Před bouří, kapitola 9

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Mezigildovní schůze se blíží, a naši hrdinové stále netuší, kdo spolupracuje s Bolasem, a kdo ne. Překlad deváté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 9

Django Wexler

<<< Kapitola 8 <<<

 

Ral se probudil zbrocený potem, a dávný křik ženy mu stále zněl v uších. Opřel se o polštář a tiše, zmučeně zavyl.

Ten sen se mi už dlouho nezdál. Otočil se k Tomikovi, který spal vedle něj, tvář zklidnělou pokojným spánkem. Co mohlo probudit ty staré démony.

Kvůli své objevené jiskře a všemu, co následovalo, se Ral rozhodl omezit svůj romantický život na občasné náhodné a krátkodobé známosti. Nechtěl se znovu spálit jako s Eliasem. I Tomik byl taková náhodná známost. Zpočátku. Teď je to… jiné.

Ral si nemohl pomoci a musel obdivovat odvahu, s jakou za ním Tomik přišel s Teysinou žádostí. A je docela dobře možné, že tím zachránil celou Ravnicu. Jedna Ralova část si ale stále myslela, že to byl špatný nápad. Teď už jsme překročili hranici, a není cesty zpět. Být dva anonymní milenci v pronajatém bytě, to fungovalo; ovšem být Ral Zarek, druhý po Niv-Mizzetovi, a Tomik Vrona, tajemník dědičky rodu Karlov, bude fungovat tohle?

Bude, řekl si Ral. O to se postarám. Kromě toho, pokud vše půjde podle plánu, Ral bude gildovním pánem Izzetu. Kdo by se mě opovážil zastavit?

Ral cítil, jako by se mu v hrudi třepotal motýl. Snažil se nevšímat si toho, naklonil se k Tomikovi, a políbil ho na čelo. Tomik něco zamumlal a přetočil se na bok. Ral věděl, že pracoval dlouho do noci, řešili s Teysou problém nového vedení Orzhovu.

„Spi,“ zašeptal k Tomikovi. „Čeká nás spousta práce.“

 

 

Když Ral dorazil do své kanceláře v Nivixu, čekala tam na něj Hekara. To nebylo překvapení — Rakdosovu vyslankyni z ošetřovny propustili už včera, a navzdory zranění a poněkud neortodoxní léčbě byla čilá jako vždy. Překvapením pro Rala byla Lavinie, která seděla vedle a trpělivě poslouchala Hekařino líčení událostí v Orzhově.

„… a potom Ral jako ‚Hekaro, jestli něco neuděláš, tak tu všichni umřeme!‘ A já na to, ‚Jasný, nech to na mě,‘ prostě pohoda, a jenom jsem švihla a strefila toho blbce přímo do voka, a von na to, ‚Ááá, proklínám vás, břitvočarodějko Hekaro, jak se vám mohlo podařit mě přemoci?!‘, a já sem řekla—“

„‚Au‘, pokud si vzpomínám,“ řekl Ral ode dveří.

„Tohle to nebylo,“ namítla Hekara. „Bylo to něco mnohem víc super.“

„Zdá se, že jste se dobře bavila,“ řekla Lavinie diplomaticky. Bylo to poprvé, co ji Ral viděl bez pláště a kápě. Měla na sobě padnoucí šupinovou zbroj, s vyrytými ochrannými runami, a u pasu dlouhý meč, se kterým očividně dokázala zacházet. „Zdravím, Rale.“

„Dobré ráno.“ Ral si sedl za stůl, který byl už teď plný dnešních papírů k vyřizování. „Myslel jsem, že nechcete, aby vás se mnou viděli?“

„Nechtěla jsem, aby Bolasovi lidé přišli na to, že s vámi spolupracuji,“ opravila ho Lavinie. „Ale teď, když je mezigildovní schůze na spadnutí, je přirozené, že s vámi musím probrat pár věcí.“

„To se hodí,“ řekl Ral. „Takže co chcete probrat?“

„Mezi Bolasovými agenty, které jsem identifikovala, koluje stále dost zpráv,“ začala Lavinie. „Jsem si jistá, že minimálně jeden z představitelů gild pracuje přímo pro něj.“

Ral se ušklíbl. „Takže, koho můžeme vyloučit?“

„Kromě vás?“ usmála se Lavinie. „Myslím, že Isperie je mimo podezření. A i když mi její metody vždycky nesednou, nedokážu si představit, že by Aurélie pracovala s nepřáteli Ravnicy.“

„Borborygmos vede Gruul už desítky let,“ řekl Ral. „Pochybuji, že pracuje pro Bolase, ani nevím, jestli by ho někdo dokázal přesvědčit k čemukoli.“

„O tý Rakdosově vyslankyni moc nevim,“ ozvala se Hekara z rohu místnosti. „Slyšela sem, že prej se jí nedá věřit.“ Ral s Lavinií se k ní otočili, a Hekara pokrčila rameny. „Co je?“

„Takže zbývá pět,“ řekla Lavinie. „Orzhov, Golgari, Dimir, Simic, a Selesnye.“

„Bolasova agenta v Selesnyi jsem zabil,“ řekl Ral.

