Trůn Eldraine: Zmatečná výprava – ochutnávka

Milí kamarádi, za chvilku nám začnou spoilery Throne of Eldraine. Ne že bych neměl od jara dost restů zejména ohledně flavor analýz, ale tohle jsem se rozhodl vám přinést takzvaně zatepla. Ochutnávková kapitola e-booku The Wildered Quest (Zmatečná výprava).

 

 

 

 

 

Trůn Eldraine: Zmatečná výprava

Napsala: Kate Elliott

Přeložil: Jan Adam

 

Kapitola 1

Svým způsobem, Oko toho velkého lovce i litoval, když jej pozoroval, jak se snaží vymanit ze sevření sítě lemované trny. Vílák kulhavě obešel masu kroutící se vegetace a obdivoval své vlastní dílo: ohebnost lián, jejich sílu a schopnost dorůstat s takovou rychlostí a nezkrotnou energií. Což bylo jenom dobře, když uvážil jak velký je ten cizinec, co jej skoro zabil – chybělo jen maličko. Rezavá helma zakrývala jeho vlasy a horní půlku obličeje, takže z něj byl vidět jen škleb a vyceněné zuby.

Takový surovec! Okovi se nyní zdál dokonce ještě větší než poprvé, kdy si vůbec všiml. že jej někdo sleduje jinak velice příjemným pralesem na sféře, jejíž jméno ještě neznal. A nebylo to jen proto, že padla noc a bledé světlo úplňku si občas hrálo se smysly včetně zraku. Tady za to mohla magie.

Žíly, které prosvítaly mužovou bledou kůží, lemovala temnota. Krev pomalu vytékající ze stovek drobných škrábanců, které si přivodil od lián, byla skoro černá, prodchnutá hnilobou. A hnilobou i páchnul, kromě zaschlé krve, bahna a pár dalšími věcmi, nad kterými nechtěl Oko ani přemýšlet. Zamatlaný, zplstnatělý plášť a špinavé šaty by svým smradem zvládly slabší povahy snad i zabít.

„Jsem poněkud překvapen, že ti to musím připomínat,“ řekl Oko svým nejracionálnějším tónem, „ale nezvládneš tyhle liány rvát rychleji, než je dokáži nechat růst. Radši bys toho měl nechat a šetřit síly.“

„Rozervu tě na kusy holýma rukama,“ zavrčela ta bestie.

„Je mi líto, že od tebe slyším tak ošklivou a předvídatelnou výhrůžku. Avšak rozumím tvé frustraci. Nedivím se, že ses vrhnul na mne, nevinného kolemjdoucího, a pokusil ses mne zabít.“

Samozřejmě, že ta stvůra vůbec neocenila ironii.  V jeho vrčení bylo nepřátelství, které působilo…podivně a přehnaně, skoro až uměle, jako kdyby jeho ukrutný hněv byl součástí temnoty, která pronikla do jeho krve.

Oko se zastavil u lovcova pravého boku. Mezi lopatkou a páteří měl pod kůží bouli. Pulzovala, nikoli slyšitelně, avšak způsobem, který rezonoval s jeho magickým smyslem. Tu specifickou signaturu zhuštěné moci poznal, se směsí znepokojení a překvapení.

Ten obludný lovec měl pod kůží odštěpek hedronu.

Jen málo bytostí vůbec vědělo o existenci hedronů. Ještě méně disponovalo dostatečně silnou magií, aby něco takového vůbec dokázali provést. Oko k nim tedy rozhodně nepatřil.  

Kdo byl tenhle lovec? Proč měl pod kůží implantovaný hedron, a kdo mu ho tam dal? Tolik otázek, na které je třeba najít odpovědi.

Oko dokončil obchůzku magické liánové klece a usoudil, že pro teď vydrží. Oběma rukama – ta zatracená věc byla neuvěřitelně těžká – odtáhl lovcovu sekeru dostatečně daleko, aby po ní ta bestie nedokázala hned hrábnout, kdyby se náhodou osvobodila.

Až tehdy si dovolil se podívat na svou zraněnou nohu. Rána, která mu proťala maso až ke kosti, se začala pomalu sama hojit. Naštěstí měl dost duchapřítomnosti proměnit se v jelena a tak zmást svého pronásledovatele na dost dlouho, aby mu utekl mimo dosah. Pak se proměnil zpět a uvěznil muže v liánách. Ale jak sám dobře věděl, zkaženost dokáže zapustit kořeny i v té nejčistší a nejsvětější půdě. Jeho liány už nyní mohou chytat hnilobu z lovcovy krve a za chvíli povolit. A nebude-li spoután, může jej lehce zabít. Oko se ani nepokoušel o svůj standardní způsob, jak se zbavit nebezpečného nepřítele. To by se totiž musel té bestie dotknout a vstoupit do kontaktu s temnou nákazou svíjející se v jeho tkáních.

Nejlepší v těchto případech bylo rychle zmizet.

Ale přežití obvykle záleželo na tom vědět více, než tví nepřátelé.

„Takže co po mně chceš, můj neočekávaný příteli?“

„Zabít tě.“

„Proč? Je to kvůli tomu, jak dobře vypadám? Kvůli mé inteligenci a ostrovtipu? Mé okouzlující mírné povaze?“

Surovec vydal zvuk, který mohl být jak otráveným heknutím, tak potlačeným hrubým zasmáním. „Myslíš si, že tě nemůžu zabít?“

„No pokud mne chytíš, pak určitě. Ale když mi to řekneš dopředu, pak budu mít oči na stopkách. Jako pavouk. Třeba elagianský obří bažiňák. Ale to by nebyla pro horský les ta správná volba, viď? Takže se obávám, že si musíme dát sbohem, než by došlo k té politováníhodné události. Nemyslím toho bažiňáka, jako jo, jsou nerudní, nebezpeční pro uživatele magie a smradlaví – asi jako ty. Myslím to zabíjení mé maličkosti. Asi chápeš, proč bych byl raději, kdyby k něčemu takovému nedošlo.“

„Moc mluvíš.“

„Neříkám, že ne. No, netoužím tvou ošklivou tvář spatřit znovu o nic více, než ty slyšet můj medový hlas. Takže, abych nadále šetřil tvé uši a tvou prchlivou povahu, přeji ti nyní na rozloučenou dobré pořízení, spíše než bych ti dával sbohem navěky“

Surovec řekl, „Najdu si tě kdekoliv.“

„Kdekoliv?“ Oko se zarazil těsně předtím, než sféroportoval ze ztichlého lesa pryč.

„Neschováš se přede mnou. Další svět, další trofej.“

Okovy oči se zúžily. „Teď mne začínáš zajímat. Chceš mi říci, že jsi také sférochodec?“

„Já sférochodce lovím.“

„Máš pro to nějaký důvod?“

„Pořád mne pronásledují. Pokud všechny zabiju, budu moci konečně v klidu lovit.“

„Můj příteli, tvá logika je poněkud děravá, jsi-li sám sférochodcem.“

„Neposmívej se mi, hezounku.“

Oko zvedl obě ruce v gestu „jen klid“. „Já se ti neposmívám. Naopak. Zažehl jsi plamínek mé zvědavosti. V žilách ti proudí magie zkaženosti. Pod kůží máš vsazený hedron. Přiznal ses, že jsi sférochodec a že jsi odhodlaný mne pronásledovat ze světa na svět, ačkoliv mne vůbec neznáš – jen proto, že jsem sférochodec. Pokud se nepletu, jde tu o vendettu, ale nikoli namířenou specificky proti mně, protože my dva jsme spolu tu čest ještě neměli. Je tu ještě něco jiného, o co by ses chtěl se mnou podělit? Tvé důvody? Tvá tajemství?

Lovec heknul námahou, jak se snažil uvolnit si ruce. Trny mu drásaly kůži, ale bolest mu očividně vůbec nevadila. 

„Zabiju tě,“ zamumlal. „Půjdu po tvé stopě, dokud nezemřeš.“

Šedavý proud zkaženosti si našel cestu do jedné z lián, a ta začala hnědnout. Oko se zamračil. Hniloba se bude šířit, a ten chlap se osvobodí nehledě na to, kolika liánami ho omotá. Jeho kletba měla ohromnou moc, vskutku.

S mocí lze bojovat. Lze před ní utéci. Někdy ale může být podmaněna cizí vůlí. Povzdechl si, ale jinou možnost, než nasadit svou nejvíce vyčerpávající magii neviděl. Pokud byl ten lovec skutečně sférochodec, jakékoli jiné řešení mělo v sobě riziko, že jej skutečně bude pronásledovat po Multiverzu, dokud svou hrozbu nesplní.

Učinil další krok blíž. Lovec se vzepřel liánám a snažil se na něj dosáhnout. Oko pohlédl do jeho oč a do pohledu vložil plnou  sílu své magie, která mu kdysi dovolila uniknout jeho věznitelům: drobeček telepatie, kterému se naučil, aby dokázal jiné obrátit k lepším věcem s pomocí soucitného úsměvu, náznakem naděje přátelství, slibem neochvějné loajality.

„Vendetty jsou strašlivým břemenem, což? Soucítím s tebou, můj příteli. Máš v srdci tolik bolesti.“

Muž hrubě zavrčel. „Nepotřebuju tvůj soucit.“

Upíral pohled do lovcových oči, nedovolil mu uhnout. Vší silou se prodíral houštinou nepřátelství, hněvu, agonických pocitů zrady. Bylo to neskutečně těžké, na čele mu vyrazil pot a v uších duněl tep. Hluboko v jeho mysli našel úzkostlivě ukrývaný a hluboce zakořeněný žal ze ztráty otce. Jak nevinně triviální záležitost! Otcové své syny vždycky zradili.

„Co potřebuješ?“ řekl, a zatlačil silněji na tu prastarou ránu.

„Potřebuju víc,“ zašeptal muž, zadýchávaje se, jako by běžel. Ale Okovu kouzlu uniknout nemohl.

„Nemusíš trpět sám, můj příteli. Poděl se o své starosti se mnou.“

Ten muž byl silný, to byla pravda, ale jeho moc tkvěla v jeho svalech, výdrži, sekeře, a jeho neuvěřitelných stopařských schopnostech. Jeho vůle byla zářícím kopím mířícím na cíl, ale  jeho zmučená mysl byla křehká a zmatená.

„Liliana Vess,“ zašeptal slova, která jen neochotně opustila jeho jazyk.

Ze samého úžasu ztratil Oko na okamžik nad kouzlem kontrolu. „Liliana Vess.“

„Proklela mne…temnota…hniloba…“ Zkaženost v jeho žilách zapulzovala hněvem. Vegetace kolem něj začala hnědnout rychleji.

Oko se zavrtával stále hlouběji do lovcovy mysli, zaškrcoval mužovy výtrysky emocí a budoval kolem nich umrtvující klec. Jak jeho magie postupně otupila břit nepřátelství, surovcova ramena rezignovaně poklesla. Otevřel dlaně a ruce mu bezvládně klesly podél boků. Pootevřel ústa, ale nevyšlo ani hlásku.

„Pomohu ti. Můžeš mi věřit. Jsem tvůj jediný přítel.“

Lovec se přestal snažit osvobodit, jeho mysl se poddala Okovu hypnotickému pohledu, vzdala se té krásné lži o přátelství a soucitu.

Kouzlo bylo dokončeno.

Oko si otřel pot z čela. Třásl se vyčerpáním, třásl se díky návratu ke strašlivé vzpomínce. Kdysi na něj použili tu samou techniku jeho věznitelé, než se mu podařilo je přechytračit. Někde hluboko v něm malý vyděšený kluk nenáviděl každou chvíli, kdy musel totéž použít on sám na jiné. Ale v krutém Multivesmíru musel každý využívat dostupných zbraní, aby přežil.  Lidé byli schopni jakýchkoli zvěrstev, a vždycky si byli schopni najít ospravedlnění, racionální vysvětlení, občas i v podobě svatého přesvědčení, proč byli oni dobří a jejich nepřátelé ti špatní. A sférochodci byli ti nejhorší z už tak zkaženého sudu ovoce. Tohle s lidmi dělala moc. Zejména s lidmi, jimž se hodlal zatím ještě nějakou dobu vyhýbat, dokud se mu nepodaří zahájit více z jeho plánů.

Ale mezitím…co si počne s bytostí, která by ho mohla pronásledovat po sférách a zabít jej, pokud by se dostala dost blízko? Měl by toho chlapa rozsekat na kousky, dokud nyní trpěl pod jeho kouzlem? Anebo by ho měl raději zkusit využít, aby mu sloužil za ochránce? Štít by se mu hodil. První obranná linie, pokud by na něj zase, řekněme čistě teoreticky, někdo zaútočil ze léčky v odlehlém pralese, kde si Oko hleděl svého…

„Jak se jmenuješ, můj příteli?“ zeptal se Oko s laskavým úsměvem, ale než mohl lovec odpovědět, potřásl hlavou. „Ne, ty nechceš, aby sis pamatoval své jméno a všechny ty hrozné detaily spojené s tvou minulostí, což?“

Lovec sklonil hlavu. „Ne. Nechci si pamatovat.“

„Nech minulost být. Vykročíš na novou cestu. Je před tebou nový osud. Potřebuji bodyguarda. Ty potřebuješ nový smysl života, a ten ti má výprava poskytne. Budu ti říkat….Pse, a ty mi budeš říkat Pane. Ano, Pse?“

Muž ztuhnul, ale pak se poddal, jako kdyby byl příliš unaven bojovat a chtěl už mít konečně klid. Sklonil hlavu. „Ano, Pane.“ 

Surovec nyní vypadal o tolik klidněji, že to Oka až zahřálo u srdce.  Mučit a trápit ostatní, to jsou nástroje slabochů, pubertálních rváčů. Funguje to o mnoho lépe, když lidé chtějí pomoci. Usmál se a nechal liány, ať muže propustí. Dokonce Psovi dovolil vzít si zpátky jeho obří sekyru. 

„Zanechme tuhle nudnou divočinu za námi. Ty a já, můj příteli, budeme společně hledat zákony posedlé tyrany zralé ke svržení, nábožné šarlatány a samolibé podvodníky zralé k odmaskování,  pokrytecké lháře zralé k odhalení. A pokud  má pár sférochodců zahynout, zatímco se budou snažit narušovat mé  plány, jak zlepšit život pro všechny, pak nechť se tak stane. Budou si za to moci sami.“

Lovcovy oči zajiskřily odleskem jeho dřívější divokosti. „Ano, pane.“

Kapitola 2

Rowan netrpělivě přehlížela nádvoří hradu Ardenvale a snažila se někde aspoň zahlédnout svého bratra Willa. Měl na ni čekat u jejich poníků, kteří byli přivázáni za vozem plným pytlů ovsa. Nejvyšší Král už měl co nevidět vyrazit na Velké Procesí, jeho pravidelnou výpravu po pěti dvorech Říše při příležitosti prvních sklizní.

Jejich rodiče uzavřeli s dvojčaty dohodu: chovejte se jako prostí pomocníci v karavaně a pomáhejte ostatním, a můžete se procesí zúčastnit. Ale samozřejmě, její podařený bratříček Will, věčně snící s otevřenýma očima a s duší jehněte, se asi zase nudil a někam se zatoulal. Takže ona i její dvojče tu zůstanou,brány se zavřou a jejich matka bude mít dlouhou přednášku o tom, jak se pravidla a dohody mají dodržovat, a přijdou tak o svou šanci vyrazit ven.

Zaplál v ní hněv. Kolem špiček prstů jí zapraskaly jiskry, ale ztlumila je a nechala magii znovu se vpít do jejích rukou. Zůstalo po ní jen pichlavé mravenčení jako od kopřiv. Bolest jí zostřila myšlenky. Mysli, řekla si. Zastav se a přemýšlej.

Třeba se Will nezatoulal daleko. Procesí ještě neopustilo brány, protože čekali, až se k nim připojí Nejvyšší král. A dokonce i když by se dalo do pohybu, bude ještě nějakou dobu trvat, než se dostanou všichni skrze bránu. Pořád má čas najít bratra včas.

Nádvoří bylo plné lidí a zvířat. Rytíři, šlechtici, mágové, podkoní, pomocníci a vozatajové čekali na vnitřním mostě za zavřenými branami, které se otevíraly k vnějšímu mostu spojujícímu hradní ostroh s okolí krajinou. Stříbrnobílé pláště zářily na slunci v disciplinovaných formacích. Dokonce i ti koně měli víc trpělivosti čekat, než Will.

Pohled na spoustu trpělivých koní jí připomněl, že její nejlepší kamarádka už dneska nesedí na cvičném poníkovi. Cerise měla osmnácté narozeniny před dvěma měsíci.

Rowan pečlivě zkontrolovala, že otěže jejího příšerně flegmatického poníka jsou bezpečně přivázány k vozu. Její nenápadná tunika a kalhoty přikryté zeleným cestovním pláštěm jí dovolily pohybovat se nepozorovaně podél čekající kolony, než spatřila čtyři léčitele, kteří doprovázeli Procesí. 

Připlížila se blíže. Jakožto nejmladší mezi léčiteli stála Cerise skromně za svými kolegy a vedle svého oře.Z profilu její krása a grácie zcela pasovala k jejímu hřivnatému jednorožci, její tmavou pleť dokonale vyvažovalo stříbro a bělost ořova pláště. Rowan na sebe nechtěla upozorňovat, takže tak dlouho upřeně zírala na Cerisin profil, dokud dívka nezamrkala a nepohlédla přímo na ni. Léčitelka zašeptala cosi svému jednorožci do ucha, a pak neslyšně popošla k Rowan, aniž by řekla jediné slovo svým starším kolegům, kteří se bavili mezi sebou.

Když přišla blíž, dala si ruce v bok a naklonila hlavu. „Proč nejsi vzadu s-„?

„Je s tebou Will? Viděla jsi ho někde okolo?“

Cerise se rychle rozhlédla. „Zase se nudil a někam se zatoulal? Celý Will.“

„Tobě se to řekne. Konečně vyrážíš na svou první výpravu.“

„Už jen čtyři měsíce, Rowan. Do té doby se vrátím. Pak pojedeme spolu.“

Myslela  jsem si, že budu mít šanci se trochu seznámit s ostatními dvory, získat přehled o říši, než vyrazím na mou první výpravu.“

„A neměla jsi být celou dobu s Willem u zásobovacích vozů?“

Rowan vydechla, a pak se kousla do rtu a neřekla nic.

„Ach,“ řekla Cerise s triumfálním úsměvem. „Tak co jsi dělala?“

„Ani jsem neopustila nádvoří! Mluvila jsem s Titem. Právě se vrátil z – „

Cerise ji se smíchem přerušila. „Samozřejmě, že jsi nemohla odolat šanci poslechnout si o turnajích v Emberethu.“

„Já vím, já vím. Měla jsem být pořád s Willem, místo abych – “ V břiše jí opět vzkypěla vlna hněvu.

„Místo abys flirtovala s jedinou osobou z našeho doprovodu, která tě dokáže pravidelně porážet v šermu mečem?“ ušklíbla se Cerise.

„Ugh, nesnáším, když máš pravdu,“ řekla Rowan, ale spíše rezignovaně a bez jakéhokoli hněvu. „Netušila jsem, že pro mne bude tak obtížné sledovat mé přátele vyrážet na jejich první výpravy, zatímco já pořád trčím tady.“

„Will se nemohl zatoulat daleko, maximálně tak na hradby,“ šťouchla ji Cerise do ramene. „Hodně štěstí, ať ho včas najdeš. Jakmile dorazí Nejvyšší král, jedeme. Víš, co se stane, až se brány zavřou.“

„Brány mi připadají zavřené pořád.“  Ztrápeně na Cerise zamávala a utíkala k Věži lučištníků, a hbitě se přitom vyhýbala divákům, kteří začínali nervózně přešlapovat. Samozřejmě, procesí se muselo zformovat ještě před královým příchodem, ale on měl ve zvyku se opožďovat.

Rowan brala schody po dvou. Na hradbách vlály v čerstvém větru prapory. Byl jasný den, jen vysoko na nebi bylo pár mráčků připomínajích pírka ptáků.  Úpravná šachovnice políček, farm a vesniček obklopovala hradní ostroh na kraji Ardenu, horské vysočiny, která dala dvoru své jméno. Stříbrné lesy vyzařovaly magickou auru klidu a míru. Vnější most překlenoval široký příkop a spojoval se s cestou dlážděnou bílými kameny…

 

E-book Throne of Eldraine:  The Wildered Quest vychází 4.9., lze si objednávat z Amazonu nebo např. i z Google Play. My vám samozřejmě přineseme překlad/výtah zde na MUDRCi.

 

  • Honza Adam

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

7 komentářů k “Trůn Eldraine: Zmatečná výprava – ochutnávka”

  1. MJM napsal:

    Dík za překlad, vypadá to moc dobře. Už se na to těším, rozhodně víc, než na pokračování Ravnicy.

    Ale ta ilustrace Oka je prostě… nepěkná věc.

  2. K napsal:

    Zmatečná výprava se mi zatím velmi líbí,mohu se zeptat, bude z toho výtah nebo kompletní překlad? Jinak moc díky za překlad

  3. lukas napsal:

    Celkom pekné, jediné čo mi vadí z príbehu. Pamerám si ešte staré komixy ktoré vychádzali (kde liliana prekliala Garruka)a v jednom z nich sa snažil Jace pomocou telepatie ovládnuť a dostať sa do mysle Garruka ale ako bolo vysvetlené mal tak silnú mysel/vôľu že sa mu to ani náznakom nepodarilo čo ho samotného prekvapilo.. Preto mi príde nereálne aj keď je Garruk prekliaty ako ho rýchlo oko získal telepatickou mágiou

    • Honza Adam napsal:

      Dobrý point. Nicméně tady bych to viděl jednoduše – Oko není telepat, spíše sugestor schopný detekovat a využít slabá místa – i u popisu je uvedeno, že to je jen „drobek telepatie“. Právě sugescí a vyvoláváním sympatií mohl Garrukovu vůli úplně obejít.

  4. Honza2 napsal:

    Právě jsem dočetl. Po nějaké době více než slušná kniha. Děj, postavy, popisy, vše krásně sedí. Trochu mi prostředím připomíná Lorwyn, který mám osobně rád.

    Oko by zasloužil nakopat někam (jinými slovy je to správně napsaný hýzlík).

  5. Daniel Fortýn napsal:

    Super příběh tato série vypadá moc dobře. Kéž by se podařilo příběh přeložit celý protože nejsem silný v angličtině. Každopádně i tak jsem rád co pro nás pro blázny do mtg děláte. Díky Fortýn Daniel

Zanechte odpověď