Trůn Eldraine – Zmatečná výprava, část III

Milí kamarádi, dnes budeme pokračovat v příběhu Throne of Eldraine, který jsme zahájili zde překladem ochutnávkové kapitoly e-booku Zmatečná výprava a pokračovali minule, kdy došlo ke zmizení Nejvyššího krále.

 

<<<<Díl druhý

 

ČÁST DRUHÁ: ZIMA

Nad hradem Ardenvale zuří už několik dní bouře. Přišla první zimní den a zatím nejeví známky slábnutí.  Poryvy větru jsou tak mocné, že lidé mají pocit, že se celý zámek chvěje, což je vzhledem k jeho poloze na pevné skále vyloučeno. Lidé jsou v hlavním trůnním sále, kde je relativně teplo. Královna Linden sedí na prosté dřevěné židli, kousek za a nad ní je prázdný trůn Nejvyššího krále. Nad trůnem pak visí meč. Vypráví se o tom, jak jeho  ornamenty kdysi zářily zlatým ohněm, ochranným kouzlem vpleteným do meče samotným Výpravníkem nestvůrným.  Během honby za splněním Nejvyšší výpravy bylo ale jeho kouzlo spotřebováno. Nyní zde visel jako připomínka toho, že spravedlivý, loajální a čestný jedinec splnil poslání a stal se hodným vládnout coby Nejvyšší král.

Samozřejmě, Výpravník musel darovat čarovný meč také druhé osobě, která se o výpravu za Nejvyšším trůnem pokusila, ale zde visel jen jeden Vzal si jej zase od Linden zpět, když svou výpravu nedokončila?  Má ho královna někde zamknutý, aby nejitřil vzpomínky? Nikdo to nevěděl, a když se dvojčata jednou jedinkrát zeptala, bylo jim rodiči jasně naznačeno, že to je věc čistě mezi nimi dvěma a Výpravníkem.

Královna má hodně práce. Čeká zde na slyšení několik delegací, kvůli věcem, které se dějí v říši. Věci se kazí od té doby, co Nejvyšší král beze stopy zmizel při procesí nedaleko Beckborough. Jako by se Divočina snažila vzít zpět to, co jí Říše odepřela. Útoky rudokápníků, čarodějnice, která proklela celou vesnici v Emberethu – a tamní rada místo řešení problému tráví čas diskusemi, kdo zavdal příčinu jejímu hněvu. Linden se snaží vše řešit, ale občas její pohled zalétne na okamžik k prázdnému trůnu.

Will potká svou sestřičku Hazel, která je něčemu na stopě. Svým prakem sestřelí něco, čeho se v koutě bála trojice dětí, a Will překvapeně objeví mrtvou drobnou vílu. Víla se rozsype, ale zbude po ní zbraň, špička pera zasazená do dřívka.  Will je překvapen jejich troufalostí – kdyby tu byl Nejvyšší král, fae by se nikdy neodvážily mezi zdi hradu. O něco později Will vyslechne rozhovor dvou strážných, kteří mají konspirační teorie o tom, že Linden nechala svého manžela  zmizet, aby konečně mohla vládnout jako Nejvyšší královna. Dokonce nahlas přemýšlejí o tom, že kdysi zabila matku Willa a Rowan, aby získala Kenritha pro sebe a mohla vládnout aspoň jako jeho choť, čekající na svou šanci, která možná nyní přišla. Will se rozzuří, vyběhne z úkrytu a dá mu do zubů. Stráže se ale nechtějí prát s královským synem, a tak to nikam neeskaluje. Jen jeden ze strážných na něj přes ramenou houkne, že to, že nějaké dohady a drby nedorazí až k jeho uším, neznamená, že mezi lidmi nejsou a že se lidi nezajímají. Teprve až odejdou, otevře Will pěst, ve které svírá vílí minizbraň, a přemýšlí, zda nepřispěla k jeho sníženému sebeovládání.

Hazel se samozřejmě nelíbí, co pánové říkali. Ptá se Willa, co měla znamenat ta slova o zabití jejich pravé matky. Will jí vysvětluje, že ačkoli byli oba dva, Otec i Matka, Výpravníkem vybráni, neputovali vždy spolu, a Algenus takhle jednou potkal ženu, která ho údajně milovala. Stalo se, že spolu zplodili dvojčata, a ačkoli ji nemiloval, zůstal s ní, protože to byla věc cti. Pak ale byla žena zabita, a jediná matka, kterou Will zná a uznává, je žena, která je vychovala, Linden.  Pak jdou hledat Rowan.

Ale jak jdou, Will pořád přemýšlí o tom, co právě slyšel. Proč jeho rozhodná, odhodlaná matka zůstala u čtyř a neusilovala o poslední rytířský titul, který by znamenal její korunovaci nejvyšší královnou? Ač to bylo pro ni typické, řešit krizi, kterou nezavinila, měla hodně pomocníků, kteří jí s dětmi pomáhali. Titul z Garenbrigu jí král Yorvo udělil, když jim byl rok, ale pátý titul – z Emberethu – už nezískala. Kdyby se tak stalo, mohla vládnout po boku Algena jako Nejvyšší královna, nikoli jen choť Nejvyššího krále.

Algenus dokončil Nejvyšší výpravu krátce po jejím návratu z Garenbrigu, byl korunován Nejvyšším králem, a ona už nikdy nevyjela. I tak ale byla myšlenka, že se toho vzdala, nebo že ji dokonce Otec přesvědčil nepokračovat, šílená. A nebo ji snad samotný Výpravník zbavil své přízně? Samé otázky, a v králově nepřítomnosti se začíná ptát čím dál víc lidí.

Rowan najdou ve zbrojírně, jak si brousí meč. Je tu i Titus a Cerise. Will jim říká o zabité fae, a že očividně Divočina nerespektuje královnu tak, jako Nejvyššího krále.  Rowan souhlasí, a proto říká, že půjde otce najít, a Will s ní. Dnes mají osmnácté narozeniny, a mohou tedy vyrazit na svou výpravu.  Najít svého otce, to je jejich výprava a úkol. Titus se jí ptá, proč si myslí, že uspějí tam, kde pohořelo mnoho rytířů.  Rowan trvá na tom, že odejdou teď, když je královna zaměstnána, aspoň si ušetří scény.

Cerise a Titus se rozhodnout jít s nimi, koneckonců je pojí pouto již od doby, kdy společně spadli do vodního příkopu a navždy to zůstalo jejich tajemstvím. Cerise se ptá, zda mají plán. Will na to odpoví, že první musí do Vantressu. Titus opět zrudne a ptá se Willa, proč si myslí, že uspěje tam, kde stovky jiných rytířů selhalo (získat od Indrelona odpověď na to, kde je král). Will na to, že má lepší tajemství.

„Wille, už jsem ti zabalila. Vyrazíme, dokud je dvůr zaměstnán nejnovějšími problémy. Hazel to vyřídí Matce, aby se o nás nebála.“

„Matka se o vás bude bát vždy, protože to je břímě, které matky nesou s každým dechem, každým dnem.“

Ani blesk by neměl takový efekt jako pár klidných slov královny Linden. Je tu zcela sama. Rowan vzdorně vyhrkne, že jim nezabrání v odchodu – ale Linden to ani nemá v úmyslu. Jsou dospělí a mohou jít, stejně jako to učinila kdysi na své osmnácté narozeniny ona. Je jí jen líto, že chtěli odejít bez rozloučení.

Rowan ještě chvíli nejistě stojí, ale pak se jí vrhne do náruče. Will ji obejme také, a varuje ji, co o ní lidé říkají. Ale královna to ví. U vrat na ně už čeká Cado na jeho věrném gryfovi. Královna je žádá, aby ho nechali s nimi jít alespoň do Vantressu.  Cado nese královu ztrátu těžce. Je to jeho věrný a nejstarší přítel, a tu noc s ním nebyl, když bylo třeba. A navíc ten, kdo je za jeho zmizení zodpovědný, využil jeho tvář. A i Linden bude klidnější, když je přece jen doprovodí skutečně zkušený rytíř.

