Vzestup Zendikaru, kapitola 1

Nahiri společně s Nissou vstupují do záhadného, prastarého Nebeštěpu. Co v něm najdou? Překlad první kapitoly příběhu Vzestupu Zendikaru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V srdci Nebeštěpu

Vzestup Zendikaru, kapitola 1

A. T. Greenblatt

Nahiri pozorovala stoupající Nebeštěp. Byl rozlehlý, impozantní, a zcela zdevastovaný. Vzpomínala si, jak vypadal kdysi, jak byl překrásný.

Stála na jedné ze skalních špicí Akoumu, která se tyčila jako prst vzdorující gravitaci do nemožné výše. Hluboko pod ní se rozprostíralo lávové pole, a v horký vzduch byl cítit roztaveným kovem. Nedlouho po porážce Eldrazi se tyto prastaré korské pevnosti začaly objevovat všude po Zendikaru. Poté, co byly celá staletí a tisíciletí ztraceny, se objevily. Náhle, a spolu s nimi i množství tajemství, které uchovávaly.

Mountain | Art by: Chase Stone

 

Nahiri se usmála. S těmi tajemstvími bude moci změnit svět.

„Vzpomínám si na tebe,“ promluvila k Nebeštěpu nad ní, „a na všechnu tvou moc.“

Teď už jen stačilo dostat se nahoru. Nahiri vztáhla ruce, aby využila svou moc nad kameny.

Ale příliš se soustředila na problém nad sebou, a nevšimla si, co se děje dole. Pošetile si myslela, že zničení Eldrazi divoký Zendikar uklidnilo.

Nevšimla si, jak se přímo pod ní začíná projevovat Ruch.

Začalo to jako pár neškodných bublin v lávovém poli. Podobně, jako když se probouzí ohromné monstrum, začalo to tiše, ale rychle to začalo být neoddiskutovatelné. Počáteční šepotavý zvuk se brzy změnil na ohlušující řev, jak Ruch otřásl celou zemí, postupoval vzhůru po kamenných výčnělcích a špicích, a naplnil vzduch spalujícím horkem a tak hustým oblakem popela, že se Nahiri začala dusit. pak se ozvalo ošklivé zapraskání, a kamenná špice se pod Nahirinýma nohama začala rozpadat.

Nahiri se zřítila dolů.

„Ne,“ syčela vzdorně, když padala. „NE!“ Byla mistryně lithomancie, ochránkyně sféry, nemůže ji porazit obyčejné zemětřesení. Nahiri se ladně přetočila ve vzduchu a rozpřáhla ruce, volajíc na pomoc kámen.

A kámen odpověděl. Nahirin pád se zpomalil, až se nakonec docela zastavil. Nahiri stáhla chaotický vír lávy a kamení pod sebe a vnutila mu svou vůli. Svou vůli, nikoli Ruchu. Pak sáhla po té nesmírné moci kypící pod ní a využila ji ke stvoření — z víru vyprýštily provazce lávy, balvanů, a pokřivených hedronů, a Nahiri se mezi nimi pohybovala jako tanečnice. Provazce se pomalu stočily ve sloup. Stačil lehký pohyb zápěstí, a celý sloup začal stoupat vzhůru. Nahiri se vznášela nad ním, a sloup rostl výš a výš, dokud se energie Ruchu nevyčerpala a nezmizela.

Až pak se Nahiri snesla na špici svého výtvoru, který teď sahal k vysoko plujícímu Nebeštěpu ještě blíž. Pohlédla dolů na zrádné lávové pole, a ušklíbla se.

„Jsem vítěz,“ řekla, a snažila se cítit potěšeně. Ale vítězství jí stejně připadalo hořké. Ruch byl symptom těžké nemoci, kterou Zendikar stále trpěl. Nemoci, kterou Nahiri neúmyslně způsobila před pěti tisíci lety.

Opět v sobě pocítila nesmírnou vinu.

Kámen dokázal Nahiri vždycky prozradit, že je nablízku jiný sférochodec, ale Nahiri se tentokrát ani neotočila, když pocítila varování. Někdo za ní stál.

„Akoum je stále tak nádherný… a nepředvídatelný jako vždy,“ řekla Nissa, když dorazila k Nahiri, v ruce svou hůl, pozorujíc lávové pole hluboko dole.

„Nic, s čím bych si neporadila,“ odsekla Nahiri. Nebyla si sice jistá, ale přiznat to rozhodně nehodlala.

„Tak to není. Já… tohle místo…“ Nissa se zadrhla. Nahiri tázavě zdvihla obočí, zatímco se elfka snažila najít slova. Nakonec se Nissa nadechla a řekla, „myslím tím, já jsem na Ruch zvyklá od narození. Není to nic, co bys mohla zkrotit.“

„V tom případě mě neznáš,“ pronesla Nahiri se stopou hněvu v hlase.

Nissa omluvně vztáhla ruku. „Nemyslela jsem to jako urážku. Viděla jsem tě v bitvě proti Bolasovi. Tvá práce s kameny je úžasná.“

„Tys tam byla?“ zeptala se Nahiri, trochu potěšená tou poklonou. „Och, ano, ten strom. Už si vzpomínám.“ Nissa zahanbeně zrudla. Nebyla to příjemná vzpomínka. Vitu-Ghazi tehdy nedopadlo nejlíp.

Nahiri pohlédla opět vzhůru k Nebeštěpu. „Jsou bitvy, které už nikdy nehodlám opakovat.“

„Ano,“ přikývla Nissa, „a jsou jiné, které ještě musí být vybojovány.“ Tiše pozorovala divokou krajinu Akoumu, rozkládajícího se pod nimi, ale její hlas překypoval emocemi. „Proč jsi chtěla, abych přišla sem, Nahiri?“

„Když jsem byla mladá, Zendikar byl mírný. Nic z toho —“ Nahiri znechuceně máchla rukou dolů „— tu nebylo.“ Hluboko pod nimi se v lávovém poli opět objevily bubliny nového projevu Ruchu. „Eldrazi sféru strašlivě poškodili.“

Nahiri opět pocítila příval viny. Neměla poslouchat Ugina a Sorina. Už tehdy před tisíciletími měla najít jinou sféru a Eldrazi uvěznit na ní.

„Ano,“ řekla Nissa. „Cítím, jak je Zendikar zraněný. Tíží mě to.“ Dívala se někam do daleka, ale její tvář byla plná žalu.

„Možná bych měla řešení,“ odpověděla Nahiri s pohledem na Nebeštěp. „Něco, co Zendikar vyléčí.“

Nissa zamrkala. „Vážně,“ vyhrkla překvapeně, a pak neohrabaně dodala, „promiň, myslela jsem, nevypadáš na někoho, kdo dokáže léčit. Po tom, cos udělala na Innistradu…“

Nahiri zdvihla obočí. „A to říká ta, co Eldrazi osvobodila.“

„Já—“

Elfka se zarazila, ale Nahiri vztáhla ruku.

„Obě jsme udělaly věci, které způsobily dost zlého. Tak se můžeme pokusit to napravit.“

Nissa se začervenala a kývla. „Ale proč teď? Myslím, jsi dost stará na to…“

Abych pamatovala, když tenhle Nebeštěp stavěli, pomyslela si Nahiri.

Nahiri zaváhala. „Ať už jsem cestovala kamkoli,“ odpověděla nakonec, „a ať už jsem žila jakkoli dlouho, tohle místo mi vždycky… bylo jako…“

„Jako domov,“ dokončila Nissa tiše.

Nahiri se pousmála. „Přesně.“ Pak ukázala nahoru. „Odpovědi leží tam.“ Pak se usmála trochu víc, a rošťácky. „Dáme si nahoru závod? Ať vyhraje ta lepší Zendikařanka.“

Nissa neodpověděla, jen se potutelně usmála, rozpřáhla ruce, a v tu chvíli ji obklopily tlusté provazce lián a vystřelily rychle vzhůru.

Ale ne dost rychle pro Nahiri.

V jediném plynulém pohybu vytvořila Nahiri pohodlné kamenné schody, po kterých se rozeběhla stejně rychle, jako je dokázala tvořit, a bláznivě se smála. Koutkem oka se ohlédla, a zjistila, že Nissa se sice snaží udržet tempo, ale pomalu zaostává. Rostliny se v tomhle s kameny nemohly měřit.

Nahiri obvykle nedělala moc chyb, a ještě méně jich opakovala, což byly koneckonců důsledky tisíciletí dlouhého života. Ale Ruch, ten zatracený Ruch…

Země se znovu otřásla, a Nahirino schodiště se rozkmitalo a začalo praskat. Rozeběhla se rychleji, ale nestačilo to. Schody se rozpadly, a Nahiri se znovu řítila k zemi.

Sáhla po moci kamene, připravena znovu utišit Ruch, když tu se náhle něco obtočilo okolo jejího těla a zadrželo její pád.

„Mám tě,“ zamumlala Nissa, jednu ruku napřáhnutou k Nahiri, druhou pevně svírající svou hůl. Nahiri se rozhlédla a zjistila, že ji zachránila popínavá réva.

Tiše zuřila, když ji Nissiny liány vytáhly vzhůru a jemně usadily na z rostlin vytvořený žebřík.

„Díky,“ řekla, ale do očí se Nisse nepodívala.

„Tak znovu?“ podívala se Nissa nervózně na své ruce. „Lepší Zendikařanka?“

„Ne, nech to být,“ nedokázala Nahiri potlačit hněv.

Tiše šplhaly vzhůru, a Nahiri stále bojovala s opět rostoucím pocitem viny.

Dlouho se o svůj domov nestarala. Příliš dlouho.

Nissa of Shadowed Boughs | Art by: Yongjae Choi

První, co Nisse proběhlo hlavou, když dorazily do Nebeštěpu, bylo: páni. I když byla rozlámaná, opuštěná, a tisíciletí ukrytá, z prastaré pevnosti i tak vyzařovala omračující krása. Všude okolo byly vysoké sloupy, pilíře, a oblouky, nezbořené části stropů byly bohatě zdobené rytinami, a podlaha byla z leštěných dlaždic tvořících barevné mozaiky. Samozřejmě tu bylo mnoho vznášejících se balvanů a rozbitých a pobořených zdí, ale Nisse bylo jasné, že tohle místo bylo kdysi zářícím majákem civilizace.

To druhé, na co pomyslela, bylo: potrvá roky, než tu cokoli najdeme. Až teď jí došlo, jak ohromný a rozlehlý Nebeštěp je. Stály na pobořeném vstupním nádvoří, a mířil odsud tucet bran a průchodů hlouběji do nitra pevnosti.

„Musely tu žít tisíce lidí,“ řekla Nissa.

„Desetitisíce,“ opravila ji Nahiri.

Nissa zaváhala nad další otázkou, aby se Nahiri nějak nedotkla, a nezničila tak rodící se vztah se sebevědomou a prastarou korkou. Ne že by Nissa byla nějak dobrá v navazování přátelství. Zdálo se, že čím usilovněji se o to snaží, tím trapnější situace to vyvolává. Přála si být jako Gideon, s jeho chladným sebevědomím a osobním kouzlem.

Tak, co by udělal Gideon? pomyslela si. Začni se chovat jako on, jestli chceš být víc—

Víc jako on. A náhle ji zasáhla čerstvá vlna žalu z jeho smrti.

Gideon by nezaváhal.

Takže se Nissa nadechla a zeptala se, „Nahiri, jak dokážeme najít to, co hledáme, na tak rozlehlém místě?“

Nahiri se pousmála. „Nejdřív se pořádně rozhlédneme.“ Vykročila vpřed, ladně přeskakujíc praskliny nebo chybějící dlaždice v podlaze.

„A co přesně hledáme?“ zeptala se Nissa, snažící se držet krok.

Nahiri zaváhala. „Až to uvidím, tak to poznám.“

„Ty nevíš?“ zeptala se Nissa zklamaně.

Nahiri otevřela ústa k odpovědi, ale ten zatracený Ruch ji přerušil.

Celým Nebeštěp zachvátily divoké otřesy. Nissa ustoupila, když kameny okolo ní začaly praskat. Napřáhla hůl, aby vytvořila záchrannou síť lián.

Ale Nahiri byla rychlejší.

Rozpřáhla ruce a otřesy polevily. Vypadalo to, že jen silou vůle, ale Nissa věděla, že je v tom i velký díl lithomancie.

Když se vše uklidnilo, Nahiri se zamračila, jako kdyby Ruch považovala za osobní útok na ni.

„Nevím přesně, co hledáme,“ řekla, v hlase opět stopy hněvu. „Staří korové nebyli ve svých textech zrovna příliš popisní —“ náhle se zastavila uprostřed mozaikové podlahy ve středu nádvoří. Dřepla si a položila ruku na podlahu. „Kameny budou vědět víc.“ Nahiri zavřela oči, a Nissa čekala, nejistá, co dělat. Tam, odkud stála, ani nebylo poznat, co mozaika na podlaze zpodobňuje.

Jace by věděl, pomyslela si, ale rychle tu myšlenku zaplašila. Nechtěla myslet na Jace, na bitvu s Nicolem Bolasem, na zničenou Ravnicu, na současný polorozpadlý stav Stráže brány, na Gideonovu smrt, na Chandru.

Obzvláště ne na Chandru.

Asi po minutě Nahiri otevřela oči a vstala. „Ty nejlepší věci jsou vždycky schované ve středu,“ zazubila se vesele a ukázala na jeden obzvláště temný a tajemný průchod. „To vypadá na slibný začátek. Jdeme.“

„Jak můžeme vědět, že je to správná cesta?“ Teď, když Nahiri odešla ze středu nádvoří, spatřila Nissa, že mozaika znázorňuje slunce se zářícími paprsky. Nebo to alespoň jako slunce vypadalo.

Nahiri už byla vpředu, ale odpověděla přes rameno, „Když se nás bude něco snažit zastavit.“

Nissa zastavila, a rozbušilo se jí srdce. Náhle jí celý tenhle podnik připadal jako špatný nápad. Co když její pomoc Nahiri jen způsobí Zendikaru další zranění? Jako už tolikrát v minulosti. Už zase slepě následuje něčí vedení. Kdy se to konečně změní?

Co by udělal Gideon?

„Pomohl by, jak nejlépe by dovedl,“ odpověděla si Nissa, „ale nikdy by Nahiri slepě nenásledoval.“

Její domov byl Zendikar. Ne Ravnica nebo jiná sféra. Patřila sem a byla hlas duše Zendikaru. Měla zodpovědnost za ni i za všechny živé tvory.

Takže se Nissa nadechla, sevřela hůl, a vyrazila za Nahiri.

Zvenčí vypadal Nebeštěp široký a plochy, jako kamenný ostrov, ale zevnitř se zdál hluboký a bezedný. Nahiri mířila dolů, s ruku na kamenné stěně, a chodba se stáčela níž a níž. Občas sešly nějaké schody, občas prošly křížením dalších chodeb, mířících kdovíkam.

Nahiri se ale nenechala nachytat. Kameny pod jejíma rukama jí šeptaly o nesmírné moci hluboko pod ní, a Nahiri byla odhodlaná ji najít a získat. Nissa za ní šla neslyšně, jako pravé dítě lesa. Jen občas její hůl zazvonila o kamennou podlahu, nebo se jen hlasitěji nadechla, když puklinami ve stěnách pronikl zbloudilý paprsek vnějšího světla a ozářil okolí.

Pokračovaly stále dolů, dokud nedošly do hlavní síně korů, kde se kdysi scházeli po tisících a chlubili se svým majetkem a uměním. A na výzdobě to bylo znát. Tam, kam dopadl občasný zbloudilý paprsek světla, rozzářily se na stěnách barvy jako drahokamy. Zdi byly vysoké a rytiny na sloupech složité a podrobné.

Překrásné, pomyslela si Nahiri. Ale také to byla bolestná vzpomínka na to, co všechno sféra ztratila. I teď Ruch otřásal celou pevností; jako neochvějná připomínka toho, že Nahiri jako ochránkyně sféry zklamala.

A tak se Nahiri nedívala na velkolepě zdobené síně a na překrásné rytiny. Jen šla dál vpřed, stále vpřed.

Chodba skončila u ohromných, pobořených dveří.

„Vypadá to jako slepá ulička,“ řekla Nissa a opatrně se dotkla dveří.

„Možná pro tebe,“ rozkročila se Nahiri. „Ustup.“

Nahiri rozpřáhla ruce a hlasitě tleskla, a ohromné dveře se rozletěly a se zaduněním narazily na stěny chodby.

„Jdeme,“ překročila Nahiri práh. Náhle pocítila záchvěv nervozity, obavu, kterou k ní vyslaly okolní kameny. Dále v chodbě byla černočerná tma, plná neznáma.

Ale Nahiri se nehodlala vzdát. Ne teď.

„Počkej,“ křikla Nissa, „je tam fe—“

Něco Nahiri rychle a tvrdě přirazilo ke zdi. Zasténala, ale okamžitě přikázala zdi za ní, aby udeřila.

Zeď udeřila kamenným pilířem do něčeho, co zařvalo a vzápětí Nahiri pustilo. Ta se bleskově odvalila stranou. Zaťala pěsti i zuby. Teď byla doopravdy rozzlobená.

Bleskovou myšlenkou vyvolala sedm mečů, doruda rozžhavených, jako by je právě vytáhli z výhně. Rozletěly se okolo ní jako podivná svatozář. A ozářily útočníka.

Před ní stál, tyčící se a zuřivý, ten největší felidar, jakého kdy spatřila.

Jeho bezsrsté tělo bylo pokryté ostrými špicemi; na hlavě se skvělo mocné paroží, a spáry na tlapách cvakaly o kamennou podlahu; z ohromné tlamy odkapávaly sliny v předtuše bohaté hostiny.

„K čertu s tebou,“ zavrčela Nahiri a vrhla všech sedm mečů přímo k felidarovu srdci. Šelma uskočila, a díky tlapám a ostrým úlomkům, pokrývajícím kůži jako brnění, dokázala útok odvrátit.

Felidar zavrčel a vrhl se na Nahiri s tlamou dokořán.

Ale než se dostal k ní, zarazil se uprostřed skoku. Chvíli trvalo, než si Nahiri uvědomila, že Nissa stojí mezi ní a felidarem, a tlačí šelmu zpět takovou silou, jakou by neměla bát schopna.

„Ne. Lehni,“ supěla Nissa, zatímco se felidarovi okolo nohou obtáčely úponky rostlin. Ale šelma se vzpínala a třásla, oháněla se tlapami. Jedna Nissu zasáhla a odhodila na stěnu, kam dopadla s těžkým žuchnutím.

Ale dokázala Nahiri získat čas na stvoření kamenných řetězů, které obtočily zuřící šelmu. S výkřikem Nahiri řetězy utáhla a přimáčkla felidara k zemi.

„Tumáš,“ zavrčela, sklonila se, a roztáhla prsty. Za ní se znovu objevilo sedm mečů, které Nahiri s úšklebkem vyslala na felidara, a tentokrát dávala dobrý pozor, aby přesně zasáhla jeho slabá místa.

Šelma zařvala, dlouze a strašlivě, a pak ztuhla.

Nahiri přešla k Nisse, která se sbírala ze země, a pomohla jí na nohy.

„Jako kdyby tu na nás ten felidar čekal,“ mnula si Nissa zasažené rameno.

„Nejspíš ano,“ vyčarovala Nahiri další zářící meč. „Něco hlídal,“ usmála se, a vyslala meč do chodby před nimi jako pochodeň. „Tak pojďme zjistit, co.“

Ten podivný pocit, že jsou na špatné cestě, Nissu stále neopouštěl, i když ji Nahiri stále ujišťovala, že jdou správně. Téměř slyšela celou sféru, jak na ni varovně hučí. A i sama sféra zněla nejistě. Nebo to bylo jen v její hlavě?

Alespoň už cestou nepotkali žádné další hladové felidary.

Temná chodba mířila níž a níž. Občas se projevil Ruch, jakoby se snažící je pronásledovat.

Dokud nakonec nepřestal.

Ocitly se v ohromné, jeskyni podobné místnosti bez podlahy. Bylo tu mnoho zlatem vyložených klenutých můstků, co sloužily snad jako spojovací cesty, klenoucí se jeskyní jako pavučina. Propast pod nimi se zdála bezedná, i když se z hlubin občas zablesklo světlo odražené od kamenných stěn. Vzduch byl zatuchlý, ale k Nissině úlevě tu i tak bylo pár zákoutí plných mechu a kapradí.

Nissa se usmála a přikročila k jedné kapradině, rostoucí z kamenného výčnělku. To byl Zendikar, jaký znala a milovala, i hluboko uvnitř téhle podivné, mrtvé korské pevnosti.

Nahiri, na druhé straně, byla zamračená, očividně nejistá, kam jít. Protože teď už žádná cesta nevedla vpřed, uvědomila si Nissa. Nahiri se opět sklonila k zemi, položila ruku na podlahu, a zavřela oči. Po dlouhé minutě je otevřela.

„Kameny neříkají, kudy dál,“ zamračila se.

„Proč ne?“ zeptala se Nissa. Nenapadlo ji, že by mohly kameny odmítnout Nahiri poslouchat.

Nahiri pokrčila rameny. „Jsme blízko. Možná můžeme jít jakoukoli cestou.“

Nissa zaváhala. Tohle rozhodně neznělo jako správné řešení.

Co by udělal Gideon?

„Ne,“ řekla Nissa tiše.

„Cože?“ otočila se na ni překvapeně Nahiri.

„Počkej—“

Nissa se sklonila ke kapradině. Její listy byly velké jako ona sama, a její výtrusnice byly malé, drobné, a modré.

„Jak tu mohou rostliny vůbec růst?“ zeptala se Nahiri.

Nissa se usmála. „Byla bys překvapená, kolik toho dokáže růst a prospívat i na těch nejpodivnějších místech.“

„Jak—“

Nahiri chtěla něco říct, ale Nissa ji zarazila. Položila ruku na list kapradiny, jako rodič pokládá uklidňující ruku na hlavu dítěte. Zavřela oči a cítila pod prsty život, jeho nesmírnou námahu, ale zároveň i nesmírnou pýchu z toho, že dokázal růst a vyrůst zde. Nissa se usmála na tu sílu a pýchu. A pak ji povzbudila víc.

Zaslechla, jak Nahiri zalapala po dechu, když se elementál objevil. Vysoký, dvakrát větší než ona, jasně zelený jako život sám, na hlavě korunu z kapradí, s řetězy modrých květů na krku a pažích.

„Co to je?“ ustoupila Nahiri o krok.

„Přítel,“ řekla Nissa, když elementál poklekl a pohlédl jí do očí. Nechtěla se teď pustit do vysvětlování, že dávno předtím, než vstoupila do Stráže, dávno před tím, než se stala sférochodkyní, právě tohle byly první bytosti, které ji přijaly takovou, jaká byla.

Vzala do své ruky tu elementálovu šestiprstou, v jeho očích spatřila lásku, a poprvé po dlouhé době opět pocítila, že někam patří.

„Potřebujeme najít srdce Nebeštěpu,“ řekla mu Nissa. „Můžeš nám pomoci?“

Elementál pomalu zamrkal, pak se zasténáním vstal, a vykročil vpřed, Nissu vedoucí za ruku.

„Jdeme,“ ohlédla se Nissa přes rameno. Když spatřila Nahiri s otevřenou pusou, musela potlačit smích.

kapraďový elementál je vedl bludištěm můstků a chodeb, a zastavoval jen tehdy, když Ruch opět otřásal Nebeštěpem, a Nahiri musela svou mocí držet oblouky pohromadě. Nikdy ale nečekal dlouho, jako by ho něco samo k srdci pevnosti volalo.

Nakonec dorazily na odpočivadlo, malou plošinku, ze které mířil úzký můstek do temnoty. Nissa vykročila, ale Nahiri ji zadržela.

„Počkej,“ sykla, a ukázala vzhůru. „Podívej.“

Nissa pohlédla vzhůru, a u stropu spatřila ohromnou geopedu, udržovanou v nehybnosti neznámou silou. Její tělo se tiše svíjelo, a zdola byly jasně vidět stovky jejích nohou.

Nissa se otřásla. Geopedy jí až příliš připomínaly hady. Hady se stovkami hadích nohou. „Máš tušení, co spouští tu past?“

„Ne,“ řekla Nahiri, „pošli tu kapraďovou věc.“

„Neříkej mu tak,“ odsekla Nissa. Proč nikdo nemůže pochopit, že elementálové jsou živí a vnímající tvorové? Že to nejsou jen nástroje vyvolané kouzlem, co mohou splnit rozkazy a zemřít? Ne, Nissa ho vědomě na smrt nepošle. Otočila se k němu. „Můžeš tu past zneškodnit?“ zeptala se ho.

Elementál vypadal na pochybách, jeho velké hnědé oči se střídavě dívaly na Nissu a svíjející se geopedu.

„Nenechám ji ublížit ti.“ Nissa zdvihla ruce, a vyslala záplavu lián, které pod geopedou utvořily síť. Elementál opatrně napřáhl ohromné ruce a dotkl se zespoda geopedy. Ta zasyčela a svíjela se.

Neviditelná síla chvíli držela.

A pak zmizela. A geopeda spadla.

Jakmile dopadla na liány, Nissa stiskla pěst, a úponky se obtočily okolo monstra. Švihla rukou zpět, a liány přimáčkly geopedu k zemi. Nestvůra řvala a škubala sebou. Po chvíli unaveně přestala.

Nissa se zazubila. To máš za to, nehade.

Nečekala ovšem, že Nahiri zasáhne geopedu kamennou pěstí. Překvapeně vyskočila, spolu s elementálem.

„Co je?“ zazubila se tentokrát Nahiri. „Tohle je Zendikar. Cokoli odsud je těžko zabít.“

Nissa se chtěla hádat. Nemohla si nevzpomenout na svůj domov v Bala Ged, a na to, jak snadno byl vyhuben Eldrazi.

Pak si uvědomila, že Nahiri mluví o nich — o sférochodcích.

Nissa se usmála. Možná že sféru vyléčit dokáží. Společně. „Pravda. Jdeme k srdci Nebeštěpu.“

 

Inscription of Insight | Art by: Zoltan Boros

 

Srdce Nebeštěpu zářilo. Prastaré runy pokrývaly každou stopu povrchu, každé místečko na stěnách, podlahách, i stropu. Zářily matným, zlatý světlem, které pulsovalo jejich kroky, když vstoupily dovnitř. Nissin kapraďový elementál — nebo věc, podle Nahiri — šel za nimi.

Ale Nahiri teď nezajímaly runy, ale kulaté pódium ve středu místnosti. V srdci srdce. A uprostřed pódia byla malá dlaždice, zářící jako hvězda.

„Co je to?“ zeptala se Nissa.

Nahiri se usmála. Vypadalo to slibně. Velmi slibně. A naplnilo jí to takovou nadějí, jakou už dlouhou dobu nepocítila.

„Klíč,“ odpověděla.

„Klič k čemu?“

„K moci, kterou hledáme.“

Nissa se zamračila. „Myslela jsem, že tu najdeme něco, co Zendikar vyléčí.“

„Říkala jsem, že prastaré korské texty nejsou moc popisné,“ naježila se Nahiri, „ale to, co hledáme, je mocné a nebezpečné zároveň. Je to… orbín. Hrubý překlad by zněl lithoformové jádro. Poslední, co se zachovalo.“

Elementál se nervózně pohnul, a Nissa se zatvářila skepticky. „Jak to víš?“

„Píše se to tu,“ řekla Nahiri a vykročila k pódiu. Runy zářily tím jasněji, čím blíž pódiu byla, jako by ji zvaly dál. „Všude okolo, na těch nápisech.“

Nissa vykročila za ní. „Ty je přečteš?“

„Samozřejmě. Jsem přece prastará korka.“

„Aha. Jistě.“ Nissa zrudla a ustoupila k elementálovi, zatímco Nahiri došla k pódiu. Slyšela, jak mu Nissa šeptá, „Drž se u mě.“

U paty pódia runy okolo Nahiri zablikaly a zhasly. Klíč se rozzářil, téměř laskavě. Ale Nahiri po něm nesáhla. Místo toho položila ruce na chladný mramor okolo a naslouchala kamenům, cítila jejich moc, a hledala pasti.

Nenašla žádnou.

A tak, pomalu a jemně, Nahiri sáhla po klíči a zdvihla ho.

V její ruce se rozzářil ještě víc, jako by vítal dávno ztraceného přítele.

„Tak, když máme klíč,“ řekla Nissa, „předpokládám, že musíme najít zámek.“

„Ano,“ naklonila Nahiri zamyšleně hlavu. „Runy říkají Murasa. V tamějším Nebeštěpu.“

„Nikdy to není jednoduché, že ano?“ povzdechla si Nissa. „Co dalšího se tu píše?“

„Ještě to, že v téhle místnosti je zbytek síly,“ řekla Nahiri, „a taky v tomhle.“ Zdvihla klíč. „Já—“

Zarazila se. Opět cítila otřesy Ruchu. Pozorně naslouchala, cítila zemi, i když byla míle nad ní. Snažila se předvídat nepředvídatelné.

Nahiri zaťala zuby. Ruch, ten zatracený Ruch.

Z Nissina výrazu bylo poznat, že ona cítí Ruch také. „Ukaž,“ řekla Nissa.

A Nahiri promluvila, prastarým jazykem, který nepoužila po tisíce let. Cítila pod svýma nohama sílu a moc, poslouchající ji na povel. Záchvěvem myšlenky tu moc vyslala proti svíjející se a třesoucí se zemi.

V místnosti se oslnivě zablesklo, a Nahiri si zakryla oči. Hluboko pod ní cítila, jak Ruch zaváhal, a pak, jako když někomu probodnete srdce, umlkl. Pak zaslechla skřípavý zvuk kamene, jak se Nebeštěp pomalu snažil zcelit, i když ne úplně. Runy už neměly tolik moci, ale i tak, prastará pevnost se sama dokázala pomalu, velmi pomalu, opravovat.

Nahiri opět pocítila naději a přitiskla si klíč k srdci. Našla to. Našla způsob, jak vyléčit Zendikar.

Pak zaslechla, jak elementál za ní zakvílel.

„Ne!“ vykřikla Nissa, která cítila elementálovu bolest dřív, než pochopila, co se děje. Než se elementálovy zelené ruce zkroutily, než uslyšela jeho křik, než jeho velké oči pohasly, a než se rozpadl na popel

Nissa se snažila použít svou moc, aby elementál oživila, ale marně, v dlaních jí zůstaly jen hromádky popela.

„Cos to udělala?“ vykřikla na Nahiri.

„Co?“ otočila se na ni Nahiri. Nissa viděla, jak drží u prsou klíč a směje se, jako kdyby vyhrála bitvu. „Zastavilo to Ruch.“

„Zabila jsi elementála!“

„Tvou kytku?“

Mou rodinu. Nissa to neřekla. Část Zendikaru. Protože elementálové byli Zendikar, a jestli utišení Ruchu znamená jejich smrt, pak je Zendikar v nebezpečí. Nissa zírala na popel v dlaních, a cítila zlobu a žal nad tou chybou.

Nad všemi jejími chybami.

Co by udělal Gideon?

„Nedovolil by v tom pokračovat,“ zašeptala k sobě Nissa, a narovnala se.

„Co?“ zeptala se zmateně Nahiri.

„Tohle je tvé řešení?“ Nissa už nekřičela, ale v jejím hlase bylo tolik hněvu, že se Nahiri zarazila.

„Rozhlédni se — Nebeštěp se uzdravuje. Ruch pod námi ustal, a země se uklidňuje. Lidé to tu budou moci znovu vybudovat!“ Nahiri rozpřáhla ruce okolo.

„Ale Zendikar za to zaplatí životem,“ odpověděla Nissa. Sáhla myslí po kapradinách a mechu rostoucímu všude v Nebeštěpu, ale neucítila nic. Nissa věděla, že vše, co v této zbořené pevnosti žilo, zemřelo spolu s jejím elementálem.

„Nevíš, jak Zendikar vypadal,“ ozvala se hněvivě Nahiri, „nevíš, jak skvělá města tu byla, jaká úžasná civilizace.“

„A ty nevíš, jaký je Zendikar teď. Je stále krásný, Nahiri —“ Nissa napřáhla ruku „— dej mi ten klíč.“

Nahiri neodpověděla. Jen vzdorně vystrčila bradu, rozkročila se, a rozpřáhla ruce.

Nissa nemyslela, reagovala instinktivně — vyhnula se ostrým špicím, které se z podlahy vynořily, jen o pár palců. Instinktivně vypustila i masu popínavých lián, které zachytily meče, letící přímo k ní. A instinktivně liánám i poručila, aby obtočily Nahiri okolo kotníků a srazily ji k zemi.

Nahiri hekla a zaklela. Ale než Nissa stačila zareagovat, vyčarovala okolo sebe silnou kamennou zeď, přes kterou se Nissa nedostala, i když se snažila prorazit ji úponky silnými jako vzrostlé stromy.

Po několika minutách se stěna změnila ve sklo, odhalující podrápanou a zuřící Nahiri.

„Nedovolím už, aby se tahle sféra rozpadla na kusy!“ vykřikla na Nissu. „Jsem ochránkyně Zendikaru!“

Nissa jí pohlédla do tváře a rázem pochopila, že bylo hloupé věřit tomu, že tahle prastará a necitelná bytost by jí pomohla Zendikar vyléčit. „Já také.“

Co by udělal Gideon?

Šel by pro pomoc.

A tak Nissa sféroportovala.

 

Jace, Mirror Mage | Art by: Tyler Jacobson

 

Ravnica, sféra měst. Nebo spíše jedno ohromné město, rozkládající se po celé sféře. Nissa i tak vnímala krásu: elegantní věže a mramorem dlážděné ulice, podzimní stromy kontrastující s šedou podzimní oblohou. Obdivovala krásu, i když vzpomínala na válkou poničené ulice.

Stále vzpomínala, jak Vitu-Ghazi padl.

Usoudila, že by nebylo moudré nechat se poznat, a tak se na ulicích dlouho nezdržovala, a zamířila rovnou k Jacovi.

Uvedli ji k němu se zdvořilou úklonou a chladným pohledem. Předpokládala, že si hněv Ravnicanů zaslouží, i když to bolelo.

Možná měla Chandra pravdu. Možná opravdu je chodící katastrofa.

Nissa ale nechtěla myslet na Chandru. Obzvláště ne teď, když potřebovala pomoc Jace a ostatních.

Místnost byla plná knih a svitků, a magických objektů, které neznala. Vysokými okny sem proudilo světlo, ale i tak tu byly temné kouty. Chvíli trvalo, než v příšeří spatřila Jace, usazeného na nejvyšší příčce žebříku, a čtoucího knihu z nejvrchnější police.

„Hned jsem u vás,“ zavolal.

Nissa už věděla, že s Jacem může ‚hned‘ znamenat okamžik i hodinu. Ale byla příliš nervózní na to, aby ho vyrušovala. Tak čekala.

„Nisso!“ vykřikl Jace, když si jí konečně pořádně všiml. „Proč jsi, tedy, já myslel, že nebudeš, myslím, proč—“ Zarazil se, sjel dolů po žebříku, a došel až k ní. „Rád vidím, že jsi v pořádku.“ Sáhl k ní, ale v posledním okamžiku si uvědomil, že se nerada někoho dotýká. Odtáhl ruku, a vřele se usmál.

To Nissu překvapilo. Myslela, že bude zuřit, stejně jako zbytek Ravnicy. Zaplavila ji úleva, že ho těší, že ji vidí.

„Sedni si,“ zavedl ji Jace ke stolu. „Co pro tebe můžu udělat?“

Nissa nevěděla, jak začít, a tak to prostě řekla— „Zendikar má potíže.“

„Eldrazi?“ vyděsil se Jace.

„Ne, ne,“ řekla rychle Nissa, „nic takového. Jen Nahiri.“

„Nahiri,“ svraštil Jace obočí. „Ta druhá ochránkyně Zendikaru?“

„Ano,“ řekla Nissa. Náhle se cítila vyčerpaně. Nebyla si jistá, jak to má všechno vysvětlit Jacovi, který toho k živým věcem moc necítil. „Snaží se sféru vyléčit.“

„Ano, říkala jsi, že tě požádala o pomoc. Ale nechápu. To přece chcete obě, ne?“

„Ano, ale ona má teď ten prastarý orbín—“

„Elfský nebo korský?“

„Korský. Ale—“

Jace už spěchal k policím. „Myslím, že tu o nich mám svitek—“

„Jaci! Poslouchej,“ řekla Nissa hlasitěji, než chtěla. „Prosím.“

Jace se překvapeně zarazil, ale sedl si a kývl. Nissa pocítila slabý záchvěv pýchy. Jace jí nikdy předtím nenaslouchal. Možná se snaha být Gideonem vyplácí.

Nissa vypověděla všechno, co se stalo v akoumském Nebeštěpu, co jí Nahiri řekla o lithoformovém jádru, a co udělala elementálovi. Jace tiše a pozorně poslouchal. Musela přestat a několikrát se nadechnout, když vyprávěla o elementálově smrti.

„Vím, že si s elementály moc nerozumíš,“ řekla, „ale pro mě jsou důležití. Tedy ne že by Stráž brány nebyla…“ Nedokázala se podívat Jacovi do očí.

„Ne, elementálům opravdu moc nerozumím,“ přiznal Jace, „ale rozumím tomu, že jsou pro tebe důležití. Jak můžeme pomoci?“

Nissa úlevně vydechla. Navzdory tomu, že se jí pravidelně dařilo kazit své pokusy dosáhnout u ostatních přátelství, na Jace a ostatní se vždycky mohla spolehnout.

„No, potřebuji, aby Nahiri to lithoformové jádro zničila, až ho najde. A nevím, jak ji o tom přesvědčit.“ Nissa svěsila ramena. „Chybí mi Gideon. On by věděl, jak přesvědčit rozhněvanou, prastarou korskou kamenotvůrkyni.“

V Jacově tváři se objevila bolestná mozaika emocí. „Taky mi chybí.“

„Co mám dělat, Jaci? Nevím, jestli jsem dost silná na to, abych se s Nahiri utkala, kdybych musela.“

Jace sepjal prsty. „Kdybychom to lithoformové jádro přinesli sem—“

„Ne!“ Nissa poděšeně napůl vstala ze židle. Jace na ni překvapeně pohlédl, a upřímně, síla jejího hlasu překvapila i Nissu samotnou. „Neviděl jsi, jakou zkázu může způsobit, Jaci.“

„Ano, ale kdybychom ho mohli prostudovat,“ začal Jace, a vykročil k policím se svitky.

„A kdo budou testovací subjekty?“ zeptala se Nissa s rostoucími obavami. Ztrácela ho.

„Předpokládám, že jádro dokáže soustředit a směrovat moc Zendikaru—“

„Jaci!“

„A pak se může stát poddajnější—“

„Tak jednoduché to není.“

„Možná záleží na nositeli?“ Jace vytáhl z police svitek. „Tady by mohlo—“

„Neposloucháš mě!“ vykřikla Nissa a šlehnutím vyslala úponek liány, co Jacovi vyrazil svitek z ruky. Jace překvapeně ustoupil.

Nissa cítila, jak se jí žene krev do tváří, a srdce jí bušilo. Všechno je špatně. Ztratila Stráž, a teď ztratí zendikarské elementály. Svou rodinu.

Co by udělal Gideon?

„Nisso, na co myslíš?“ Jace stál před ní a snažil se zachytit její pohled.

Co by udělal Gideon?

Gideon by se chopil příležitosti.

„Nehodlám ztratit obě své rodiny,“ řekla Nissa, a v její tváři se zračilo mnohem více než odhodlání. „Budu chránit svůj domov. Ať už s pomocí Stráže, nebo bez ní.“

„Počkej—“

Ale Nissa nečekala. Už čekala dost. S jediným nádechem, jediným pohybem, jedinou myšlenkou, Nissa sféroportovala zpět na Zendikar.

Na jediné místo, kam v životě opravdu patřila.

Jace osaměl ve svém sídle. A začal plánovat.

Měl ji lépe poslouchat, přesvědčit ji, aby zůstala, aby se znovu přidala ke Stráži. A také pocítil vinu. Svou vinu za to, že střežil tajemství o Nicolu Bolasovi. Za to, že je jediný, kdo zná pravdu.

Že ten strašlivý, prastarý drak stále žije.

A každý další den, co to tajemství držel, svým přátelům v podstatě lhal.

Ale mohl by to napravit. A napraví to.

Přemýšlel o tom, co mu Nissa řekla o jádru, a napadlo ho, jestli nebude nějak spojeno s Ruchem. Pokud ano, kolik by toho Nahiri mohla dokázat s tak nesmírnou mocí? A kolik by mohla dokázat Stráž?

Spoustu, uvědomil si Jace.

A tak plánoval dál — už totiž věděl, že bude brzy na Zendikaru.

>>> Kapitola 2 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

4 komentáře k “Vzestup Zendikaru, kapitola 1”

  1. Lukáš napsal:

    Dobrý a poutavý příběh. Ostatně jako většina. Mockrát děkuji za překlady. Stránku sem objevil nedávno, určitě se pokusím přečíst vše, co tu najdu. Moc děkuji, že to pro své čtenáře děláte. Jste skvělý!

  2. Radek napsal:

    Dík za překlad… Zatím se mi zdá, že s Nahiri pracují… No, vcelku dobře. Tohle její zobrazení jako tragické hrdinky je super a sluší jí.

    • Honza2 napsal:

      To je otázka. Mně přijde už teď, že je trochu mrcha (ostatně jako každý přednápravový sférochodec).

      No, podle story spotlightů se nakonec něco ošklivého stane, a jsem zvědavý, jak se s tím Nahiri popere…

      • Radek napsal:

        Jako ano, je trochu mrcha. O tom žádná 🙂 Ale pořád tam vidim, že se většinou snaží jednat dobře, jen přitom kašle na „collateral damage“.
        Přiznám se, že spotlighty jsem ještě moc nezkoumal, takže si v klidu počkám… Stejně jako na to, proč Nissa zčernala.

Zanechte odpověď