Trůn Eldraine: Zmatečná výprava, část V.

Milí kamarádi, Rowan a Willa jsme opustili v Divočině, kde v krátkém sledu přišli o kamaráda, na chvíli nalezli hledaného jelena z vize, a byli svědkem sněmu elfů včetně – překvapivě – locthwainské královny Ayary. Zakrátko poté je jejich kroky dovedly k cizinci – dokud si neuvědomili, že jej vlastně znají! Jak se bude dále vyvíjen příběh dvojčat a zlomyslného víláka Oka?

 

 

 

 

<<<<<< ČÁST ČTVRTÁ

 

Rowan je překvapená, že vidí Oka. Stále ji ještě brní hlava, jak se stalo, že do teď zapomněla na to, že se s ním potkali před Beckborough, než se Otec ztratil?  Ptají se Oka, čí je lebka, kterou drží. Oko říká, že si jen tak přemýšlí. Nad tím, jak každý dopadne, jakkoli je mocný. A že mocní často těží ze své krutosti. Jak často jiným říkají, že věci konají pro jejich dobro a přitom je spoutají vlastními řetězy. Rowan namítá, že proto se snaží držet pěti ctností. Ale co když ctnosti nejsou vše? Co když jsou lež? namítá Oko. On sám to poznal na vlastní kůži, když byl kdysi uvězněn za to, že kritizoval jiné a zpochybňoval jejich právo mu říkat, co je pro něj nejlepší. Od té doby si užívá svobody, a dělá vše pro to, aby k podobné svobodě vedl i ostatní, kdo si to zaslouží.

Jeho slova jí zvonila v uších jako ozvěna každé otázky, na kterou nedostala odpověď. Jeho truchlivý pohled se jí zabodával do duše a rezonoval s každou výčitkou, omezením, požadavky jejích rodičů pronesenými klidným, ale nekompromisním hlasem.

„Opravdu vás mučili?“ zeptala se.

Ro,“ chytil ji Will za ruku. „Není slušné klást lidem takové otázky.“

„Nikdy se neomlouvejte za upřímné otázky,“ Oko položil lebku a seskočil z „trůnu.“ „Ctím ty, kdo hledají odpovědi. Ale nebudu vaše uši zatěžovat přesmutným vyprávěním o mém mládí a jak jsem jej přečkal. Řekněme, že jsem byl zrazen a uvězněn těmi, jimž jsem věřil nejvíce. Jenž mne trestali a chovali se ke mně hrozně, a to vše prý jen z lásky ke mně, pro mé vlastní dobro. Nazývali mne nebezpečným a méněcenným, když jsem se odmítl podvolit jejich rozmarům a rozkazům.“

Oko se ptá, co je přivádí. Hledají prý jelena, což Oka velmi zajímá. Rowan pak pokračuje, vypráví Okovi o cestě do Vantressu a Indrelonově vizi. Oka velice zajímá, co za vizi jim zrcadlo poskytlo.

„Viděli jsme-„

Will ji kopnul do kotníku a varovně se zamračil. „Takže jste neviděl jelena, ani naše přátele? Protože pokud ne, musíme se ihned vydat na cestu je hledat. Že, Rowan?“

Oko šlehnul pohledem po Willovi a v jeho očích na chvíli zaplál hněv. Rowan bezděčně sáhla po meči. Ale temnota v Okových očích zmízela, když zaostřil někam za něj, na kraj mýtiny. Cestou, o které by Will přísahal, že tam před chvilkou nebyla, přicházeli Cado a Elowen. Cerise s nimi ale není.

Elowen a Cado jen překvapeně sledují, jak Oko podá koni jablko a gryfovi mrtvou krysu, načež Cadova oře podrbe pod hlavou. To by si správně neměl nikdy k ardenvalskému rytíři neměl nikdo dovolit bez jeho dovolení.

Rowan představuje Elowen „Oka z Locthwainu“. Následuje menší výměna názorů, při které Elowen a Cado řeší to, co slyšeli od dvojčat ohledně vyslechnutého setkání elfího sněmu. Oko se vloží do diskuse v okamžiku, kdy hovoří o Linden, a prohlásí, že nemá žádnou autoritu vést celou Říši – byla jen manželka Nejvyššího krále, nikoli Nejvyšší královna sama o sobě. Cado nesouhlasí, ale Oko hodlá situaci zase uvolnit tím, že je pozve k jídlu.

Elowen se pousměje. Opravdu si myslí, že budou jíst cokoli, co je jim nabídnuto uprostřed houbového vílího kruhu?

„Vílího kruhu?“ zeptal se Oko sladce s úklonem hlavy.

„Ale no tak, chlapče, nemusíš to na mne hrát. Vím, jak vypadají.“ Ukázala hlavou dokola, a teprve nyní si Will a Rowan všimli narůžovělých kloboučků hub tvořících kruh kolem mýtiny, kam nevědomky vešli v honbě za jelenem.

„A mimochodem, ty v žádném případě nejsi z Locthwainu, “ dodala Elowen.

„Vaše nedůvěra mne zraňuje,“ jeho tón zůstal přátelský, ale jeho ramena ztuhla a pěsti se sevřely.

Chvíli mi to trvalo. Nikde na sobě nemáš locthwainský kalich.“

Oko si prohlédl své oblečení a pak na ni upřel stejně temný pohled, jako před chvílí na Willa.

„Další elf, co dělá problémy,“ zamumlal Cado.

„Možná,“ řekla Elowen. „Pověz mi, Oko, z jakého klanu je tvá matka. Do jakého klanu se narodil tvůj otec?“

„Proč se ptáte? “ odpověděl, příliš tiše.

„Protože každý elf je povinován na takovou otázku odpovědět, jinak znectí své rodiče.  Na tobě něco nesedí. Podle mne vůbec  nejsi elf, jen to předstíráš. Možná jsi dokonce čarodějnice nebo černokněžník.“

„Čarodějnice!“ Cado tasil meč.

Okova ruka vystřelila vpřed jako had a chytila Elowen za zápěstí.  „Nemám rád, když mne lidé obviňují,“ řekl tak mrazivě, že Rowan pobídla koně, aby se dostal mezi  něj a Elowen.

Ale bylo příliš pozdě. Oko i Elowen zmizeli v záblesku modrozeleného světla. Na jejich místě se objevili dva chocholatí orli, jeden v sedle koně a druhý na zemi. Kůň sebou trhnul a oba orli vzlétli. Jeden pokračoval v letu pryč, druhý jen popolétl na strom a proměnil se v Oka.

Oko ostře hvízdne a z podrostu se vynoří jeho Pes. Jednou rukou vede jelena, v druhé drží otěže Sophose, v jehož sedle se kývá svázaná a pomlácená Cerise. Oko je znechucen, že Psovi trvalo tak dlouho jelena chytit, a ještě že přitáhl další problém s sebou.  Přikáže Psovi, aby jeho „hosty“ hlídal, nesmí opustit houbový kruh. Pak si vyčaruje liánovou ohlávku a vezme do ní jelena.

„Nyní mne na chvíli omluvíte, mí přátelé. Vím to, protože nemáte na výběr.“ Zářivě se na ně usmál a uklonil se. Pak i s jelenem zmizel v lese.

Z vílího kruhu vyrazí liány, které nad nimi rychle spletou kopuli, ani gryf Hale nestačí uletět.

Rowan se marně snaží prosekat zeď lián, která kolem nich vyrostla. Pak jí sevře zápěstí ledová ruka. Will. Je bledý jako stěna, protože mu právě všechno došlo. Byl to Oko. Udělal jejich otci to, co udělal nyní Elowen. Proměnil jej v jelena, a nyní jej jako jelena vede do cesty elfímu Lovu. Tak hodlá rozpoutat válku mezi Říší a Divočinou.

****

Jsou nyní sami s mlčenlivým lovcem. Will se s ním snaží navázat kontakt, aby jej pustil k Cerise. Připomíná mu jejich cestu skrze kousek divočiny před Beckborough, písně, které si tenkrát broukal. Lovec nakonec hrubým, nízkým hlasem přisvědčí. „Ano, pamatuji si tě, Wille Kenrithu.“

Lovec jim dovolí rozvázat Cerise, ale pryč je nepustí. Will a Rowan jsou přesvědčeni, že Okovi slouží jen z donucení, ale také ví, že mu předtím přikázal jim dvěma za žádných okolností neubližovat. A neví o tom, že by tento příkaz zrušil. Cerise, zbavená roubíku z listí, jim vysvětluje, že je sledovala, ale pak narazila na lovce a ten ji zajal.

„Má nějaké magické schopnosti. Když nás našel, Sophos prostě sklonil hlavu a šel k němu, vůbec mne neposlouchal!“

„Pokud by to byla Elowen, vysvětlila by nám to.“ Will marně hleděl skrze liány a hledal stopu po orlovi. Aspoň z nebohé Elowen něco zbylo, na rozdíl od chudáka Tita.

„On je prokletý,“ řekla Cerise. „Nevím jak a kým. Ale podívejte se na něj, jeho žíly, jeho postoj, jeho tvář. Je shrbený jako lidé, kteří bojují s neustávající bolestí. Jeho krev, jeho tělo, dokonce i jeho mysl je prostoupena nějakým druhem temnoty a zlé moci.“

Cerise pak říká, že si všimla v jeho krku kamenného úlomku. Jako léčitelka pozná, že je nějak spojen s tou kletbou v jeho těle. Může to být klidně i kotva toho zlého uřknutí.

Will se snaží z lovce dostat, kdo ho proklel. Byl to Oko? Lovec neví, pamatuje si temnotu a masku stvořenou ze stříbených řetízků. Nepamatuje si své jméno. Viděl Oka proměnit krále v jelena? Na to nejdříve neodpoví, ale posléze přece jen řekne, že jelen byl původně mužem. A že mu Oko přikázal zabít ty ostatní dva, co s ním tehdy byli.  Cado se ho ptá, proč je zabil. Na to lovec říká, že musí Oka poslouchat. Na otázku PROČ jej musí poslouchat odpovědět nedokáže, ale gesto, při němž si rukou promne čelo, připomene Willovi jeho vlastní pocity při jednání s Okem a jeho bolesti hlavy.

Cado trvá na tom, že je to zabiják a nedá se mu věřit. Will namítá, že pokud je k tomu přinucen, je vinen ten, kdo ho přinutil. Pak poukáže na to, že zvířata – Sophos, Hale i koně, lovci očividně důvěřují – což je zejména u jednorožce a rytířova gryfa velmi výmluvné.  Will trvá na tom, že pokud jej vysvobodí, mohl by jim pomoci. Cado mu říká, že je naivní, ale Will mu připomene, že tohle je jejich výprava a že jim poskytl slyšení i Indrelon – který to samé Cadovi odepřel.  Rytíř nakonec souhlasí.

Will jde za lovcem a ptá se, zda mu dovolí vyoperovat mu kámen z krku. Chtějí mu pomoci. Lovec se ptá, co za to, a Rowan vyhrkne, že nalézt jejich otce. Will na ni sykne a pokračuje. Nechtějí nic. Chtějí mu pomoci. Nikdo by neměl žít beze jména, bez paměti, jako otrok bez svobody. Ale přizná, že by se jim hodila pomoc při nalezení jelena – jejich otce – ctnostného krále, který by pro svou říší obětoval vše.

Lovcův pohled se na chvilku zamlžil, jako by se mu zjevilo cosi, co viděl jen on. „Otec…“zašeptal.

„Ano. Přišli jsme o něj, když jej Oko proměnil v jelena. Musíme jej zachránit, než ho uloví a zabijí. Tak chce Oko rozpoutat válku.“

„Válku.“ Lovec si sáhnul na rameno a když prsty přejel po zanícené kůži u krku, škubnul sebou. „Řekl mi, ať se schovám, ať mne nevezmou do války.“

„Oko ti řekl, ať se schováš?“ zeptal se Will.

Lovec zavrtěl hlavou, zaťal zuby a těžce vydechl. „Ne Oko. Nepamatuji si. Nechci si pamatovat.“

Lovec nakonec souhlasí s tím, aby mu kámen vyňali. Důvěřuje Willovi.  Cerise se připraví k operaci, Cado stojí opodál, v ruce těžký oštěp, kdyby se něco pokazilo – ale tak, aby ho lovec neviděl. Když Cerise a Rowan sejmou jeho plášť, vidí, že žíly pulsují něčím, co ani není krev – jako by se lovec zastavil uprostřed přeměny z normálního člověka v něco příšerného, ani trochu lidského.

Cerise se podaří zachytit úlomek kleštěmi a vytáhne jej na světlo. Kámen je matný a absorbuje veškeré světlo, jako by šlo o střípek samotné noci. Cerise stačí jen v údivu říci „Co je to?“…když vypukne pandemonium.

Lovec zařve a sevře si rukama hlavu. Zvířata začnou bláznit.  Sophos se postaví mezi něj a Cerise, kterou švih lovcovy paže mimoděk poslal k zemi. Nakonec ale skloní hlavu. Hale na lovce zaútočí, ale ten se snad ani nechce bránit, nechce se gryfa dotknout – ale nemá na výběr. Černé šlahouny kletby vyrazí z jeho těla do gryfa a lovec se s výkřikem zapotácí, šokován, co právě způsobil. Hale je jako smyslů zbavený, zaútočí na Elowenina koně a rozpáře mu břichu.  Will jen hledí, ztracen, šokován, neschopen ničeho.

Lovec si znovu sevře rukama hlavu, zírá zoufale na nakaženého gryfa a umírajícího koně. Vrhne se k nim.  Drsným, nízkým hlasem pronese „Najdi pokoj, věrný druhu,“ a jediným pohybem zlomí gryfovi vaz.

Cado po něm mrští oštěp, ale lovec jej chytí v letu a hodí jej zpět s takovou silou, že udeří Cada násadou naplocho do hlavy a omráčí ho.  Rowan běží k Cerise, která má zlomenou ruku a nohu. Sophos stojí vedle ní, ale na lovce se neodváží zaútočit.

Muž těžce oddechuje a vycení zuby. „Garruk,“ vyrazí přiškrceně. „Můj otec mi říkal Garruk. Kdysi jsem lovil příšery. Nyní jsem příšera já sám.“ 

Will se postavil mezi něj a Cerise. „Nechtěli jsme vám ublížit. Chtěli jsme pomoci. Nevěděli jsme, že…“ ale tváří v tvář strašlivé kletbě mu docházela slova. 

„Nechtěli jste mi ublížit,“ opakoval Garruk pomalu, jako by zvažoval, kolik je v těch slovech pravdy.  Otřásl se, jak se v jeho těle kletba šířila víc a více. „Ne, vy ne. Ale ten druhý. Ten sférochodec.“

„Co je sférochodec?“ zeptal se Will, jako kdyby na tom tváří v tvář kletbě záleželo.

„Říkal mi pes. Ale provaz je přerván. Ulovím ho a zabiju ho.“

Zapotácel se a přitiskl ruce na liány. Ty se pod jeho dotekem začaly rozpadat. S řevem za ně zabral oběma rukama a roztrhl je – a pak vyrazil během do lesa. 

******

Rowan křičí, že musí utéci, dokud liány znova nedorostou. Cado zbaví koně utrpení a dvojčata dají Cerise nohu a ruku do dlah. Cerise je vyděšena. Nikdy neviděla nic takového, jako lovcovu kletbu. Bojí se, že může postupně ovládnout celou Divočinu a pak i Říši.

Will a Rowan chtějí pokračovat za jelenem, Cado je proti. Mají se s Cerise vrátit k portálu a přenést se zpět do Garenbrigu, dokud je do soumraku čas. On bude pokračovat. Rowan namítá, že tohle je jejich výprava, nikoli jeho. Cado na to, že tohle fiasko dokazuje, že nejsou na Divočinu ještě připraveni. Neřekne nic víc, ale dvojčata tuší, že jim dává za vinu smrt milovaného oře.

Will je neoblomný. Najdou otce, Garruk potvrdil, že jelen je skutečně Algenus Kenrith. Najdou Ayaru a požádají ji o pomoc. Cado sice namítá, že lovec je vrah a monstrum, ale Will opakuje, že to z něj pouze udělali jiní. Cado nakonec souhlasí.  Společně s Cerise a Sophosem odchází najít portál.  Will a Rowan vyrážejí najít amfiteátr z dračí lebky, odkud vyrazí elfí Lov slunovratu.

Když přijedou k dračí hlavě, naleznou její čelisti zavřené. Jiná cesta není. Než se ale rozhodnou, co dále, přelije se přes ně vlna magie a čelisti se otevřou. Kolem proběhne jelen, běžící o život. V patách mu sněhová bouře, ve které jede je elfí lovecká výprava, jezdci na spoustě zvířat – hadech, chimérách, dvouhlavých kozách, rohatých kočkách, obřích liškách, beranech velikosti tažných koňů. Je zde i Ayara na vraníkovi a Aelfra na grošovaném srnci. Dvojčata na ně volají, ale elfky je neslyší, jako kdyby ani neexistovaly ve stejné realitě.  Bouře ustane a z čelistí vyjde osamělá postava balancující na ruce kouli z lián zářící zevnitř modrým světlem.

„Jak jste unikli z lián?“ zeptal se Oko a vypadal spíše pobaveně, než naštvaně. „No to je jedno. Jdu si užívat radostí lovu. A také krvavé války, která bude následovat.“

Rowan nabije svůj oštěp bleskem a mrští jej po něm. Zasáhne ale jen kouli, která se rozskočí a vyhrne se z ní oblak malých víl, které se se svými trnovými zbraněmi pustí do jejich koní. Než se jim podaří panikařící koně uklidnit, je Oko pryč.

*****

V dáli zaslechnou divoký řev. Je to Garruk. Najdou ho klečícího v řece, řvoucího, bojujícího s kletbou, nedaleko mostů.  Will nahlas přemýšlí o tom, že ho kámen chránil, a že ho neměli vyndavat. Nyní kletba hrozí, že jej stráví zaživa. Rowan říká, že není jisté, jak bude lovec dlouho ještě žít. A pokud nebude žít, nepomůže jim Otce najít. Musí jet dále a pomoci si sami. Vydá se přes obsidiánový most a čeká, že bratr pojede za ní.

Will se dívá zpět. Nedaleko Garruka číhají na svou šanci temné undiny, aby jej mohly stáhnout pod vodu – ale ještě se bojí. Pak ale z vody vyrazí monstrum s obrněným hřbetem a aspoň šesti tlamami. Válí se ve vodě a zápolí, bestie se snaží Garruka stáhnout pod vodu. Will cítí, že musí něco udělat, a i přes Rowaniny námitky běží na pomoc. Garrukovi se podaří bytost převrátit a zlomit jí páteř.  Will na něj volá, ale lovec jen chytí sekeru a mrští ji po Willovi – ne po Willovi, prolétne kolem něj a zasekne se do mostu.  Nejde ale po něm, ale po tvorovi, který se právě objevil na mostě za Rowan. Čtyři ruce, čtyři nohy, ostnatý hřbet, hlava bez očí a kulatá tlama plná zubů. A chapadla. Jedno z nich srazí Rowan z koně. Než ji ale bestie stihne očichat a sežrat, narazí do ní jako beranidlo Garruk. Během chvíle se mu podaří useknout tři z jejích paží, pak jej ale nestvůra srazí a mrští s ním o kamenné zábradlí mostu. Garruk přepadne pod most do vody, bezvědomý.  Nestvůra z mostu toho má také dost a utíká.  Undiny v řece zmizí pod hladinou směrem k bezvědomému lovci.  A Will…Will se rozhodne.

Rowan vykřikla „Wille!“ Ale on se nezastavil. Hlupáček Will. Jehňátko Will. Budiž. Zachraňovat ostatní, když jsou bezmocní, nehledě na okolnosti – to je přesně to, co by udělal jeho otec. Skočil rovnou do proudu a potopil se.

Undiny vytvářejí kolem Garruka vír, který jej má v měsíčním světle stáhnout pod hladinu,  Will tasí meč, a tne skrze vodu a studené merfolčí maso. Temná krev barví vodu. Nahmatá lovcovo zápěstí. Nevidí žádné bubliny, je už snad Garruk mrtev? Jeho váha ho táhne dolů, dochází mu vzduch, kouzlí narychlo led a doufá, že jej bude nadnášet. Před očima se mu zjevují barevné skrvny. Skrze vodu vidí nad sebou dokonalý fialový kruh. Tajemné světlo mu dopadá na ruce, a Will ví, že pokud se mu podaří dostat na hladinu k tomu kruhu, přežijí. Najednou ucítí pod rukou kov, a zvedající se stěnu čehosi jako obřího kotle. S posledním zbytkem sil s nadpozemskou námahou se Willovi podaří tělo lovce, zčernalé a najednou jakési scvrklé, přehodit přes okraj toho kotle, tak velkého, že se do něj tělo pohodlně vejde. Will se drží okraje kotle a zvrací vodu.

Pak se rozhlédne. Vypadá to, jako kdyby se v divokém proudu najednou objevil ostrov – až na to, že ten „ostrov“ je okraj kovového kotle, který je zarovno s hladinou. Undiny si ho měří, ale neodváží se blíže. Do tváře mu svítí fialové světlo – když se nahne a nahlédne do kotle, zjistí, že jeho stěny jsou z fialově zářících krystalů Garruk leží na jeho dně, zavřené oči, tvář povolenou.

Černé úponky v jeho těle jako by se marně snažily proniknout do záře kotle. Naopak, kotel s každým dalším pulsem jakoby odsával část hniloby a kletby, kus po kusu. Willovi se zdá, že slyší samotnou temnotu řvát, zatímco ji magie kotle vysává z lovcova těla a likviduje. Ať už to byla kletba jaká chtěla, očividně potkala mocnější magii, či aspoˇmn magii ochotnou ji převzít a zabudovat do své struktury. Z lovcova těla mizela temnota, až z něj zůstala jen mrtvola se zacuchanými vlasy a špinavou kůží.

Will plakal. Nevěděl proč. Ze smutku za ztrátu mužova života. Ze strachu o otce. Ze žalu za Tita.  Udělal dobře, že sem lovce přinesl, namísto toho, aby si hleděl své výpravy.

Kotlem se najednou začal šířit zvuk, basové vibrace, které cítil až v kostech. Co teď? Bude se muset pustit a dát se všanc čekajícím undinám?

HODEN.

To slovo neslyšel. To slovo prostoupilo jeho srdcem. Z kotle vyrazilo oslepující světlo, nejdřív horké, pak chladné, a pak Will ztratil vědomí.

Když se probral, ležel na písečné kose, napůl ve vodě, napůl z ní. Pod rukama měl oblázky a mezi nimi jen tak tak viditelný lem kotle, pomalu mizející, obklopen magií řeky obtékající srdce Divočiny.  Ze vzdáleného  břehu slyší Rowanino vyděšené volání.

Vedle něj ležel na ostrůvku Garruk, tváří dolů, ruce rozhozené. S heknutím se převalil a posadil.

„Kde to jsem? Kdo jsem? Ne, už si vzpomínám. Ty jsi Will Kenrith. “ Jeho hlas se změnil, stále v něm zaznívaly vrčivé tóny lovce, ale byl tišší, klidnější, přemýšlivější  -i když stále plný napětí. Na hrudi a zádech měl mnoho jizev  -starých, lépe či hůře zhojených, i nových – ale po té černé hnilobě, stínové kletbě, nebylo ani nejmenší památky.

 DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Jeden komentář k “Trůn Eldraine: Zmatečná výprava, část V.”

  1. Honza2 napsal:

    Ano, tohle bylo dost dobré. Sice si lidi stěžovali, že takhle Garruka jen tak zbavili kletby, ale tohle bylo uvěřitelné a dost dobře napsané.

Zanechte odpověď