Pak je políbí na čelo, jako když byli malí a zaháněla zlé sny. Ještě když opouštějí hradby vstříc neznámu, cítí Will její polibek…

****

Jakmile opustí vnější brány hradu, sněhová bouře rychle utichá. Když se obrátí, zjistí proč. Kolem hradu víří tornádo sněhu, které jako by jej chtělo vyrvat z podloží, a nikoli přirozené. Na jeho vrcholu se honí dokola dva ledoví drací, kteří vytvářejí magický vír, který by jakoukoli jinou budovu dávno rozbil.  Podle Cada to ale není vyloženě útok z Divočiny, draci neslouží nikomu, než sobě. Prostě jen cítí absenci moci, a tak se pokusili na hrad zaútočit. Až se znudí, odlétnou.

Cesta je vede na opačnou stranu, než od Skleněného plesa a Beckborough. Po cestě potkávají vesničany a pomáhají jim, tu Cerise léčitelstvím, tu pomohou postavit palisádu. Jedna ze starších žen říká, že pokud nebude Nejvyšší král nalezen, vrátí se elfové a budou znovu vládnout svým zlým a krutým způsobem.  Dále na cestě zase potkají skupinu uprchlíků, která musela opustit vesnici tyranizovanou zlobrem.  Na vesnici a zlobra za chvíli narazí, a strhne se boj.  Will a Rowan jej na chvíli paralyzují svou kombinací ohně a ledu, Titův útok skončí nešťastně – jeho kopí se zachytí za zlobrův opasek a vymrští jej ze sedla. Než jej zlobr stačí rozdrtit, přistane mezi nimi Cado na gryfovi. Zlobr se obrátí a zaútočí na Cerise, ale její jednorožec Sophos se pouze rozkročí a skloní hlavu. Zlobr se nabodne na jeho roh. Bestie řve a snaží se osvobodit, ale z jednorožce vyšlehne vlna surové magie, a zlobr umírá.

Skupina se sbírá z právě prožitého, když se ozvou polnice a na okraji návsi se objeví skupina lidí v modrošedých oděvech Vantressu. Jejich vůdkyně gestem pošle ostatní prohledat okolí.

„Jsi to ty, Cado? Zpátky na další kolo zbytečných pokusů promluvit s Indrelonem?“

Cado zrovna klečel u Tita, ale vstal a popošel k ní. „Á, Elowen. Měl jsem vědět, že dorazíte příliš pozdě na to, abyste k něčemu byli.“

„Ha! To mi povídej. Ale co to bylo za vědmomágyni, co zachránila tvé fešácké pozadí, když tě rytíř-lich zahnal do kouta na Skalách Zášti?  Viděl jsi ještě nějaké další?““

„Vědmomágyně? Na Skalách zášti?“

„Ne, ty hloupý. Zlobry. Tohle je čtvrtý útok tento měsíc. Tolik najednou, to je divné.“ 

Žena se pak ptá, co jsou dvojčata zač, a zda s sebou nepřivedla toho zlobra. Will je překvapen, proč by to dělali? Jsou z Ardenvale.

Žena sesedne a přijde k nim. Má krátké vlasy, její vantresský plášť je obnošený a záplatovaný, na krku má náhrdelnícj z trojúhelníkových drahokamů a také ošklivou jizvu.

Cítím z vás čarodějnické uřknutí,“ řekla, zhluboka se nadechuje. „Staré a slabé, překryté magií Ardenvale. Znám vás?“

Proč byste měla?“ odpověděla Rowan, které se nelíbila ani ženina vlezlost, ani to, co říkala. „S čarodějnicemi nemáme nic společného.“

„No možná ne, ale uřknutí jsou moje specialita. Jedno na mne seslali, když jsem byla dítě, víte?  Jak zajímavé! Moc si podobní nejste, ale je mezi vámi hluboké a neviditelné pouto, jako byste snad sdíleli jeden život. Dvojčata, a obě uřknuté! Jak fascinující!“

Cerise uzdraví Tita, Cado a Elowenini rytíři spálí mrtvolu zlobra a všichni vyrazí směrem k Vantressu. Elowen později popojede k dvojčatům a řekne jim, že už přišla na to, kdo jsou, a že musí být starší děti Nejvyššího krále. Pak hovoří o tom, jak se v Říši šíří nepokoj, a každý dvůr se propadá hlouběji do vlastních problémů. A ta tajnůstkářská intrikující královna v tom nepomáhá. Rowanina ruka zaplane bleskem, když to slyší, ale Elowen nenuceně pokračuje o královně Ayaře z Locthwainu, která prý vyslala poselstvo ke Kruhu starších, údajnému vládnoucímu tělesu elfů, kteří zůstali žít v Divočině. Snaží se snad využít Kenrithova zmizení? Rowan namítá, že se Ayara zřekla svého druhu a přijímá vládu Říše, na což se jí Elowen zeptá, zda si je opravdu jista – a také, zda tuší, kam královna Ayara mizí na tři dny o každém zimním slunovratu.

Pak se obrátí na Willa. Prý má v očích otázky a v srdci tajemství. Takový malý uřknutý tajnůstkář. Will se diví,. proč pořád opakuje, že jsou uřknutí, na což mu Elowen odpoví, že říká jen to, co vidí. Pokud s nimi o tom jejich rodiče nemluvili, není ona v pozici říkat více. Pak se Willa zeptá, zda je taky jen „bouchač“ jako jeho sestra. Na to jí řekne, že by chtěl usilovat o vantresský titul. To by bylo fajn, říká Elowen, zejména pokud sestra bude usilovat o Embereth, jediný, co chybí její matce. Rowanino místo v radě Emberethu by se mohlo hodit, zejména pokud se Nejvyšší král nikdy nenajde.

Dvojčata jsou ještě hodně v šoku i později, z jejíh řečí a způsobů. Přesto ale začnou přemýšlet o jejích slovech o uřknutí, a zda v jejich životech není skutečně něco, co neví. Vždyť jim ani nikdy neřekli, jak přesně jejich rodná matka zemřela. Pouze že to bylo tragické a v Divočině. Co když tam hrálo nějakou roli uřknutí a jim to neřekli?

Počasí přechází v sychravé mrholení, a výprava doráží k břehům jezera Lochmere. U jeho břehu se na pilířích tyčí hrad Vantress. Chuchvalce mlhy plují nad šedavou hladinou, ze které Rowan nedokáže odhadnout, zda je pod ní vody po kolena nebo zda by se v ní ukrylo celé Ardenvale. Titus praví, že zde raději počká, a Elowen si vzpomene, že ho už viděla – měsíc po králově zmizení, společně s „hlučnou tlupou“ z Ardenvale, kterou Indrelon odmítl přijmout.

Cesta k hradu probíhá na bárce tažené undinami, místním druhem ženských merfolků. Cado raději letí (podle Elowen proto, aby neriskoval setkání se svou „láskou“, které vděčí za svou jizvu přes oko). Rowan cesta není moc příjemná, její vznětlivá povaha je celkem antitezí všeho, co Vantress a jeho chladné vody představují.

Elowen říká, že není času nazbyt. Po cestě vidí debatující hloučky lidí a vantresské rytíře. Elowen je vede do srdce zámku, kde je komnata s velkou kruhovou vodní nádrží překlenutou kamenným molem. Je zde Cado, klečí u dvou sloupů značících začátek kamenného schodiště, které sestupuje pod hladinu. Když se přiblíží, vstane a povzdechne si. Elowen se jej ptá, zda jej Indrelon odmítl přijmout.

Will si klekne k vodě a řekne, že má tajemství. Rowan mu vyčítá, že to nejsou ceremoniální slova, co se učili, ale Will jí řekne, odkdy zrovna ona drží na ceremonie. Říká, že si je jist, že tohle tajemství ani Indrelon nezná.

Voda zareaguje okamžitě. Začne se vlnit a postupně opadává, schod po schodu, až odhalí točité schodiště vytesané do stěn studnovité prohlubně. Sestupují stále dolů až do obří umělé jeskyně lemované vodopády, jejichž hluk je ale odcloněn magií. Po kamenném můstku se dostanou na kruhovou plošinu. Odsud mohou mluvit k Indrelonovi, obrovskému kamennému oblouku vytesanému do tvaru vantresské klíčové dírky, symbolu vědění, které lze odemknout.  Rowan polkne. Jak si mohli myslet, že jsou hodni setkání s něčím tak prastarým? Will chce promluvit, ale než tak učiní, v oblouku se zableskne a kapky vody a světla ztuhnou v plochu zrcadla, kde se i s bratrem vidí. Pak Indrelon promluví.

„Rowan Kenrith a Wille Kenrithu. Algenus z Kenrithské Lhoty je váš otec a Linden  z Kenrithské Doliny vaše matka. Zplodilo vás uřknutí čarodějnice a zrodili jste se z krvavé smrti, ale vychovala vás láska a oddanost. Co mi nesete za tajemství,“

Rowanina slova byla venku dříve, než se nadála. „Uřknutí čarodějnice? Co to znamená?“

„Je toto tvá otázka, Rowan Kenrith? Řekni mi něco, co neznám, a odměním tě odpovědí.“

Will jí lehce přišlápl nohu. „Máme jen jednu šanci, Ro. Nepokaž to.“

Po pár slovech o tomto tématu Indrelon potemní a voda začne stoupat.

„Nejsme tu kvůli našemu narození.“ vyhrkl Will. „Znám něco, co ty ne, Zrcadlo. Na oplátku chci vědět, co se stalo s naším otcem a kde je, abychom ho mohli najít.“

Indrelon se uklidní a rozhostí se hrobové ticho. Will polkne a pak stejně jako v zahradě nechá svou ledovou magii zapůsobit na louži vody, která zbyla na plošině. Voda ztuhne v ledové zrcadlo a to se otevře v okno vyvolávající závrať. V něm se zjeví

zářící měsíc zkroucený do groteskního tvaru

co se proměnil do o čelistí lebky draka vysoké jako dům a zatarasující lesní cestu, otevřených dokořán

do tmavého tunelu na jehož konci byla osoba bez tváře na obří větvi, která se najednou pustila a začala slézat po lanovém žebříku stále níže a níže, podél dalších a dalších větví, jako by neexistovalo nic než ten strom velký jako celý svět

pak se zavlnila a proměnila se v obraz rytířů v zářivých brněních, kteří najednou rozepjali zářivá křídla a vzlétli vstříc ostrému větru

ale zář křídel pohasla a obraz ztemněl, kromě kopí tak černého, že vysávalo všechno světlu, všechnu existenci

Najednou jim do tváře udeřil ledový vítr. V oblouku se zablesklo a zářivé linie spletly obraz coby odpověď na Willovu otázku.

Objevila se mýtina, a její divoké okolí nezavdávalo pochyb o tom, že jde o místo v Divočině. V jejím středu stál pahorek se dvěmi obelisky ze slonoviny se znaky, které nešly z takové dálky rozpoznat. Přímo mezi nimi vycházelo slunce. Blíže k nim se v podrostu pohnulo něco obrovského, jen se vynořit ven.

U paty pahorku, osvícen paprsky slunce, stál nádherný jelen.

„Najděte toho jelena a najdete vašeho otce,“ pravil Indrelon.

Dvojčata na sebe zmateně pohlédla. Zrcadlo ztemnělo. Kolem nohou jim začala vířit voda. Ztišující kouzlo pominulo a vodopády začala burácet. Rowan a Will se rozběhli ke schodům.

Indrelon promluvil. Ale odpověď Kouzelného zrcadla jim zanechala více otázek, než měli předtím.

 

Pokračování příště…

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď