Příběh Theros Beyond Death, část I. (fan-fiction)

Milí kamarádi, dnes spouštíme exkluzivní sérii článků, které najdete pouze na MUDRCi a na sesterském webu tokensformtg.com (ENG). V následujících týdnech si budete moci právě zde přečíst příběh sady Theros Beyond Death. Respektive to, jak si jej představují naši autoři, oba Honzové.

 

 

 

 

Protože oficiální příběh jsme od Wizardů tentokrát (až na hrubé obrysy) nedostali….

 

Předmluva

Ano, zdá se to na hlavu postavené. Návrat na Theros, nevyhnutelné pokračování příběhu ubohé Elspeth, odehrávající se doslova na světě bájí a hrdinských eposů, přímo se nabízející story o tom, jak hrdinka uniká z Podsvětí, aby se postavila svému někdejšímu patronovi, později vrahovi,  sobeckému a věrolomnému samozvanému králi theroských bohů Heliodovi a zúčtovala s ním – nemá oficiální příběh???? Abychom tuhle absurditu pochopili, musíme se na věci podívat šířeji.

Za poslední dva roky jsme byli svědky opravdu svědomité a kvalitní péče o příběh Magicu. Toho, jak nám Wizardi nabídli strhující příběh Ixalanu zaměřený na Jace a Vrasku, čistě z pera lidí kreativního týmu. Následovaly povídky z Dominarie od profesionální spisovatelky Marthy Wells, báječná Bolasova kronika od Kate Elliott, a atmosférické povídky k Ravnice od Nicky Drayden. První obláčky nicméně začaly s War of the Spark. Kniha od Grega Weismana začínala „odprostředka“ a mnohé lidi poněkud zklamala. Sada dvaceti prequelových povídek k War od Djanga Wexlera vycházela až po druhé půlce příběhu – ale vynahradila to kvalitou. Throne of Eldraine přineslo další nepříjemné překvapení – byl pouze e-book, a nikoli zdarma, ale placený. Kate Elliott ale podruhé odvedla skvělou práci a příběh Garruka, královských dvojčat a víláka Oka byl opět parádní.

Jenže pak přišel druhý díl War of the Spark _ WotS: Forsaken. Nebudu zabíhat do detailů, ale pokud první díl vyvolal zklamání, druhý pak doslova hněv komunity. Nešlo ani tak o kvalitu psaní (i když i tam se projevilo, že Weisman je především scénárista), ale o způsob, jakým bylo naloženo s mnoha postavami a jaká příběhová rozhodnutí byla učiněna (často proti dlouho budovaným liniím).  A jako sůl do ran přišlo oznámení, že TBD nebude mít oficiální příběh, pouze ten odvykládaný „na kartách“. To, jak si dokážete představit, byla k okolnostem druhá rána pro fandy příběhu v krátké době, a dali to Wizardům na sociálních médiích značně najevo. V reakci na to Wizardi stvořili alespoň rozšířené komentáře ke kartám a po vydání sady zveřejnili „příběh“ – v podstatě jen hrubá základní vodítka toho, co se v sadě mělo odehrát. I tenhle hrubý sumář ale obsahoval kontroverzní věty, a vše jelo nanovo…

Až na konci ledna jsme dostali skrze Marka Rosewatera jasnou odpověď. Negativní reakce komunity byla tak silná, že se Wizardi (podle šéfa Franchise Teamu Jeremy Jarvise) rozhodli pozdržet vydání dalších příběhů, než dobře zanalyzují, co a proč se stalo špatně. To ale znamenalo, že minou publikační okno pro Theros. Další sada, Ikoria, bude mít e-book, jako mělo Eldraine; a e-book by se měl stát standardem.  Povídky k Therosu někdy v budoucnu vyjdou, v zatím nespecifikované formě.

Ale než k tomu dojde, rozhodli jsme se vzít věci do vlastních rukou. Oba Honzové jsou zkušení překladatelé, důvěrně obeznámení s Magicem a jeho příběhy. A když nám Wizardi příběh nedali, proč nevyužít tyhle zkušenosti a nezkusit si vymyslet vlastní, na základě hrubých nástinů a vlastní invence? Jak se jim to povedlo, budete moci sami posoudit. Užijte si to.

 

Theros Beyond Death , díl první

autoři: Jan Charvát, Jan Adam

 

„O bohu velikém, Múzo, mi vypravuj, co se Sluncem den

každý z oblohy hledí, jenž v pradávném čase do moře svrh‘

Olantin pyšný. Však přetěžké časy nastaly jemu teď,

a jeho vlastní pýcha toho příčinou. On sám zahubil

Hrdinku svou vlastní, jež byla mu povždy poslušnou dcerou.

Srazil ji v Ereba říši podsvětní, neb strach jej zachvátil,

že ona mocnější jeho. Bláhový! Činem tím Osudu

vlákno vpletla mu Klothys, jež v podsvětí Titány zamčené

střeží, jež zvali se podobni bohům. Bohyně Přadlena

z Nyxu ho vypoví, v podsvětí svrhne, kde trest mu uloží.

I o tom nám něco teď vypravuj, hvězdného Nyxu dcero!“

 

Prolog

 

Dávno, velmi dávno, v časech, které ani bohové nepamatují, byl Nyx prázdný a pustý. Theroská moře a pevniny, rostliny a zvířata, slunce a měsíc, to vše bylo podobné jako je tomu dnes. Ale jedna odlišnost tu byla. Na noční obloze sice byly hvězdy, ale jen obyčejné, jako všude jinde. To, co v budoucnu nazvou lidé Nyx, byl tehdy jen průhledný závoj, obklopující sféru.

 

Tehdejší lidé byli podobni zvířatům. Neobdělávali pole, i když půda byla kyprá a úrodná, nechovali ovce ani kozy, i když jich po lesích běhala velká stáda. Nestavěli si města, a ani neobětovali bohům a neuctívali je, neboť žádní bohové nebyli. Ale už tehdy na Therosu platilo to, co dnes. Myšlenky a emoce se dokáží v Nyxu zhmotnit. A tak postupně vznikli Titáni, nestvoření z myšlenek, ale jen z emocí a pudů primitivních lidí. Z hladu, hněvu, strachu, a bolesti. Takové emoce jsou velice silné, ale krátkodobé, a i když Titáni vládli nesmírnou mocí, jejich vliv ve skutečném světě, mimo Nyx, byl omezený. Jak se postupem doby lidé vyvíjeli, začali používat nástroje, spojovat se do tlup, a usazovat se na místech příhodnějších k životu, začaly se v jejich myslích objevovat abstraktnější pojmy. Z těchto myšlenek se pak v Nyxu zhmotnili bohové, kteří Nyxu právě díky abstraktní složce svých esencí dodali hvězdný vzhled.

 

Jak to tehdy doopravdy bylo, se můžeme jen dohadovat (a melétští filozofové se o tom dohadují stále). Všeobecně se ale soudí, že první stvořený bůh byl Krúfix, zrozený tehdy, kdy člověk sám sobě poprvé řekl „rád bych věděl, …“ Jak lidé přemýšleli víc a víc, další bohové přibývali a přibývali. Když lidé našli v horách první měděné žíly a začali zpracovávat kovy, zrodil se Purforos. Když se rybáři poprvé vydali na vydlabaných člunech na moře, objevila se Thassa. Nylea byla také jedna z prvních, od té doby, co lidé začali lovit zvěř. Z myšlenek lidí o minulosti a touhách budoucnosti se zrodila Klothys, a bůh smrti Erebos, a celé Podsvětí s ním, se objevili tehdy, když si člověk poprvé uvědomil svou smrtelnost. A z úcty ke slunci a jeho životadárným paprskům se nakonec zrodil Heliod, a vítězně pozvedl svůj zářící Chrusor.

 

V Nyxu tedy za těch dávných dob byli přítomni jak titáni, tak bohové. Ovšem zatímco titáni byli, podobně jako emoce samy, ze kterých se zrodili, primitivní, bohové dokázali vnímat, a přítomnost titánů podobných spíše zvířatům jim vadila. Zničit nadobro je ovšem nemohli, neboť titáni představovali ty nejsyrovější z emocí, kterých se lidé nikdy nedokáží zcela zbavit. Bohové se tehdy odhodlali titány přemoci, a nakonec se jim podařilo je všechny z Nyxu vypudit a svrhnout přímo na hmotný svět sféry. Mysleli si, že se svých nevítaných předchůdců zbavili, ale v tu dobu ani bohové nechápali podstatu vazby mezi hmotným světem, Nyxem, a myšlenkami smrtelníků.

 

V Nyxu byli titáni mocní, ale na hmotném světě byli nepřemožitelní, a začali rozsévat zkázu, které lidé nebyli schopni čelit. Když jejich pole i vesnice byly obrácena v prach a popel, obrátili se lidé k hvězdným výšinám Nyxu. Začali se modlit k bohům, které tam spatřili, a kteří se o ně do té doby nezajímali. Krúfix, nejstarší a nejmoudřejší z bohů, nakonec pochopil podstatu existence jak své, tak i svých bratrů a sester, a rovněž si domyslel vztah mezi primitivními emocemi a titány. Vysvětlil vše svým sourozencům a přesvědčil je, že k zachování existence jich samých je nutné titány porazit znovu. Nikoli zničit, protože hlad nebo hněv zničit nelze, ale spoutat je a oddělit je od světa smrtelníků. Všichni bohové tehdy sestoupili na Theros a utkali se s titány znovu, na zemi, ve vzduchu, i ve vodě, a podařilo se jim je přemoci a svrhnout do Podsvětí. Purforos, bůh výhně, sám ukul z nejžhavější lávy ohromné řetězy, a titány jimi spoutal. A Klothys, bohyně osudu, se dobrovolně rozhodla sloužit jako jejich žalářnice. Tehdy se bohové rozhodli poničený Theros obnovit a lidem pomáhat. Nastal tak zlatý věk bohů, kteří ukázali lidem moudrost a dobrodiní civilizace. Na oplátku byli živeni vírou a myšlenkami smrtelníků, a ten věk trvá až dodnes.

 

A dodnes jsou v Podsvětí uvězněni i všichni titáni, a pokud se někdy osvobodí, celý Theros opět pocítí jejich ničivou sílu.

 

Kapitola I

Elspeth

S hřívou havraních vlasů a s pronikavýma očima vypadal Heliod téměř lidsky, ale obklopovala ho aura tak jasná, že ji rozbolely oči.

„Vrať mi mou zbraň,“ pronesl hromovým hlasem.

Dar nebes jí vyklouzl z ruky. Byla unavená, tak strašlivě unavená, že téměř nedokázala vnímat.

„Nemohu tě nechat žít! Jsi příliš podobná tomu drzému faunovi. A co je nejhorší, spatřila jsi a znáš věci, které jsou nad mé chápání. Takovou opovážlivost nemohu připustit. Žádný smrtelník nesmí vědět více než bůh. A já jsem nejmocnější bůh. Jen já!“

Světlo obklopující Helioda zesílilo ještě víc, a ona tak neměla nejmenší šanci spatřit jeho úder. V okamžiku, kdy ostří kopí proniklo do jejího těla, ji zasáhla spalující bolest. Bolest zasahující nejen tělo, ale i duši, spalující ji, ničící, mrzačící. Dar nebes se v tom okamžiku rozpadl na kusy a ztratil svou božskou moc, ale ta spalující bolest přetrvávala dál, sílila, sílila, až…

***

Elspeth se probudila uprostřed noci, zbrocená potem. Tahle noční můra se vracela znovu a znovu. Elspeth to nedokázala pochopit. Okamžik své smrti si pamatovala jasně, ale stejně jasně si pamatovala i to, co přišlo potom. Cestu z Nykthosu na hmotný svět, Ajaniho zdrcenou a zoufalou tvář, a cestu z Therosu do Podsvětí, kde ji přivítal Erebos, bůh mrtvých, a zavedl ji do Ilysia, podsvětní říše, která vypadala téměř jako skutečný Theros. Život zde měl být odměnou za hrdinské činy, a měl být životu pozemskému nejen podobný, ale i oproštěný od všech strastí a svízelů. A pro ostatní zdejší obyvatele to skutečně platilo. Když se jich totiž Elspeth ptala na noční můry, odpovědí jí byly jen nechápavé pohledy, nebo matné vzpomínky na podobné strasti. Elspeth chvíli pozorovala noční oblohu, a nakonec znovu usnula.

Tak to šlo den za dnem, noc za nocí. Noční můry se opakovaly, ta o její smrti byla nejčastější, ale občas se objevily i další dvě: o tom, jak zabíjí svého milého Daxa, když ho v poblouznění považovala za phyrexiánský negátor, a také ta nejstarší, ještě z dětství, stráveného na rodné sféře, kdy ji phyrexiánští žalářníci mučili a nutili se dívat, jak ze žaláře odvádějí a zabíjejí ostatní.

Denní život v Ilysiu byl podobný tomu theroskému, a Elspeth si tu rychle zvykla. Navíc, zde v Podsvětí necítila hlad, zimu, ani bolest. Celá krajina byla ve věčném jaru. Byly tu louky plné květů, mezi nimiž se proháněly alseidy, lesy plné zvěře, stříbrně zurčící řeky a potoky. Nebyla tu sice města, ani jiná lidská sídla, celá říše připomínala divokou přírodu Therosu, ale Elspeth tu sama nebyla. Bylo tu dost ostatních lidí, a i jiných tvorů: sfing, kentaurů, faunů. Všichni si pamatovali ze svého života vše dobré, a to zlé v jejich myslích pomalu bledlo. Pro Elspeth to ale neplatilo.

***

S hřívou havraních vlasů, s pronikavýma očima, a se zářícím Chrusorem v ruce vypadal Heliod téměř lidsky, ale obklopovala ho aura tak jasná, že ji rozbolely oči.

„Vrať mi mou zbraň,“ pronesl hromovým hlasem.

Dar nebes jí vyklouzl z ruky. Byla unavená, tak strašlivě unavená, že téměř nedokázala vnímat.

„Nemohu tě nechat žít! Jsi příliš podobná tomu drzému faunovi. A co je nejhorší, spatřila jsi a znáš věci, které jsou nad mé chápání. Takovou opovážlivost nemohu připustit. Žádný smrtelník nesmí vědět více než bůh. A já jsem nejmocnější bůh. Jen já!“

Světlo z Chrusoru zesílilo ještě víc…

***

Elspeth se probudila, zbrocená potem. Tahle noční můra… ale počkat, něco bylo jiné. Nepamatovala si, že by kdy předtím Heliod držel v ruce své vlastní kopí, Chrusor. Vždycky jí jen vzal Dar z nebes, a…

Noční můry se vracely neustále. Ty druhé dvě byly stále stejné, ale ta třetí, ta o její vlastní smrti, se pokaždé trochu změnila. Vždy se objevil nějaký nový detail, kterého si Elspeth dřív nepovšimla. Také se samotný sen, i když to bylo zdánlivě nemožné, jakoby zhmotňoval. Během doby začala Elspeth vnímat i okolní zvuky, vůně, dokonce ucítila poryvy větru a žár z Heliodova Chrusoru.

Elspeth si s tím lámala hlavu, dokud nepotkala Kyru, sfingu a filozofku, která se jako jedna z mála i zde v Podsvětí živě zajímala o všechna tajemství bytí. Když jí Elspeth vyprávěla o svých snech, řekla jí toto.

„Sny jsou zvláštní věc, Elspeth. I když jsou jedna z nejstarších známých věcí, a mnoho mudrců je důkladně zkoumalo, přesto nás stále dokáží znovu a znovu překvapit. Filozofové se dlouhá léta přeli a dohadovali o jejich správný výklad, ale já sama si myslím, že na tom nezáleží. Není důležité, co konkrétně ve snech je, nezáleží na nějakém jejich objektivním výkladu. Důležité ovšem je o snech přemýšlet, a hlavně přemýšlet v nich. Ve spánku je naše tělo oproštěno od hmotné stránky, a může nám tak pomoci nahlédnout na problém z jiného úhlu.“

Elspeth si její radu vzala k srdci, a pokusila se o to. Noční můra byla skutečně stále detailnější, a jakoby hmotnější. I její únava, která byla původně strašlivá, se zmenšovala. Jako by jí samotný sen nabádal, aby se pokusila Heliodovi odporovat, změnit tu noční můru.

Elspeth se o to pokusila nesčetněkrát. Snažila se utéct, ale nedokázala se pohnout z místa. Pokoušela se udržet v ruce Dar, a Heliodovi ho nevydat…

***

S hřívou havraních vlasů, s pronikavýma očima, a se zářícím Chrusorem v ruce vypadal Heliod téměř lidsky, ale obklopovala ho aura tak jasná, že ji rozbolely oči.

„Vrať mi mou zbraň,“ pronesl hromovým hlasem.

Elspeth popadla Dar oběma rukama a zoufale se ho snažila udržet. Heliod se zamračil, zabodl Chrusor do země, popadl Dar oběma rukama a vyrval jej Elspeth z rukou.

„Nemohu tě nechat žít! Jsi příliš podobná tomu drzému faunovi. A co je nejhorší, spatřila jsi a znáš věci, které jsou nad mé chápání. Takovou opovážlivost nemohu připustit. Žádný smrtelník nesmí vědět více než bůh. A já jsem nejmocnější bůh. Jen já!“

Světlo z Chrusoru zesílilo ještě víc, na oslepující zář, a Elspeth se v předtuše smrtící rány v obraně ohnala rukama. Nahmatala něco pevného, a instinktivně to sevřela…

 

Probudila se, zbrocená potem, a po chvíli si uvědomila, že v ruce něco svírá. Bylo to dlouhé ratiště kopí, ze kterého se jakoby odpařovala a odkapávala černočerná noc. Kopí jí připadalo podivně známé, a chvíli trvalo, než si uvědomila, proč. Ta temnota, kterou okolo sebe šířilo, byla sice zvláštní, ale celková podobnost z Chrusorem, Heliodovým Slunečným kopím, byla nepřehlédnutelná.

 

-Pokračování příště- 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

2 komentáře k “Příběh Theros Beyond Death, část I. (fan-fiction)”

  1. Amaru napsal:

    Paráda, jste borci, ten příběh je skvělej:-) .

  2. Kurik napsal:

    Chalani, robíte veľmi dobre tento web. A poviedla je pútavo napísaná

Zanechte odpověď