Uncharted Realms: Logika ohně

RealmsUncharted

Dnešní příběh je první z pěti, o pěti sférochodcích a jejich povznesení. Hrdinkou je Chandra, jedenáctiletá „nezapadající“ rebelka. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Logika ohně

(příběh o povznesení Chandry)

Uncharted Realms

Doug Beyer

10. 6. 2015

 

_______________________________________________

Art by Chase Stone

Město Ghirapur, sféra Kaladesh

Jedenáctiletá Chandra Nalaar šplhala vzhůru vodopádem jisker. Jeden z jejích rodičů nebo oba právě nahoře v šachtě něco svařovali, a Chandra se nemohla ubránit šťastnému úsměvu od ucha k uchu, když jí jiskry padaly do zrzavých vlasů. Šplhala stále výš, po lešení, pokrývajícím šachtu. Dnes konečně nastal ten den. Její rodiče byli vynálezci, její prarodiče byli vynálezci, všichni její předkové byli vynálezci. Dnes i ona naplní svůj osud: stane se… dodavatelkou kanystrů.

K vynalézání totiž neměla vlohy.

Ne že by neoceňovala krásu mechanických strojů. Celý její svět byl plný úžasných vynálezů, plný tikajícího, klapajícího světa strojů. Prostě a jednoduše její trpělivost vždycky skončila dřív, než požadovaný projekt. A zároveň, nějakým záhadným způsobem, v průběhu tvorby projektu její pěst dopadla na obličej někoho, kdo si to zasloužil.

Bylo to osobní selhání. Brala to jako fakt.

Samozřejmě zkusila i jiná povolání. Rozhodla se být malířkou, a výsledkem byl ateliér plný zlomených štětců a protržených pláten. Zkusila se dát na studia, a byla poslána zpět domů, s odřenými pěstmi a poznámkou od ředitele. Ve světě ovládaném hodinovými strojky a konzuly nedokázala najít své místo. Ale dnes, dnes jej konečně nalezne.

Možná z ní nebude zkušený obráběč kovů, jako je její otec, ani zručný řemeslník jako její matka, ale ve světě plném strojů bude moci dodávat to nejdůležitější — mystický Æther — těm, kteří ho potřebují. Zásoby Ætheru byly přísně hlídány a kontrolovány konzuly, ale její rodiče vždy dokázali Æther obstarat, a dodat ho těm, kteří jej potřebovali pro své experimenty a výtvory.

Chandra přelezla přes zábradlí až na plošinu, kde její otec pracoval na svém kovovém vynálezu. Nadzvedl si silné ochranné brýle, a odhalil tak nezačouzené okolí očí. „Chandro! Kolikrát jsem ti říkal, aby ses držela uvnitř ochranného lešení, proč myslíš, že jsem ho postavil?“

„Protože se po něm líp šplhá,“ odpověděla Chandra vesele, a objala ho. „Takže, můj nejdražší tatínku. Jsem připravená. Víš, že jsem připravená? Já ti to říkám. Teď. Jsem připravená.“

Její otec obrátil oči v sloup. „Vím, že nemá cenu snažit se v tobě probudit ctnost trpělivosti. Ale tentokrát o tom nerozhoduji já. Musíš za mámou.“

Chandřina matka právě scházela po točitém schodišti, na sobě ochrannou zástěru a silné rukavice, a v ruce držela kovový kanystr tak, jako by to byl dárek k narozeninám. „Její první samostatná zásilka! Jen se na ní podívej, Kirane! Naše holčička se dme pýchou. Pojď sem, dceruško, a pomoz mi to zapečetit, než to vybuchne — nebo vybuchneš ty.“

Chandřina matka položila kanystr. Okolí víka zářilo a syčelo, a unikala z něho šumící pára. Její otec stačil jen prudce vydechnout „Opatrně!“ když Chandra dobře mířeným kopnutím víko přirazila. To se promáčklo, ale přestalo syčet. Chandra se zazubila.

„Už teď vidím, že z tebe bude ta nejlepší dodavatelka v tomhle městě,“ mrkla na ni matka.

Art by Tyler Jacobson

Chandra ohrnula ret po princeznovském způsobu. „Doufám, že mé medaile a ocenění budou náležitě připravena, až se vrátím. Všichni uvidíte, že jsem na tomhle světě ten nejdůležitější psanec.“

„Raději budeme říkat ‚nositel změn v nejširších vrstvách,'“ odpověděl jí otec. „Ale každopádně, je to velká zodpovědnost. Konzulové zesílili hlídky, lidé potřebují to, co jim dodáváme, ale pokud přitáhneme pozornost, přitáhneme k nim problémy, a oni se obrátí proti nám. Tvá matka i já jsme těžce hledali ty, kterým můžeme věřit.“

Chandra si hodila kanystr do vaku na zádech. „A dnes věříte té staré paní, co žije u slévárny.“

„Paní Pashiri, ano,“ řekl otec.

„Vždycky pro tebe měla slabost,“ podotkla její matka. „Pamatuj si, ona zná signál. Ti kdo znají signál, vědí, kdo opravdu jsme.“

„Já vím, kdo jsem. Chandra, Nejlepší světová dodavatelka.“

Matka ji objala, a poklepala na kanystr na Chandřiných zádech. „Táta i já ti věříme. Cestu znáš. Znáš i město. Povedeš si skvěle.“

„Jen se ujisti, že tě cestou zpátky nikdo nesleduje,“ dodal ještě otec, ale Chandra už šplhala ven.

_______________________________________________

Slunce ji téměř oslepilo. Město Ghirapur se hýbalo jako živé, i budovy se měnily podle potřeb artificérů, thoptérů, hodinářů, i jiných řemeslníků, kterých bylo město plné. Chandra si razila cestu davem, na sobě školní uniformu, na zádech vak s kanystrem.

Art by Magali Villeneuve

Hlavní třída byla přecpaná lidmi, a tak Chandra raději zamířila ke kanálu. Obě poloviny zdejšího mostu se právě začaly ladně sklápět, aby do sebe zapadly s jemným zacvaknutím a přemostily tak široký kanál. Chandra ovšem nehodlala čekat, a tak nedočkavě přeskočila zužující se mezeru dřív, než se obě poloviny spojily. Pak se vydala šikmo přes Akharu, velké, kruhové náměstí obklopené několika řadami sedadel, přeskočila přes ozubená kola, která pohybovala chodníky a otáčela pódiem ve středu náměstí, a vyhnula se skupince do debaty zabraných Ætherologů.

Ještě celkem dvakrát musela uhnout z cesty, a nakonec zastavila u zdi z pálených cihel vykládanou mozaikou portrétů těch nejslavnějších vynálezců, vyvedených v živých barvách. Povrch zdi byl hladký, ale Chandra si přece našla výstupek — nad nosem jednoho z vynálezců — přelezla přes zeď, a seskočila dovnitř na chodník nabarvený klikatými pruhy.

Jakmile dopadla na zem, zastoupila jí cestu skupinka vojáků s ostrým výrazem: konzulární jednotky. Měli standardní výbavu: ostré čepele na předloktí, a jeden z nich měl Ætherovou kuši.

„Co tu děláš, holčičko?“ zeptal se jeden z nich. „Toto je oblast s omezeným přístupem.“ Povšiml si Chandřiny uniformy, podobné té, jakou nosí děti ve Stavitelském institutu. „Neměla bys být ve škole?“

„Pospíchám,“ řekla Chandra. „A můj učitel mě roztrhne, jestli zase přijdu pozdě, takže když mě omluvíte…“

„Určitě víš, slečinko, že sem není volný přístup,“ ozval se další z vojáků. Ostří vyjelo z jeho předloktí, a zalesklo se. „Hlavní třída je na druhé straně zdi.“

„A ve škole už zvonilo,“ dodal ten první. „Opravdu jsi studentka?“

„Nepašuješ něco ilegálního, že ne?“

„Ukázala bys nám laskavě ten vak?“

Chandru polilo horko. Nemůže se jim vyhnout, a ani dost dobře utéct.

„Pokud budu mít další poznámku, vylejou mě,“ řekla zoufale, a obrátila zrak z lesknoucího se ostří do očí vojáka. „Mohli byste mě nechat jít?“

Druhý voják kývl na prvního. „Vyndej Ætherový detektor.“

Chandra se naklonila od vojáka, co ji držel, uskočila stranou, a vrazila loket do břicha druhého. Odrazila se, a praštila pěstí prvního do klíční kosti. Nebyl to dobrý nápad, jak jí vzápětí došlo, ale taková už byla logika pěstí.

Vojáci se na ni vrhli, zkroutili ji ruce za zády, takže se mohla dívat jen dolů. Snažila se jednoho kopnout do brady a druhému dát hlavičku do břicha, ale nemohla se vyprostit. Zalila ji vlna horké zuřivosti, a zaťala zuby.

Náhle se vojáci zarazili. Ozval se zvuk kroků.

„Kapitáne Barale,“ řekl jeden z nich.

Chandra se postavila na nohy a pohlédla na něj. Kapitán Baral byl vysoký a zavalitý, s obličejem, který se očividně vysmíval všem méně pohledným. Vojáci ztichli.

„Co se tu děje?“ zeptal se chraplavým šepotem, dívaje se na Chandru.

„Nespolupracuje, pane. Nejspíš záškolačka.“

„Řekli jsme jí, že toto je oblast s omezeným přístupem.“

Kapitán Baral se na Chandru samolibě ušklíbl. „Na takové děti nemůžete mluvit víceslabičnými slovy,“ zašeptal. „Jen jednoduchými příkazy. ‚Seď.‘ ‚Stůj.'“

Chandra zaťala pěsti. Zachvátil ji hněv, jako když vzplane krabička zápalek, a rozpálil ji všechny nervy v těle. Jejími pažemi klouzalo horko až do jejích dlaní, které jí stále drželi za zády.

„Vím, že nejsi studentka,“ řekl Baral. „Sundej ten vak a podej mi ho.“

„Ne.“

„Nemyslím si, že rozumíš, dítě. Už teď jsi porušila nejméně šest předpisů. Buď poslechneš, nebo tě přinutím.“ Položil Chandře ruku na rameno, jemně, ale rozhodně ne něžně. Bylo to jako dotek stroje, tak chladné, až odporné.

Chandra napjala svaly, trhla sebou, a zavrčela. Chtěla se po něm ohnat, zařvat, vrhnout na něj všechen svůj vztek.

A pak se stalo něco, co se ještě nikdy předtím nestalo. Její ruce se rozzářily, osvítily kosti, žíly, i čáry na jejích dlaních. Teplo sílilo a prorazilo ven kůží v záplavě plamene. Chandra šokovaně vykřikla, a nevěřícně pozorovala své hořící ruce.

Art by Eric Deschamps

Vojáci ustoupili. Kapitán Baral se ani nepohnul, a překvapený výraz v jeho tváři se rychle změnil v nelíčený zájem.

Chandra třepala rukama, ale ty nezhasly. Pomyslela, že by je mohla uhasit poplácáním o své oblečení, ale rozmyslela si to. Dívala se na vojáky, příliš rozčilená, aby byla schopná mluvit, a jen gestikulovala hořícíma rukama. Podivné bylo, že její kůže nehořela. Plameny obklopovaly její ruce, ale žádnou bolest necítila.

Baral jí opět položil ruku na rameno. „Já ti pomůžu, dítě.“

„Zpátky!“ ohnala se Chandra instinktivně, a vzduchem zavířil oblouk ohně. Vojáci uskočili. Oheň zmizel, a všichni na chvilku překvapeně zamrkali.

Chandra vystřelila. Protáhla se mezi oběma vojáky, kteří se ji snažili neúspěšně zastavit, a byla pryč. Za sebou zaslechla Baralův šepot, který se změnil v zuřivý ryk. „Pošlete za ní vírníky. Hned!“

_______________________________________________

Chandra běžela ulicemi, a konzulární vojáky a tu spleť ohromujících pocitů nechala daleko za sebou. Stále se nevěřícně dívala na své ruce, ale ty teď zase vypadaly jako obyčejně. Ani známky po těch šílených plamenech. Ne, že by nikdy předtím Chandra neviděla magii; vynálezci tvořili spoustu zařízení, a síla Ætheru jim dávala ještě podivnější a úžasnější možnosti, ale stvořit oheň bez pomoci zařízení — to bylo něco naprosto nového.

Art by Lius Lasahido

Rozeběhla se přes most zpět domů, ale zarazila se uprostřed. Spatřila před sebou vznášet se tři vírníky — malá zdobná zařízení s mávajícími křídly, každé z nich s velkým kukátkem zamířeným přímo na ni.

Kanystr měla pořád u sebe. Nevěděla, jestli si takhle zaslouží titul Nejlepší světová dodavatelka — napadlo ji, jestli existuje i titul pro nejhorší — ale věděla, že chce co nejrychleji domů. Ale to by zavedlo vírníky přímo k jejím rodičům, a kapitán Baral by je určitě zatkl. Nebyla si jistá, jaký je trest za pašování Ætheru, ale slyšela o hrozných trestech, které se prováděli v Akhaře, před davy shromážděných lidí.

Vírníky se rozletěly k ní, a držely se kousek za ní, zatímco běžela po mostě zpátky. Bylo těžké uniknout pěšky něčemu, co létá; vírníky se snadno dostaly přes překážky, které ona musela složitě překonávat. Zahýbala do úzkých uliček, a probíhala skrz obchody a krámy, ale vírníky si vždy hbitě našly cestu okolo a držely se jí jako klíšťata.

Art by Svetlin Velinov

Dostala se až ke známé věži: Konzulární slévárně, Ætherem poháněné továrně vyrábějící automatony pro konzuly. Chtěla se jí vyhnout a zamířit hlouběji do města, když uslyšela své jméno.

„Chandro?“ Byla to paní Pashiri, Chandřin kontakt a přítelkyně její rodiny. Právě vyšla ze dveří Slévárny, v ruce svazek klíčů.

„Paní Pashiri!“ vykřikla Chandra.

„Co se děje, dítě? Neměly jsme se setkat tady.“

„Jdou po mě,“ ukázala Chandra na přibližující se vírníky. Pak se zarazila, vzpomněla si na varování rodičů o tom, komu věřit, a pohlédla na svazek klíčů od Konzulární slévárny. Reflexivně zaťala pěsti.

Ale paní Pashiri udělala gesto ukazováčkem a palcem u svého čela, jako kdyby si nasazovala ochranné brýle. Byl to stejný signál, který ji ukázali rodiče. Paní Pashiri jej předvedla s uctivostí, téměř jako zasalutování. „Nalaarové a já se známe už dlouho, dítě,“ řekla.

Chandra zaváhala. Slyšela, jak se vírníky přibližují. Chtěla svému kontaktu věřit, paní Pashiri znala znamení, byla rodinný přítel, ale ty klíče od Slévárny znamenaly, že má něco do činění s konzuly. Hlavou jí vířily myšlenky.

Paní Pashiri pohlédla na vírníky, otočila se, a odemkla dveře do Slévárny. „Běž dovnitř, až dozadu. Já je odlákám.“

Bylo to to poslední místo, kam by se Chandra chtěla podívat. Zatímco paní Pashiri mluvila, vytáhla ze své tuniky malého měděného ptáčka. Ten obživl, zatřepotal křidélky zdobenými filigránem, a rozletěl se k vírníkům. Do jednoho z nich narazil, vybouchl, a na ulici dopadly kousky zpřelámaného kovu.

„Jdi dovnitř,“ ostře kývla paní Pashiri, a vytáhla malou pálku ze stříbrného filigránu. „Mechanici ještě nejsou uvnitř. Běž, dítě. Utíkej do bezpečí.“

Chandra vběhla dovnitř, a paní Pashiri začala na vírníky pokřikovat urážky.

Art by Johann Bodin

Uvnitř Slévárny panovala strnulost ztichlé továrny. Napůl sestavené automatony strnule stály, a okolní stojany byly plné kovových nohou a paží, čekajících na připevnění k novému kovovému služebníku. Hlavní osvětlovací tělesa byla zhaslá, jediné světlo proudilo proskleným otvorem ve stropě. Uprostřed se tyčil vysoký sloup, okolo kterého byly úhledně poskládané automatické paže a manipulátory na hodinový pohon.

Chandra se krčila mezi stojany a hromadami filigránových ozubených koleček, a hledala nějaký východ. Zvenčí zaslechla další malou explozi, a nadávky paní Pashiri zmizely v dálce. Chandra si zhluboka oddechla úlevou.

Zaslechla nad sebou cvakavý zvuk. Nahoře na stropě se otočila elegantní ozubená kola, a otevřela stropní okno. Dovnitř vletěl za klapotu křidélek poslední vírník, sletěl dolů, a zamířil na Chandru svým kukátkem.

Hlavní osvětlovací lampy oranžově zablikaly a rozzářily se. Paže okolo centrálního sloupu se zachvěly, a rozložily se do neskutečné délky. Po celé slévárně jako by to oranžové světlo oživilo všechny automatony, které opustily své stojany, a všechny současně obrátily své hlavy na Chandru.

Opět ji zaplavil pocit horka. Ruce začaly brnět a zářit.

„Ne, díky,“ snažila se Chandra přemluvit ruce. „Už ne. Ne, ne, ne.“

Protáhla se okolo jednoho malého strojku, a loktem odstrčila druhý. Našla východ, ale ten hlídal velký, šestinohý automaton. Otočila se zpět ke vchodu, ale to bylo ještě horší, odevšad se k ní přibližovaly, kráčely, přijížděly stroje.

Jeden humanoidní stroj se po ní natáhl. Místo ruky měl kovová pouta, a hodlal je nasadit Chandře na zápěstí. Ohnala se po něm — logika pěstí. Ale místo dopadu na kov její pěst vyslala zášleh plamene, který stroj odhodil a seškvařil na hromádku roztaveného kovu. Skočil po ní další stroj, a Chandra ho opět zasáhla plamenem. Její ruce opět hořely jako pochodně. Stoje to byly dokonalé, a ona nedokázala svůj oheň ovládat, ale tady nebyl čas přemýšlet. Zuřivě si razila cestu s křikem a ranami, které kosily jednoho útočníka za druhým.

Art by Daarken

Snažila se probojovat si cestu k zadnímu východu, ale houfy mechanických dělníků se na ni hrnuly ze všech stran, a to ohromné, šestinohé monstrum stále hlídalo východ. Vírník byl dokonce tak troufalý, že sletěl níž, natáhl ostrý dráp, a škrábl ji do zad.

Otočila se a zařvala na něj. Jeho křidélka náhle vzplanula, a vírník se nahnul, narazil do sloupu, a hořící spadl na zem.

Chandra si vzpomněla, že vlastně nedodala zakázku paní Pashiri. Kanystr s Ætherem měla stále na zádech. Když se obrátila na to šestinohé monstrum, napadla ji ošklivá myšlenka.

„Tak mi ukažte, co umíte, ruce,“ řekla. Stále hořícími prsty stáhla vak ze zad, a hodila kanystr směrem k zadním dveřím. Kanystr narazil na šestinohého strážce, dopadl na zem, a víko povolilo. Ven se vyvalil proud Ætheru.

Chandra namířila všechen svůj oheň na kanystr; neměla čas přemýšlet, jestli je to dobrý nápad.

_______________________________________________

Temnota podzemního obydlí byla vítaná. Když Chandra seběhla po schodech, matka uhasila svářecí hůlku a otec si stáhl ochranné brýle. Spatřili Chandřin výraz a spálenou tuniku.

„Já… já vám musím něco říct,“ vyhrkla Chandra.

Objali ji. „Nejsi zraněná? Spálená? Co se stalo?“

„Jsem v pořádku,“ řekla, ale třásla se. „Já jsem… udělala oheň.“

„Ty jsi založila oheň? Na místě doručení?“

„Ne. Já ho udělala,“ ohradila se Chandra, a vyprostila se z objetí. „Mýma rukama. Narazila jsem na konzulární vojáky, naštvala se, a moje ruce začaly hořet.“

Matka rozšířila oči. Vzala Chandřiny ruce do svých, a prohlížela je ze všech stran. „Nejsi zraněná? Není někdo zraněný?“

„Počkat,“ ozval se otec. „Ty ses setkala s konzulárními vojáky?“

„Nikomu se nic nestalo.“ Chandru tížil pocit viny, už jen z toho pomyšlení, že někdo kvůli ní mohl být zraněný. Svěsila ramena, v krku měla těžko. „Já… asi jsem něco zničila. Ve Slévárně.“

„V Konzulární slévárně?“

„Paní Pashiri mě pustila dovnitř. Ale já se pak potřebovala dostat ven, a asi jsem zničila…“

„Zničila dveře?“

„Ne, Slévárnu.“

Její rodiče se po sobě podívali. Otevřeli naráz ústa, jako by oba zároveň chtěli něco říct, a pak je zase zavřeli. Nakonec se na ni obrátil otec.

„Tvoje ruce vzplály jen tak, samy od sebe? Spontánně?“

Chandra měla v očích slzy, ale hřbetem ruky je otřela. „Ano.“

„A tvou kůži to nespálilo?“

„Moje šaty. Trošku.“

„Můžeš… mi to ukázat?“

„Já nevím, jestli to dokážu ovládat. Stalo se to, aniž bych chtěla. Co je to se mnou?“

„Chandro! Chandro.“ vyhrkla její matka, a objala ji tak, až Chandru skoro zadusila.

„Já vím,“ vyrazila ze sebe Chandra. Chtěla matku obejmout, ale raději držela ruce podél těla. Z očí jí vyhrkly slzy. „Jsem… jsem zrůda.“

„Zlatíčko, nejsi zrůda,“ konejšila ji matka. Pak položila ruce Chandře na ramena, podívala se jí do očí, a s vážným výrazem pronesla: „Ty jsi pyromantka.“

„Jestli to znamená mít místo rukou zápalky, tak to asi budu.“

„Teď mě poslouchej,“ pokračovala matka s vážným pohledem. „Tohle je velký dar. Máš v sobě něco výjimečného, něco, co už mnoho let nikdo nespatřil.“

Chandra slyšela slova, ale nechápala je. Pátrala v matčině výrazu po nějakém vodítku.

„Já nerozumím.“

„Tvůj oheň,“ řekla matka. „Je forma magie. Zvláštní forma. Ale taková, ze které mají konzulové strach. Pokud totiž dokážeš magii bez strojů, znamená to, že nepotřebuješ Æther, dokážeš si ho nahradit sama, vidíš? A to oni nesnesou.“

„Oni totiž potřebují, aby je lidé potřebovali,“ dodal otec. „A pokud je ty nepotřebuješ, znamenáš pro ně hrozbu.“

Chandra stiskla pěsti. Jak by takové malé ruce mohly způsobit tolik potíží?

„A teď mě Chandro poslouchej. Sledoval tě sem někdo?“

„Myslím, že jsem všechno zničila.“

„A ti vojáci. Poznali tě?“

„Možná. Nevím. Ale ztratila jsem se jim. Tati?“

„Ano?“

„Já asi nebudu Nejlepší dodavatelka na světě, že ne?“

Matka si přitiskla ruce ke rtům, a stěží zadržovala slzy.

Otec vzal Chandřiny malé ruce do svých. „Ty jsi ta nejlepší na celém světě, Chandro. Nejlepší, jakou si kterýkoli otec a matka mohli kdy přát. Ať už se stane cokoli.“

Chandra kývla, otec ji objal, a matka pohladila ruce. Znamenala pro ně tolik, už jenom to, že je. Že je jejich dcera. Divila se tomu, jak ji vidí, co pro ně znamená být Nejlepší Chandra na světě.

_______________________________________________

Temnota zašeptala její jméno.

Chandro.

Připadalo jí, jako by to znělo skrz hutný sirup, téměř neskutečně. Pomalu se probírala.

Chandro.

Hlas matky byl laskavý, ale její ruka na Chandřině rameni pevná. „Chandro, zlatíčko, musíme jít. Je čas vstávat.“

Její pokoj byl temný, osvětlený jen svítilnami rodičů. Ale temnota ji dokázala probrat kupodivu lépe, než denní světlo. Na temnotu nebyla zvyklá, znamenala něco špatného. Ještě horšího než včerejšek.

Ruksaky. Opasky s nářadím. Náruče věcí.

„Ka—? Kam jdeme?“

„Vezmi batoh a běž za tátou.“

„Co se děje?“

Matka dala Chandře do rukou ruksak. Vylezli po schodech až k těžkým skládacím dveřím, tvořícím vchod do jejich obydlí. Otec zavřel dveře, a matka je zavařila hůlkou. Vyrazili nocí pryč, v rukou vše, co unesli, ukrývali se ve stínech. Nemluvili, a Chandra se neptala, ani když vlezli do čekajícího kočáru, a přehodili přes sebe plátěnou pokrývku.

Art by Dan Scott

Projeli mnoho bezejmenných vesnic, pohyblivé mozaikové chodníky Ghirapuru ustoupily zaprášeným cestám. Otočné věže se změnily na doškové chatrče. Otáčející se portréty vynálezců-hrdinů nahradili sehnutí lidé pracující na polích. Chandra si oblékla sandály a jednoduché šaty. I jména si změnili, a rodiče ji pečlivě poučili, jak se má chovat a představovat. Přes hlavu jí uvázaly modrý šátek, šátek, který okamžitě ztratila.

Naučili se nevybalovat. Vždy všude zůstali jen pár dní, a někdy odjeli už po pár hodinách spánku.

„Jak dlouho tu budeme?“ zeptala se Chandra, když dorazili do další vesnice.

„Dlouho ne,“ řekl jí otec. „Náš domov je teď cesta před námi. Měla by sis na to zvyknout.“

„Takže si užíváme?“ zeptala se Chandra napůl v žertu.

„Ano, je to dobrodružství,“ připustil otec nevýrazně.

Kdykoli na cestě vyjeli na kopec, Chandra se ohlédla po městě, a odhadovala vzdálenost. Jasně barevné fasády byly pokaždé bledší, a ostré věže a jasné měděné střechy chrámů ustupovaly rozeklaným horským vrcholkům. Pokaždé se přitom dívala na otce, a snažila se v jeho výrazu najít nějaké potvrzení toho, že to pro něj není těžké, že mu nevadí, že opustil svou malou dílnu a své vynálezy. Pomalu si zvykala na cestování, dokonce si ho i užívala, ale přece jen tušila, že tohle všechno je kvůli ní, kvůli potížím, které způsobila.

Trávila dny touláním se po vesnicích a okolních lesích, honila se za ptáčky, a prozkoumávala spletité větvoví stromů. Vesničané byli usměvaví, a nechali ji dělat si, co chce. Matka ji řekla, že pravidla jsou jen slova, která používají jen ti, kteří něco chtějí, a tihle lidé po Chandře nic nechtějí, takže si Chandra užívala volnosti po libosti. Sbírala semínka a ovoce, a nechávala ho u dveří vesničanů. Občas pomyslela na oheň, ale nesnažila se ho přivolat, a on se ani sám neukázal. Nakonec usoudila, že své schopnosti nechala v Ghirapuru, stejně jako stroje a projekty rodičů — nedokončené, nezkrocené, opuštěné.

Jednoho jasného dne, když na oheň nemyslela vůbec, a na vojáky si skoro také nevzpomněla, našla na stromě poklad. Velký, zahnutý, vlnitý roh, zaseklý mezi větvemi. Dalo by se na něj krásně malovat — bude to vhodný dárek pro někoho ve vesnici. Vyšplhala se na strom, a roh shodila na zem.

Když seskočila, překvapila ji stádo srstnatých zvířat. Jejich rohy vypadaly stejně jako ten na stromě — byla očividně na jejich území. Zvířata odhalila tesáky, očividně určené k trhání masa. Zařvala na ni.

Ona zařvala na ně.

A oheň se opět objevil, mimoděk, stejně přirozeně, jako povel k útěku. Za běhu se ohnala ohnivými ranami, jako kdyby se snažila nabrat rukama vzduch, a spalovala jejich čenichy. Vrhala oheň bezmyšlenkovitě, bez toho, aby si popálila rukávy. Tentokrát se z ohněm nijak nedohadovala. Potřebovala ho, a on přišel.

Art by Victor Adame Minguez

Celé stádo uteklo se spálenou srstí a slabými popáleninami, a Chandra zůstala sama, těžce oddychujíc a s rozpálenými tvářemi. Našla cestu do vesnice, zatleskala rukama, a usmála se sama pro sebe. Rodičům neřekla, že ji málem rozmačkala lesní zvířata, ale stejně jim něco neuniklo — při večeři nevzala skoro nic do úst. Nemohla, protože ze stále přítomného vzrušení měla plný žaludek.

Tu noc se převalovala na svém lůžku, neschopna usnout. Prstem přejížděla po čarách na dlani, cítila kůži, kosti, žíly, pak přehodila ruce, a zkoumala druhou dlaň. Měla v sobě něco, co nikdo jiný, něco, co jí samotné vyráželo dech, stejně jako kanystry Ætheru, nebo pohyblivé malby v Ghirapuru. Ležela hodiny, a představovala si, že se jí v hrudi třepotá motýl — motýl stvořený z ohně, který hoří, hoří, ale nikdy neshoří.

_______________________________________________

Kancelář kapitána Barala osvětlovala svíce ve filigránové klícce. Dovnitř vešla kurýrka, a zasalutovala. Kapitán Baral vzhlédl od stolu.

„Podejte zprávu, vojáku,“ zachrčel kapitán tiše.

„Máme zprávu od jednoho ze zvědů, pane,“ odpověděla.

„Viděli ji?“

„Viděli všechny tři. Nalaarové opustili město.“

„Víte kam?“

„Jen přibližně. Ukrývají se v předměstí, cestují od vesnice k vesnici. Vírníky je jednou dvakrát spatřily.“

Baral se ušklíbl. „Vraťte se, až budete mít konkrétnější výsledky. Odchod.“

„Ale… pane? Ještě něco.“

Baral jen pozdvihl obočí.

Položila před něj list, zapečetěný úřední pečetí. „Pane, konzulové doporučují ukončit pátrání. V dopise je, že už jsme na sledování Nalaarů spotřebovali spoustu Ætheru. Pane, můžeme je zadržet, když se pokusí vrátit se do Ghirapuru. Konzulové si nemyslí, že jsou Nalaarové dost důležití na to, abychom na ně plýtvaly prostředky.“

„Vojáku, tohle se netýká jen obyčejných uprchlíků,“ pronesl kapitán, stále výhružným šepotem. „Týká se to budoucnosti celého našeho světa. Musíme přesvědčit všechny, že jsme se povznesli nad barbarskou minulost našeho národa, a uděláme vše ve jménu pokroku. Ta dívka je poslední zbytek chaosu minulosti. Překážka v pokroku. Pokud chceme zamířit vstříc šťastným zítřkům, cesta pokroku musí být čistá. Konzulové to musí pochopit.“

„Ano, pane,“ řekla kurýrka. „Najdeme je.“

„Výborně. A připravte mi oblačnou loď s oddílem vojáků.“

Kurýrka zaváhala. „Pane? Hodláte se připravit na boj? Měli bychom se s nimi utkat? Magie té dívky — je mocná.“

„Nemusíme se ničeho bát, my jsme osvícená civilizace stavitelů a vynálezců.“ Baral sáhl po klícce se svíčkou, a otevřel dvířka. Stín jeho ruky se tyčil na stěně místnosti. Baral se plamene nedotkl, jen u něj přidržel ruku. Plamen svíčky zaplápolal a zhasl, zanechávaje za sebou pokroucenou kouřovou stopu. „Oheň nikdy nic nestvoří — jen ničí. Nakonec přinese zkázu i svému nositeli.“

_______________________________________________

„Chcete se mnou mluvit?“ zeptala se Chandra, a vešla do skromného obydlí v poslední vesnici, kde přebývali.

„Pojď,“ řekl otec, ukazuje na dřevěnou lavici. „Posaď se.“

Chandra si nesedla, a oklepala z tuniky prach. „Počkat. Co je to za tón? Je to ‚Musíme si vážně promluvit, mladá dámo?‘ nebo ‚Chci, abys věděla, že tu vždycky budeme pro tebe, zlato.‘ Nedokážu to poznat.“

„Vždycky to druhé. Ale dnes i troška toho prvního. Posaď se.“

Chandra si sedla. „Je to ‚Zjistili jsme, že si něco zapálila, a to je špatné?‘

„Používat svůj dar není nikdy špatné,“ řekl otec. „Je to něco, co je na tobě výjimečné, a to je a bude vždy dobré. Jde jen o to… že se na to každý takhle nedívá.“

„Je to o těch zvířatech? Kdo vám to řekl?“

„Je to jen to, že lidé v této vesnici zvířata potřebují k tomu, aby přežili. Pomáhají nám ukrýt se, protože s konzuly taky dvakrát dobře nevycházejí.“

„Konzulární vojáci. Jdou po nás.“

„Ano. Zdejší lidé nám dobrovolně pomáhají. Takže když jsme tady, jsme jejich hosté, a musíme dodržovat jejich pravidla.“

„Máma říkala, že žádná pravidla nejsou.“

„Myslím, že jsi ji nepochopila správně. Dlužíme zdejším lidem dost za jejich štědrost. Musíme se chovat tak, abychom jim neuškodili.“

„Je to oheň. Proč říkáš, že je dobrý, když je proti všem pravidlům?“

„Musíš být jen víc opatrná. Něco pro tebe mám, něco, co ti pomůže.“ Otec jí podal malý strojek. Byla to pěkně zpracovaná kovová krabička s otvory na jedné straně. Měla pás s přezkou na zavěšení na rameno, a zavedený ohebný kabel.

Chandra výtvor převracela v rukou. „Co to je?“

„Říká se tomu ventilovač. Udělali jsme ho pro tebe s mámou podle starého vynálezu.“

„Měla bych být skeptická? Protože jsem.“

„Vyzkoušej ho.“

Chandra se postavila, a přehodila si řemen přes rameno. Ventilovač si usadila na zádech. Otec přitiskl volný konec kabelu na kůži poblíž lopatky, a ten se okamžitě pevně přisál.

„Co to má dělat? Je to těžké.“ Chandra kroutila hlavou, a snažila se podívat se. Kov byl chladný i přes její tuniku. A na místě, kde byl kabel přisátý na kůži, cítila jemné mravenčení elektřiny.

Otec si zamyšleně promnul bradu, a obrátil pozornost k ní. „A teď bohužel špatná zpráva. Obávám se, že už nebudeš moci jít do lesa. Nikdy.“

Chandra se po něm vyděšeně otočila. „Co? Proč?“

Krabička zasyčela, a vypustila oblak páry.

„Test úspěšný,“ pronesl otec potěšeně.

Chandra zúžila oči. „Teď už jsem přímo nedůvěřivá, drahý otče.“

„Promiň. Ventilovač jen přeměňuje přebytečnou energii v páru. Používá se pro odpouštění energie v Ætherových kolektorech. V tomhle případě energie pochází z tvé výbušné povahy. Z povahy, která je zdrojem tvého daru. A tohle ti umožní lépe ho ovládat.“

Chandra se zamračila. „Takže když to budu nosit, už nebudu moct dělat oheň?“

„Mělo by to omezit tvou schopnost, aby se projevovala v rozumné míře. Neměla by se už projevit spontánně. Takže to odteď budeš nosit pořád.“

Ventilovač zasyčel. Chandra si představila svého ohnivého motýla, ale nyní zavřeného ve ventilovači, dusícího se a uhasnuvšího v oblaku kouře. Možná že magie ohně nebyla k tomu, aby si jí jeden užíval. Připadala si náhle jako malé děcko.

Otec ji stiskl ruku. „Je to pro tvé vlastní dobro, a pro bezpečí našich hostitelů.“

Chandra si povzdechla, a posadila se. „Tati. Proč jsme tady. Kvůli mě? Kvůli tomu, co jsem udělala ve Slévárně?“

„Chandro, poslouchej.“ Otec jí položil ruce na ramena. „Máma i já jsme pyšní na to, kým jsi. Jsi to nejdůležitější na celém světě. Cokoli děláme, děláme proto, abys byla v bezpečí, a tento svět byl bezpečnější pro nás. Na ničem jiném nezáleží.“

Otec ji pustil. Chandra se na něho podívala, a jeho úsměv byl vřelý a upřímný. Kovová krabička ventilovače ji píchla do zad, ale Chandra si nepostěžovala ani slovem.

_______________________________________________

Ten den, kdy vojáci obklíčili vesnici, byla Chandra v lese, a krabička ventilovače ji za chůze bouchala do zad. Nevěděla, že se vojáci přiblížili k domům, ani neslyšela, jak se s hučením snáší z oblohy oblačná loď. Až když uslyšela křik, rozeběhla se zpátky do vesnice, a spatřila je.

Měli na sobě ty samé uniformy jako ti, kteří ji zadrželi v Ghirapuru. Měli stejné špičaté čepele na předloktí, a mnoho z nich neslo lucerny, i když bylo poledne. Jeden z nich byl vysoký a sebevědomý, a mluvil drsným šepotem. Kapitán Baral. Nějak je dokázal najít.

Art by Daarken

Vojáci utvořili okolo vesnice kruh, zkřížili ruce a tasili zbraně. Jedna žena z vesnice něco vykřikla, Baral jen zasykl, a vojáci ji srazili k zemi.

Ventilovač vypustil oblak páry. Vystoupila z lesa. „Hej!“ vykřikla. „Hledáte mě? Jestli mě chcete, jsem tady!“

Vojáci se na sebe podívali. „To je ta Nalaarovic holka.“

„Moje jméno,“ řekla, a napřímila se, co to šlo, „je Chandra. Nechte ty lidi na pokoji. Nic špatného neudělali. Vezměte si mě.“

„Vezmeme,“ řekl Baral. Už zapomněla, že jeho hlas zní jako rozemílání kamene. „Protože ty a tvá rodina představují nebezpečí pro sebe i pro naši společnost.“ Otočil se k ženě a ostatním vesničanům. „Vy můžete jít.“

Vesničané odcházeli, dospělí zaháněli děti do domů. Chandra hledala své rodiče, ale v davu je neviděla.

„Nejsem nebezpečná,“ řekla. „Už ne.“ Ukázala Baralovi ventilovač. Ucházel z něj neustálý proud páry.

„Samotná tvá existence je nebezpečná,“ zašeptal Baral zlověstně. „Víš, jak jsme tě našli, dítě? Tito lidé nám o tobě řekli.“

„To je lež. Naši říkali, že nám pomáhají.“

„Zločiny tvých rodičů jsou velké, ale ty tvé jsou mnohem větší, pyromantko. Jsi nástroj chaosu a smrti z minulých časů. Kolik lidí jsi zabila?“

„Ani jednoho. Jenom jsem rozbila pár vašich hraček.“

Baralova ústa se zkroutila v nehezkém úšklebku. „Já slyšel něco jiného. Slyšel jsem, že jsi zabila tucty lidí. Přímo v této vesnici.“ Kývl na vojáky. „Dejte se do toho.“

Vojáci lucernami zapálili střechy všech domů. Ty okamžitě vzplály v oblaku hustého dusivého kouře.

„Ne!“ Chandra vztáhla ruce, aby je spálila plameny, ale nic se nestalo. Jen páry ve ventilovači bylo víc. Baral se samolibě usmál, a jeho oči podivně zasvítily.

„Chandro!“ Otec vyběhl zpoza budovy. „Chandro, utíkej! Tudy!“ Hodil mezi vojáky malou měděnou kouli, která explodovala v oslnivém záblesku a zasypala všechny sprškou jisker. Vojáci úpěli a zakrývali si oči.

Chandra vběhla do vesnice, otec těsně za ní. Utíkala mezi hořícími domy, ze kterých se ozývaly zoufalé výkřiky. Všude byl kouř, který poněkud kryl cestu k jejich domu. Řítila se kupředu, a snažila se ohlížet po svém otci.

Když se vynořila z oblaku kouře, zjistila, že je na opačné straně vesnice. Oheň mohutně hořel, domy se rozpadaly v plamenech, a hořící vesničané se potáceli ven, a snažili se uhasit se. Baral se svými muži jen stáli, a nikomu nepomohli. Chandra si uvědomila, že všechnu vinu svalí na ni. To ona vystrašila zvířata ohněm, a někdo o tom musel říci Baralovi. A teď tohle všechno svedou na ní, protože je pyromantka. Jak snadno ji podvedli, a Baral jí to řekl přímo do očí.

Vojáci ji zahlédli. Otočila se, aby utekla, ale na něčem uklouzla a upadla. Noha se jí zamotala do nějaké látky. Byla to matčina ochranná zástěra, s charakteristickou výšivkou. Byla spálená, a kouřilo se z ní.

„Mami!“ vykřikla, náhle neschopná vstát a běžet. „Ne!“

Vojáci vytasili čepele, rozestoupili se, a nechali kapitána Barala přijít k Chandře. Tyčil se nad ní, v ruce dýku. Chandra nebyla schopná se pohnout.

„V aréně z tebe bude excelentní ukázka,“ zašeptal. „Konzulové pokaždé dokáží z odsouzence udělat odstrašující příklad. A lidé si násilí vždycky užívají, pokud se děje na někom jiném.“

Otec se vynořil z kouře, a skočil mezi vojáky a Chandru. „To stačí,“ křikl. „Vezměte si mě. Já jsem ten, koho hledáte. Vzdávám se.“

Baral přistoupil, položil mu ruku na rameno, a druhou mu prudce vrazil dýku do břicha. Chandřin otec zachroptěl, a padl na kolena, drže se za břicho. Pohlédl na Chandru, a ta v jeho očích neviděla strach, ale lítost — lítost nad tím, že ji nedokázal ochránit. Otřásl se, a padl k zemi, mrtvý.

Art by Jason A. Engle

Chandra neslyšela zvuk, který vydala v tu chvíli. Svět zčernal, zahalený párou, kouřem, a uniformami vojáků. Necítila nic, ani cvaknutí želízek, ani jemné mřížoví měděné klece, pevné jako ocel, necítila, jak ventilovač chrlí oblaka páry. Nevnímala, že ji vedou do oblačné lodi, že vstupuje na palubu, sedá si na lavici, a stále křečovitě drží matčinu zástěru. A neviděla ani oblaka dýmu, stoupající z vesnice, když se oblačná loď vznesla a zamířila ke Ghirapuru. Viděla jen jedno, jak její otec padá k zemi, znovu a znovu, a slyšela jen skličující zvuk jeho posledního vydechnutí.

_______________________________________________

Popravčí byl vysoký a zavalitý; jeho tvář ukrytá za kápí a filigránovou maskou. Ovšem pro Chandru důležitější bylo jeho předloktí, s masivní čepelí. Nejspíš bylo navlečené na ruku, ale Chandře připadalo, že je k ní napevno přirostlé, jako součást celého kostýmu popravčího. Obcházel Chandru, která stála na centrálním pódiu arény na Akhaře, náměstí, které přeběhla jen před několika týdny, když dodávala svou první a poslední zakázku. Teď byla sedadla plná lidí, kteří sledovali pochmurné představení.

Podívala se na jemná pouta, která ji svazovala zápěstí. Její ruce nevypadaly jako zbraně pyromantky, ale jako obyčejné, dětské ruce.

Zavalitý oznamovatel v hedvábné róbě přečetl hromovým hlasem rozsudek. „Za zločiny proti veřejnému pořádku, za zničení uznávané Slévárny ghirapurské, a za smrt tří občanů ve vesnici Bunarat, tato občanka pocítí ostří spravedlnosti.“

Zatímco četl, Chandra se snažila vyvolat oheň, ale ten nepřicházel. Cítila na sobě jakousi tíhu, která udusila jakýkoli oheň dřív, než ho mohla vyvolat. Na zádech měla pořád ventilovač, ale ani z něho neunikala pára. Její výbušnost byla pryč, stejně jako její otec. Chandra se rozhlížela po davu, a hledala matku — pokud žije, určitě bude zde, aby jí pomohla, zastavila to, zachránila ji. Ale oznamovatelův proslov nikdo nepřerušil, a Chandra pochopila, že ani její matka nepřežila.

Už neměla nic. Možná, že bude nakonec správné, když ji popravčí zabije.

„Dnes se všichni poučíme o tom, jak nebezpečný je soucit, a jak důležitá je bdělost,“ pokračoval oznamovatel. „Dnes všichni poznáme, že některým nestačí ani dobré rady, ani morální vedení, někteří jsou zrozeni vrahy, ničitely, a představují ohavný vřed na naší společnosti, a pro dobro této společnosti, a ve jménu pokroku, musí být takový vřed odstraněn.“

Možná ani neměla žít. Možná jí nebylo souzeno být nejlepší, v ničem. Možná přece jen byla jen zrůda. Zrůda s „darem“, který ostatním přinášel jen bolest. Možná jí opravdu nikdo nemůže věřit, nebo ji milovat jen pro to, čím je. Možná by měla jen sklonit hlavu a přijmout svůj osud.

Náhle něco v davu přitáhlo její pozornost. Byla to paní Pashiri, její kontakt ze Slévárny. Paní Pashiri na ní kývla, rty pevně sevřené, a její oči se leskly slzami vzdoru. Pomalu zdvihla ruku, spojila palec a ukazováček do kruhu a dotkla se čela — znamení Nalaarů, gesto ochranných brýlí jejího otce, provedené důstojně, jako zasalutování.

Chandra zaťala pěsti. Ventilovač zasyčel, a pak zahvízdal jako přetopený kotel. Chandra se stále dívala na paní Pashiri, na její gesto, na respekt, které představovalo. Byla Nalaar. Byla Chandra Nalaar.

„Tato občanka svou existencí ohrožuje celou naši společnost,“ pronesl oznamovatel. „Pro dobro nás všech, ve jménu pokroku, se setká se spravedlností. Čepelníku, předstup.“

Popravčí udělal tři rituální kroky k Chandře, a čepel vyjela z jeho předloktí na dvojnásobnou délku. Chandřino tělo se napjalo. Pískání ventilovače se změnilo v prskot v okamžiku, kdy v Chandře něco vzplálo.

Art by Lius Lasahido

Popravčí se naklonil k Chandře. „Vím, že se snažíš, pyromantko,“ skřípavě zašeptal.

Chandra odtrhla pohled od paní Pashiri, a se zaťatými zuby pohlédla do filigránové masky. Ten hlas okamžitě poznala. „Baral.“

Skrz masku viděla Baralovy oči, jak nepřirozeně, chladně září. Cítila na sobě tu tíhu, tíhu Baralovy protiohnivé magie.

„Ty a já nejsme jediní mágové na světě,“ zašeptal. „Ale já jsem ten poslední, koho kdy uvidíš.“ Opět se napřímil, a nechal ostří zkusmo švihnout vzduchem, aby diváci viděli.

Chandra se opět zahleděla na paní Pashiri. Stará paní stále salutovala. Chandra zalomcovala zápěstím, ale nemohla se hnout. Teď nastala ta chvíle.

Baral pozvedl ostří. Chandra slyšela, jak oznamovatel rozkázal: „Udeř.“

Napjala každý sval v těle. Sáhla do sebe, hluboko, a snažila se něco najít, cokoli — a našla motýla, ohnivého motýla, který stále třepotal jasnými křídly. Bylo to malé rebelské světélko, nespoutané, neuhašené. To světélko bylo ona, uvědomila si — ztělesnění jejího daru, ale i ztělesnění jí samotné. Ona byla ohněm, a oheň byl jí. Pocítila malou částečku toho, co znamená být pyromantkou, co znamená žít, co znamená být Chandra.

Všechno vnímala zpomaleně. Jak se čepel blížila k jejímu hrdlu, Chandra pocítila brnění po celém těle. Její zrak se rozostřil na okrajích, a Baral, oznamovatel, a všechno ostatní okolí se rozmazalo. Aréna i dav se zkroutily v ohnivé mlze. Cítila, jak se pára z ventilovače změnila v doběla roztavenou kapalinu, a ventilovač sám se roztavil na strusku, která jí skapávala po noze a vpalovala se do kamenného pódia.

Art by Eric Deschamps

Ruce jí vzplály ohněm, a vmžiku roztavily pouta. Paže jí vzplály. Ramena, tělo, vše zahořelo jasným plamenem. Odvrátila tvář, ale ta vmžiku vzplanula také. Vlasy se změnily v žhoucí záplavu, a její oči zazářily jako jasné rubíny.

Vykřikla hněvem, a ten křik se změnil ve výbuch. Z jejího těla vyrazila záplava ohně, která obklopila pódium, její věznitele, a celý svět. Vše, co vnímala, bylo obklopené ohněm.

Zvedla planoucí ruce nad planoucí hlavu, a pevně zavřela planoucí oči. V uších jí hučelo, neslyšela, jak křičí. Trvalo to zdánlivě věčnost. Jednu chvíli se jí zdálo, že slyší Baralův křik, a hned potom jako by ji někdo sfoukl jako svíčku, nebo jako kdyby běžela přímo skrz prudký větrný vír, a proběhla na druhou stranu.

Když otevřela oči, kouř z jejího výbuchu stále halil okolí. Její šaty dýmaly, a ventilovač byl pryč. Když zaslechla hlasy lidí, které se přibližovaly, připravila se na vyvolání ohně, a opětovný útok na své věznitele. Oheň na rukou okamžitě vzplál, jako věrný přítel.

Kouř se rozptýlil, a ona spatřila ty, kteří se blížili. Nebyli to konzulární vojáci, nikoho takového dosud neviděla: vysocí, vznešení, oblečení v róbách jako mniši, z kresbami z popela na tvářích. Za nimi se zvedal kopec z odhalené, hrubě opracované skály, se schody vedoucími k monumentálnímu klenutému průchodu dovnitř hory. Na svazích hory byly rozeseté hrubě postavené příbytky, osvětlené koši s ohněm. Ve vzduchu byly cítit horké plyny a spečená země.

Po aréně nebylo ani stopy. Celé město, celý její svět ji opustil — nebo ona opustila jej.

Chandra se zajíkla hrůzou. Mniši napřáhli ruce v pokojném gestu, a jeden z nich řekl něco uklidňujícím tónem.

Takže se soustředila, a sežehla je ohněm. Logika ohně.

Ale její oheň jim neublížil. Jeden z mnichů zdvihl ruku, a oheň ustoupil, slábl, a nakonec se změnil v teplý, hřejivý oblak halící Chandru i mnichy společně. Mnich na ni kývl.

„Zdravím tě, pyromantko,“ pronesl. „Jsi tu vítána.“

Art by Eric Deschamps

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

8 komentářů k “Uncharted Realms: Logika ohně”

  1. Odin napsal:

    Vdaka za skvelu pracu. Slusne citanie a vynikajuci preklad, co viac si clovek moze priat :). Zda sa, ze zmena koncepcie pomohlaa teraz uz len verit, ze potencial bude vyuzity aspon do tejto miery.

    • Honza2 napsal:

      Mám stejný názor. Vypadá to, že (zatím alespoň v Origins) mají příběh mnohem propracovanější a provázanější. A zatím dvanáct ilustrací (a tedy snad i dvanáct karet a flavor textů) ve vztahu přímo k Chandře nás vrací zpět do doby Tempestu, jak psal Honza Adam. Uvidíme dnes, jaká bude Liliana. A rovnou prosím o trpělivost. Pokud bude příběh taky tak vypasený, nečekejte překlad dřív než v pátek/sobotu – jak by řekl McCoy: jsem doktor, ne překladač.

  2. svizelpritula napsal:

    Díky za překlad. 🙂
    Jak se díváte, zdejší storyline experti, na přepsání Chandřina příběhu z Očistného ohně?

    • Honza2 napsal:

      Mno, v Očistném ohni je „oficiální“ Baralova verze, ne? (Co vím z výtahů a obsahu, knihu jsem nečetl – Honza Adam bude mít fundovanější odpověď.)

    • Honza Adam napsal:

      Strhnul se kolem toho strašný nerd-rage na MTGS 🙂
      Když shrnu TPF vlastními slovy: Chandra měla sestry, které nenáviděla, a bratra, kterého měla ráda, ale který padl ve válce. Od mládí kultivovala svou ohnivou magii, která jí přišla naprosto přirozená, ale která byla na jejím světě přísně zakázána. Pak jí rodiče chtěli provdat (dohodnutý sňatek), tak je chtěla postrašit a odradit a udělala ve své vesnici „menší ohýnek“ několika domů a pak uprchla do hor. Pak přišli vojáci, pokládali vesnici za úkryt rebelských pyromantů (nevěřili, že by to dokázal jeden člověk), nahnali lidi do domů a pak je zapálili. Chandra se vrátila a viděla svou rodinu (a vesnici) shořet zaživa. Zbytek je stejný – zajali ji, svázali, chtěli ji popravit, bum, prásk, jiskra, Regatha. Aspoň takto to vykládala Chandra v TPF Gideonovi.

      Já osobně s tím problém nemám, rozhodně méně, než třeba s Elder Dragony. Lidi zuří kvůli „zase dalšímu retconu“, ale mne přijde tento příběh OK, a zajímavější. In-lore teorií je několik, jedna z nich je ta, že zdejší (skutečný) příběh Chandru tak traumatizoval, že si vymyslela alternativní verzi, kterou vyprávěla Gideonovi. Teorie pro reálný svět je, že jelikož je Kaladesh inspirován Indií, někoho by mohla ta věc s domluveným sňatkem někoho urazit, a tak to Wizardi změnili. Tento retcon mne neuráží, cítím, že byl učiněn pro dobrou věc a z dobrých důvodů (na rozdíl od Elderů)

  3. Woody napsal:

    Skvělý příběh. Opravdu to mají Wizardi propracované. Řekl bych, že mezi AEtherem a Etheriem z Esperu bude nějaká spojitost 😉

    • Honza2 napsal:

      To tě asi musím zklamat. Etherium je kovový materiál, který se na Esperu používá v implantátech, a působí snad i jako posilovač magie.
      Æther je naproti tomu substance, tvořící samotnou podstatu magie. Jakákoli magie na jakékoli sféře má spojitost s Ætherem. Na Kaladeshi (a zcela určitě i Izzeti na Ravnice) jej očividně dokáží izolovat a používat jako „palivo“.

  4. Dalehen napsal:

    Super povídka, díky za překlad 🙂

Zanechte odpověď