Vzestup Zendikaru, kapitola 2

Nahiri se spolu s týmem dobrodruhů vydává na Murasu pro lithoformové jádro, a Jace, který na Zendikar sféroportoval, ji chce dostihnout. Neví ovšem, kde ji hledat, a Zendikar je velký… Překlad druhé kapitoly příběhu Vzestupu Zendikaru.

 

 

 

 

 

 

 

Do Murasy

Vzestup Zendikaru, kapitola 2

A. T. Greenblatt

<<< Kapitola 1 <<<

Nahiri byla potěšená, ale také rozzlobená. Potěšená proto, že měla v kapse klíč, který sliboval vyřešit její problém, rozzlobená proto, že dosavadní dobrodružství s Nissou ukázalo nade vší pochybnost, že se nemůže odvážit vyrazit do muraského Nebeštěpu sama. I když bylo nepříjemné, musela si Nahiri přiznat, že pokud by nebylo Nissy, klíč by nikdy nezískala.

Naštěstí zrovna teď stála Nahiri přímo před Mořskou bránou — najít tu ty nejlepší dobrodruhy bude snadné.

Bylo to už dlouho, co tu byla naposledy, a rozhodně se tu toho dost změnilo. Za války s Eldrazi bylo město zničeno, a i když bylo znovu postaveno, jizvy po boji byly na některých budovách stále patrné.

A na lidech také.

Při cestě ulicemi Nahiri opět zachvátil pocit viny. Raději se dívala jen před sebe, a snažila se strávit v ulicích co nejkratší dobu. Nezdržela se u ohromného majáku, nezašla na tržiště, plné obchodujících lidí, korů, i merfolků. Jen zběžně pohlédla na nový památník — velké kruhové pódium se šesti ohromnými hedrony, obklopené kousky trosek z původní Mořské brány. Na rozdíl od zdejších obyvatel nepotřebovala památníky k tomu, aby si připomněla, co ztratila.

Když se přiblížila k sídlům Společností, ulice se zúžily a naplnily vůní ryb a grilovaného masa. Pouliční prodavači a hladoví žoldáci se ji pokoušeli oslovit, ale při pohledu do jejích očí rychle ustupovali. Na obyčejné dobrodruhy neměla čas. Klíč v kapse ji tížil čím dál víc.

Když dorazila k Expedičnímu domu Mořské brány a protáhla se železnými dveřmi, zaplavila ji vlna hluku, vedra, a pachu zvětralého piva a zpocených dobrodruhů. Hlavní síň nebyla velká, a byla přecpaná dobrodruhy všech ras, sedících okolo stolů s korbely piva, a v živé debatě, jak se potenciální klienti snažili domluvit s dobrodruhy na spolupráci. Uprostřed toho všeho chaosu, jako klidné oko uprostřed bouře, seděla Kesenya, hlava Expedičního domu.

Byla to vysoká korka ve stříbrné zbroji a purpurových šatech. Bílé vlasy měla spletené do složitého vzoru, na krku zářivý náhrdelník, slavný Dračí kanýr. Okolo ní vířil dav obdivovatelů a patronů, soupeřících o její pozornost. Jakmile si všimla Nahiri, okamžitě vstala, omluvila se ostatním, a vykročila přímo k ní.

„Patronko,“ řekla tiše, „je čest vás tu vidět.“

„Jsem potěšena, že moje investice vzkvétá,“ odpověděla rovněž tiše Nahiri. „Promluvme si v soukromí.“

„Samozřejmě.“ Kesenya ji odvedla do zadní místnosti, malé, ale dobře zařízené, s polštáři na lavicích, a mapami Nebeštěpů na stěnách. Čerstvé pivo jim přinesli vzápětí.

„Abych byla upřímná,“ začala Kesenya, když se posadila naproti Nahiri, „jsem překvapená, že tu jste. Obvykle jste poněkud… odměřená.“

„Jsem taková, jaká potřebuji být,“ odpověděla Nahiri trochu ostřeji a dotkla se klíče ve své kapse. „A teď potřebuji statečný a schopný tým, aby mi pomohl získat něco velmi cenného a mocného.“

„Pak jste na správném místě. Předpokládám, že už máte na mysli konkrétní tým?“

Nahiri se usmála.

 

Nahiri, Heir of the Ancients | Art by: Anna Steinbauer

 

Čtyři dobrodruzi seděli před Nahiri v soukromé místnosti Expedičního domu. Akiri, korka známá po celém Zendikaru svým lanolezeckým uměním. Malá žena jménem Kaza, s dlouhou vyřezávanou holí a s rošťáckou jiskrou v očích, o které se říkalo, že nadevše miluje oheň, Orah, korský kněz s dlouhým bílým vousem, a celou knihovnou znalostí, a nakonec Zareth, merfolk se zrzavými vlasy a s vousy spletenými do copánků. Jako jediný ze čtyř neseděl u stolu, opíral se se založenýma rukama o zeď, a Nahiri pozoroval s očividnou nedůvěrou. Okamžitě pochopila, že si na něj musí dát dobrý pozor.

„Jsem Nahiri,“ představila se. „A byla jsem na mnoha slavných dobrodružstvích. Chci vás požádat, jestli byste teď nechtěli podniknout nějaké dobrodružství se mnou.“

Nikdo neodpověděl. Celá čtveřice pozorovala Nahiri s různými výrazy nedůvěry.

Výborně, pomyslela si. Jsou podezřívaví.

„Co vám o mně Kesenya řekla?“ pohodlně se Nahiri opřela.

„Jen povšechné věci,“ odpověděla Akiri pomalu. Takže hlavní slovo má ona, došlo Nahiri.

„Řekla nám, že můžete cestovat mezi světy. Že vás kámen poslechne na slovo. A že jste dost mocná na to utkat se s Eldrazi titánem,“ naklonil se Orah. „Je to pravda?“

Kéž by byla pravda i to poslední, pomyslela si Nahiri hořce.

„Ano,“ řekla po chvíli.

Orah se zazubil, a na chvíli vypadal jako malé dítě, když zjistí, že jeho nejoblíbenější pohádka je skutečností. Akiri si vyměnila pohled se Zarethem.

„Tak proč potřebujete prosté dobrodruhy jako my?“ napřímil se Zareth a přešel ke stolu.

Protože jdu nejspíš do pasti, pomyslela si.

„Existuje jedna věc. Lithoformové jádro,“ řekla Nahiri. Zarazila se, potlačila svou pýchu, a dodala, „A potřebuji pomoc, abych ho získala.“

„Kde?“ založila si Akiri ruce na prsou.

„V Murase. V tamějším Nebeštěpu, co se nedávno objevil,“ odpověděla Nahiri, a všimla si, jaký tím vzbudila zájem. „Slyšeli jste o tom, že?“

Čtveřice si vyměnila pohledy. „Nikdo není schopen tam vyšplhat,“ řekla nervózně Kaza.

„Nikdo zatím nenajal ty nejlepší,“ řekla Nahiri a v duchu se usmála.

„A co z toho budeme mít my?“ zeptal se Zareth. Akiri po něm střelila pohledem, ale on se ohradil. „Ne — jestli máme riskovat, měli bychom vědět, proč.“

Nahiri projela vlna hněvu, ale ovládla se. „Ta věc, co hledám, vyléčí Zendikar ze všech jeho ran. Udělá ze světa bezpečné a kvetoucí místo, jaké bylo předtím, než se Eldrazi objevili.“ Nahiri se pro efekt odmlčela a dlouze upila piva. „Představte si to bohatství a slávu, kterou získají ti, co zachrání celý svět.“

„Zranění našeho světa,“ řekla Akiri, „jsou obrovská.“

„Eldrazi zabili celou mou rodinu,“ řekl Orah tiše.

„Já přišla o přátele,“ řekla Kaza.

„Všichni jsme někoho ztratili,“ řekla Akiri, a znovu se zadívala na Zaretha, „a myslím, že všichni sníme o bezpečnějším světě. Ale zní to nesmyslně.“ Akiri se otočila zpět na Nahiri, v očích záblesk naděje. „Ale jestli je pravda alespoň polovina z toho, co říkáte, možná tu je šance.“ Akiri se opět usadila na židli, a ten záblesk naděje v očích zmizel. „Pokud vám tedy můžeme věřit.“

„Já nevěřím,“ řekl Zareth přímo. „Co nám brání získat jádro bez vás?“

Nahiri se usmála. „Klíč, který mám,“ řekla, a vytáhla z kapsy klíč. Bylo to, jako by vytáhla malou hvězdu. Položila ho na stůl, ten zazářil, a čtveřice se opatrně odtáhla.

„Páni,“ vydechla Kaza.

Nahiri vrátila klíč do kapsy, a připomněla si, že musí být trpělivá.

„Než se rozhodneme, zahrajeme si hru, ne?“ řekl Zareth.

Nahiri podezřívavě zúžila oči. Ale kdyby k sobě byla upřímná, musela by přiznat, že ji to trochu zaujalo. „Jakou hru?“

„Zarethu,“ řekla varovně Akiri.

„Karetní hru,“ odpověděl, a otočil se k Akiri. „Děláme to se všemi našimi potenciálními klienty. Proč by ona měla být jiná?“

Akiri se zamračila, a Nahiri zapochybovala, jestli tohle opravdu s klienty dělají. Ale pořád byla zvědavá. „Takže,“ řekla, „jaká jsou pravidla.“

Akiri uvolnila židli pro Zaretha, ale postavila se za něj a ruku mu položila na rameno. Láskyplně se na ni zazubil, a položil svou dlaň na její.

Druhou rukou vyčaroval zdánlivě ze vzduchu balíček ohraných karet. „Mezi dobrodruhy se té hře říká Dobývačka.“ S očividnou zručností rozdal na stůl do kruhu patnáct karet. Pak poklepal prsty na stůl, a karty se zvedly ze stolu a roztočily.

„Hraje se to takhle,“ začal Zareth, „vybere se náhodná karta.“ Na ta slova se z otáčejícího se kola oddělila jedna z karet, a přistála na stole lícem vzhůru. Byl na ni překrásný obrázek složitého motivu drahých kamenů a očí. Uprostřed bylo jediné slovo: Lstivost. „A někdo musí říct pravdivý příběh, který se toho slova týká. Pokud tvůj příběh není dostatečně působivý, o kartu se může pokusit další hráč.“

„Zní to jednoduše,“ řekla Nahiri. Až příliš.

„Och, ono to jednoduché je,“ usmál se Zareth, „ale jde o to, o co se hraje. Jestli vyhraju, řekneš nám přesně a pravdivě, co to Lithoformové jádro udělá se Zendikarem.“

Nahiri se opřela a sepjala prsty. „A když vyhraju já, ty i tví společníci se mnou půjdete do muraského Nebeštěpu.“

Čtveřice si znovu vyměnila pohledy, a Akiri nakonec kývla.

„Já začnu.“ Zareth si kartu pozorně prohlížel, jako by se snažil rozpomenout se na dostatečně lstivý příběh. „Jednou jsem potkal obchodníka s knihami, který byl spíš zloděj než učenec. Předstíral jsem, že s sebou mám svitek se vzácným a nebezpečným kouzlem, a zatímco jsme se dohadovali o ceně, ukradl jsem mu všechny knihy, které si on předtím vypůjčil z knihovny Mořské brány. Vůbec si toho nevšiml.“

Nastavil ruku, a karta mu sama vplula do dlaně. Nahiri tázavě zdvihla obočí, a Zareth s úšklebkem dodal, „Mimochodem, říkají mi Šejdíř.“

Což znamená, že ti rozhodně nemůže věřit, pomyslela si Nahiri a zúžila oči.

„Teď já,“ řekla. Ze vznášejícího kola se opět oddělila karta a doplula do středu. Bylo na ní slovo Nepřítel.

Nahiri se usmála. To bylo snadné. „Znala jsem někoho, kdo mi byl takříkajíc otcem. Ale po staletích zradil mou důvěru. Nedávno jsem s ním bojovala v bitvě, která hrozila zničit celý svět. A vyhrála jsem.“

Zareth a ostatní na ni zírali.

„Nejste tak stará,“ řekla Kaza.

„A žádné bitvy tak velké tu od Eldrazi nebyly,“ dodal Orah pomalu.

Nahiri se napila piva a s úšklebkem nastavila dlaň. Karta do ní poslušně vplula. „Samozřejmě jsem nemluvila o tomhle světě,“ dodala.

Zarethova sebejistota na okamžik zakolísala.

Výborně, pomyslela si Nahiri.

„Já chci taky hrát,“ řekla Kaza a přistrčila židli blíž ke stolu. Vyšla na ni karta Vítězství.

Kaza se pustila do příběhu o tom, jak jednou zničila celý roj Eldrazi potěru jen s hrstkou kouzel a dobře umístěnou výbušnou lahvičkou. Nahiri ale moc neposlouchala. Měla podezření, že v téhle hře je něco víc, a čekala, až sklapne past.

Ale ta nesklapla.

Dokud to neucítila. Prsty, dotýkající se její kapsy, byly neuvěřitelně lehké, jen jako závan nejtiššího šepotu. Kdyby nebyla v síni kamenná podlaha, neucítila by vůbec nic. Když ale okamžitě vzhlédla od karet na Zaretha, obě ruce měl na stole.

„Jste na řadě,“ usmál se potutelně.

Karta nesla slovo Moc.

Nahiri se opřela, a dlouhou chvíli Zaretha pozorovala.

Pak luskla prsty, a všechny karty se změnily v kámen. Zareth a Kaza překvapeně vyskočili a upustili karty, které se zařinčením dopadly na stůl. Nahiri nastavila ruku, a všech patnáct kamenných karet se vzneslo a vplulo jí do dlaně.

„Vyhrála jsem,“ pohlédla Nahiri upřeně na Zaretha a nastavila druhou ruku. „A teď mi to vrať.“

Ohromený Zareth beze slova protestu vytáhl ze své haleny klíč, a podal jej Nahiri.

Kaza vybuchla smíchem. „Dostala tě, Zarethu.“

„Vyhrála,“ řekla Akiri, „i když nad tebou se obvykle férově vyhrát nedá,“ a položila Zarethovi ruku okolo ramen. „Kdy vyrazíme,“ pohlédla na Nahiri.

Nahiri vstala. Vyhrála, ale z nějakého důvodu ji to netěšilo. Vykročila ke dveřím. „Zítra za úsvitu.“

 

Zareth San, the Trickster | Art by: Zack Stella

 

Zareth proklínal sám sebe, že klíč vrátil Nahiri. Ostatní se mu posmívali, že tak kolosálně prohrál, ale brzy přestali, když jim posměšky sarkasticky nevracel, tak jako obvykle.

Když dopili, nechali ho být, a odešli se připravit na cestu. Zareth ale zůstal. Seděl v síni Expedičního domu Mořské brány, a ucucával dlouhé hodiny pivo, zatímco se síň pomalu vyprazdňovala.

Kdo vůbec dal té Nahiri právo změnit svět?

Blížila se půlnoc, když tu zbyl jako poslední.

Tedy, poslední kromě Kesenyi. Což bylo normální. Zaretha napadlo, jestli Kesenya vůbec spí.

„Neměl by ses připravit na ráno?“ přišla k němu.

„Ano,“ odpověděl, „ale chci si užít tenhle večer, kdyby to byl můj poslední.“

Kesenya ho chvilku pozorovala. „Lžeš,“ řekla.

„Dobrá,“ přiznal se Zareth. „Ta věc, pro kterou jdeme do Murasy — dělá mi starosti.“

Kesenya mlčela, jen kývla, aby pokračoval.

„Říká, že s tím chce Zendikar změnit, vrátit ho do stavu, jaký byl, než tu byli Eldrazi uvěznění.“

Kesenya se rozesmála. „Říkáš to, jako by to bylo něco špatného, Šejdíři.“

„Tys v těch starých ruinách byla,“ odpověděl ostře, s celou tou zlobou, kterou dnes potlačoval. „Myslíš, že pro nás ostatní bude místo na světě plném pevností a armád?“

Poprvé za dobu, co ji znal, se ve tváři Kesenye objevily pochyby. „Není to tak jednoduché. Nahiri je… důležitější, než se zdá.“

Zareth potřásl hlavou. „Chtěl bych jenom jedno. Abys to jádro prodala kupci, který bude dost bohatý a zároveň dost hloupý. Někomu, kdo ho nepoužije,“ řekl. „O zbytek se postarám já.“

Kesenya delší dobu váhala, ale nakonec se rozhodla. „Přines mi jádro, a zvážím to.“

Zareth se usmál. Nebylo to ano, ale nebylo to ani ne. To bude stačit.

Zatím.

 

Forest | Art by: Sam Burley

 

Když konečně dorazili do Rozpolcené zátoky na Murase, Akiri byla první, co sesedla ze svého gryfa a dotkla se země. Vysoko nad nimi se tyčily vysoké útesy, a okolo nich rostl hustý les harabazových stromů. Akiri ale pozorovala Nebeštěp, plující vysoko nad spletitým větvovím stromů. Prastará pevnost byla pokrytá zelení a malými stromky, mezi nimiž proudily vodopády. Kusy pevnosti se ve vzdušných proudech navzájem posouvaly, a i když toho ze země nebylo mnoho poznat, Akiri věděla, že výstup bude mimořádně obtížný.

Usmála se. Milovala výzvy.

„Páni,“ vyvalila Kaza oči, „to vypadá drsně. Ještě že na to najala nás.“

„Bude to legendární,“ souhlasila Akiri.

„Měli bychom se pohnout,“ seskočila Nahiri ze svého gryfa. „Lithoformové jádro je blízko.“

„Jak to jádro najdeme, až budeme uvnitř?“ založil si ruce Zareth. Akiri ho zpražila pohledem. Během cesty útočil na Nahiri otázkami ohledně jádra, a bylo jasné, že je z podniku ze všech nejméně nadšený.

Nahiri na něj ostře pohlédla. „Poznám to.“ Otočila se a zamířila ke Kaze a Orahovi, kteří se zabývali svými batohy.

„To není odpověď,“ zavrčel Zarethem ale tiše, aby to slyšela jen Akiri. „Nevěřím ji.“ Vzal Akiri za ruku a propletl prsty do jejích.

Akiri si povzdechla. Viděla, jak je napjatý, cítila jeho starost.

„Vím,“ řekla, „ale cítím, že se snaží Zendikaru opravdu a upřímně pomoci. Mám pocit, že mu nechce ublížit, i když nevím, proč.“ Na světě bylo dost věcí, kterým Akiri nerozuměla, a Nahiri byla jednou z nich. Stiskla Zarethovu ruku, jednou, dvakrát, než ji pustila a vydala se za ostatními. Po chvíli za sebou uslyšela jeho dlouhé kroky.

„Jak velké je přesně to jádro?“ zeptal se Orah, zatímco si přehazoval přes rameno lana.

„Nejsem si jistá,“ zamračila se Nahiri.

„No,“ vmísila se Kaza vesele, „v případě nutnosti bych ho mohla levitovat. Nebo nechat vybuchnout. To dokážu určitě.“

„Budu si to pamatovat,“ pousmála se Nahiri.

„A jak víme, že to jádro vůbec funguje?“ řekl Zareth.

Nahiri se otočila k němu, a zarazila se. Celý její postoj se ztvrdl, jako by byla z kamene. Na jeden krátký, hrůzný okamžik si Akiri myslela, že Nahiri chce na Zaretha zaútočit. Instinktivně se přikrčila, připravená vyrazit.

Ale Nahiri byla rychlejší.

Neuvěřitelně rychlým pohybem vytáhla Nahiri z kapsy zářící klíč, namířila ho na Zaretha, a promluvila jazykem, který Akiri neznala. Akiri vyrazila vpřed, ale z klíče vyšel záblesk tak jasný, že si musela zakrýt oči.

„Zarethu!“ vykřikla v panice.

Trvalo jen okamžik, nekonečně dlouhý, než se jí vrátil zrak.

Pak si Akiri všimla dvou věcí.

První bylo, že Zareth stál na tom samém místě, nezraněný, a také mrkající po oslepnutí. Akiri úlevně vydechla.

Druhá věc byl ohromný, zuřivý dupák, zaražený ve vzduchu uprostřed skoku. Tlamu s ohromnými tesáky dokořán, přední pár jeho šesti tlap jen palce od Zaretha, připravený udeřit. Očividně ho hodlal ulovit, a Nahiri zasáhla v poslední chvíli.

Akiri sáhla po svých lanech v úmyslu chytit dupáka do lasa a strhnout k zemi.

Ale než stačila cokoli udělat, dupák se začal měnit v písek. Po chvíli z něj nezbylo nic než hromádka zčernalého písku.

„Tohle,“ strčila Nahiri klíč do kapsy, „byl jen střípek moci jádra.“

„A kde bylo, když jsme bojovali s Eldrazi?“ zeptala se Akiri s úžasem v hlase. „Tehdy by se nám hodilo.“

Nahiri zmlkla, tvář plnou bolesti a viny. „Měli bychom jít,“ řekla upjatě. „Na zemi nemůžeme zůstat.“

„Tak na stromy,“ kývla Akiri na Zaretha a ostatní. „Za minutku jsem u vás.“

Akiri předstírala, že kontroluje vybavení v batohu, zatímco ostatní začali šplhat na harabazový strom. Když byli mimo doslech, svěsila ramena. O tomhle dobrodružství se budou vyprávět legendy.

„Jestli mě nějaký laskavý bůh slyší—“ Akiri zašeptala ke skalám a stromům. Jen zřídka věřila v něco víc než je ve svou přípravu a rychlost, ale dnešek byl jiný. „—prosím, ať se dnes nikomu nic nestane.“

Nebyla to modlitba, ale Akiri nerada bohy obtěžovala. Přehodila si lana přes rameno a začala šplhat.

Pak koutkem oka zahlédla pohyb. Strnula, otočila se, a spatřila podivný černý stín, vířící pod jedním ze stromů, právě na místě, kde Nahiri použila klíč. Vypadalo to jako chapadlo černého písku. Pomalu rostlo, obtočilo se okolo kmene stromu, kterému začaly usychat listy, a postupně větve, kmen, i kůra zcela ztuhly.

Jako kámen.

Akiri se otřásla.

Na světě bylo dost věcí, kterým Akiri nerozuměla, a tohle byla další z nich.

Rychle začala šplhat výš.

Když Jace dorazil do Mořské brány, napadlo ho, jestli je na správném místě. Od Nissy věděl, že je Nahiri na Zendikaru, a dohadl se, že Nissa se sem vrátila také. Otázkou bylo, kde přesně.

Mořská brána, usoudil nakonec, bude dobrý začátek.

Nebyl tu od bitvy s Eldrazi, kdy bylo město prakticky srovnáno se zemí, a maják roztříštěn na kusy, zkažené a přeměněné Kozilkovým vlivem.

Teď tu maják znovu hrdě stál, a ulice byly čisté. Jace procházel městem doufaje, že narazí na Nissu, a že napraví, co naposledy pokazil. Byla přítel, a i když on sám vždycky nebyl dobrým přítelem, chtěl být lepší.

Kéž by tu byla Chandra, pomyslel si. Snažil se ji najít, než vyrazil sem, ale bezúspěšně. A předpokládal, že moc času na hledání ostatních není, jestli má Nahiri zadržet včas.

A tak, ztracený v myšlenkách, si Jace nevšiml, když na něj někdo zavolal.

„Hej, hrdino,“ ozvalo se za ním. „Ty jsi jeden z těch, co bránili město, že ano?“

Jace se otočil a spatřil ženu v lehké kožené zbroji, červenozlaté, a se zeleným pláštěm. Černé vlasy měla svázané do copu, a tvář vrásčitou, ale pohled zelených očí jasný. Tedy jednoho oka. Pravá část tváře byla pokroucená a zjizvená. Jace poznal, že je to důsledek vlivu Eldrazi. Pravou ruku měla zkroucenou, a kulhala.

„Ano, to jsem já,“ odpověděl.

„Myslela jsem si to,“ usmála se na něj. „Ten modrý plášť se nezapomíná. Bojovala jsem nedaleko od tebe.“

„Ano?“ Jace se snažil rozpomenout, ale byl to tehdy strašný chaos. Tolik zkázy.

„Jo. Bojovala jsem s rojem potěru. Docela dobře, než… mě to dostalo.“ Pokrčila rameny.

„Je mi to líto,“ odpověděl Jace, nevěda co říct. Náhle si přál, aby on i ostatní sférochodci byli bývali v bitvě rychlejší, důslednější.

Žena se na něj tázavě podívala. „Nemusí. Pomohla jsem tuctu lidí včas utéct, a kdybych na to došlo, udělala bych to zas.“ Znovu se usmála, a Jace musel uznat, že má moc krásný úsměv. „Jmenuji se Mara. Jdu k památníku. Chceš jít se mnou?“

„Bude mi ctí,“ odpověděl Jace, a myslel to upřímně.

Společně došli k pódiu se šesti vztyčenými hedrony. Společně u jednoho poklekli. Jace slyšel, jak Mara tiše mluví, prosí přátele o odpuštění, že je ztratila. Že je nezachránila. Že je přežila.

Jacovi se sevřela hruď. Nevěděl, kterého ze svých přátel by měl prosit o odpuštění.

Pomyslel na Nahiri, která se zoufale snaží vrátit svou sféru zpět v čase. Pomyslel na Nissu, která si dávala za vinu to, co se stalo, když se jen snažila pomoci svému světu.

Pomyslel na Gideona, který pro tento svět dobrovolně bojoval.

„Taky jsem vinen,“ zašeptal, tak tiše, aby to Mara neslyšela, „ale napravím to.“

Naneštěstí většina ostatních v Mořské bráně tak ochotná nebyla. Snažila se ho zastavit spousta lidí, ale většinou to byli obchodníci, co chtěli něco prodat, nebo dobrodruzi, co se chtěli nechat najmout. Neušel ani deset kroků bez toho, aby ho někdo nezastavil. Nejdřív se jich ptal po Tazri, generálce, která se proslavila v bitvě o Bránu, ale brzy se dozvěděl, že je daleko v Guul Drazu na lovu nějaké nebezpečné bestie. Pak se ptal, jestli neviděli osoby podobné Nahiri a Nisse, ale dobrodruzi vrtěli hlavami, a obchodníci se mu snažili prodat další zboží.

Nakonec se frustrovaný Jace rozhodl použít iluzi a změnil se ve starého, prošedivělého merfolka v obyčejných, zelenohnědých šatech. Od té chvíle si ho všichni přestali všímat. Procházel ulicemi, a snažil se v myslích ostatních zachytit záblesky vzpomínek na Nahiri nebo Nissu.

Marně.

Když nakonec dorazil k Expedičnímu domu Mořské brány, došlo mu, že celou dobu hledal špatně. Hlavní síň byla plná dobrodruhů, ale s novým vybavením se znakem Expedičního domu — rudém obrysu Dračího kanýru. A každý z nich se hlasitě chvástal svým posledním dobrodružstvím.

„Mohu vám pomoci?“ zeptal se ho muž hned u dveří.

„Hledám šéfku tohohle domu,“ odpověděl Jace. Muž pochybovačně zvedl obočí, a prohlédl si Jace od hlavy k patě.

„Dobrá—“ ukončil Jace iluzi „—jsem Jace Beleren. Řekněte jí, že s ní musím mluvit.“

Šéfka Expedičního domu Mořské brány seděla u stolu naproti Jacovi v jedné ze soukromých místností, a Jace okamžitě vycítil, že je ostražitá.

Pročpak asi? napadlo ho, ale odolal pokušení nahlédnout jí do mysli.

Místnost byla pohodlně zařízená s polštáři na lavicích, a před Jacem na stole byl šálek čaje. Na zdech visely mapy, a v rohu místnosti byl stolek s brkem a stohem pergamenů, připravených k podepisování smluv.

„Jsem tu proto, abych pomohl,“ řekl jí. Uvědomil si, že musí získat její důvěru. Nějak.

Kesenya zdvihla obočí. „Jak pomohl?“

Jace jí řekl to, co věděl od Nissy o lithoformovém jádru. Zdůraznil, že chce najít přijatelné řešení. Vysvětlil, že on, Nissa, i Nahiri spolu v minulosti spolupracovali.

„Jenže nevím, kde teď Nissa nebo Nahiri jsou,“ dokončil.

Kesenyin výraz byl neproniknutelný. Jace věděl, že by neměl, ale byl zoufalý, a tak jí zběžně nahlédl do mysli.

Zareth měl pravdu, pomysela si.

Ale místo toho řekla, „Obávám se, že vám nemohu pomoci.“

Jace se překvapeně stáhl. „Vy nemáte strach?“

„Mám,“ odpověděla. „Vzala s sebou mou nejlepší expediční skupinu.“

A jdou najít něco, co by nejspíš nemělo být nalezeno, pomyslela si.

„Zendikar je nádherné místo,“ řekl Jace opatrně. „Chci si s Nahiri promluvit předtím, než něco nevratně změní. Ale musím vědět, kde ji hledat.“

Jace v její tváři spatřil na okamžik nerozhodnost, a odvážil se doufat.

Pak její výraz ztvrdl.

„Je mi líto. Nemohu pomoci,“ vstala. „Tento dům nebere soukromí svých patronů na lehkou váhu.“

„Rozumím,“ řekl Jace, a tiše, spíš pro sebe, dodal, „naneštěstí tenhle svět není zrovna malý.“

„Ano. Jestli potřebujete ubytování, napíšu vám adresu slušného hostince,“ řekla, vzala brk a list pergamenu, a rychle ji napsala. „Hodně štěstí,“ podala mu pergamen.

„Děkuji,“ vzal si Jace pergamen, ale srdce mu pokleslo. Chvíli váhal, jestli má použít svou moc k tomu, aby zjistil, co potřebuje.

Ne. To by bylo příliš. Jace téměř slyšel, jak ho Gideon peskuje za to, že Kesenyi nahlédl do mysli. Téměř viděl jeho odmítavý výraz.

Vyšel z Expedičního domu, a snažil se vymyslet další postup. Už byl na půl cesty ulicí, když si poprvé pořádně prohlédl pergamen.

Byla na něm adresa hostince U Mořského mudrce. Ale dole, na okraji, bylo napsáno ještě jedno, jediné slovo: Murasa.

 

Swarm Shambler | Art by: Nicholas Gregory

 

Jace procestoval mnoho sfér a mnoho míst, ale Murasa byla odlišná od jakéhokoli jiného ostrova, co kdy spatřil. Nebyl si jistý, jestli se mu to líbí.

Tak pro začátek, z těch útesů se točila hlava. Tyčily se výš, než ty nejvyšší ravnické věže, a už jen ten jejich jasně bílý kámen vyhlížel nebezpečně. Masivní harabazové stromy okolo se tyčily k nebi, a jejich vystouplé kořeny se mu tyčily nad hlavou jako oblouky. Boty e mu zabořily do vlhkého, hrubého písku, a slaný pach moře a chaluh byl téměř nesnesitelný.

Jace se otřásl. Rozpolcená zátoka mu až příliš připomněla džungle Ixalanu. Kéž by tu byla Chandra, nebo někdo jiný ze Stráže, ale nikdo mu neodpověděl.

Naštěstí byl Nebeštěp přímo nad ním, i když byl dost vysoko, a cesta k němu vypadala zrádně.

„No, já miluju výzvy,“ řekl nahlas. Jestli ho doba strávená na Ixalanu něčemu naučila, bylo to, jak si pořídit mozoly na rukou.

Slyšel to dřív, než to uviděl. Něco velkého si razilo cestu lesním porostem, a z dusotu nohou se třásla země. Jace se otočil právě včas, aby spatřil ohromné, vyhladovělé monstrum, vynořivší se z hustého lesa. Mělo šest pokroucených nohou, tělo podobné krabímu, a na zádech mu rostl velké trsy bledých hub.

„Ne, teď ne,“ zasyčel Jace a udělal se neviditelným.

Ohromná nestvůra se zarazila, a otáčela hlavou ze strany na stranu. Pak hlasitě tleskla předním párem tlap, až se trsy hub na jejích zádech otřásly. Pak se neomylně otočila směrem k Jacovi.

A zaútočila.

Jace se odkulil z cesty, a nestvůra s dutou ranou narazila do stromu za ním.

Sakra, pomyslel si Jace. Nový plán. Zrušil neviditelnost a stvořil svojí iluzi, tak daleko od sebe, jak jen to bylo možné. Nestvůra se opět zarazila, a prohlížela si oba Jace. Pak znovu tleskla předními tlapami tak hlasitě, až sebou Jace škubnul a musel si zacpat uši. Když se vzápětí podíval na nestvůru, dívala se přímo na něj.

Neomylně.

Používá echolokaci, došlo Jacovi. Pozdě.

Nestvůra zaútočila. Jace se jen o pár palců vyhnul.

„Proč se mě snaží všechno na téhle sféře zabít?“ zamumlal, zatímco si přiložil dva prsty ke spánku a pokusil se proniknout nestvůře do mysli.

Ale ať už mysl té nestvůry byla kdekoli, v její hlavě ne.

A mířila zase k němu. Už byla téměř u něj. Jace cítil její hnilobný pach. Zachvátila ho panika. Proč to nefunguje?

Och! Její mysl ovládají ty houby! došlo mu. Ale opět pozdě. Nestvůra s po něm ohnala předními tlapami.

Jace vyčaroval bariéru a připravil se na náraz.

Který nepřišel.

Tak rychle, jak se objevila ta nestvůra, objevilo se i něco jiného.

Jace nejdřív nechápal, co se děje. Pak si uvědomil, že s nestvůrou bojuje jiná, téměř se ztrácející v okolním porostu; její mohutné tělo bylo šedé; ale její končetiny byly jako větve harabazových stromů.

Ta druhá stvůra udeřila tu první jednou, dvakrát s odpornou čvachtavým úderem, a srazila jí ze zad několik trsů hub. První nestvůra zavřeštěla a stáhla se.

Co jsi zač? pomyslel si Jace.

Druhá stvůra nenechala tu první uniknout, bušila do ní, znovu a znovu, a Jace si uvědomil, že je opravdu podobná harabazovým stromům. Mohutná, klenoucí se, nezdolná. Nakonec pochopil.

Ty jsi elementál. Jace se otočil, pátraje po tom, kdo ho vyvolal.

Jistěže. Vysoko ve větvích stála Nissa, ruku vztaženou, dokonalá ochránkyně této sféry.

A výraz v její tváři byl vražedný.

Během pár okamžiků její elementál nestvůru naprosto rozdrtil. Ohromné tělo se zhroutilo k zemi, zpřelámané a mrtvé.

„Jsi v pořádku?“ Nissa seskočila k zemi lehce a ladně, jako by to byl jen krok, a ne dvacet stop vysoko.

„Ano,“ vypravil ze sebe Jace. „Díky.“

„Jistě.“ Pousmála se, ale jen ústy. Pohledem sjela na elementála, který ostražitě obcházel zabitou nestvůru pro případ, že by chtěla udeřit znovu. „Nikdy předtím jsem harabazového elementála nevyvolala. Myslím, že Gideonovi by se líbil.“

„Je úžasný,“ přiznal Jace.

„Je to Zendikar,“ řekla Nissa upjatě. „Samozřejmě, že je úžasný.“

Jace v duchu nakopl sám sebe. „Nemyslel jsem to—“

„Já vím,“ řekla měkce. „Elementálové jsou jen… jsou pro mě moc důležití. Byli tu pro mě dřív, než kdokoli jiný. Nechci, aby jim Nahiri ublížila.“

Jace jí položil ruku na rameno. „Nepředstírám, že tomu rozumím,“ řekl, „ale vím, že pro tebe elementálové hodně znamenají, a pomohu ti je ochránit.“

Nissa se usmála, tentokrát doopravdy a upřímně. Bylo to za dlouhou dobu poprvé, co ji Jace viděl se usmívat. Zahřálo ho to u srdce.

„Díky,“ řekla. „Nahiri je tam nahoře,“ ukázala Nissa na Nebeštěp.

„Jak to víš?“

„Zendikar mi to řekl.“

Jace zmateně svraštil obočí. Tuhle sféru nikdy nepochopí. „Jak se tam nejlíp dostaneme?“ zeptal se.

„Po mé révě,“ řekla Nissa, ale pak se zatvářila zahanbeně. „Není tak rychlá jako Nahiriny kameny. A nebude to snadné. Jsi připravený, Jaci?“

Kousla se do rtu a založila si ruce. Jace si uvědomil, že očekává, že ji odmítne.

Jace sevřel pocit viny. Měla pravdu, ten starý Jace by řekl ne. Ten Jace, co neprožil Ixalan a nepoznal Vrasku.

Ale ten nový Jace, pro Nissino přátelství, pro Stráž, pro bitvy, které nastanou, tenhle Jace to udělá.

„Ano,“ řekl. „Jsem připravený.“

>>> Kapitola 3 >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď