Příběh Theros Beyond Death, část VII. – závěr (fan fiction)

Milí kamarádi,  dnešním článkem končí náš projekt sedmi povídek na motivy příběhu Theros Beyond Death. Jak to všechno s Heliodem, Elspeth, Daxem, Calixem a ostatními dopadlo? To se dozvíte v sedmém a posledním díle. Enjoy!

 

 

 

 

 

 

 

Theros Beyond Death příběh

autoři: Jan Adam, Jan Charvát

Kapitola VII

Panteon

 

 

 

Ostrý zvuk, připomínající stovky zvonů bijících najednou do zvuku milionu tříštících se křišťálových váz proťal nebesa Therosu, jeho ozvěna prolétla Podsvětím a jako vlna se prohnala hvězdnou matérií Nyxu.

 

Erebós, bůh mrtvých, zvedl hlavu. Měl plné ruce práce s udržením alespoň náznaku pořádku v hroutících se hranicích podsvětních říší. Nicméně tohle přitáhlo jeho pozornost. Něco se dělo na Planině Čtyř větrů, v místě největší trhliny mezi podsvětím a Therosem. Je načase zjistit, co se děje.

 

Hluboko v Nyxu Krúfix, bůh obzorů, obrátil svůj pohled k Therosu. Co bylo vetkáno v předivu osudu, stalo se. Věděl, co je zapotřebí učinit nyní.

 

A ještě hlouběji v podsvětí, dvě božské oči převázané pruhem tkaniny se otevřely dokořán.

 

 

Planina Čtyř větrů

 

 

Elspethina slova ještě doznívala v pomalu pohasínající zlaté záři. Heliod, ve tváři stále výraz naprosté hrůzy, pomalu klesl na kolena.

 

Svět se zastavil. Jako by na míle daleko ustalo všechno živé, dokonce ani vítr se nepohnul. A pak všichni ucítili mírný tlak v hlavách, neklamné znamení toho, že se má stát něco velkého.

 

Něco velkého nabralo vzápětí podobu. Před překvapeným shromážděním se objevila nejdříve obří postava hubeného muže s pletí popelavé barvy. Odhalenou hruď halil po bocích fialový plášť lemovaný zlatem a z hlavy se kroutily na obě strany tenké rohy v tvaru písmene sigma. V ruce dlouhý bič, jehož konce nebylo dohlédnout. Lidé se mimoděk otřásli, jako by na ně sáhla samotná chladná ruka smrti. Erebós, bůh mrtvých osobně. Pohled, který se normálnímu smrtelníkovi nikdy nenaskytl, a pokud ano, nevěstilo to pro jeho bezprostřední budoucnost (a budoucnost obecně) nic dobrého.

 

A vzápětí dech mořské vody a hustého lesa po dešti. Hvězdnatá postava bez bližších rysů, připomínajícího muže v kápi se čtyřma rukama. Krúfix, búh obzorů. Elspeth jej poznala ihned, již jednou jej spatřila při své výpravě do Nyxu za Xenagem.

 

Krúfix promluvil hlasem, z nějž čišel chlad hlubin.

 

Heliode, svou věrolomností a touhou po moci jsi ohrozil celý svět. Budeš se zodpovídat před pantheonem.

 

Heliod se ani nepohnul. Ani v nejmenším nedal najevo, že by Krúfixe vůbec slyšel.

 

Heliode, zopakoval Krúfix. Nemá význam vzdorovat.

Bůh slunce zvednul hlavu a pohlédl přímo na boha obzorů. Jeho oči, předtím zářivé, sotva doutnaly. Probodl jej pohledem. Krúfix, jako vždy neproniknutelný výraz, jen pokynul Erebovi.

 

Vzduchem se mihl Mastix, Erebův božský bič. Jeho konec omotal jako had Heliodovy ruce a trup. Bůh mrtvých se neznatelně usmál a pohnul zápěstím. Smyčky se sevřely a Helioda vytáhly na nohy.

 

Heliod pohlédl na zem, kde zlomená špice Chrusoru definitivně pohasla a proměnila se v kus mrtvého kovu. Jeho ramena poklesla.

 

Není třeba. Půjdu dobrovolně.

 

Krúfix rozevřel své čtyři paže dlaněmi nahoru. Kolem zavířila modravá mlha a bůh obzorů společně s Heliodem zmizeli. Smyčky Erebova biče, již nic nesvírající, klesly a zakroutily se jako klubko hadů. Bůh mrtvých nechal bič smotat se zpět k jeho rukám. Pak na chvíli ztuhnul, jako by se zamyslel. Jeho asketická tvář s pronikavýma černýma očima přehlédla shromáždění a našla Elspeth.

 

Hrdinko. Z jeho hlasu mrazilo, jako by se najednou otevřelo tisíc krypt. Elspeth stála a nehybně čekala. Kyra a ostatní z jejího doprovodu, vesměs uprchlíci ze života po životě, se mimoděk připravovali na nejhorší.

 

Mnozí praví, že mé srdce je černé a nezná slitování ni vděku. A při hvězdách Nyxu, mají pravdu. Většinou. Nenajdou se tací, co by si mohli osobovat Erebovu přízeň či díky… nikoli nadlouho.

 

Ale ty jsi jiná. Patří ti můj dík. Činy mého bratra, vedené jeho zpupností (byť ta jest jeho přirozeností, jako bezútěšnost mou), ohrozily nás všechny. A možná jen Krúfix ví, jak by věci dopadly, nebýt tvého zásahu.

 

Ostře řezané, jako z kamene tesané rysy boha mrtvých na okamžik téměř změkly. Výraz, který nikdo ze smrtelníků nespatřil a kdoví, zda kdy znovu spatří.

 

Proto… jsi volná. Ty, i všichni, kteří s tebou Podsvětí opustili. Užívejte tohoto Erebova daru, než se setkáme znovu. Neb to, že se setkáme znovu, nezvratné jest.

 

Naposledy pohlédl na Elspeth. Kromě tebe. Věz však. Měl-li by někdy přijít tvůj čas… brány Podsvětí a Ilysia jsou ti vždy otevřeny.

 

Bůh mrtvých rozpřáhl ruce a kolem něj zavířila fialová mlha.

Sbohem, hrdinko. Či snad… na shledanou.

 

***

 

Podsvětí

 

Krúfix spustil paže a rozhlédl se. Tohle nebylo místo, na které se chtěl přenést. On ani Heliod nebyli v Nyxu, nýbrž v Podsvětí. Krúfix rozprostřel své vědomí, aby zjistil, kam přesně se to dostal. Strnul překvapením. Nevěděl. Jediné, co dokázal určit – tak hluboko v Podsvětí, že tato oblast ani neměla jméno. Heliod stál opodál, se svěšenou hlavou, zcela apatický. V záblescích hvězdných vírů se začali objevovat další. Purforós. Nylea a Thassa. Hrdinný Íroás a Mogis se zkrvavenou sekerou, držící si od sebe uctivý odstup. Bohyně měst, žní a nemocí. V závanu ozónu Kéranos, holá hlava a oči jiskřící. Fénax, tvář skrytou za zlatou maskou. A nakonec i Athreós s Erebem.

 

Proč jsi nás svolal zrovna sem, bratře? zeptal se Erebós. Tato část mé říše byla nějakou dobu nedostupná dokonce i pro mne. Snad jen díky tomu, jak bariéry zeslábly, jsem byl schopen se sem přenést. Co to znamená?

 

Krúfix na něj pohlédl. Jakkoli to bude nyní znít podivně, bratře… nestihl jsem vás ještě svolat. A už vůbec ne sem.

 

Bohové se po sobě podívali. Nakonec promluvil Kéranos, v jehož hlase praskaly ozvěny blesku.

 

Ale pokud ne ty…pak kdo?

 

Já.

 

Ten hlas se ozval zdánlivě odnikud, respektive z masivní skály nacházející se po jejich pravici. Čtrnáct párů očí se otočilo jedním směrem.

 

Fénax, bůh klamu, byl skalní stěně nejblíže. Zvednul šedavou paži a natáhl ji před sebe. Pak se jí zkusmo dotknul prstem.

 

Skála se zavlnila a zmizela.

 

Čtrnáct božských hrdel vydechlo překvapením. Pocitem, který z nich málokdo za staletí poznal.

 

Na kamenném trůně zde seděla postava svalnaté ženy. Bílé vlasy jí padaly na záda, ramena i hruď, proplétaly se mezi čtveřicí rohů a padaly přes dva ostré výstupky klenoucí se z ramen vzhůru. Omotávaly i její hůl s vřetenem. Přes oči se jí táhnul silný sněhobílý pás tkaniny.

 

Krúfix se chytil vrchními dvěma pažemi za hlavu a spodními se pokusil udržet rovnováhu. Bylo mu, jako kdyby se mu právě v hlavě protrhla hráz zadržující záplavu.

 

Trvalo to ale pár chvilek. Krúfix zvedl hlavu a pod jeho kápí se hvězdy zaleskly jasněji než obvykle.

 

… Klothys?

 

 Sestro?

 

***

 

Planina Čtyř větrů

 

Jakmile všichni tři bohové zmizeli, zmizel tlak v hlavách přítomných a rozhostilo se hrobové ticho. To nakonec prolomila Kyra,

 

„Nakonec to nedopadlo nejhůře, co říkáte?“

 

Sfinžin tón, tak netypický pro tyto normálně odtažité a vážné bytosti, zafungoval jako závan mořské tříště. Jako na povel se všichni uvolnili, vydechli, dokonce se ozval z několika míst i úlevný smích. Daxovi vojáci odhodili zbraně. Anax, Kyra a další usedli do trávy. Několik Anaxových satyřích hoplitů se dokonce dalo do tance.

 

Elspeth a Daxos stáli několik kroků od sebe a dívali se jeden na druhého. Nakonec, jako na povel, Daxos odhodil svůj štít a gladius, a Elspeth upustila své kopí. Několik rychlých kroků, a oba někdejší milenci si padli do náruče, v přepevném sevření.

 

„Daxe,“ Elspeth vydechla, tvář pevně přitisknutou k jeho. „Daxe.“

 

„Nikdy bych nevěřila, že tě ještě uvidím.“  Vodopád slov se valil v přerývaných vlnách a z očích jí kanuly slzy.

 

„Omlouvám se. Omlouvám se. Za všechno. Za to, že jsem věřila v Helioda. Za to, že jsem v honbě za svým spasením strhla tolik lidí s sebou. Za to, že jsem tě zabila…“

 

Daxos zvedl ruku a položil jí ruce na rty.

 

„Elspeth.“

 

Ztichla a zvedla k němu oči.

 

„Neomlouvej se. Vše je vetkáno v Tapiserii osudu. Co se stalo, mělo se stát. Nyní zde stojíme spolu – ty konečně svobodná a já… já jako bytost blízká bohům.“

 

Elspeth neřekla již nic. Jen pevně zabořila svůj obličej do jeho ramene a pevněji sevřela své paže kolem něj.

 

Chvilku tak stáli, tiše a bez pohybu. Pak je vyrušilo jemné odkašlání.

 

Daxos otočil hlavu a pohlédl na Kyru. Měla hlavu na stranu a upřeně hleděla přímo na něj. Daxos vydechl a přikývl.

 

„Elspeth. Musím nyní jít. Panteon mne volá. Heliod bude souzen …a odsouzen.“

Pozvedl ruku, zářící mocí požehnaného syna slunce, a položil ji na její tvář. Pohlédl jí přímo do očí a usmál se.

 

„Kamkoli tě nyní cesty zavedou, pamatuj si jedno. Budeš-li chtít, Theros je od nynějška a navždy i tvým domovem.“

 

„Na shledanou, má lásko.“

 

Daxos ustoupil o krok dále a pak se jeho tělo rozpustilo ve zlatavě zářícím hvězdném víru. Byl pryč.

 

Elspeth zvedla své kopí. Obrátila se ke Kyře.

 

„Tys to věděla?“

 

Kyra se pousmála. „Leccos, co bylo dlouho skryto, bylo dnes znovu vyjeveno. I to je důvodem, proč musel Daxos nyní odejít.“  Elspethin upřený pohled ji nicméně přesvědčil, aby byla maličko konkrétnější.

 

„Bohyně-přadlena. Správkyně osudu. Má paní. “ Kyra se odmlčela, a málem posvátně dodala. „Klothys je zpět. Nikdy bych si nemyslela, že se takové chvíle dožiji. No, tedy…“dožiji“. Aniž by to znamenalo konec Therosu.“

 

Elspeth pohlédla zpátky na místo, kde zmizel Daxos. Kyra jí jemně položila tlapu na rameno.

 

„Nevrátí se, Elspeth. Ne brzy.“

 

Přikývla. Obrátila se ke svým věrným.

 

„Mí přátelé. Děkuji vám. Společně jsme získali druhou šanci. Nepromarněte ji. Jděte, radujte se… žijte. Tak jako budu nyní já.“ Pak se otočila ke Kyře. „A děkuji tobě, má přítelkyně a mentorko. Bez tebe by to nebylo možné.“

 

Anax se připojil ke Kyře. „Kam nyní půjdeš, Elspeth?“

 

Kyra odpověděla za ni. „Tam, kam ji nemůžeme následovat, i kdybychom chtěli.“

 

Na nevyřčenou otázku v Anaxových očích mohla Elspeth jen opět přikývnout.

 

Sfinga se usmála. „Je čas. Neměj o nás starost. Postaráme se, aby nový Theros byl lepším místem, až tě sem opět větry osudu zavanou.“

 

Elspeth objala sfingu a pevně sevřela Anaxovu dlaň. Poodstoupila. Její ústa zformovala bezhlasné „na shledanou.“ Pak zavřela oči. Kyra sledovala, jak se jí zdánlivě v hrudi rozzářilo slunce, jasněji a jasněji, až se jas nedal vydržet. A Elspeth Tirel, někdejší Hrdinka slunce, byla pryč.

 

A přesně v tu chvíli se z dálky ozvalo „Stůj! Ve jménu osudu!“

 

***

 

Podsvětí, u Balvanu hanby

 

Ticho.

 

Mrazivý chlad.

 

Místo tak vzdálené od všeho, že se zdálo, jako by ani neexistovalo.

 

Jak dlouho tu jsem? Musí to být jen hodiny. Nebo jsou to dny? Roky?

 

Ten všudypřítomný chlad se zdál pohlcovat i myšlenky.

 

Ta tíha je nesnesitelná.

 

„Ta tíha je přesně taková, jaká má být.“

 

V záblesku slunečního světla se objevila lidská postava. Heliod ani nezvedl zrak. Esenci Daxa vycítil okamžitě.

 

„Můj vlastní syn mě spolu s ostatními odsoudil, a teď se mi ještě přišel vysmívat?“

 

„Nepřišel jsem se ti vysmívat. Vím, že jsi příliš hrdý na to, aby ses zeptal, takže ti odpovím rovnou. Slunce na Theros svítí a svítit bude dál. O to se postarám.“

 

Heliod by to nikdy nepřiznal, ale ulevilo se mu. Daxos chvíli pozoroval jeho tvář, a pak se vědoucně usmál. Od dalších polobohů se Daxos lišil. Ostatní byli dávní či nedávní hrdinové a hrdinky, oživeni bohy a prodchnuti Nyxem, ale Daxos měl v sobě samotnou esenci slunečního boha. Někdo jiný by si z toho důvodu mohl myslet, že je lepší než ostatní, že si zaslouží víc, ale Daxos měl v sobě stále i své vlastní já.

 

On takový nebude.

 

„Přišel jsem za tebou, otče, abych ti pomohl, nebo alespoň ulevil v tvém trestu.“

 

„Byl jsi u toho, když Klothys vyřkla rozsudek a uložila trest.“ V Heliodově hlasu už téměř nebylo stopy po aroganci a pýše. Zněl rezignovaně. „Balvan hanby, co držím, je úhelným kamenem, závažím, které poutá zámky titánů, spolu s mou vlastní esencí. Můj trest bude věčný. Není mi pomoci.“

 

„V Tapiserii osudu je psáno, že pomoci se dostane každému, kdo si ji zaslouží. Otče, stvořil jsi mne a vložil do mé podstaty část sebe. Ta část mi umožňuje plnit božské povinnosti, které náležely tobě, ale je to také tvé pojítko s Nyxem a s Therosem. A může zajistit, že bůh Heliod, i když už nebude zpodobněním slunce, bude uctíván dál, a nikdy nebude zapomenut.

 

Až teď Heliod zvedl svůj sklopený zrak a pohlédl Daxovi do tváře. Daxos se opět vědoucně pousmál.

 

„Kdysi dávno bohové pochopili, jaký smysl má víra smrtelníků. O mnoho tisíciletí později zjistili, že pomoci jim může i víra v sebe sama. Ale je tu ještě jedna možnost. Možnost, kterou jsi ty dosud nevyužil. Ve své hrdosti a pýše jsi na ni ani nepomyslel, ale já vím, že ji můžeš využít. Vím to právě proto, protože je ve mně část tebe, otče. Ta možnost tu je. Stačí ji najít.“

 

Heliod pozoroval Daxovu tvář, obrácenou k němu v upřímném zájmu. Opět pocítil závan víry, té ohnivé a upřímné víry. Daxos v něj stále neochvějně věří, i zde, přímo v místě jeho největší potupy…

 

Sluneční bůh, držící na ramenou nesmírnou tíhu, pomalu zavřel oči. Daxova slova mu stále zněla v hlavě, a snažil se o nich přemýšlet.

 

Víra smrtelníků v bohy… víra bohů v sebe sama… co může být dalšího?

 

Jen snad…

 

Víra samotná? Víra v jiné? Víra ve smrtelníky?

 

V tu chvíli se Daxos vědoucně usmál do třetice, a v záblesku slunečních paprsků zmizel.

 

Když Heliod otevřel oči, byl opět sám, v chladném, mrazivém tichu…

 

… které se teď ale zdálo maličko, maličko snesitelnější.

 

 

****

 

Planina Čtyř větrů

 

„Stůj! Ve jménu osudu!“

 

Calix, zlatozelený šat zaprášený, spěchal ke Kyře a Anaxovi. Ti se překvapeně otočili.

 

„Jdeš pozdě, Calixi,“ pronesla Kyra. „Elspeth je pryč, mimo dosah kohokoli z nás.“

 

„To je rouhání! Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu! Musím ji přivést své paní!“

 

„Calixi, tvá paní – a má paní, když už jsme u toho – je opět svobodná. Elspeth již není na Therosu. Tvůj úkol skončil. Smiř se s tím. Tak je v osudu napsáno.“

 

Calix se na ni podíval. Chvíli to vypadalo, že pochopil, ale pak promluvil znovu, v hlase dílem umíněnost dítěte, dílem naléhavost, dílem vkrádající se zoufalství.

 

„N…nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu! Musím ji přivést své paní!“

 

Kyra potřásla hlavou a otočila se. Anax také. Nechali Calixe, kde stál.

 

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

 

Calix stál na místě. Ruce podél těla, bílá vlákna přestávala vířit a pomalu klesala.

 

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

 

Calix stál na místě a v jeho hlavě se opakovalo deset slov.

 

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

 

Calix stál na místě a v hrudi mu narůstalo zoufalství a úzkost. Celá jeho existence měla jediný účel. Splnit úkol. Splnit úkol daný jeho paní, jeho stvořitelkou. Ale splnit tento úkol bylo nyní nemožné. Jeho cíl, ta žena, zmizela z Therosu. Mimo jeho dosah. Věděl, že ta sfinga mluví pravdu. Jeho existence se stala sama sobě paradoxem, vlastním popřením.

 

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

 

Úzkost v hrudi se proměnila v pálení, pak v žár. Zvedl dlaně, aby se na ně podíval. Měl pocit, že každou chvíli vzplane jako ohně hory Velus. V hlavě mu duněla slova, zesilující do burácení laviny. Z úst se mu vydral sten, sten přešel v úpění, úpění v křik…

 

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji přivést své paní.

Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu. Musím ji PŘIVÉST SVÉ PANÍ.

NIKDO NESMÍ OVLIVŇOVAT PŘEDIVO OSU—

 

Calixovo bytí explodovalo v ohňostroji bolesti… a pak…ticho.

 

Calix otevřel oči. Žár v prsou byl tentam. Stejně jako ohlušující slova v jeho mysli. Stál na obrovské mýtině. Před ním se zvedala k nebi stěna ohromných rudodřevých jehličnatých stromů se zploštělými korunami. Průzračná říčka se proplétala mezi mechem porostlými kameny, a na jejím břehu u dřevěného mostu se zvedal kamenný sloup zakončený podivnou krabičkou se stříškou. Do Calixovy mysli, prosté ohromného tlaku jeho úkolu, se pomalu vkradlo poznání.

 

Tohle…není … Theros.

 

Pohlédl za říčku. Skupina lidí, všichni bezvlasé hlavy a tetování na čele, oděvy v barvách žluté a oranžové, se sem blížila s vědry a zemědělským nářadím.

 

Jeho mysl se mu najednou zdála prostorná jako samotný Nyx. Ten prostor a prázdnota toužily po zaplnění. Usmál se a vykročil neznámým lidem vstříc.

 

 

Epilog

 

Nad Akrosem se rozprostírala teplá letní noc, a Anax, (staro)nový král akroský, se procházel po hradbách Kolofonu. Byly to dva měsíce, co ho mimořádné shromáždění Rady jednomyslně zvolilo králem, ale zdálo se to jako včera. Každodenní armádní hlášení z pohraničí, poselstva z ostatních měst, diskuse s Radou, to vše splynulo v nepřetržitý tok vladařských povinností, kterých se Anax už nezbavil. Alespoň během dnů. Jako polobůh měl totiž výhodu v tom, že nepotřeboval spánek, a tak trávil noc co noc buď v Nyxu, nebo procházkami po Akrosu a své říši.

 

Za poslední měsíce se postupně rozpomněl na většinu věcí, ale Kymédé, ta jediná, ta nejdůležitější, mu stále chyběla. Snažil se ji najít, mnohokrát hledal i v Podsvětí, ale bezvýsledně.

 

Minula půlnoc, Anax šel dál, co noha nohu mine, a najednou si uvědomil, že míří po zarostlé a zaprášené cestě ke Kéranově svatyni na skále za městem. Noční obloha byla plná hvězd, jen daleko nad mořem bylo černo, jak se blížila bouře. Zaslechl vzdálené zahřmění.

 

Když Anax vstoupil do svatyně, pohlédl na oltář, neudržovaný a zarostlý travou. V duchu si poznamenal, že to musí zítra přednést v Radě. Náhle se ozvalo blízké zahřmění. Anax vzhlédl a spatřil nad sebou převalující se mračna. Bouře se od moře rychle přesunula sem, ke Kéranově svatyni. Anax se bouří nebál ani předtím, a jako polobůh už vůbec ne. Posadil se naproti oltáři a za rachocení hromu a mihotání blesků přemýšlel. Nebylo divu, že je Bůh bouří rozzlobený. O svatyni se teď nikdo nestaral. Poslední Kéranovou kněžkou byla… Kymédé.

 

Oblohou se prohnal obzvláště jasný blesk, a Anax vzhlédl. V oblacích pomalu mizela Kéranova ruka, a mezi temnými mračny Anax zahlédl vousatou tvář, která zamračeně shlížela na svůj zanedbaný chrám. Oblohu rozťal další blesk, který zamířil přímo na svatyni, ale Anax stále pozoroval tvář boha, na které se na okamžik objevil lehký úsměv. Blesk dopadl přímo na střechu svatyně, a hrom byl tak hlasitý, že otřásl zemí. Pak obloha opět potemněla, a rozhostilo se ticho.

 

Anax pohlédl k oltáři, u kterého stála ženská postava. Oblohu se mihl další blesk a jeho jasné světlo ozářilo známou tvář. Anaxovi se rozbušilo srdce. Byla přesně taková, jak si pamatoval. Vykročil k oltáři a došel až k ní. Když k němu vztáhla ruce, Anax si všiml, že na jejím těle pableskuje mihotavá hvězdná esence. Otevřel ústa, ale Kymédé mu na ně položila prst.

 

„Bohové vždy zůstanou bohy, můj drahý manželi. Snad sis nemyslel, že by si Kéranos nechal ujít takovou příležitost.“

 

Bouře postupně slábla a vzdalovala se, a nad Kéranovou svatyní se opět rozzářily hvězdy. Ozářily i dvě postavy, stojící u oltáře v něžném objetí.

 

 

KONEC

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

5 komentářů k “Příběh Theros Beyond Death, část VII. – závěr (fan fiction)”

  1. Jeanlagi napsal:

    Děkuji moc za tyto příběhy.

  2. Radek napsal:

    Taky bych vám rád poděkoval. Super čtení a třeba teď bude mít redakce nějaký čas extra, aby se mohla věnovat podobným fan fiction 🙂 Bylo to super!

    • Honza Adam napsal:

      Díky za uznání. Popravdě, potřebujeme si asi od tohoto způsobu tvorby oddechnout, byl to chvílemi záhul 🙂 A mně stojí resty už přes rok staré 🙂

  3. MJM napsal:

    Super. Poprali jste se s tím skutečně statečně a dobře. Do kánonu to zapadá bez vad. Díky.

  4. Bartimeius napsal:

    Hoši, jste skvělí. Díky moc za tenhle výcuc z toho, co jsme od Wizardů tentokrát dostali. Bylo to super

Zanechte odpověď