaká neočekávaná čest, že mi prokazuješ tu — tu čest.“

„Hormgarte, doufala jsem, že bys mi o někom řekl. O jednom smrtelníkovi.“

„Víš, to není tak, že bychom se znali všichni navzájem.“

„Je to nový vůdce Tesáků. Arni. Arni Zlomčelo. Musel jsi o něm něco slyšet.“

I přes závoj pití Njala poznala, jak se ve starcových šedých očích zablesklo. „Ach, Zlomčelo. No, o něm bych jeden dva příběhy znal.“

Opodál u stolu začal někdo zpívat, a řady bojovníků se přidávaly a vlnily, zpívajíce starou píseň o beskirské bojovnici a houfu jejích nápadníků, které proměnila ve svou armádu. Ukázalo se, že tu píseň u stolu začala zpívat právě ona beskirská bojovnice, a s rozpřaženýma rukama ostatní bojovníky dirigovala. Hormgart si toho nevšímal. Jeho vrásčité ruce se usadily na kolenou, a Njala poznala, že se chystá vyprávět — sedl si zpříma, naklonil hlavu, odkašlal si, a začal. „Víš, Arni se vždycky nejmenoval Zlomčelo.“

„Och?“

„Kdysi mu říkali Zkozyskoč,“ poklepal si Hormgart na nos. „Až do onoho osudného dne…“

Onoho osudného dne, hluboko v horách, se objevila skupina vražedných trolů, plenících vesnice Tesáků okolo Rudého hřbetu. Tesáci si to, pochopitelně, nemohli nechat líbit. Trolové byli nebezpeční, a nebezpečí znamenalo šanci být odvážný, a odvahou jste si mohli vydobýt jméno. Proti trolům vyrazilo mnoho Tesáků, a jednu jejich skupinku — dost malou — nevedl nikdo jiný než Arni Zkozyskoč, který šťastnou náhodou začal po trolech pátrat přímo v místě, kde měli doupata.

Na vrcholcích Špičatých hor, obklopené ostrými skalami z rudého kamene, Njala a Alajn pozorovaly muže zvaného Arni Zlomčelo, který znovu pokoušel smrt. Nebyla to ale chladná ostří Skellských mečů; tentokrát to byl drak.

„Technicky vzato to není drak, ale saň,“ upozornila Alajn.

„Fajn,“ řekla Njala. Tak tedy saň.

Ale nehleďme na názvosloví: byl to ohromný tvor, samé zuby a drápy a ostnatý hřbet, na hlavě měl čtyři rohy, a ocasem svištivě roztínal vzduch. Arni a jeho bojovníci ho obklíčili, ale to jim moc nepomohlo. Pokaždé, když se někdo ohnal sekerou nebo kopím, švihnutí ocasu ho rázem usadilo na místo. Arni seděl opodál, mimo kruh bojovníků, a něco kutil s dlouhým lanem. Zdálo se, že si té bestie vůbec nevšímá.

„Co to dělá?“ kousala se Njala do rtu. „Jestli bude jen vázat uzly, hrdinnou smrtí nezemře.“

Mezitím jeden z bojovníků vykročil vpřed, hlasitě zařval, a ohnal se obouruční sekerou přímo do boku bestie. Sekera se odrazila, jako by narazila do skály. Saň otočila hlavu a zpražila bojovníka pohledem doruda rozžhavených očí. Muž pustil sekeru a dal se na útěk do bezpečí.

„Nemáš tu práci?“ zamumlala Njala sestře.

Alajn sledovala, jak muž po hlavě skočil do průrvy mezi skalisky, aby se vyhnul sanímu ocasu. „V tomhle případě se nejedná o zbabělost, ale o pud sebezáchovy,“ poznamenala.

Arni ještě jednou zkontroloval uzly na laně, a pak spokojeně vstal. Až teď si Njala všimla, že na laně udělal smyčku; Arni začal nejdřív pomalu, ale pak stále rychleji točit lanem nad hlavou. Pak s mistrovskou přesností hodil, smyčka se zaklesla o jeden z rohů saně a pevně se utáhla. Saň instinktivně uskočila — a Arniho stáhla s sebou.

Njala zalapala po dechu, když Arni vyletěl do vzduchu, přímo na jeden ostrý skalní výčnělek. Ale těsně předtím, než dopadl, přetočil se ve vzduchu, na skálu dopadl nohama, a odrazil se. Njale připadalo, že to udělal schválně.

Saň to očividně zmátlo ještě více než valkýru — o ohlušujícím zařváním trhla hlavou znovu, a těsně předtím, než Arniho strhla ze skály, to Njala spatřila zas: jeho úsměv, stejný jako tehdy. A teď se dívej.

Tentokrát saň škubla hlavou rovně, a Arniho strhla přímo k sobě. Dopadl za její hlavu, na krk, svinuté lano v jedné ruce. Na malý okamžik se usadil, jako by byl na palubě lodi, a ne na hřbetě zuřivé bestie. Saň se vzpínala a otáčela, ale Arniho shodit nedokázala.

Ale Njala nebyla jediná, kdo zíral na Arniho, který tasil volnou rukou meč a zvedl ho do výše tak, aby se zaleskl na světle: všichni Tesáci zírali s očima vytřeštěnýma, jak jejich vůdce meč zabořil mezi rohy bestie. O chvíli později se mohutné tělo saně zhroutilo k zemi.

„Neuvěřitelné,“ zašeptala Njala. „On skutečně— skutečně—“

„Vypadá to, že tvůj oblíbenec opět nezemřel,“ řekla Alajn, ale Njala ji stěží vnímala. Místo toho vzpomínala na Hormgarta a jeho příběh.

Po dlouhém a namáhavém výstupu po skalní stěně se Arni s ostatními zastavili, aby si odpočinuli. A tehdy uslyšeli ty nechvalně známé zvuky — lámání kostí, zvířecí skřeky, a tu chrčivou a bublavou řeč trolů, vycházející z blízké jeskyně. Arni se opatrně připlížil, a zjistil, že to není jen pár trolů kamenožroutů. Bylo to plné doupě trolích bojovníků — a bylo jich mnohem víc než Tesáků. Jenže pokud by teď odešli pro posily, mohl by doupě objevit někdo jiný a slávu si urvat pro sebe.

Arni byl mocný válečník, pravda, ale nebyl jen silný: byl i vychytralý. Poté, co si promluvil s kněžími, a poté, co mu požehnali, Arni vystoupil zpoza skal.

„Hej,“ řekl trolům, kteří jen překvapeně otevřeli tlamy s vyčnívajícími kly. „Plenili jste naše vesnice u Rudého hřbetu, a tak jsem přišel sem, se svou armádou berserků vás rozsekat na kusy. Ale rozhodl jsem se, že vám dáme ještě šanci to urovnat jinak. Vyzývám jednoho z vás na souboj v hlavičkách,“ usmál se. „Ten, kdo prohraje, odtáhne, a už se nikdy nevrátí.“

Tover Hromokrev byl bezpochyby ten největší člověk, jakého Njala kdy viděla. Byl téměř o dvě hlavy vyšší než ostatní Kannahové, a jeho holá potetovaná hruď, dvakrát širší než kohokoli jiného, se každým nádechem mohutně dmula. Když procházel mezi vysokými borovicemi Aldergardu, náhle vypadaly menší. Arni ani tak nepatřil k nejmohutnějším, ale v porovnání s Toverem vypadal jako malý chlapec.

„To je ta chvíle,“ řekla Njala, sledujíc vše zpovzdálí, a občas zamávala křídly, aby vzlétla o něco výš a získala lepší výhled. „Dnes se to musí stát. Čestný souboj s tímhle? Arni konečně — konečně — najde svou smrt.“ A jaká úžasná a slavná smrt to bude! Njala se už nemohla dočkat, až mu bude blahopřát k jeho hrdinnému životu a ještě hrdinnější smrti, až ho odnese do Starnheimu, kde bude celou věčnost pít, hodovat, a bojovat. Čekala na to po čertech dlouho.

Alajn, na druhou stranu, nevypadala přesvědčeně. Naklonila hlavu a pousmála se.

„Co je?“ řekla Njala.

„Tedy,“ začala sklízečka, „když si uvědomím, že už osmkrát se situace vyvinula jinak, než jsi čekala, sestřičko, tak mi to začíná připadat spíš jako zbožné přání.“

Njala se zamračila a otočila zpět ke shromážděným bojovníkům. Ti utvořili kruh, Kannahové i Tesáci společně, asi dvacet kroků v průměru, s Arnim a Toverem uvnitř. Hromokrev sundal ze zad sekeru. Byla to zbraň vhodná pro zlobry a troly, ohromná, dvoubřitá, z pevné oceli, ale Hromokrev s ní mával, jako by to byla dřevěná hračka. „Zlomčelo!“ zahřměl hlasem, který shodil z větví blízkých borovic závěje sněhu. „Máš poslední šanci litovat. Plaz se přede mnou a mými předky, požádej nás o odpuštění za to, že jsi znesvětil pohřebiště mé rodiny, a tenhle kruh opustíš živý.“

Ale Arni se jen poškrabal v zrzavých vousech a ušklíbl se. „Nebereš to všechno moc vážně, Tovere? Buď upřímný, tys nikdy nezabloudil a nemusel sis odskočit někde, kdes to neznal?“

Hromokrev s pohrdáním vycenil zuby velké jako balvany. „Tas meč, človíčku.“

Arni poslušně tasil. Oproti sekeře jeho protivníka vypadal jeho meč spíš jako dýka — ale opět zazářil, lesklý a ostrý, ve slabých zimních paprscích.

Nedošlo k žádnému opatrnému kroužení, žádnému odhadování a zkoušení protivníka. Hromokrev zařval jako medvěd, vyrazil vpřed, a ohnal se sekerou obloukem téměř stejně širokým, jako byl kruh okolostojících bojovníků. Arni se přikrčil, aby se vyhnul ráně, a vyrazil blíž, ale Hromokrev se ohnal znovu, s bleskovou rychlostí. Arni uskočil, tančil okrajem kruhu, a Njala, aniž si to uvědomila, zdvihla ruku se zaťatou pěstí. „Bojuj statečně! Ano!“ zašeptala, spíš sama k sobě. „Buď hrdina a konečně zemři!“

Ohromný Tover udeřil znovu, a znovu, Arni se snažil zaútočit mezi jeho údery, ale obdržel kopanec do žaludku, který ho odhodil do náruče bojovníků na okraji kruhu. Njala sebou bezděky škubla. O okamžik později byl Arni opět na nohou.

Znovu a znovu se ohromná sekera snažila bezúspěšně Arniho rozpůlit, ale ani Arni sám toho nemohl moc udělat, jen uskakovat a uhýbat. Nebylo to jen ohromnýma a dlouhýma Toverovýma rukama, které mu bránily dostat se blíž, ale i neustávajícími útoky jeho sekery. Obyčejný bojovník by byl dávno u konce s dechem, ale Tover Hromokrev obyčejný bojovník nebyl.

Tover nakročil k dalšímu úderu, a Arni se připravil uskočit. Náhle ale Tover protočil ruku a namísto toho, aby sekl, Arniho toporem sekery udeřil do brady, až odletěl.

„Hleďme, finta,“ ozvala se Alajn. „Ten hromotluk není jen takový tupý surovec, na jakého vypadá.“

Njala neodpověděla. Očima sledovala Arniho, který vyplivl krev a zvedl se na nohy. Už se neusmíval, ale v jeho pohledu se zračila soustředěnost a obezřetnost, jakou u něj valkýra dosud nespatřila. Náhle ji zaplavil podivný pocit. Co to jen je… obava?

Hromokrev zaútočil znovu — stále s nezmenšenou silou a rychlostí jako mnohokrát předtím — ale Arni tentokrát neuhnul, neskrčil se, nepřekulil: skočil přímo do rány, a hladkým švihem meče ťal do toporu sekery. Dřevo zapraštělo, a kruh bojovníků se rozpadl, aby se vyhnul letící hlavici sekery, která se vzápětí zabořila do kmenu blízké borovice.

Arni byl nárazem odhozen také. Hromokrev na okamžik strnul. Zíral na zlomený topor, který už k ničemu nebyl, ale když se Arni už potřetí zvedl na nohy, Tover vyrazil k němu. Než se Arni stačil ohnat mečem, obr ho popadl mohutnýma rukama a zvedl ze země.

Arni sebou škubal a svíjel se. Kopal, zápasil, klel, ale všechna jeho rychlost a hbitost mu byla k ničemu. Byl chycený jako králík.

Shromáždění bojovníci, kteří oba zápasníky až doteď povzbuzovali a jásali, ztichli. Jediné, co Njala slyšela, byly mělké, lapavé Arniho nádechy, zatímco ho Hromokrev v medvědím objetí drtil stále víc, a mohutné svaly na jeho pažích a ramenou se vzdouvaly námahou. Meč Arnimu vyklouzl z dlaně, a bezhlesně dopadl do rozbředlého sněhu.

„Njalo,“ položila jí Alajn ruku na rameno, a její hlas byl překvapivě něžný. „Možná— možná by ses na to dívat neměla.“

„Ne,“ potřásla Njala hlavou. „Musím u toho být. Až do konce.“

Ještě pár chvil, ještě pár posledních namáhavých nádechů, a bude po všem. Arni se dostane do Starnheimu: Njala ho konečně odmění tak, jak už si dávno zasloužil. Po tom přece pořád toužila, nebo ne? Byla to její práce. Její povinnost. Její čest. Ale přesto si Njala náhle uvědomila, že nechce, aby Arniho ten hromotluk rozmačkal. Chtěla, aby se z toho nějak dostal, jako vždycky předtím. Chtěla, aby zvítězil. Chtěla, aby legenda o Arnim Zlomčelovi ještě neskončila. A taky neskončí.

Njala rozepjala křídla a vyrazila směrem ke kruhu, ale Alajn jí zastoupila cestu.

„Njalo, je to čestný souboj.“

„Ale—“

„A i kdyby nebyl, my jsme valkýry. Nesmíme zasahovat do lidských osudů. Moc dobře to víš.“

Byla to pravda, ale Njale na tom náhle nezáleželo. Snažila se přijít na nějaké východisko, na nějaký důvod, který by ospravedlnil zásah, který by její sestru přesvědčil, a náhle to spatřila.

Arni se usmál. Přesně tím úsměvem, který Njala tak dobře znala.

A teď se dívej.

Hromokrev ho držel nad zemí, takže o to líp využije jeho vlastní váhu. Poprvé za celý souboj si oba protivníci pohlédli do očí. Arni zaklonil hlavu. Víc, ještě víc, a Njala si náhle vzpomněla na to, jak skončil Hormgartův příběh o tom, jak Arni Zlomčelo přišel ke svému jménu.

Hodiny ubíhaly, Světlo Starnheimu se sklonilo k narudlým vrcholkům Špičatých hor, a Arni s trolem stále bojovali. Oba byli unavení, zkrvavení, a hlavy se jim motaly z bezpočtu úderů, které si do nich navzájem uštědřili — ale Arni se stále usmíval, stále nadšeně předstupoval k další hlavičce. Trol, na druhé straně, přestával věřit svým očím. Ten člověk dokázal držet krok. S trolem! V hlavičkách! Trol se trochu styděl, ale hlavně začínal mít strach. Co když ten maličký človíček nakonec vyhraje? A v tu chvíli strachu a nejistoty se trol rozhodl udělat něco, co trolům není tak neznámé: podvádět.

Nastal čas. Arni i trol se zapřeli nohama a zaklonili hlavy k dalšímu úderu. Ale zatímco Arni švihl přímo, trol naklonil své kly přímo na Arniho čelo. To ovšem byla strašlivá chyba. Na světě bylo mnoho lidí stejně silných jako Arni Zkozyskoč, i silnějších. Bylo tu mnoho lidí vychytralých jako on, i vychytralejších. Ale nikdo z těch, kdo se Arnimu vyrovnali v síle nebo ve vychytralosti, neměl tak silnou a tak tvrdou lebku.

Arni Slays the Troll | Art by: Simon Dominic

Ozvala se hromová rána, a rozezněla se ozvěnou celou jeskyní. Když ozvěna utichla, trol ležel v bezvědomí na zemi, jeden z jeho klů byl u kořene vyrvaný. A nad ním vítězně stál, zkrvavený a s trolím klem zabořeným ve svém čele, Arni Zkozyskoč — až na to, že od této chvíle už Zkozyskoč nebyl.

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Jeden komentář k “Zlomčelo”

  1. Navarro napsal:

    Super, díky za překlad. Konečně žádné nebinární to, ale pořádnej kanec. Narvat hlavičku trollovi…

Zanechte odpověď