Směr a cíl, čest a sláva

Hrdinou dnešního příběhu je Ranar, strážce Istfellu. Při své věčné službě potká záhadného mladíka, který tvrdí, že mu pomůže dostat se na Starnheim. Překlad flavor příběhu ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Směr a cíl, čest a sláva

Miguel Lopez

Magic Story, 29. 1. 2021

 

Ranar otevřel oči na neslavném místě. Starý válečník ležel na zádech, i když nespal. Vstal. Okolo něj se rozkládala nekonečná tundra, a zelená plocha postupně k obzoru tmavla, dokud nesplynula s černou oblohou. Byl sám. Na chvilku se opřel o svou sekeru. Všiml si, že v jeho hrudi vězí několik černých, opeřených šípů.

Ach, pomyslel si Ranar. Takže jsem mrtvý a valkýry mě poslaly sem.

Mizející vzpomínka: poslední z dětí, které vychoval, procházející Zvěscestou, která se za ním zavřela. Šedý houf útočníků s přilbami s černými rohy, za kterými se táhl dým. Sníh, padající na kamenné nádvoří. Řinčení a dupot okovaných bot. Jeho sekera roztínající těla démonů, jejich horká, páchnoucí krev. Hromada poražených, mrtvých nájezdníků, a Ranarova povinnost splněna.

A jméno, které valkýry vyslovily. Jaké jen bylo?

Ranar si vytáhl z hrudi šípy, a všiml si děr, které po nich v brnění zbyly. Nevytékala z nich ovšem krev, jen slabý, jasně zelený dým. Žádnou bolest necítil. Po chvíli dým zmizel, jak se rány v těle i v brnění uzavřely. Teď už bylo vše jeho součástí. Uvědomil si, že svůj posmrtný život tráví na místě nečekaném: na Istfellu.

Istfell byl rozsudek, který valkýry vyhlašovaly nad těmi, co žili obyčejný život. Ranar myslel, že příběh o jeho osamělém životě mu vyslouží Starnheim, ale zdálo se, že valkýry byly jiného názoru. Ranar ovšem hořkost necítil: svou zbraň i zbroj měl stále u sebe. A pokud nebyl hoden za svého života, bude hoden zde, na Istfellu.

Takže, kde začít?

Ranar zvedl sekeru a oběma rukama ji vyhodil do vzduchu. Ukročil stranou, když dopadla s měkkým žuchnutím do bledého písku. Topor mu ukázal směr. Ranar vytáhl sekeru z písku, zavěsil si ji na záda, a vyrazil.

Těžko říct, jak dlouho šel, byla to staletí, nebo jen chvíle? Necítil hlad ani žízeň. Únavu sice cítil, ale zde na Istfellu to byla jen nepatrná obtíž. V této nazelenalé pouštní krajině čas tekl pomalu a váhavě, téměř jako by stál. Ve světě živých bylo vše určeno pohybem Světla Starnheimu nebo hvězd po obloze. Tady bylo vše utlumené a zdálo se, že i čas.

Ranar šel, co noha nohu mine, přes vyschlé a chladné duny. Nedýchal — vypadalo to, že ani nemusí — a ve zdejším vzduchu by mu šla pára od úst. Slyšel jen křupot svých bot na studeném písku a snažil se vzpomenout si na jména a tváře ze svého života. Marně. Oči upřené na nazelenalý obzor, šel dál a dál. Cítil chlad, jaký vyzařuje z duchů, ale nebyla mu zima. Ve své duši cítil únavu, ale nebyla vyčerpávající. Cítil váhu zbroje i sekery, ale nebyla tíživá. Istfell spolu s dušemi mrtvých částečně zachovával slabé vzpomínky i na jejich strasti. Bolest, vyčerpání, žízeň — to vše živí cítili, a mrtví na Isfellu také. Ale pokud je na tomto světě místo pro špatné, bude tu i místo pro dobré; budou se duchové Istfellu zajímat o ostatní, když vědí, že je jim zima? Bylo vůbec na Starnheimu místo pro vzájemnou podporu?

Ranar nikdy nebyl učenec, ale věděl, že Istfell je místo pro obyčejné mrtvé. Pro nevýznamné mrtvé. Takže tu nějaké dřív či později musí potkat. S nimi by pak mohl zjistit, jaký je smysl zdejší existence.

Během svého putování Ranar pozoroval Světlo Starnheimu vysoko na obloze. I když bylo zeslabené vrstvou kořenů Světostromu, stále svítilo, podobně jako Severka na noční obloze.

Pak spatřil v dáli něco neobvyklého: dvě jasná zelená světla, nízko nad obzorem. Když se po chvíli pohnula, Ranar si uvědomil, že jsou to oči Vesmírného tvora. Tvor zamrkal a protáhl se, a Ranar v duhovém světle Vesmíru zahlédl obrysy vlka, většího než svět. Vlk se postavil na vysokých nohou, pod kterými se mihotalo slabé světlo, a už se ani nepohnul; pozoroval.

Ranar strach necítil, už byl mrtvý a nemyslel si, že by mohl zemřít znovu. Chopil se sekery. Možná, že to bude ono: jeho zkouška, bojovat s vlkem na konci světa. Když se úkolu zhostí s odvahou, a pokud opravdu zemře i zde, valkýry ho jistě dovedou do zlaté síně Starnheimu. Cítil, že jeho chvíle nadchází.

Vlk na konci světa vydechl, a na obzoru světa se zrodila ledová bouře. V tu chvíli to Ranar pochopil; bojovat s něčím, co je tak obrovské, s něčím, co bylo výzvou i pro boha — pro mnoho bohů. Ranar byl čestný a statečný (alespoň zaživa), ale nebyl bůh. Bylo by statečné jít se sekerou do lesa, sekat do stromů a myslet si, že to jsou trolové? Ne. Hloupost valkýry neodměňovaly.

Takže místo útoku Ranar zvedl sekeru nad hlavu, vlka jen mlčenlivě pozdravil, a pokračoval dál svou cestou. Vlk z konce světa Ranara dlouho pozoroval, a pak se obrátil a zmizel v temnotě Vesmíru.

Tundra se postupně změnila v širokou kotlinu plnou rozpraskané jílovité půdy s roztroušenými drny nemrtvé vegetace a občasným bludným balvanem. Dřívější všudypřítomný zelený nádech tu vybledl na kost. I když tu rysy krajiny byly jasnější, vybělený jíl zdůraznil i temnotu oblohy.

Už tu ale nebylo pusto. Kotlina, kam až Ranar dohlédl, byla poseta kamennými mohylami. I ta nejmenší z nich byla dvakrát vyšší než on, a vzdálené od sebe byly v poměru ke svým výškám. Celkově krajina získala na pravidelnosti, chaos získal trošku řádu. Vypadalo to jako zahrada plná soch, vystoupivších ze samotné země.

Mezi mohylami skučel vítr a unášel vzduchem led a jílový prach. Ranar v duchu spatřil potrhané praporce, vlající ve větru. Spatřil světlo tančící na pecích, sloužících jako strážní ohně. Pak si uvědomil, že je nevidí, jen vzpomíná. Vítr, mohyly, hořící domy — vzpomínka na vesnici, kterou měl za úkol ochraňovat. Jako by byla přenesena sem, na Istfell, stejně jako se tehdy přenesla na jiný svět.

Ranar šel dál a vzpomínal na své hlídkování v tajze, kterou pohltila Zvěscesta. Za mohylami byly mohutné borovice obtěžkané sněhem, ale mrtvé, protože jejich kořeny byly přeseknuty, když se světy srazily. Tady, na Istfellu, šel sám, ale tehdy šel v čele průvodu dětí, jediných přeživších z vesnice, která skončila na jiném světě. Jako starý strom, který se věkem a nepřízní počasí zkroutí, ale nezahyne, i Ranar dokázal přežít a splnit svůj úkol. Ze dětí vychoval statečné dospělé a dohlédl, aby se všichni dostali na bezpečné místo. Mezi mohylami Ranar prožíval ozvěnu svého život a smrti — děti, vesnici, světlo okolo, plameny — a on sám se pomalu ztrácel.

Za kotník ho popadla čísi ruka. Ranar nezaútočil — pokud by ho chtěl někdo zabít, nechytal by ho za kotník — ale sekeru zvedl. Vedle něj seděl na zkřížených nohou roztrhaný duch, oblečený v hadrech. Připomínal spíš kůží potaženou kostru. Zvedl prst a přiložil ho k ústům.

Ticho.

Ranar poslechl. Duch ukázal před sebe.

Nebezpečí.

Ranar se zadíval tím směrem, a spatřil, že většina mohyl zmizela. Zůstalo jich už jen pár, u kterých se hemžily tisíce duchů, kteří je společnými silami rozebírali: duchové přicházeli z daleka, strhávali mohyly, a kamení házeli do jam, vyhloubených jinými duchy. Struktura světa se pomalu měnila.

Nikdy neustanou. Utíkám před nimi už celou věčnost.

Ranar sledoval, jak požírači mohyl pomalu pracují.

Ty mohyly jsem vystavěl jako poctu EGONOVI, a má odměna byla jen nenávist těchto ztracených duší, jejichž účelem je ničit mou práci. On si pro tebe vymyslí něco podobného.

Ranar zvedl sekeru. Půjde dál. Za ním si stavitel mohyl šeptal, spíš sám k sobě.

Nebylo to dost dobré? Nepřetvořil jsem zemi ke tvé poctě? Kde je má odměna, EGONE?

Ranar přešel okolo jam a požíračů mohyl, někteří byli tak tencí, že byli téměř neviditelní. Jednoho spatřil až tehdy, když uviděl vznášející se oblázek — požírač mohyl, uvědomil si, tak slabý, že je neviditelný, a dokáže uzvednout oblázek jen na palec vysoko. Bude to i jeho osud, pokud tu zůstane příliš dlouho? Duch byl neznatelný, jen jako slabé mihotání. Byl méně než stín, ale stále tu byl.

Stavitel stále šeptal. Kdybyste jen poslechli, vystavěl bych vám cestu až do Starnheimu. Následovali byste mě na zlatých schodech slávy.

Ranar pohlédl blíž: požírači mohyl na sobě měli zbytky pout, někteří za sebou táhli řetězy. Společně ničili mohyly, a Ranar náhle pochopil, že sem nebyli posláni proto, aby zničili práci velkého stavitele: byli posláni zničit pyšné dílo někoho, kdo si myslel, že si zaslouží více než jiní.

Ranar došel k zelené řece. Když přišel blíž, uvědomil si, že to není řeka, ale neutuchající proud duchů. Nevydávali téměř žádný zvuk, jen jako slabý šum deště na kamenech, nebo mlhy, válející se po skalnatém pobřeží. Většina duchů byla rozmazaná, tvořila jen shluky v zelené mlze, tu a tam Ranar spatřil ruku, hlavu, nebo postavy na přízračných koních, a někdy i jasně zřetelné postavy, tváře pochmurné a zamračené, které se od živých lidí lišily jen svým nazelenalým zbarvením.

Ranar do řeky nevstoupil, šel proti proudu; jistě tu brzy bude nějaký brod. Nejspíš by nebylo moudré vstoupit do řeky. Když požírači mohyl dokázali společně rozebrat kamenné mohyly, jistě by ho řeka přízraku strhla s sebou.

Ranar pokračoval podél ostré zátočiny a na břehu spatřil dvojici postav. Měly na sobě kožená brnění vyložená kožešinou, a v rukou černá, skleněná kopí. Na zádech měly štíty zdobené zavěšenými kostmi a zuby. Tohle nebyli duchové, ale démoni. Když si Ranara všimly, obrátily se k němu a pod rohatými přilbami odhalily strašidelné tváře, s rudě zářícíma očima.

STŮJ.

Ranar poslechl.

PROČ JSI ZDE?

Obě postavy vykročily k němu. Ranar stál vzpřímeně, sekeru na zádech.

ZBROJ A SEKERA.

JEDEN Z NÁS?

TO NE. NEŠEL BY SÁM.

ANO. NENÍ POTRAVA.

Postavy sklonily svá kopí.

POKRAČUJ, DUCHU.

Ranar se nepohnul. Pohlédl na řeku přízraků. Teď viděl, že někteří nesou na zádech ovce. V náručí děti. Rance plné živobytí. V očích měli strach. Strach a únavu, bázlivé pohledy na dvojici skleněných kopí a černou zbroj. Noví příchozí na Istfell — ale kam jdou? A co ten jeden démon říkal — že není potrava?

NEVŠÍMEJ SI JICH.

Dvojice opět vztyčila kopí.

NÁROK JE SPLACEN.

JDI, DUCHU.

PLATBA JE SCHVÁLENA.

Ranar se nepohnul. Oba démoni se na sebe podívali. Ranar si myslel, že se jeden z nich usmál, ale pod přilbou to nebylo zřetelné. Pocítil ovšem vlnu krutého potěšení, které z démona přímo vyzařovalo. Z obou démonů páchla moc získaná jen respektem k jejich podivným zbraním a tomu, čeho jsou schopny.

JDI.

NECH SVOU ZBRAŇ BÝT.

JDI.

Démoni vyrazili k němu, kopí v pohotovosti. Ranar nevěděl, jestli po smrti může opět zemřít, ale tohle byl Istfell, svět nehodných; pokud by někdo po smrti mohl zemřít a dostat se na ještě horší místo, bylo by to sem. Ranar ustoupil o krok a přenesl váhu.

Jeden démon zaútočil a bodl svým kopím. Druhý ukročil stranou a ohnal se k úderu z boku.

Ranar byl zkušený bojovník. Zaživa byl rychlý, i na svůj pokročilý věk. Bude stačit jeden úder: jeden pohyb, složený ze tří částí.

Nejdřív ukročil před bodnutím a zabořil okovaný konec toporu sekery ho hledí démonovy přilby. Náraz byl mnohem slabší, než čekal — jako kdyby ponořil třísku do vody.

Pak, když první z démonů padl, se Ranar otočil, ostří sekery ve střehu; koutkem oka sledoval druhého démona, který se ohnal z boku. Toporem sekery zablokoval úder.

A nakonec se, využívaje hybnosti, otočil, a dokončil pohyb švihnutím sekery do boku druhého démona, přímo pod ruku. Sekera se na okamžik zachytila, ale pak prošla skrz. Síla úderu démona odhodila od procesí přízraků, a s žuchnutím spadl mrtvý na zem.

Ranar očistil sekeru. Z procesí duchů se nikdo neozval, nikdo nezaútočil. Byl u řeky opět sám. Rozhodl se vstoupit, přebrodit se, ale když se přiblížil, nejbližší duchové v proudu se zastavili, a jeden z nich ho odstrčil.

Svou povinnost k nám jsi splnil.

Jdi. Neobtěžuj nás. Jsme nyní volní.

Toužíme jen po míru. Putujeme s proudem a jsme spokojeni.

Tebe mír nečeká. Zatím.

Ranar poodešel dál, a řeka se začala měnit v mlhu, a za nějakou dobu docela zmizela.

Brány Istfellu byly dokořán, jako hvězdnatá brána uprostřed neprostupné zdi oddělující Istfell od Vesmíru. Ranar prošel pod mohutným obloukem a ocitl se na široké, mramorem vydlážděné ulici: Most istfellský, široký jako náměstí a úplně pustý a prázdný, ozdobený jen zábradlím. Most pokračoval dalších sto stop, než náhle nečekaně končil; v místě, kde se dotýkal černé prázdnoty Vesmíru hluboké tak, že se Ranar ani neodvažoval odhadnout, natož prozkoumat. Až dosud sledoval směr, kterým ho vedla jeho sekera, a dál nemohl. Takže se rozhodl čekat.

Pod mostem tekla řeka. Ranar viděl, jak obtéká velkou zeď, a na obou stranách v dáli v zákrutách mizí. Jak zeď, tak řeka byly dvojí ochrana, která měla udržet mrtvé zde. Nebo možná zabránit nepřátelům dostat se sem? Navzdory stále otevřené bráně si Ranar nevšiml duchů, které by sem valkýry posílaly. Nevšiml si, že by sem mířil stálý zástup mrtvých. Stál tam, v ruce sekeru, a přemýšlel, jestli on sám se nakonec nestal další ochranou Istfellu. Je snad on obrana proti invazi? Nebo stráž před uniknutím?

Uběhlo pár staletí, a Ranar pochopil to, co už dávno věděl: Istfell byl svět, kde měl být. Ne v síních Starnheimu, ne u přecpaného stolu, kde by bylo místo přesně pro něj a pro jeho vychloubání. Žádná řeka medoviny, která dá zapomenout na strasti. Po dalších deseti letech se Ranar sehnul, sundal rukavici, a dotkl se chladného mramoru mostu. Cítil by na Starnheimu chlad? Pomyslel by na to vůbec?

Temnota na okraji Istfellu se zamihotala, a na most vešel chlapec. Měl na sobě hezké, ale ušpiněné šaty, u pasu meč, a na tváři pochmurný výraz. Jeho chůze byla vznešená, a když přišel blíž, Ranar si všiml, že má na hlavě sice obyčejný, ale přesto kroužek. Takže nějaký nižší šlechtic, nebo druhý syn bohatého jarla, odhadem jen něco málo přes deset let věku. Zajímavé.

„Jsi Ranar z Istfellu?“ zeptal se chlapec. Vypadal živý, jeho tělo bylo plné barev.

Ranar přikývl.

„Výborně.“ Chlapec poklekl na jedno koleno, tasil meč, a podal ho Ranarovi jilcem napřed. „Jmenuji se Björn, jsem z Beskiru, a nemám tady být. Řekli mi, abych našel Ranara z Istfellu, který mi pomůže při mém hledání. Žádám o tvou sekeru a tvou sílu, aby mi pomohly v mém úsilí. Ochraň mne, a já se postarám, abys došel odměny.“

Ranar se narovnal do plné výše, ani si neuvědomil, jak byl shrbený. Tohle bylo něco nového.

„Björne z Beskiru,“ řekl Ranar. Zarazil se. Zajímavé, že může mluvit — možná s sebou Björn do Istfellu přinesl život. „Pro tenhle svět jsi příliš mladý.“

„To jsem, pane.“

„Jak jsi věděl, že máš jít za mnou?“

„Z příběhů, které mi vyprávěl otec,“ řekl Björn. „Jste strážce Istfellu, velký bojovník, který je čestný a stálý — jste ochránce ztracených. Můj lid vypráví legendu — o Zvěscestě a dětech, které jste ochránil.“ Björn vzhlédl k Ranarovi a zasunul meč zpět do pochvy. „Říkají, že byste zasloužil být ve Starnheimu.“

Ranar se rozesmál. „To stačí, chlapče. Vstaň.“

Björn svraštil obočí, na okamžik zmatený. „Jste hrdina,“ řekl ještě a vstal. Bylo vidět, že se snaží potlačit nadšení. „Přijmete tento úkol, Ranare z Istfellu, a pomůžete mi dojít na Starnheim?“

Ranar z Istfellu, který opět mohl promluvit, pocítil chlad. Nejprve si to neuvědomil, ale o tep srdce později mu to došlo — může opět cítit. Jeho srdce znovu tluče. Život ho opět začíná naplňovat, jako voda nádobu.

„Přijímám,“ řekl.

„Výborně,“ řekl Björn, a jeho výraz se změnil. Ranar si toho ovšem nevšiml — jak jím proudil nový život, potlačil jeho vnímání. Björn prošel okolo Ranara. Ten počkal, až chlapec projde branou Istfellu, a pak ho následoval, sekeru v ruce.

Björn šel asi sto kroků napřed. V nekonečné tundře byl jediným výrazným bodem, a tak Ranarovi taková vzdálenost stačila. Chlapec si neúnavně razil cestu dunami, ruku na jilci meče. Jeho krok byl jistý, jako kdyby přesně věděl, kam jde. Snad by se Ranar měl zeptat; ale na Istfellu měli i tuláci nějaký cíl.

„Björne,“ zavolal Ranar.

Chlapec neodpověděl.

„Björne, kam jdeš?“

„Do Starnheimu,“ zavolal Björn. „Jdete se mnou nebo ne?“

Ranar zrychlil, aby ho dohnal. Samozřejmě, že půjde. Za tu dobu, co v Istfellu strávil, zjistil, že je to o dost pestřejší svět, než si napoprvé myslel, a i když se se svým novým domovem smířil, takové znamení osudu ignorovat nebude.

„Jak se hodláš dostat na Starnheim?“ zeptal se Ranar, když Björna dohonil. „Dojít se tam přece nedá.“

„S mým mečem a s vaší pomocí,“ odpověděl Björn. „Ve Vesmíru je místo; stačí ho najít a otevřít.“

„Ani oba společně něco takového nedokážeme. Nechci být zlý, ale myslím, že je to bláznovství,“ namítl Ranar.

„Ne,“ vyštěkl Björn, otočil se k Ranarovi a strčil do něj. „Jsem Björn z Beskiru, jsem živý, a v téhle pustině nehodlám shnít.“ Björn dupnul nohou. „Dostanu se na Starnheim, a ty mi pomůžeš.“

„Jak?“ Ranara zaskočila náhlá změna Björnova chování. Ten nadějný chlapec byl najednou chladný a krutý.

„Mí věštci mi řekli, že můj pradědeček přišel sem,“ řekl Björn. „Do středu Istfellu, přímo pod kořeny Světostromu. Tam položil základy věže. Jeho syn na nich stavěl, a po něm i jeho syn. Ti všichni to udělali pro mne. Já se vyšplhám nahoru a tímto mečem otevřu cestu na Starnheim.“ Björn ukázal na Ranara prstem. „Jsi Ranar z Istfellu. Za svého života jsi chránil děti jednoho z mých vazalů. Teď budeš má stráž a povedeš mne.“

Ranar přemýšlel, zvažoval, co všechno věděl o Istfellu, Starnheimu, i o svých vlastních tužbách. I když byl na Istfellu stále relativně nový, tok samotného času byl v posmrtném životě spletitý; možná, že opravdu na tomto světě být nemá. Možná tenhle chlapec — i když se ukázal být arogantní — má pravdu, a tohle má být jeho osud. Něco víc než jen věčné toulání. Ranar přikývl.

„Výborně,“ řekl Björn. „Teď půjdeme zabít pár králů.“

Ranar si sekal cestu palácem jednoho z menších istfellských králů — ve skutečném životě by to byl krvavý masakr, a Björn ho následoval. Ten chlapec rozhodně nebyl nováčkem — byl to zkušený mistr šermíř, jeho meč byl rychlý, přesný, a smrtící. Králova stráž v zářící zbroji byla brzy zredukována na nazelenalou hromadu. Bojovali sice statečně, ale jen hlídali nahromaděné bohatství. Ranar s Björnem měli silnější důvod k boji — najít cestu ven.

Björn si přál vyřídit si to s králem sám. Nakráčel do trůnního sálu, kde ho vyhublý králův duch bezhlesně prosil o smilování. Björn byl neoblomný, zabodl duchovi dýku do hrdla a srazil ho k zemi. Králova koruna se mu skutálela z hlavy až k Ranarovým nohám.

„Nedotýkej se jí,“ varoval ho Björn. „Je to můj klíč ke Starnheimu.“

„A co já?“ zeptal se Ranar.

„Najdeme další.“ Björn zvedl korunu. „Než jsem sem přišel, věštci četli ve vnitřnostech medvěda, krkavce, a jelena.“ Ukázal Ranarovi korunu, která byla spletena ze železných drátků do tvaru jeleních parohů. „Ještě potřebujeme krkavce a medvěda, a cesta na Starnheim bude otevřená.“ Björnovy oči zářily nadšením.

Ranar opět pocítil příval života. Jak horkou vlnu, procházející a pulsující jeho tělem. Stačilo by si vzít víc a víc, a vznést se přímo na Starnheim. To Björn je jeho klíč. Jestli si chlapec myslí, že rozhoduje on, tak ať.

Náhle Ranara zachvátila prudká bolest. Ranar potřásl hlavou, a bolest vzápětí zmizela. Ustoupil o krok.

„Výborně,“ podíval se na něj Björn a zastrčil si za opasek korunu Jeleního krále. „Tohle je moje sága. Nezapomeň na to.“

„Jak najdeme Krkavčího krále?“ zeptal se Ranar.

„Mrtví nám ukážou cestu,“ odpověděl Björn a vzal jednomu z mrtvých strážných kopí, prohlédl si ho, a pak ho hodil na hromadu zabitých duchů. Kopí se zarachocením dopadlo, a okolo něj se začala celá místnost přetvářet, a zabitá těla stráží se začala pohybovat, až nakonec všechna ukazovala jedním směrem, k jedné stěně trůnního sálu, a za ní.

„Na Istfellu je vždy nějaký směr,“ řekl Björn. „Nebo odměna,“ ukázal na Ranarovy ruce.

Ranar na ně pohlédl a uvědomil si, že už nejsou z nazelenalé duchovité hmoty, ale z masa a kostí.

„Ty i já musíme být živí, abychom se dostali na Starnheim,“ řekl Björn. „Musím zabít tři mýtické krále; ty, můj strážce, musíš jen poslechnout.“

Ranar stiskl svou sekeru. Ucítil kůží potažený topor, uslyšel povědomé zaskřípání. Björnova přítomnost ho naplňovala životem. A každý, kterého zabili, mu vlil do žil skutečnou, živou krev. Jeho důvěra v chlapce už byla odměněna — a jaká bude odměna za houževnatost?

Opustili prázdný palác Jeleního krále a zamířili hlouběji do Istfellu. Ani Ranar, ani chlapec si nevšimli změny ve Vesmíru nad nimi. Vlk z konce světa se vrátil, a oba sledoval bedlivým zrakem. Jeho oči nad Istfellem opět zářily jako dvě zelené hvězdy.

V paláci v oblačném městě Krkavčího krále bojovali Ranar a Björn s jeho Opeřenými strážemi, jejichž peřím zdobená brnění čechral neutuchající vítr, profukující zdejšími vysokými síněmi. Stráže bojovaly meči se zahnutými čepelemi, připomínající ptačí spáry. Ranar a Björn, zády k sobě, čelili přesile králových nejvěrnějších, sekera a meč zvonivě zpívaly proti hejnu ptačích spárů. Ranar nakonec dokázal stráže udolat a srazit k zemi svou sekerou.

Když poslední ze strážných vyrazil smrtelný výkřik, jeho plášť, černý jako istfellská obloha, potemněl ještě víc. V této poslední chvíli se objevil Krkavčí král a ohnal se po Ranarovi. Zakrouceným tesákem sice zasáhl jeho zbroj, ale Ranar ustoupil a zasadil mu sekerou smrtelnou ránu. Král se zhroutil k zemi. Ranar v náhlé touze po krvi napřáhl sekeru, a—

„Stůj,“ rozkázal Björn.

Ranar se zastavil. Svaly jeho těla — jak přízračné vzpomínky na ty zaživa, tak i ty teď znovu vytvořené — se vzdouvaly silou a mocí, křičely touhou zabořit sekeru do králova nechráněného hrdla. Ale Björnův hlas ho uklidnil. Zastavil se.

„Patří mně.“ Björn na sobě neměl ani kapku krve navzdory tomu, že se svým mečem bojoval stejně jako Ranar. „Jdi zajistit dveře, než sem dorazí další stráže.“

Ranar splnil rozkaz a držel dveře, zpoza kterých se ozýval hluk a ruch přibíhajících. Björn se zahalil do jednoho z černých plášťů padlých stráží a došel ke zraněnému Krkavčímu králi.

„Odhoď svou masku a korunu. Uteč se svými lidmi, a ušetřím tě,“ řekl Björn. „Musím se dostat z tohoto světa, kam nepatřím, a ty mi stojíš v cestě.“

„Chlapče,“ ozval se chraptivě zpoza ocelové masky v podobě ptačího zobáku Krkavčí král. „Každý, kdo přijde na Istfell, si myslí, že tu nemá být. Stejně jako ve světě živých se tu musíš smířit se svým osudem.“

Björn bez jediného slova zabořil meč králi do břicha. Král se nebránil, zhroutil se, a jeho maska a koruna spadly na zem. Pod černou zbrojí byl jen slabý, nazelenalý přízrak. Nevydal ani hlásku, a na jeho tváři se zračilo klidné odhodlání. Byl králem této části říše obyčejných mrtvých — věděl snad něco, co Björn ne?

„Ne,“ zavrčel Björn. „Odmítám svůj osud.“ Vytáhl meč, a král se zhroutil mrtvý k zemi. v tu chvíli hluk za dveřmi ustal, a celý palác ztichl.

Ranar poodešel ode dveří, sekeru v ruce. Se skřípěním se otevřely, jak se do nich opřel neutuchající vítr. Všichni zdejší duchové zmizeli. Ranar opatrně vyšel ze síně a přešel k hradebnímu ochozu paláce. Celé město bylo opuštěné a tiché.

„Kam všichni zmizeli?“ zeptal se Ranar.

Zabalený v černém plášti stráží vypadal Björn jako dítě v šatech dospělého. Sáhl na přilbu Krkavčího krále, a neodpověděl.

„Björne,“ zopakoval Ranar otázku. „Co se stalo všem lidem? kam odešli?“

„Jinam,“ řekl Björn. „Právě tam, kam půjdeme i my.“

Ranarovi se náhle zvedl žaludek, a pocit krvežíznivosti pominul. Obavy. Měl by cítit při svém velkém úkolu obavy? Dělal snad něco špatného?

„Medvědí král,“ řekl Ranar, „je tvůj otec.“

„Je to otázka nebo obvinění?“ zeptal se tiše Björn.

„Otázka,“ odpověděl Ranar. „Znal jsi Krkavčího krále? Znal jsi Jeleního krále? Patřili do tvé rodiny?“

„Ne víc než jsem zaživa znal toho Medvědího,“ řekl Björn.

„Otcovražda není chrabrý čin.“

„Velký čin je velký čin, nemusí být chrabrý,“ řekl Björn. „Vychytralost je ctnost, stejně jako arogance.“

Ranar na chlapce pohlédl s hrůzou. „Jak ses dostal na Istfell?“

Björn neodpověděl.

„Udělal jsi to naschvál, že ano?“ řekl Ranar. „Věštci, předurčení — dostal ses sem sám.“

„Tvořím si svůj vlastní osud,“ řekl Björn. Ukázal Ranarovi svůj meč. „Myslíš snad, že meč, co dokáže otevřít cestu na Starnheim, nedokáže otevřít cestu i na Istfell?“ Zasmál se. „Jdeme. Tahle debata by nás jen zdržovala.“

Vlk z konce světa stále zvědavě sledoval, jak odcházejí. Když Ranar s Björnem zamířili ještě hlouběji do Istfellu, vlk se otočil a odešel do Vesmíru, aby oznámil jistým bytostem, že se jisté věci brzy stanou.

Björn s Ranarem došli až do středu Istfellu. Byla zde hustá mlha, ale díky přilbě Krkavčího krále, kterou měl nasazenou, viděl Björn jasně na cestu. Uprostřed kamenného pole, rozděleného jako čepel rovnou cestou, se tyčila vysoká věž. Její špička se ztrácela v mlze, a její horní část byla patrná pouze ze stínu, který vrhala na zem. Björn Ranara vedl po cestě přímo ke věži, a oční otvory v přilbě Krkavčího krále slabě žlutě zářily. Podél cesty se tyčily velké balvany. Cesta mezi nimi a chuchvalci mlhy připomínala tunel.

Ranar šel krok pozadu, a zranění, která utrpěl bojem s Opeřenými strážemi, ho palčivě bolela, avšak žádné nebylo smrtelné. Svou sekeru už nesl jen s námahou, ale tak unavený, aby ji za sebou táhl po zemi, přece jen nebyl. Nebude přece slabší než nějaký mladíček, co ještě nemá ani chmýří na bradě. Jednak to, a jednak Ranara napadlo, co by tomu řekly valkýry. Raději zemřít se sekerou v rukou, než být živý a táhnout ji za sebou. Zemřít, pomyslel si Ranar, nebo to, co se zabitým duchům na Istfellu stává.

„Björne,“ zavolal Ranar. „Co nás čeká ve věži?“

„Medvědí král,“ řekl Björn. „Žárlivý strážce na samém prahu cesty na Starnheim.“

„Myslel jsem, že jediná cesta tam je s valkýrami?“

„Je mnohem více cest, než co znáš. Víš, jak byl Istfell stvořen?“ zeptal se Björn.

„Nevím.“

„Řeknu ti to,“ začal Björn. „Svět byl stvořen ze semínka, ze kterého vyrostl Světostrom, a z něho vzešlo vše ostatní.“ Björnův hlas se změnil, a Ranar si uvědomil, že chlapec cituje něco z paměti. „Sága Počátku,“ řekl Björn. „První příběh, kterým se lidé pokusili popsat zázrak stvoření.“

„K čemu jinému bychom měli využít svůj čas?“ zeptal se Ranar sám sebe. Björn mluvil stejně jako šel.

„Istfellu,“ pokračoval Björn, „si ti, kteří měli moc jej zničit, dlouho nevšímali, a tak rostl ve stínu Světostromu, pod světlem Starnheimu.“ Björn se ušklíbl. „Na tento svět vždycky mířili vyhnanci a zapomenutí; ti nahoře na něj ani nemyslí, ani se sem nepodívají — takže toho využijeme.“

Dorazili ke vstupu do věže. Nikdo tu nebyl. Nikdo jim nezastoupil cestu. Opřeli se do dveří, které se skřípavě otevřely a odhalily tmavý, prostý vnitřní prostor. Věž byla u svých základů tak široká, že by se do ní vešlo menší město, ale nebylo tu nic, jen malé jezírko a mrtvé tělo, ležící u paty schodiště vinoucího se vzhůru.

Mrtvé tělo, vyschlé a mumifikované, v sobě mělo zabodnuté prastaré kopí. Okolo kopí byl obtočený pruh látky, praporec. Na něm bylo vyšité jediné slovo: VZHŮRU.

A tak Björn s Ranarem začali stoupat po schodech, přes vrstvy pochmurné a husté mlhy. Jak stoupali výš, věž sama začala jakoby mládnout: nižší patra byla tmavá a popraskaná, kameny ve zdech byly ohlazené časem. Ve vyšších patrech byly kameny ve zdech zachovalejší a zachovalejší, pak se mezi kameny objevila malta, pak se zdi změnily na cihlové, potom se objevilo mramorové obložení, a nakonec byly zdi z podivného materiálu, který Ranar neznal. Zdálo se to jasné. Základy byly postaveny o tisíciletí dříve, než žil Björnův pradědeček, a stavitelé, co stavěli ty nejvyšší patra, měli znalosti a materiály, o kterých Ranar nikdy ani neslyšel.

„Jak je tohle staré,“ zamumlal Ranar, ale Björn si otázky nevšímal. Teď byly zdi pokryté nějakým tepaným kovem, chladným na dotek. „Björne, jak vysoko vyjdeme?“

„Už jsme skoro tam,“ řekl Björn a ukázal na zeď. „Zdi jsou ze stejného kovu, jaký valkýry používají na svá kopí. To světlo venku,“ ukázal Björn na vysoká a úzká okna, ze kterých proudilo jasné, bílé světlo, ze kterého Ranara bolely oči, „je Světlo Starnheimu. Připrav se. Jsme blízko.“

Tak blízko světa ze ság a legend, ve věži zbudované z kovu zbraní valkýr, Ranarovi připadala jeho sekera ještě obyčejnější. Jen dřevo a železo, žádné zlato a duhový kov, vyrvaný z hlubin Vesmíru. Držel sekeru pevně v rukou, a myslel na to, že se ukáže, jak je opravdu užitečná, až potká zdejší strážce.

Ranar se připravil, jak nejlépe uměl.

Na vrcholku věže, pod oslepujícím světlem zářícího Starnheimu, se Ranar a Björn ocitli před Medvědím králem a jeho Medvědí stráží. Vrchol věže byla plošina vytvořená z něčeho, co připomínalo černé sklo. Vzduch se ani nepohnul, ani nejmenší vánek nezafoukal. Světlo Starnheimu ozařovalo vše tak jasně, že jakékoli stíny neexistovaly. Medvědí král byl mladší, než si Ranar myslel, že bude — urostlý muž, hodný svého jména. V čele svých stráží každého převyšoval o hlavu, široká ramena krytá chrániči s kožešinou. Jeho meč byl stejně ohromný jako on sám, zabiják obrů, jötunnů, i démonů.

„Medvěde,“ začal Björn. „Víš, proč jsem tu.“

Medvědí král přikývl. „Vím.“

„A víš i to, kdo jsem.“

Medvědí král opět přikývl. „Vím.“

„Tak proč mi bráníš v cestě?“

„Jsme strážci tohoto světa,“ řekl Medvědí král, „a zabráníme v odchodu těm, kdo přináší zkázu.“

„Rozkazuji ti ustoupit,“ řekl zvýšeným hlasem Björn.

„Ne, můj pane,“ odpověděl Medvědí král. „Budeme čelit všem hrozbám pro Istfell. Vnějším i vnitřním.“

„Budiž,“ řekl Björn. „Vesmír nebude tak přívětivý jako já.“ S těmi slovy se Björn rozeběhl, tasil meč, a zaútočil.

Boj, který následoval, byl elegantní a drsný zároveň. Björn s lehkostí tančil okolo stráží, a jeho meč nacházel cestu na přesná místa nechráněná zbrojí. Byl jako rychlý černý blesk, nedotknutelný. Medvědí stráže byly připraveny spíš na boj s Ranarem, a třeskot jejich zbraní se nesl Istfellem jako hromobití. Sekera a meč, nárazy kovu o kov, údery, pod kterými podlaha z černého skla praskala.

Ranar byl beranidlem, které tříštilo brány; Björn byl černý šíp, který měl zabít krále. Společně pobili Medvědí stráže, až proti nim zůstal sám medvědí král.

„Pořád je čas to ukončit,“ řekl král. „Opusť mou věž. Dej svému šampionovi území Jelena a Krkavce. Udělej z něj svého věrného vazala.“ I když byl jeho hlas vyrovnaný a klidný, byl v něm patrný smutek. „Celý Istfell ti už patří. Starej se o něj jako pokorný správce. Buď vděčný za ovoce a květy, které přináší, a za poutníky, kteří sem míří.“

Björn si odplivl, a jeho slina na chladné skleněné podlaze zasyčela. Zvedl meč do výše. „Přišel jsem sem pro to, co mi patří. Pro to, co si zasloužím svou silou a mocí,“ vykřikl. „Starnheim a všechny říše Světostromu budou mé.“

„Ne, nebudou,“ řekl Medvědí král.

Björn zaútočil, Ranar v závěsu za ním. Když běželi po černém skle ke králi, zvedl se náhle vítr, který sílil. Když doběhli až ke králi, Björn uhnul před jeho prvním širokým výpadem. Ranar se — tak rychle jak jen dokázal — musel vyhnout také, ale zdálo se, jako by se čas zpomalil a táhl jako med. Ranar nemotorně nastavil svou sekeru do krytu před úderem, který byl smrtící. Topor sekery praskl, čepel Medvědího krále se zabořila do Ranarova brnění, a Ranar sám byl úderem odhozen stranou. Ve vzduchu se rozprskla směs krve a zelené přízračné esence.

Ranar dopadl na skleněnou podlahu a nárazem se odvalil téměř přes okraj. Viděl, jak Björn dokázal Medvědího krále zranit na noze. Král klesl na koleno, a Björn mohl zaútočit. Bleskově zabořil svůj meč do královy hrudi. Král zalapal po dechu a upustil meč. Bylo po boji.

Ranar zasténal a snažil se vstát. mezi prsty mu protékala krev smíšená se zelenou přízračnou esencí. Dokázal se dostat jen na kolena, opíraje se o zlámanou sekeru. Díval se, jak Björn a král říkají svá poslední slova, jako otec a syn ve vzájemném objetí.

„Možná si oklamal Jelena a Krkavce, ale mne neoklameš,“ vypravil ze sebe Medvědí král. „Jestli mě opravdu chceš poslat do Vesmíru, prokaž mi čest a odhal svou pravou tvář.“

Björn se usmál, a jak jeho úsměv rostl, měnila se i jeho podoba. Postava chlapce začala opadávat jako prach a špína z kožešiny. Špinavé šaty se zamihotaly a změnily na plášť a oděv černý jako nejtemnější podsvětí. Chlapcova opálená kůže zbělela na světle šedou, a jeho vlasy zbělely na kost. Björn zmizel, a na jeho místě stál sám pán Itsfellu, Egon, bůh mrtvých, prastarý jako rozpadlé balvany istfellské tundry.

„Egon,“ zašeptal medvědí král. „Můj pane.“

„Byl jsi dobrým služebníkem,“ řekl Bůh mrtvých. Popadl Medvědího krále zezadu, a jeho meč se spolu s ním změnil z lesklé oceli na širokou kosu z černého skla. Přiložil ostří kosy králi na hrdlo. „Jdi,“ řekl Egon. „A až se vrátíš, řekneš mi, jací démoni ohrožují můj svět.“

Než Medvědí král stačil odpovědět, Egon ho natlačil na ostří kosy. Tělo krále přepadlo kupředu a na skleněnou podlahu dopadlo s těžkým zaduněním. Egon zvedl jeho hlavu, vysoko, a vykřikl k nebesům.

„Starnheime, patříš mě. Otevři se!“

Ranar se v úžasu díval, jak se obloha nad nimi rozevřela a odhalila zlatou zář. V otvoru se objevilo jezero černé, klidné vody, které tiše křižovaly dlouhé lodě. Starnheim byl na dosah. Ranar sáhl směrem k té nebeské výši, přivíraje oči před světlem.

„Egone,“ ozval se shůry melodický hlas, a velebná chvíle byla náhle pryč. Světlo Starnheimu pohaslo, a otvor ve Vesmíru se uzavřel. „Už zase?“

Egon upustil hlavu Medvědího krále, a zuřivě vycenil zuby.

Hlas patřil valkýře. Osamocené, ale s autoritou celého páru. Připlula ke věži, nesena dvěma páry křídel, jedním bílým jako alabastr, druhým černým jako Egonův šat. V ruce držela kopí, a přes hruď měla popruh se signálním rohem. Lehce dosedla před Egonem.

„Firjo,“ vyjekl Egon. „Požaduji—“

„Nemůžeš,“ utnula ho Firja. „Starnheim není bez posouzení otevřen ani bohům; ještě nepřišel tvůj čas, Egone. Zůstaneš na Istfellu.“

„Nemáš právo,“ zasyčel Egon. „Jsem mocný. Má cesta byla slavná. Jsem statečný a silný. Podle tvých vlastních zákonů mě musíš vpustit.“

Firja se rozesmála. „To nejsou mé zákony, Egone. Já jen soudím podle svého svědomí. Kdybych tě vpustila, byl by to konec všeho. Takže tě nevpustím.“

Egon se rozpřáhl kosou, ale Firja mu ji hladce vyrazila z ruky. Kosa přeletěla přes okraj skleněné podlahy a zmizela za ním. Egon zasténal a padl na kolena. Bojovnost ho upustila. Vztekle udeřil pěstí do skleněné podlahy, až popraskala.

„Duchu,“ obrátila se Firja k Ranarovi. „Pohleď na mne.“

Ranar poslechl. Firja byla strašlivá a krásná. Její rysy byly hrozivé, tvrdé, ale plné naděje. Ranar vstal a stiskl v rukou polámanou sekeru — jednou bojovník, vždycky bojovník.

„Pokud někdo zasluhuje posouzení, jsi to ty,“ řekl Firja. „Ale mám pohybnosti o tvém úsudku; následovat někoho na takové cestě, aniž bys věděl, kdo o je.“ Firja potřásla hlavou. „Touha po slávě je zaslepující.“

„Bůh smrti mě vedl, ano,“ odpověděl Ranar. „Ale rozhodl jsem se sám. Pokud bych neměl stejnou touhu jako on, nenásledoval bych ho.“

Firja pozvedla obočí. „Buď upřímný,“ řekla. „Co uděláš, pokud tě odmítnu a pošlu zpět na Istfell?“

Ranar pohlédl na zářící Firju, pak na vzteklého Egona. „Vím, co znamená sloužit,“ řekl. „A vím také, jak s pokorou přijmout své selhání.“ Nabídl Firje svou sekeru. „Za života jsem ochraňoval druhé, a po smrti dělal totéž. Toto byla zkouška, a já neuspěl. Prosím o milosrdenství, abych mohl jiné ochránit před stejným selháním.“

„Dobře řečeno,“ řekla Firja. „Staniž se.“

Ranar se užasle díval, jak se jeho sekera sama spravuje. I když byla stále otlučená z bezpočtu bojů, teď se ve dřevě toporu objevily žilky kovu valkýr a spojily se s hlavicí.

„Já se vrátím, Firjo,“ zavrčel Egon. „Nakonec se na Starnheim dostanu.“

„Jsem si jistá, že se o to pokusíš,“ odpověděla Firja. „Ranare. Jsi strážce svého světa. Zabij ho.“

Ranar se rozmýšlel jen okamžik, pak se rozhodl. Navzdory Egonovým protestům švihl sekerou a jednou ranou Boha smrti srazil k zemi.

„Výborně,“ řekla Firja.

„Bude znovu žít?“

„Och, jistěže ano,“ odpověděla Firja a položila Ranarovi ruku na rameno. „Koneckonců, tohle je jeho svět, a řídí se jeho vlastními zákony. Chvíli se bude toulat Vesmírem, ale pak znovu vytvoří své tělo, oděv, i zbraň. Usedne na svůj trůn a bude znovu vládnout.“ Firja rozepjala křídla, připravená odletět.

Ranar pozoroval Egonovo tělo, které zbělalo ještě víc a rozpadlo se na prach.

„Egon to udělal už dřív,“ řekl Ranar. „Já také?“

Valkýra přikývla. „Už celé věky to zkouší. Tebe jsem s ním viděla mnohokrát, i když ne pokaždé,“ řekla. „Ale i ty jsi nedílnou součástí tohoto koloběhu. A zde, na konci, se vždycky zachováš tak, jak je třeba. Ale předešlý pokus si nikdy nepamatuješ, strážcem Istfellu tě musím jmenovat znovu a znovu — to je právě potíž s tímto světem, světem zapomenutého a neznámého. Všichni, kdo sem přijdou, časem vyblednou; a ani ti, kdo tento svět stráží, nejsou chráněni před jeho vlivem.“ Firja mluvila věcným tónem, bez sentimentu, a někomu by to možná připadalo chladné, kruté, a nelítostné. Ranarovi ale ne. Jediné, co znal, byly chladné rozkazy svého jarla, nebo řev útočících démonů. Poznal, kdy je chladný tón krutý a nelítostný, a kdy je pouze chladný.

„Jak mohu strážit svět, když na své povinnosti zapomínám?“ zeptal se nakonec.

Firja hleděla na mrtvého Egona. Bílé, přízračné obrysy ležely na místě, kde padl. Zbytek prachu z jeho těla už odvál vítr.

„Než by se vše zase opakovalo, myslím,“ povzdechl si Ranar.

„Jsi strážce,“ řekla Firja. „A jsi jím celou svou duší. Ať už jsou tvé povinnosti snadné či ne, vždy uděláš správnou věc.“ Pokynula Ranarovi, aby ji následoval k okraji věže, odkud byl vidět celý Istfell. Ukázala daleko k obzoru, kde, jak Ranar věděl, svět končil, ohraničený zdí a řekou. „Pomysli na řeku,“ řekla Firja. „I když se její vody mění — není to stále tatáž řeka?“

„Myslím, že ano,“ řek Ranar. „Dobře udržovaná.“

„Že ano?“ Firja se zazubila, což byla u valkýr vzácnost. „Služ svému světu a jeho lidem dobře, Ranare z Istfellu.“ Firja mávla křídly a vznesla se do výše. Mezi oblaky zazářilo zlaté světlo, a otevřel se pohled na vzdálený Starnheimský břeh. Ranar zvedl sekeru na pozdrav. Zaclonil si oči před světlem a pozoroval Firju, která zmizela ve zlaté záři. Osamocená, stejně jako on, na své stráži.

O nějakou dobu později se Ranarovo tělo opět změnilo na přízračně zelené, a kráčel osamocen bledou, rozlehlou tundrou. Zář Světla Starnheimu byla tlumena mraky na obloze, a světlo tak nevrhalo žádné stíny.

Ranar necítil žízeň, bolest, hlad. Byl opět duchem. Duchem ve světě duchů. A jeho úkolem bylo strážit. Ale kde začít? Stát stráž u brány, kde pozdraví nově příchozí? Dozví se novinky a pověsti z tohoto a jiných světů? Uchopil sekeru, kterou Firja spravila, a náhle věděl, stejně jako předtím, co dělat.

Vyhodil sekeru do vzduchu, ukročil stranou, a díval se, jak dopadla. Topor ukazoval směr, daleko do neznáma, kde se vlnil a pohyboval samotný Vesmír, přes celý Istfell, kde i duchové občas potřebují hrdiny.

„Výborně,“ řekl si Ranar. Směr a cíl, čest a sláva. Osamělý strážce Istfellu vytáhl zabodnutou sekeru ze země, a vykročil ke vzdálenému obzoru.

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď