Sága o Lathril

Slyšte dávný příběh o elfce Lathril, o jejím vzestupu k božství, a o jejím životě mezi Vesmírnými vlky. Překlad flavor příběhu ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sága o Lathril

Elsa Sjunneson

Magic Story, 5. 2. 2021

 

Lathril stála v ústí jeskyně, a v žilách jí pulsovala magie, kvůli které prošla zkouškou nejvyšší. Protáhla si prsty a cítila, jak proměna probíhá. Cítila v každém svalu, v každé kosti, že se stává bohyní.

To rozhodnutí bylo v některých ohledech snadné. Její lid potřeboval ochranu, podporu, propojení s božstvím. Nedávno skončila válka, a i když její lid zvítězil, bylo to jen těsné. Lathril už nikdy nechtěla zažít, aby její lid tak trpěl, a podařilo se jí najít způsob, jak jej ochránit. Musela to udělat. Potřebovali boha, který by je přijal, ochraňoval, a Lathril obětovala mnohé, aby toho dosáhla.

Otevřela oči, aby pohlédla do tváří davu, který tu čekal, aby ji slavnostně odvedl do vesnice. Něco se ale změnilo. Něco, co nebyla schopna spatřit. Lathril věděla, že se změní, že už to nebude takové, jaké to bylo dřív. Příběhy mluvily jasně: kdo se stane bohem, přijde o část sebe sama. Lathril tu cenu přijala, i když nevěděla, co přesně se změní.

Namísto toho, aby viděla svět tak jako předtím, byl teď její pohled zúžený. Rozpoznala tvář své dcery, ale jen podle jejích šatů, její tvář byla rozmazaná. Viděla stromy, ale rozeznávala listí na větvích, jen zelenou, rozmazanou šmouhu, ozářenou zlatým Světlem Starnheimu. Zdálo se, jako by svět byl mnohem menší než dřív, což bylo znepokojující, protože Lathril věděla, jak velký svět je. Otočila hlavu, spatřila další tváře, další těla, další rozmazané šmouhy. Svět se strašlivě zmenšil.

Ale stala se bohyní.

Probudila se uprostřed noci a na tváři ucítila dotek. Její první reakcí bylo popadnout meč, co měla u postele, ale nahmatala… kožešinu. Ještě nebyla zvyklá na to, že na vše musí otáčet pohled, a tentokrát její pohled zaznamenal dvě tyrkysové oči, usazené na hlavě měděného vlka. I v mdlém světle svíčky Lathril jasně rozpoznala tři odstíny srsti, podle kterých vlci dostali jméno — bílé špičky chlupů, které na podsadě přecházely ze stříbrozlatých odstínů do, nu ano, měděných. Srst takových vlků ve světle zářila jako maják. Vlk se usadil vedle Lathril, položil si hlavu na přední tlapy, a usnul.

Lathril ho pozorovala tak dlouho, jak jen dokázala, ale nakonec ji přemohla únava. Nakonec, vlk ji neublížil — a nějakým podivným způsobem si byla jistá, že ani neublíží.

Nevěděla, kdo si ji vybral, jen to, že pokorně toužila po přijetí. Byla jen jedna božská bytost, která ke svým vyvoleným posílala vlčata. Sarulf. Tohle musí být jeho potomek. Nic pravděpodobnějšího ji nenapadlo.

Spala.

Když se ráno vzbudila, vlk si protáhl hřbet o její levou ruku, a doprovázel jí z ložnice do obývacího pokoje uprostřed jejího domu. Od své Zkoušky zde musela Lathril udělat pár úprav. Hmatové značky na zdi, protože ve tmě už nebyla schopna vidět, a jasně vyznačené cesty, podle kterých se mohla teď orientovat, i bez periferního vidění a schopnosti odhadnout vzdálenost.

Vlk zvedl hlavu a jemně ji zatahal za rukáv. I tak jej trošku natrhl.

„Neokusuj mi šaty, vlku,“ zavrčela, ale následovala ho směrem, kterým ji pobídnul. Když už nic jiného, bude zajímavé vědět, kam hodlá vlk jít v jejím vlastním domě. Vlk ji ovšem zavedl ke zeleným vchodovým dveřím, za kterými byla cesta do vesnice. Lathril chvíli trvalo, než zaostřila na to, co viselo na klice dveří — postroj. Hlazená kůže s kovovým kováním. Vlk si postroj nasadil přes hlavu a v tlamě jí podal šňůru a zavrtěl ocasem. Tedy, zavrtěla. Podle chování to byla jistě vlčice.

Šňůra od postroje padla Lathril přesně do dlaně, jako kdyby byla přímo pro ni. Vlčice se opřela tlapou o dveře, ale nepoškrábala je. Jen jemně naznačila, že by měly jít. Lathril za sebou měla dobrodružný život, takže téměř bezmyšlenkovitě sáhla po meči opřenému za dveřmi a zasunula jej do pochvy. O tuhle schopnost naštěstí nepřišla a zrak na ni nepotřebovala. Jemně otevřela dveře nohou, a vyšla s vlčicí do denního světla.

Když prošla dveřmi, světlo ji v očích strašlivě zabolelo. Zavřela je a zastavila se, doufajíc, že bolest brzy přejde. Vlčice ji zatahala za vodítko, jen jemně, a Lathril udělala krok, pak další. I se zavřenýma očima dokázala po cestě jít. Zajímavé.

Slyšela příběhy o tom, že si někdy vlci vyberou někoho za společníka, často takové lidi, co nevidí nebo neslyší, nebo ty, co prožili něco ošklivého a jejich mysl je zranitelná. Lathril ale nečekala, že zrovna ona bude mezi nimi. Vlčice ji nasměrovala ostře vlevo, a Lathril ji hbitě následovala. Kdyby se někdo díval, nepoznal by, že ji vlčice vede. Díky desítkám let tréninku s mečem byla Lathril hbitá a pohotová.

Lathril se zdálo, že si oči konečně zvykly, tak je otevřela. Překvapilo ji, že není tam, kde čekala, že bude. Vlčice ji místo po cestě k vesnici vedla do lesa. Balvany porostlé mechem, stojící okolo cesty, větve stromů se žlutým a zeleným listím, to vše Lathril splývalo do jedné zelené šmouhy.

V dálce před sebou spatřila postavu. Nedokázala ji poznat, jen to, že stojí sama, a že ji vlčice vede k ní.

Když se přiblížili, Lathril rozpoznala temně modrou a hnědou barvu šatů a hned poznala, za kým ji vlčice zavedla.

„Lathril! Jsi tu. Výborně. Ty a tvá vlčice — kdes k ní vlastně přišla?“ zeptala se Yadira, vůdkyně klanu. „Ale na tom teď nesejde. Potřebujeme pomoci s problémem. Nevím, jak je to možné, ale je tu jistá brána, kterou tvá vlčice dokáže najít. Brána mezi světy. Ona ví, kam tě má zavést. Jen jí řekni, že chceš zavést tam, kde je tě zapotřebí.“

Lathril ta slova zvažovala. Kde je jí zapotřebí. Věděla, že ji čekají úkoly a povinnosti, ale netušila, že je bude provádět téměř slepá a s vlčicí jako průvodkyní. Ale takový už je život. Nepředvídatelný.

„Tak dobře, vlčice. Budu ti muset vymyslet jméno. Vezmi mě tam, kde je mě zapotřebí.“ Vlčice zatahala za postroj, a Lathril vykročila přímo na místo, kde se náhle otevřela Zvěscesta. Prošla jí bez zaváhání.

Projít Zvěscestou bylo jako projít skrz vodopád z blesků. Bylo to všepohlcující — cítila to celým tělem, jako kdyby procházela vodou — ale nebyla to voda. Byla to energie.

Když Lathril vyšla na opačné straně, její šaty byly suché, vlasy měla zelektrizované, a vlčice zavrčela. Poté, co si Lathril uvědomila to zavrčení, zaslechla i jiný zvuk.

Výkřik.

Lathril pravačkou plynulým pohybem tasila. Vlčice nereagovala, dokud nebyla Lathril připravena, a pak společně vyrazily vpřed, po cestě mezi stromy s nízkými větvemi, dokud nedorazily na mýtinu. Šmouha uprostřed mýtiny s něčím bojovala. S dalšími šmouhami, rozpoznala Lathril, když se přiblížily.

Lathril, Blade of the Elves | Art by: Caroline Gariba

 

Vypadala jako lidské dítě, asi jedenácti- až dvanáctileté. Ale vypadat jako člověk a být člověk, to mohou být různé věci — kdo ví, kdo žije v tomto neznámém světě? Ale teď na tom nezáleželo. Potřebovala její pomoc. Lathril pustila vlčici z vodítka a vyrazila.

„Běž za vlka, dítě!“ vykřikla na vystrašenou dívku, když se vrhla do boje.

Boj naslepo je vždy lepší, když dokážete odhadnout zbraň nepřátel, takže se o to Lathril pokusila. Zblízka poznala, že protivníci jsou podobni draugrům — jejich meče byly temně modré a velice ostré. Ale jejímu šermířskému umění se vyrovnali jen nemnozí. Ostří zazvonilo o ostří, a boj započal.

Opravdu dokázala bojovat se zavřenýma očima. Stačil tlak a napětí při úderech mezi zbraněmi, způsob, jak nepřítel vedl své údery, jak Lathril uskakovala a vykrývala je. Zavrčení zprava prozradilo, že se blíží další protivník, a Lathril levačkou tasila dýku a zabodla ji do neviditelného cíle, zatímco pravačkou stále bojovala s prvním protivníkem.

Když do sebe jejich meče znovu narazily, sjela ostřím dolů a odzbrojila protivníka tak, že po několik měsíců nebude schopen udržet meč, a kopem do hlavy ho omráčila. Když se otočila, oddychujíc námahou, spatřila pohled, ze kterého jí zabolelo u srdce.

Její vlčice, jiskřící ve světle tohoto nového světa, byla stočená okolo dívky, která jí vzlykala do srsti.

Lathril rychle přiběhla k nim.

„Můžu ti pomoct?“

Dívka se přerývaně nadechla a překvapeně vykoukla zpoza vlčí srsti. Její oči byly jasně modré, bez zornic.

„Vzali mi mého vlka!“ zavzlykala dívka a přitiskla se k Lathrilině vlčici.

Tohle dítě nebylo žádné obyčejné, co se ztratilo v lese. A pokud mohla Lathril soudit, vlk, kterého jí vzali, také nebyl obyčejný.

Sarulf měl spoustu potomků. Vlčat. A ta chránila nadané kouzelníky. Tahle dívka očividně měla nadání, ale musí být chráněna před nebezpečím, dokud nedokáže poznat a ovládnout svou moc. To byl úkol Sarulfových vlků. Ať už ti muži byli kdokoli, té dívce chtěli vědomě ublížit.

„Zůstaneš s námi, dokud tě nedostaneme do bezpečí,“ pohlédla Lathril na vlčici, která tiše vrčela na jednoho z útočníků, který byl v bezvědomí. „Ano — s nimi si to vyřídím hned.“

Sehnula se k poraženým útočníkům, prohledala jejich tlumoky, a svázala jim ruce a nohy provazy a řemeny. Nevydrží to dlouho, ale bodnutí dýkou i rána do hlavy je na chvíli zpomalí.

Když se otočila, dívka se vlčice držela za postroj na hřbetě, aby Lathril mohla držet vodítko. Vyrazily všechny společně.

Byl to podivný svět. Sníh se na něm leskl modře, bíle, i fialově, ale jestli to bylo odraženým Světlem Starnheimu nebo tu sníh byl opravdu tak zbarvený, nevěděla. Stromy byly vysoké a štíhlé, jejich větve připomínaly ruce tanečníků nebo bojovníků, podle toho, čemu jste dávali přednost. Sápaly se po nich, kořeny se jim pletly pod nohy a snažily se je zastavit. Lathril napínala uši po nějaké známce nebezpečí, ale kromě křupání sněhu pod jejich nohama nic nezaslechla.

„Co je tohle za místo? A jak se jmenuješ?“ zeptala se Lathril.

Dívka popotáhla nosem.

„Lyana,“ řekla tiše a znovu popotáhla, „a můj vlk je Tlapka.“

„Tys ho pojmenovala jako kotě?“ protáhla Lathril, snažíc se nesmát. Její dcera to kdysi udělala také.

Dívka se zachichotala.

Ale i přes chichotání Lathril zaslechla šramot a tiché vlčí zavytí.

„Stůj,“ zašeptala Lathril a tasila meč. Otočila hlavu a rozhlédla se okolo ve snaze zjistit, odkud šramot přišel.

Marně.

„Půjdeme dál. Kam vlastně jdeme, Lyano?“

„Do mojí vesnice. Je tam za těmi stromy. Vlci vědí, kam jít. Vždycky.“

Kdyby to neřekla tak malá dívka a tak příjemným hlasem, znělo by to hrozivě. Ale takhle obě sledovaly vlčici, která je vedla lesní cestou, a jen občas zaslechly šramot mezi stromy. Brzy dorazily na okraj vesnice.

Když vešly do vesnice, všimla si Lathril centrálního ohniště a kamenných a dřevěných chýší, které se rozprostíraly až tam, kam nedohlédla. Vyrazily k postavě, která stála u ohniště.

„Myslím, že jsem našla jedno z vašich dětí,“ řekla Lathril staré ženě, která se starala o oheň. Žena se vyděšeně otočila.

„Ach, ano,“ řekla po chvíli žena, a ve hlase jí zazněl jemný nesouhlas. „Lyano, kde je Tlapka?“

„Byli jsme na procházce, když se objevili draugrové, jeden z nich ho vzal a utekl s ním k severu.“

Pozorná dívka, pomyslela si Lathril.

„A cos udělala?“ zeptala se žena.

„Snažila jsem se bránit, a pak přišla ona,“ řekla Lyana s trochu obviňujícím tónem a malou špetkou odporu dětí k dospělým. „A přivedla mě zpátky. A já chci svého vlka.“

„To mohu zřídit. Ostatně mě sem taky přivedl vlk,“ slyšela se Lathril, jak říká, a pomyslela na to, jaké štěstí bylo, že se objevila včas. To musel být ten úkol.

„Jak se jmenuje váš vlk?“ zeptala se dívka.

„Ještě mi své jméno neřekla,“ odpověděla Lathril popravdě.

„Řekne.“

Lathril se ocitla, tentokrát bez Lyany, znovu v lese, na pasece obklopené podivným křovím. Jeho větve byly šedobílé, listí černé, na kterém při bližším pohledu Lathril spatřila bílé žilky.

Uprostřed paseky byl zabodnutý kůl s řetězem, k němuž bylo přivázané vlče. V nočním světle a ve světle plamenů se jeho srst leskla ještě zlatěji než u Lathriliny vlčice.

U ohně si jeden muž ošetřoval zraněnou ruku, zatímco jiný upíjel z rohu. Nebyl to ten samý, kterého Lathril kopla do hlavy, takže usoudila, že ti zbylí spí ve stanu na vzdáleném okraji paseky. Když napjala sluch, zaslechla chrápání.

Lathril se usadila na chladné zemi, opatrně, aby nevydala zvuk, a čekala. Věděla, že muži budou muset usnout, a nakonec se tak stalo. Trvalo to několik hodin, ale oheň postupně slábl a vyhasínal, až z něj zbyly jen žhavé uhlíky. Lathril opatrně vyrazila. Její vlčice taky, doběhla k přivázanému vlčeti a ochranitelsky se k němu schoulila. Lathril se podařilo uvolnit řetěz, a s pohledem na svou vlčici se opatrně vydala zpět.

Když udělaly pár kroků, ze stanu se ozvalo zakašlání. Zasípání, a kletba.

Ztuhly.

Lathril se musela otočit, aby zjistila, že stojí přímo proti muži, kterého kopla do hlavy. Snažila se tiše utéct, ale nebyla dost rychlá. Mužova ruka vystřelila a chytila ji za předloktí dřív, než tasila meč.

Takže spíš zápas než boj, pomyslela si, a dala průchod svým instinktům. Koleno do žaludku, úder loktem, úhyb. Zavři oči, protože ti teď stejně k ničemu nebudou. Závan vzduchu, jak se po tobě ohnal, chytit, zkroutit, složit k zemi. Celý boj se odehrál v naprostém tichu, což ukazovalo na to, že muž byl naprosto překvapený. Další úder mu vyrazil vzduch z plic, a muž rázem ležel na sněhu jako špatně nacpaný polštář. Otevřít oči a vyrazit k útěku.

Bylo to poprvé, co běžela rychleji, než by se slušelo na nevidomé. Stromy byly jako nepřátelé, zužovaly její už tak úzké vidění, a Lathril se brzy ztratila. Kde jsou vlci? Kde je vesnice? A kde nepřátelé, kteří půjdou jistě po ní?

Lathril se otáčela, sahala po větvích, a divoce se rozhlížela. Nakonec ji zachvátila panika, a zastavila se. Nevěděla kde je, ani kam by měla jít.

Až po chvíli si uvědomila, že je přesně tam, kde má být.

Přímo před ní, na nevelké mýtině, ležel obrovský vlk, a u jeho nohou se skláněla dvě vlčata. Vlkovy oči zářily magickou mocí.

Sarulf, Realm Eater | Art by: Chris Rahn

 

Lathril okamžitě poznala, s kým má tu čest. Hluboce se uklonila, ruce co nejdál od těla, co nejdál od zbraní.

Zachránila jsi jedno z mých dětí před těmi, kdo by chtěli ublížit mé smečce. A přijala jsi tu, kterou jsem ti poslal. Jmenuje se Lukya.

Lathril se neodvažovala ani promluvit, ani na Sarulfa pohlédnout.

Lathril přikývla. „Ano, přijala. A přijala jsem i dar, kterým je pro mě její pomoc,“ řekla nakonec, když se k ní Lukya vrátila a postavila se jí po bok.

Dám ti ještě jeden dar. Kdokoli z tvého lidu může bezpečně vstoupit do mého světa a promlouvat s mým rodem, aniž by musel mít mé požehnání.

Lathril opět přikývla

„Vrátíme společně Tlapku jejímu člověku.“

Tlapka v plné rychlosti skočila Lyaně do náruče, a za chvíli se už obě šťastně objímaly a válely po zemi jako dvě vlčata, jako dvě rozmazané skvrny, uprostřed rozmazaného davu vesničanů, který je obklopoval.

Zvěscesta byla otevřena, a Lathril vstoupila, se svou novou vlčí přítelkyní po boku.

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď