Vzestup Zendikaru, kapitola 5

Nahiri, Nissa, a Jace se střetnou ve Zpívajícím městě v souboji, který rozhodne o osudu Zendikaru. Překlad páté kapitoly příběhu Vzestupu Zendikaru.

 

 

 

 

 

 

 

Dvě ochránkyně

Vzestup Zendikaru, kapitola 5

A. T. Greenblatt

<<< Kapitola 4 <<<

 

 

Nissa se připravovala na boj s těmi, které kdysi považovala za spojence, a napadlo ji, jestli neudělala obrovskou chybu už tím, že kdysi opustila Zendikar.

Jace s Nahiri stáli před ní, těžce oddychovali po svém běhu zpět k bráně Zpívajícího města. Za Nissou stáli elementálové z Kazandu. Tucty a tucty.

Kdyby se Nissa nestala sférochodkyní, nesužovala by ji bolest a pocit viny za minulé chyby a ztracená přátelství. Neoplakávala by Gideonovu smrt. Nebo Chandřinu lásku.

„Jak,“ udýchaně vyrazila Nahiri. „Jak tu můžeš být… tak rychle?“ Byla poškrábaná a pomlácená, ale hněv v její tváři byl nezmenšený.

Na boku měla vak s lithoformovým jádrem. Tlumeně pulsovalo i skrz látku.

Nissa zaťala pěsti.

Na druhou stranu, pokud by tehdy neopustila Zendikar, pokud by tolikrát nezklamala, nestála by teď před Zpívajícím městem a nebránila by svůj domov.

„Zendikar je můj domov. Je to srdce mé moci a síly,“ řekla. „Znám všechny cesty i to, jak je použít. Ale vy dva“ — pomyslela na elementála z kapradí, kterého Nahiri bez rozpaků zabila v akoumském Nebeštěpu, a cítila, jak okolní elementálové začali hrozivě vstávat — „vy dva to nikdy nepochopíte. Zmizte z mého domova.“

Jace se snažil něco říct, ale Nissa ho ignorovala. Soustředila se na Nahiri, která vykřikla, „Tohle je můj domov, ty stromolezko!“

Elementálové se napnuli a instinktivně přikročili blíž k Nisse, odhodlaní ji bránit svými životy.

Nissa byla na chvíli obětavostí těchto ztělesnění Zendikaru dojata. To oni ji nalezli v jejím vyhnanství, to oni ji přijali mezi sebe, když byla osamělá.

Jace se ani nepohnul. Jen vyčaroval magickou ochranu.

Elementálové, součásti srdce a duše Zendikaru, při ní stáli navzdory jejím chybám a zkáze, kterou v minulosti způsobila.

Nahiri zdvihla ruce, a zdi Zpívajícího města se začaly otřásat.

Elementálové, kteří jí ukázali, co znamená být součást rodiny. Ti, co jí teď přispěchali na pomoc, i když je nežádala. , ne Nahiri.

Co by udělal Gideon? Pomyslela si Nissa.

Řekl by, že nastal čas zvolit si svůj osud.

„Braňte Zendikar,“ promluvila k elementálům hlasem tišším než šepot. Ale slyšeli ji. A pochopili.

A začali Zendikar bránit. Vyrazili jako vlna tříštící se o pobřeží.

Nahiri vždy věřila v moc kamenů, v jejich sílu i v to, že kámen přežije vše, i čas. Ale dnes poprvé, po tisících letech, když se na ni hnaly tucty a tucty elementálů, začala o své lithomantské moci pochybovat.

Stejně jako Nissa se elementálové pohybovali až nemožně rychle.

Nahiri zvedla kamenný sloup o zlomek okamžiku dřív, než do ni narazil ohromný, dupačovi podobný elementál. Ten zařval, a jedinou ranou své listnaté pěsti sloup roztříštil. Zavrčel na ni, a Nahiri mu vzdorně odpověděla. Máchla rukama, a v okamžiku, kdy po ní elementál skočil, odhodila ho obří kamenná pěst, vynořivší se ze země.

Nahiri se usmála.

Ale její úsměv zmizel, když spatřila Nissu. Elfka se vznášela ve vzduchu, na oblaku z popínavé révy, ruce rozpřažené, a okolo ní proudila zelená energie. A za ní…

Za ní byl ten nejpodivnější elementál, jakého Nahiri viděla. Byl ohromný, ve tvaru orla, ale stvořený z kořenů jaddi. Všiml si Nahiri, a bleskově vyrazil k ní, zobák i spáry rozevřené.

Nahiri zavolala na pomoc kameny, ale elementálovy spáry se jí zabořily do ramene. Nahiri vykřikla bolestí i překvapením. Elementál máchl křídly — jednou, dvakrát — a začal se vznášet do vzduchu.

Chytej, pomyslela si Nahiri, a škubla oběma zápěstími. V okamžení se objevilo třicet rudě žhnoucích mečů a zabořilo se orlovi do těla. Elementál zařval a pustil ji. Nahiri se odkulila a vyskočila na nohy, jen aby se střetla s dalším ohromným elementálem, tentokrát stvořeným z vody, včetně řas i uvnitř plovoucích ryb.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zasyčela Nahiri, když uskočila před vodní pěstí.

A boj pokračoval.

Nahiri občas zahlédla Jace, nadávajícího a čarujícího iluze ohně a potěru Eldrazi, před kterým elementálové instinktivně ustupovali. To ji ohromilo. Jace využíval největší strach Zendikaru jako zbraň i štít, který ho dokázal ochránit před záplavou spárů a tesáků, rohů i trní.

Ale Nahiri pochopila, že oba se jen brání neutuchajícímu přívalu.

Jak to ta elfka dokáže vyčarovat všechno najednou? pomyslela si.

A pak ji, na jeden krátký a hrůzný okamžik, napadlo, jestli Nissa není v právu. Jestli jsou elementálové zosobněním Zendikaru, pak sama sféra Nisse poskytla své zbraně. A Nahiri nemá nic.

Ne. Má. Mí sílu a odhodlání. Dokáže ovládat kámen. Dokázala přežít po tisíciletí. Je ochránkyní skutečného, starobylého Zendikaru. Byla ochránkyní samých kamenných základů tohoto světa.

A teď zastaví tohle šílenství.

Jediným plynulým pohybem Nahiri odhodila kamennou pěstí elementála stvořeného z deště a podzimního listí. Napřímila se, rozkročila, a zamířila.

Pak prudce tleskla.

A poslala přímo na Nissu padesát žhnoucích mečů.

Nissa překvapeně vytřeštila oči, ale než ji meče stačily zasáhnout, znovu se objevil ten ohromný orel — Nahiri nechápala, odkud — a jediným máchnutím křídel všech padesát mečů odhodil stranou.

Sakra, zaklela Nahiri, a sáhla po moci kamenů. Snažila se na Nissu házet balvany, snažila se donutit okolní zemi, aby elfku uvěznila, snažila se vyčarovat další meče. Ale Nissini elementálové ji zuřivě bránili, jako kdyby to nebyli jen nemyslící nástroje. Jako kdyby to byli vnímající tvorové, kteří věděli, že bojují o vlastní existenci.

Ale jak někdo může žít život na rozbitém a zničeném světě? zamračila se Nahiri a zaútočila znovu. A znovu. A znovu.

Ale když gryf, stvořený z rozlámaných hedronů a mechu Zpívajícího města, rozevřel zobák, spolkl tucet kamenných kopí, a poté se na ni očividně ušklíbl, pochopila Nahiri, že musí změnit taktiku.

Rozeběhla se pryč.

Nahiri běžela, uskakovala a uhýbala před máchajícími spáry, vyceněnými zuby, a bodajícími trny elementálů. Nezastavila se, dokud nedoběhla zpět k mramorové bráně Zpívajícího města a nevběhla dovnitř.

Musí ochránit jádro. Kameny v prastarém městě jí v tom pomohou.

Jace nikdy předtím nespatřil tolik elementálů tolika různých druhů. Kdyby na něj neútočili, bylo by to přímo fascinující.

Ale oni útočili, a Jace se tak musel naplno věnovat obraně a také myslet na to, že jim nesmí ublížit. Pokud si měl opět získat Nissinu důvěru, nesmí ublížit Zendikaru.

Musí získat lithoformové jádro. Musí najít způsob, jak obě ochránkyně Zendikaru donutit přestat bojovat.

Koutkem oka spatřil Nahiri, běžící zpět do města. Ať už chystá cokoli, jeho úsilí o mír to určitě neprospěje.

Jace vytvořil iluzi: oblak mlhy, mnohem hustší než obvyklý, ve kterém zmizel a který elementály zmátl. Získal trochu času.

A oblakem mlhy vyrazil zpět k městu.

Vklouzl do Zpívajícího města v okamžiku, kdy se za tím ozval ohlušující rachot. Ohlédl se a spatřil, jak ohromná vlna kamení zabouchla mramorovou bránu.

Jace byl uvězněný ve městě, a opět začal vnímat tu podivnou píseň.

Nahiri slyšela, jak elementálové útočí na hradby Zpívajícího města. Ten zvuk marného bušení pěstí z bahna a mechu byl úžasný.

Nissa nedokáže zničit její pevnost, minimálně dokud je Nahiri uvnitř, a svou lithomancií drží hradby pohromadě.

Ale i tak, pomyšlení na zrůdy, co na ni útočí, ji naplňovalo děsem. Z okolních zdí a všudypřítomné, podivné písně se jí začal zvedat žaludek.

Pomalu ale jistě to celé začínalo připomínat Zložalář.

Zdvihla ruce a zavolala pískovec z hlubokého podloží. A téměř tanečními pohyby ho vyzvedla, spletla do pevných pásů, silnějších než původní hradby, a nad Zpívajícím městem stvořila masivní, nezničitelnou pevnost.

Celé její tělo ji bolelo námahou, ale odmítala dovolit té potřeštěné elfce, aby se zmocnila jádra. Ne teď, když byla tak blízko k vyléčení Zendikaru, tak blízko k tomu přeměnit ho zpět na stabilní, klidný svět, co kdysi znala.

Zvuky útočících elementálů téměř utichly, a píseň Zpívajícího města se proměnila na vzdálenou melodii. Nahiri vydechla. Konečně chvíle o samotě.

„Nahiri.“

Sakra. Věděla to, ještě než se otočila. Jacovy kroky na kamenech poznala dávno. Ale až doteď je nevnímala.

Obrátila se k Jacovi.

„Jestli mi zkusíš vzít jádro,“ řekla ledově klidným hlasem. „Zazdím tě do kamene.“

To ho zarazilo.

„Nechci s tebou bojovat,“ zvedl smířlivě ruce. „Ale… prosím, pojď se mnou na Ravnicu. Tam nám Nissa bude naslouchat.“

„Jistěže bude,“ odpověděla Nahiri, ve které se opět vzedmul hněv. „Bude naslouchat a naslouchat, a až nastane ta chvíle, zase se rozhodne nechat tenhle svět rozbitý a zničený.“ Zaťala pěsti a rozevřela vrchol kamenného poklopu nad městem, aby získala přístup k obloze.

Vzhlédla, a povolala hedrony, které sama stvořila před tisícovkami let. Zavolala na každý, který se vznášel poblíž Zpívajícího města. Byly jich tucty. „Ne, Jaci. Jádro na jiné sféře nebude fungovat. Zůstane tady.“

„Nechci s tebou bojovat,“ zopakoval. V jeho hlase nebyl hněv, ale to, co neřekl, byla jasná výhružka: Ale budu.

„Prosím,“ řekl.

Ale Nahiri už měla všeho dost. Dost ostatních slabých sférochodců, co neměli ani potuchy o skutečné moci, a nebyli schopni poznat očividné, ani když jste jim to strčili přímo pod nos. Ruce se jí zachvěly, když stáhla hedrony z oblohy a přesunula je nad Jace.

„Nahiri,“ řekl znepokojeně Jace. Hedrony se k němu přiblížily a začaly se otáčet okolo. „Prosím, poslouchej mě!“

Nahiri ale neposlouchala. Vznesla se do vzduchu, poháněná bolestí a hněvem. Luskla prsty, a z ruky jí vystřelila namodralá energie, která prošla hedrony a uvěznila Jace v nebezpečném kruhu. A pak přikázala hedronům se spojit.

Chtěla, aby její tvář bylo to poslední, co Jace uvidí.

Koutkem oka zahlédla pohyb. Okamžitě poznala tvar, postoj, tichou a chladnou hrozbu.

Otočila se a spatřila svého starého učitele. A zapřisáhlého nepřítele. Sorina.

Stál na hradební zdi, tucet stop od ní. Jeho dlouhý černý plášť za ním vlál.

Usmíval se.

„Kde ses tu vzal?“ procedila Nahiri.

Sorin neodpověděl. Jen jemně zvedl ruku, přesně tím nebezpečným pohybem, který Nahiri tak dobře znala. Pohybem, který předznamenával smrtící útok.

Ne, ty ne. Nahiri vycenila zuby a vykřikla. Ze země vyrazil ohromný balvan a narazil přímo do upírovy hrudi.

Sorin zmizel v záplavě kamení, a Nahiri si oddechla. Ale vzápětí se upír znovu objevil, stále s úsměvem na rtech. Jako by se nic nestalo.

Nahiri zmateně zamrkala a sáhla svou myslí po kamenech pod Sorinovýma nohama.

Zjistila, že žádnou váhu nepodpírají.

To je iluze, uvědomila si. To je Jace.

Ale bylo příliš pozdě. Nahiri obklopila mlha, příliš hustá, aby viděla skrz. Slyšela, jak se hedrony zřítily k zemi.

A náhle její mysl už nebyla její.

Zabralo to! pomyslel si Jace, když se hedrony zřítily na zem. Cítil, jak se Nahiri myšlenkovému útoku brání. Nelíbilo se mu, že to muselo dojít až sem, ale jiné možnosti už neměl.

Píseň města se rozezněla hlasitěji.

Raději si pospíšit. Nebyl si jistý, jestli dokáže udržet Nahirinu mysl i tišící kouzlo zároveň.

Nahiri se snesla k zemi, a Jace ji přikázal, aby se nehýbala. Opatrně k ní přikročil.

Sáhl do vaku.

Vzal lithoformové jádro.

Rozzářilo se mu v dlani jako slunce příslibem moci.

Píseň města zesílila ještě víc, a naplnila Jace náhlou, nevysvětlitelnou touhou.

Spatřil sám sebe, jak vládne mocí jádra, jak řeší problémy bez toho, aby musel debatovat s ostatními a spoléhat se na ně. bez toho, aby musel on nebo jeho přátelé čelit nebezpečí.

S mocí jádra by pouhou myšlenkou změnil svět. Všechny světy Multivesmíru.

Ne, to nejsem já, vzpamatoval se Jace.

Zasténal, jak se Nahiri snažila vymanit mysl z jeho držení. Z celé její mysli, z celé její bytosti vyzařoval hněv. Téměř se jí to podařilo, ale Jace dokázal svůj vliv udržet.

„Pusť mě ven. Odstraň zeď u vstupní brány,“ přikázal jí.

Nahirina mysl se vzpouzela, ale přece jen uslyšel v dálce hluk padajících kamenů. Zvuky útoků elementálů zesílily.

Jace sebou škubl. Měli by najít řešení společně, ne spolu bojovat.

Může vzít jádro na Ravnicu. Měl by. Nahiri říkala, že jádro funguje jen zde, ale Jace chtěl tu teorii prokázat, bezpečně daleko od Zendikaru.

Ale také věděl, že pokud by odešel bez toho, aby to řekl Nisse, ztratil by její důvěru navždy. Potřebuje její pomoc v bitvách, které přijdou, a potřebuje i její přátelství.

Tak zabalil jádro do pláště a rozeběhl se ven ze Zpívajícího města, tak rychle, jak dokázal. Píseň města teď už skoro křičela, zabodávala se do jeho svalů a kostí. Jace si uvědomil, že běží rychleji než kdy v životě běžel. Musí se dostat k bráně dřív, než se Nahiri vzpamatuje a znovu ji uzavře. Musí se dostat k Nisse.

Vyběhl z brány v okamžiku, kdy se Nahiri vymanila z jeho vlivu, a kamenné zdi se zabouchly těsně za ním.

A jsem z toho venku, oddechl si na chvilku Jace.

A nevšiml si ohromné paže z listí a kořenů, dokud nebyla přímo nad ním. Dokud ho elementál nepřimáčkl k zemi jednou ze svých čtyř paží a nesklonil se nad něj. Jace zalapal po dechu. Poznal Ashayu.

„Musím mluvit s Nissou,“ křikl. Ale Ashaya ho přimáčkla k zemi ještě víc.

Jace zaťal pěst a vyvolal iluzi ohně, doufaje, že získá příležitost k úniku.

Ale Ashayu to neoklamalo.

Další rukou klidně sáhla do Jacova pláště a vytáhla lithoformové jádro.

„Počkej,“ zasténal Jace. Ale Ashaya ho neposlouchala.

Chvíli zaujatě pozorovala artefakt, a pak jej hodila přes rameno za sebe.

Přímo do Nissiných nastavených rukou.

Měla bych je zničit.

To bylo první, co Nissu napadlo, když jádro sevřela v dlaních. A pak to zaslechla.

Poslouchej mě.

Ta myšlenka nebyla její, i když hlas zněl povědomě. Pohlédla na Jace, snažícího se dostat z Ashayina sevření. Díval se na ni prosebně.

Váhavě mu dovolila vstoupit jí do mysli.

Nisso, prosím, musíme to zarazit. Odvolej elementály.

Pokud to zarazíme, Jaci, Nahiri toho využije a zaútočí. Dobře víš, jak je bezohledná.

Z města se ozvala ohromná rána, jak se kamenný poklop začal přeskupovat. Vysoko nad ním se objevila Nahiri. Elementálové vyrazili k ní.

Prosím, pomyslel si Jace. Pojďme na Ravnicu. Můžeme tam jádro prostudovat.

A můžeš vyloučit, že nějakou náhodou celou Ravnicu nezničíme? odpověděla Nissa. Viděla jsem, co jádro dokáže. Měly bychom ho zničit.

Nahiri říkala, že mimo Zendikar nebude fungovat. Bude bezpečné ho zkoumat tam.

V dálce zatím Nahiri uvězňovala elementály jednoho po druhém do kamenných stěn, precizně, soustředěně, a zuřivě. Nissa zalapala po dechu, když uzavřela říčního elementála mezi čtyři zdi.

Nahiri není moc pravdomluvná, Jaci.

Nissa zaťala zuby a vyslala na Nahiri příval zelené energie.

Poslouchej mě.

Nahiri bojovně vykřikla a odrazila útok ohromnou kamennou zdí.

Stráž brány. Můžeme jádro využít, snažil se Jace vymanit zpod Ashayi. Je tu něco, co nevíš… co nikdo neví… já… čekají nás další bitvy, Nisso.

Stráž selhala. Měli jsme ochraňovat to, co milujeme, a nedokázali jsme ani ochránit jeden druhého. Nissu zabolelo u srdce při vzpomínce na Gideonův úsměv, na její chvíle s Chandrou, na ty okamžiky, kdy cítila, že i jako sférochodec může někam patřit. Byli jste jako moje rodina.

O stovku stop dál se Nahiri probojovávala blíž a blíž k Nisse, zatímco se zbavovala jednoho elementála za druhým.

Ne, ne, ne. Nissa ten boj nesmí prohrát. Jádro v dlani se začalo zahřívat.

Poslouchej mě.

„Já tě poslouchám, Jaci,“ vykřikla. „Ale ty mě ne!“

Ne jeho. Mě.

Jádro se naléhavě rozzářilo. Nisse až teď došlo, co jí na tom hlase bylo povědomé. Ta intonace, ty vibrace, pulsy, jako by k ní promluvil Zendikar samotný.

Kdo jsi? zeptala se.

Jsem, který jsem. A jsem i ty.

O padesát stop dál Nahiri rozdrtila zemního elementála kamennou pěstí. Padl na kolena.

Nissa na ni vystřelila změť popínavých lián. Proč mluvíš až teď? zeptala se jádra.

Nahiri se liánám skokem vyhnula a hladce přistála na nohy.

Vzduch, země, celá sféra se mírně zachvěla. Nissa si uvědomila, že se Zendikar směje. Jádro se zamihotalo přesně v souladu.

Jak? zeptala se. To bylo nemožné. Matoucí. Ale Nissa ne řešení hádanky neměla čas. Nahiri kráčela blíž a blíž.