„Pokud tedy byl pouze jeden.“

„Chápu.“ Ral se zamračil. „Myslím ale, že Emmaře můžeme věřit.“

„O Simicu nevíme vůbec nic,“ řekla Lavinie. „Od té doby, co se stáhli do sebe, když tohle všechno začalo, nemám žádné informace.“

„A já si pořád myslím, že Lazav představuje problém,“ řekl Ral. „To jeho myšlenkový mág se pokusil zaútočit na Niv-Mizzeta.“

„Nechci říct, že nesouhlasím,“ povzdechla si Lavinie, „ale je to trochu… očividné, nemyslíte? Lazav je obvykle rafinovanější.“

„Možná zlenivěl.“

„Možná.“ Lavinie potřásla hlavou. „Takže zbývá Vraska a Kaya.“

Kaya. Ráno se dozvěděli, že nikoli Teysa, ale Kaya se stala gildovní paní Orzhovu. Ral nevěděl, co se stalo, a nechtěl se Tomika vyptávat. Musíme se s nimi vypořádat tak jako tak.

„Obě dvě jsou sférochodkyně,“ dodala Lavinie. „A obě dvě se dostaly do čela svých gild.“

„A obě dvě nám pomohly v Orzhově a souhlasí s gildovní schůzí,“ upozornil ji Ral. „Když by pracovaly pro Bolase, tak by spíš naše úsilí sabotovaly, ne?“

„Nevím,“ přiznala Lavinie. „Mám teď k několika Bolasovým agentům blíž, ale dokud je nechytím a nedonutím mluvit, nic bližšího o jeho záměrech se nedozvím.“

„Dochází vám čas.“ Ral se opřel o svou židli. „Schůze začíná zítra. Pokud budete mít nezvratný důkaz, že někdo z přítomných pracuje pro Bolase, budeme to moci oznámit přímo na schůzi, a se zrádcem si to hned společně vyřídit. Ale jestli tam bude byť jen malá pochybnost, rozpoutáme válku.“

„Rozumím.“ Lavinie si frustrovaně prohrábla vlasy. „Snažím se.“

„Já vím,“ uklidnil ji Ral. „Už jsme skoro u cíle. Před měsícem bych řekl, že je to nemožné.“

„Já také.“ Pousmála se. „Za měsíc se toho může dost změnit.“

„Dost se může změnit i za den.“

Zítra. Ral pohlédl na papíry na svém stole, ale v podstatě je nevnímal. Ať tak, nebo tak.

 

 

Kaya přemýšlela, jestli tenhle nemožný kněz někdy zmlkne.

Byl to Nejvyšší Někdo z Něčeho, a byl velice důležitý, soudě podle ohromného černozlatého klobouku, který nosil. (Jak Kaya už poznala, podle velikosti klobouku se dalo zjistit, jak je daná osoba důležitá — nebo alespoň jak si myslí, že je důležitá.) Měl dlouhý knír, který se třásl, když mluvil, a Kaye tak připomínal mrože. Nejvyšší Mrož z Nudákova, že by?

Jeho proslov, alespoň to, co z něj vnímala, byl o důležitosti plateb dlužníků pro blaho společnosti. Což Kaya pochopitelně chápala, ale nechápala, proč se o tom má mluvit dobrou půlhodinu, uprostřed katedrály rozpálené tucty svícnů a se zavřenými vitrážovými okny, do kterých bušil déšť.

A kromě toho to nebyl první proslov, který toho dne musela protrpět. Seděla vzadu ve svatyni, na působivém trůnu, který byl kupodivu pohodlný, a snažila se o vědoucí úsměv, zatímco oficiální představitelé přicházeli jeden po druhém k řečnickému pultíku a obšťastňovali přítomné proslovy o povinnosti a cti. Teysa stále vedle ní, s kamenným výrazem; očividně byla přesně na tohle zvyklá od dětství, a Kaya o to víc toužila propadnout se podlahou a zmizet.

Když Jeho Mrožovitost pomalu končila proslov, Kaya se naklonila k Teyse. „Potřebuji přestávku.“

„Teď přijde to nejdůležitější,“ řekla Teysa. „Nejvyšší představitelé vám jeden po druhém budou přísahat věrnost.“

„Nádhera. Ale musím si na pět minut odskočit. Jinak jim budete muset vysvětlovat, proč je pod mým trůnem loužička.“

Teysa si povzdechla, ale pokynula jednomu z úředníků, který přiběhl k mrožímu knězi a něco mu pošeptal. Když kněz domluvil, rozpřáhl ruce, aby utišil potlesk, a řekl, „Velectění členové gildy, než nadejde čas k velkému Skládání přísah, uděláme si malou přestávku.“

Davem to zašumělo. Kaya vyskočila na nohy dřív, než s ní někdo mohl promluvit, nebo než Teysa stačila navrhnout nějaký nesmysl, jako třeba že na toaletu potřebuje odpovídající doprovod. Protlačila se dozadu k malým dvířkům do chodby, která se vinula okolo svatyně. Došla až ke schodům na galerie, které byly prázdné.

Kaya nevěděla, jestli jsou toalety tam. Upřímně, potřebovala se spíš nadechnout čerstvého vzduchu, ale protože k tomu by musela protáhnout svou hlavu zdí, rozhodla si alespoň na pár minut odpočinout někde, kde na ni nebudou civět.

Jak jsem se dostala to takové šlamastyky? V duchu probírala všechna svá rozhodnutí, jedno po druhém, ale ani tak se nezdálo, že by všechna měla skončit jejím současným stavem. Je to Bolasovo dílo. Zaskřípala zuby. Takže mě z toho dostane jen on.

Došla na galerii, opřela se o zábradlí, a pozorovala, jak se hodnostáři s velkými klobouky dole ve svatyni míhají. Kaya měla chuť do nějakého klobouku plivnout.

„Gildovní paní?“

Och, pro lásku—

Otočila se, a spatřila malého, vrásčitého mužíka, s plachým pohledem a stařeckými skvrnami na rukou. Měl v ruce koště, opíral se o ně jako o hůl, a sípavě dýchal. Kayin vztek se okamžitě vypařil.

„To jsem já,“ řekla. „Gildovní paní. Jistě. Co pro vás můžu udělat?“

„Žádám o požehnání.“ Muž si pomalu, a očividně velice namáhavě klekl. „Prosím.“

„Jaké požehnání?“

„Přeji si odpuštění.“

„Odpuštění hříchů?“ To taky dělám?

„Odpuštění dluhu, gildovní paní.“

„Och.“ Kaya ukázala přes rameno dolů do svatyně. „Placení dluhů je důležité. Neslyšel jste tamtoho kněze?“

„Já vím, gildovní paní. Ale…“

„Když jste nechtěl být dlužník, proč jste si půjčoval?“

„Má žena byla nemocná,“ řekl stařec. „Doktor chtěl mnohem víc peněz, než jsme měli, tak jsem šel do banky. Kněz mě ujistil, že podmínky budou výhodné.“

„Kdy to bylo?“

„Před čtyřiceti lety,“ řekl stařec a sklopil hlavu. „Má žena zemřela, i když se doktor snažil ji zachránit. Jsem čestný muž, a pracoval jsem od té doby pro banku, abych splatil dluh. Ale pořád mi zbývá splatit spoustu peněz, a já…“ Stařec sevřel rukama koště. „Nezbývá mi už moc dlouho, gildovní paní. Cítím to v kostech. Přeji si jen, aby břímě, které padlo na mě, nepadlo i na mé děti.“

„Vaše děti zdědí dluh?“ zeptala se Kaya.

„Ano, gildovní paní. Takový je zákon.“

„Já…“ Kaya potřásla hlavou. O tom bych měla promluvit s Teysou.

Na druhou stranu, o čem mluvit? Tenhle chudák strávil celý život v řetězech, a nezasluhuje, aby na tom jeho děti byly stejně. Ten dluh nebude tak vysoký, aby gildu položil. Tak proč ne? jsem gildovní paní, nebo ne?

„Dobrá,“ řekla. „Odpouštím vám dluh. Můžete jít.“

„Já…“ stařec zůstával na kolenou. „Můj dluh zůstává. Cítím to—“

„V kostech. Jasně. Dobrá.“

Kaya zavřela oči, nadechla se, a pohlédla do sebe. Cítila tíhu smluv a pohledávek, které zdědila po Dědečkovi Karlovovi, jako by měla okolo krku uvázanou tisícovku řetězů. Obvykle bylo těžké rozpoznat je od sebe navzájem, ale když měla jednoho z dlužníků přímo před sebou, bylo to snadné, v duchu viděla černý provaz, který poutal jeho duši k její. A ten provaz byl, přesně jak předpokládala, v porovnání s ostatními nepatrný. Kaya napřela vůli, a starcův dluh roztrhala.

Pocítila závrať, která ale okamžitě zmizela. V tu samou chvíli slyšela, jak starý muž zalapal po dechu, a když na něj pohlédla, leskly se v jeho očích slzy.

„Děkuji, gildovní paní,“ řekl přerývaným hlasem. „Děkuji. Mé děti…“

„To je v pořádku,“ řekla Kaya, která si všimla, že se blíží Teysa. „Jenom to už nedělejte, ano? A hlavně nezapomeňte světit… den, který světit máte.“

„Ano, gildovní paní. Jistě.“

„Kayo,“ zasyčela Teysa. „Čekají na vás.“

„Promiňte,“ řekla Kaya a sledovala odcházejícího muže. „Jen jsem musela… něco zařídit.“

„Pojďte.“ Teysa jí poklepala na rameno. „Vím, že je to těžké. Přísahám, že se snažíme to vyřešit.“

„Dobře,“ řekla Kaya a potřásla hlavou. „To je… dobře.“

 

 

„Jste si jistá, že nebudete potřebovat větší ochranu?“ řekl Mazirek svým mumlavým, cvakavým hlasem. „Mohli bychom zařídit větší eskortu.“

„Bude to stačit,“ řekla Vraska jistějším hlasem, než cítila. „Pokud je to léčka, tak mi víc bojovníků nepomůže. A kdybych se ukázala s armádou, všechny tím znervózním.“

„Jak myslíte,“ zacvakal kraul. „Vyřídím jim, aby se připravili na cestu k povrchu.“

„Výborně.“

Vraska sledovala, jak odchází, sedíc na trůně s bradou v dlaních. Její prameny se neklidně vlnily. Po chvíli vstala.

„Jdu ven,“ řekla ke Storrev, která tiše jako vždy čekala vedle jejího trůnu. Storrev přikývla a malým gestem přivolala čtyři Bývalé v dlouhých, napůl shnilých kabátcích. Vraska si jich nevšímala. Co se týče tělesné stráže, byli nemrtví tak nenápadní, jak jen jste mohli chtít, a hlavně nemluvili.

Dveře za trůnem vedly do větvoví chodeb. Jedna z nich mířila do jejích soukromých komnat, ale Vraska se vydala druhou, směrem k širokému balkónu v zadní části paláce. Ten široký prostor někdy její stráže využívali jako cvičiště, ale dnes bylo prázdné. Vzadu za palácem byl příkrý sráz, a tak byl z balkónu pěkný výhled. V temnotě podzemí se blýskaly světla golgarijských osad, a mdlé fosforeskování hnilobných farem.

Lidé z povrchu nikdy neporozumí zdejší kráse, pomyslela si. Když mysleli na Golgari, mysleli na monstra žijící ve špinavých tunelech. Ale tady dole, v kostech samotného světa, bylo mnohem více prostoru než ve všech palácích Desítky. Bez kultivačního úsilí gildy a výsledného jídla by město vyhladovělo, pokud by se dřív neutopilo v odpadcích. Ale pro ně jsme pořád zrůdy.

Temní elfové nebyli rádi, když se rozhodla, že se zúčastní schůze. Vraska je na jednu stranu chápala, obzvlášť v podobných chvílích. Proč bychom se měli starat o ty, co nás nenávidí? Ale teď věděla o Bolasovi, a oni ne. Viděla v Jacově mysli, co drak udělal s lidmi a bohy Amonkhetu. Jestli plánuje pro Ravnicu to samé…

„Královno,“ ozval se mužský hlas. „Není snadné se k tobě dostat.“

Vraska se otočila. U zábradlí stál temný elf, oblečený v obnošených kožených šatech hnilobného farmáře. Sevřela jilec šavle.

„Myslela jsem, že vás ty vražedné choutky už přešly,“ řekla. „Ale asi jsem byla příliš optimistická. Tak prosím, zkus to.“

„Nepřišel jsem tě zabít,“ řekl elf a přišel blíž, zatímco se Bývalí za Vraskou pohnuli a došli až k ní. Elf si jich nevšímal. „Jsem tu, abych vyjádřil své… obavy.“

„Obavy? Co to má znamenat?“

„Nehraješ svou roli tak, jak jsme se domluvili, drahoušku.“ Elf se usmál, a jeho zuby se náhle zdály špičatější, než by měly být.

„Máš odvahu přijít sem,“ řekla Vraska a odhalila své vlastní špičaté zuby. „V mé zahradě soch se budeš skvěle vyjímat.“

„Och, tohle je jen neškodné tělo. Roztrhej ho na kusy, změň ho v kámen, mně je to jedno,“ řekl elf hlasem, který už nepřipouštěl pochyby o jeho vlastníkovi. „Ovšem to nic nezmění na tom, že jsme měli dohodu, a tys ji porušila.“

„Na Ixalanu jsem našla to, cos chtěl, draku.“

„To ano.“ Bolas naklonil hlavu. „Ale tím to neskončilo. Udělal jsem z tebe královnu Golgari, jak jsem slíbil. Ale ty teď pracuješ proti mně.“

„Změnila jsem názor,“ zavrčela Vraska.

„Nyní už to vidím. Práce mého starého známého Belerena, předpokládám.“

„Odveďte tuhle věc do sklepení,“ odsekla Vraska na nemrtvé. „A řekněte Mazirkovi, ať ho udrží naživu co nejdéle.“ Když elf udiveně zvedl obočí, dodala, „Až mě budeš chtít příště poučovat, možná se odvážíš přijít sám.“

„Až tě příště přijdu poučovat, Vrasko, bude to to poslední, co zažiješ,“ řekla Bolasova loutka.

„Troufalá slova.“

Elf odsekl něco v jazyce, kterému Vraska nerozuměla. Čtyři nemrtví se zarazili.

„Ale myslím, že mi pořád můžeš být užitečná,“ pokračoval Bolas.

„Řekla jsem odveďte ho,“ zopakovala Vraska s rukou na šavli.

Bolas zamumlal další slovo, a nemrtví se otočili na Vrasku. Ta zaklela, tasila šavli, a ustoupila ke zdi.

„Ach, ti Bývalí,“ řekl Bolas. „Tak prastaří a tak užiteční. Tak ochotní ti pomoci svrhnout Jarada. A nechtěli za to nic.“ Usmál se. „Jak neobvyklé.“

„Pár nemrtvých není problém,“ řekla Vraska. „Jestli to má být výhružka—“

„Och, to ne,“ řekl Bolas. „Fyzické hrozby na sférochodce jen zřídkakdy platí, není-liž pravda? Ale co na tvůj lid, to bude jiné, že?“

Odsekl další příkaz, a nemrtví se zastavili. Vraska ovšem šavli nesklonila.

„Zkus si jen představit, že by se každý Bývalý postavil svému pánu, přesně jako se postavili Jaradovi a jeho elfům,“ pokračoval Bolas. „Ale bylo by to mnohem horší. Ty jsi svůj převrat pečlivě připravila, ale tentokrát by nastal chaos. Devkarinští by se ho pokusili využít ke znovuzískání moci, kraulové by se zcela jistě bránili, a byla by to občanská válka. Vše, co miluješ, by skončilo v troskách.“

„Ty…“ Vrasce zamrzl hlas v hrdle.

Dosadil jsem tě na trůn,“ řekl Bolas. „Opravdu sis myslela, že bych to udělal, kdyby pro mě nebylo snadné tě z něj sesadit?“ Přistoupil blíž, a naklonil se mezi nemrtvými k Vrasce. „Když žiješ tak dlouho jako já, o zradách se toho naučíš až moc. Myslíš si, že jsem tu tvojí nepředpokládal?“

„Co…“ Vraska cítila, jak se její prameny rozzlobeně svíjejí, a snažila se uklidnit. „Co ode mě chceš?“

„Chci, aby sis zvolila. Buď budou Golgari žít pod tvou vládou, a v mém novém světě zaujmou své místo. Nebo je zlomím, tady a teď, a až na Ravnicu přijdu, s nejvyšší rozkoší pod svými drápy rozdrtím to, co z nich zbyde, do posledního živého tvora. A až ten poslední z Golgari bídně zhyne, přijdu si pro tebe a zajistím, aby tvoje bolest byla věčná.“

Cítila, jak se jí v očích probouzí zlatá magie, a zamrkáním ji potlačila. Zkamenění obyčejného posla nepomůže. Nepomůže nic.

Jaci…

Svěřila mu své vzpomínky, svou osobu, téměř svou duši. Řekl, že přijde, že společně Bolase zničí.

Ale není tu. Ta věc, co tu je, je drak, smějící se na ni z posednutého těla, stojícího za nemrtvými, které po celou dobu ovládal on sám. Jaci, co mám dělat?

„No?“ Bolasův úsměv zmizel. „Tak jak to bude?“

Vraska polkla.

 

>>> Kapitola 10 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď