Trůn Eldraine: Zmatečná výprava, část IV.

Milí kamarádi, dnes pokračujeme v příběhu Eldraine. Willovi a Rowan se podařilo získat audienci u Indrelona, vantresského kouzelného zrcadla. Tajemství mladého Willa dokonce uznal za hodné odpovědi na jejich otázku ohledně otce. Ale odpověď přinesla jen další otázky, zdá se…

 

 

 

 

 

 

<<<< ČÁST TŘETÍ

 

Dvojčata a jejich doprovod se blíží k hraničním oblastem Garenbrigu. Krajina zde není zdaleka tak upravená, jako v případě Ardenvale či Vantressu, říše krále Yorva je nejblíže Divočině a je to poznat. Během chvíle se jim dostane přivítání – tři garenbrigští rytíři na medvědech . Jejich vůdce, muž s kladivem větším, než je Rowan, jim doporučuje otočit se a odejít, odkud přišli. Elowen poznamenává, že toto není ta vyhlášená garenbrigská pohostinnost. Rytíř namítá, že poslední dobou mají tolik nezvaných hostů, že opatrnost je na místě. Rowanina drzost málem způsobí problémy, vše je ale zažehnáno, když přistane Cado na svém gryfovi – Bragi, vůdce rytířů, je jeho (další) starý známý. Will pak objasní, že jejich přáním je audience u krále Yorva a možnost použít Velký Kamenný kruh, jedinou cestu, kterou se mohou dostat rychle do Divočiny – aby našli jelena z Indrelonovy vize.

Bragi jim pak osvětlí důvod své rozmrzelosti. Jde o Locthwain. Létající hrad se momentálně nachází nad Garenbrigem, a Yorvův dvůr se hemží locthwainskými dvořany. Je tradicí, že královna Ayara přichází každý  zimní slunovrat slavit ve společnosti krále Yorva, přesto jsou garenbrigští rytíři z přítomnosti svých – podle nich příliš zvědavých – kolegů rozmrzelí. Královna prý opět hledá nového manžela, dalšího, který by se vydal hledat ztracený Kalich věčnosti a zbavil tak Locthwain nutnosti plout neukotvený oblohou. Bragiho zlost je oprávněná – jeho skupina měla kdysi čtyři členy, ale čtvrtý z nich, Vinsi, podlehl Ayařině kouzlu a odešel do Divočiny, aby se nikdy nevrátil.  Bragi dále pokračuje a ptá se, zda dvojčata ví o tom, že si kdysi Ayara chtěla vzít Algena Kenritha. když byl jen mladým ardenvalským rytířem. Následuje krátká slovní přestřelka – Bragi poznamenává, že si Ayara možná konečně Algena uzmula, na což Elowen odvětí, že možná intrikuje společně s Yorvem (který stejně jako ona není člověk), jak si vzít zpět vládu nad Říší. A dojde i na Vantress, nicméně Cado opět uklidní situaci a výprava je vpuštěna dále.

Když pokračují k samotnému hradu Garenbrig, diskutuje Will s Elowen o tom, co si myslí o různých zvěstech o Ayaře a tom, že si kdysi chtěla vzít jejich otce. Elowen se pak pustí do vzpomínek na Algenovo mládí a Will se od ní dozví, že kdysi byli společně s Cadem otcovými nejbližšími společníky na jeho prvních výpravách, ještě než byl vyvolen Výpravníkem nestvůrným. Teprve po pověření k Nejvyšší výpravě se jeho cesty potkaly s Linden.

 

O kus dál už Will poprvé uvidí Garenbrig s jeho mohutnými menhiry, kterým vévodí Velký Kamenný kruh a v jeho centru samotný portál do Divočiny. Samotný „hrad“ Garenbrig je pak obřím komplexem, organickou směsí kamenů a kořenů, jeskyň a hal.  Čestná stráž je přivádí před krále Yorva. Dokonce i vsedě se nad nimi tyčí jako věž, a v jedné ruce by je dokázal rozmáčknout.

„Wille a Rowan! V těchto temných dnech přinášíte do Garenbrigu světlo! Jak se daří vaší matce?  Jak ji znám, dělá vše proto, aby v téhle zranitelné době udržela Říši pohromadě. Ale to je celá Linden, což? Vždycky využívá svou nezanedbatelnou sílu ve prospěch ostatních, nehledě na to, jak draho za to sama zaplatí.“

„Jak draho za to sama zaplatí?“ Will a Rowan si vyměnili překvapené pohledy.

„Ach,“ Yorvo se na chvíli odmlčel, a pak se usmál, jako by chtěl honem změnit téma hovoru dostatečně daleko od „drahoty“.  „Neměl bych Linden tak chválit. Kdyby tu byla a slyšela mne, zvedla by významně obočí a pak by převedla téma hovoru na zavlažování nebo jak se nejlépe ubránit hejnu masožravých žab.  Co vás přivádí, děti?“

Indrelon  nám poskytl vizi, vodítko k nalezení Otce,“ vyhrkla Rowan. “ Lovíme jelena, který stojí na úpatí pahorku za rozbřesku mezi dvěma bílými obelisky.“

„O té vizi mimo tuto místnost nemluvte,“ obr zalétl pohledem ke dveřím, jako by tam čekal špiiony. „Jak vám mohu pomoci?“

„Chceme projít portálem do Divočiny,“ řekl Will.

„Nebezpečný plán. Nicméně jste dospělí, takže vám pomohu. Ale pověz mi, Wille. Divočinou můžeš putovat roky a nemusíš vůbec nalézt jedno konkrétní zvíře, které hledáš. Jak ho hodláš vystopovat?“

Místo něj odpověděla Elowen. „Podle toho, co mi popsali, vím přesně, kdy a kde ten jelen bude, a kam se musí portál otevřít.“ 

Elowen mu objasní, že podle postavení slunce mezi obelisky tam bude jelen zítra ráno – v den zimního slunovratu. Pouze portál, přesně zaměřený, je tam dostane včas. Yorvo nakonec souhlasí. Kameny je pro nastavení portálu nutno přestavět do speciální konfigurace, postará se o to sám, zítra za rozbřesku. Nebude pochybovat o Indrelonově vizi, ačkoli je varuje, že pro vstup do Divočiny si snad nejde vybrat nebezpečnější den, než zimní slunovrat. Pak se usměje a pozve všechny na večerní hostinu, které se budou účastnit i locthwainští. Zde se poprvé setkají s Ayarou, která jim pozvedne číší na pozdrav, ale jinak nemluví. Večer ubíhá, a Will se nemůže dočkat, až bude ráno.

***

Ráno čekají u brány k Velkému Kamennému kruhu, Yorvo zde už neočekávaně je, a kameny již jsou přestavěny.  Yorvo je ještě varuje. Portál zůstane otevřen dnes do soumraku. Za rok a den se otevře znovu, od úsvitu do soumraku. Pak…pokud se nevrátí, budou je mít za ztracené navždy.

Čtveříce mladých přátel se po sobě podívá. Žádný se nepovažuje za zbabělce, ale mít tak málo času a pak být od bezpečí Říše odříznut klidně na rok….? Nakonec to rozhodne Titus, který se po hlavě a nebojácně vrhne vpřed. Elowen sotva stačí zakřičet na Cada, že měl jít první on. Titus v záblesku světla zmizí, a ostatní následují.

Cesta portálem je zanechá poněkud zmatené, a sotva se Will zorientuje a pozná, že jsou skutečně na okraji mýtiny z jeho vize, spatří na jeho okraji neznatelnou postavu jezdce na koni. Než stačí cokoliv říci nebo udělat, je Titus napaden dráčkem velikosti koně. S pomocí Cada a Cerise je ale dráček zahnán. Will se ptá Elowen, jak si může být jista, že jsou na správném místě. Elowen vysvětluje, že existují čtyři vršky s obelisky, a u každého vychází slunce buď ve slunovrat, nebo v rovnodennost. Dohromady značí čtyři vršky hranice území  Srdce Divočiny, někdejší korunní město elfů, neomezených vládců Eldraine.  Kolem nich teče řeka.  Elowen vykouzlí světelnou kouli a v předúsvitovém šeru osvítí dva mosty přes řeku, nefritový a obsidiánový. Za most není vidět, jen v dálo hoří buď malý ohýnek, nebo obrovská vatra, ale nesmírně daleko. To je podle Elowen amfiteátr tvořený zkamenělým drakem, a místo, kde se kdysi scházela elfí Nejvyšší rada. Ale ani ona neví, zda je to pravda, neviděla to na vlastní oči.  Rowan bez ironie poznamenává, že netuší, že Elowen něco neviděla. Pak se ptají na mosty, Rowan se líbí ten obsidiánový. Elowen sotva stačí říci, že nikdy a  za žádných okolností nesmí v Divočině přejít před obsidiánový most… než je skupina napadena.

Nemrtvý rytíř na koni, ta samá silueta, kterou viděli předtím. První mu v cestě stojí Titus, který je sice sražen z koně, ale útok odrazí. Cerisiny šípy a dokonce ani Haleovy spáry bytosti oživené pomocí magie moc neublíží. Elowen velí k ústupu přes nefritový most. Will si při ústupu všimne, že na úpatí pahorku je cosi pokryto kvítím a liánami – cosi jako obří čtyřnohá silueta s parohy. Titus se zastaví u mostu a pobízí ostatní, aby přeběhli, půjde poslední.  Když Will běží k mostu, najednou uslyší, jak Titus začne křičet cosi nesrozumitelného.

Otočí se a vidí Tita, jak si přikrývá uši rukama s hrůzou hledí k nebi. Tam se zjeví létající stín sedící na čemsi, co má rozměry draka, ale hmyzí nohy a místo hlavy jen hrozen očí. Spektra-přízrak, jeden z nejnebezpečnějších tvorů Divočiny, neboť se zjevuje jen těm, co jsou odsouzeni ke zkáze.  Will příliš pozdě seznává, že propadl jeho kouzlu také, a jeho kůň i on zamrzli na místě. Chce pomoci Titovi, ale bezmocně sleduje, jak lich-rytíř dorazí až ke kamarádovi a oba je obalí hustá bílá mlha. Elowen na něj křičí, ať neopouští moc. Mlha je lichovou magií, a je smrtící. Když opadne, mladík i kůň se zhroutí.  Will mu chce pomoci, ale jakmile sešlápne z mostu, nohu mu obalí úponky chladu.

Rowan se ho snaží odtáhnout zpět na most. Lich se zastaví metr od mostu a promluví k Willovi do mysli. Připoj se k němu. Pojď ke mně.  Will udělá další půlkrok, Rowan jej není schopná udržet.

Ve smrti je mír a vysvobození. Pojď ke mně.

Willova druhá noha opustí most a šlápne na zem. Okamžitě se po ní dychtívě vyplazí chlad. Je unavený, tak unavený… svět začíná potemňovat…

…když v tom vrazí do licha obrovský, nádherný jelen, jako beranidlo, jako obléhací stroj. Mohutným parožím jej srazí na zem a kopyty rozdupe na malé kousky.

Will a Rowan se rázem proberou. Svými meči sekají a dupají po zbytcích licha, aby jej sebesilnější magie nedokázala přivést zpět. Cerise dorazí na Sophosovi a utíká k Titovi. Jeho modré oči jsou mléčně bílé, a jeho kůže se nemocně leskne. Co hůře, lesklá vrstva začíná pobublávat.

Elowen jí říká, ať jde pryč. Je nutno ostatky zničit. Cerise křičí, že jej uzdraví, ale Elowen jí drsně vysvětlí, že mu pomoci není – naopak, už započala jeho transformace do dalšího licha-rytíře.  Během chvíle Elowen spálí Tita, jeho mrtvého koně, a zbytky rytíře na jemný popel.

Vše se seběhlo tak rychle.  Z kamaráda a bývalého vůdce jejich skupiny mladých nezbylo nic.

Elowen poznamená, že jedno musí Titovi nechat. Byl statečný a prokázal svou loajalitu hodnou Ardenvale, když zůstal jako zadní voj. Will má výčitky, ale Cado praví, že jak se objevil přízrak, nemohl už nikdo udělat nic. Titus není prvním, kdo přišel v Divočině o svůj mladý život, a nebude ani posledním. Z popela vezme jeho meč, zkroucený žárem, ale vcelku. Až jejich výprava skončí, dá jej jeho rodině.

Pak přemýšlejí, co s jelenem. Mají jej chytit? Rowan říká, že jim Zrcadlo řeklo, že je jelen dovede k jejich otci. Elowen na to namítá, zda to bylo přesně to, co Indrelon řekl. Je nutno být přesný.

“ ‚Najděte toho jelena a najdete vašeho otce,‘ – nebo jste mi snad nevěřila, když už jsem vám doposud asi dvacetkrát zopakoval?“ řekl Will co nejledovějším tónem. „Než zaútočil ten lich, viděl jsem jej spát pod květinami na úpatí vršku s obelisky.“

„Začarovaného. “ řekla Elowen zlověstně. „Probuzeného slunovratem. Nelíbí se mi to. Buď ho sem někdo zaklel, aby nás sem přilákal. Nebo to mělo jiný význam.“ 

Než stačí cokoliv dalšího udělat, zazní z druhého břehu ostrý hvizd. Jelen sebou trhne a rozběhne se přes obsidiánový most. V půli se zastaví a podívá se na ně. Will má pocit, že se chce za nimi vrátit, že přes ten most vůbec nechce. Hvizd zazní podruhé. Jelen zatřese hlavou, jako by se snažil setřást neviditelné jho z krku. Hvizd zazní potřetí, a jelen se rozběhne přes most a zmizí jim z očí.

*****

Rowan chce vyrazit za jelenem. Chce jet po nefritovém mostu, ale Elowen jí vysvětlí, že musí použít stejný, jako jelen. Nevedou totiž na stejné místo. A obsidiánový je nebezpečný. Nakonec se rozjedou společně. Elowen vysvětluje, že mosty v Divočině nefungují jako klasické kamenné, nejsou pevné, objevují se a mizí. Will dodává, že jsou vždy postaveny z jedoho z pěti materiálů – slonoviny, lapisu lazuli, obsidiánu, rubínu či nefritu. Elowen se usmívá a praví, že pokud Will výpravu přežije, byl by z něj obstojný vantresský rytíř.

Přejedou most a octnou se na obrovské louce kvetoucí omamnými vlčími máky, ocúny a konvalinkami. Jelen zde stojí, zalit slunečnými paprsky. Z vegetace poblíž se vynoří obrovský muž, s obří sekerou a ve špinavém oděvu lovce.

Rowaninou myslí projede ostrá bolest. Ví, že by toho muže měla znát, ale jakákoli myšlenka na to jí hrozí rozskočit hlavu. Will je na tom stejně. Znovu zazní ostrý hvizd. Jak muž, tak jelen zvednou hlavu, jako by je opět táhlo neviditelné jho za zdrojem zvuku. Muž zmizí v podrostu a jelen za ním.

Rowan a Will se snaží jít za nimi, ale před nimi se otevírá jen začarovaná cesta lemovaná kusy rozpadlých soch. Najednou stojí překvapeni před obří dračí zkamenělou hlavou, kterou viděl Will ve svých vizích. Našli onen amfiteátr, o kterém mluvila Elowen. A z něj jsou slyšet hlasy. Will a Rowan sesednou a vylezou na trny pokrytou zeď. Uvnitř amfiteátru hoří oheň, a kolem něj sedí osm elfů.

Rowan doposud poznala z elfů jen královnu Ayaru a některé její locthwainské dvořany, elegantně oděné a poněkud naduté. Tohle bylo zcela něco jiného. Elfové měli ve vlasech kvítí a listí, oděvy ze lnu a bodláčí, a bystré pohledy.  Ale nejvíce šokující byla přítomnost královny Ayary, stojící opodál jako prostá přihlížející. Má na sobě jezdecký oděv zdobený locthwainskými kalichy, a znechuceně se dívá na jednoho z mluvčích.

Mladý, krásný elf ohnivě navrhuje, aby zaútočili na Říši, když je nyní oslabena. Co je letos může zastavit, aby se vydali na Lov slunovratu do Říše a lovili, co chtěli – jako za starých časů?

„Hlupáku,“ odsekla Ayara. „Co bychom tím dosáhli, kromě terorizování obyvatel Říše?“

„Terorizují oni nás, se svými pravidly a výpravami. Stala ses samolibou, spokojenou. Stala se z tebe kolaborantka!“

Kolem rady zavířila magie v podobě sloupce prachu, který vypadal, že má Ayaru zbavit rovnováhy. Ona jej nedbalým gestem rozptýlila a pokračovala.

„Papouškuješ tady slova osoby, která se od podzimu potuluje po Divočině a ponouká nás k útoku. Podle zpráv od mých vyslanců je to cizinec. Proč mu důvěřuješ, Ilidone?“

„Protože má pravdu,“ zvedl Ilidon svůj luk k obloze. „Dnes začíná lov. A letos pojedeme tam, kam se nám zamane.“

Promluvila další elfka, na pohled stejně stará jako Ilidon, ale její slova měla váhu staletí. „Ayara má pravdu.“

Jasně že jí podpoříš, Aelfro!“ odsekl Ilidon. „Vždyť jste sestřenice.“

„Ty nerespektuješ prastaré klany a rodové vazby? Ayara ano. Proto s námi každý zimní slunovrat loví, ač je to v Říši zakázáno. Jídlo, které na konci lovu spolu sdílíme, naše klany svazuje dohromady. Spojuje zemi a nebe. Tak to vždy bylo. Tak tomu vždy bude.“

„Dávno předtím, než ses narodil, pískle,“ ušklíbla se Ayara.

Aelfra jí naznačila, aby mlčela, a otočila se k mladému elfovi. „Měl by ses ptát, odkud ten cizinec přišel a ke kterému klanu patří. Nikdo ho nezná. A co je horší, přináší s sebou hnilobu a zkázu, která ničí Divočinu. Copak jsi neviděl ta mrtvá zvířata a zeleň, stižené kletbou, kterou nikdo z nás nepoznává? Není to náš přítel, Ilidone.“

„Nemusí být náš přítel! Stačí, když bude náš spojenec. Když je Nejvyšší král nezvěstný a dvory si navzájem nevěří, udeřme! Vezměme si zpět, co je poprávu naše!“

Aelfra udeřila do země násadou svého kopí, zdobeným listy z mědi a stříbra. „Dávej si pozor na to, co si myslíš, že víš! Jsi příliš mladý, aby sis pamatoval, co následovalo, když jsme se stáhli do Divočiny. Navíc, ten cizinec prohlašuje, že začaroval Nejvyššího krále, ale nedokáže ho předvést. Nejsem proti tomu vzít si, co nám patří. Ale musím mít záruku, že nás rada cizince nepřivede ještě do něčeho horšího.“

„Navrhuji pokusit se o přátelskou návštěvu Ardenvale,“ řekla Ayara. „Myslím si, že nebylo nikdy vhodnější doby k pokusu o navázání přátelštějších vztahů s královnou Linden. Pokud bychom dokázali najít Algena Kenritha a vrátit jej na trůn, možná by pak naši lidé- „

Ilidon vyskočil na nohy a pohrozil k ní lukem. „Usmiřovat se? Vzdát se? Nikdy!“ 

Hádka pokračuje, ale Rowan je vyrušena chocholatým orlem, který přistane na větvi kousek od nich a zvědavě si ji prohlíží. Dá signál Willovi, pak opustí své posty a vracejí se.

Teprve až jsou dostatečně daleko, začínají hovořit o tom, co viděli. Ayara se sem musela dostat před nimi, zřejmě ji poslal portálem Yorvo, ještě než ráno přišli. Chápou, že Ayara skutečně každý zimní slunovrat opuští svůj trůn, aby se účastnila zapovězeného lovu, a ctila tak tradice své rasy, ač to zákon Říše zapovídá.

Zajímavější je ale informace o cizinci, který podle všeho cestuje Divočinou a ponouká elfy k útoku, dokud je Nejvyšší král nezvěstný. Ayara chce vyjednávat s Matkou, ale to teď nepůjde. Rowan navíc znervózňuje i orel – příliš moc připomínal cvičené jestřáby z Garenbrigu, bezpochyby je někdo pozoruje. A navíc musí najít toho jelena, nepřiplést se  k elfímu lovu, na který se chystají, a to vše do soumraku. Will ji najednou zarazí a ukáže před sebe.

Před nimi je mýtina a na ní rozpadlá mramorová věž. Z lián a kamení je tu postavená nápodoba trůnu, na které se uvolněně rozvaluje muž. V ruce má lebku, kterou s pobaveně zadumaným výrazem studuje. Když přijedou blíže, zvedne pohled a oči se mu rozšíří překvapením.

„Rowan a Will Kenrithovi!“ vyhrkl až přehnaně překvapeně. „Co vás sem přivádí?“

Rowan proběhla za očima ostrá vlna bolesti. Přikryla si je rukama a měla pocit, že snad prasknou. Pak bolest opadla. Zamrkala. Will vedle ní na tom nebyl o moc lépe, vypadal omráčeně a z koutku úst mu tekla slina. Konečně promluvil.

„Lorde Oko?“ pronesl váhavě.

 

 

Pokračování příště

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď