Trůn Eldraine: Zmatečná výprava, dokončení

Milí kamarádi, čeká nás finále příběhu Throne of Eldraine. Díky pošetilosti mládeže z Ardenvale byla Garrukova kletba první zbavena pout, aby nakonec díky obětavosti Willa Kenritha byla zcela vyléčena. Všichni již ví, o co Okovi jde a jak toho chce dosáhnout: Zmaří jeho plány a zachrání otce? Čtěte dále!

 

 

 

 

<<<<< ČÁST PÁTÁ

 

I Rowan sama musí uznat, že se lovcovo chování změnilo, když mu pomáhá kašlajícího Willa vytáhnout ven z řeky. Lovec konstatuje, že jej Will uzdravil a nyní je on jeho dlužníkem. Sípající Will mu říká, že on to nebyl. Lovec se ptá, co tedy kletbu zničilo. Byl to ztracený Kalich věčnosti, nyní opět skrytý v řece – po písečném ostrůvku není ani památky.

„Znamená to, že jsi teď locthwainským rytířem?“ řekla, zatímco mu podávala jeho meč jílcem napřed.

Jejich pohledy se střetly. Byli spolu celý život – dvojčata, sourozenci, nejlepší kamarádi, parťáci v boji. V očích mu spatřila tíhu a krutou realitu všeho, co se stalo v posledních hodinách – Titova smrt, Elowenina proměna, Haleova zkáza, Cerisino zranění. Jejich otec jako cíl lovu, který podle starých pověstí nikdy neskončí neúspěchem. 

Tahle výprava by byla moc i na rytíře-veterána. A přece tu nyní stáli, byli to oni, kdo zjistili, co se stalo zmizelému Nejvyššímu králi, jejich otci. A vedle stál Garruk, uzdraven kalichem, který se ztratil před nespočtem generací. 

V hrdle jí začal bublat zoufalý, hysterický smích. „Znamená to, že si budeš muset vzít královnu Ayaru?“

„Ro!“ a pak se rozesmál i on, smáli se oba, nevěděli vlastně co je na tom tak směšné, jen že se přitom cítili o něco líp.

„Vy dva moc mluvíte,“ řekl Garruk. „Lovím Oka. Jdete se mnou?“

Garruk jim vysvětlí, že pro něj není problém sledovat stopu magického lovu. Dokáže běžet celou noc, a ačkoli rozumí, že oni ne, dokáže jejim koňům propůjčit sílu, aby dokázali to samé.

U zabité bestie se mezitím začínají shromažďovat krysy v cylindrech a fráčcích, rozkládají kolem ubrusy, příbory a chystají hostinu. Will a Rowan na sebe kývnou a souhlasí s Garrukovým návrhem.

Garruk se rozběhne a koně za ním. Dvojčata se drží, zatímco se kolem nich víří hořkosladce omamné magie Divočiny a neskutečné obrazy. Mohutný dub ověšený očima. Muchomůrka velikosti domu vyrůstající v bažině z mrtvoly obra. Mrtvolně bledý a na kost vyhublý rytíř klečící před květy pokrytým vchodem do jeskyně. Ztracené děvče v roztrhané noční košili opakující „pomozte mi, pomozte mi“ zatímco se jí kolem nohou ovíjeli tříhlaví hadi.

Jako v polosnu letí nad krajinou, a nade vše očekávání skutečně dohoní lovce. Jsou na okraji Divočiny, kde se začarované lesy pomalu začínají ustupovat loukám. Psi a lovci pronásledují nádherného jelena. Ten běží ze všech sil, ale lovu nemůže uniknout. Nikoli dnes, nikoli při lovu zimního slunovratu. Nejrychlejší ze psů mu chňapají po nohou

Najednou cesta zmizí a koně se zastaví. Jsou na mýtině, kde se zastavil i jelen. Také elfí lovci jsou zde, rozvinuli se po celé mýtině a uzavřeli únikové cesty. Jelen stojí uprostřed mýtiny, vedle staré zanedbané studně, od které vede zarostlá kamenná cestička k stejně rozpadlé chatrči se zívajícími okny a vraty.

Vše utichne. Psi přestanou štěkat. i les je hrobově mlčenlivý, ani veverka nezašustí, ani jeden pták nevítá přicházející úsvit. Ozývá se jeden jediný zvuk – skřípot rumpálu, který otáčen neviditelnou rukou navíjí provaz s vědrem ze studny. Když se vědro ukáže na očích, není v něm voda. Je v něm lebka probodnutá skrze oko mečem.

Rowan a Willovi se sevřou hrdla. Meč je dvojčetem meče, který visí v Ardenvale nad trůnem Nejvyššího krále. Který tam pověsil otec ve dni korunovace se slovy, že pro dobrou vládu není třeba zlatých mečů, ale tvrdé práce a čestného srdce.

Meč je totožný až na jednu věc. Zlaté zdobení jílce i čepele stále září jemným světlem, které však ukrývá nesmírnou moc. Tento meč v sobě stálé má mocné kouzlo, kterým ho kdysi obdařil Výpravník nestvůrný.

Dokonce i elfové v čele s Aelfrou stojí na místě, překvapeni tímto zjevením. Ze studny se vyřine černý kouř a nabere podobu ženského těla s hlavou z vířícího kouře. Na chatrči rozepne křídla vrána a snese se na studnu před jelena. „Vrahu,“ zakráká skřípavě.

Jelen skloní paroží a rozběhne se proti kouřové postavě. Rozmetá ji na cucky, kouř opět zavíří, vlétne vráně do zobáku, ta ztuhne a postupně jí opadá peří, maso, nakonec se holé kosti sesypou do studně.

Will tiše praví, že to je očarovaná mýtina, domov čarodějnice. Elfové sem jelena nehnali, jen ho sem následovali. Nyní si nejsou jisti. Dokonce ani elfové nemají příliš chuti si zahrávat s mstivou magií čarodějnic. Rowan říká Willovi, že to musí být druhý výpravový meč jejich rodičů – ale proč je tady?

Jen Garruk, cizinec, si z čarodějných eldrainských záležitostí moc nedělá a hledí si svého. Jeho oči neomylně najdou krkavce sedícího na okraji mýtiny mezi dalšími ptáky hejna. „Támhle.“

Dvojčatům je jasné, že musí ochránit otce. Vyrazí na mýtinu, aby se dostali mezi lov a jelena.

Stůjte! Ten jelen je Nejvyšší král Algenus Kenrith, proměněný kouzlem. Pokud ho zabijete, rozpoutáte válku s Říší.“

„Válku, kterou jsme už měli začít dávno!“ mladý elf jménem Ilidon si prorazil cestu davem a zvedl luk.

Rowan sáhla po oštěpu a mrštila ho ve stejnou chvíli, kdy elf vypustil šíp  -nebylo jasné, zda na jelena, nebo na Willa.  Šíp ale v letu vzplál a rozsypal se.

„Přestaň, ty mladý hlupáku!“ zařvala Aelfra. „Tohle jsou děti Nejvyššího krále. Pokud jim ublížíš, pak nastane skutečně válka a krev pečetící lov slunovratu bude tvoje. Protože ji proliji sama, to ti přísahám.“

„Kdo se v Říši dozví, pokud tady ti dva spratci chcípnou, pokud jim to nepovíš?“ odsekl zpět.

„Jsi tak zahleděný do svých polodopečených půtek, že nevidíš, že už nejsme sami?“

Rowan se rozhlédne. Myslí, že Aelfra naráží na Garruka, ale ten zmizel, jak to umí. Nikoliv. Měsíc zapadl, ale slunci se ven nechce, obzor růžově  září. Kolem chatrče dosednou v obranné formaci gryfové. Všichni jsou ardenvalští a sedí na nich rytíři, vedeni samotnou královnou. Kromě jednoho. Ten má soví hlavu gryfů z Vantressu a  – zhola nemožné – nese na hřbetě vědmomágyni Elowen, už zase člověka, nikoli orla.

„Buďte zdráva, paní Aelfro. Přišli jsme si v míru pro to, co je naše.“ Lindenin hlas se nesl bez úsilí mýtinou.

„Královno Linden! Co vás přivádí do našeho teritoria, ze všech nocí zrovna  v tuto?“

„Varovala mne vědmomágyně, která unikla z Divočiny.“

„Co chcete?“ Aelfra se varovně zamračila. „Bojujte se zvířaty z pralesa, jak je libo. Víte však, že nám se do cesty plést nemáte.“

Ilidon nasadí nový šíp. Aelfra se ptá Linden, proč sem přišla zrovna dnes. Pravidla zná, lov slunovratu musí skončil smrtí kořisti a její krev musí být nabídnuta nebi a zemi, aby byla magie Divočiny zachována a svět v rovnováze.“

„Ten jelen vám nepatří,“ řekla Linden.

„Je v Divočině, a tedy kořist jako každá jiná.“

„Není to zvíře,“ řekla Linden. „Má vědmomágyně mne ujistila, že to je Nejvyšší král Algenus Kenrith, proměněná kouzlem. Pokud ho zabijete, teď a tady přísahám, že neustanu, dokud nespálím i poslední strom v Divočině na popel.“

Aelfra jí pohlédla do očí s ohnivou arogancí, a pak přesunula svůj rozezlený pohled na Elowen. „Jak to může vědět?“

Na to Elowen čeká. Na Rowaninu otázku, co tu dělá, s úsměvem odpovídá, že neměla tušení, jak rychle orli umí létat. Doletěla do Ardenvale a přivedla pomoc. Aelfra ji přeruší a upozorňuje, že zrovna ona by měla vědět, proč se lov slunovratu koná a jak musí skončit – smrtí před úsvitem. Pokud nechce být obětí lovu ona sama, ať to vyklopí.

Elowen jí říká, že jsou obětí šejdíře, osoby, která úmyslně rozsévá rozbroje. Respektuje lov a jeho poslání, ale prosí ji při všem drahém, ať odejdou a nechají jelena na pokoji.

Ilidon vyskočí na nohy a natáhne luk. Rowan je ale tentokrát rychlejší. Elf stačí uskočit, a oštěp ho zasáhne do boku, nikoli do prsou. Paralyzován křičí. Vypukne chaos. Ardenvalští a elfové se do sebe pustí, meče proti kopím, spáry proti drápům. A nade vším se rozezní posměšný, triumfální krákot velkého krkavce.

„Ro, co budeme dělat?“ vykřikl Will. „Tohle je ta válka, co Oko chtěl.“

„Led a blesky!“ zařvala Rowan.

Will se soustředí a vykouzlí obrovskou síť ledové magie, větší než kdy předtím. Dosáhne na každého na mýtíně. Rowan skočí vpřed a dotkne se nejbližšího ledového provazce svým blesky nabitým mečem. Všemi projede šok. Zbraně padají z rukou a Aelfra s Linden zmlknou uprostřed rozkazu.

„Co teď?“ zeptal se Will.

Než stačí Rowan odpovědět, vystoupí z davu černě oděná postava. Královna Ayara, s lukem v rukou. Všichni jen bezmocně sledují, jak vypustí šíp přímo do jelenovy hrudi.

****

Všichni nevěřícně zírají, co se právě stalo. Zradila Ayara Říši?  Najednou se ozve řev a elfy rozrazí Garruk. Jeho sekera míří přímo na Ayařina záda. Nemůže minout. Ale když dopadne, už tam královna není, na jejím místě je havran, který se čepeli těsně vyhne.  Garruk se otočí. Gryf bez jezdce najednou zvedne hlavu a vznese se za havranem. Ten se promění v obřího dráčka a sotva se mu gryf chytí za nohu, srazí ho mocným úderem ocasu, omráčí ho a gryf spadne na chatrč.  Dráček využívá ledové sítě komplikující bojovníkům pohyb a šíří kolem sebe zmatek

Ale Garruk není poražen. Stovky vran poslechnou jeho prosbu a vrhnou se na dráčka. Je jich tolik, že nestíhá a nakonec pod jejich vahou padá na zem. Garruk odhazuje lidi okolo sebe, v očích smrt. Rowan ho prosí, aby Oka nezabíjel, chtějí jej zajmout. Will běží k jelenovi, ale tam už je Linden, drží jeho hlavu v klíně. Posílá jej pomoci sestře.  Will také prosí Garruka, aby jej nechal žát. Nemohou nechat ani Divočinu, ani Říši si myslet, že je za tohle zodpovědná Linden nebo Ayara. Nakonec je rozhodnuta jej bránit i vlastním tělem. Nebudou ho zabíjet, předvedou ho ke spravedlnosti, jak se to dělá v Říši. Oko se nakonec promění z dráčka zpět do podoby, jak ho potkali poprvé.

„Nejsme tak rozdílní, ty a já,“ řekl Oko s jemným úsměvem. „Nezapomenu na to, žes mi zachránila život, Rowan Kenrith, i když to znamená, že mám dluh, a já dluhy nenávidím. Ale protože se už nikdy neuvidíme, nebudu ho muset splatit.“

„Nezachránila jsem ti život. Budeš za své zločiny souzen.“

„Dneska ne.“ V očích mu blesklo, jako když se slunce odrazí od kousku kovu. Jednu vteřinu držel Will kotník, další měl prázdné ruce. Místo Oka se objevil ve vzduchu točící se zub dráčka, který se proměnil v černé pero, jenž se vzneslo na chvilku výše jako na neviditelném větru, aby se proměnilo v nezaměnitelné zlaté pero chocholatého orla. To se nakonec proměnilo ve špičku jeleního paroží a pak se rozsypalo ve zlatém dešti jisker. Oko byl pryč.

„Kde je?“ Rowan se rozhlédla a snažila se najít, v co se proměnil.

Garruk nechal klesnout sekeru a zavětřil. „Utekl pryč z vašeho dosahu, Rowan Kenrith. Ale ne z mého.“

Magie dvojčat přestává účinkovat. Jak Aelfra, tak Linden ale velí ke klidu zbraní. Jelenovi se řine z hrudi krev a třísní královnin šat. Hlavu má v jejím klíně a zírá na ni s absolutní důvěrou.

Mezi lovci si proklestí cestu postava v černém. Ayara. Skutečná Ayara. Její jezdecký šat je zdoben zlatými kalichy Locthwainu. Ayara, která střelila jelena, je neměla. Oko opět udělal chybu, jako u Cadovy jizvy.

„Nevěděla jsem, že se účastníte lovu slunovratu, Ayaro,“ řekla Linden škrobeně.

„Není to část mého života, co bych sdílela s lidmi.“

„Proto jste zůstala vzadu, když jsme dorazili? Abychom Vás neviděli?“ zeptala se Linden chladně.

„Jsem překvapena, že se zaobíráte mým chováním zrovna teď, když Vám v klíně umírá manžel. Tedy pokud je tohle Algenus Kenrith. Jak si můžete být tak jistá?“

To je signál pro Elowen. Svým typickým stylem naruší vážnost situace a vysvětluje zaníceně, že Oko nebyl pouhý měňavec, ale dokázal proměňovat i jiné, pokud se jich při proměně fyzicky dotýkal. Tahle kouzla většinou trvají do smrti. Takže až jelen umře a pokud se promění v Nejvyššího krále, budou vědět, že to byl on.

Rowan je zděšena. Prosí matku – léčitelku – zda jej nemůže uzdravit.

Ayařin obvyklý povznesený výraz probleskl na chvíli netypickou starostlivostí. „Obávám se, že magie královny Linden neumí vyléčit smrtelnou ránu.“

A rána uštědřená při lovu slunovratu je smrtelná vždy.

Ayara stále mluvila. „Řeknu jen jediné, Linden. Pokud Algenus musí zemřít, pak je mi to moc líto. Byl neobvykle dobrým, na člověka.“

Aelfra sesedne a přijde blíž. Je oděna skoro až královsky a její černá čelenka z trnů jako by parodovala Lindeninu zlatou obroučku – korunku.  Pokud si jelena a truchlících všímá, nedává to moc najevo.

„Pořád mi není jasné, co je to za cizince, co ukradl Ayařinu tvář a proměnil dva lidi ve zvířata. Odkud přišel? Skrývá se v Říši neznámý klan elfů? Co o něm víte, královno Linden?“

Elowen říká, že není zřejmě ani elf. Rowan říká, že chtěl zabitím krále elfíma rukama rozpoutat válku. Aelfra potvrzuje, že i mezi elfími klany mu mnoho hloupějších a prchlivějších naslouchalo, a dělo se tak několik měsíců. Poštvat tak Říši a Divočinu proti sobě, vykřikne Rowan.

Aelfra si dala prst k rtům, jako by si chtěla užit ticha. Usmála se, ale v úsměvu byl nádech krutosti. „Říše a Divočina jsou ale už nyní protivníci, dítě.“

„Ale nikoli nepřátelé,“ dodala Linden.

Aelfra se hořce zasmála. „Slovíčkaříte, královno Říše, ale neříkáte nepravdu. Nenechme cizáka diktovat podobu našeho vztahu.“

Linden se jí ptá, co chce. Aelfra říká, že to, co je třeba udělat. Lov musí skončit, krev nabídnuta zemi a nebi. Slunce vycházející v nejkratší den musí být napojeno , aby znovu vyšlo. Ať jim dají jejich krev, oni pak odejdou a zraněné si vezmou s sebou. Pokud ne, lov bude muset pokračovat, a nikdo neví, kolik a čí krve bude dále prolito.

Lindenin pohled na chvíli zabloudí k meči ve vědru. Všimne si toho jen Will, který ji pozoruje a snaží se přijít na to, proč jen sedí a nic nedělá, což je pro ni netypické.

„Umírá,“ řekla Linden. „Uděláme, co je potřeba.“

„Ne!“ křičela Rowan. „Nemůžeš to udělat, nemůžeš jim ho dát!Proč to děláš?!“

„Protože takto by to chtěl. Tohle znamená být hoden.“

„Nejmocnější krev je buď z nesobeckého vládce, nebo nevinného dítěte. Ale nesobecký vládce je na světě mnohem vzácnější, což?“ řekla Aelfra.  Linden k ní vzhlédla. Ačkoli seděla a vysoká elfka stála, Linden nepůsobila nijak umenšeným dojmem. Pak pomalu přikývla.

Aelfra poklekla a namočila prst do jelenovy krve. Pomalu ji olízla a pronesla „Krví rok je zpečetěn,“ a ustoupila

Po ní následují další, elf za elfem. Will plakal a sledoval, jak je otcův život vysáván dál a dále. Slunce zůstávalo pod obzorem, nepřirozeně dlouho. Krví rok je zpečetěn, a ti, kdož zemřou, uvolní místo těm žijícím, a v nejkratším dni musí být slunce nakrmeno, aby dokázalo  znovu vyjít.

Will neočekávaně ucítil na rameni těžkou ruku. Vzhlédl. Garruk stál vedle něj s truchlivým výrazem, hleděl na jelena. Lovec asi nikdy nebyl sofistikovaný a civilizovaný muž, ale po zlomení kletby jeho výraz prosvětlovala inteligence a soucit. Navíc bylo vidět, že není z těch, co loví pro zábavu. Lov vnímal jako koloběh života a smrti. Věřil lesu, a les věřil jemu.

Poslední poklekne Ayara. Jelen už dýchá jen mělce a namáhavě, krve už jej jen malý pramínek. Pozvedla prsty k ústům. Linden neřekla nic, hlavu skloněnou smutkem, ale nikoli v agónii.

Ayara se postavila, ale neodešla. Namísto toho si změřila Linden přimhouřenýma očima. „Mám pocit, že nám něco tajíte, královno Linden?“ řekla přátelským, až kamarádským tónem.

Linden nevzhlédla, ale na rtech se jí mihnul rychlý, zlomyslný úsměv.

„Počítám, že se to brzy ukáže,“ Ayara vyňala z kapsy jezdecké rukavice a natáhla si je na štíhlé dlaně. S posledním prstem si změřila Garruka od hlavy k patě. „Neznáme se? Cítím kolem tebe energii, co mi připomíná můj ztracený kalich, ale to není možné. Nebo ano?“

Garruk pohlédl na Willa, který zabořil pohled do země a rychle zatřepal hlavou. I s umírajícím otcem u nohou nemohl setřást strach, že Ayara přijde na to, co se stalo, a vezme si jej s sebou do Locthwainu.

„Neznáte mne.“ oplatil jí pronikavý pohled.

Ayara byla příliš stará a mocná, aby shledávala Garrukovu neotesanost a rozměry jako hrozbu. Usmála se s náznakem více než klasického zájmu, a Will doufal, že Garruk je proti tomu imunní. „Dobrá tedy, statečný lovče. Budeš kdykoli vítán na hradu Locthwain coby můj host. Pokud někdo dokáže úspěšně projít moje bludiště, očekávám, že to budeš ty.“

Ayara jako poslední zmizí v lese. Na Lindenin pokyn odletí i ardenvalští, vezmou s sebou i omráčeného gryfa z chatrče. Zůstanou jen dvojčata, Elowen, Linden a jelen.

Slunce vychází. Když dopadne první paprsek na jelenovo tělo, vydechne zvíře naposled. Sluneční zář se rozlévá a vzduch se zavlní. Na zemi leží Algenus Kenrith a z hrudi mu trčí šíp.

Rowan se sesune na kolena. Will nemůže mluvit.

„Nevěřila jsem tomu,“ řekla Linden se sevřeným hrdlem. „Nechtěla jsem tomu věřit.

Elowen se ptá, čemu – že je mrtvý? Willovi se z její nenucenosti chce řvát, ale nemůže.

„Nevěřila jsem tomu, když jsem ho tenkrát našla tady, po všech těch měsících, co zmizel. Tady, jak žije se ženskou, v divočině, a má s ní dítě. To pro něj naše vzájemně svěřená tajemství nic neznamenala? Nebo zkoušky na výpravách, které jsme spolu překonali? Že by kvůli tomu opustil Říši?“

„Jo tak, vy mluvíte o vašem mládí. Jo, to se taky ztratil a lidi mysleli, že je mrtvý.“

„Čarodějnice mu dala nápoj lásky. Připravil ho o paměť a omámil srdce.“

„No a proto nikdy nejíme nic z Divočiny,“ potřásla hlavou Elowen. „A ještě jí zbouchnul, to je strašné.“

„O čem to mluvíte?“ domáhala se Rowan. „Naše matka tragicky zahynula v Divočině, přece.“  Pak se podívala znovu na meč ve vědru a stáhlo se jí hrdlo.  Sevřela Willovu ruku. Will se cítil, jako kdyby běžel míle a míle, nemohl zastavit, a právě zjistil, že před ním je už jen hrana útesu. 

Linden se zvedla na nohy a bez okolků sáhla po meči ve vědru. Lebka a vědro spadly dolů. Will nahlédl do studny. Měla jen sotva metr a půl, na dně ležela kostra. Mečem ukázala na chýši.

„Vědmomágyně, prosím, spalte to na popel. Zkusila jsem to tehdy, když jsem jej tu našla. Ale nepodařilo se, je na ní ochranné kouzlo od čarodějnice. Vaše magie naštěstí jimi umí proniknout, dokonce i těmi, co uvalí na vás.“

„Skutečně, skutečně. Ještě že na mne jako na dítě to vysávací kouzlo seslali. Mělo mne to zbavit magie, zkrotit, udělat  zranitelnou a slabou. Namísto toho ze mne udělalo to, co jsem dnes. Neudrží se na mně žádná magie, aspoň ne nadlouho. Kdyby tomu tak nebylo, ještě teď bych byla orel, možná napořád. Zajímavé, jak se to někdy všechno vyvine.“

Elowen zapálí chýši a ze studny naposled zavíří kouř a nabere podobu přitažlivé ženy se světlými vlasy. Linden sykne potlačovaným hněvem. Ale postava neudrží tvar a rozplyne se, zatímco se chýše zřítí.

Linden, s tváří stále se třesoucí potlačovaným vztekem, vzala meč a držela ho nad Algenovou hlavou. Obrátila se  k dětem.

„Když jsem zde tehdy vašeho otce našla, nesl vědro ke studni.  Nepoznal mne, ani mé jméno. Tak jsem jej políbila. Milovala jsem ho, natolik, že jsem vlastní výpravu za Nejvyšším trůnem přerušila, dokud ho nenajdu. Nebo jeho ostatky. Musela jsem vědět, co se stalo.“

Sevřela rty, jako by si chtěla urovnat vzpomínky.

„Můj polibek ho probudil. Strávil pod jejím kouzlem rok. Vědro, které nesl, bylo plné krve jeho vlastních novorozených dětí. Porodila vás čarodějnice, Wille a Rowan. Jenom proto, že potřebovala krev nevinného dítěte do elixíru, co jí měl prodloužit život. Byli jste mrtví, když jsem vás našla, zbaveni krve –  vaši krev si chtěla schovat a upíjet jako ze studny nesmrtelnosti. „

„Jak…jak jsme mohli být…mrtví?“ Will a Rowan nechápou už vůbec nic.

„Nikdo nedokáže získat pět rytířských titulů, aniž by alespoň jednou nezemřel: Výpravník nestvůrný to ví. Pouze Výpravník nestvůrný umí ukout meč, který dokáže oživit svého majitele. Těm, co jsou vyvoleni pro Královskou výpravu, je dán jeden život navíc. Ten ve svém meči jsem darovala vám dvěma, mí nejdražší.“

„Ale pokud jsi nám darovala život…to je důvod, proč ses nikdy nestala Nejvyšší královnou?“

Linden se jemně dotkla Rowaniny tváře. „Má drahá, učinila jsem jedinou možnou volbu.“

„Co se stalo s tou čarodějnicí?“ řekl Will temně.

Linden těžce vydechla. „Pověsila si tenkrát jeho meč na krb, snad jako výsměch. Když přišel k sobě, zabil ji s ním a hodil ji i s ním do studny. Úplně se ze žalu a vzteku zbláznil. Vzal si můj meč a vyrazil do Divočiny, nehledě na to, co s ním bude. Chtěl získat znovu čest, cítil se pošpiněný, znesvěcený tím, co se stalo. Ale já tak impulzivně jednat nemohla. Měla jsem najednou dvě děti, o které se starat. Tak jsem vás vzala domů.“

Polkla.

„Když mi Elowen donesla zprávy, že jste ho našli, proměněného v jelena  – jako ji v orla – věděla jsem, že zamíří sem, díky instinktu a nedořešené hanbě. Ayara správně uhodla, že je zde jedno tajemství. Než padl do tenat čarodějnice, na své výpravě nezemřel. To znamená, že v jeho meči jeden život stále je. A já mu ho nyní daruji. 

Přiloží meč k jeho čelu. Plameny chýše náhle utichnou a nechají po sobě jen spáleniště. Meč se rozzáří, jako by byl vytažen z pece. A mezi stromy, v přítmí, se zjeví stín se třemi hlavami, jednou smutnou, druhou rozzuřenou, třetí smějící se. 

„Výpravník nestvůrný!“ vykřikla Elowen. „Nevěřila bych, že ho někdy uvidím!“

A pak zasvitlo slunce a po příšeře není ani památky. Byla vůbec skutečná?

Tělo na zemi se zachvělo a nadechlo. 

„Linden? Rowan? Wille?“ posadil se a sevřel si prsty čelo. Pak pohlédl na zakrvácenou hruď a šíp, magicky vyňatý z rány. „Kde to jsme? Co se stalo?“

Rowan nechala ruce klesnout. Třásla se, ale Will poznal, že se v ní smutek a strach přetavil v čirý hněv. 

„Proč jste nám lhali? To jsme to neměli vědět? Není to věc, co by děti měly vědět? Hele, Wille a Rowan, vaše máma byla čarodějnice, a uřknutí máte v kostech od počátku. A taky jí váš otec zabil, potom co s ní rok žil. Jsme si říkali, že byste to mohli vědět.“

Algenus Kenrith byl vždy znám coby pohotový bojovník, říkalo se, že má šestý smysl a rychle reaguje na měnící se okolnosti: Rychlý pohled mu stačil, aby pojmul Lindenin obezřetný výraz, spálenou chýši, Elowenin výraz dychtivého zájmu a meč zbavený kouzla.

„Není vždy to nejlepší vědět všechny nepříjemné pravdy o událostech, které se udály, než jste o nich mohli vědět,“ řekl svým upřímným hlasem, kterým většinou mluvil. Will nikdy nezjistil, zda to otec hraje, nebo zda je to jeho skutečná povaha.

„Vy jste si nemysleli, že bychom to měli vědět? ?“ vykřikla mu Rowan přímo do tváře a divoce gestikulovala. „Že si to zasloužíme?“

„A čemu by pomohlo, kdybyste věděli o odporné příhodě, se kterou jste stejně nemohli nic udělat?  Naše city k vám to nijak nemění, ale kdyby se pravda dostala mezi lidi, mohlo by to zásadně změnit, to, jak by se k vám chovali ostatní. Netroufli jsme si to riskovat.“

Natáhl k nim ruce, ke každému jednu, a jeho oči se setkali s Lindeninými. Vyměnili si pohled, symbol vzájemné důvěry po celá ta léta.

„Chtěli jsme vás chránit,“ dodal se smutným úsměvem. 

Willovi cukla ruka. Za okamžik ji natáhne, podá otci. Vše odpuštěno. Jejich výprava je u konce. Našli Nejvyššího krále. Na tom jediném záleží.“

Rowan ale stáhla ruce k tělu. „Chránit nás!“ ušklíbla se. „Chránil jsi akorát sebe!“

Nejvyšší král sebou škubnul, jako kdyby jej bodl osten pravdy. 

„Rowan,“ řekla Linden přísně, „asi by bylo nejlepší, pokud-„

„Ne! Nejenom že jsi nám nevěřil! Ještě hůř. Ty ses styděl nám to říci. Měl jsi strach, že lidi přijdou na pravdu o tvojí odporné příhodě a budou soudit tebe, že prostě nejsi ten dokonalý, loajální, ctnostný, dokonalý Nejvyšší král, za kterého tě mají. Ale byla to Matka, co nás zacbránila, za strašlivou cenu pro ni samotnou. Tys ji tam nechal, protože pro tebe byla důležitější tvoje úžasná čest, než my!“ Otočila se na Linden. „A ty!  Ty jsi mu s tím ještě pomáhala, kvůli ochraně jeho reputace! Víte co, myslím si, že k nám nemáte ani ten nejmenší kousek úcty, ani ten nejmenší!“ 

Rowaniny oči plály. Chystala se udělat něco, co nepůjde vrátit. Will ji chytil za ruku.

„Ro, uklidni se,“ řekl a chytil ji za ruku. „Tohle není-“ 

Z jejího těla vyrazily blesky a pronikly do jeho paže, stále více, zářily tak jasně, že se na ni už ani nedalo dívat. Z jeho nitra vyrazila vlna ledu a sáhla po jejím blesku, propletla se s ním, spojovala je.

Bouře, které nemohli vzdorovat, je vyrvala z ranních paprsků a zápachu spáleniště. Jako by se pod nimi otevřely dveře, nebo nad nimi, a oni propadli, dolů, nebo skrz, na šíleně neznámé místo, o kterém pouze hned věděli, že to není v Říši ani v Divočině. Místo nepředstavitelně daleko od všeho, co znali a milovali. 

Poslední, co uslyšeli, než svět kolem nich zmizel, byl Garrukovo nízké hvízdnutí a zamručení:

„Tak  tohle  jsem nečekal.“

****

Garrukova matka zemřela, když byl maličký. Nepamatoval si jimoc , ale z toho, jak  mu ji otec líčil, mu nyní připadala Linden hodně podobná.

Linden a Algenus hovoří o dětech. Měli jim to říci už dávno, říká Linden. Algenus namítá, že snad budou zpět ihned, jak Rowan vychladne. Což bude kdovíkdy, říká Linden – dcera je po svém otci.

Elowen je překvapena z magie, kterou dvojčata předvedla. Nikdy nic takového neviděla ani necítila. Chodí  v rozšiřujících kruzích okolo a snaží se přijít na to, kam zmizeli.

Garruk ji lehce pobaveně sleduje. Je mu jasné, že nic nenajde. Naslouchá světu, probouzejícím se zvířatůma přídodě, vnímá dvě poloviny zdejšího světa, stojící sice proti sobě, ale navzájem zároveň propletené a kompletní. Vrány, které povolal, se rozlétají pryč. Stále cítí Okovu stopu, je čerstvá. Zákeřný vílák netuší, jak snadno ho může vystopovat a uhasit jeho bezcenný život.

Ale ačkoli by mu moc chtěl zakroutit krkem, nebo mu prostě utnout hlavu jednou ranou své obří sekery, už jen nesužovala kletba. A proto se na to pro teď vykašlal. Vyčkával, zaujat starostí rodičů o děti, protože mu to až bolestně připomnělo jeho milovaného otce.

Algenus zvedne šíp a dívá se na něj. Garruk nevidí muže přemýšlejícího o svém zmrtvýchvstání. Vidí otce ustaraného z toho, že nedokázal úplně ochránit své děti. Král se mu představí. Ptá se,zda byl s jeho dětmi, a zda  neví, kde nyní jsou. Jeho starost Garrukovi vžene do očí náznak slz, poprvé od doby, když byl chlapec.  Linden říká, že jsou pravděpdobně na výpravě – velcí jsou na to dost, stejně jako byli oni dva, když jim bylo osmnáct. Budou je muset nechat žít své vlastní životy. I kdyby stokrát chtěli mít je pod křídly, kde na ně budou moci dohlížet.  Oni se musí vrátit do Ardenvale. Říše čeká na návrat svého krále. Oni přijdou domů, až bude čas.

Nejvyšší král si povzdechl. „Ale jak… a kdy? A zda vůbec? Divočina je nebezpečné místo. Měl jsem…jsou tak mladí, Linden…“

„Ale chytřejší a silnější, než jsem si myslela“, poznamenala Elowen, hlas zkreslený studnou, do které se nakláněla. „I když ten rytíř-lich dostal Tita. A nevíme, co se stalo s Cadem a Cerise. Portál u obelisků se zavřel a neotevře se dřív než za rok.  Ale zase jsme daleko od srdce Divočiny. Musí tu být nějaká magie, co umožňuje lovu cestovat tak rychle. Nejsme tak daleko od Ardenvale, v podstatě sem můžete klidně denně posílat gryfa, aby zjistil, zda se nevrátili sem. Vlastně jsou jako už skoro doma. Možná je tam vzalo to jejich kouzlo. To by dávalo smysl! To by bylo skvělé kouzlo pro rytíře na výpravách, ne?“

„Ty ses vůbec nezměnila, Elowen,“ řekl Algenus.

„To doufám! A co ty, svalovče? Garruk, prý. Jmenuješ se tak? Prý jsi nedobrovolně sloužil šejdířovi. Myslím že Will měl ohledně tebe pravdu. Ale u tebe se změnilo ještě něco jiného. Ta kletba, co na tobě byla, vypadala strašně mocně. Ale teď je pryč. Jakože úplně.“ Naklonila hlavu, jako chocholatý orel sledující kořist. 

Garruk pomyslel na Willa Kenritha, jak ho jeho váha táhla dolů, ale on ho odmítal pustit. Ti dva byli právě vymrštěni přes Multivesmír. Neměli tušení, co se stalo, kde jsou,  ani co to všechno znamená. 

„Má kletba je skutečně pryč,“ řekl, a měl za to, že vědmomágyně si jeho slova vztáhne na Okovo kouzlo. Nevěděla o Innistradu, o Řetízkovém závoji, ani se to nikdy nedoví. „Mohu jít, kam se mi zachce. A proto vám nyní přísahám, Algene a Linden Kenrithovi. Najdu je a postarám se, aby byli v bezpečí.“

„Proč byste to dělal?“ Nejvyšší král si jej změřil s náznakem nedůvěry, a jakoby chvíli odhadoval své šance proti tajemnému lovci, načež si přiznal, že jsou mizivé. 

Linden na něj pohlédla, s upřímným srdcem a jasným pohledem, a čekala na odpověď.

„Pomohli mi. Pomohu jim.“

Jako lovec se naučil trpělivosti. Zůstal s nimi a odpovídal na otázky, které by položil každý starostlivý rodič. Když se vrátila gryfí letka, chodil mezi zvířaty a obdivoval jejich krásu a sílu, zatímco jejich pánové se vítali s nalezeným králem. Když bylo jasné, že se dvojčata hned tak nevrátí, hotovila se skupina k odchodu. Někteří mu dokonce vysekli kompliment, že se odváží jít po stopách vzdorných dvojčat sám. Tihle lidé z Ardenvale pořád řešili soudržnost a společenství.

Zdvořile zvedl ruku v pozdravu, když odlétali do svých hradů a vesnic. Nikdy nepochopil, proč lidé mluví o samotě a strachu z odlehlých míst. Neviděli, že celý prales kypí životem. V divočině pro něj bylo prakticky nemožné být sám. Celkem by se mu líbilo zde zůstat a trochu tu místní Divočinu prozkoumat. Cítil pár smrtících bestií, co by stálo za to lovit. 

Ale není měl dluh, co je třeba splatit. Soustředil se a zachytil stopu dvojité jiskry ohně a ledu. Na stromě zakrákala vrána, jako by mu přála sbohem. Sféroportoval pryč a nechal svět za sebou.

 

KONEC

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

5 komentářů k “Trůn Eldraine: Zmatečná výprava, dokončení”

  1. Odin napsal:

    Kedze Forsaken dopadol tak, ako dopadol, tak som zvedavy, ze ci budu uz len kratsie novely (Wildered Quest) alebo ci naberu odvahu znova na nieco vacsie (ale snad lepsie ako WotS a Forsaken). Lebo podla Weismana niektore casti zamyslal uplne inak a boli zeditovane.

    • Honza Adam napsal:

      Asi by byly lepší ty krátké. Forsaken už zpracovávám, pak k tomu asi napíšu celkově nějaké zhodnocení (úvahu). Každopádně z toho, co se kolem Forsaken zvedlo, se mi celkem regulérně zvedá kufr…

  2. Honza2 napsal:

    Mně trochu vadí, že je to jako na houpačce. Bolasova kronika od Kate byla super, WotS i Forsaken dopadly jakžtakž (podle někoho propadák, já bych zas to tak černě neviděl, byly i horší), a nakonec, jak Wildered Quest, tak Gathering Storm taky super.

    Osobně si myslím, že čím víc do toho Wizardi kecají, tím hůř to dopadne. Záleží na tom, do čeho se rozhodnou kecat…

    • Honza Adam napsal:

      Taky si nemyslím, že Forsaken je úplně propadák. Třeba se mi líbila camea postav z Herndonových knih – senátor Nhillosh, nebo Myc Zunich, Jaradův syn. Co se týká Chandry a Nissy, rozumím, že lidi měli problém s tím, jak to Weisman napsal, ale na druhou stranu se ukazuje, že celkově ten vývoj nebylo úplně tak jeho rozhodnutí. Ale ty hromady lidí spamující každý status a tweet, občas i hrubě urážející Weismana…to fakt ne.

      • Honza2 napsal:

        Myc mě taky potěšil, ale úplně nejvíc jsem byl nadšený z Teysy. Konečně ji někdo napsal stejně, jaká byla v původní trilogii (Vetinari v sukních, když to přeženu).

        „A tohle bylo co? Plán F? Nebo G?“

        „Tohle, můj milý, byl plán A. Od začátku.“

Zanechte odpověď