Ale jestli je tohle Zendikar, skutečný Zendikar…

Nisso, prosím! Nech mě vzít jádro! pomyslel k ní Jace. Nissa ho ignorovala.

Co, co držíš v dlani, je velmi stará součást mě samotného. A má nesmírnou moc, odpověděl hlas z jádra.

Nissa se zamračila, a znovu zaútočila na Nahiri. Proč? Proč by prastaří korové stvořili tohle?

Aby odčinili, co způsobili.

Třicet stop. Nahiri zničila další vlnu lián pískovcovou zdí. Zastavila se dvacet stop od Nissy.

„Vrať mi jádro, Nisso!“ vykřikla.

Pomůžeš mi, Jaci? pomyslela si Nissa. Jace kývl, ale i na tu dálku Nissa poznala, že má něco v úmyslu.

O chvíli později ucítila v mysli cizí vliv. S hrůzou si uvědomila, že se jí Jace snaží ovládnout.

Přerušila myšlenkové pouto a tiše požádala Ashayu, aby zajistila, že se Jace nepohne. Ta poslechla a přimáčkla Jace všema čtyřma rukama. Jace zasténal.

„Znala jsem tenhle svět, když byl ještě celý!“ vykřikla Nahiri. „A ty se chceš držet jen jeho rozbitých kusů!“

Nissa ji pozorovala, nevědouc, co říct. Nahiri byla zaprášená, zakrvácená, ale její hněv a odhodlání bylo neotřesitelné. V tu chvíli si Nissa uvědomila, jak osamělá je.

Co by udělal Gideon? pomyslela si, ale pak se zarazila. Ne, co bych udělala já?

Důvěřuj v sebe, zašeptal jí hlas v jejích rukou.

„Rozbitý neznamená slabý, Nahiri,“ odpověděla Nissa. „I v rozbitém může být krása a naděje na vykoupení.“

„To říká ta, která je sama rozbitá,“ odpověděla Nahiri. „A která zničí vše, čeho se dotkne.“

Nissa stiskla jádro silněji. Ta slova bolela… ale ne tolik jako kdysi. Protože za Nahirinými slovy a jejím krutým výrazem Nissa spatřila strach.

A v tu chvíli přesně věděla, co dělat.

Budu ochraňovat můj domov, mou rodinu. A budu to zkoušet znovu a znovu, dokud to nenapravím.

„Rozbité neznamená bez života, který si zasluhuje žít,“ hrdě pohlédla Nissa na lithomantku. „Ty jsi taková, jaký Zendikar kdysi býval, Nahiri. Já jsem taková, jaký je teď.“

Nahiri se na tváři objevil záblesk pochyb, ale rychle zmizel, když zavrčela a zvedla ruce.

Za ní se do vzduchu vznesly tucty a tucty hedronů, roztočily se ve složitém vzorci a začala mezi nimi proudit ohromná energie.

Všichni elementálové se skrčili a uhýbali. Nissa pochopila, že Nahiri raději zničí vše, než by připustila svůj omyl. Umlčela by duši Zendikaru jen proto, aby ji zkrotila. A jestli to Nahiri udělá, Nissa bude oplakávat ztrátu další části poničené duše sféry.

Jádro se v její ruce rozzářilo jako slunce.

Hedrony se točily rychleji a rychleji, a energie mezi nimi narůstala jako bouře.

Co když všechno zničím, napadlo Nissu, jako Nahiri?

Důvěřuj v sebe, zašeptal k ní její domov.

Nissa zavřela oči, nadechla se, a představila si lepší Zendikar. Ne poničený Eldrazi, ne krvácející z minulých ran. Zdravější, silnější svět, ale stále zjizvený, nespoutaný, a divoce, nebezpečně překrásný.

Jádro se rozhučelo a rozehřálo ještě víc. Nissa spatřila manové linie, rozprostírající se okolo ní. A snadno, velmi snadno, se její magie spojila s mocí jádra.

Uvolnila ji všechnu naráz.

Zablesklo se. Hlasitě zaburácelo. Nissu zasáhl poryv větru a vyrazil ji dech. Voněl po popelu a dešti. Po půdě a vodě. Po magii, prastaré a strašlivé.

Moc jádra se střetla s hedrony ve spršce jisker a energie. Burácení se změnilo v hlasitý řev. Světlo zesílilo až k oslepnutí. Vzduch zmizel.

A pak už nebylo nic.

Nissa pomalu otevřela oči, vystrašená nezvyklým tichem a prázdnotou, kterou cítila. I jádro v její dlani ztichlo.

To, co spatřila, jí vyrazilo dech a v hrudi vyvolalo hrůzu a děs.

Zpívající město zmizelo. Rozpadlo se. A spolu s ním i velká číst okolního lesa. Všechno se změnilo na prach a popel.

Okolo leželi nehybní elementálové.

„Ne,“ zašeptala Nissa a přiběhla k nejbližšímu z nich, oživlému stromu jaddi, s jemnými žlutými kvítky na pažích. Poklekla u něj a položila ruku na hrubou kůru. „Ne.“ Znovu ne.

Znovu ne.

Elementál se pohnul.

Otevřel oči, ospale zamrkal, a vstal. Chvíli vrávoral, ale každý další krok byl pevnější a jistější. Podal Nisse ruku, stiskl ji, a Nissa cítila, jak elementál roste. Sílí.

Nisse vyhrkly slzy, když viděla, jak elementálové jeden po druhém vstávají, oprašují ze sebe popel, a jsou silnější, barevnější. Cítila, jak upustila jádro, které tupě zadunělo o zem. Ale na tom teď nezáleželo. Prastarý artefakt ztichl. Jeho moc vyprchala.

Posloužil svému účelu, usmála se Nissa. Napravil škody. Zavřela oči a zaposlouchala se.

Slyšela Nahiri, jak se bolestivě zvedá. Jace to samé. O něco dál začaly ve zničeném lese růst nové výhonky jaddi. Ještě dál začala bohatá, zdravá, nezničená okolní krajina prorážet slupku zkázy po Eldrazi a bujet novým, silným životem. A ještě dál začal růst a kvést celý kontinent Bala Ged, jehož pralesy a džungle rostly tak rychle, jak jen to magie dokázala.

Zendikar se uzdravuje, a bude silnější a zdravější než byl před bitvou s Eldrazi. I když tu jizvy stále zůstanou, budou už jen vzpomínkou.

Poprvé za dlouhou dobu se Nissa doopravdy vesele rozesmála a slyšela, jak se celý Zendikar směje s ní.

Důvěřovat v sebe, pomyslela si.

Nissa zavolala úponky révy a usmála se, když pod ní vyrostly a vynesly ji do vzduchu. Obrátila se na východ, a pak, rychleji než vítr, se nechala unášet mocí, kterou znala jen ona sama, po směru manových linií přímo do Bala Ged. Letěla dál a vpřed, a spokojený Zendikar jí příjemně předl v uších.

Nissa konečně nalezla domov.

Jace sebral ze země vyhaslé jádro a sledoval, jak Nissa odlétá pryč. Chtěl na ni zavolat, ale usoudil, že by to teď bylo marné. Dnes byla učiněna spousta chyb a z nich víc než dost udělal on sám. Teď konečně pochopil, jak se Nissa musela cítit po bitvě na Ravnice.

Elementálové okolo něj rostli a vzkvétali, ale pak, jeden po druhém, splynuli opět se zemí, nebo odešli a zmizeli v pralese stromů jaddi.

Něco se otřelo o jeho botu. Jace polekaně uskočil.

Z prachu a popela, ve kterém stál, začínaly růst mladé výhonky. Rostly a sílily s nebývalou rychlostí.

Přesně tak, jako se rozproudí nový život poté, co udeří Ruch. Jace o těch věcech hodně četl, ale nikdy je neviděl na vlastní oči.

„Už je pryč?“ došla k němu Nahiri, a vztekle nakopla úponek révy.

Jacovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se ptá na vyhaslé jádro v jeho ruce. „Nevím.“

„Tu moc neměla použít ona,“ řekla Nahiri znechuceně.

„Myslím, že to byla přesně ona, kdo tu moc měla použít,“ odpověděl.

Nahiri se zamračila.

„Musíme se Nisse omluvit,“ řekl Jace. „Neměli jsme pravdu, a ona ano.“

„Ty si myslíš, že se to dá napravit?“ odsekla Nahiri. „Pouhou omluvou? Dnes sis udělal další nepřátele, Jaci. Ale ty to máš ostatně v povaze, že ano? Kdykoli chceš něco napravit, jenom všechno zhoršíš.“

Jace neodpověděl. nesnažil se ani obhajovat, když se prastará korka otočila a sféroportovala pryč. Došlo mu, že některé bitvy nestojí za to vybojovat.

Ale některé ano.

Nisso, pomyslel si. Je mi to líto. Měl jsem ti lépe naslouchat.

Způsobil tu tolik škody, jak Nisse, tak sféře, kterou milovala. A věděl, že tu hroznou vinu, kterou cítí, nevyléčí ani čas.

A tak Jacovi, stojícímu na Zendikaru s vyhaslým jádrem v ruce, a s novým životem, bujícím a rostoucím všude okolo, zbývalo jediné. Doufat, že Nissa měla pravdu.

Že i v rozbitém může být naděje na vykoupení.

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

12 komentářů k “Vzestup Zendikaru, kapitola 5”

  1. K napsal:

    Takovéhle příběhy vždycky potěší, díky za výborný překlad

  2. Hlimak napsal:

    Dekuji. Hodne pekne zakonceni. Chvilku jsem jenom cekal, ze kdyz jadro prvne ukazuje jak muze byt vyuzito u Jace, ze se to pokusilo i u Nissy a ze vsechno znici. Tak jak to dopadlo bylo pekne ukonceni pribehu.

    • Honza2 napsal:

      No, bylo to trochu nečekané. Nenapadlo by mě, že jádro vyrobili korové proto, aby napravili škody. A očividně jádro mluvilo ke každému, ale jen Nissa ho dokázala vyslechnout.

      Co mně trochu vadí je to, že si wizardi usilovně nechávají zadní vrátka ohledně Bolase – už několikrát to naznačovali. Nevím, podle mě by ho měli nechat být…

      • Honza Adam napsal:

        Já veskrze doufám, že to používají jen jako další prostředek, jak v Jaceovi udržet permanentní pocit viny. Předtím to bylo to, že nechtě zabil Alhammarreta, pak si na chvíli vydechl ve War, dokonce si prožil pár chvil štěstí s Vraskou, načež to Weisman zase rozkopal na hadry. Reascenze Bolase by pro mne osobně Magicový příběh zabila, a to jsem už toho skousnul hodně.

      • Hlimak napsal:

        Podle me se boji, aby ostatni nezjistili jenom, ze to zakufloval, a co by na to ostatni rekli.

      • MJM napsal:

        Osobně si myslím, že nechají teď Bolase nějakou dobu u ledu, ale nechtějí se ho zbavit úplně, to by ho prostě zabili. Ono mít v rukávu takového uber-zláka se prostě může časem hodit. Koneckonců, už jednou si ho takhle „odložili“, aby ho zase vytáhli na světlo multivesmírné v Alaře.

        Celkem věřím, že WotC vnímají, že lidé už měli Bolase dost, takže ho nechají pár let u ledu.

  3. Odin napsal:

    Pekne zakoncenie a zaroven aj naznacenie dalsieho vyvoja pre Jaca. Teraz uz len dufat, ze sa takto s citom a zaroven logicky dokazu zachovat aj pri inych postavach. Dosial to vychadzalo so striedavou uspesnostou. Uvidime, co prinesie Kaldheim.

  4. Lukáš napsal:

    Moc děkuji za překlad. Příběh jsem si užil 🙂

  5. Milan napsal:

    Děkuji moc za překlad. Nevíte, jestli se chystá ještě nějaký dodatek o tom, co se tedy stalo na zbytku Zendikaru? Nebo si to Wizards nechají na další return edici?

    • Honza2 napsal:

      Není zač. Bohužel nevíme nic. Zbytek Zendikaru nejspíše rozkvetl podobně jako Bala Ged, na krajině budou stopy po zkáze, ale postupně budou mizet, Ruch zůstane, možná bude slábnout, nebo se jen celkově umírní, a možná ne. Ale naše Fluttershy je alespoň konečně spokojená.

      Co se týče návratu na Zendikar, nejspíš v dohledné době ne. Dějová linka se zdá uzavřená.

Zanechte odpověď