Příběh Theros Beyond Death, část IV. (fan fiction)

Milí kamarádi,  dnes pokračujeme třetím dílem našeho zpracování příběhu Theros Beyond Death. Dnešní povídka se věnuje historii jedné (skoro)zapomenuté bohyně…bohyně osudu Klothys.

 

 

 

 

 

 

Theros Beyond Death příběh

autoři: Jan Adam, Jan Charvát

Kapitola IV

 

Klothys

 

Theros, vzdálená minulost

Moře burácelo a oblohu protínaly blesky. V dáli hřměl soptící vulkán a země se třásla. Na obzoru dvě zářící postavy konečně srazily na kolena obří stvoření. Jeho řev, linoucí se ze dvou tlam připomínající bezedné krátery do nitra samotné noci, uvolnil několik středně velkých lavin. Ale řetězy, ukuté samotným bohem výhně Purforem, držely pevně, a chňapající ruce i odporné tlamy byly bezmocné.

Klothys, bohyně osudu, chmurně pokývala hlavou. Předposlední z titánů, Kroxa, byl neutralizován.  Nyní zbýval poslední.  Pohlédla na svého bratra-dvojče. Krúfixův výraz byl jako obvykle nečitelný (což vzhledem k tomu, že postrádal jakýkoli obličej, nebylo zas až tak divné). Ale nebylo to třeba. Bohyni osudu i bohu moudrosti a obzorů byl dán do vínku stejný dar- vidět do budoucnosti a znát důsledky činů svých i činů jiných, nehledě na to, zda se vám to líbí, nebo ne.

Tisíce smrtelníků zahynou, ozval se jí v hlavě bratrův hlas, ale pokud tak neučiníme, zahuben bude celý svět, a bohové s ním.

Klothys sevřela rty. Věděla, že mluví pravdu. Pozvedla svou hůl s vřetenem, aby dala signál ostatním.

Připravte se.

Moře zabouřilo a explodovalo. Uro, Titán hněvu přírody, vyrazil z hlubin. Jeho tvář byla odporným hybridem tváře tritona, hlubinných ryb a starého muže s vousy tvořeného provazci chaluh silných jako stěžně lodí. Uro otevřel tlamu a vzduch se otřásl temným duněním, pro smrtelníky na hranici slyšitelnosti.  Moře zareagovalo a v soustředných kruzích se začalo vlnit na všechny strany kolem něj. Hejna tritonů v hlubinách se rozlétla, jako kdyby do nich udeřilo neviditelné kladivo. Smrtelníci na vzdáleném pobřeží se začali chytat za hlavy, jejich uši krvácely, mysli popletené neznámým zvukem jim velely vrhnout se do moře, kde na ně již čekaly přílivové vlny, ženoucí se stále rychleji.

Z moře vyrazily provazce vody a vrhly se na titánovo tělo. Thassa, bohyně moří, pozvedla svůj dvojzubec. Pod titánovýma nohama se vynořili krakeni a svými monstrózními klepety sevřeli nestvůrné končetiny, ale bylo to, jakoby se krabi pustili do mohutného minotaura. Uro znovu zařval, rozezlen nad útokem obtížného hmyzu, a ohnal se jednou z mnoha rukou, aby krakeny rozmáčkl. V tu chvíli ale zašlehlo přes jeho obličej oslnivé bílé světlo. Heliod, v ruce třímající své sluneční kopí, triumfálně vykřikl. Uro se zapotácel, oslepen a zmaten. Klothys pozvedla hůl a udeřila s ní do země.

Teď.

Pod Urovýma nohama se rozestoupilo předivo světa, v hákovitém tvaru hole Athrea, strážce cesty do Podsvětí. Jakmile byla díra dostatečně široká, vyrazilo z ní černé chapadlo prodchnuté hvězdnou hmotou. Ne, nikoli chapadlo. Mastix, Erebova osobní božská zbraň. Natahovala se dále a dále a sílila. Omotala se Urovi kolem krku…jednou, dvakrát, potřetí.  A pak, pomalu a neodvratně, začala titána stahovat dolů, níž, a ještě níže, až i poslední zbytky chaluhami a skalami pokrytých nohou zmizely v bráně do podsvětí.  Trhlina se uzavřela a celý Theros si oddechl.

Je po všem! Zvítězili jsme!  neskrýval své nadšení horkokrevný Heliod. Dokonce i věčně odtažitá Thassa měla na tváři mírný úsměv.

Bohyně osudu se smutně pousmála. Kéž by to bylo tak jednoduché.

***

Theros, Podsvětí, vzdálená minulost

Bohové Therosu se shromáždili poblíž samého nitra Erebovy říše, místa tak hluboko ukrytého v Podsvětí, že ani nemělo jméno. Byli zde všichni. Bůh slunce Heliod. Bohyně moře Thassa. Bůh výhně Purforós. Bohyně lovu Nylea. Erebos, pán podsvětí, a jeho nedávno povznesený společník Athreós, strážce cest mezi Therosem a říší mrtvých. A konečně ti nejstarší -dvojčata osudu – Krúfix a Klothys.

Erebós, hlavu ozdobenou rohy, pleť popelavou a oděv černý jako noc, předstoupil.

Jak jsi žádala, bylo učiněno, sestro.  Titáni jsou uzavřeni v Bezejmenné jámě, přístup bezpečně zapečetěn Purforovými řetězy a kováním. Přesto mám ale obavy. Ani božské artefakty nejsou schopny Titány udržet uvězněné navždy. Ne bez…trvalého božského dohledu.

„A kde je problém?“ zeptal se Heliod. Jsme v Podsvětí! Vše, co je zde, podléhá Erebovi. Ať je tedy stráží Erebós!

Obávám se, že mne nechápeš, bratře. Erebós se ani nepokoušel skrývat svou odvěkou animozitu k bohu slunce. Ten, kdo by na titány dohlížel, toto místo nemůže opustit.

Heliod sice polohlasně zamumlal cosi o „výhře pro obě strany“, ale byl přerušen vážným hlasem boha obzorů.

„Jeden z nás zde musí zůstat. Jeho božská esence bude vázána k tomuto místu a zajistí pevnost vězení. Nebude však skutečně moci své místo opustit – na Theros, do Nyxu, nikam. Nebude schopen spravovat své hájemství. Jeho věrní jej nespatří a víru v něj bude udržovat jen hrstka zasvěcených, skrytých před očima smrtelníků i bohů.“

Bohové se po sobě podívali. Nemít možnost se zjevovat věrným, udělovat požehnání a dary? To je nepředstavitelné! To znamená vzdát se své moci! Který z nich vezme tento úkol na sebe? Budou snad bojovat? Losovat? Několik jich otevřelo ústa, ale než stihli cokoli říci, promluvila Klothys.

Budu to já.

Krúfix spustil své čtyři hvězdné paže a pomalu se na svou sestru otočil. Věděl, že tento moment přijde, ale jeho smutek to nijak neumenšovalo.

Slunce může zajít. Oheň vyhasnout. Lov skončit, Moře vyschnout. Pán mrtvých musí spravovat celou říši, aby udržel svět v rovnováze. Ale osud tu bude vždy. Pokud se nezastaví samotný čas, vždy budou smrtelníci odněkud někam směřovat. Mohu být skoro zapomenuta, ale nikdy ne zcela, dokud bude jedno zrnko písku následovat v přesýpacích hodinách existence druhé.

Bohové se na sebe podívali. Nylea jako první poklekla na jedno koleno a sklonila hlavu v tichém výrazu úcty. Po ní následovala Thassa, Athreós, Erebós a Purforos. Heliod se rozhlédl a jeho zrak se setkal s Krúfixovou nerozluštitelnou tváří. Pak poklekl i on.

Nyní jděte, řekla Klothys. Pouze ty zůstaň, bratře.

Bohové se postupně jeden po druhém rozplynuli do vírů hvězd. Pouze oba strážci Podsvětí zmizeli do stínů.

Krúfix přistoupil k sestře a vzal její ruce do svých.

Bratře, víš, že jiné možnosti není. Nyní bude na tobě, abys dohlížel na osud Therosu. Vládneš stejnou mocí, jako já, neboj se ji použít. A vždy měj na paměti, že bez smrtelníků nejsme ničím.

Krúfix neřekl ani slovo, jen sklonil hlavu. Věděl, co musí přijít nyní.

Klothys se posadila a spustila svou hůl, aby se jemně dotkla země. Vyrazily z ní pruhy bílé tkaniny a obklopily Krúfixovo tělo. Zablesklo se.

***

Theros, okraj Velkého moře, vzdálená minulost

 

Krúfix, bůh obzorů, otevřel oči. Byl v Chrámu Tajemství, svém sídle na okraji velkého moře. V jeho mysli byla podivná mlha, či snad stín – jako vědomí něčeho, co nedávno ztratil, prázdný otisk. Ale na Therosu neexistovalo nic, co by Bůh obzorů nevěděl.

A co nevěděl Bůh obzorů, nevěděl na Therosu nikdo.

***

Theros, v průběhu věků

Ubíhaly léta. Desetiletí. Staletí. Zrnko po zrnku, den za dnem, držela Klothys, zapomenutá bohyně osudu, svou nekonečnou stráž u vězení Titánů.

Co ale neřekla nikomu, ani svému ubohému bratrovi – nebyla zdaleka tak bezmocná, jak by se z jejích slov oné památné chvíle mohlo zdát. Ač naoko slepá, viděla vše, co se na Therosu děje. Sledovala zrod dalších bohů – sličné Karametry, dvojčat Íróa a Moga, tak podobných a přece nepodobných jí a Krúfixovi, bouřného Kérana, smrtící i léčící Fariky, moudré Éfary. Založení Akrosu, Melétu, Setessy. Ač naoko uvězněná, dokázala čas od času skrze vlákna osudu navázat kontakt se smrtelníky a učinit je svými pomocníky. Důsledně ale dbala na to, aby povědomost o ní samotné zůstala skryta – byla to ona, kdo trojici nadaných věštkyň navedl znameními do Athreova chrámu, aby se staly Triádou sudiček. Byla to ona, kdo poprvé poslal mladíka jménem Kynaios do olivového háje nedaleko Melétu, úpícímu tenkrát pod tyranií krutého Agnomacha. Do olivového háje, kde jeho oči spočinuly na jiném chlapci jménem Tiro, cvičícímu se zde s bronzovým mečem.  Kdo poprvé mladé dívce z pobřežní vesnice do cesty přihrál tajemnou mušli, kterou si přiložila k uchu a volání moře se navěky usadilo v její duši. Kdo pomohl zemřelému smrtelníkovi jménem Fénax najít cestu z Podsvětí.

Na druhou stranu zde byly momenty, kdy její omezená moc nestačila – zejména, když se do věcí začali plést samotní bohové. Viděla, jak v Melétu začali lidští filozofové příliš přemýšlet o podstatě světla a ohně a zažehli tak nevědomky konflikt mezi Heliodem a Purforem, který stál nemálo smrtelníků život. Viděla, jak Heliod ve mstivosti a pýše zničil polis Olantin, kde se smrtelníci odvážili zpochybňovat víru v bohy a tím se (podle Helioda) dopustili největšího přečinu. A mnohé další…

Přesto ale zůstávala klidná. K osudu patří dobré i špatné, a ztráta jednoho je často dobrem pro druhé.

Poprvé Klothys zneklidněla, když Purforós ukul Meč Chaosu. Konflikty bohů byly jedna věc, ale jejich střet tenkrát poprvé ohrozil samotnou podstatu Nyxu. A tehdy také poprvé zaznamenala onu osobu. Zjevila se na Therosu odnikud a v zmatku odnesla onen meč, pryč. Vědomí o ostatních světech bylo tajemství její a jejího bratra, o které se nikdy s ostatními bohy nepodělila. Ta žena pocházela odjinud, ale Klothys cítila, že je její osud provázán s osudem Therosu tak silně, jak u málokoho.

A tak sledovala. Sledovala její návrat na Theros, už jako dospělé ženy. Sledovala boj mezi bohy, který vypukl, a svého bratra, jak v dobré víře zjednává Ticho, jen aby tak umožnil ještě cosi horšího. Sledovala onoho drzého fauna, který se pokusil uzurpovat její prázdné místo v panteonu, a cestu nebohé Elspeth k jeho zastavení. Nejistá vlastním osudem, zmítaná pochybnostmi, stala se ona žena hříčkou v rukách bezohledných bohů. Heliod, Erebós, Fénax. Xenagós nakonec padl, ale Heliod, stále zpupnější, odeslal vlastní rukou Elspeth do Podsvětí. Erebós zase využil možnosti se Heliodovi pomstít a v rozporu se slibem nevrátil jeho největšímu věštci život tak, jak dle slibu měl.

***

Theros, Podsvětí, skoro přítomnost

Klothys seděla u vězení titánů, a její oči těkaly pod šátkem.

Kdy se bohové Therosu začali chovat jako malé děti? pomyslela si.

Bylo to jen pár dní, co se bohu slunce Heliodovi podařilo za cenu obrovského osobního úsilí oživit a stvořit tak nového poloboha, svého bývalého věštce Daxa. To by Klothys nevadilo, ale ze slov, která k němu pronesl, ji zamrazilo. Rány zasazené Mečem Chaosu tu byly stále a hrozily se rozevřít a roztrhnout – výsledný chaos by mohl pohltit celý Theros.  Když se o Daxovi doslechli ostatní bohové, nezůstali pozadu. Měli to ale jednodušší – sáhli jen do Nyxu, kde jejich dávní šampioni dleli v nebeském odpočinku jako souhvězdí. Thassa si zvolila námořnici Kalafé, Nylea lovkyni Renatu ze Setessy. Purforós statečného Anaxe, který sice přežil boj s Rhordonem Hněvokrvem, ale bez své Kymédé neměl chuť dále žít. Erebós jen prodchnul Nyxem svého věrného sluhu a zásobovatele Tymareta, Krále vraha. Po celém Therosu se pomalu mobilizovaly armády smrtelníků k boji boha proti bohu.

A aby toho nebylo málo, začalo být rušno i v Podsvětí. Elspeth, dlící v Ilysiu, byla mučena nočními můrami, pro které neměla ani Klothys vysvětlení. Z jedné z nočních můr pak dokázala záhadně zhmotnit kopí, stín Heliodova Chrusoru, a vydala se na cestu z Ilysia ven, odhodlána opustit Podsvětí a snad i Theros.

A plány Helioda samotného by nakonec mohly stát existenci i celý Theros.

Klothys těkala očima sem a tam. Jako kdyby rány meče částečně oslepily i ji samotnou. Již více neviděla, kam se vlákna osudu ubírají. Zůstaly jen pocity. Bohyně osudu byla poprvé za celé věky nejistá. Nejistota byla pro ni naprostou antitezí, a hlavním pocitem byl…hněv.

Meč Chaosu již více neexistoval. Zůstala jen ta žena. Musí být klíčem. Musí ji zastavit, stůj co stůj. Pak se uvidí, co dále.

Klothys se rozhodla napravit osud Therosu, její hněv vedl každý steh.

Sáhla hluboko do svého nitra. V nejzazších koutech svého bytí zde ukrývala esence svých nejvěrnějších z dob dávno minulých. Ano, zde to je.

Soustředila se. Se zasténáním z jejího těla vyrazil slabý proud substance Nyxu. Zavířil a nabral velikost lidské postavy, jejímž jádrem byl eidolon Klothydina předního věrného z doby ještě před Spoutáním titánů. Pomalu se začal usazovat do podoby mladého muže, oděného v zelený šat zdobený zlatem.

Nyní zbývalo poslední. Zatím to byl jen konstrukt, prázdná magická slupka. Bylo nutno  vdechnout mu poslání, a tím i existenci.

Povstaň, můj služebníku. Má Ruko osudu. Jdi a najdi tu ženu. Přiveď ji ke mně. Nezastav se před nikým a před ničím.

***

Calix zvedl hlavu a podíval se své bohyni do obličeje.

Neřekl ani slovo, pouze se neznatelně uklonil, a vyrazil vpřed.

 

Pokračování příště

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Jeden komentář k “Příběh Theros Beyond Death, část IV. (fan fiction)”

  1. cour napsal:

    skvělý počin a díky za něj.

Zanechte odpověď