Puštíkov, kapitola 1

Tajemné a záhadné společenství zvané Oriq se snaží probudit Vtělenou krev, legendární bytost, a naplnit tak dávné proroctví. Skupinka mladých kouzelníků z Puštíkova tomu bude muset zabránit dřív, než bude pozdě. V první kapitole do Puštíkova přicházejí Rowan a Will, doufajíce, že zde zdokonalí své schopnosti. Brzy se ocitnou uprostřed souboje soupeřících kolejí. Překlad první kapitoly příběhu z Puštíkova.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výuka začíná

Puštíkov, kapitola 1

Adana Washington

Magic Story, 25. 3. 2021

Ve zdánlivě nekonečných síních Bezedné knihovny, v jejíž nespočetných regálech, pamatujících vzestupy a pády mocných říší, byla uložena prastará vědění z bezpočtu světů, vládlo ticho, přerušované jen tichým klapotem podpatků na kamenné podlaze. Profesorka Onyxová se s potěšením zhluboka nadechla, aby opět pocítila tu vůni starého papíru a důvěrně známý ostrý pach ozónu, odedávna doprovázející magii. Zoufale potřebovala přestávku. Přestávku před další únavnou školní schůzí. I když škola v Puštíkově jen těžko nalézala sobě rovnou, co se moudrosti a vědění týče, byli v ní také přítomni jistí obzvláště tvrdohlaví jedinci.

Professor Onyx | Art by: Kieran Yanner

 

Jeden názorný příklad: i když byla Liliana v Multivesmíru velice známá (lhostejno zda nechvalně, či ne) ostatní profesoři ji prostě nepoznali, když se jim představila pod jiným jménem. Lilianu to ovšem nepřekvapilo. Škola v Puštíkově byla vždy taková, i za doby jejích studií zde před mnoha lety; v Puštíkově se vždy zajímali jen o své vlastní problémy.

Už jen na přítomnosti všech těch knih, spisů, a svitků bylo něco uklidňujícího. Jako by celé místo obalovaly do závoje ticha a klidu. Až se studenti po prázdninách vrátí, takový klid tu rozhodně nebude — ale v tuhle chvíli Liliana procházela mezi mlčenlivými regály a užívala si své tiché osamění.

Zpředu zaslechla šustivý zvuk. S trochou mrzutosti si Liliana v duchu představila ten věčně žvanící Rukopis; nejspíš brzy vycupitá zpoza rohu. Za příštím rohem ovšem Liliana zjistila, že ten zvuk nevydala ona známá, magicky oživená kniha.

„Co tu děláte?“ zeptala se.

Postava ztuhla, ruku nataženou k polici pro další knihu. U nohou už jich měla připravenou pěknou hromádku.

Liliana vykročila k postavě. „Studenti sem nesmí ještě příštích—“

Slova jí umrzla na rtech, když z dlaně postavy vystřelilo fialové světlo. Zasáhlo Lilianinu ruku, a celá knihovna se v tu chvíli zapotácela, jak se jí zmocnila nevolnost. Liliana vůli potlačila symptomy kouzla a zrušila ho. Byl to sice jen amatérský pokus, ale takovou magii žádná z pěti kolejí nevyučovala.

„Předpokládám,“ protáhla Liliana, a v ruce jí zableskla její vlastní smrtící magie, „že tu nejste kvůli letnímu doučování.“

Teď spatřila, že postava nosí masku — přes oči měla hladký, plochý kov. Samozřejmě už něco slyšela o Oriqu, o té tajemné společnosti kouzelníků posedlých zakázanou magií a usilující o moc za jakoukoli cenu. Jen nečekala, že nějakého z nich tak brzy uvidí. „Vím, co jste zač,“ řekla.

Postava pohlédla směrem do chodby, a pak na Lilianu. „Pak víte i to, že vaše dny jsou sečteny.“

„Profesorko Onyxová?“ ozval se z blízké chodby povědomý hlas. Liliana se otočila, ruku planoucí kouzlem napřaženou. Na konci chodby stála děkanka Shaile Spárověž, ve tváři zamračený výraz. „Jste v pořádku?“

Liliana se otočila zpět, ale postava byla pryč. Jen hromádka knih a svitků na podlaze prozrazovala, že tu kdy někdo byl.

Liliana se vzpamatovala, a nechala magii pohasnout. Není důvod poutat na sebe pozornost. „Ano, já jen— zdálo se mi, že jsem mezi regály něco spatřila. Už se fakulta dohodla na dalším postupu?“

Děkanka Spárověž zaklapala zobákem, a její velké černé oči se rozzlobeně zableskly. „Děkan Nassari trvá na tom, aby se letos prodloužila doba konání Čarověže.“

Liliana sebou cukla, když se dotkla místa, kde ji zasáhlo to kouzlo. Když následovala děkanku cestou z knihovny, ještě jednou se ohlédla po knihách. „Zcela jistě máme větší problémy než Čarověž.“

„Vskutku, vskutku!“ zakrákala děkanka. Liliana ji zřídkakdy slyšela říkat něco jiného.

Will Kenrith ve svém pokoji na Kylemu jen bezmocně zíral na tyčící se hromadu knih na své posteli. Snažil se rozhodnout se, kterou z nich si vzít s sebou; nejdřív se zdálo nad slunce jasné vzít s sebou kodex o Tavených proroctvích, ale pak si vzpomněl na své oblíbené Thadusovy Zápisky. Uplynula hodina, a on se stále nemohl rozhodnout. Zoufale si prohrábl krátce střižené světlé vlasy a rozhlédl se po místnosti. Zrak mu padl na zářící lístek ve tvaru sovy, ležící na stole. Těžko říct, kdy se sem zase vrátí. Pokud vůbec.

Dveře se rozletěly, až sebou Will trhl, a dovnitř vpadla jeho sestra.

Rowan byla stejně vysoká jako on, a zpod červené kápě jí splývaly lokny dlouhých zlatých vlasů. Zamračila se, a pohlédla na hromadu knih. „Chceš mi říct, že ses ještě nerozhodl?“

„Jen… dej mi minutku,“ řekl. Tavená proroctví. Rozhodně Tavená proroctví.

Rowan vzala ze stolu zářící lístek — byla to pozvánka na jinou sféru. Z lístku vyletěly zlaté jiskry, a v Rowanině dlani se rozzářil o něco víc. „Měl jsi dva týdny, Wille. Jdeme.“

„Historické zápisky tvrdí, že Puštíkov je starý několik tisíciletí. Určitě na nás počká pár dalších minut.“ Ohlédl se na knihy. Ale co když bude potřebovat Thadusovy Zápisky? „Nebo možná hodin.“

Rowan zmučeně zavyla. „Kasmina na nás nejspíš už čeká.“

Will si povzdechl. Kasmina. Ta žena, která jim napovídala spoustu věcí o Puštíkově a o tom, co jim může nabídnout. Ale její pozvánka se objevila náhle, jen několik dní poté, co se s nimi Garruk po společně stráveném čase rozloučil, když se ujistil, že se už v Multivesmíru dokáží postarat sami o sebe. Mnoho času s Kasminou ovšem na Kylemu nestrávili, a teď se mají vydat na cizí svět jen proto, že jim o něm řekla? Will se obrátil zpět ke knihám. „Jsem si jistý, že na nás počká.“

„Odcházíme.“

„Jo, já vím. Dneska. Určitě. Já jen potřebuju—“

„Ne, Wille.“ Rowan zmačkala pozvánku v ruce. „Hned.“

Will chtěl něco říct, ale v místnosti zazářila změť světla a stínů. Will přimhouřil oči, když se světlo rozlilo a pohltilo jeho sestru. Za ní se objevila jasně modré obloha s baldachýnem zeleného listoví.

Rowan se rošťácky usmála, vstoupila do světla, a zmizela.

Will zaťal zuby a snažil se bojovat s tou silou, ale věděl, že je to marné. Jeho spojení se sestrou bylo příliš silné. Brzy se okolo něj objevila stejná směs světel a stínů a ozářila postel s knihami. Will zoufale hmátl po Zápiscích Thaduse Léčitele těsně předtím, než ho ta síla vtáhla do světla a na nový svět. Okolo něj se rozzářila světla a barvy, které na Kylemu neexistovaly. Letěl prostorem i neprostorem, ničím a vším zároveň.

První věc, co Will uslyšel na světě, kam ho Rowan dotáhla, byl skřek. Skřek vydala změť peří a spárů, která mu zamířila přímo do tváře. Will vyjekl a v obraně zvedl Zápisky. Pták ovšem těsně před nárazem vystřelil vzhůru a odletěl širokým obloukem pryč.

Dvojčata se ocitla na mýtině, obklopené zakrslými, jemně vyhlížejícími stromky. Na okraji mýtiny stála povědomá postava se zakroucenou holí. Po chvilce se s dalším skřekem pták snesl dolů a osadil se na ženino rameno.

„Zdravím vás, Wille a Rowan.“ Skrz baldachýn větví pronikl sluneční paprsek a rozzářil hřívu rudých vlasů. Kasmina se pousmála a kývla. „Vidím, že jste to oba zvládli. A právě včas. Vyučování brzy začne.“

Will se rozhlédl, ale okolo byla jen divočina. „Takže, hmm. Škola je někde poblíž?“

„Přesně tak.“ Kasmina se otočila a vykročila k okraji mýtiny. „Je hned za lesem. Brzy uvidíme první z pochodní.“

První pochodeň? Will přemýšlel, co to může znamenat.

„Takže, jak to tu vypadá?“ zeptala se Rowan, která zrychlila, aby Kasminu dohnala. „Jsou tu i další jako my? Co cestují mezi světy?“

„Je to velká škola,“ řekla Kasmina. „Jsem si jistá, že jsou tu někteří z jiných světů. Jdeš s námi, Wille?“

Will zaťal zuby a vykročil za nimi.

První pochodeň uviděli brzy. Tedy, pochodeň to byla, to měla Kasmina pravdu. Ovšem nezmínila se, jak bude obrovská — připomínala spíš věž. Stříbrný sloup se tyčil vysoko nad stromy, jako ohromná jehla zabodnutá do blankytně modré oblohy. I ze země bylo lze spatřit plameny, tančící na vrcholu, a zářící téměř stejně silně jako dvě slunce na zdejší obloze. Když došli k pochodni, Will rukou přejel po hladkém kovu. „Jak na nich udržují oheň?“

„Jako většinu věcí na zdejším světě,“ řekla Kasmina. „Magií.“

Will úkosem pohlédl na Kasminu. „To je váš domovský svět?“

„Se zdejší školou mám dlouhodobé styky, ale ne.“ Kasmina pohlédla k obzoru. „Další pochodeň by měla být tímhle směrem.“

Will se podíval tím směrem, ale viděl jen rozlehlé zelené louky, občas protnuté vyšlapanými cestami.

„Jestli je tu víc pochodní, bude čas je obdivovat později, Wille. Pojď,“ rozeběhla se Rowan.

„Rowan, zpomal. Nevíme o nebezpečích, co nás tu můžou čekat.“

„Přesně!“ rozesmála se Rowan.

K další pochodni došli až za několik mil. Will přemítal, kolik jich tu může být — a nad jakou krajinou se můžou tyčit.

Bouřné texty byly mnohem podrobnější,“ zamumlala Kasmina prázdně.

Will sebou škubl, když si uvědomil, jak blízko Kasminy stojí. Zamračil se a pohlédl na svou knihu. Sáhl na ni, a povědomý dotek ho uklidnil. „O těch jsem neslyšel.“

„No, vždycky se můžete podívat do Bezedné knihovny, až budeme v Puštíkově.“

„Kamže?“ zeptala se Rowan.

„Bezedná knihovna,“ odpověděla Kasmina. „Ve které se nalézá nejobsáhlejší sbírka znalostí a kouzel ze všech sfér Multivesmíru.“

„Och,“ Rowan se ani nesnažila zakrýt zklamání. „Knihy. Koho to zajímá?“

„To myslíš vážně?“ vyhrkl Will. „Mohli bychom se naučit cokoli! Všechno! Rychle, musíme si pospíšit!“

Rowan protočila oči. „Kdože to chtěl zpomalit, hmm? Neříkal tu někdo něco o nebezpečích?“

„Má sova by mě upozornila, kdyby se něco blížilo,“ ujistila je Kasmina. „Nemáte se čeho bát.“

Will pohlédl na sovu. Ta si protáhla bílá křídla, a v očích se jí zalesklo světlo sluncí. Pak otočila hlavu přímo na Willa. Ten se zamračil. „Co je s ní?“

Kasmina pohlédla kupředu. „Ale nic. Jen už je na tyhle věci trochu stará.“

Dál šli potichu, jen Will občas kradmo pozoroval sovu i její paní. Ale zdálo se, že sova přesně ví, kdy se podívá, a pohled mu oplatila, dokud to Will nevydržel a neodvrátil zrak. Will si všiml, že krajina se postupně mění. V dálce na obzoru se objevil šedorudý horský masiv.

Nakonec ticho přerušila Kasmina, když minula další pochodeň. „Vítejte v Puštíkově.“

Když trojice překročila horský hřeben, Will téměř překvapením upadl. Areál školy se táhl až k obzoru, spletité bludiště věží a budov. Na jednom místě se tyčil ohromný oblouk tvořený ostrými kameny, pod nímž byla půda hladká a rovná, jako kdyby ji někdo přesně ořezal.

Will přikročil k Rowan. „To je…“

„Větší než náš hrad,“ zašeptala Rowan.

To bylo slabé slovo. Areál Puštíkova byl větší než všech pět hradů Eldraine dohromady. Uprostřed toho všeho se tyčila ohromná budova, a světlo sluncí ozařovalo její klenby, zatímco nad nižšími budovami okolo se vznášely podivné, velké koule.

„To je Bezedná knihovna,“ přikročila k nim Kasmina. Will mlčky kývl, stále neschopen slova.

Rowan se rozesmála a šťouchla do něj, aby ho probrala. „Tady to bude super.“

Will se usmál a vykročil za sestrou k bráně. Byla tak ohromná, že se zdála být blízko, i když nejspíš potrvá ještě hodinu, než k ní dojdou.

Po pár krocích si uvědomil, že Kasmina za nimi nejde. Otočil se, a Rowan také. „Vy nejdete?“

Art by: Brian Valeza

 

„Och, ne,“ potřásla Kasmina hlavou. Pohlédla na svou sovu, a ta vzlétla směrem k Bezedné knihovně. „Mám ještě nějakou jinou práci. Poohlédněte se po sovici Mavindě Ostrozobé. Pomůže vám se tu zabydlet.“

„Och.“ Rowan si odkašlala. „Tak, uch, díky.“

Will se uklonil. „Jak říká má sestra. Děkujeme, že jste nás sem zavedla.“

„Takových formalit netřeba,“ usmála se Kasmina. „Ale rádo se stalo.“

Will se napřímil a pohlédl ještě jednou na Kasminu, než se připojil k sestře. „Rowan,“ zašeptal, „co myslíš, že je ‚sovice‘?“

Za branou se ocitli v životem kypícím areálu školy. Po kamenných cestách všude spěchali studenti. Ti mladší měli jednotné stejnokroje, a šedé pláště za nimi vlály. Ti starší měli sice rozdílné šaty, ale ve stejných barvách, a stejně barevní se drželi ve skupinkách.

Ti modří a červení měli šaty nabírané a okázalé, zatímco ti v černobílých šatech měli ostřejší a jednodušší střih. Zelení a černí nosili těžké kabáty a boty, a byli pravým opakem elegantních střihů červenobílých. Will se rozhlížel, snaže se vstřebat ten kaleidoskop barev.

„Je trochu divá, co?“ řekla Rowan roztržitě. Okolní vodopád barev ji nezajímal — zdála se být ponořená ve vlastních myšlenkách.

„Kdo?“

„Kasmina. Ona a její sova.“ Rowan pokrčila rameny. „Na tom už nesejde. Dostala nás sem, ne?“

Než se Will zmohl na odpověď, opodál se ozvaly výkřiky. Rowan se okamžitě rozeběhla tím směrem.

„Hej!“ rozeběhl se Will za ní. „Počkej!“

Art by: Manuel Castañón

 

Doběhli za roh, na malé nádvoří. Na něm byl shromážděný dav sledující dvě skupinky studentů na travnatém plácku, vrhajících po sobě navzájem kouzla. Různobarevné blesky a střely jen těsně míjely své cíle. Jedno z kouzel nakonec zasáhlo jednu z dívek v modročervené. Dívka se začala vznášet, a jen bezmocně kopala nohama a mávala rukama. Z přihlížejícího davu se ozval smích a potlesk.

Will vyděšeně zíral. „Myslel jsem, že to bude škola. Tohle je—“

„Úžasné!“ dokončila Rowan. Zatahala za rukáv nejbližší přihlížející, mladou dryádu v černozeleném. „Kdo vyhrává?“

„Kouzlišťáci mají zatím výhodu,“ odpověděla dryáda. „Ale být jimi, nespoléhala bych se na to, ti ze Stříbroslovu dokážou být pěkně zákeřná cháska.“

„Krvavý boj?“ vyhrkl Will. „A na školní půdě?“

Dryáda se zamračila. „Je to jen souboj. Nikomu se nic nestane. Alespoň nic vážného.“

„Tohle stačilo,“ řekl Will, snaže se o rozhodný tón. „Rowan, jdeme. Musíme najít někoho — nějakého správce. Nebo ředitele. Musíme se zapsat na předměty, a nejspíš vyzvednout učebnice, a—“

Rowan ho zcela ignorovala a vykročila na travnatý plácek. Jeden ze studentů v černobílém se soustředil na jednoho z Kouzlišťáků, zašeptal nějaké zaklínadlo, a mezi prsty se mu objevily jakoby pramínky černého inkoustu.

„Pozor!“ vykřikla Rowan a vyslala jiskru na studenta čarujícího inkoustové kouzlo. Když ho jiskra zasáhla, vyjekl, a inkoust z jeho kouzla mu pocákal uniformu. Z davu zazněl další smích a potlesk. Student z Kouzliště pohlédl překvapeně na Rowan. „Díky!“

Rowan se zazubila a chtěla odpovědět; ale než ji Will stačil varovat, nohy jí obtočil proud černého inkoustu a srazil ji k zemi. Rowan dopadla na záda a na chvíli si vyrazila dech. Pohlédla na toho, kdo ji podrazil nohy — jiný student v černobílém. „Nepleť se do toho, prvačko,“ zasyčel.

Vzduch okolo Rowan zapraskal elektřinou. „Chceš to zopakovat?“

Dryáda se nahnula k Willovi. „To je tvoje sestra?“

„Obávám se, že ano,“ zakřenil se Will. Doufal, že tu budou moci v klidu a tichu studovat — ale zatím to tu vypadá přesně jako na Kylemu.

„Vypadá to, že už si vybrala svou kolej.“

Byla to pravda — Rowan už stála mezi studenty Kouzliště a házela po těch ze Stříbroslovu jiskry. Will se neochotně vydal na bojiště, vyhýbal se okolo letícím kouzlům, došel k Rowan a popadl ji za ruku. „Rowan, tohle není náš boj. Jdeme.“

Rowan se jen rozesmála. „Wille, kolikrát ti mám říkat, že stačí chtít, a i ty zažiješ spoustu zábavy!“

„Nejsme tu kvůli zábavě, Rowan! Chceme se stát lepšími kouzelníky!“

„Uhni, prváku!“ ozvalo se za ním. Will se otočil právě včas, aby schytal kouli inkoustu přímo do hrudi. Koule vybuchla a srazila ho na Rowan. Společně se, kašlajíce, sebrali ze země, a Will si s hrůzou uvědomil, že jeho Zápisky Thaduse Léčitele jsou celé zacákané od inkoustu. Okamžitě pochopil, že jsou zničené. „Dobrá,“ zavrčel, „možná to je náš boj.“

Rowan ho vytáhla na nohy. „Vzpomínáš na boj s Vitrem a Gormem?“

Will kývl a začal shromažďovat magii. Vzduch okolo se rázem ochladil o několik stupňů; Will vydechl oblak páry. „Jdeme na to.“

Rowan se otočila, vztáhla ruku, a vyčarovala bleskovou kouli, co syčela a prskala.

Will počítal, zatímco Rowaninu kouli obklopoval mrazivým vzduchem. „Jeden… dva… TŘI!“

Will a Rowan se pohybovali společně, a jejich kouzlo vylétlo ke studentům ze Stříbroslovu. Teď už se tak povýšeně nesmáli — ale těsně předtím, než spojené kouzlo Stříbroslovce zasáhlo, Rowanina blesková magie zaplála a roztříštila Willův ledový obal. Will se zamračil, ale už bylo pozdě cokoli měnit. Rowanino kouzlo bylo naštěstí silné samo o sobě; proniklo světelným štítem, který vyčarovala jedna ze starších studentek Stříbroslovu, a odhodilo ji daleko dozadu.

Rowan zavýskla, ale radost netrvala dlouho — musela uhnout a bránit se před kouzlem dalšího ze Stříbroslovu.

Will je zaraženě zíral. Jejich společná magie — propojená kouzla ohně a ledu, která byli schopni kouzlit odedávna — selhala. Něco bylo špatně.

Liliana postávala před Bezednou knihovnou a pozorovala procházející procesí studentů. Téměř na sobě cítila svou starou uniformu Suchokvětu a mimoděk sáhla na límec svých profesorských šatů.

Ze dveří knihovny právě vyšel děkan Nassari, spolu s děkankou Lisette. Liliana se k nim připojila.

„Profesorka Onyxová.“ Lisette kývla na pozdrav. „Jak jste se sžila se svými třídami?“

„Docela dobře,“ řekla Liliana. „I když se ke mně od studentů donesly znepokojující zvěsti.“

Děkan Nassari se zasmál. Jelikož byl ifrít, znělo to spíš sprška vody, dopadající na krystaly. „Nu, mladí mají ve zvyku si přehnaně vymýšlet. Což je koneckonců dobré. Myslím ohledně představivosti a tak.“

Liliana se nuceně usmála a snažila se udržet nezávazný tón. „Pokud se ovšem také nepřevléknou a neplíží se skrytě chodbami. V tom případě mi to už jako nevinná hra nepřipadá.“

„Plížit se?“ Děkanka Lisette pozvedla obočí. „Viděla jste někoho z nich?“

Liliana se zarazila. Jak na to odpovědět? „Viděla jsem postavu v masce. Ovšem, jestli to opravdu byl jeden z Oriq…“

„Zase to slovo. Vždy znělo tak vážně. Ale stále nevíme, jestli ty pověsti nejsou jen nevinné studentské šprýmy,“ poznamenala Lisette.

Magie, kterou použil, rozhodně nebyla nevinný šprým. „Na každý pád bychom je neměli podceňovat. Ostatní děkani a profesoři by měli být varováni. A možná bychom měli zajistit obranu školy.“

„Myslíte něco víc než našeho Alibou?“ odfrkl si Nassari. „Jsem si jistý, že by rád konečně něco dělal. Možná by pak konečně přestal nesnášet mě.“

„Myslela jsem něco víc než jen jednoho golema.“

„I kdyby tihle — ať už je nazýváte jakkoli — představovali nebezpečí, naši studenti nejsou bezmocné stádo ovcí,“ řekla Lisette. „Dovedou se bránit.“

„Ale kdo je ubrání před jimi samými?“ ukázal Nassari na nádvoří. Liliana spatřila všemi směry létající kouzla a jásot a smích přihlížejícího davu; další souboj. Lisette si povzdechla, zatímco Nassari se smál. „Vidíte? S takovým talentem si nemyslím, že bychom se měli Oriq bát.“

„Děkane Nassari,“ začala Liliana. „Opravdu bychom měli—“

„Dobrá, dobrá.“

Společně vyrazili ukončit souboj. Nassari vyčaroval mohutnou přílivovou vlnu, která ohradila studenty Kouzliště. Ze země vyrazily kořeny a úponky révy — práce děkanky Lisette, odhodily studenty od sebe a spoutaly jim ruce za zády dřív, než stačili vyslat další kouzla.

Jeden mladík vrčel, když následoval světlovlasou dívku z bojiště. „Tohle není Kylem, Rowan.“

V Lilianě hrklo, a pečlivě se zadávala na dvojici. Neměli na sobě školní uniformy a za opasky měli meče. Jejich vlasy měly stejnou barvu, a oči a nosy prozrazovaly, že jsou dvojčata.

Ten chlapec řekl Kylem. Liliana znala místo jménem Kylem — ale na Arcaviosu to nebylo.

Dívka se zamračila. „Vím, Wille. Ale tohle není ani Eldraine. Takže mi nebudeš říkat, co mám dělat.“

„Můžeme prosím jít? Než se dostaneme do dalších potíží?“

Liliana sledovala dvojčata, procházející okolo ní, a zachytila chlapcův pohled. Nervózně se na ni usmál, a pak zrychlil, pobízeje svou sestru.

Tohle nejspíš nejsou agenti Oriqu. Ale pokud to jsou sférochodci, mohli by být užiteční, jestli — ne jestli, , opravila se v duchu — se Puštíkov dostane do problémů.

Will si s úžasem prohlížel stěny chodby studentských ložnic. Kamenné kvádry byly pokryté složitými rytinami, které zářily měkkým světlem. Sáhl na ně rukou, a mezi prsty ucítil lechtání magie.

„Tyhle,“ ozvala se Rowan. Mávla na Willa a opřela se do dveří.

Will vešel za ní a rozhlédl se po silných zdech a skleněném oknu. Dovnitř proudilo světlo a teple ozařovalo místnost. V protilehlých rozích stály dvě postele, s pečlivě složenými šedými, zlatě lemovanými pokrývkami. Na stěně za dveřmi visely na věšáku dvě šedé uniformy, a pod nimi byly stejně šedé boty.

Rowan sebou hodila na postel blíž u dveří. „Tohle ujde. Mnohem lepší než ty tvrdé kavalce, kterým na Kylemu říkali postele.“

Will se pro sebe zasmál, když na své posteli rozložil knihy. Sedl si, zabořil se do matrace, a rukou přejel po zářivě zlatém lemování. Podobné ornamenty byly na stěnách ložnice. V rozích magické symboly, plameny a stromy u stropu, a na stropě hvězdy. Při pohledu na obraz plamenů si vzpomněl na dnešní souboj. Pohlédl na své ruce. „Zdálo se ti to kouzlo, které jsme vyčarovali… jiné?“

Rowan se na něj podívala. „Jak to myslíš?“

„Nevím, ale zdálo se mi jiné než na Kylemu.“

„No, už nejsme na Kylemu, vzpomínáš?“ Rowan pokrčila rameny a zabořila nohy do pokrývky. „Kromě toho to zabralo, ne? Tak o co jde?“

Will potřásl hlavou. „Ano, zabralo, ale… mělo to být snazší. Soudržnější. Taková kouzla jsme společně dělali mockrát, ale teď se zdálo, jako kdyby naše magie už nedokázala spolupracovat. Ale možná, že v Bezedné knihovně najdu odpověď.“

„No, ty si to čtení rozhodně užiješ,“ řekla Rowan, vstala, a vyrazila ke dveřím.

„Ale tohle přece není jen můj problém, Rowan,“ namítl se Will. „Co když tenhle svět něco dělá naší magii?“

„Moje magie je v pořádku.“

„Ne, není.“ Will přikročil k sestře. „Ale tady budeme moci zjistit proč. Slyšela jsi Kasminu — tohle je ta největší knihovna v Multivesmíru! Nejsme tu proto, abychom se pletli do pitomých školních potyček.“

Rowan protočila oči. „Vážně? A proč jsme tady?“

„Abychom se učili. Posílili svou magii. Využili znalosti a moudrost, kterou nám Puštíkov nabízí. Abychom toho pak mohli využít a pomoci na Eldraine našim lidem.“

Rowan jen potřásla hlavou. „Proto jsi tu ty, Wille. Já ne. Možná jsme dvojčata, ale co se mě týče, hodlám žít svůj vlastní život.“

„Samozřejmě,“ povzdechl si Will. „Takhle jsem to nemyslel.“

Rowan se po chvíli otočila a odešla. Will popadl knihy a vyrazil za ní. Ale jak Rowan pospíchala chodbou dál, Will zpomalil. Možná ty odpovědi zkusí najít sám.

Art by: Piotr Dura

 

Na lavičce u nádvoří seděla Kasmina a sledovala sovu, jak se vrací od studentských ložnic. Stále vnímala obraz dvojčat v ptačí mysli, i když trochu pokroucené odlišným vnímáním ptačího zraku. Oběma dvojčatům může Puštíkov poskytnout množství příležitostí. Teď už jen dohlédnout na to, aby se chopili těch správných.

Něco přitáhlo její pozornost, a Kasmina zavřela oči. Namísto temnoty se ovšem její mysl naplnila rudou.

Jiná z jejích sov letěla nad kamenitou pouští. Její zrak přitáhl pohyb hluboko dole.

Přes kamenné pole šplhal muž. Na sobě měl rudohnědý oděv, který mu pomáhal splynout s prostředím. Za ním po kamenech ladně skákalo lišce podobné zvíře, ale najednou se zastavilo a zaujalo obrannou pozici.

Zavířil vítr, jak se ze stínů vynořilo několik postav. Všechny byly zahalené do tmavých šatů a přes tváře měly kovové masky. Ruce všech zaplály jedovatě fialovým světlem a namířily na muže a jeho zvíře. Muž pomalu zdvihl ruce.

Kasmina vyslala k sově mentální příkaz, a ta sledovala, jak postavy spoutaly mužovy ruce a odtáhly ho do jeskyně poblíž.

Lukka zabručel, když ho surově odtáhli do jeskyně. Mila byla nervózní, cenila zuby a ježila srst. Mlčky se s ní psychicky spojil a uklidnil ji. Pokud by zaútočila, ti zahalení kouzelníci by je považovali za nepřátele. A i když si byl jist, že by nad nimi vyhráli, on tu kvůli boji nebyl. Mila na něj pohlédla, a pomalu se vrátila do pozorného střehu. Držela se u Lukky, když kráčeli přes staré, plesnivé knihy, padající z přeplněných regálů, kterých byla jeskyně plná.

Mágové je zavedli do větší síně. Stalagmity a stalaktity Lukkovi připadaly jako zuby ohromného tvora, a strop jeskyně se topil ve stínech. Lukka šlápl na uvolněný kamínek, který spustil ze strmého srázu za ním lavinu kamínků.

„Ticho,“ zasyčel jeden z kouzelníků a surově ho udeřil do ramene. „A pohni sebou.“

Lukka se nadechl, snaže se potlačit hněv. Pak se jeden ze stalagmitů pohnul.

Nejdřív si myslel, že se mu to zdá, že to je jen přelud stínů. Pak ale rozpřáhl své vědomí a ztuhl — zdejší kamenitá zem nebyla zem, ale ulita obřího tvora. Tvor pomalu rozvinul dlouhé a tenké nohy do tmy. Za nimi se ve tmě pohnul další stalaktit a vydal cvrkotavý zvuk. Byli obklíčeni.

„Pohni. Sebou,“ zasyčel znovu kouzelník.

Šli jeskyní dál a dál, a při každém cvrkotavém zvuku se rozhlíželi po stropě. Lukka se snažil představit si, jak tvorové vypadají. Ten první pohled na ně mu připomněl noční můry, žijících v jeskynních systémech pod Ikorií. Ke hrůze, kterou cítil, se ovšem zároveň přidala ještě děsivější známost — nemohl si pomoci, ale cítil, jako by se s těmito tvory už někdy setkal.

Kouzelníci Lukku surově zastavili a donutili pokleknout. Mila se otočila ke vzdálené stěně jeskyně a tiše zavrčela. Lukka na ni pohlédl. „Hej. Ticho.“

Ticho prořízl zvuk praskajících kostí. Kroky se přiblížily, a ze stínů se vyloupla vysoká, štíhlá postava. Okolo dlouhé, téměř ptačí masky kryjící jeho obličej se vinula vlákna temné, podivné energie.

Lukka se snažil udržet neutrální výraz, zatímco postava v masce přistoupila k jednomu z tvorů, visícího ze stropu, a pohladila ho po krunýři. „Vítej na Arcaviosu, Lukko z Ikorie.“

„Vy mě znáte?“

„Já znám spoustu věcí. Věcí, které tě mohu naučit.“ Postava poodešla od tvora směrem k Lukkovi. „A věřím, že na oplátku jsou věci, které bys mohl ty udělat pro mne.“

>>> Kapitola 2 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď