Vzestup Zendikaru, kapitola 4

Jace a Nissa pronásledují Nahiri, spolu s (nikoli menší) pomocí ostatních. Nakonec dorazí všichni až do Zpívajícího města, kde se bude rozhodovat o příštím osudu sféry. Překlad čtvrté kapitoly příběhu Vzestupu Zendikaru.

 

 

 

 

 

 

 

Vtíravé písně a šeptaná varování

Vzestup Zendikaru, kapitola 4

A. T. Greenblatt

<<< Kapitola 3 <<<

 

Obrázek z traileru

 

Akiri pocit při padání důvěrně znala. Nebála se vzduchu, hvízdajícího jí v uších, ani pocitu volného pádu, kdy měla žaludek až v krku. Byla nejlepší lanolezkyně na Zendikaru, a už dávno se naučila, že když chcete lézt, musíte i padat.

Ale nikdy předtím nepadala z takové výšky. A nikdy bez lana.

Muraský Nebeštěp se rychle zmenšoval. Když by Akiri zavřela oči, spatřila by Nahiri s chladným, netečným výrazem, s lithoformovým jádrem v ruce, jak ji shazuje dolů.

V prvních okamžicích pádu Akiri duchapřítomně hodila své háky na okolí vznášející se trosky a hedrony, ale ty náhle změnily směr, začaly se spojovat jako skládačka, a Akiriny háky je buď minuly, nebo je trosky mezi sebou rozdrtily.

A po chvíli už nebylo nic, jen prázdná obloha.

Tak tohle jsou poslední chvíle v mém životě, uvědomila si. Zachvátil ji smutek a hněv. Ve svých posledních chvílích nedokázala zachránit nikoho.

Ani Zendikar, ani Zaretha. Akiri zavřela oči a pomyslela na svého milého, snažíc se zapomenout na ten hrozný obraz ztuhlé, němě křičící tváře, a vzpomínajíc na smějícího se Zaretha, a jasnýma očima plnýma šprýmů.

Akiri tu vzpomínku přitiskla k srdci a čekala na dopad. Brzy se se Zarethem shledá.

Náraz ji vyrazil dech. V rukou, nohách, i krku ji bolestivě škublo.

A najednou už Akiri nepadala.

Divné, pomyslela si. Smrt je jemnější, než jsem myslela. Předpokládala, že pod sebou ucítí větve harabazových stromů, ale necítila nic. Otevřela oči, a čekala, že uvidí jen temnotu, ale nad ní byla stále jasná obloha. Podívala se pod sebe, a spatřila Rozpolcenou zátoku, stále několik stovek stop pod ní.

„Cože?“ zašeptala. Visela ve vzduchu. Nemožné.

„Mám tě!“ zavolal někdo nad ní.

Akiri se ohlédla za hlasem, mhouříc oči proti slunci, a spatřila štíhlou postavu opírající se o hůl. Stála na něčem, co vypadalo jako provazový žebřík se spletených větví. Což se zdálo být nemožné.

„Cože?“ zašeptala znovu.

Forest | Art by: Tianhua X

 

Pak Akiri ucítila, že stoupá vzhůru, a uvědomila si, že má jednu z větví okolo sebe těsně obtočenou.

Jak se blížila, rozpoznala Akiri v postavě elfku s dlouhými tmavými vlasy, oblečenou v zeleném. O něco níž na žebříku si všimla mladíka s rozcuchanými vlasy a bystrýma očima, který opatrně šplhal k nim.

Větev jemně položila Akiri k žebříku, asi stopu od elfky.

„Díky,“ vypravila ze sebe Akiri po chvíli. Na nic víc se nezmohla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se elfka.

„Ano.“ Akiri vzhlédla k Nebeštěpu. Už byl téměř opět dokonale složený, jako kdyby se nikdy nerozpadl. Jako kdyby odtud Akiri s ostatními nemuseli utéct. Jako kdyby Zareth zemřel pro nic. „Ne,“ zašeptala, když se pod ní podlomila kolena.

„Opatrně“ — elfka ji chytila okolo ramen, aby ji uklidnila — „Bude to dobré.“

„Kdo jsi?“ zeptala se Akiri.

„Jsem Nissa,“ odpověděla elfka s plachým úsměvem, a pak dodala, „A tamten, co šplhá tak pomalu, je Jace.“

Jace zavrčel, když konečně došplhal k nim. „Vyšel jsem ze cviku. Na Ravnice nejsou kobky na nebesích.“

Akiri je oba chvíli pozorovala. Na té dvojici bylo něco podivného, něco, co by před několika dny ještě nevnímala, něco, nad čím by mávla rukou jako nad báchorkami od táborového ohně. Cítila v nich podivnou sílu, jako by v sobě měli tajemství přesahující svět. Pocit, že jsou jednou nohou na tomhle světě… a druhou na jiném.

Jako Nahiri.

„Dokážete cestovat mezi světy, že ano?“ vymanila se Akiri z Nissina držení.

Nissa a Jace si vyměnili pohled. „Ty víš o sférochodcích,“ zeptal se Jace.

V pověstech vás nazývali Chodci. Sférochodci. Má noční můra tedy má jméno, pomyslela si Akiri, a hruď se jí sevřela žalem. „Znám Nahiri. To ona mě shodila,“ ukázala Akiri na Nebeštěp.

Všimla si, že ani jeden ze sférochodců není překvapený. Oba zírali na muraský Nebeštěp.

„Má lithoformové jádro?“ zeptala se Nissa a zaťala pěsti.

„Ano.“ Akiri před očima znovu probleskl obraz Nahiriny kruté tváře. A Zarethovy mrtvé.

„Ještě pořád ji můžeme chytit,“ Jace začal znovu šplhat. „Rychle.“

„Ne, Jaci,“ řekla Nissa. „Podívej!“

Akiri sledovala Nissin prst, a v dálce spatřila bělovlasou postavu, běžící zdánlivě vzduchem po neviditelných schodech. Akiri poznala magii kamenotvůrců, a z pohledu na Nahiri se jí sevřel žaludek.

Nissa švihla rukou a k Nahiri vystřelily tucty ostnatých větví, ale vzdálenost byla příliš velká, a Nahiri měla dost času útok odrazit švihnutím ruky a dobře mířeným balvanem.

Akiri sebou cukla a připravila si lana. Počkej, pomyslela si. Ještě ne.

Pak zaslechla, jak Jace za ní vydechl, a otočila se na něj. Namířil na Nahiri v dálce třemi prsty, jako by chtěl vyslat kouzlo, a Akiri zadržela dech.

Nestalo se nic.

Pak Nahiri zavrávorala, a oběma rukama se chytla za hlavu. Jace se neznatelně pousmál.

Nahiri rychle získala ztracenou rovnováhu, zastavila se, a podívala se na Jace.

I na tu dálku byla v tom pohledu tak strašná nenávist, že Akiri přeběhl mráz po zádech.

„Pozor!“ vykřikla Akiri a strhla Jace těsně předtím, než by to něj vrazil velký balvan.

A začala znovu padat. Tentokrát s Jacem v náručí.

Byla nejlepší lanolezkyní na Zendikaru, a Nahirin útok očekávala. Během okamžiku hodila hák a zasekla ho na Nissině žebříku z větvoví. Využila zhoupnutí lana, aby se vyhnula dalšímu kameni, a třemi rychlými pohyby upevnila sebe i Jace opět na žebříku.

Když opět pohlédla na oblohu, Nahiri byla pryč. Akiri vydechla úlevou, že zmizela, ale i vztekem, že jim unikla.

„To bylo…“ vypravil ze sebe Jace, „úžasné.“

„Nahiri nás nenajala bezdůvodně. Jsme… byli jsme… ti nejlepší,“ odpověděla Akiri, a vzápětí si vzpomněla na Kazu a Oraha.

Prosím, buďte naživu, pomyslela si.

„Musíme za ní!“ Nissa začala šplhat dolů.

„No, jestli potřebujete rychlost,“ řekla Akiri sebejistě, jako Nebojácná cestovatelka a mistryně lanolezectví, a byla tu doma. Roztočila lano s hákem.

Za pomoci jejího umění a Nissina žebříku rychle, téměř tak rychle, jako by padali, letěli směrem za Nahiri, nad Rozpolcenou zátoku s porostem harabazových stromů, směrem k muraským ohromným útesům. Akiri na lanech létala jako pták, ačkoli musela pomáhat Jacovi. I když se to zdálo jako pád, byl to pád cvičený a kontrolovaný. Jen její srdce bylo plné žalu.

Nesmí nechat Nahiri utéct.

Ale byli i tak příliš pomalí. Když se dostali na širou, zalesněnou planinu nad útesy, Nahiri se jim nadobro ztratila.

Nissa zaťala pěsti a opřela se o mohutný jurworrellový strom. Zavřela oči, a jemně naklonila hlavu.

„Co to dělá?“ zašeptala Akiri k Jacovi, ale ten jen pokrčil rameny.

„Poslouchám,“ odpověděla Nissa. Po chvíli otevřela oči. „Nahiri míří na sever, ale nevím, kam přesně. Řekla Nahiri, kam má namířeno?“ obrátila se k Akiri.

Ta potřásla hlavou. Teď, na zemi, na ni dopadly vzpomínky na Zaretha. S těmi podivnými sférochodci strávila až příliš času. Byli stejně nebezpeční jako Eldrazi. „Ještě jednou díky za záchranu,“ řekla, a začala si sbalovat lana.

„Kam chceš jít?“ zeptal se vyděšeně Jace.

„Najít Oraha a Kazu.“

„Koho?“

„Mé přátele. Snad je Nahiri také nezabila.“ Akiri těžce polkla. Nevěděla, co by dělala, pokud by ztratila i svou druhou skupinu. Druhou rodinu.

„Mohli bychom potřebovat tvou pomoc,“ řekl Jace.

„No, teď ji nemůžete mít,“ odpověděla Akiri. „Práce pro Nahiri byla největší chyba v mém životě. Použila jádro… Zareth“ — Akiri se nadechla — „Já už nebudu pomáhat lidem z jiných světů.“ Nevěděla, odkud Nahiri přišla, ale rozhodně to nebylo ze Zendikaru, který milovala.

„Já nejsem z jiného světa,“ řekla tiše Nissa. „Narodila jsem se v Bala Ged. Můj kmen… můj kmen byl téměř vyhlazen Eldrazi. A jejich zkázu cítím na celém světě.“ Napřímila se a pohlédla na Akiri. „Tohle je můj domov a vždy bude. A odmítám připustit, aby ho Nahiri změnila na její dokonalý, kamenný, a mrtvý svět.“ Mluvila tiše, ale v jejím hlase a v postoji bylo znát neochvějné odhodlání.

Až teď si Akiri uvědomila, že se celý okolní les obtáčí a uklání okolo té drobné elfky, jako kdyby jen čekal na její pokyny.

„Pak bys tedy měla vědět,“ řekla Akiri, „že jádro kazí a zabíjí. Zvířata, stromy…“

Lidi, neodvážila se dodat nahlas.

Nissin výraz byl bolestný, ale ne překvapený. „Takže nevíš, kam by mohla jít?“ zeptala se.

„Nevím,“ odpověděla Akiri.

„Já možná vím,“ ozval se provinile Jace, a obě ženy se na něj překvapeně otočily. „Nahlédl jsem jí do mysli,“ přiznal se. „Míří do Zpívajícího města.“

Akiri znala pověsti o Zpívajícím městě. Říkalo se, že kdokoli zavítal do jeho zřícenin, přišel o rozum.

„Myslím, že nahlédnout jí do mysli bylo správné,“ řekla Nissa jemně, ale pak se zamračila. „Ale proč by měla chtít jít zrovna tam?“

„Protože to město postavili prastaří korové,“ odpověděl Jace.

„Cože?“ ozvaly se obě ženy.

„No, je to jediné logické vysvětlení,“ řekl Jace. „Postavili všechna prastará města na tomhle světě.“ Ale Nissa měla oči opět zavřené.

„Já se tam dostanu dřív,“ řekla Nissa.

„Nisso, počkej,“ vyděsil se Jace.

Ale Akiri bylo jasné, že Nissa už na nikoho nečeká. Pod nohama se pohnula spleť jurworrellových kořenů, a zvedla elfku do výše. „Zastavím Nahiri a zničím lithoformové jádro,“ pohlédla na Akiri. „Slibuji.“ Ale tentokrát Akiri v tom tichém odhodlání vycítila i hněv.

Akiri přikývla. „Pospěš.“

„Nisso,“ zavolal Jace, ale nikdo ho nevnímal.

Podobně, jako by Akiri hodila lano s hákem, se kořeny zavlnily a pohnuly, a odnesly Nissu rychle pryč.

„Nisso!“ vykřikl za ní Jace, ale v odpověď mu jen zašuměl les. Otočil se k Akiri. „Můžeš mě dostat do Zpívajícího města?“

„Ano, ale nechci.“ Akiri hodila lano na silnou větev nad sebou. Musí najít gryfy, na kterých přiletěli na Murasu. Doufala, že Kaza a Orah budou v Rozpolcené zátoce.

Prosím, buďte naživu, zadoufala.

„Akiri, prosím,“ přešel Jace k ní.

„Ty asi neumíš poslouchat, co?“ vyšvihla se Akiri ze země. „Už jsem ztratila dost času.“

Celý život. Zaretha.

„Omlouvám se,“ řekl Jace. „Obvykle jsem obstojný posluchač. Jen, bylo toho na mě moc… bylo toho na mě moc už pár let, abych byl upřímný.“

Pravda. Akiri se vytáhla na větev a hodila hákem na další úchyt.

„Počkej, tví přátelé Kaza a Orah, ano?“

Akiri se zarazila a podívala se na něj. „Co je s nimi?“

Jace zavřel oči a položil si prsty ke spánkům. „Cítím dvě osoby dole v zátoce. Předpokládám, že to jsou oni. I když jistý si nejsem.“

Akiri sjela po laně dolů. „Jak to děláš?“

Jace pokrčil rameny. „Jsem kouzelník. A jdou mi iluze a myšlenková magie.“

„Tak takhle ses dostal Nahiri do mysli?“ zeptala se, a Jace se opět zatvářil provinile. Akiri se otřásla při pomyšlení, že by její myšlenky mohl číst někdo cizí.

Moje mysl je jen má, pomyslela si hněvivě, jen pro případ, že by Jace naslouchal. Drž se od ní dál.

Začala znovu šplhat.

„Co kdybych slíbil, že vezmu jádro jinam? Pryč ze Zendikaru?“ zavolal za ní Jace.

Co to u všech všudy má být? Akiri se chtěla zeptat, ale zarazila se. I Eldrazi byli odjinud. Raději nevědět.

„Pak už jádro nebude nebezpečné?“ zeptala se.

Jace kývl.

Akiri se zarazila. Zareth by chtěl, abys zachránila Zendikar. Vzpomínka na něj ji opět zabolela. Ukrást nebezpečnou věc a přenést ji na jiný svět? Zareth by byl nadšený. A Akiri musela přiznat, že to zní jako dobré řešení. Povzdechla si a otočila se na Jace.

„Vezmu tě ke vstupní bráně Města, abys mohl pomoci Nisse,“ řekla opatrně, „ale dál ne.“

„Díky, Akiri,“ řekl Jace s viditelnou úlevou.

Jestli jí četl mysl, během jejich cesty ke Zpívajícímu městu si Akiri ničeho nevšimla.

Bylo to až mnohem později, kdy se šťastně shledala s Orahem a Kazou v Rozpolcené zátoce, když si Akiri uvědomila, že své jméno Jacovi nikdy neřekla.

Jace následoval Akiri hustým jurworrellovým lesem, dokud se nedostali k části poničené Eldrazi. Při pohledu na zničenou krajinu zachvátil Jace pocit viny, i když si všiml, že skrz mrtvou, vyprahlou schránku pustiny tu a tam začíná pronikat nový život.

Pokračovali dál.

Až k vysokým útesům, podobným jako ty na břehu Murasy.

Vzhůru přes popraskané skály, kde se ozýval řev ukrytých šelem, který Jacovi rozechvíval kámen pod rukama.

Přes planinu Na, a pak hlubokým lesem za ní. Jacovi se ulevilo, že nemusel tu cestu podniknout sám, protože stromy jaddi byly tím hustší a temnější, čím blíže Zpívajícímu městu byli.

Akiri celou cestu mlčela, až na občasné, „Dávej pozor na obří červy“ nebo „Je tu spousta goblinů. Buď tak tiše, jak dokážeš.“

Jace vycítil, že Akiri tíží žal a starost, a snaží se nedat to najevo. Možná proto, že jeho samého tížila bolestná tajemství.

Náhle došli na konec lesa, a před nimi se objevily rozvaliny města tak prastarého, že se Jacovi zatajil dech. Bylo to, jako kdyby se jeden z Nebeštěpů zřítil k zemi a jeho trosky se rozvalily všude kolem. Kamenné věže popraskané a popadané, rozbořené hradby pokryté mechem, vzduch ztuchlý a prašný, a neustálý, vtíravý hukot, ozývající se zdánlivě odevšad. Vstupní brána byla z černého mramoru, podivně krásná, obklopená spletí kořenů stromů jaddi. Tyčila se před Jacem a Akiri téměř výhružně.

„Nějaká rada?“ zeptal se Jace.

„Nezblázni se,“ odpověděla mu.

„Jasně.“ Jace si narovnal plášť. „Děkuji za pomoc. A… je mi líto, co se stalo tvému příteli. Vím, jaké to je, když ztratíš někoho blízkého.“

Akiri přikývla, a jen její zaťatá čelist prozrazovala potlačené emoce. otočila se k odchodu, ale pak se zarazila.

„Doufám, že Nisse štěstí vydrží déle než mě,“ řekla přes rameno, a vzápětí zmizela v temnotě lesa.

„Dobrá,“ řekl si pro sebe Jace, a vyrazil k bráně.

Byla odemčená.

Za ní se rozprostírala spleť zřícenin, kam oko dohlédlo, a vše bylo pokryté mechem. Jace poklesl na mysli. Tušil, že to nebude snadné, a i když se výzev nebál, teď rozhodně nebyl čas na bloudění labyrintem.

To tiché, podivné hučení, neladící s ničím, Jace nedokázal potlačit.

Napravo se něco pohnulo. Jace okamžitě zakouzlil magickou ochranu. Pak vyrazil za zvukem, a za rohem spatřil bělovlasou postavu.

„Zdravím, Jaci,“ Nahiri se ani neotočila. „Samozřejmě, že jsi tady.“

„Přišel jsem kvůli Nisse,“ řekl.

„Jistěže.“

„Tvrdí, že lithoformové jádro zničí Zendikar.“

Nahiri se zamračeně otočila. „Říká ta, která vypustila Eldrazi.“

Jace zaťal zuby. On byl také ten, co nevědomky pomohl Eldrazi k úniku. „Myslela, že dělá to nejlepší.“

„Stejně jako teď?“ zvedla Nahiri obočí, a Jace nevěděl, co říct. „Na rozdíl od té neohrabané milovnice stromů vím, že mám pravdu.“

„Říká ta, která tu Eldrazi uvěznila?“ odpověděl Jace.

Nahirina tvář se zkroutila hněvem. „Jak se opovažuješ!“

„Nikdo z nás nerozumí lithoformovému jádru,“ řekl věcně, ačkoli stále pozorně hlídal svou magickou ochranu. „Dej mi jádro, Nahiri, a nejdřív společně odhalíme jeho tajemství. Na Ravnice.“

Nahiri se zarazila, a Jace na chvilku zadoufal.

Pak se rozkročila.

„Nikdy,“ zavrčela, a švihnutím ruky na Jace hodila kameny ze všech stran.

Kameny narazily do ochranné bariéry, která je dokázala zpomalit tak, aby Jace unikl. Překulil se a vyskočil na nohy, a v předtuše dalšího útoku vyčaroval tucet iluzí sebe sama.

Ale Nahiri utíkala pryč. Jace zaklel, zrušil iluze, a vyrazil za ní.

Běžel dolů, prastarými zříceninami, pod točitými klenbami a přes pobořená nádvoří. Dolů, po stopách, co Nahiri zanechávala v zaprášených chodbách.

Stále dolů, přes polámaná schodiště, hluboko do nitra prastarého korského města.

Teprve tady se zprvu tichý, neladící šum změnil na znepokojivý zpěv. Zněl jako zádušní mše za něco, co Jace nedokázal pojmenovat, a jeho rytmické, harmonické tóny Jace naplňovaly takovým smutkem, že toužil po tom, aby přestal s pronásledováním.

Ne, musím Nahiri zastavit, pomyslel si, když před sebou zaslechl její kroky. Zpomalovaly. Přidal do kroku.

Hluboko uprostřed města se melodie stala hlasitější, složitější, naléhavější. Jace zaťal zuby. Zahlédl přes sebou Nahirinu postavu. Z té vtíravé písně ho začínaly brnět klouby.

Musím ji dostihnout. Jace vrávoral točitou chodbou.

Ale každý krok byl těžší než ten předchozí. Melodie se měnila, svíjela, dožadovala se jeho pozornosti. Jace vrávoral, sténal.

Musím najít…

Spatřil okolo sebe modré záblesky magie, tepající v rytmu hudby. Píseň se přelévala, naplňovala každou jeho myšlenku. Jace padl na kolena, ruce na uších.

Musím… musím…

Snažil se soustředit, zachytit své myšlenky. Nezbláznit. Se. Z. Toho.

Bylo to riskantní a neodzkoušené, ale Jace byl zoufalý. Sundal ruce z uší a vyčaroval kouzlo, jedno z těch, které v budoucnu plánoval zkoumat, ale ještě se k tomu nedostal. Kouzlo jemné a nebezpečné. Kouzlo, které ho uzavře do zvukotěsné bubliny.

Maddening Cacophony | Art by: Magali Villeneuve

Jako by to tušila, píseň zesílila. Pronikla do každého Jacova svalu, jeho mysl křičela, začínala se rozpadat…

A najednou, uprostřed akordu, píseň umlkla.

Jace vydechl. Kouzlo se podařilo.

Během pár okamžiků se jeho mysl uklidnila a klouby povolily. Spatřil Nahiri, jen pár kroků před ním, zhroucenou na zemi, ruce na uších. Vstal a přiběhl k ní, rozpřáhl ruce, a rozšířil kouzlo i na ni.

Zasténala a zakryla si oči. Jace zaváhal, nejistý, co od lithomantky čekat.

Opatrně na ni telepaticky zavolal. Jsi v pořádku, Nahiri?

Vrávoravě vstala, hrdě napřímila ramena, a zpražila Jace pohledem. Čekáš, že ti budu děkovat?

Jistěže ne, usmál se pro sebe Jace.

Odfrkla si, ale pak sklopila zrak. Nikdy předtím jsem to neslyšela. Ten zpěv. A když jsem ho zaslechla teď, myslela jsem, že jsem dost mocná na to, aby mě ovlivnil.

Jace přikývl. Tahle sféra byla vždycky plná překvapení.

Ani jádro, ani já Zendikar neopustíme, Jaci, pohlédla na něj Nahiri vzdorně.

Dobrá. Jace pochopil, že musí změnit taktiku, pokud chce Nahiri přesvědčit. Kam tedy jdeš?

Do středu města. Aktivovat ho.

Jace si založil ruce a čekal.

Nahiri protočila oči. Runy říkají, že ve středu města je magický středobod, který dokáže směrovat energii jádra do celého Zendikaru, pomocí manových linií.

To Jace zaujalo. Takže proměna bude celosvětová?

Nahiri přikývla, ale ve tváři se jí objevil záblesk pochyb.

A pak Jace spatřil, jak Nahiri vidí svou uzdravenou sféru. Přeměněný Zendikar. Rozlehlá, nádherná města, plná tisícovek lidí. Tvořících, prodávajících, prosperujících. Celá sféra plná nádherné, dokonalé architektury. A hlavně, celá sféra stabilní, klidná. Bezpečná.

Skoro jako Ravnica.

Nebudu ti překážet, Nahiri, pokud mi slíbíš, že jádro nepoužiješ, dokud přesně nezjistíme, jak funguje.

Nahiri se zarazila, uvažovala, a nakonec přikývla. Nemám v úmyslu ublížit svému domovu.

Ale Jace dokázal vidět do jejích myšlenek dost na to, aby pochopil, že její definice ublížení se od té Nissiny drasticky liší. Že Nahiri by neváhala použít armády a zbořit celá města, aby dosáhla svého.

A také věděl, že pokud by měl někdy odhalit tajemství lithoformového jádra, musí pochopit, jak se má aktivovat. Že když by někdy jádro využili jako zbraň, musí nejdřív kvantifikovat její účinky.

Protože jestli by někdy Nicol Bolas unikl, budou potřebovat ty nejmocnější zbraně, jaké by celý Multivesmír mohl nabídnout.

Takže se smířlivě usmál a pomyslel k Nahiri, Veď mě.

Společně procházeli bludištěm Zpívajícího města, a jejich dočasné příměří mezi nimi viselo jako závaží. Nahiri se držela těsně u Jace, aby se nedostala z dosahu jeho kouzla. Už nikdy nechtěla slyšet tu píseň, dohánějící jí k šílenství.

Během chůze se jednou rukou dotýkala mechem porostlých zdí, žádajíc je, aby jí ukazovaly cestu, a druhou rukou pevně svírala brašnu na boku. Jádro jemně hřálo, a Nahiri cítila jeho tepající moc. Usmála se.

Ale také slyšela ten šepot, tak tichý, že nedokázala rozpoznat slova. Snad až bude po všem, na obnoveném Zendikaru, až pak by si mohla najít čas a pořádně se do šepotu jádra zaposlouchat.

Jace byl naštěstí zticha, možná nahlížel do její mysli, jak si bez ustání opakovala svou mantru, víckrát ne, víckrát ne.

Vibrace kamenných zdí je vedly zdánlivě nekonečnými chodbami, prázdnými nádvořími, tam a zpět pobořenými schodišti. Byla už tak blízko. Tak blízko středu Zpívajícího města. Tak blízko k napravení vší té zkázy, kterou před tisícovkami let pomohla vytvořit.

Když vyšli poslední schodiště, ocitli se uprostřed prastaré zahrady, nyní zarostlé stromy jaddi, kapradinami, mechem, a jasně nachovými květy. Stále tu byly patrné zbytky zahradního loubí, vyschlých fontánek, a dávno zapomenutých cestiček mezi záhony.

Jace zvedl ruce, a pak je pomalu spustil, jak rušil tišící kouzlo. tajemný hukot města se vrátil, ale byl opět tichý jako zpočátku.

„A co teď?“ zeptal se.

Vytáhla jádro z brašny. Zalesklo se v její dlani příslibem moci, ale jeho šepot se změnil. Byl teď zmatenější, a zuřivější.

„Slyšíš to?“ zeptala se Nahiri.

„Co mám slyšet?“ zamračil se Jace.

„Nic,“ řekla rychle Nahiri. „Jdeme.“

„Kam?“

Nahiri ukázala na velký kamenný altán opodál. Byl pobořený a zničený. Ale cožpak to na Zendikaru neplatilo o všem?

Vrátila jádro do brašny a vykročila.

Něco bylo špatně. Ten pocit v ní sílil tím víc, čím blíž altánu byla. Nahiri si uvědomila, že se altán zřítil do sebe, a zničil vše, co bylo uvnitř.

„Ne,“ hlesla, rozeběhla se k altánu, a položila dlaně na zborcený vchod. Kámen jí řekl, že poškození je čerstvé.

„Co to děláš?“ zeptal se Jace.

„Napravuji to!“ řekla Nahiri, když se kusy kamenů v okolí vznesly. Musí to spravit. Musí.

„Ani se o to nesnaž,“ ozval se za nimi hlas. Nahiri se otočila a spatřila Nissu, stojící v pobořené zahradě, hůl v jedné ruce, a druhou sevřenou v pěst. Stála pevně, a v očích se jí zračila sice tichá, ale přesto hrozba.

„Středobod,“ procedila Nahiri, „byl zde.“

„Byl,“ odpověděla Nissa chladně, „dokud ho elementálové nezničili.“

„Tys jim to přikázala?“ vykřikla Nahiri. Bude trvat dny, možná týdny, než napraví zdejší magické místo.

„Nic jim nepřikazuji,“ řekla Nissa. „Pomáhám jim, a oni mně. Jsem ochránkyně Zendikaru, a oni jsou živé zosobnění sféry.“ Na ta slova se za Nissou objevil elementál. Jeho ruce a nohy byly z kořenů a listí, a na hlavě měl ohromné paroží, které připomínalo rozepjatá křídla. „Není to tak, Ashayo?“

Ashaya, Soul of the Wild | Art by: Chase Stone

 

Nahiri se zamračila, ale při pohledu na tak silného elementála se zarazila. Ona i Jace bezděky ustoupili.

„Nisso.“ Jace zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Slibuji, že nepoužiji jádro ani já, ani nikdo jiný,“ řekl s pohledem na Nahiri, „dokud nepochopíme, v čem spočívá jeho moc.“

„A jaké má váhu tvé slovo, když ho ten jiný nedodrží?“ zpražila Nissa pohledem Nahiri.

„Pokud ne,“ pokračoval Jace až k zešílení klidným hlasem, „tak se ocitne uprostřed velmi uvěřitelné iluze Zpívajícího města. Jenže tentokrát ten zpěv neztiším.“

„Všetečný zmetku,“ zasyčela Nahiri, a v duchu přísahala už nikomu nevěřit.

„Nechci s vámi bojovat. Opravdu ne,“ řekla Nissa k oběma. „Bojovali jsem všichni víc než dost. Zasluhujeme si klid.“

„Zcela souhlasím, ale…“ začal Jace, „myslím, že Nahiri má kus pravdy. Starý Zendikar byl překrásný. Viděl jsem její vzpomínky.“

„Vidíš, i ten šťoura se mnou souhlasí,“ pronesla Nahiri spokojeně. Konečně to někdo vidí stejně.

„Jaci, o tom jsme už mluvili. Elementálové—“

„Znovu se zrodí. Všechno se znovu zrodí.“

„Všechno ne,“ řekla Nissa tiše.

„Zendikar, který pamatuji, je silný, nezdolný,“ řekla Nahiri.

„Pomysli na tu stabilitu,“ snažil se jí přesvědčit Jace. „Jak se lidem bude dařit, když se nebudou moci bát, kdy Ruch udeří příště.“

Nissa ustoupila o krok. A o další. „Já ti věřila,“ řekla vyčítavě Jacovi. Ve tváři se jí zračila hrůza a bolest.

„Nisso,“ prosil Jace.

„Nechceš se se mnou utkat,“ položila Nahiri ruku na brašnu s jádrem.

Nissa se podívala přímo na ni. „Nezkoušej to.“

Ale Nahiri neposlouchala. Utkala se s praotci draků a s nesmrtelnými upíry. Nic ji nezastaví. Ne teď. A rozhodně ne někdo tak malý, slabý, a nejistý. Ne teď, když je tak blízko.

Škubla oběma zápěstími a vyčarovala tucty a tucty rudě žhnoucích mečů. Jeden každý za každičkou kapku hněvu a vzteku za posledních tisíc let. Dalším škubnutím je všechny vrhla na Nissu.

Ale než se k ní dostaly, zavlnil se vzduch, a něco všechny meče srazilo k zemi.

Něco srazilo Nahiri k zemi a vyrazilo jí dech.

Překulila se a vyskočila na nohy, připravená udeřit. Ale to, co spatřila, ji přimrazilo k zemi. Slyšela, jak Jace za ní zalapal po dechu.

Nissa se vznášela několik stop ve vzduchu, a její tmavé vlasy jí vlály okolo hlavy jako svatozář, a kolem ní i skrz ni proudila mocná, zelená energie. I na dálku Nahiri fyzicky cítila Nissin hněv, její úmysl ochraňovat tento poničený Zendikar za každou cenu. A před Nissou stála Ashaya, ze které vyzařovala síla celé sféry.

Duše divočiny se jako by vzdouvala silou, vůlí ochraňovat. Její pohled byl upřený na Nahiri, její oči zeleně planuly, a její čtyři mohutné paže se zvedly, aby vzápětí dopadly na Nahiri se zdrcující silou.

Nahiri se v poslední chvíli odkulila z dosahu. Máchnutím ruky vytrhla okolní kameny a vrhla je na elementála, ale kameny se o paže z větvoví roztříštily jako sklo. Ashaya ani neucukla, a pomalu obrátila pohled k ní.

Elementál znovu zdvihl ruce.

„Uteč!“ vykřikl Jace.

Nahiri vždy považovala útěk za zbabělost. Ale Ashaya byla neústupná. Musím ochránit jádro. Víc než co jiného.

A tak utekla.

Společně s Jacem běželi zahradou, uskakovali, uhýbali, a využívali všechny možné iluze a protikouzla, co znali, ale nestačilo to. Ashaya byla ohromná, rychlá, a Jace s Nahiri zakopávali o kořeny a větve, dokud to jediné, co jim zbývalo, bylo vrátit se ke schodům uprostřed Zpívajícího města.

Jejich sluch opět naplnila ta podivná píseň, Jace okamžitě zakouzlil tišící kouzlo, a společně utíkali zpátky mechem porostlými chodbami. Občas je překvapili oživlí mechoví elementálové, ale byli menší, slabší, a snadno zdolatelní Jacovými rušícími kouzly nebo dobře mířeným Nahiriným kamenem.

Nahiri utíkala plná vzteku. Ale také poprvé, po strašlivě dlouhé době, pocítila strach. Podcenila tu elfku.

Když doběhli ke vstupu do města a spatřili mramorovou bránu, Nahiri vydechla a zrychlila běh. Už je skoro tam.

Ale pak si všimla povědomé, malé postavy, stojící v bráně. A tentokrát byla Nissa a Ashaya obklopená tucty a tucty dalších elementálů.

Nahiri a Jace se zarazili.

„Jak,“ udýchaně vyrazila Nahiri. „Jak tu můžeš být… tak rychle?“

„Zendikar je můj domov. Je to srdce mé moci a síly,“ odpověděla Nissa. „Znám všechny cesty i to, jak je použít. Ale vy dva“ — její tvář byla plná hněvu, a elementálové, stvoření z rostlin Murasy začali hrozivě vstávat — „vy dva to nikdy nepochopíte. Zmizte z mého domova.“

„Nisso, počkej!“ vykřikl Jace.

„Tohle je můj domov, ty stromolezko.“ Nahiri zavolala k okolním kamenům a cítila, jak jí celé Zpívající město odpovídá. „A byl mým domovem po tisíce let. A tebe zvítězit nenechám.“

Nahiri roztáhla prsty a zvedla kameny, připravujíc se celou svou mocí na útok.

Ale elementálové byli rychlejší, a vrhli se na ně jako zuřivá horda. A v tu chvíli Nahiri pochopila.

Bitva o duši Zendikaru právě začala, a bude krutá.

>>> Kapitola 5 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

2 komentáře k “Vzestup Zendikaru, kapitola 4”

  1. K napsal:

    Výborný překlad, už se těším, jak to bude pokračovat

    • Honza Adam napsal:

      No, pak tu pro tebe mám dvě zprávy. Dobrou a špatnou. Dobrá je, že to pokračovat bude a dobře. Špatná, že už jenom jedním dílem 😉

Zanechte odpověď