Vzestup Zendikaru, kapitola 3

Nahiri míří s ostatními do Nebeštěpu, a naše čtveřice nemá ani tušení, co je čeká. Ví snad Nahiri víc, než říká? (Řekněme si to rovnou, ví.) Překlad třetí kapitoly příběhu Vzestupu Zendikaru.

 

 

 

 

 

 

 

Nebezpečný výstup, dlouhý pád

Vzestup Zendikaru, kapitola 3

A. T. Greenblatt

<<< Kapitola 2 <<<

(*Pozn. překladatele: Dnešní kapitola je v podstatě doslovný přepis traileru. Jestli tedy chcete zaměstnat více svých smyslů, pusťte si ho. Jestli před, nebo po přečtení, záleží na vás.)

 

Sea of Clouds | Art by: Sam Burley

 

Nahiri kráčela vzhůru a usmívala se. Muraský Nebeštěp se tyčil nad ní, a čím výše byla, tím větší a mohutnější byl. Už brzy se všechny rány světa uzdraví. S lithoformovým jádrem vymaže Ruch navždy z povrchu sféry, a Zendikar bude překrásný a klidný svět, jako před tisícovkami let.

Takový, jaký pamatovala.

Zaslechla pod sebou namáhavé oddychování Akiri, Zaretha, Oraha, a Kazy, ale nezpomalila. Teď ne, je příliš blízko cíle.

Namísto toho vyčarovala další a další schody, které s kamenným cvaknutím zapadaly do sebe. Nahiri je brala po dvou.

Vystoupali už vysoko na harabazové stromy a tyčící se útesy Rozpolcené zátoky, kde byl vzduch čistý a chladný. Vystoupali až tam, kde vodní tříšť vodopádů z Nebeštěpu zchladila jejich propocené oblečení, a každý krok na mokrých schodech byl zrádnější a zrádnější. Vystoupali tak vysoko, že Nahiri téměř dosáhla na rytinami pokryté spodní části Nebeštěpu.

Až teď Nahiri potřebovala ostatní. Zarethův ostrý zrak, Orahovu tichou neochvějnost, Kazino bleskové myšlení, a Akirino lanolezecké mistrovství. Nebeštěp se rozkládal okolo, rozbitý na množství vznášejících se kusů. Některé byly velké tak, že na nich mohly růst stromy a téct vodopády. Jiné byly velké jen jako Nahiri. A mezi rozpadlými kusy se vznášely zbloudilé hedrony, lesknoucí se v záři slunce.

Nahiri se zamračila.

To ona vytvořila hedrony. Před tisíciletími, kdy si myslela, že uvěznění Eldrazi na Zendikaru je to nejlepší, co může udělat. Kdy ji Sorin s Uginem ujišťovali, že tu budou vždy, když je bude potřebovat.

Teď byly hedrony rozptýlené a nakloněné v nepřirozených úhlech, a Zendikar byl plný strašlivých jizev po řádění Eldrazi.

Ale brzy se všechno spraví, pomyslela si Nahiri se zaťatými zuby a vyrazila dál.

Čím výše byli, tím zrádnější terén tu byl. Neočekávané záblesky slunečního svitu, trosky Nebeštěpu skřípající a pohybující se pod nohama, zvlhlé a obrostlé kluzkým mechem. Nakonec ani Nahiri nedokázala vycítit, který kámen je pevný, a který jen jako pevný vypadá, a propadne se v okamžiku, kdy na něj stoupnete. Mnohokrát někdo uklouzl a padal, a Akiri musela použít svá lana a háky, nebo Nahiri svou lithomancii. Byl to strašlivá zátěž na pozornost každého, a když se konečně dostali až k největšímu kusu Nebeštěpu, měli všichni nervy nadranc.

„Kudy teď?“ zeptala se Akiri.

Muraský Nebeštěp se rozkládal přímo před nimi, jako bludiště rytinami zdobených, vápencových chodeb porostlých mechem, s bezpočtem bezedných propastí, překlenutých vratkými, úzkými kamennými můstky.

Až teď Nahiri pochopila, že tenhle Nebeštěp je smrtící past.

„Zjistíme to,“ zazubila se. Byla to smrtící výzva, ale Akiri ji ochotně přijala.

Nahiri vyndala z kapsy svůj klíč. Jemně zazářil, když ho vztáhla směrem ke zříceninám.

A zříceniny odpověděly.

Kameny pod jejich nohama začaly zářit a pulzovat v rytmu pulzování klíče. kameny se rozzářily v kruhu okolo skupinky dobrodruhů, a pak utvořily zářící linku, mířící směrem do zřícenin. Nahiri zaslechla, jak Orah zalapal po dechu.

„Cesta,“ řekla obdivně Akiri.

„Ano,“ odpověděla Nahiri, „ale dávejte pozor, kam šlapete. Nebeštěp je starý, a nemá v lásce návštěvníky.“ Spatřila, jak Zareth stiskl Akiri rameno, a ta mu položila dlaň na ruku. Orah si s Kazou vyměnili pohled.

„Píšu si,“ řekla vesele Kaza.

Nahiri se usmála. Opravdoví dobrodruzi.

Tiše kráčeli po zářící kamenné stopě, tušíce, že jsou vedeni prastarou a mocnou magií. Zareth, nejhbitější a nejtišší ze skupinky, byl často vpředu na průzkumech. Objevil spoustu jedem naplněných pastí a klenutých průchodů připravených zřítit se při nejmenším zachvění, a dokázal před nimi všechny ochránit.

Ovšem to byla jen malá část nebezpečí v tomto prastarém Nebeštěpu.

V dálce bylo slyšet skřípot kamene, jak se hedrony okolo Nebeštěpu srážely, a ve stínech sloupů a propadlin chrastily něčí drápy a spáry. Kdykoli se ovšem přiblížili, Nahiri očarovala nejbližší hedron, že kterého vyšlehly namodralé blesky, a neviditelní tvorové ustoupili.

Ale kromě toho se nesetkali s žádným vyrušením.

Jako kdyby jádro chtělo být nalezeno.

Při tom pomyšlení se Nahiri opět usmála.

Cesta skončila u masivní stěny, pokryté kamennými dlaždicemi s vyrytou mozaikou geometrických tvarů. U paty zdi linka zazářila naposledy a zhasla. Nikde nebyl žádný viditelný vchod.

„A co teď?“ založil si Zareth ruce.

„Možná ji můžeme vyhodit do povětří,“ řekla Kaza se špatně skrývanou nadějí v hlase.

„Ne,“ zamítla Nahiri, a přitiskla si klič k hrudi. Druhou dlaň položila na stěnu před nimi, zavřela oči, a ucítila nepatrné vibrace. Jazykem kamenů — tím nádherným, tichým jazykem — se zeptala, „Jak se dostaneme dál?“

Zeď odpověděla změnou vibrací, ukazující tam, kde se zeď dotýkala podlahy. Nahiri sledovala neviditelnou stopu až na místo, kde zdánlivě chyběla dlaždice.

A kam se přesně vešel její klíč.

Nahiri se zazubila a vložila klíč do prohlubně.

Klíč jasně zazářil, a celá zeď se v reakci rozzářila také. Nahiri slyšela, jak ostatní zalapali po dechu.

„Otevři se,“ pronesla Nahiri v prastaré korštině.

A vchod se otevřel. Zeď se rozložila, kousek po kousku, jako obráceně tekoucí vodopád, a i zvuk zněl jako déšť, dopadající na kamenné kvádry.

O chvíli později stáli před otevřeným vchodem do obrovské jeskyně.

„To je všechno?“ zeptala se Kaza, na kterou do očividně nezapůsobilo. „Tohle by dokázal každý.“

„Jen málokdo umí číst runy,“ odpověděla Nahiri, „nebo mluvit prastarou korštinou.“

„A nikdo není takový blázen jako by, aby se sem šplhal,“ řekla Akiri s širokým úsměvem, který na ní Nahiri zatím nespatřila. Vešla do jeskyně. „Tak pojďte, jdeme pro poklad.“

 

Lithoform Engine | Art by: Colin Boyer

 

Akiri nechala Oraha a Kazu venku na stráži, poblíž východu. Věděla, že až doteď měli oba ohromné štěstí, a byla dost zkušená, než aby spoléhala na to, že jim vydrží.

Svou první skupinu ztratila před lety kvůli Eldrazi, a druhou ztratit nehodlá.

Buďte připraveni a buďte rychlí. Nic víc nepomůže.

Společně se Zarethem a Nahiri přešla Akiri až ke středu síně, kde bylo něco, čeho si nebylo možné nevšimnout.

Na vyvýšeném pódiu stál jehlan z čisté, leštěné žuly, zužující se až do ostré špice, a rozdělený uprostřed. Ze stropu na něj dopadaly paprsky světla, a okolo kroužily hedrony. Ticho síně narušovaly praskající výboje temné energie, přeskakující mezi hedrony a jehlanem.

Když se přiblížili, vrchol jehlanu se vznesl, a spodní část se rozdělila, odhalujíc lithoformové jádro.

Kdyby měla být Akiri upřímná, jádro nevypadalo nijak zvlášť mocně. Malé, co se dalo nést v ruce, ale příliš velké, než aby ho dokázala obejmout prsty. Zářilo jako malá hvězda, ale jinak bylo hladké, téměř tuctové.

Ale Akiri se už dávno naučila, že ty nejmocnější věci — nebo lidé — vypadají obvykle nejobyčejněji.

Akiri zastavila pár kroků od pódia, napjatá a připravená. Sáhla po Zarethově ruce a stiskla ji. Nic z celého Nebeštěpu ji nepřipadalo stabilní.

Nahiri šla dál.

Šla blíž a blíž, dokud se na jehlanu neodrážela její tvář, vyzařující čisté odhodlání.

„To je ono,“ vydechla Nahiri. „To změní Zendikar navždy.“

Akiri cítila, jak sebou Zareth škubl. Všechny jeho strachy a obavy z jádra vyjádřené jediným, bezděčným pohybem.

V náhlém podnětu Akiri přešla k pódiu, odhodlaná sáhnout po jádru, dobře si vědomá toho, že nejspíše spustí nějakou past. Zareth ji v obavě položil ruku na rameno, ale ona jen povzbudivě kývla. Věřila, že pokud bude dost rychlá a jemná, vyhne se jakékoli pasti, kterou by spustila.

Jádro se zablýsklo, když se přiblížila, jako by ji varovalo. Zdálo se jí, že z něho zaslechla hlas, jen stěží slyšitelný šepot, jakoby modlitby. Nebo hrozby.

Za Zendikar, pomyslela si, a sáhla po jádru.

„Opatrně.“ Nahiri ji klepla přes prsty. Akiri jí pohlédla do tváře, a v záblesku energie spatřila něco nového. Nebezpečný lesk v Nahiriných očích. Něco, co tam nebylo ani tehdy, když v zátoce zlikvidovala toho dupače.

Roky lanolezectví naučili Akiri, kdy vyrazit vpřed, a kdy čekat.

Počkej. Sleduj, pomyslela si, ustoupila zpět k Zarethovi, a stiskla jeho ruku. On jí stisk oplatil.

Lepší bude nechat ten prastarý artefakt té prastaré cizince, pomyslela si. A její malá část si oddechla, že na pódiu nestojí ona sama.

Se zatajeným dechem Akiri sledovala, jak Nahiri vztáhla dlaň pod jádro, objala ho prsty, a pomalu přitáhla k sobě.

Obrázek z traileru

 

Chvíli bylo ticho. Dost dlouho na to, aby Akiri začala zase dýchat. A doufat.

Pak se ozval ohlušující praskot, a celá síň se začala rozpadat na kusy.

Takže se štěstím je konec, pomyslela si Akiri. Otočila se a vykřikla, „Nahiri, musíme pryč — hned!“

Orah a Kaza před ní už utíkali, a Nahiri za ní seběhla z pódia, a rychle nacpala jádro do brašny u boku. Zareth běžel těsně vedle Akiri.

Ale i když běžela, cítila Akiri, jak se jí podlaha propadá pod nohama, a uvědomila si, že tohle nebyla jediná past muraského Nebeštěpu.

Ruch otřásal zemí a nebem, a Nebeštěp se rozpadal. Možná to byla jen reakce na uvolněnou magii. Možná jen smůla. Těžko říct.

Před nimi se podlaha pod Orahem a Kazou zavlnila jako rozbouřené moře.

„Pozor!“ křikla Akiri, ale její varování přehlušil další praskot.

Kamenná podlaha se pohnula a roztříštila, a Kazu s Orahem to odhodilo zpět. Kusy podlahy, na kterých oba stáli, se nakláněly víc a víc, až se oba křečovitě drželi jen prsty.

Pak se podlaha otřásla znovu, Kaza z Orahem se už nedokázali udržet a zřítili se dolů.

„Ne!“ vykřikla Akiri. Sklouzla k okraji, ale příliš pomalu, příliš pozdě.

O mučivou chvíli později se ale Kaza objevila, hluboko dole, vznášející se na své kouzelné holi, s Orahem pevně se držícím jejího pasu.

Akiri si úlevně oddechla.

„Uteč co nejdál!“ křikl Zareth. Akiri nevěděla, jestli mluví ke Kaze, nebo k ní.

K oběma, pomyslela si, a rozeběhla se.

Akiri opět sevřel starý strach, když běžela rozpadajícími se ruinami. Zachrání se Kaza a Orah? Nepřivedla snad zase svou skupinu do zkázy?

Ne, jsou dobří a talentovaní. Není to jako tehdy její první skupina. Tihle budou v pořádku.

Musí tomu věřit.

Teď se bude soustředit na to, aby zachránila Zaretha a Nahiri.

Protože teď už jen zbývá dostat se z Nebeštěpu živí.

 

Akiri, Fearless Voyager | Art by: Ekaterina Burmak

 

Nahiri utíkala, snažíc se udržet rozpadající se zříceniny svou lithomancií alespoň na malou chvilku, než přeběhnou po zrádných kamenných můstcích. Zaplavilo ji pokušení sféroportovat pryč, ale potlačila je. Už Zendikar nikdy v nouzi neopustí. Nebeštěp byla výzva, a ona ji přijala.

Zdálo se jí, že k ní jádro z brašny šeptavě promlouvá, ale neměla čas naslouchat.

Nebeštěp se totiž bez jádra rozpadal na kusy, a Ruch, ten zatracený Ruch, je bičoval silným větrem, a do všeho vnesl ještě více chaosu.

Nedokáže udržet Nebeštěp pohromadě a zároveň zastavit Ruch.

Alespoň zatím ne.

A tak běžela za Akiri a Zarethem, a hněv v ní sílil.

Nakonec doběhli do slepé uličky. Před nimi se vznášely balvany pokryté stromy, a mezi nimi nic, jen prázdná obloha a pár hedronů. Akiri mistrně hodila hák a zachytila se na pohybující se skalní římse.

Obrázek z traileru

 

„Rychle!“ křikla, než se zhoupla na masivní nakloněnou plošinu pod nimi. Zareth hodil další lano, a Nahiri připravila svoje, ale pak si všimla větrného víru, vynořivšího se za ní.

Zaváhala příliš dlouho, než ona a Zareth stačili skočit, Nebeštěp se otřásl a znovu pohnul.

Nahiri se stěží udržela na nohách, a plošina, na které stála Akiri, se pomalu vzdalovala.

„Rychle,“ nastavil Zareth ruku, a Nahiri si uvědomila, že musí skočit společně.

Chtěla odmítnout. Ten šejdíř, co ji od počátku neměl v lásce, by ji mohl shodit. Ale pak vytušila, že by tak chladnokrevné vraždy nebyl schopen.

Nahiri se chytila lana společně se Zarethem, a když se chystali skočit, pošeptala mu do ucha, „Vím, že chceš jádro pro sebe.“

V jeho tváři se objevil záblesk překvapení, ale než stačil odpovědět, Nahiri přikázala kameni pod nimi, aby je postrčil.

Na okamžik, vzdorující gravitaci a s bušícím srdcem, Nahiri viděla jen oblohu. Širou a nemilosrdnou.

Pak dopadli na plošinu. Nahiri se překulila, a Zarethovi se na tváři objevila úleva, když spatřil Akiri. Ta ho vytáhla na nohy a kývla na Nahiri.

A rozeběhli se dál.

Kvil dujícího větru byl neustálý a šlehal je do tváří, Nebeštěp se stále rozpadal. Jemné a křehké kamenné můstky praskaly a řítily se dolů, hedrony se vymkly kontrole a míhaly se všude okolo, míjejíce je někdy jen o pár palců.

Tohle byla na nejhorší stránka Zendikaru, noční můra, kterou Nahiri nenáviděla.

Běžela dál, uhýbala, unikala.

Dokud ji nedostihl ten vír.

Vynořil se bez varování z podlahy, a jako tornádo do sebe vtahoval vše v okolí. Zareth před chvíli skočil na laně dolů, na další plošinu, a Nahiri se ztratil z očí. Akiri se při pohledu na vír zarazila.

„Běž!“ křikla Nahiri, a Akiri s kývnutím slanila dolů.

Nahiri se otočila, zapřela se nohama, rozpřáhla ruce, a postavila se víru.

Obrázek z traileru

 

Ovládnu tě svou vůlí, pomyslela si. Stejně, jako to dokázala s Ruchem v Akoumu, stejně, jako porazila Sorina a mnoho dalších nepřátel v minulosti. Roztáhla prsty a do magie vložila svůj hněv a svou vinu.

Kousek po kousku vír zpomaloval, až zastavil.

Nahiri se vítězoslavně usmála.

Ale bylo to předčasné. Vír oživl a udeřil jako protržená přehrada, a svou vlastní silou a hněvem tlačil Nahiri dál, až přes okraj plošiny.

A Nahiri se zřítila dolů.

Okolo byla jen obloha, modrá a chladná. Nahiri se přetočila a zahlédla Akirino lano jen na palec vzdálené. Sáhla po něm.

A minula.

Padala.

Nahiri ucítila srdce až v krku, a začala shromažďovat všechnu svou moc, aby zastavila svůj pád, když v tom ji něco popadlo za ruku.

„Mám tě!“ vydechla Akiri a zazubila se. Se Zarethem vytáhli Nahiri na plošinu.

Nahiri zrudla zahanbením. „Jdeme,“ řekla, a svou mocí posunula vznášející se kousky zřícenin do nouzového mostu. Přeběhli přes něj, ala Nahiri cítila, jak se za nimi shromažďuje sílící zdroj chaosu a zkázy.

Nahiri vycenila zuby. Teď už si byla jistá, že Zendikar jen svou lithomancií nevyléčí.

Jádro v brašně stále šeptalo, ale Nahiri neposlouchala. Běžela a plánovala.

 

Cinderclasm | Art by: Campbell White

 

Nahiri dopadla na velký kus Nebeštěpu, zatím stále neporušený, se Zarethem a Akiri v patách. bylo to první místo, které se nerozpadalo ani netřáslo. Chvíli trvalo, než Nahiri došlo, co je špatně.

Proč je tu láva? pomyslela si zmateně, a vzápětí jí to došlo — Ruch změnil Nebeštěp, stejně jako změnil jiné části světa. Nissa říkala, že Ruch se zrodil jako reakce na Eldrazi, jako způsob boje Zendikaru s nemocí. Teď to vypadalo, že se snaží bojovat s ní.

A tomuhle říká boj? pohrdlivě odfrkla.

Jenže vzápětí plošina před ní vybuchla v oblaku ohně a popela. Výbuch Nahiri odhodil dozadu, a ze země vystoupil ohromný, zuřivý elementál, zrozený z lávy samotné. Z jeho ohromné hrudi a mocných pěstí sálal žár, a jeho oči, podobné žhavým uhlíkům, se upřely na Nahiri. V tom pohledu byla čirá nenávist.

Nahiri vztáhla ruku, ve které se v okamžení objevil rudě zářící meč. Jestli tahle věc chce bojovat, tak s ní bude bojovat. Ráda.

Zareth byl ovšem rychlejší. Neohroženě vyrazil směrem k elementálovi, v rukou trojzubec, ze kterého vyrazil proud energie, a udeřil elementála doprostřed hrudi.

Elementál se ale ani nepohnul. Klidně pohlédl na Zaretha, zdvihl obě pěsti, a udeřil.

Ale V tu chvíli se před Zarethem objevila Akiri, zdvihla ruku, a její chránič na předloktí se změnil na jasně bílý, zářící štít. Elementálovy pěsti udeřily do štítu, Akiri zasténala, a zhroutila se. Elementál zavrčel, a zdvihl ruce k dalšímu úderu.

Nahiri viděla, že Akiri se Zarethem se připravují na další úder, který nepřežijí.

V jedné ruce držíc meč, Nahiri máchla druhou rukou, zdvihla zemi, a vznesla se výš. Z brašny vytáhla jádro, jehož šepot si teď uvědomila.

Elementál se zarazil a podíval se přímo na ni. Nebo spíše na jádro v její ruce.

„Je tohle to, co chceš?“ vykřikla Nahiri.

Elementál zavrčel, a vyrazil k Nahiri, pěsti hrozivě zaťaté.

Nahiri napřáhla meč, ale věděla, že to nebude stačit. Sama tuhle věc, stvořenou Ruchem, nezdolá. Sklonila meč a pohlédla na jádro ve své dlani.

Měla bych? napadlo ji.

Jádro stále šeptalo, ale Nahiri nedokázala rozpoznat slova.

Ale na slovech nezáleží. Jen na činech.

Zaslechla, jak Akiri vykřikla, a pohlédla tím směrem. Zareth běžel k elementálovi. Ne, uvědomila si, běžel k ní, trojzubec napřažený, mezi hroty probleskovala energie. V jeho tváři spatřila pochmurné a nezlomné odhodlání.

V tu samou chvíli elementál zavrčel a chňapl po Nahiri.

Obrázek z traileru

 

V ten okamžik se Nahiri rozhodla.

Zdvihla jádro, a snadno, příliš snadno, soustředila jeho moc ve své ruce.

Svět zčernal temnou energií. Pak zbělal. Barvy vybledly a zmizely, a všechny zvuky se vytratily v ohlušujícím řevu. na okamžik neexistovalo nic. Nahiri neviděla nic. Neslyšela nic.

Necítila nic.

Svět byl tichý a čistý.

Když světlo z jádra pohaslo, vše okolo Nahiri bylo popelavě šedé. Bylo ticho, a po elementálovi nezbylo ani stopy.

Nahiri se vítězně usmála. Zvítězila.

Pak se ozval Akirin zděšený výkřik. „Zarethu!“

 

Wasteland | Art by: Adam Paquette

 

Akiri klečela, držíc v náručí chladné, ztuhlé tělo merfolka, kterého milovala. Zamrkala, znovu, doufajíc, že je to nesmysl, šálení mysli. Muselo být.

Zarethova ruka byla napřažená, prsty se vztahovaly, jako by chtěly něco uchopit. Jeho ústa byla rozevřená v tichém výkřiku. Ale byly to jeho oči, které budou Akiri pronásledovat ve zlých snech ještě dlouhé měsíce.

Zarethovy oči, vždy zářivé a plné emocí, byly temné a pohaslé.

„Zarethu…“ vydechla Akiri, svírajíc jeho tělo. To nemůže být. Nemůže…

Ucítila na sobě Nahirin stín. Otočila se, a spatřila lithoformové jádro, ležící na zemi jen několik stop opodál.

Nahiri se pohnula k němu, ale Akiri byla rychlejší. V okamžiku byla na nohou, jádro sevřené v dlani, a ustupovala před tou podivnou, prastarou korkou.

„Co je ta… věc zač, Nahiri?“ dožadovala se odpovědi. Jádro bylo teplé, jemně pulzovalo, jako jasná obloha za dokonalého dne.

„Už žádné bouře ani katastrofy,“ řekla Nahiri klidně, uvážlivě, a přikročila blíž. „Už žádná monstra. Je to naše příležitost.“

Akiri se rozhlédla po zkáze okolo, pohlédla na Zarethovo mrtvé tělo. „Naše příležitost?“

Nahiri neodpověděla. Jen se přiblížila o krok. A o další

Akiri ustoupila, dobře vědouc, že po pár krocích plošina končí.

„A co Zarethova příležitost?“ vykřikla s pohledem na jeho mrtvé tělo. „Ne. Tohle je konec.“ Nedovolí, aby ji Nahiri dostihla. Nedovolí jí zmocnit se jádra.

Zareth měl pravdu. Celou tu dobu měl pravdu.

Nahiri se blížila. Akiri se zmocnil strach, a když se ocitla patami na okraji, zastavila.

„Ne,“ řekla Akiri, a napřáhla ruku s jádrem nad propast, připravena je upustit.

Ale Nahiri se nedívala na ni, ale za ni. Akiri se otočila, a spatřila hedron, vznášející se za ní. Na dosah lana. Stačilo by hodit…

Hedron zaplál temnou energií, která projela celým jejím tělem, a Akiri se nedokázala pohnout. Sledovala, znehybněná, jak se Nahiri blíží.

Krok za krokem.

Obrázek z traileru

 

Nahiri klidně vzala lithoformové jádro z Akiriny paralyzované dlaně.

Pak vztáhla ruku a pohladila Akiri po tváři. Až teď si Akiri uvědomila, že pláče.

„Je mi to líto, Akiri, opravdu,“ řekla Nahiri, a skutečně to znělo lítostivě. Ale Akiri v Nahiriných očích lítost nespatřila, jen chladné, bezcitné odhodlání.

Chtěla křičet, ale nemohla. Chtěla dosáhnout na svá lana, ale svaly ji neposlouchaly. Akiri nemohla udělat nic, když jí Nahiri položila ruku na rameno, a strčila ji.

Akiri přepadla dozadu.

A padala.

Poslední věc, kterou Akiri spatřila, byla Nahiri s chladným, vypočítavým výrazem v očích, a jádro, klidně se vznášející nad její rozevřenou dlaní.

A pak už byla jen obloha. Nekonečná a krutá.

Obrázek z traileru

 

>>> Kapitola 4 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď