Příběh Theros Beyond Death, část III. (fan fiction)

Milí kamarádi,  dnes pokračujeme třetím dílem našeho zpracování příběhu Theros Beyond Death. Dnešní povídka se věnuje bohu slunce Heliodovi, jeho historii, činům, a budoucím plánům. Enjoy!

Theros Beyond Death příběh

autoři: Jan Adam, Jan Charvát

Kapitola III

 

Heliod

 

 

Nykthos, Chrám Nyxu, současnost

Heliod, bůh slunce, byl zachmuřen. A vůbec se mu to nelíbilo. Rozhlédl se kolem. Nykthos, svatyně Nyxu, se rozbíhala sloupovími do obou stran.  Místo unikátní na celém Therosu, kde bylo předivo mezi fyzickým Therosem a Nyxem nejslabší. Pro statečné či pošetilé to bylo nejsnazší místo, kudy bylo možno vstoupit do Nyxu. Pro oddané a věřící místo, kde mohli nejsnáze (a bez dramatických či smrtících důsledků) spatřit objekty své víry, theroské bohy na vlastní oči.

Ne tak pro Helioda. Bylo to právě zde, kde tenkrát čekal na tu zrádnou cizinku. Tu, kterou ukradla Purforův meč pryč z tohoto světa, aby se s ním zase později objevila. Tu, která se dala do jeho služeb a spojila síly s jeho největším prorokem Daxem.  Jenže pak přišel ten faun, odporná nízká bytost, která se opovážila pokusit se stát se bohem.  Neslýchané! Heliodovi se pomyslně vařila krev, když si na to vzpomněl.  Oklamal tu cizinku a přinutil ji Daxa zabít. Sama poté sice dokázala vykonat pouť do Nyxu a splnit Erebovu zkoušku, dokonce s Nyleinou pomocí zabila i toho opovážlivého fauna. Nylea i Thassa prosily, ať se jí nemstí. Ale Heliod neodpouští. Byla příliš mocná, příliš podobná tomu faunovi, a byla to její ruka, co jeho proroka odeslala k Erebovi.  Chtěla s Erebem vyměnit svůj život za jeho, a Heliod jí v tom ochotně pomohl. Zde, přímo mezi sloupovím Nykthosu v Nyxu, ji proklál její vlastní zbraní. Nechal jejího společníka leonina, aby ji odnesl na Theros, a Erebos, prokleto budiž jeho černé srdce, si ji vzal.  Proradný pán Podsvětí ale svůj slib nesplnil tak, jak si Elspeth představovala. Daxos opustil Podsvětí, ale jako bezduchý Navrátilý, se zlatou maskou posměšně ozdobenou Heliodovým symbolem pegasa.

A jeho bezduché popelavé tělo nyní leželo spoutáno řetězy na oltáři v Nykthosu. Najít na Therosu jednu specifickou bytost bylo značně obtížné, ale když jste měli moc a schopnosti Boha slunce, věci to usnadňovalo. Kromě toho se jednalo o jeho bývalého hlavního proroka. To byla ovšem jen první, snazší část.

Heliod se zamračil.  Přichystal se k dalšímu pokusu. Nikdo a nic si na Therosu nedovolí odporovat vůli boha slunce, nejvyššího a nejmocnějšího z theroských bohů!

 

***

Nyx, kdysi pradávno

 

„Dávej nám teplo!

Sviť nám na bohatý lov!

Přijď zítra zas, ó Slunce!“

 

Ta modlitba byla neumělá, ale měla v sobě upřímnou víru a touhu. A právě ten první pocit záchvěvu víry, ten okamžik zrození, si pamatoval dodnes. Bylo to něco neskonale úžasného, a Heliod (i když tehdy jméno neměl, byl koneckonců jen prvotní zosobnění slunce) si to náležitě užíval. Byl jako příval jasného světla, který v jediný okamžik prodchnul celým Nyxem.

 

Nějakou dobu trvalo, než si uvědomil přítomnost ostatních. Spalující přímost boha výhně, bystrý pohled bohyně lovu, a vše pronikající chlad a strnulost boha mrtvých. Hned první jejich setkání skončilo rvačkou, kterou okamžitě přerušil Krúfix. Napůl rozzlobeně, napůl pobaveně pronesl něco o protipólech, ať už to znamenalo cokoli, a vykázal oběma bohům jejich vlastní oddělené domény. Heliod tehdy polohlasně pronesl, proč by všichni měli poslouchat zrovna Krúfixe, ale stačil jediný pohled Boha obzorů, a zmlkl. I později, při každém setkání s ním, se Heliod cítil jako nahý.  Bůh obzorů, který nikdy nepřijal plně smrtelnickou podobu a podobal se jen postavě ze zpevněného přediva Nyxu, byl prostě jiný, než všichni ostatní, a chtě nechtě budil i v pyšném bohu slunce mrazivý respekt. Měl nejasný pocit, že Krúfix vidí přímo do jeho nitra.

 

Bohové sice nejdřív nechápali podstatu své existence, ale zákonitostem vztahů mezi vírou a svou vlastní mocí se naučili velice brzy. Z fiaska s titány, kdy byl málem zničený celý Theros, se Krúfix náležitě poučil, a vyvozené důsledky oznámil ostatním. Tehdy se mu vzepřel Erebos, který měl srdce chladné už od počátku, protože dobře věděl, že každý živý tvor, ať tak či onak, nakonec připadne jemu. Krúfix byl ovšem nesmlouvavý a Ereba potrestal dočasným „Tichem“, uzamknul ho v Nyxu a znemožnil mu projevovat se v hmotném světě. Takový trest měl ohromný vliv na možnost udržování víry, a nad ostatními bohy stále visel jako nevyslovená hrozba.

 

***

Theros, nedávná minulost

Propůjčit živému smrtelníkovi esenci Nyxu, prodchnout ho hvězdnou oblohou, jak se říkalo, bylo pro boha poměrně snadné. Oživit podobným způsobem smrtelníka, který přebýval v Podsvětí, také nebylo obtížné. Potíž byla v tom, když byl dotyčný smrtelník mrtvý, ale zároveň z Podsvětí unikl v podobě Navrátilého. V okamžiku opuštění Podsvětí došlo totiž k rozdělení jeho duše. Menší část zůstala v těle Navrátilého, ale ta důležitější část, se vzpomínkami, pamětí, emocemi, odletěla pryč. Někdy zůstala v Podsvětí, někdy putovala Therosem v podobě eidolonu, zhmotnělé hvězdné představy, a někdy nenávratně splynula s Nyxem.

Heliod sice poměrně snadno našel Daxovo hmotné tělo, ale musel najít i jeho duši…

 

***

Theros, neurčená minulost

Uběhla tisíciletí, a na Therosu se utěšeně vyvíjela civilizace. Slunce samotné se stále těšilo oblibě, ale přibývali další a další bohové, a Helioda začaly sužovat obavy. Obavy o jeho vlastní moc a její rozsah. Svým způsobem to všechno tehdy začali melétští filozofové, kteří se snažili pochopit podstatu ohně. Nejdříve sice šlo o neškodné diskuse (popřípadě hádky) o podstatě živlů, ale pak někteří z filozofů začali razit názor, že vše, co vydává světlo a teplo, musí mít stejnou podstatu, tedy oheň v krbu, soptící vulkán, blesk v bouři… a slunce.

Jak se tento názor postupně rozšiřoval, začal se v souladu s ním přetvářet samotný Nyx, což, jak jistě uhodnete, způsobilo dost problémů mezi Purforem a Heliodem. Dříve měl každý z bohů svou oddělenou část víry, ze které čerpal sílu a moc, ale teď se v případě Purfora a Helioda začaly obě víry slévat do jedné. Purforos se rozhodl řešit to v souladu se svou povahou napřímo. To sice zabránilo dalšímu prolínání obou věr, ale od té doby se bůh slunce a bůh výhně utkávali opakovaně, jejich síly však byly zpravidla vyrovnány, a celý konflikt skončil pár blesky, nějakým tím vzdáleným zemětřesením a neklidnou oblohou. Když se ovšem Heliod jednou zpupně prohlásil za krále všech bohů, horkokrevný bůh výhně už neudržel nervy na uzdě.  Rozhodl se pro radikální krok- ve své výhni v nitru hory Velus stvořil Meč Chaosu. Meč byl schopen díky své podstatě poškodit samotné předivo Nyxu, a tak i skutečně ublížit ostatním bohům. Tentokrát jejich boj nadělal v předivu Nyxu poměrně solidní nepořádek, například narušil nebeské sídlo Polukrana Světožrouta, mytické hydry, která se uvolněna z přediva Nyxu nezadržitelně řítila na Theros. Teprve Heliodem přivolaný Krúfix zjednal pořádek, Purfora sevřel svými čtyřmi pažemi a odtáhl pryč, zatímco Heliod s Nyleou společně uvěznili Polukrana pod Nessianským lesem, aby, násilím vyrván ze svého domova, ve zlobě nezpustošil celý Theros. V nastalém zmatku se ovšem Meč Chaosu zřítil na Theros.  

Bůh obzorů byl kvůli důsledkům konfliktu doopravdy rozzlobený. Pokud ještě jednou budou takto ohrožovat smrtelníky, pravil Krúfix, vyhlásí opět Ticho, a všichni bohové budou vpleteni zpět do Nyxu, zbaveni možnosti ovlivňovat. Purfora potrestal, a Heliodovi přikázal Meč Chaosu přinést. Ten jej ovšem už nedokázal najít. Jako by se po něm slehla zem.

 

Nehledě na výsledek, Heliod přesto nikdy nezapomněl na ten okamžik, kdy vlivem filozofů začala esence obou bohů splývat. Bylo to sice nepříjemné, ale zároveň podivně opojné. Heliod jako by na chvíli byl současně i Purforem, cítil všechnu jeho moc, ale zároveň poznal, že Purforos cítí to samé, a snaží se si svou i Heliodovu moc udržet. Heliod sám, vzhledem ke své podstatě slunečního boha, stál v představách a víře lidí nejvýš. Nebyl vládcem bohů (ač se za něj prohlašoval), nebyl ani nejmocnější (tím byl odedávna Krúfix), ale lidé ho považovali, řekněme, za prvního z bohů. Tehdy ho ovšem poprvé napadla i jiná myšlenka.

Nebýt jen první. Být jediný.

 

***

Theros, nedávná minulost

Heliod nikdy nevěnoval přílišnou pozornost tomu, co Krúfix vyprávěl o podstatě Nyxu, o Podsvětí, a o smrtelnících. Nezajímal se o ně. Daxos byl vlastně první z nich, ke kterému Heliod, dalo by se tak říci, něco cítil.  Když proklál Elspeth Darem z nebes, jeho ruku vedla především pýcha a zloba nad opovážlivostí, že existuje někdo, kdo toho zná více, než on. Kdo dokáže něco, co on ne. Msta za to, že usmrtila (byť pod vlivem temných kouzel) jeho oficiálního největšího z proroků. Ale někde až úplně hluboko i něco jiného.

To si ale Heliod uvědomil až po Daxově smrti.  Tehdy poprvé pocítil něco, co by se dalo popsat jako ztráta. Trvalo to více než rok, ale Heliod nakonec Daxův prchavý eidolon nalezl, mihotající se v příšeří Nessianu, kde (aniž by to Heliod věděl), kdysi Daxos potkal Elspeth.  Snad jej ochránila někdejší oběť jeho matky, snad láska k té prokleté ženě, snad jeho odvěká příchylnost k bohům a Nyxu. Každopádně se nerozpustil a Heliodovi nedalo příliš práce jej přilákat k sobě. K jeho údivu se ani nemusel příliš snažit, aby jej následoval.

Nyní nastala ta nejtěžší část. S obrovským sebezapřením zahalil Heliod svou božskou podstatu do závoje klamu a vydal se na cestu k Melétu. Zde se nacházel jeho největší chrám na Therosu, a zde prožil většinu svého života i sám Daxos. Bohu slunce se příčilo uchylovat se ke krokům, které příslušely maximálně tak Fénaxovi, tomu drzému někdejšímu uprchlíku z Podsvětí. Ale to, co měl v úmyslu, utajení vyžadovalo, tomu rozuměl i nejpyšnější z bohů. Překoná sebezapření, neb případná odměna za to stojí.

Po několik nocí se Heliod do chrámu vracel a s nasazením veškeré své božské moci se pokoušel obě bývalé Daxovy části spojit znovu do jedné. Nedařilo se to, a jen opálené skvrny na sloupoví, udivující akolyty jdoucí na ranní bohoslužbu,  byly tichými stopami Heliodovy frustrace. Ale ať se sluneční bůh snažil jakkoli, Daxův třepotající se eidolon a šedivé tělo s maskou Navrátilého zůstávaly odděleny.

Nakonec rezignoval. Nejde-li to na Therosu, musí to zkusit přímo v Nyxu. Koneckonců, prodchnout smrtelníka božskou hvězdnou esencí není složité. Co se stane, pokud se o to pokusí zde?

 

***

Theros, krátce po Elspethině smrti

Heliod stál mezi sloupovím Nykthosu a díval se na místo, kudy před chvílí zmizel ten podivný leonin se smrtelně zraněnou Elspeth v náručí. Tohle byl nejhorší okamžik jeho života. Problémy, které začaly jeho bojem s Purforem, a které vyústily v povznesení toho drzého fauna až do Nyxu, se sice zásluhami Elspeth vyřešily, ale zároveň s tím Bůh slunce odhalil v mysli té ženy strašlivou pravdu. Theros není jediný svět! Existují jich desítky, stovky, tisíce, a on, nejmocnější z bohů a vládce Therosu nemá žádnou možnost se na ně dostat. Neslýchané! A co je horší, někteří obyčejní smrtelníci to dokáží. Mohou na jiné světy, kde jsou třeba jiní bohové. Jiní bohové slunce! Už jen ta myšlenka byla naprosto nesnesitelná. Tehdy se definitivně rozhodl. Když nemůže být bohem na ostatních světech, bude bohem Therosu.

Jediným.

 

***

Theros, současnost

V Heliodovi se vařila krev. Ani samotný Nykthos nepřinesl řešení.  Navrátilý Daxos klidně ležel na oltáři, a zlatá maska zírala na Helioda prázdným pohledem. Kolem vířila hvězdná obloha Nyxu, a kolem oltáře třepotavě tančil Daxův eidolon. Dokonce i teď z něj Heliod cítil emoce.  Radost, touhu po životě, ale hlavně víru. Tu ohnivě silnou, jako jasné slunce zářící neskonalou víru v něj samého, která ale teď Helioda zahanbovala. Daxos v něj celý život věřil, a ani po smrti se jeho víra a oddanost nezmenšila. Celý život žil pro Helioda, obětoval se pro něj. Možná, že tohle by bylo řešení. Možná…

Heliod spletl rychle síť ze slunečních paprsků, zachytil eidolona a přiměl ho přiblížit se k Daxově tělu.

Pak sáhl hluboko do sebe sama. Vzpomněl si na okamžik, kdy se jeho esence oddělila z Nyxu. Vzpomněl si na moment, kdy se víry v něj a Purfora začaly přibližovat. Vzpomněl si na Purforův žár a odhodlanost zachovat si svou vlastní podstatu, na jeho spalující zášť, když se Heliod prohlásil za nejvyššího z bohů. Vzpomněl si na moment, kdy proklál Elspeth její vlastní zbraní, a na moment, kdy poprvé pocítil Daxovu ztrátu. Momenty zavířily v předivu Nyxu před jeho očima a nabraly tvar. Heliod zíral sám na sebe, na éterický odlesk vlastní existence. Tohle nebylo jen předivo Nyxu, toto byl odraz jeho samého, část jeho podstaty. Z jeho prstů vyrazily provazce slunečního světla, obklopily eidolon, tělo Navrátilého i Heliodův otisk v Nyxu a spletly se v jedinou zářící kouli.

Heliod vykřikl. Bůh slunce vykřikl a Nykthos se otřásl v základech.  V jediném trýznivém okamžiku Heliod spatřil a ucítil…

první nádech malého Daxa, překvapeného ze světa, kterému nerozumí, slzy jeho matky Lidie…

…Daxa jako malého chlapce, slepého a němého, vedeného svou matkou k Athreově jeskyni…

… Daxa odnášeného Karametřiným sobolem, zatímco jeho matka, zachycena Athreovou holí, mizí nenávratně v podsvětí…

… Daxa potkávajícího Elspeth onoho památného dne na Planině Čtyř větrů, tváří v tvář Polukranovi…

… Daxa třímajícího moc řeky Deyda, odhodlaného pomoci Elspeth bojující s Rhordonem Hněvokrvem, zatímco královna Kymédé volala na pomoc Kérana…

…Daxa a Elspeth v komnatách královského paláce, zatímco venku probíhají oslavy vítězství, ale jim je to úplně jedno…

…a spalující bolest, když jeho krk probodla ocelová jehla na špíz, vedená rukou Elspeth, vyděšenou, křičící hrůzou, oči zakryté černým filmem…

Celý Daxův život mu v jediném trýznivém okamžiku proběhl před očima. Poprvé za svou existenci pocítil bůh slunce fyzickou bolest, jako by ten kus ocele proklál jeho samého. Zařval a vrhnul veškerou zbylou sílu do pokusu o spojení esencí držených v zářivé kouli.

Náhle ho oslepil záblesk světla, a pak se vše propadlo do temnoty.

 

***

Nevěděl, jak dlouho byl mimo sebe, ale musela to být jen chvíle. A záleží na tom vlastně v Nyxu? Heliod pohlédl na oltář, kde leželo tělo se zlatou maskou, ale už nebylo mrtvolně šedé. Po Daxově eidolonu nebyly ani stopy, a ve stínech na Daxově těle pableskoval hvězdný třpyt Nyxu. Tělo se pohnulo. Daxos se posadil, a pomalu, jakoby nevěřícně, sňal z tváře zlatou masku. Vypadal stejně jako zaživa.

Jeho oči, zpočátku zamlžené, pomalu zaostřily. Vzápětí se rozšířily nezměrným úžasem, a Daxos z Melétu okamžitě padl tváří k zemi.

 

„Vstaň, můj synu!“ pronesl Heliod, a v tu chvíli ani sám netušil, jak blízko je pravdě.

 

Byl jsi vybrán v této hodině temnoty, abys naplnil svůj osud. Tvá cesta povede do Melétu, které bude ode dneška mým městem. Jenom mým. Pro ostatní bohy v něm už nebude místa. Nepochybuj ani o své síle, ani o svém cíli, neboť v tvém srdci plane světlo samotného slunce, které na celý Theros přinese mou věčnou vládu.

Pokračování příště

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

2 komentáře k “Příběh Theros Beyond Death, část III. (fan fiction)”

  1. MJM napsal:

    Skvělá práce! Čtu to v angličtině na tokenech, ale chtěl jsem napsat, že mi to přijde fakt na úrovni napsané, skvěle jste pochytili charaktery a atmosféru světa. Baví mě to číst.
    A ze zvědavosti jsem koukal, jak jste se v češtině pořádku s nepohlavní Ashiok, a docela dobré řešení, i když za tu třetí osobu by vám v Ashiok v hlavě nejspíš pěkný bordel zanechalo:-)

Zanechte odpověď