Trůn Eldraine – Zmatečná výprava – část II.

Milí kamarádi, dnes se podíváme na druhou část příběhu Throne of Eldraine, který jsme zahájili zde překladem ochutnávkové kapitoly e-booku Zmatečná výprava.  Seznámili jsme se s Okem a jeho „Psem“, a Rowan jsme opustili v okamžiku, kdy hledala svého bratra Willa na nádvoří…

 

 

 

 

<<< Díl první

 

…a sledovala cestu, která z Ardenvale vede skrze pláně dál a dál, hlavně pryč. Blonďatou hlavu svého bratra nakonec spatří v zahradě na jedné z nižších teras. V tu chvíli zazní polnice, otevře se brána hlavního zámku a společně vycházejí král Algenus Kenrith a královna Linden. Rowan běží ke svému bratrovi. Ten na její volání nereaguje, stojí u pítka pro ptáky a pozoruje jeho hladinu, kterou svou ledovou magií zmrazil. Nevidí tam ale svůj odraz, nýbrž jakousi podivnou vizi v mlze, jako kdyby společně stáli na vrcholu hory a dívali se do dáli.  V rychlém sledu se v odrazu vystřídají

nehostinná krajina plná písečných dun pod nafouklým měsícem

obrovská dračí lebka

postava ve stínech sedící na ohromné větvi

rytíři v blyštivém brnění ženoucí se na křídlech vpřed

…a už nic, protože jej Rowan chytne za ruku a vize zmizí. Rowan mu vysvětluje, že je čas jít, Will se diví, proč mu to neřekla dříve. Dvojčata uhánějí ke dveřím, ale zjistí, že je někdo v zahradě zamkl. Než se dostanou oklikou k bráně, je procesí pryč. Rowan je vzteky bez sebe. Will se jí snaží vysvětlit, že měl podivné tušení, a proto zkusil svůj obvyklý trik s ledovým zrcadlem, které mu občas zjevilo něco zajímavého. Tentokrát ale byla vize podivná. Will si ani nemyslí, že místa, které viděl, patřily do Říše. Rowan je to jedno. Říše, Divočina, ať je to kde je, neuvidí to, a jen kvůli němu.

“Říše, Divočina, tobě je to jedno. Máš rád Ardenvale. Jsi tu spokojený. Ale já ne. Víš, že mne Matka nenechá jít nikam samotnou, pořád tě mám u sebe jako kouli u nohy. Kdybych tě aspoň jednou mohla nechat za sebou, ty věčně snící ptačí mozku!“

„Ptáci jsou velmi inteligentní.“

„Tak to přirovnání beru zpět!“

„Zdálo se mi, že poznávám vaše hlasy, mé děti. Když už se musíte hádat, nedělejte to na veřejnosti.“

Rowan se narovnala, jako by jí ten  vznešený hlas vyrazil všechen vzduch z plic. Ona i Will se otočili, jakoby byli svázáni jediným provázkem, za který někdo zatáhl, a zjistili, že stojí tváří v tvář tiše majestátní královně Linden. Byla oděna v nádherné stříbrnobílé róbě, jejíž rukávy byly ozdobeny plamenným kruhem Ardenvale, klíčovou dírkou Vantressu, kalichem Locthwainu a kladivy Garenbrigu, všemi dvory, kde získala rytířský titul.

Královna je zde i se svými mladšími dětmi, synem Erecem a dcerou Hazel.  Jediné, co řekne, je „následujte mne.“ Společně dojdou do jejích komnat, kde královna usedne ke stolu a čeká. Rowan to nevydrží a začně mluvit, ale královna ji usadí. Nedala jí svolení. Připomene jim pět ctností, kterými se Říše řídí, a také to, že obzvláště ona a král jsou povinni se jimi řídit. Rowan a Will jsou navíc královské děti, a spočívá na nich zrak celé říše. Nelze jim dávat privilegia, která jiní nemají. Například dovolit jim jet na výpravu před jejich osmnáctými narozeninami. Pak jim dá už poněkolikáté stejnou lekci. Kdysi vládli Říši elfové, nechali v ní řádit lecjaká zlá kouzla, a poddaným nabízeli ochranu, když se jim podvolí. Nyní Říše funguje na zcela jiném principu a elfové pokračují ve svém způsobu života v Divočině. Také jim připomíná, že je snadné myslet si, že kdo se narodil na hradě, je více než prostý rolník – a přece jak ona, tak Algenus jsou původně prostí lidé z ardenvalského kraje Kenrith, které si tajemný Výpravník nestvůrný zvolil pro pokus o Nejvyšší výpravu, a nikoli žádné šlechtické dítě. Algenus zkompletoval všech pět rytířských výzev ze pěti dvorů a stal se Nejvyšším králem. Linden mohla dosáhnout téhož, ale výprava za posledním titulem byla narušena tragickou událostí, která ji donutila odložit a nakonec zcela opustit pokus o získání emberethského titulu. Byla tak „pouze“ ženou Nejvyššího krále, zatímco mohla být jemu rovnou Nejvyšší královnou. Ale pokud toho kdy litovala, nenechala to na sobě znát.

Linden je přesvědčena, že dvojčata jsou stále příliš nezodpovědná. Nesouhlasila s tím, že jejich otec povolil jejich inkognito účast na procesí, pokud dodrží vše, co po nich chtěl. A koneckonců to nedodrželi, nebyli včas tam, kde měli být. Protože si podle ní mysleli, že pro ně nebudou platit tak přísná pravidla.

Jsou přerušeni komoří, která přinese Linden zprávu o útoku rudokápníků na vesnici Wesling. Královna sundá svou ozdobnou róbu a připravuje se, že pojede věc vyřešít. Jakmile se za ní zavřou dveře, Will si oddechne, že to nebylo tak hrozné, jak být mohlo.

Rowan je to jedno. Prohlásí, že pojede za procesím. Bude to akorát potřeba přejít kolem Skleněného plesa, které musí procesí náročně objíždět, oni je doženou pěšky a přidají se, než kdokoli cokoli pozná. Po chvíli váhání Will souhlasí.

***

O nějakou dobo později Will přemýšlí o tom, že Rowaniny nápady vždycky znějí rozumně, než se přijde z první ruky na to, že nefungují. Jsou hodinu cesty od Ardenvale, u osady Wealdrum ve stínu horského štítu Obrovy čelisti. Kolem nich je zdupané a zakrvácené pole,  kde rudokápníci zmasakrovali a odtáhli pryč nebohého rolníka. Rowanin nápad jít pěšky přes Dusivý buben, menší lesnatý vršek tvořící sedlo mezi Obrovou čelistí a Korunním štítem, mu přijde jako bláznovstvi. Les je tam neobyčejně hustý a místní říkají, že je to vlastně kousek Divočiny, který se nepodařilo říši si úplně podrobit, maximálně jej udržovat v šachu.

Rowan namítá, že není tak široký, a že tamtudy loni jeli. Ano, namítá Will, ale s Cerise, Titem, a 15 rytíři. Nyní jsou sami a pěšky. Rowan na to nehledí a běží kupředu. Will se na chvíli zamyslí. Jeho snem je jednou jet do Vantressu, vyměnit si pár tajemství s Kouzelným zrcadlem Indrelonem, a získat tamní titul. Vantressané si cení vědění, a Will je zvědavý. Vždy se chtěl podívat do Divočiny a zjistit pár jejích tajemství. A zkusit přejít její úzkou výspu obehnanou Říší je fajn a celkem bezpečný způsob, ne?

Když přijdou blíž, konsternovaně hledí na neproniknutelnou hradbu větví a trnů. Už si chtějí prosekat cestu skrz, když se najednou před nimi zjeví mechem pokryté schody vedoucí přímo do lesa. Po nich pomalu sestoupí zářící postava sedící na stejně zářivém jelenovi. Archon. Pak se rozptýlí jako zlatý prach ve vzduchu, ale schody zůstanou. Rowan se rozběhne vpřed. Je jen čtyři kroky před ním, ale stíny ji ukryjí a Will ji dožene až o kus dál, na podivně ztemnělé mýtině. Rowan je zmatená. Už měli být skrz. Je tohle hřeben? Kolem nich je naprosté ticho, ani ptáci nezpívají.

A pak vypukne mela. Dvojčata jsou napadeni smečkou rudokápníků. Jejich šermířské umění a kombinace blesků a ledu si se sedmi útočníky poradí. Otřesená dvojčata si sotva vydechnou a mýtina kolem nich najednou zesvětlá a promění se na normální živý les. Po mrtvolách není ani památky. Stojí skutečně skoro na hřebenu, k němu (a druhému kraji lesa) je to asi třicet metrů. Ale kolem se začnou ozývat hlasy – vrčení a pištění dalších rudokápníků. Mnoha. Opodál se navíc pohne něco obrovského, a Will má pocit, že zahlédl odlesk na přilbě. A pak to uvidí – mohutnou postavu s kožešinovým pláštěm, v ruce masivní sekeru.

Will a Rowan se dají na útěk.

***

Prodírají se ke kraji lesa, ale jakmile ho dosáhnou, zjistí, že je něco hrozně špatně. Není zde pozvolně klesající úbočí, jak si jej pamatují z druhé strany, ale útes s převysokou stěnou. Jsou v pasti. Za zády se jim ženou rudokápníci, a z podrostu vyjde ven i postava, kterou viděli. Je to člověk, i když jen sotva. Oděn ve špinavý kožešinový plášť zdobený zažloutlými tesáky, hruď holou kromě koženého pásu, sukně z velkých plátů vydělané kůže. A sekera velká jako sama Rowan. Dvojčata ho vyhodnotí jako větší hrozbu a vyšlou na něj ledovo-bleskový úder, který mu neublíží. Pak je napadnou rudokápníci. Jejich zápach je pronikavý a nepříjemný. Chvíli poté, co Rowan zasáhne nůž jednoho z goblinů, se ozve hedvábný hlas.

„Pse, pomož těm dětem, než je ti goblini rozsekají na kousky. Z toho smradu se mi dělá zle.“

Několik mávnutí sekerou a je po všem, padají jako klasy podťaté kosou. „Pes“ zmizí do lesa pronásledovat ty, co přežili. Koutkem oka zachytí pohyb, a na kámen před nimi se vyhoupne mladý muž.

Ne, není to muž, tedy člověk. Jemné rysy jeho obličeje a tvar uší naznačuje elfí krev. Jeho pleť je šedá, ale jednu ruku má modrou, jakoby obarvenou borytem. Ač to původně vypadalo, že má na očích modrou masku, i to je jen barva.

Obrátil svůj přívětivý pohled k dvojčatům. „Buďte zdrávi, přátelé moji. Omlouvám se za vměšování. Doufám, že vás přítomnost mého pomocníka neznepokojila. Byli jsme těm odporným bytostem na stopě, když zachytily cosi, co jak nyní vidím, byl váš pach. „

Lehce se uklonil, chvilku počkal, jakoby se přesvědčil, že jsou doposud stále až moc v šoku na to, aby odpověděli, a pak pokračoval. „Říkají mi Oko. A jak se jmenujete vy?“

„Vy musíte být z Locthwainu,“ vyhrkla Rowan, zatímco zírala na cizince a teprve teď jako by sama sebe přesvědčila, že není jen zjevením.

Will ji důrazně šťouchl loktem pod žebra. „Jsem Will. Tohle je má sestra Rowan. Zachránili jste nám život, Oko. Vám a vašemu společníkovi patří naše nejhlubší díky. Jsme vašimi dlužníky.“

Oko si je prohlíží a říká, že mu jsou povědomí, ale nemůže je zařadit. Rowan odvětí, že je musel vidět v Ardenvale při chystání se na procesí.  Oko pak zavolá na svého „Psa“, a přikáže mu, aby nikdy za žádných okolností těmto dvěma neublížil. Rowan je zraněná na ruce od otrávené čepele, rozhodnou se tedy, že společně zkusí dohnat procesí. Rowan je více  než sdílná, a Oko toho zdařile využívá.

***

Čtveřice cestuje lesem. Will zpovzdálí sleduje Rowan a Oka před sebou. Jeho sestra prakticky nezavře pusu, a Will, mezi jehož klasické metody patří nechat druhou stranu mluvit a případně prozradit víc, než se ptá, je obezřetný. Rowan je pro to ideální cíl. Sám se proto snaží aspoń navázat kontakt se „Psem“, ale moc se mu to nedaří. Lovec na sebe nenechá dokonce ani sáhnout, když jej Will chce varovat beze slov. Namísto toho si nakonec začne hvízdat uklidňující melodie, jako „Statečný lovec ze Stříbrné hory“ nebo „Kvetoucí růže“.

Rowan pořád mluví, a Will přemýšlí. Na lovci mu je něco divného, jednak jeho poslušnost Okovi působí uměle a vynuceně, jednak mu připomíná podivným způsobem místa z jeho vize, o kterých si doposud myslel, že jsou jen v jeho mysli.

Oko mezitím hovoří s Rowan o Locthwainu a Garenbrigu. Na konci poznamená, že zákony Říše jsou zajisté míněny tak, aby zlepšily život všech. Jakmile začne být kolem příliš civilizace, Oko a Pes se chtějí rozloučit.

Okův úsměv měl tajemnou auru. Upřel pohled na Rowan a pak na Willa, jako by si je chtěl silou vůle přitáhnout blíže. „Nemusíte mi děkovat, mí přátelé. Opravdu nemusíte o našem setkání dále přemýšlet, nyní když se loučíme.  Máte své povinnosti a poslání, stejně jako já. Dozvěděl jsem se od vás tolik věcí, které  mi mé zdejší poslání usnadní víc, než jsem čekal. Mé upřímné a hluboké díky.“

„A co je to za poslání?“ zeptala se dychtivě Rowan, nakláněje se k elfovi. 

„Nic, co by vás zajímalo. Můžete na to v klidu a úplně zapomenout.“ Oko si otřel krůpěje potu, které mu zbrotily čelo.

Pak se rozloučí a Will doslova odtáhne Rowan pryč. Po cestě k místu průjezdu procesí jí hubuje, jak je ukecaná, ale Rowan si myslí, že jí prostě závidí, že si jí cizinec všímal více, než jeho. Willovi se ale nelíbí způsob, jakým se Oko choval ke svému „Psu“, a i další věci.

O chvíli později už sledují v davu průjezd procesí, v jehož čele jede eskorta rytířů a jejich otec, oděný stejně jako jeho rytíři, jen s tenkým zlatým kruhem ve vlasech. Po boku mu jede jeho věrný pobočník Cado. Po boku má prostý meč v koženém pouzdře – jeho bájný meč z výpravy darovaný mu Výpravníkem nestvůrným visí jako ozdoba v Ardenvale. Král vypadá stejně potěšen z reakcí obyvatel Beckborough, jako oni z toho, že vidí svého krále.

Vždycky se usmíval. Za ty roky nebyl Will schopen přijít ohledně svého otce na jednu věc: Miloval ovace a projevy náklonnosti poddaných skutečně tolik, že se jich nemohl nabažit? Byl opravdu tak oddán myšlence sloužit Říši se svou loajalitou, odvahou, vytrvalostí, silou a moudrostí? Nebyl příliš zvědavý a přemýšlivý typ – to nechával na královně – ale byl tak noblesní a ohleduplný a ctnostný, že ho nešlo nenávidět.

No, kromě Divočiny. Obyvatelé Divočiny ho nenáviděli, protože jeho jediným posláním bylo držet Divočinu v šachu rozšiřováním míru a klidu Říše. Dokonce i jako mladý muž, doposud jen usilující o titul Nejvyššího krále, musel Algenus Kenrith čelit projevům nenávisti a násilí. Will na to nemyslel v jednom kuse, ale nikdy nezapomněl, že jeho a Rowanina skutečná matka byla v Divočině zavražděna krátce poté, co se narodili.

Willovi a Rowan se podaří nenápadně dostat poblíž Cerise a Tita, s jejichž částí karavany cestovali i jejich poníci. Když se setkají se svými přáteli, Cerise svým bystrým čichem odhalí Rowaninu ránu, která se díky otrávené čepeli začala nehezky vyvíjet. Dvojčata musí s pravdou ven. Titus má v úmyslu to okamžitě nahlásit. Nikoli dvojčata, ale to, že se na Škrtícím bubnu opět objevili rudokápníci a okolí by si mělo dávat pozor. Sotva zmizí, ozve se jasný hlas Algena Kenritha. Nejvyšší král přichází k ohni zrovna, když je Cerise uprostřed uzdravovacího kouzla. Po boku má Cada  Will křečovitě sevře misku a najednou by snad byl radši mezi rudokápníky. Nejvyšší král ale nedá najevo vůbec nic, a pokračuje dál. Cado mrkne na Willa a potom na Rowan, a z nějakého důvodu Willovi zůstane v očích záblesk, který musí vymrkat, jako kdyby mu něco spadlo do oka.

Titus je za chvíli zpět. Rowan mu děkuje, že je neprásknul – na což jí říká, že to neměl v úmyslu. Pouze řekl správkyni, že někdo gobliny zahlédl, a ta se postará o vyslání patroly rytířů.

Titus se jich ptá, kolik těch rudokápníků bylo, a zda je porazili úplně sami. Will se snaží vzpomenout, ale pamatuje si jen zvuky v podrostu, a pak se mu zjeví Cadovo mrknutí, načež obraz potemní a jeho rozbolí hlava. Z nějakého důvodu si začne pískat „Statečného lovce ze stříbrné hory“.

Najednou je vyruší Cado. Už na sobě nemá brnění, a v ruce má kartáč na koně. Ptá se, zda neviděli Nejvyššího krále. Myslí si, že si z nich dělá legraci – před chvilkou tady přece byl s ním. Cado má ale pocit, že si dělají legraci oni.

Will najednou vyskočí. Ptá se Rowan, zda si pamatuje to mrknutí. Cadovo. Rowan sebou škubne a odvětí, že ne. A Willovi najednou dojde, že Cado doprovázející krále neměl na obličeji jizvu přes oko. Rytíř nosí své vlasy nakrátko od té doby, co ho jako mladého chytila u vody undina za jeho dlouhé kadeře, přitáhla si jej a nožem mu  ťala přes pravé oko.

„Tvoje jizva.“ Will se zoufale snažil chytit tu správnou vzpomínku, ale ta mu vyklouzávala jako úhoř, sotva ji přitáhl k povrchu. „Cerise, Tite. Pamatujete si to? Mrknul na nás, ale neměl jizvu.“

Všichni se podívali najednou do temného lesa.

Nocí se ozval strašlivý výkřik a najednou ustal, jako když utne.

Cado tasil meč. „Kam odešli?“

 

Pokračování příště: Kniha druhá: Zima 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď