Válka jisker – shrnutí, dokončení

Milí kamarádi, dnes dokončíme shrnutí příběhu knihy War of the Spark. Příběh jsme opustili v okamžiku, kdy se zástupcům všech deseti gild podařilo realizovat Operaci Zoufalství a dovolit Niv-Mizzetovi se zrodit znovu coby avatarovi živoucího Guildpactu – a stejně rychle zase omdlít potom, co zlikvidoval Věčného-Boha Kefneta. Jdeme do finále.

 

 

 

 

AKT TŘETÍ

 

 

 

Kapitola padesátá: Ral Zarek

Všechno, co jsem zkusil, selhalo. Všechno.

Ral Zarek byl donucen zanechat katatonického Ohňomysla model II tam, kde zůstal ležet poté, co vyplýtval svou energii na zničení amonkhetského Věčného-Boha. Niv-Mizzet se z toho snad vykřeše, ale sebou si Ral tak jistý není.  Jako kdyby jeho někdejší služba Bolasovi vrhla na všechno temný stín.

Ano, jsou tu i světlé stránky. Například Vrasčin návrat a její podpora. Ral přemýšlí, zda jí po tom všem věří, a dochází k závěru, že ano. Potřebuje věřit, že jí věří. A Hekara – z bývalé břitvočarodějky je nyní mocnější krvočarodějka, ale přesto je na ní maličko něco jiného.

Vzpamatuje se a uvědomí si, kde je – na půdě Azorianského senátu, a naslouchá Gideonovi. Plán je jednoduchý – zaútočit na citadelu vším, co mají, po zemi, ze vzduchu, všechno aby dostal Gideon šanci přiblížit se k Bolasovi a dát mu smrtící úder Černomečem.

Uslyší, jak Tomik žádá někoho o meč. Chce mu to zakázat, ale jeho milenec o tom nechce ani slyšet. Je třeba každá ruka. A navíc, Ralovi hrozí mezi Věčnými mnohem větší nebezpečí, než Tomikovi.

Ral má jen obrovský strach, že kletba, kterou na sebe uvrhl a která způsobuje selhání všech snah, nyní zaviní Tomikovu smrt…

Všichni členové Stráže pak znovu symbolicky recitují své přísahy, a obnovují je tak před finálním bojem. Přidá se i Nissa, která je nyní oficiálně zase členkou. Gideon se ptá, zda ještě někdo. Jaya se ušklíbne, Karn založí ruce. Na chvilku to vypadá, že Kaya něco řekne, ale nakonec se tak nestane. Ral se podívá na Tomika a vidí v jeho očích odhodlání. Na chvíli zvažuje vlastní, mnohem osobnější přísahu; ale pak Lavinia podá Tomikovi meč a chvíle pomine.

 

 

 

Kapitola padesátá první: Chandra Nalaar

Gideon a Jace najdou Chandru a odvedou ji na jediné místo v hale, kde je trocha soukromí – za Isperiinou „sochou“. Tam jí sdělí, že potřebují, aby znovu aktivovala Nesmrtelné slunce. Chandra nevěří vlastním uším. Oba ale vysvětlují, že nyní jen potřebují kvůli tomu, aby Bolas nemohl utéci. Chandře se to nelíbí, nechce zmeškat boj…

„Já nevím,“ řekla Chandra. Bolas chce mít Slunce zapnuté. Nejsem si ani jistá, že to je dobrý nápad.“

Mně to zní jako dobrý nápad.“ Hlas seshora je přinutil zvednout najednou hlavy nahoru. Na Isperiině hřbetě seděl Dack Fayden s úsměvem na tváři. „Pardon. Nechtěl jsem špehovat, co si tu povídáte.“

Chandra se ušklíbla. „Koukej, kde sedíš. Jasně že jsi chtěl poslouchat.“

„No…jo. Viděl jsem, jak se mocná Stráž schovává za mrtvou sfingou, tak jsem byl trošku zvědavý.“

„Trošku?“ zeptal se Jace s pozvednutým obočím.

„Jen trošku,“ přikývl Dack. „Koukejte, nebyl jsem na tuhle poradu sice pozván, ale i tak přidám svoje dvě zina. Nikdo tohle nechce absolvovat znovu. A pokud Bolas uteče, víme, že dřív nebo později budeme muset. Takže jsem tady s panem korbičem,“ pokývl Dack směrem ke Gideonovi. „Tak či onak, dneska to skončí.“

Chandra si povzdechla. „Dobře.“

O několik minut později vyráží i se Saheeli Rai a skupinou gildovních bojovníků, co našla.

S hlubokým nádechem opatrně přistoupila k Nisse.

„Byla bys-“ začala.

„Cokoliv,“ odpověděla Nissa.

Chandra se usmála a společně vyrazily znovu k Novému Prahvu. 

 

Kapitola padesátá druhá: Vraska

Když vyráží směrem k náměstí, má Vraska poprvé příležitost promluvit s Jacem. S knedlíkem v krku tak učiní.

Otočil se a usmál se. Jemně ji objal rukou kolem krku a přitiskl své čelo k jejímu. „Zdravím, kapitánko,“ zašeptal.

Jeho důvěra v ní jí hrozila zlomit srdce.

Ať už je to za mnou! vykřikla v duchu, a pak zašeptala. „Nevíš, co jsem udělala.“

„Abych řekl pravdu, tak vím,“ odpověděl. „Ale není to tvoje vina. Neměla jsi zpět své vzpomínky, a já přišel příliš pozdě.“

Odtáhla čelo od jeho a zase zašeptala. „To ano, přišel jsi moc pozdě. Ale pravda je taková, že jsem své vzpomínky zpět měla. A nic to nezměnilo.“

Pokrčil rameny. „Podívej,“ řekl, „už jsem se dnes pokusil zabít jednu bývalku. Můžeme tohle nechat na potom, až bude po Bolasovi, nebo po nás?“

Smutně se usmála. „Ach, takže jsem teď bývalka?“

„Doufám, že ne,“ odpověděl Jace a do tváře se mu vkradla panika.

„Nemusíme být nejdřív pár, než se můžeme stál bývalými?“

„Doufám,“ řekl. „Teda v to první, ne to druhé.“

„Takže zítra tomu dáme šanci, pokud bude po Bolasovi…nebo po nás?“

Jace příkývne. A Vraska najednou strašně touží po tom žít…

 

Kapitola padesátá třetí: Chandra Nalaar

Chandra má s sebou neuvěřitelně efektivní tým. V kotli roztaví zbytky Baanových thoptér a pod Saheeliným dohledem obr a dva zlobři opatrně vylijí roztavený kov tak, aby nahradili roztavený kus podstavce.

S pomocí toho, co ji učila Jaya, a s Nissiným podporujícím pohledem v zádech pak dokáže zvládnout a přesměrovat část energie své jiskry do Slunce tak, aby se reaktivovalo, aniž by to jí a její jiskře jakkoli ublížilo. Podaří se a na nebi se zase rozzáří obří Azorova pečeť. Nissa kolem slunce pozvedne hustý les dubů a několik elementálů, kteří zde společně se Saheeli a gildovníky zůstávají na stráži.  Obě dívky se pak vydávají zpět za Gideonem a Jacem. Chandra se usměje na Nissu, a v tu chvíli ví, že ať se stane cokoli, dnes vyhrají.

Kapitola padesátá čtvrtá: Dack Fayden

Bitva začala. Dack shledává, že se žene s ostatními na Citadelu, a zase se sám sebe ptá, zda je na tom správném místě. Je to chaos. Stejný chaos, jako zažíval na Therosu, než se Ravosovi a theroským mrtvým podařilo zrušit Kletbu spánku uvrženou na ně Ashiok.

Co jsem si sakra myslel? Co tady vlastně dělám? Tohle není místo pro pána zlodějů!

Bitva je nicméně – i díky jeho, Karnově, Samutině a ano – i Nixilisově snaze – vyrovnanější. Hrůzohordě už nepřicházejí posily. Dack bojuje ve stínu Borborygma a doráží poškozené Věčné, které po sobě kyklop nechá. Přijde na to, že jejich kovový lazotepový potah reaguje na magnetizující kouzlo, které kdysi získal z jedné relikvie. Kolem sebe vidí další bojovníky – Samut pohybující se nadpozemsky rychle, vysvobozující své někdejší bratry a sestry. Biomant Vorel, kdysi prý gruulský vůdce tlupy, bojuje svým biomantickým palcátem, který dokáže ovládnout ty zbytky masa, které ve Věčných zbyly, a obrátit je naruby.  O kus dál drtí Karn Věčné mezi svými kovovými pažemi, a Ajaniho dvouhlavá sekera víří v tanci smrti.  Dack se nechá na chvíli ovládnout divadlem, a nevšimne si, že jeden poškozený, ale nikoli zničený Věčný mu sahá po noze. V poslední chvíli ucítí na rameni pevné sevření. Karn jej strhne dozadu a Věčného rozšlápne. Není čas na díky, jen mírný vzájemný úsměv.

O kus dál bojuje Kaya z obou stran strážena orzhovskými obry-vymahači.  Dack začne užívat magnetizační zaklínadlo ve velkém – vždycky je znehybní, utne hlavu, a zmagnetizuje dalšího, který se přichytí k tomu už zničenému – za chvíli je před ním hromada modrých nehybných těl. Elegantní, čisté.

Skoro jako zlodějina, usměje se Dack pro sebe.

V mysli uslyší Jaceovo varování  Izzetský plamenometný tým se špatně zkoordinoval a hrozil je spálit. Další skupina valící se na Dacka je zablokována skupinou azorianských zatýkačů. Dack ss pousměje – nikdy v životě by neřekl, že je uvidí rád.

Azoriané konečně uposlechli rozkazů své úřadující gildovní paní Lavinie a přidali se k boji. Když za chvíli spatří, jak se do boje připojuje i falanga rakdoských kultistů a dimirských vrahů, pochopí Dack, že zažívá bitvu, o jaké nikdo nikdy ani v legendách neslyšel.

A on byl uprostřed ní, a držel se. Nikdy sám sebe nevnímal jako typ, co by se chtěl usadit a mí t děti, ale jak probodl  hlavu dalšího Věčného přilepeného magnetismem k hromadě mrtvol, řekl si, že by jednoho dne rád měl pár vnoučat, co by houpal na svých artritických kolenou a vyprávěl jim tenhle epický příběh – a jakou roli v něm jejich děda hrál. 

Bohužel pro něj se zasní příliš dlouho. Sápe se po něm Věčný, který mu sahá po paži. A zase ucítí zezadu pevné sevření, které jej strhne nazpátek. Prvnímu Věčnému zůstane jen rukáv, což je mrzuté, ale lepší, než život. Dack se otočí s úsměvem, protože očekává opět Karna. Ale není to Karn. Je to Věčný. Dack zpanikaří a okamžitě jej zmagnetizuje. To mu sice zlomí krk, zatímco se hlava přilepí k zádům, ale jeho sevření nepovolí. Dack to cítí. Cítí, jak začíná vysávat jeho jiskru.

Uteč, než bude příliš pozdě!

Ale ono už pozdě je. Cítil to. Nesmrtelné slunce bylo reaktivováno. Byl uvězněn na Ravnice a prsty věčného se mu zatínaly do paže. Chtěl zvednout ruku s mečem, ale neměl sílu. Prsty povolily a meč zazvonil od dláždění, ale Dack to slyšel jako z dálky.

A pak přišla bolest. Strašlivá, nepopsatelná. Myslel si, že řve, ale nic neslyšel, dokonce i ryk bitvy se vytrácel, zatímco jeho zrak ovládala více a více temnota. Neslyšel, neviděl, dokonce ani nos už nic necítil. Ale jinak cítil. Kromě strašlivé bolesti cítil, jak Věčný sahá po tom, co dělalo Dacka Dackem a bere si to. Jako by mu zaživa rvali vnitřnosti. Jako by mu vysávali z těla všechnu tekutinu, všechny měkké tkáně, a nechávali za sebou jen pytel kůže a kostí. Ve skutečnosti ta zrůda dělala něco ještě mnohem horšího. Brala si jeho esenci, jeho duši. Jeho Jiskru. Rvala ji ven z něj samotného. Na moment se Dackovi před očima zjevilo jasné fialové světlo. 

Jeho ústa bezhlasně zformovaly jediné slovo. „Prosím…“

Pomyslel na Domri Radeho. Na Athu. Na Sifu Grent. A na Marshe.

Myslel na Mariel. Měl pocit, že cítí, jak mu po tváří stéká slza, a sám byl na prchavou chvíli zvědav, pro koho ta slza byla. Doufal, že pro ni. A to byla poslední věc, ve kterou kdy doufal. Poslední věc, na kterou se kdy sám sebe zeptal. Ta slza byla poslední věc, co kdy cítil.

Bolest byla konečně a milosrdně pryč. 

 

 

Kapitola padesátá pátá: Liliana Vess

Liliana Vess má tak trochu problém, komu fandit. Bolase nenávidí z nejhloubějších zátočin své duše, ale ani na vteřinu neuvažuje, že by jí její bývalí přátelé a „správňáci“ šetřili.  Pokus zabít ji přežila jen díky Bolasovi, a pokud drak padne, podruhé už se to jejím „přátelům“ podařit může.  Aby přežila vítězství stráže, bude muset provést něco „vykupujícího“ předtím, nikoli až potom. A to je problém.

Sleduje, jak vysáté jiskry putují do vortexu Prastarého kouzla a pak do Přízračného kamene mezi Bolasovými rohy. V dáli vidí, jak se blíží Parhelion II, a na jeho palubě vídí Gideona. Ten se prakticky vyšvihne na záda pegase a vylétne vzhůru.

Koukejme na to. Ať mne zatratí, ale Řízek se pro létání na okřídleném koni snad narodil.

Gideona doprovází malá armáda letců. Boroští nebeští rytíři, selesnyjští equenauti, izzetské létající stroje – žhavodraky řízené faeriemi, raketové koule, létající plošinky, nadzvukoví draci, safíroví dráčci, drakokřídlé krasy, parní dráčci a simičtí nebeplavci, co by se navzájem pokoušeli sežrat  – ale nikoli dnes. Společně likvidují poslední zbytky létajících Věčných. Liliana ví, že může využít Oketru a Bontu, aby udělali dosti škody, ale úmyslně váhá. Nakonec – stejně ztratila Řízka z očí – ale Bolas ne.

Jeho nyní skorobožský hlas jí zaburácel hlavou s nemalou bolestí. KONEJ SVOU POVINNOST,  zavelel. POUŽIJ OKETRU PROTI JUROVI, IHNED! NEŽ SE S TÍM ZATRACENÝM MEČEM DOSTANE BLÍZKO.

Znovu pohlédla skrze Oketřiny mrtvé oči, a Gideona ihned spatřila. Zvedla imaginární luk a Oketra její gesto zopakovala se svým. Společně zamířily. Společně vypustily šíp velikosti oštěpu. Ale v poslední vteřině sebou Liliana…cukla?

Ani ona to neví jistě, ale Oketřin dvoumetrový šíp probodne tělo pegase, který se se smrtelným nářkem propadne dolů, a Gideon (s Černomečem v ruce) s ním. Bolas zuří, ale Liliana mu vysvětllí, že by šíp Gideonovi s jeho nezranitelností nejspíše nic neudělal, takže sestřelila oře. A Bolas to, zdá se, bere. Ona se jen sama sebe ptá, zda Gideonova nezranitelnost bude stačit na pád z takové výšky…

 

Kapitola padesátá šestá: Kaya

Kaya bojuje poblíž Tomika, Rala, Teya, Krysičky a Hekary. Tomikovi se podařilo trochu zredukovat tíhu kontraktů, které ji zpomalovaly. Ral důsledně likviduje cokoli, co se dostane poblíž. A Krysička se motá poblíž Hekary. Krvočarodějka ani netuší, kolikrát jí její kamarádka, kterou už teď nemůže vidět, zachrání život.  Teyo se drží statečně, dokonce v jednu chvíli zjistí, že může svýmí štíty pohybovat a používat je tak jako beranidla – doslova je tak přihrnuje pod nos Vorlovi, Arlinn Kord a Borborygmovi. Vraska bojuje jako démon, jak pirátskou šavlí, tak svou zkameňující magií. Jace pomocí iluzí mate Věčné či je drtí telekinezí. Teferi zpomaluje čas a dovoluje tak ostatním likvidovat Věčné pohybující se šnečím tempem. Dokonce i Markov a Nahiri, zdá se, odložili svoje spory na jindy, Sorin utíná svým strašidelným mečem hlavy a krátkovlasá korka je probodává ostrými kameny.

Ale není vše beze ztrát. Před chvílí viděla, jak vysáli sférochodce jménem Dack, a nebyl jediný.

Tak či tak, stále nemohla dostat z hlavy jediné. Věční byli jen zástěrka. To hlavní byl Bolas a jeho vortex kradených jisker. A jediná šance, jak to ukončit, byl Jura a jeho Černomeč. Když mluvil, skoro hmatatelně cítila jeho nakažlivou naději a optimismus.

A stejně tak málem zakvílela zoufalstvím, když viděla, jak jeho pegase probodl obří šíp..

 

Kapitola padesátá sedmá: Jace Beleren

Když šíp zasáhne, na chvíli jako by se bitva zastavila. Snad všichni Věční váhají společně s Lilianou Vess. Jace v hněvu roztrhne Věčného telekineticky vejpůl. Jace na jednu stranu ví, že ani tak hrozný pád Gideonovi neublíží, ale pegas byl nejlepší šancí dosáhnout na Bolase. Anebo ne?

Nejdřív uvidí kouř. Pak plameny. Pak obrovská křídla.

Krvečarodějka Hekara zatleskala, zacinkala rolničkami a nahlas zakřičela z radosti nad příchodem svého nesvatého gildovního pána. „Natři jim to, Šéfe!“ Otočila se na Rala, Kayu a Vrasku, „sem vám říkala, že do toho půjde s náma. Zbožňuje tenhle plán!

Na chvíli si myslí, že se snad sám Rakdos rozhodl postavit Bolasovi. Pak ale uvidí uprostřed plamenů na jeho hlavě Gideonovu postavu, jeho aura nezranitelnosti září uprostřed pekelného žáru. Rakdos zařve. Což je chyba, Bolas si jej všimne a úderem magie jej odhodí vzad, ale Gideon vyskočí a setrvačností letí dál.

Jace zadržel dech když Gideon, svíraje meč obouruč, zamíří přímo na vrásu mezi Bolasovýma očima. Tenhle meč už zabil veledémona, Věčného-Boha a dokonce i Praotce draků jako Nicola Bolase.

Teď. Teď to skončí. A ani Liliana nebude pokračovat v boji, pokud Bolas zemře.

A Gideon švihnul celou svou nezanedbatelnou solou mečem přímo dolů…

A Černomeč se při střetu s hlavou Dračího boha prostě roztříštil na tisíce střepin. A s ním veškeré naděje celé Ravnicy.

Kapitola padesátá osmá: Gideon Jura

Gideon to uviděl.

Těsně předtím, než meč dopadl.

Ten výraz v očích draka, náznak úsměvu, náznak triumfu.

Takže nakonec nebyl ani tak překvapen, jak by si někdo myslel, když  se Černomeč roztříštil a jeho aurou nezranitelnosti prolétly jeho střepiny a rozdrásaly mu paže a hruď.

Dopadl na střechu Citadely a to poslední, co slyšel, než ho obestřela temnota, byl Bolasův smích.

 

Kapitola padesátá devátá: Nicol Bolas

Bolas se směje, a mluví sám k sobě (V KAPITÁLKÁCH).

ŽE TO BYLO AŽ PŘÍLIŠ SNADNÉ. NAVÉST JE NA TUHLE VĚC. UDĚLAT TO AKORÁT TAK TĚŽKÉ, ABY SI TOHO CENILI. PŘEDHODIT JIM JEDNOHO Z LILIANINÝCH DÉMONŮ, ABY HO S NÍM ZABILI A UVĚŘILI TAK V MOC NEPORAZITELNÉ, NEDOSTIŽNÉ ZBRANĚ.  DÁT JIM ZDÁNLIVĚ PROSTŘEDEK K JEHO PORÁŽCE, ABY UŽ NEHLEDALI NIC JINÉHO. NECHAT JE VSADIT VŠECHNO NA JEDINOU KARTU.  NA JEDINÝ ÚDER ZBRANÍ, NA KTEROU JE DOKONALE PŘIPRAVEN.

ANO, ČERNOMEČ ZABIL KDYSI PRAOTCE DRAKŮ. A PROTO JSME SE UŽ MILÉNIA ZPĚT POSTARALI, ABY NIKDY. NEMOHL. UBLÍŽIT. NÁM.

Pohlédne na zakrváceného Gideona a zasměje se smíchem, který skrze Přízračný kámen zarezonuje celým multivesmírem a způsobí noční můry mnohým, co vůbec netuší, co se na Ravnice odehrává. Pak dá povel Oketře a Bontu, ať se vrhnou do boje a neustanou, dokud se pod jejich nohama bude hýbat jediná živá bytost.

UŽILI JSME SI LEGRACI, pomyslel si Bolas, ALE UŽ MNE TI MRAVENCI NUDÍ. NAČASE TO UKONČIT.

Kapitola šedesátá: Liliana Vess

A je to, pomyslí si Liliana, a snaží se nemyslet na nedořešené city k Řízkovi a všem ze Stráže, co zakrátko zemřou.

A pak jí to dojde. Gideon byl jediným, kdo měl šanci tuhle genocidu sférochodců přežít díky své nezranitelnosti. Ale pokud je teď mrtvý, už Bolase nikdo nezastaví. A ona bude navždy jeho otrokyní.

To je pro Lilianu finální prozření. Takovýhle život nemá cenu. Sloužit navěky Nicolu Bolasovi je ještě horší vyhlídka než…na chvíli se zarazí, než myšlenku dokončí…než zemřít.

Podívá se na Gideona a po tváři jí steče kapka potu. Nebo je to snad slza? Kdo ví.

Bolas to nejdříve nezaznamená. Dá jí povel, aby Oketra, Bontu a zbytek Věčných zabili vše, co se hýbe. Ale nic se nestane. Všichni Věční na Ravnice stojí v pozoru, jako by na něco čekali.

Teď si toho všiml. VESS, ozval se jeho mentální hlas, a ta jediná slabika jejího jména ji udeřila jako kladivo a zapotácela se dva kroky zpět. OPRAVDU TĚ MUSÍME VAROVAT, CO PO TÉHLE POŠETILÉ SNAZE NASTANE?

Liliana se usměje a pošle všechno včetně posledních dvou bohyň na něj. Snad to Jace a ostatní ocení. Pro ni už nebude nikdy svobody, tak proč si ty poslední chvíle neužít.

„Bolasi,“ zakřičela, ačkoli věděla, že jí čte myšlenky. „Už ti někdo řekl, že máš strašně placatou hlavu? Chci říct, fakt máš štěstí, že máš ty rohy a Přízračný kámen, co od toho odvede pozornost, protože placatější hlavu jsem fakt v životě neviděla. Tohle jsem ti chtěla říct už desítky let zpátky: Máš fakt. Strašně. Placatou. Hlavu!!!“

Kruci, ta chvilka, když se přes ní převalila jeho nelibost smíšená s urážkou jeho marnivosti, za to stála. Ale pak se jí zmocnila síla kontraktu. Její tetování začala žhnout jako láva a spalovat ji zevnitř. Z těla jí začaly odpadávat černé vločky.

TAKOVÁ ŠKODA, potřásl Bolas hlavou.

Jeho moc držela Oketru a Bontu bezpečně od těla. Kdyby jen měla víc času, snad by dokázala, aby prošly skrz až k němu. Ale ten čas nemá. Stačil by jen dotek, jen sevření, a vysají ho stejně, jako už tolik jiných. Nemá čas, Liliana Vess umírá pro přátele, kteří pravděpodobně zemřou proklínaje její jméno.

A pak ucítí na rameni dotek. Na chvíli si myslí, že to je nějaká odpadlý Věčný, kterého Bolas poslal vysát její jiskru. Ale je to Gideon, zmlácený, krvácející, a rozšiřující svou auru nezranitelnosti na ni. Ne, nerozšiřující. On jí svou auru předává celou.

Přistihla se, jak přemýšlí: Nedělej to. Uděláš to a převezmeš moje břímě, bez ochrany. Zabije tě to. A ty umřít nemusíš. Jsi jediný, kdo dneska nemusí umřít.

Jen se usmál a potřásl hlavou. Jeho výraz mluvil za sebe, skoro jako kdyby to byl Jace a jeho myšlenky slyšela ve své hlavě.

Mnozí zemřeli, aby Bolase zastavili. Nech mne být tím posledním.

Gideone, prosím…

Zašeptal, „Dneska nemůžu být hrdina, Liliano, ale ty ano.“

Liliana zářila Gideonovou nezranitelností, bílým světlem, které ji drželo pohromadě, scelovalo ji, uzdravovalo ji.

Naopak magie smrti jejího porušeného kontraktu se přelila do Gideonovy paže. Její tetování zazářila na jeho potrhaných rukou. Začal žhnout a rozpadat se, jak ona pouhé vteřiny zpět.

Postarej se, aby to nebylo zbytečné, slyšela jej říci nebo si pomyslet nebo co.

Podívala se přímo na něj, a po tváři se jí valily slzy. Přikývla, nebo aspoň chtěla.

Za ní Gideon umíral. Ačkoli by se nikdy nenazvala empatickou, Liliana cítila jeho agónii jakou svou vlastní….

Zvedl hlavu, zavřel oči a začal ŘVÁT…

Kapitola šedesátá první: Kytheón Iora

Gideon řve…a najednou neřve. Podívá se kolem sebe a zjistí, že je na Therosu. Opodál se tyčí Akros. Jeho ruce jsou nedotčené, žádné střepiny z Černomeče, žádná tetování. I jeho brnění je pryč.

Přemýšlí. Sféroportoval sem? Nikoliv, to Slunce nedovolilo. Je to vzpomínka? Ne, necítí se mladší, a jeho tělo nese jizvy z bojů na Zendikaru a Amonkhetu. Není to vzpomínka. Je to přítomnost. Vše, co z ní zbývá.

A pak je uvidí. Své kamarády z Kytheonovy milice. Drasus. Epikos s holou hrudí a hlavou, náušnici v uchu. Malý Olexo. Zenon se svými divokými, neučesanými vlasy a setessanským pláštěm. Už ne Gideon Jura, jméno zkomolené cizinci na cizích světech, ale Kytheón Iora. Zase jaho předtím, než jej změnili lidé, než jeho samotného změnily jeho činy, často hnané pýchou.

Chce se jim omluvit, za jeho pýchu, která je kdysi zahubila při střetu s Erebem. Ale oni nechtějí. S úsměvem přicházejí k němu a kladou mu ruce na ramena. Na chvíli ho bodne u srdce, když si vzpomene na své novější přátele- Chandru, Nissu, Jace, Ajaniho, Aurelii…

Přežijí. Jace je zachrání. Nebo Liliana. Nebo všichni společně.

Potůček bublá, fouká jemný vítr a rozhostí se klid.

Kytheón Iora je konečně vykoupen a jeho duše nalezla mír.

 

Kapitola šedesátá druhá: Liliana Vess

Ze vzdálenosti pár centimetrů (či celého světa) vidí Liliana Gideonův zářivý úsměv – než se jeho kůže, zuby, oči a jeho pohledná tvář rozzáří pekelným žárem jejího kontraktu.

Ne, žadonila, zatímco se žár šířil, jako by chtěl spálit ji, ale kvůli Gideonově daru nemohl.  Vem si to zpět, prosím…

Ten úsměv tam stále byl. Do chvíle, než vybuchl černým plamenem a před očima se jí rozsypal.

Jeho prázdné brnění zařinčelo na dlažbě. Popel rozfoukal vítr. Pohlédla na Bolase. Drak se tvářil samolibě. Zařvala hněvem a poštvala Věčné-Bohyně vpřed.

Kapitola šedesátá třetí: Chandra Nalaar

Chandra a Nissa dorazí právě včas, aby spatřily Gideonův konec – zdánlivě z toho, že se dotknul Lilianina ramene. Chandra okamžitě zaplane plameny, které se z oranžových změní rychle na bílomodré inferno.  Nissa musí poodstoupit. Chystá se Lilianu zničit, ať už to bude stát cokoliv. Za to, že jí kdysi věřila a brala ji skoro jako sestru. Za to, že zabila Gideona, kterého kdysi Chandra jako mladá milovala, a později snad ještě více, jako bratra.

Pouze Jaceův mentální výkřik se silou kladiva ji zarazí.

PŘESTAŇ, CHANDRO! Není to, jak si myslíš. Gideon Lilianu zachránil. Dobrovolně! A tím možná nás všechny. 

Chandra poslechne. Nissa jí položí ruku na ramenu. „Gidy je pryč“, vymáčkne se sebe Chandra a Nissa jen přikývne.

A pak uslyší Ajaniho. „Podívejte!!!“

Kapitola šedesátá čtvrtá: Nicol Bolas

Poslední dvě bohyně, Oketra a Bontu, se blíží Bolasovi, nad kterým víří Prastaré kouzlo. Udělají krok, ale další dva zpět je jeho moc zatlačí.

VESS, JSI HLUPAČKA. TIHLE BOHOVÉ NÁS NEZASTAVILI, ANI KDYŽ BYLI ŽIVÍ A MY SLABÍ. JAK MŮŽEŠ JEN VĚŘIT, ŽE BY NÁM MOHLI UBLÍŽIT TEĎ? KDYŽ JSOU MRTVÍ? A MY, KONEČNĚ, ZASE BOHEM?

A pak najednou Bolas ucítí bolest, jakou už necítil milénia. Pohlédne dolů a zjistí, že mu z hrudi trčí dvouhroté Hazoretino kopí, a kolem něj kape krev a útroby. Jeho. Ale nestačí to na to, aby ho to zabilo. Ale jak se to stalo? KDO SE VŮBEC OPOVÁŽIL????

Za ním se vznáší znovuzrozený Niv-Mizzet, šupiny zlatě zářící.

BOLASŮV mozek zavrčel, „NEZABILI JSME TĚ NÁHODOU?“

Niv-Mizzet jen mlčky vrazil kopí hloub do jeho zad a skrz. NICOL zasténal. Niv se chmurně pousmál a telepaticky odpověděl. Kdo jiný než ty by měl vědět, že nás draky tak snadno zabít nejde.

Mávnutím křídla odhodí dračí bůh Mizzeta pryč a ten dopadne pět kilometrů daleko na zem. Pak se pokusí dezintegrovat kopí, ale ono to nejde. Nejde to proto, že sám do něj věnoval kus své esence, a ta nyní odolá normální magii. Jeho vlastní znovunalezené božství činí kopí i pro něj nezničitelné.  Udělal chybu. Musel by kouzla rozplést a zrušit, slabou minutu. Nebo to kopí prostě vytáhne, bude to sice strašlivě bolet, ale tu bolest oplatí Mizzetovi tisíckrát. Milionkrát.

Ale v tom jediném okamžiku, či snad jen zlomku okamžiku, se všechno změnilo. Váháním nad magickým a fyzickým řešením dal Bolas šanci Vess, aby udeřila svou dvouhrotou zbraní.

Věčné-Bohyně se přiblížily a byly prakticky u něj. BOLAS sotva stihl ZNIČIT Oketru.

Ale zpomalen bolestí a rozptýlen nebyl dost rychlý, aby se vyhnul Bontu, která se zakousla svou krokodýlí tlamou do zápěstí svého bývalého Faraona-Boha. Zranění to bylo minimální – ale stačilo to.

NE. NE! NE!!!!

Okamžitě a automaticky začala Bontu s vysáváním. Všechny jiskry najednou. Její tělo samozřejmě nevydrželo tu energii a explodovalo v příšerném záblesku jasu.

Bolas, najednou zoufalý, se snaží reabsorbovat jiskry z Prastarého kouzla zpět, či spíše předpokládá, že se samy vrátí. Ale kouzlo bylo narušeno, a jeho Přízračný kámen je nepřijímá.

Ale pořád je čas. On je přece pořád Nicol Bolas, Praotec draků. Vidí, jak k  němu mašírují věční, a pokusí se znovu seslat Prastaré kouzlo. Ale okamžik zaváhání je podruhé jeho zhoubou. Vír jisker nad ním se rozpustí v nicotu, a s ním i jeho moc, jeho desetiletí a staletí vražd, plánování, intrik, manipulací a zvěrstev. A  v jeho nitru zavládne prázdnota.

A pak mu to dojde. Bontu nevysála jen  ukradené jiskry, vysála vše, včetně jeho vlastní. A ta se nyní rozpustila v nic. Není už bůh. Není dokonce ani sférochodec. Je z něj to, čeho se vždy nejvíce bál. Pouhý smrtelník.

Pouhý mravenec…

 

Kapitola šedesátá pátá: Liliana Vess

Liliana sleduje, jak se Bolas rozpadá na prach, stejně jako před pár okamžiky Gideon. Ještě uslyší v mysli jeho řev „NE, NE!!! To je nemožné! Já jsem Nicol Bolas, tohle se nemůže dít!!!“ …a pak je pryč.

Zůstane po něm jen Přízračný kámen, který spadne na střechu citadely nedaleko ní. Pak uslyší v hlavě Jaceův hlas. Ptá se, zda je v pořádku.

Dívá se na brnění, to jediné, co zbylo po Gideonovi. Jace ji ujišťuje, že to je v pořádku. Gideon si zvolil svou cestu, stejně jako ona. Ale Liliana to nesnese. Snesla by hněv, ale nikoliv sympatie. Chce, aby jí zmizel z hlavy.

Jace ale udržuje kontakt. Říká jí, že dal Saheeli pokyn vypnout Nesmrtelné slunce.  Pak to ucítí. Liliana spatří, jak Ravnicané začínají likvidovat katatonické věčné, a je jí jasné, že si přijdou i pro ni. Dotkne se Gideonova brnění, stále ještě teplého.  Ale už nyní má problém si vybavit jeho poslední úsměv, ten strašidelně překrásný. Už nyní je Gideon legenda, vzpomínka.  Bude dál žít, zde na Ravnice. Ale lidé si nebudou pamatovat Gideona člověka, pouze Gideona hrdinu. A on byl hrdina, ale i mnohem více. A právě to „více“, byla část, které dovolila se pro ni obětovat.

Dovolila si poslední slzu, a pak zatlačila tu část, co ji dokázala uronit, hluboko do svého nitra. Co nejhlouběji. Pak vezme Bolasův Přízračný kámen a sevře jej v dlani. Je ledově studený.

Pak zavře oči a sféroportuje pryč z Ravnicy.

Kapitola šedesátá šestá: Chandra Nalaar

Když se Bolas rozpadl na prach, vybuchlo mezi bojovníky nadšení. Chandra se vyčerpáním sesunula k nejbližšímu kusu trosek, s Nissou po boku. Po troskách Bolasovy sochy i po nehybném Vitu-Ghazi lezou děti. Bojovníci vedení Borborygmem a Angrathem likvidují nehybné Věčné.

Chandra cítí, jak vliv Nesmrtelného slunce pominul. V dáli vidí, jak Lilianina postava zmizí. Ostatní chodci se přidávají, snad ze strachu, že by ta noční můra mohla začít znova. První zmizí Poutnice, skoro současně s Lilianou, následují Mu Yanling, Jiang Yanggu a jejich pes. A další, jejich jména ani nezná.

Chandra je stále otřesená, a opakuje, že Gidy je pryč. Nikdy mu neřekla, že jej kdysi milovala. Jace a Nissa ji utěšují, Nissa jí dokonce utírá slzy. Chandra se o ni opře, a Nissa ji po chvilce váhání obejme a dokonce ji začne jemně houpat, jako dítě.

Aniž by se na ni podívala, Chandra zašeptala „Tebe taky miluju, víš to?“

Nissa zašeptala zpátky „Já tebe také, Chandro.“

Chandra se otočila a poprvé na ni pohlédla, rozšířenýma očima.

Než se stačí stát cokoli dalšího, je tu Jaya Ballard. Mají s Chandrou práci, a odtáhne ji pryč. Z práce se vyklube neradostný úkol –  před nimi je pole pobitých a zmrzačených Věčných. Vedle stojí Samut a její tvář žhne vzteky. Chápe, že musí být zničeni, ale chce, aby kdysi hrdým synům a dcerám Amonkhetu dopřáli aspoň nějakou úctu. Angrath a Borborygmos zanechají své práce, majíc úctu k Samut, či aspoň k jejím bojovým schopnostem. Obě pyromantky  pak spálí vše, co z Hrůzohordy zbylo, na popel.

 

Kapitola šedesátá sedmá: Teyo Verada

Teyo pozoruje, jak ravnické slunce pomalu zapadá a padá soumrak. Ne ten umělý, způsobený Prastarým kouzlem, ale skutečný. A vyčerpanému Teyovi dojde, že to není ani celý den, co opustil Gobakhan. Všimne si ho Kaya a říká mu, že nyní může domů. Teyo ale váhá, podle svých slov je celkem mizerný učedník. Na to mu Kaya odpoví, že je celkem hodně slušný sférochodec.

Opodál se objímají a líbají Ral Zarek a Tomik Vrona. Je to potěšující pohled. Když se přiblíží Vraska, Ral ztuhne, ale nakonec povolí, když do něj Tomik drbne loktem. Nakonec k ní jemně pokývne, a ona zpět.

Za ní se objeví Jace. Poklepe jí na rameno. Vraska se otočí. Jace vypadá starší, a trochu zlomený. Vraska pookřeje a obejme jej. Dlouho stojí mlčky v objetí. Pak se políbí.  Opodál Ral jen potřese hlavou a podívá se zpět Tomikovi do očí.

Kolem se slaví. Teyo si není jistý, zda je co slavit – přece umřelo tolik lidí. „Všichni ti ubozí lidé zemřeli,“ zamumlá si bezděčně.

„Chlapče, na mrtvé já kašlu.“ Angrath, pokrytý sazemi, přicházel od pohřební hranice Věčných. Položil Teyovi na rameno drsně, ale nikoli nepřátelsky ruku a pokračoval: „Umím – ve vzácných případech – najít určitý soucit s umírajícími. Ale většinu mého soucitu si nechávám pro pozůstalé. Pro mrtvé je konec, žádné další zkoušky, žádné utrpení. Pokud uroním slzu, tak pro ty, co po nich zbyli, co si dál nesou drtivý pocit viny a ztráty a zoufalství, který přichází, když oni sami přežili, ale jejich blízcí a milovaní ne.“

Teyo cítí maličko vinu přeživšího. Gideona obdivoval, ale neznal jej. Pak tu byl ten druhý muž  – Dack. Chvilku se spolu bavili, vyměnili si pár povzbuzujících vět před posledním bojem.  A ano, Teyo si vyčítal, že nedokázal včas k Dackovi dosáhnout se štítem, než ho vysáli. Ale byla to ztráta prostá jakéhokoli hlubšího citu, jak řekl Angrath. Ti, na kterých mu záleželo, přežili. Kaya. Krysička.

Musí najít Krysičku. Najde ji, jak toužebně hledí na Hekaru, která zrovna hraje maňáskové divadlo oběma rukama. Na jedné má loutku Rala Zarka, na druhé sebe sama. Rala mluví trošku vyšším hlasem, ale jinak ho imituje celkem zdařile, pro sebe ovšem používá bůhvíproč baryton.

Teyo si všimne, že Hekara pořád Krysičku nevidí. Chce jí pomoci. Zeptá se Hekary, zda si pamatuje svou kamarádku Krysthianii, Krysičku. Hekara zajásá, jasně že ano, kde je? Ale nevidí ji, když jí Teyo chce k ní dovést, aby se jí dotkla, je podivně váhavá – a pak se Teyovi svěří, že si vlastně ani nedokáže vybavit, jak Krysička vypadala, a zda to není divné.

Než se stačí stát cokoli dalšího, snese se z nebe Hekařin velký šéf, Rakdos osobně. Vyzve svou vyslankyni, aby šla s ním. Bitva lidi vyčerpala a rakdoský makabrózní cirkus musí nyní zdvojnásobit své snahy, aby jejich srdce zase pozvedl a potěšil – plameny, krví a železem.

Hekara úplně zapomene na Krysičku a nechá se Rakdosem odnést, extaticky křičící „Krev! Oheň! Krev!!!“

Teyovi je to líto. Chtěl pomoci, ale podařilo se mu akorát Krysičce zase zlomit srdce. Ale ona to neřeší. Přijala to, že o ni přišla. Je první z těch, kdo ji byl schopen vidět, o koho přišla.  A jako by chtěla přisypat sůl do rány, projde kolem Saheeli Rai, které musí Krysička ustoupit, aby se nesrazily.

Vedle se vede diskuse, co s Nesmrtelným sluncem. Angrath je jasně pro likvidaci, Saheeli jej pokládá za výjimečný kousek, Vraska si myslí, že zničit ho nebude až tak jednoduché, a Jace uvažuje, že by se jednou mohlo hodit na polapení Tezzereta. Nebo Dovina Baana, dodá Chandra. Nebo Oba Nixilise, dodá Karn. Anebo Liliany Vess. konstatuje Vivien Reid.

Teyo si všimne, že Jace i Chandra sebou škubnou. Pohledy mezi ostatními napovídají, že tu je jakási skrytá historie ohledně nich a nekromantky, o které Teyo neví.

Opodál přistane Aurelia, která nese Gideonův náprsní krunýř jako svatou relikvii.  Ajani konstatuje, že by Gideonovi udělalo radost, kdyby věděl, že Stráž nekončí. Navrhuje obnovit přísahy, než mu připomenou, že to už dneska jednou dělali. Ozve se ale nový hlas.  Kaya. Vždy byla assassinka, vždy si tak trochu proplétala cestu životem díky své schopnosti učinit se nehmotnou – fyzicky, ale i emocionálně. Ale to, co zažila dnes a tady, jí změnilo pohled. Bojovat po jejich boku bylo to nejlepší, co ve svém bizarním životě učinila. A to, co zde obětovali (pohlédne na Gideonovo brnění), ji inspirovalo. Chce toho být součástí.

„To bychom brali,“ řekla Chandra.

„Ba, děvče,“ dodal Ajani se svým leoninským úsměvem, který se Teyo musel opravdu snažit vnímat jako potěšený a ne jako hladový. Nissa, Teferi a Jace se usmáli a přikývli.  Kaya se nadechla a zvedla pravou ruku.  A snad jako symbol toho, co může nabídnout, ji nechala znehmotnit do fialové, přízračné podoby.

Řekla: “ Putovala jsem Multivesmírem a pomáhala mrtvým, umm… pohnout se dál, vždy ve službách těch živých. Ale čeho jsem byla zde na Ravnice svědkem za posledních pár měsíců, a zejména za posledních pár hodin, změnilo vše, co jsem si myslela, že znám a vím. Už nikdy více. Pro živé a pro mrtvé, já budu držet stráž.“ Otočila se a usmála se na Teya a Krysičku.

Teyo uvažuje, že by taky složil přísahu – kdyby někdo chtěl. Ale pak uslyší křídla. Ne, není to Rakdos, je to drak. Na chvilku se poleká, že se Bolas vrátil. Ale je to Niv-Mizzet.

Niv přistane poněkud frajersky a oznámí Jaceovi, že je bez práce. Ohňomysl je nový Źivoucí Guildpact, jak bylo zamýšleno. Chandra a Nissa pak vezmou Gideonův krunýř do rukou, zahalí jej do listí, a společně s Jacem pomalu odkráčejí ve smutečním průvodu. Ral jemně naznačí Kaye, ať zůstane, a Tomik totéž Vrasce.   Pak se k nim připojí Lavinia, Vorel, Gan Shokta, Boruvo, Exava, Aurelia a Saheeli, která se promění v Lazava.

Ohňomysl promluví. Konzultoval se zástupci všech gild (na Kayin tázavý pohled Tomik jen mrkne) a společně se dohodli, že určití jedinci, kteří spolupracovali s Nicolem Bolasem, musí být potrestáni.

Vrasčiny oči zaplanou. Nenechá se soudit někým takovým. Ale Lavinia ji tiše, avšak důrazně usadí. Ona už souzena a odsouzena byla, ale její dnešní činy její rozsudek zmírnily. Vraska se neochotně uklidní.

Za nespočet zabitých Ravnicanů musí zaplatit tři osoby: Dovin Baan, Tezzeret a Liliana Vess. Když Teyo namítne, že Liliana přece nakonec… Vorel mu klidně, ale jasně vysvětlí, že změnila strany příliš pozdě, až poté, co byla zodpovědna za mnoho vraždění.

Lazav konstatuje, že všichni tři jsou sice mimo dosah Ravnicanů, ale nikoli sférochodců – jako jsou Ral, Vraska a Kaya.

Ohňomysl zakončil svou řeč..“Ral Zarek už souhlasil, že se postará o Tezzereta. Vrasko, jako pokání za tvé hříchy minulosti ti přidělujeme Dovina Baana. A Kayo – deset gild si přeje pronajmout si tvé služby, a pověřit tě zavražděním Liliany Vess.

 

Kapitola šedesátá osmá: Jace Beleren

Jace kráčel vedle Chandry a snažil se udržovat na své tváři iluzi kryjící to, co by podle něj každý musel hned uhodnout.

Nicol Bolas není mrtev.

Těsně potom, co Bontu vysála Bolasovy jiskry, uslyšel Jace telepatický hlas.  Nicol Bolas zde nesmí zemřít. 

Byl to samozřejmě Ugin. Jace nevěří vlastním uším. Říká Uginovi, že Bolas dnes zemře, tady a teď, a ať si ani na moment nemyslí, že by ho mohl zachránit.

Ale Ugin má přesvědčivé argumenty. Ptá se, zda si myslí, že nedokáže vstát z mrtvých, jak už to jednou udělal. Nebo hůř, proměnit se v přízračného draka, jako jeho bratr-dvojče. Chtěli by se pak znovu postavit TAKOVÉMU Bolasovi? Nakonec ho Ugin přesvědčí. Jediné, s čím Bolas ve své pýše a aroganci určitě nepočítal, je, že prohraje, a že bude někde uvězněn, zbaven své moci. A proto přesně to musí udělat. Na to totiž Bolas připravený plán určitě neměl.

 

Jace poslechne. Iluzí přikryje Uginův příchod na Ravnicu a zároveň vytvoří iluzi, jak se Bolas rozpadá na prach. K Lilianě vyšle dokonce mentální nápodobu jeho smrtelného výkřiku. Přitom se dotkne její  mysli a zjistí, jak strašlivě na ni dopadla Gideonova smrt. Ale Liliana chce, aby ji nechal na pokoji. Ugin mezitím přemůže Bolase a uvrhne ho do bezvědomí. Jace vyšle rozkaz Saheeli, aby vypnula Nesmrtelné slunce, ta uposlechne bez otázek.  Pak se Jace zhroutí vedle Chandry a Nissy.

Nyní kráčí vedle obou dívek a společně s nimi nese brnění Gideona Jury, muže, který obětoval vše, aby Bolase zničil.

A každý krok, který Jace udělá, cítí jako obrovskou lež.

 

DOHRA

Kapitola šedesátá devátá : Dva draci

Přízračný drak a jeho dračí bratr na sebe mlčky hledí. Druhý je pořád strašně zřízený, průchod Mlžnými věčnostmi bez ochrany vlastní jiskry, jen zahalen křídly a ochrannou mocí Ugina, se na něm hodně podepsal, spálil mu šupiny, dočasně jej zbavil zraku. Trvalo týdny, než přišel k vědomí, a měsíce, než se aspoň trochu uzdravil.  I teď bylo jeho vidění zamlžené. Cítil se ….poražený. A také mu něco chybělo. Jeho jiskra, samozřejmě, ale i něco jiného. 

Zíraje na svého protivníka odsunul ten pocit na stranu. „Myslel jsem, že jsem tě zabil.“ zavrčel.

Přízračný drak pokrčil rameny. „Časy se mění. Zejména na Tarkiru, kde jsem zemřel. Měl by sis na to zvyknout.“

„Ty by sis měl zvyknout na myšlenku, že tě prostě zase zabiju, za pár minut.“

„Jen co popadneš dech?“

„Přesně.“

„Nemyslím si, bratře. Podívej se na sebe, hrbícího se pod tíhou smrtelnosti. Nemáš moc mne zabít, ani za pár minut, ani za pár tisíciletí. A také už nemáš na to přežít o moc déle než pár milénií. Už nemáš jiskru.“

„Tak si vezmu tvou.“

„Nevezmeš. Ani silou. Ani lstí. Ani za milion životů, zejména když nyní ti zbývá pouze jediný.“

„Myslíš si, že mne udržíš. JÁ JSEM-„

„Vím, kdo jsi, bratře. A nikdy na to nezapomenu.“

„Ty arogantní hlupáku…“

Přízračný drak se pousmál. jsem arogantní hlupák? Opravdu? Podívej se do Tůně zrození.“

Reflexivně to smrtelný drak učinil.

Přízračný drak řekl, „Už začínáš chápat?“

Jeho bratr se zachmuřil. Řekl, „Tohle je má meditační říše. Sídlo mé moci.“

„Už ne. Zapomněl jsi, že první byla moje. Pořád mne má raději. Preferuje mne. Jen se rozhlédni.“

Ačkoli chtěl vypadat vzdorovitě, smrtelný drak navzdory sama sobě zvedl oči k obzoru. První věc, kterou i se svým zamlženým zrakem rozeznal, byla změna barevné palety odposledně, co tu byl. Nyní byla všude znatelná modrá, speficická pro jeho bratra. A co je horší, obří rohy na obzoru se stáčely dovnitř, jako ty jeho, ale pak se rozšířily a zakroutily se ven, jako bratrovy. Říše nesla novou podobu, pečeť moci Přízračného draka. Další ztráta. 

Poněkud v rozpacích potřásl smrtelný drak hlavou. „To není možné.“

„A to je jen začátek.“

„Ne. Jak? Chci to vědět!“

„Nejsi v pozici, kdy bys mohl cokoli *chtít*. Ale i tak-„

„Můj plán byl dokonalý!“

Přízračný drak si povzdechl. Potřásl hlavou a řekl. „Vím, o co se snažíš, bratře. Hraješ o čas. Shromažďuješ informace. Hledáš, jak to obrátit ve svůj prospěch. Ale je marné strategizovat nebo pokoušet se o lest. Nepomůže ti to. Máš hodně času, to ano, ale ne věčnost. Už ne. Ale dost na to, aby ses naučil beznaději. A co se týká informací, ty ti dám zadarmo. Ptej se.“

Smrtelný drak spolkl svůj hněv – stále ještě neochoten věřit slovům Přízračného draka a tím pádem hledající správný moment, příležitost, jak zvrátit svůj (musí se přiznat) nedobře vypadající osud – a řekl „Jak ses dostal přes ochranná kouzla, co jsem na tuhle říší vložil?“

„Dostat se sem mi pomohl Sarkhan Vol. Byl mi opravdu hodně nápomocen. Musel jsi ho opravdu hodně naštvat.“

Ignoruje jeho tón, smrtelný drak se ptal dál. „A jakou roli jsi ty sehrál v mé…“ málem se tím slovem zalkl, „…porážce?“

„Popravdě, maličkou. V podstatě jsem jen zpovzdálí pozoroval.“

„Jak? Vím, žes na Ravnice nebyl, když jsem ještě měl svou jiskru. Cítil bych tě.“

„Nikdy jsi nepřišel na to, že Přízračný kámen, co jsi kdysi tak pyšně nosil mezi rohy, byl stvořen z části esence.“

Při slově „kdysi“ si smrtelný drak reflexivně sáhl nad hlavu a zapátral po vejčitém kameni. Nenašel, a pohled do zrcadlící se tůně potvrdil, že je pryč. Tak jako jeho jiskra.

Přízračný drak ignoroval jak jeho paniku, tak zoufalství. „No tak, bratře, mysli! Použij ten tvůj opěvovaný geniální mozek a přijď na to. Našel jsi ten kámen tady, že? Tak se ti líbil, žes nikdy nepřemýšlel nad jeho původem. Ale  opět, tohle byla původně moje říše, a Přízračný kámen se doslova zrodil ze mne. Používal jsi ho, ale nikdy jsi ho neovládl. Jakmile jsem se sem dokázal vrátit, dokázal jsem obnovit spojení s kamenem a být svědkem každého tvého přešlapu.“

„Neudělal jsem žádné přešlapy!“ zaprskal smrtelný drak. Ve svém hněvu se napřímil do plné výšky a přitom si natáhl sval v levém rameni. Automaticky chtěl seslat uzdravovací kouzlo, ale nic se nestalo. Rameno ho bolelo, ale pocit bezmoci byl ještě horší. Ze všech sil potlačil výbuch vzteku.

„Dobře, dobře. Jaké přešlapy?“

„Tak za prvé, tolik jsi opovrhoval Niv-Mizzetem – protože Ohňomysl nebyl ani Praotec draků, ani sférochodec – že ses neobtěžoval pátrat po jeho duchovi, když jsi jej zabil. Proti tobě ti připadal bezvýznamný. Ale Niv byl i tak mocný a prastarý drak, který měl určité své plány.“ Přízračný drak pohlédl dolů na malou stříbrnou skříňku, otevřenou a na boku. Její jemný filigrán, kolečka, převody a krystaly byly nyní spálené a k nepotřebě – ale posloužily svému účelu. „Zde se ukryl Nivův duch. Vol mi ji přinesl, a já jsem mohl pomoci jej opatrovat, než mohl být vzkříšen.“

„Za druhé, možná ses pojistil proti Černomeči, ale nikdy tě nenapadlo se pojistit proti Hazoretině kopí. Ale to byla zbraň, kterou jsi stvořil sám, a aniž by tě to jen na vteřinu napadlo, vložil jsi do ní zlomek své vlastní esence. Koneckonců, měl jsi moci na rozdávání. Proč tedy neposílit zbraň kousíčkem sebe sama, když jsi ji věnoval své otrokyni? Takže jsi dal Hazoret do rukou část svého bytí, jakmile byla pokořena a Amonkhet podroben. A přesně ten kousek v kopí tě vůči němu činil zranitelným. Takže jsem řekl Sarkhanovi, ať najde způsob, jak jej  obstarat pro Ohňomysla.“

„A nakonec tvoje největší chyba: To, jak jsi podcenil sférochodce, jejich moc, jejich odhodlání, jejich schopnost se obětovat, jejich  ochotu udělat cokoli, aby ti vzdorovali.  Vím, že bys rád věřil, že jsem to byl já, kdo ti zkřížil plány, ale nikdy bych to nedokázal sám. Skutečná hrdinka byla Liliana Vess. Myslels sis, že ji dokážeš ovládat skrze její slabiny. Ale já ji sledoval a viděl její pravou sílu: touhu po vykoupení, kterou ani sama v sobě neviděla a nepřiznala by ji.  Věděl jsem, že jediné, co bude potřebovat, je šance udeřit. Vol, Niv, a všechno moje plánování – to byly jen články řetězu, který měl upoutat tvou pozornost. Nebylo to nic víc a nic míň než rozptýlení, které dovolilo Lilianě Vess – také díky sebeobětování Gideona Jury – tě srazit na kolena.“

„A jakmile byla její práce dokonána, zbývalo pouze se objevit a přenést tě do Meditační říše – anebo, jak jí nyní říkám, Vězeňské říše.“

Smrtelný drak, stále odmítaje uvěřit, zařval, „Žádné vězení nezadrží mocného….“ Odmlčel se, zmaten. Znal přece svá jména. To, se kterým se narodil, a to, které si dal sám. Nebylo to tak, že by je nedokázal vyslovit – 

Je to tím, že už ti nepatřípomyslel si Přízračný drak směrem k němu. Ani jedno. Ztratil jsi jakékoli právo ke svému rodnému jménu a moc ukrytou v tvém zvoleném. Jsi bezejmenný. Jsi nic.

“Ne!”

ANO. 

Aby podtrhl svou konečnou pointu, napřímil se Přízračný drak do plné výše a pak ještě dále.  Vypadalo to, že najednou zaplnil celou říši i vědomí svého bratra. Smrtelný drak sebou škubnul a seznal, že se…choulí strachy.

Věz toto, bratře. Budu tvým žalářníkem po všechny dny, které ti zbývají, a postarám se o to, abys nikdy neutekl. Tvé intriky, tvé machinace…všechny tvé hříčky a dramata jsou u konce. 

Opona spadla.

 

 

KONEC

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

26 komentářů k “Válka jisker – shrnutí, dokončení”

  1. Honza2 napsal:

    Celkově byla kniha ucházející, a mezi kapitolami se sem tam našlo i několik opravdu vybroušených drahokamů.

    A Nicol Bolas skončil přesně tak, jak se narodil: uvíznutý.

  2. Daevin napsal:

    Díky moc za tenhle výtah z knihy. Příběh se mi nakonec dost líbil. Jsem zvědav na jaké nové záporáky se můžeme těšit.

    BTW U Chandřiny zkratky pro Gideona bych asi zůstal u Gidyho, co používal Honza v povídkách. Gids na mě v češtině působí tak nějak neohrabaně.

    • Honza Adam napsal:

      Šmarjá, to jsem zmastil. Opravím, dík 🙂

    • Honza Adam napsal:

      Jako nebylo to špatné. Bohužel občas vzhledem k okolnostem vzniku zkratkovité a ne tak hluboké, jako některé jiné knihy (Ravnica, Kamigawa trilogie). Pár věcí je taky jinak než na kartách (Despark, nebo Finale of Eternity – v knize není o Závoji ve finálním boji skoro ani slovo, natož aby byl zničen), o tom se budu rozvádět ve flavor analýze.

      Osobně oceňuji Dackovy kapitoly, byly uvěřitelné, vzaly za srdce, a odešel se vší parádou.

      • Honza2 napsal:

        Právě, hloubku měly jen některé kousky (hlavně Dack), a chování většiny postav (kladných i záporných) bylo uvěřitelné. Za mě je pořád jedničkou Dovin a celá scénka u Nesmrtelného slunce. (Zajímalo by mě, co s ním Vraska udělá, když je teď slepý…)
        Ta zkratkovitost je bohužel dlouhodobější problém. Ty dějové linky mají určitě rozpracované dávno, ale spisovatelům na ně dávají podle mě příliš málo času. Taky s těmi prequel povídkami to (zase) zmastili.

        • Odin napsal:

          Celkom zlym sposobom. To by bol az taky problem, aby dali autorom si nastudovat aspon zhrnutia predchadzajucich knih, nech maju predstavu s cim vlastne pracuju? Lebo posunut takto identitu jedneho z hlavnych hrdinov zo starsich knih je celkom fail.

          • Honza Adam napsal:

            Narážíš na to, jak strašně zprasil Django ve 2. díle prequelů Jarada? To jsem málem blil…

  3. Jeanlagi napsal:

    Tak a teď by se Karn s nějakou malou pomocí mohl vydat na Mirrodin bojovat s Phyrexií. A třeba osvobodit Kotha, či něco podobného.

  4. Jeanlagi napsal:

    Kam se podíváme dál? Že by Karn vyrazil osvobodit Kotha a sejmul Phyrexii?

  5. Daevin napsal:

    Tak mě ještě napadá, na těch promo plakátech byla jako jedna z hlavních postav uváděná poutnice, ale z tohohle výtahu nemám pocit, že by tam hrála jakoukoliv důležitější roli. Byla v knížce nějak výraznější?

    • MJM napsal:

      Vůbec. Objeví se asi ve dvou scénách, kdy dá najevo, že se zná se Sarkhanem a předvede trik, kdy sféroportuje pryč z boje a zase zpět o kus dál od útočníka (tedy něco, co normální pw neumí nebo využívají trestuhodně málo). A to je asi tak vše.

    • Honza Adam napsal:

      Vůbec, byl to totální red herring. Jak píše Matěj, jediná zajímavost byla její spontánní sféroportace (pro normální chodce je namáhavá a zvládnou ji tak jednou, dvakrát za den, zatímco ona sféroportuje nesmírně snadno- tak snadno, že pokud se nebude pořád soustředit, tak bude spontánně a neřízeně sféroportovat ze světa na svět).
      No a pak scénka, kdy poprosila Gideona, ať jí praští, aby si kinetickou energií dobila meč. Pak je tam už jen naznačeno, že se znají (a možná něco více) se Sarkhanem, a pak že zmizela prakticky ihned, jakmile naposled vypnuli Slunce (prakticky zároveň s Lilianou).
      Takže její jméno na plakátu bylo celkem trollení…

      • MJM napsal:

        Mně se líbila teorie, kterou někdo zmínil tuším na redditu, že Poutnice ve skutečnosti hraje Planechase:-)

  6. cour napsal:

    díky za překlad. skvělé počtení.

  7. molt napsal:

    Možná jsem něco přehlédl… ale proč panovala mezi Sarkhanem a Karnem taková nevraživost?

  8. K napsal:

    Nevite kdo je Wrenn and six z modern horizonts, vystupoval uz v nejakem priběhu? Nějak si na něj nepamatuji

  9. Povaleč napsal:

    Děkuji za shrnutí, asi bych si tu knížku nekoupil. Přijde mi, že magicovým příběhům prospívá spíš formát povídek.

    • Honza Adam napsal:

      Objektivně – jde o to, jak je příběh zpracován a podán. Trilogie Kamigawa bloku nebo původního Ravnica bloku byly naprosto parádní čtení. Totéž Agents of Artifice. Kdyby na to Weisman (bezpochyby schopný autor) dostal víc času a nemusel honit tolik zajíců najednou, asi by byl výsledek jiný. Takhle to nutně působilo zkratkovitě. Naštěstí prequely od Djanga jsou zatím parádní.

      • Odin napsal:

        Su dobre, ale paradne nie. Kvoli Jaradovi som teraz velmi opatrny. Dufam, ze to bola ojedinela chyba, ale pri tom rozsahu to nevnimam ako moc pravdepodobna. V tomto je mozno chyba, ze viac nespolupracuju s existujucimi fanmi, ako to robil napr. O. S. Card pri pisani niektorych knih, aby predisiel nezrovnalostiam. Na druhej strane je aj ta moznost, ze im nieco pri prepisovani (afaik stale nevieme dovod oneskorenia prequelov) predsa len uslo a bolo tam toho este viac na zeditovanie.

        • Honza Adam napsal:

          Honza Ch. se ptal přímo Djanga – prý dostal nějaké podklady, ale o tom, že je Jarad nemrtvý či dokonce lich, tam nebylo ani slovo…

          • Odin napsal:

            Podklady pre autorov su jedna vec, spolupraca s komunitou je druha. Zhrnutia romanov existuju. Nie je podstatne, kto urobil chybu, ale to, ze tam ta chyba je. A ak sa vyskytla v jednom pripade na zaciatku v lahko overitelnej veci, tak je pravdepodobne, ze sa zopakuje. Prekaza mi, ze je k dispozicii komunita s prehladom a ta sa nevyuziva. Django je dobry autor, ale je vidno, ze doteraz vzdy pracoval len so svojou tvorbou a toto je prvy raz, co pisal na objednavku. Uz len verim, ze sa to do buducnosti zlepsi a podobne faily sa nebudu uz nebudu vyskytovat.

Zanechte odpověď Honza Adam