Příběh Theros Beyond Death, část VI. (fan fiction)

Milí kamarádi,  dnes pokračujeme již šestým  dílem našeho zpracování příběhu Theros Beyond Death. Dnešní, předposlední povídka se věnuje Daxovi a jeho cestě od Slunečního boha až po znovusetkání s Elspeth a logické finále na Planině Čtyř větrů, kde to kdysi začalo.

 

 

 

 

 

 

 

Theros Beyond Death příběh

autoři: Jan Adam, Jan Charvát

Kapitola VI

Daxos

 

„Zaberte! Znovu!“

 

Provazy se napnuly, zaskřípaly, ohromná Éfařina socha se zakymácela a pomalu zřítila k zemi. Z rozbité sochy se odkutálela hlava, a její oči spočinuly na okolostojících s němou výčitkou. Kněží a akolyté se zděšeně choulili pod oltářem.

 

„Od této chvíle je tento chrám zasvěcen Heliodovi,“ oznámil přítomným velitel vojáků.

 

„Bohu slunce, a jedinému v Nyxu.“

 

***

 

Éfara byla zděšená. Za celou její existenci nebyla svědkem takového rouhačství. Když Daxos dorazil do Melétu a začal rozhlašovat víru v Helioda, jediného boha, znělo to nesmyslně, ale když se melétští vojáci chopili zbraní, lan a nástrojů, a začali bořit sochy bohů v ostatních chrámech, následky na víře smrtelníků začaly být patrné. Nejjednodušším řešením bylo zbavit se Daxa, ale bohyně brzy zjistila, že Daxos už není smrtelník. I když se to zdálo neuvěřitelné, zdál se být bohem, téměř jako ona. Za tohle Heliod zaplatí.

 

Éfara rozprostřela své vědomí, aby přehlédla přes rozlehlé prostory Nyxu, vycítila přítomnost Krúfixe, a v okamžiku se přenesla k němu. Nebyla první. V Melétu byly svatyně a chrámy téměř všech bohů.

 

„Ty nevidíš, co se děje, bratře?“ Éfara nikdy neviděla Thassu takhle rozzuřenou. Její vždy chladné modré oči teď žhnuly vztekem, a hrot jejího nového kopí (které jí před časem vykoval Purforos) mířil přímo na Krúfixe.

 

„Vidím dobře, sestro. A právě proto dokážu dohlédnout i dál.“

 

„A neuděláš nic? Musíš cítit, jak nám všem ubývá víra.“

 

„To vše už tu bylo, a nejspíše i znovu bude. Dokud budeme věřit sami v sebe a jeden v druhého, nezahyneme.“

 

„Ano, nezahyneme,“ připustila Karametra, „ale pokud tohle bude pokračovat, zůstaneme uvězněni v Nyxu, a budeme živi už jen ve vzpomínkách a bájích. A Heliod se zatím stane jediným a všemocným bohem.“

 

„V Tapiserii osudu je možná vepsáno, aby se o to pokusil. Na každý pád nedovolím, aby se někdo z vás vměšoval.“

 

„Zešílel jsi, bratře?!“ vykřikla Thassa. „Jak bychom mohli v tuhle chvíli nezasahovat! Heliod se může pokusit, ale my mu v tom můžeme zabránit. Společně.“

 

„Řekl jsem ne. Nikdo z nás nebude zasahovat. To je má konečná vůle!“

 

Erebós, který zatím mlčel, přimhouřil oči, a zamyšleně na Krúfixe pohlédl.

„Jak si přeješ, bratře. Já sám tedy zasahovat nebudu.“

 

Thassa s Éfarou se na něj napůl zděšeně otočily. „Ty to necháš jen tak?“

 

Samozřejmě že nenechám. Říkám jen, že já osobně rozhodně zasahovat nebudu.“

 

***

 

Daxos klečel u oltáře Nykthosu, nad kterým se vznášela esence Helioda. Sluneční bůh se zdál jakoby větší, zářivější.

 

„Povstaň, synu,“ rozezněl se svatyní hlas Slunečního boha, „vidím, že jsi v Melétu uspěl. Ale chci tě varovat. Ostatní bohové se pokusí vytvořit své vlastní syny a dcery, aby zabránili v našem konání. Měj se před nimi na pozoru.“

 

„Vynasnažím se, otče.“

 

„Cítím, že v Melétu víra ve mně stoupá,“ pokračoval Sluneční bůh. „Nadešel čas rozšířit mou víru v Akrosu.“

 

„Mám tedy vyrazit do Akrosu?“

 

„Ne. Teď mám pro tebe jiný úkol. Ty teď sestoupíš do Podsvětí a porozhlédneš se tam. Potřebuji vědět, co chystá můj bratr Erebos.“

 

„Jak rozkazuješ, otče.“

 

***

 

Jako bohem požehnaný se Daxos pouhou myšlenkou dokázal přenést mezi Nyxem, fyzickým Therosem, i Podsvětím. Stačilo se chvíli soustředit, a ocitl se přímo na břehu Bažiny trestu. Uši mu naplnil kvílivý jekot trýzněných duší, které se pokusily uprchnout z Podsvětí, a byly zde následně uvězněny nekonečných mukách.

 

Daxos zavřel oči, aby se v myšlenkách rozletěl podsvětními říšemi, a brzy zjistil znepokojivou věc. Hranice jednotlivých říší se jakoby vlnily a ohýbaly, a části jejich esencí pronikaly a vpíjely se do okolních, tak jako mléko nebo krev proniká do čiré vody. Mezi tím vším se pohybovala podivná černá vlákna, zdánlivě nahodile, a občas se zaleskla a jakoby ztvrdla na ostré, lesknoucí se úlomky. Daxos si všiml, že jedno z vláken změnilo směr, zamířilo k němu, a dotklo se ho.

 

Daxos polekaně otevřel oči. Vedle něj se objevil temný vír, ze kterého se vynořil černý obraz odporné příšery, vymykající se jakémukoli popisu. Náhle se objevilo lesklé ostří, které příšerného tvora probodlo. Nestvůra se otřásla, zamihotala, a změnila se na… Daxa. Vzápětí celý obraz opět zmizel do temného vířivého mračna, které odlétlo pryč, ale než se tak stalo, uprostřed oblaku se na chvíli objevila zmučená ženská tvář.

 

Daxovi se rozbušilo srdce a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Tu ženu přece zná…

 

***

 

Daxos klečel u oltáře Nykthosu, nad kterým se vznášela esence Helioda. Sluneční bůh se zdál jakoby větší, zářivější.

 

„Co jsi zjistil v Podsvětí, synu?“ rozezněl se chrámem Heliodův hlas.

 

„Hranice Podsvětních říší slábnou a prolínají se.“

 

„To jsem vycítil sám. Ale slábnou nejen hranice uvnitř Podsvětí, ale i mezi Podsvětím a světem smrtelníků. To má určitě na svědomí můj proradný bratr. Co dál?“

 

„Bůh mrtvých oživil Tymareta, Vražedného krále. Ten vyrazil z Odunu a nyní kráčí v čele armády a míří směrem k Melétu, aby bojoval za svého pána “

 

„Přesně takovou věc jsem od bratra čekal. Ale neboj se, již brzy má moc bude dost velká na to, aby hranice Podsvětí byly opět neprostupné.“

 

Daxos vzhlédl. „A pak je tu jistý někdo, jenž chce opustit Podsvětí. Elspeth.“

 

Síla Heliodova hlasu ho téměř přimáčkla k zemi.

 

„TO JE NEMOŽNÉ!“

 

Daxos chvíli váhal, ale pak si dodal odvahy. „Na vlastní oči jsem ji nespatřil, ale Podsvětím kolují zvěsti, že je rozhodnutá dostat se zpět do říše smrtelníků a pomstít se přímo na tobě. A říká se, že ve svých rukách drží Chrusor. Opravdový Chrusor, který ji uznal za svou paní v okamžiku, kdy jsi ji zahubil.“

 

Tentokrát se Bůh Slunce odmlčel na dlouhou dobu. Nakonec promluvil.

 

„Budeme muset náš plán změnit. Do podsvětí smrtelníci nevstoupí. Bude jednodušší na Elspeth počkat. Včas poznám, kde bude hranice mezi říší mrtvých a živých nejslabší. Tam shromáždíš naše věrné a utkáš se s ní. A také ji porazíš. Pak zajistíme, aby už nikdy naše plány nezkřížila.“

 

***

 

Daxos čekal v čele armády Slunečního boha, uprostřed širé planiny Čtyř větrů, poblíž Melétu. Prasklina v předivu světa, která se tu objevila před několika dny, se postupně zvyšovala a rozšiřovala. Teď se z trhliny ozýval řev a hluk boje. Trhlina byla dost široká na to, aby Daxos s ostatními jasně rozpoznal, co se odehrává uvnitř. V okamžiku, kdy spatřili Polukrana, okolní vojáci mimoděk ustoupili. Daxos stál s taseným mečem těsně u trhliny, a hlavou se mu míhaly vzpomínky na Elspeth. Na jejich první setkání coby dětí, na druhé setkání po mnoha letech, na jejich boj s Polukranem… Napadlo ho, jestli Elspeth cítí to samé. Myšlenky a pocity se roztočily do víru. Když si uvědomil, co je jeho úkolem, Daxos poprvé od svého vzkříšení zaváhal. Když se Elspeth skutečně pokusí Helioda porazit, zabrání jí v tom?

 

Zanedlouho bylo po boji. Polukranos se podruhé zřítil mrtvý k zemi, a skupinka hrdinů na ztemnělé pláni vyrazila k trhlině. Daxos pokynul ostatním vojákům, kteří si připravili zbraně a seskupili se.

 

 

A pak se to stalo. Trhlinou mezi světy vstoupila ona, stejná, jako si ji Daxos pamatoval. Havraní vlasy, brnění dílem zlaté, dílem ocelové, s krutou úzkou dírou na levé straně hrudi. Tvář odhodlanou, a v ruce… kopí. Kopí, které se ve slunečním světě zalesklo zlatobílým,

hřejivým světlem. Nevypadalo vůbec jako Dar z nebes, stvořený z meče. Skutečně připomínalo svou zdobností a tvarem Chrusor, jen nebylo tak zářivé.

 

Elspeth zkušeným pohledem vojáka přejela shromážděné vojáky, a pak její zrak spočinul na Daxovi. Černé oči se rozšířily v němém šoku a ruka s kopím jí poklesla. Jako v mrákotách udělala další dva kroky, aby udělala místo pro její následovníky.

 

Ani Daxos nebyl skoro schopen pohybu, a tak jen tiše sledoval, jak trhlinou prošla překvapivě lehkonohá sfinga s aurou učence, a pak urostlý muž v zlato-bílo-šarlatových barvách Akrosu, třímající mohutnou pozlacenou dvoubřitou sekeru. Užaslý Daxos v něm poznal Anaxe, někdejšího krále Akrosu. Ani nepotřeboval spatřit, jak se ve stínech Anaxova šatu mihotá hvězdná esence Nyxu – ucítil sám, že i Anax je nyní, stejně jako on sám, polobohem.

 

Daxos sklonil meč a druhou ruku napřáhl k Elspeth. Chtěl něco říct, ale i slova mu zamrzla na rtech. Elspeth na tom byla podobně, takže nakonec jako první promluvil dunivým hlasem Anax.

 

„Takže Heliod poslal tebe. Proč? Máš nás zadržet?“

 

Teprve teď jako by se Daxos probral ze svého tranzu. Pohlédl Anaxovi do očí.

 

„Ne.“ A pak pohlédl na Elspeth. „Mám zadržet tebe. Nesmíš za žádných okolností opustit Podsvětní říši. To je vůle Helioda. Vůle jediného boha Therosu.“

 

„Jediného boha? Chci být u toho, až tohle řekneš Purforovi do očí,“ posměšně si odfrkl Anax, ale pak zvážněl.

 

„Mladíku, setkali jsme se již v životě před tímto životem. Bojoval jsi statečně o záchranu mé říše, a byl jsi to ty, kdo byl s mou milovanou Kymédé, než…než…“ polobohův hlas se neznatelně zachvěl a větu nedokončil. „Byl jsi prorokem bohů a dobře jsi věděl, co dokáží a proč tomu tak je. Pochop. To, o co se Heliod pokouší, rozvrací nejen Theros, ale i Nyx. Musíš to cítit i ty sám. Jeden bůh nemůže ovládnout celou víru smrtelníků.“

 

Ačkoli v nitru věděl, že bývalý král akroský mluví pravdu, stopy Heliodovy esence v Daxovi samotném zaplály zlobou nad Anaxovou opovážlivostí; a Daxovy rysy ztvrdly v hněvu.

 

„Už se rozhodl. V Melétu už po ostatních bozích není ani stopy. Akros a Setessa jej budou následovat. A nakonec zůstane jen jeden bůh.“

 

„Daxe! Už dost!“ vykřikla Elspeth. Byla to pro ni poslední kapka, která ji probrala ze strnulosti. Když spatřila Daxa, přesně takového, jak si pamatovala, když slyšela jeho hlas, srdce se jí málem rozskočilo radostí, ale když si uvědomila, co Daxos říká, jako by se jí vrátily ty nejhorší noční můry.

 

Uhodila ratištěm kopí do země a nevěřícně potřásla hlavou.

 

„Tomuhle přece nemůžeš věřit ani ty sám! V čem by se pak Heliod lišil od toho ničemného Xenaga? A vlastně by byl mnohem horší! Xenagós se jen chtěl stát bohem, ale Heliod chce ostatní bohy zničit. “

 

„Ano.“ Kyra líně máchla křídly, čímž k sobě přitáhla pozornost všech. „Takhle by to nakonec opravdu mohlo dopadnout. Ale znamenalo by to konec Therosu. A jediný bůh by zůstal bohem rozpadlého a zničeného světa.“

 

Daxos se zamračil. Lakonický tón sfingy se mu vůbec nelíbil.

 

„Heliod jako jediný bůh by jako slunce zářil nad celým světem. Proč by to mělo znamenat konec?“

 

Kyra se smutně pousmála. „Bohové mohou být téměř všemocní, ale zároveň jsou tak… lidští. Možná je to proto, že vznikli z naší víry, a mají v sobě tak něco z nás, smrtelníků. Třeba i to, že své plány vybudují na chybných předpokladech.“

 

„Bohové nedělají chyby!“ vykřikl Daxos.

 

„Opravdu? Řekni mi tedy, co se stane s ostatními bohy, až se Heliod stane jediným vládcem?“

 

„Jak zmizí víra v ně, budou zapomenuti.“

 

„Ovšem,“ souhlasila Kyra. „A spolu s nimi…“ nechala ve vzduchu viset otázku, jako kdyby snad seděla někde v amfiteátru s aspirujícími studenty filozofie.

 

Daxos se zarazil. „A spolu s nimi?“ zopakoval nechápavě.

 

„Spolu s nimi i vše, co je jim vlastní,“ Kyra vstala, složila svá křídla a jala se přecházet sem a tam, jako přednášející učenec. Přitom pokračovala. „Heliod by se stal jediným bohem, přešla by na něj víra a posílila by jeho moc, ale schopnosti a atributy ostatních bohů ne. Ty zmizí spolu s nimi. Třeba očarování nad jejich městy. Nebo jejich tvorové Nyxu, kteří jim pomáhají. A také všechno to, co kdy vlastníma rukama vytvořili. Jako třeba, a teď uvedu čistě hypotetický příklad, Purforovy řetězy, které procházejí celým Podsvětím.“

 

Zastavila se kousek od Daxa, naklonila hlavu ve skoro lidském gestu, až se jí černé kadeře zavlnily, a upřela své modré oči bez zorniček přímo do jeho.

 

„A jistě víš, můj milý Daxe, co ty řetězy poutají.“

 

Ticho.

 

Daxos vytřeštil oči. „Ale…já… tohle přece nemůže…“

 

„No popravdě,“ připustila Kyra a sedla si nonšalantně na zadní, „tohle byl vlastně jen takový myšlenkový experiment. I tak si ale myslím, že bychom neměli pokoušet osud…“

 

Zbytek jejích slov se ztratil v hromovém zaryčení, které otřáslo oblohou.

 

***

 

„DAXE! MĚL JSI JI ZASTAVIT! JAK SES MOHL OPOVÁŽIT MĚ NEPOSLECHNOUT!“

 

Nad Planinou Čtyřech větrů se s oslnivým zábleskem, který přinutil všechny odklonit zrak, zhmotnila obří postava. Havraní vlasy ověnčené zlatou korunou, oči planoucí mocí slunce, samotný Bůh slunce Heliod, posilován mocí Melétu více, než kdykoli dříve.

 

Nahnul se kupředu a jeho zářící oči našly Elspeth. Pozvedl levou rukou Chrusor a namířil jeho špici přímo na ni.

 

Ale Elspeth již byla dávno prosta toho, aby se zrovna tohoto boha bála. V okamžiku zapomněla na Daxa. Pevně sevřela své kopí, doteď lehce se opírající o zem, a upřela svůj pohled přímo do jeho zářících očí, aniž by uhnula jen o zlomek palce. Volnou rukou pozvedla k nebesům a ukázala přímo na Helioda.

 

„Věřila jsem v tebe, Heliode! Věřila jsem, že mocný bůh dokáže navěky svým světlem zaplašit zlo z mé minulosti!“  Zatímco mluvila, začala se kolem ní rozlévat zlatavá záře. Mezi okolostojícími to začalo šumět. Bylo to snad důsledkem zvláštní povahy tohoto místa mezi dvěma světy?  Elspeth pokračovala.

 

„Vstoupila jsem do tvých služeb. Byla jsem tvou Hrdinkou a zbavila nejen Theros, ale i jeho bohy nebezpečí, které Xenagós představoval! A jak ses mi odměnil?“

 

Jak mluvila, záře dále sílila. Nadechla se a pokračovala.

 

„Smrtí! Zabil jsi svou vlastní hrdinku, odeslal ji do Podsvětí. To vše jen ze strachu o svou vlastní moc! Z nesnesitelnosti pomyšlení, že smrtelník dokáže něco, co bůh ne. Jsi jen pouhý zbabělec, Heliode!!!“

 

Poslední slova už Elspeth doslova křičela, oči planoucí vzdorem a hněvem.

 

„Jak se opovažuješ mluvit tímto tónem s bohem!“ zahřměl Heliod hlasem, který otřásal zemí. Kdyby se ale někdo kromě Elspeth odvážil zvednout zrak, povšiml by si, že jeho záře už není tak jasná, jako když se zjevil.

 

 „A navíc se odvažuješ popřít mou vůli a vzdorovat mi podruhé? Ztrestám tvou nestoudnost!“

 

Heliod pozvedl své kopí, které se rozzářilo jako slunce.

 

„Nikdo nebude vzdorovat Heliodovi, jedinému bohu Therosu! Ztrestám opovážlivost vás všech, a na Theros přinesu úsvit, po němž už nebude noci!!!“

 

 

Heliod se rozmáchl a vrhl své kopí přímo do místa, kde stála Elspeth. Elspeth sevřela své kopí, nikoli Dar z nebes, ale nechtěný dar z nočních můr. S dokonalou grácií bojovnice přechytila kopí za zády a s otočkou a výkřikem jej vztyčila vzhůru v obranném postoji.

 

Zlatavá záře zavířila, sledujíc dráhu hrotu kopí a na prchavý okamžik se zdálo, jako by proti sobě nestál obří bůh a nepatrná smrtelnice, ale dva vyrovnaní bojovníci.

 

Hlavice kopí se střetly. Nebesa proťal ostrý zvonivý zvuk a objevil se záblesk tak jasný, že všechny okolo oslepil.

 

Jen Daxos a Anax dokázali prohlédnout jasnou zář, a oba oněměli úžasem.

 

Jak se okolostojícím vracel zrak, v pohasínajícím světle spatřili vynořující se postavu Elspeth, se svým kopím v ruce, nedotčeným a zlatě zářícím.

 

Heliod, stále se hrozivě tyčící nad Elspeth, měl ve tváři nechápavý výraz, pomalu přecházející ve zděšení. Hrot Chrusoru ležel na zemi, přímo u Elspethiných nohou, přelomený a pohasínající.

 

Elspeth pozvedla své kopí k nebesům a záře, která si nezadala s Chrusorem samotným ještě pár okamžiků nazpět, zalila okolí teplým světlem. Promluvila, hlas znělý a jasný.

 

„Zde, Heliode, je jediné a pravé kopí Slunce. Kopí, které ti přestalo patřit tehdy, když jsi zradil svou věrnou Hrdinku. Nejsi ho nadále hoden, a nejsi hoden ani své moci.“

 

Dokončení příště

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď