Před bouří, kapitola 8

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Stavba Majáku pokračuje, Kaya si uvědomuje, co se vlastně stalo, když vyřídila Radu duchů, a Ral Zarek opět sní o své minulosti. Překlad osmé kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 8

Django Wexler

<<< Kapitola 7 <<<

 

Ani ne dvě hodiny poté vystoupil Ral z další létající lodi, ovšem tentokrát velice odlišné, přímo v doku u Majákové věže, jak se jí začalo říkat.

Loď patřila Azoriusu, což bylo lze poznat podle modrobílého nátěru, a byla pohodlně zařízená pro převoz azorijských představitelů po celém městě. Posádka pracovala tiše a zručně, a loď samotnou doprovázel celý konvoj thoptér s hmyzíma očima. Ral se zamračil, když mu bzučely nad hlavou, zatímco sestupoval po můstku. Tady, uprostřed azorijského území, bylo thoptér jako much na mršině. Gilda musela vědět o každém, kdo přišel nebo odešel.

Dovin Baan čekal v doku, na sobě modročervený oblek, který dokonale ladil s jeho modrou kůží, ruce složené za zády. Jeho klid Ralovi připadal až nadpřirozený, ačkoli dobře věděl, že vedalkeni jsou sami o sobě vyrovnaní. Dovin se Ralovi jemně uklonil, a Ral mu pozdrav oplatil, zatímco si v prudkém větru přidržoval plášť. Byli asi dvacet pater vysoko, a i když se včerejší bouře už utišila, obloha byla stále zatažená a pršelo.

„Mistře Zareku,“ řekl Dovin.

„Mistře Baane.“ Ral kývl směrem k lodi. „Děkuji za svezení.“

„Jít po schodech by bylo neefektivní,“ řekl Dovin. „Vím, že vaši lidé instalovali nějaký druh praku s košem pro rychlý přístup až na vrchol, ale myslím, že to není spolehlivé.“

„Někdo snad zemřel?“ zeptal se Ral.

„Myslím, že ne. Jedna z goblinek sice utržila vícečetné zlomeniny končetin, ale podle jejího názoru to bylo ‚super‘. Přála si ‚další jízdu'“. Dovin tázavě zdvihl obočí, a Ral se snažil se nezasmát.

„Mně to připadá dostatečně spolehlivé,“ řekl. „Nemusel jste se obtěžovat sám. Myslím, že by mi předák vše vyřídil.“

„Je to zdvořilost,“ řekl Dovin. „Jak víte, nejsem z vašeho světa.“

„Dobrá.“ Ral pokrčil rameny. „Veďte mě.“

Dovin ukázal, a Ral ho následoval. Vedalken se pohyboval tak hladce, že téměř plul. Jako kdyby dokázal vyladit každý svůj pohyb do absolutní dokonalosti. Všechno na něm bylo takové — hladké, nenucené, dokonalé. Bylo to znervózňující.

„Jste velmi otevřený ohledně svého sférochodectví,“ podotkl Ral.

„Není důvod je skrývat, když jste je vy sám odhalil.“

„Proč jste přišel sem? Váš domovský svět vás nudil — Kaladesh, je to tak?“

„Mne jen tak něco neznudí, mistře Zareku,“ řekl Dovin. „I ten nejmenší objekt při studiu vzbuzuje můj zájem stejně jako ten největší. Můj odchod z Kaladeshe byl důsledkem… nešťastné politické situace, řekněme.“

„No, u nás jste se zabydlel rychle.“

„Jsem povděčen Nejvyšší sudí Isperii,“ přiznal vedalken. „Před svým příchodem na Ravnicu jsem navštívil mnoho světů, ale až u ní jsem pocítil, že bych tu mohl mít své místo. Jsem rád, že v jejích službách mohu procvičovat své schopnosti.“

„A vaše schopnosti jsou?“

„Dokonalost,“ řekl Dovin. „Schopnost cokoliv vyladit a zdokonalit, krůček po krůčku, dokud to nebude přesně to, co by to mělo být. Stroj, byrokracie, tanec — nezáleží na tom, oč se jedná, jen na tom, jak se to postupně zdokonalí v mistrovské dílo.“ V Dovinově tváři se objevil záblesk blaženosti, první emoce vůbec, které si Ral všiml. „Nejvyšší sudí Isperie byla tak laskava a dovolila mě pracovat pro gildu, a já věřím, že je s mými výsledky spokojena.“

„To rozhodně,“ zamumlal Ral a pomyslel na vše sledující thoptéry, které byly zcela určitě Dovinovým dílem. Ke zdokonalení všeho jistě pomůže, když přesně víte o všem, co ostatní dělají.

Ralovi se Dovin zamlouval čím dál míň.

„Neměl jste s našimi lidmi nějaké potíže?“ změnil Ral téma, když vstoupili dovnitř. Majáková věž byla zakončena širokou měděnou kupolí, ve které bylo několik dveří, a Dovin právě jedny z nich odemkl.

„Občas měli neobvyklé požadavky,“ přiznal Dovin, „a já se snažil ze všech svých sil je vyplnit. Někdy mi ovšem připadalo, že jsem se stal terčem jistého druhu humoru.“ Slovo ‚humor‘ pronesl Dovin tak, jako by to byla nějaká nepříjemná věc, která si zasluhuje pečlivé sledování. „Například jsem zcela nepochopil, proč by někdo něco dělal za zlaté prase, ale—“

„Já s nimi promluvím,“ řekl Ral a v duchu zmučeně zavrčel.

„To nebude nutné. Myslím, že byli docela překvapeni, když jsem jim do hodiny jedno přinesl. I když bylo jen pozlacené.“ Ral si nebyl tak docela jistý, ale připadalo mu, jako kdyby se na Dovinových rtech objevil náznak úsměvu. Takže není takový suchar. Dovin pokynul ke dveřím před nimi. „Zde je hlavní místnost.“

Umístění Sférového majáku nebylo náhodné. Díky jedinečné metafyzické geografii Ravnicy a její komplexní síti manových siločar (na které svého času spoléhal i Labyrint) bylo na sféře jen několik málo míst, kde mohl být maják podle Niv-Mizzetových specifikací postaven, a z nich jen tato věž (bývalá azorijská hlídková) byla dostatečně mohutná a vysoká. Isperie souhlasila s pohybem izzetských dělníků a poskytla pro konstrukci Majáku horní patra věže.

Stavba Majáku byla Ralovým úkolem, ale až doteď na něj kvůli organizaci schůze neměl moc času, takže stavbu zatím nechával na svých podřízených. Nicméně, útok na Orzhovu se vydařil; Hekara se sice stále zotavovala v izzetské ošetřovně, ale Ral si byl jistý, že se dobře baví — izzetští medikové totiž s oblibou zkoušeli nové postupy a zařízení na pacientech, a Hekara byla se svou povahou ideální pokusný subjekt. Vraska se vrátila do svého podzemního království a připravovala se na schůzi, a i když Ral o Kaye nic nevěděl, Teysa Isperii oznámila, že se Orzhov schůze zúčastní. Sfinga měla plné ruce práce s bezpočtem diplomatických detailů, ale pro tuhle chvíli to se schůzí vypadalo nadějně.

Což ovšem neznamená, že dopadne úspěšně. Bylo těžké gildy donutit, aby se na něčem vůbec shodly, nemluvě o tom, že některé z nich mohou už být infiltrovány Bolasovými agenty. Lazav byl pořád nejvhodnějším kandidátem na zradu, navzdory jeho protestům, a navzdory její užitečné práci v útoku na Orzhovu, Lavinie stále nedůvěřovala Vrasce. Ralovi, na druhou stranu, začala gorgona být sympatičtější.

Niv-Mizzet každopádně požadoval záložní plán, a stavba majáku utěšeně pokračovala. Prostor uvnitř měděné kupole byl plný svazků kabelů a vodičů, mizziových cívek, a obrovských, stejnoměrně rozmístěných rezonančních krystalů. Uprostřed kupole byla menší, o velikosti běžné místnosti, s jedněmi odstíněnými dveřmi, které právě Dovin otevíral. Uvnitř se nalézalo srdce Majáku.

Když řeknete izzetským chemágům, aby něco vyrobili, obvykle dostanete něco poněkud jiného, než jste chtěli. V tomhle případě ovšem Ral potěšeně shledal, že se přesně drželi Niv-Mizzetových plánů (když si odmyslíme několik ozdobných detailů). Srdce Majáku byl velký kovový pult, s polokruhovým kontrolním panelem plným spínačů, tlačítek, a pák. Uprostřed byla skupinka kláves ze slonoviny, podobná klaviatuře. Z pultu se vinuly svazky kabelů a vedení až ke stropu menší kupole a pak ven, do prostoru té vnější.

U pultu postávalo několik lidí, goblin, a viashino. Když Ral vešel, všichni se uklonili. Dovin se tvářil lhostejně.

„Mistře Zareku!“ řekl goblin. „Hlavní chemág Varryvort, pane. Jsem rád, že jste přišel. Právě včas, abych tak řekl.“

„Děkuji, hlavní chemágu,“ odpověděl Ral. „Proč?“

„Je potřeba nastavit hlavní přístupový kód, pane. Mysleli jsme, že byste ho měl vybrat vy, z bezpečnostních důvodů.“

„Ach.“ Ral pohlédl na Dovina, který nasadil tázavý výraz. „Aktivace Majáku je velice nebezpečná,“ vysvětlil Ral. „Takže k tomu bude potřeba klíč, který bude znát jen Niv-Mizzet a já. Jen pro všechny případy.“

„Rozumné,“ uznal Dovin.

„Dokončili jste už vnitřní okruhy?“ zeptal se Ral Varryvorta.

„Ano, pane. Zbývá jen nakalibrovat rezonátory a modulovat primární napájecí okruh. Za pár dní bude hotovo.“

„Na to, že to bude moci být jen vypnuté nebo zapnuté, je tu dost ovládání.“

„Většina z nich je jen pro testovací účely. Každou součást jsme museli otestovat zvlášť, protože komplexní test provést dost dobře nemůžeme.“ Goblin zavedl Rala k centrálnímu pultu a ukázal na velký spínač. „Sepnete spínač, zadáte na klávesách bezpečnostní sekvenci, zase ho vypnete, a Maják se aktivuje. A podle specifikací Ohňomysli už nikdy nepůjde vypnout, ať by se kdokoli snažil o cokoli, dokud by se nevybily zdroje, které se ovšem obnovují.“

„Výborně.“ Varryvort vypadal trochu na pochybách, ale Ral tomu rozuměl. Jestli budeme muset zapnout Maják, možná už budeme prohrávat. Bolas nesmí mít možnost Maják vypnout. „A bezpečnostní sekvence?“

„Ach, jistě.“ Goblin odběhl za pult, stiskl několik tlačítek, a klaviatuře podobné klávesy se rozzářily. „Sedm kláves, v jakémkoli pořadí. Prosím nezapomenout, jinak budeme muset rozebrat celý vnitřní okruh a přenastavit to.“

„Chápu,“ řekl Ral. Ohlédl se přes rameno, ale Dovin stál v uctivé vzdálenosti. Ral se nahnul nad klávesnicí a zadal sekvenci, byl to kousek neumělé melodie, který pro něj kdysi napsal Elias. Klávesy se rozzářily, a pak pohasly.

„Napadlo mě,“ řekl Dovin, když Ral skončil, „že je to trochu křehké zabezpečení. Co když nebudete schopen kód zadat? Nebylo by lepší, kdyby jej znalo více lidí?“

„Bude ho znát i Niv-Mizzet,“ řekl Ral. „A pokud by někdo dokázal vyřídit i jeho, nějaký bezpečnostní kód bude to poslední, co nás bude zajímat.“

„Ach ano,“ řekl Dovin. „Doufám, že budu mít možnost si s Ohňomyslí promluvit. Myslím, že by to pro mne byla fascinující zkušenost.“

„To jsem si jistý.“ Ral potřásl hlavou. „Dobrá. Záložní plán probíhá podle instrukcí. Doufejme jen, že ho nebudeme potřebovat.“

„Nejvyšší sudí Isperie na tom tvrdě pracuje.“ Dovin se opět mírně uklonil. „Dokáže gildy přimět ke spolupráci.“

V to upřímně doufám. Z nějakého důvodu se v Ralově mysli opět vynořila Garova tvář, mluvící Bolasova slova.

 

 

Kaya se probudila, a okamžitě si přála, aby to neudělala.

Bolelo jí skoro všechno. Když se hlouběji nadechla, v hrudi ji vystřelila ostrá bolest, a vzadu na krku měla bouli velkou jako vejce. Už nikdy nedopusť, aby tě zmlátili obři. Horší ovšem byl ten pocit spoutání, jako kdyby ji něco drželo (metafyzicky vzato) a odmítalo ji pustit. Ti zatracení duchové mi něco udělali. Kletba, možná? Kleteb, pronášených od umírajících, si Kaya během svého dosavadního života užila do sytosti, ale kletby mrtvých? No, asi je možné všechno.

S povzdechnutím otevřela oči. Zjistila, že leží v ozdobně vymalované ložnici, a pochmurný lesk zlaceného štukování jí prozradil, že musí být někde v Orzhově. Ležela v ohromné posteli s nebesy, s hedvábnými pokrývkami a polštáři s perličkami posetými střapci. Zbytek místnosti byl zařízený v obdobném stylu. Takže jsme vyhráli, hádám. Tohle určitě není vězení.

Po chvíli se otevřely dveře a vstoupila šedě oblečená služebná se džbánkem vody. Škubla sebou, když se Kaya posadila — tedy pokusila se posadit. Jediné, na co se nakonec zmohla, bylo vzepřít se na loktech.

„Jste vzhůru!“ vykřikla žena. Pak se uklidnila a hluboce se uklonila. „Omlouvám se, gildovní paní. Žádáte si něčeho?“

„Ta voda mi stačí,“ řekla Kaya. Pak, když jí to došlo, dodala, „Jak to myslíte, ‚gildovní paní‘?“

Služebná mlčky naplnila sklenku ze džbánku a donesla ji k posteli. Kaya se zhluboka napila a pokusila se posadit.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se.

„Skoro celý den.“ Služka nervózně přešlapovala. „Omlouvám se, gildovní paní, ale mistryně Teysa chtěla, abychom ji informovali, až se probudíte, aby k vám mohla zajít. Mohu ji zavolat?“

„Ne dokud mi nevysvětlíte, proč mi říkáte ‚gildovní paní‘.“

„Mistryně Teysa vám to vysvětlí,“ odpověděla žena s prosebným výrazem.

Kaya si povzdechla a mávnutím ruky ji propustila. Znovu se napila a protáhla si ruce, zkoušejíc, jestli jí pohyb nezpůsobí bolest. Škubla sebou, kdykoli se její hruď napnula. Po chvíli se znovu otevřely dveře a vešla Teysa. Byla oblečená ve svém obvyklém honosném oděvu, a účes jejích havraních vlasů se šaty dokonale ladil.

„Kayo,“ řekla. „Jak se cítíte?“

„Zraněná,“ odpověděla Kaya, „a trochu zmatená. Co se děje?“

„Vyhráli jsme,“ řekla Teysa, přitáhla si zlacenou židli a sedla si vedle postele. „Rada duchů už není, a nejvyšší představení gildy se smířili se změnou vedení.“

„To mi došlo, protože jsem tady a nehniju někde nabodnutá na kůl. Ale proč mi sloužící říkají gildovní paní? Tou máte být vy, ne?“

Teysa našpulila rty, a ohlédla se ke dveřím, aby se ujistila, že nikdo neposlouchá. Naklonila se ke Kaye, a zašeptala. „Nastaly tu jisté… komplikace.“

„To vidím,“ řekla Kaya suše. „Jaké?“

„Gilda jako taková drží mnoho smluv, které jsou vymáhány našimi právmágy,“ řekla Teysa. „Myslela jsem — všichni jsme mysleli — že většina těchto smluv podléhá gildě jako takové, což by znamenalo, že se jich změna vedení netýká. Naneštěstí se ukázalo, že nezanedbatelná část smluv byla napsána na mého dědečka osobně. Je možné, že většina z nich.“

„Nejsem si jistá, jestli to chápu.“

„Když jste ho zničila, ty smlouvy přešly na vás,“ řekla Teysa. „To proto jste ztratila vědomí. Teď jste, v podstatě, protistranou většiny finančních operací Orzhovy, a také věřitelkou většiny dluhů v rámci Desátého okrsku. Stručně řečeno, jste Orzhov. Gilda nemohla jinak, museli vás uznat jako gildovní paní.“

„Cože?“ Kaya potřásla hlavou. „Žertujete.“

„Ujišťuji vás, že ne.“ Teysin výraz byl smrtelně vážný. „Věřte mi, bylo to pro mě dost těžké.“

„Proč?“

„Protože tu byla možnost zabít vás ve spánku. Nevíme, jestli by tímto způsobem bylo možné přepsat smlouvy a dluhy, ale někteří z gildovních představených byli ochotní to riskovat, než aby předali vedení gildy cizince.“

„Och.“ Kaya zaváhala. „Tak to abych vám poděkovala, co?“

„Už o tom nemluvme,“ řekla Teysa suše. „Byla by to špatná oplátka, a kromě toho jsem nehodlala zkoušet, jak zareaguje dosud neznámá gildovní magie.“

„Dobrá,“ řekla Kaya. „Očividně, když jsem teď vzhůru, můžeme to vyřešit. Tímto předávám všechno na vás, ano?“ Podívala se na sebe, ale ten tísnivý pocit nezmizel.

„Není to tak jednoduché,“ povzdechla si Teysa. „Naši právmágové pracují na řešení, ale většina těch smluv byla uzavřena na jméno. Nemohou být přepsány, aniž by pozbyly platnosti.“

„Ale já tu nemůžu zůstat,“ vyhrkla Kaya, která se náhle cítila zoufalá. „Práci jsem udělala. A mám své vlastní závazky.“

„Já vím, ale prosím,“ Teysa ji vzala za ruku. „Nemůžete odejít, zatím ne. Nemůžete… sféroportovat, chápete? To proto jsem s vámi chtěla mluvit, hned jak se proberete. Pokud byste zmizela, následky by byly katastrofální. Jak pro gildu, tak pro vás.“

„Pro ? Proč?“

„Zpětný ráz.“ Teysa potřásla hlavou. „Ty smlouvy byly vytvořeny jako vymahatelné. Pokud byste se jich vzdala, ta celková uvolněná síla by vás mohla zabít, nebo vás připravit o rozum.“

„Vy musíte žertovat.“ Kaya se s bolestí posadila. „Takže jsem tu uvízla? Jako… gildovní paní téhle bláznivé církevní banky? A—“ rozkašlala se, což jí přivodilo ještě větší bolest.

„Já vím,“ řekla Teysa. „Věřte mi, snažím se, seč můžu, to vyřešit. Dostaneme vás z toho. Slibuji.“ Teysa čekala, až Kayin záchvat kašle pomine, a podala jí sklenici vody. „Jsem vám nesmírně zavázána. Kdyby nebylo vás, nebyla bych volná, možná ani naživu. Ale… chce to čas.“

„Ale já čas nemám.“ Bolas slíbil, že vyléčí naši oblohu. Lidé doma trpí. Věří mi.

„Nemáte na vybranou.“ Teysa se zhluboka nadechla. „Zatím musíte být gildovní paní. Budu vám… pomáhat, pochopitelně, ale vy se musíte nechat vidět. Jinak hlasy, které se vás chtěly zbavit, budou sílit.“

„Vy určitě musíte…“ Kaya potřásla hlavou. „Ne. Očividně ne.“

„Je mi to líto. Něco takového jsem nepředvídala.“

„To sakra doufám, že ne,“ zaťala Kaya zuby. „Zmizte.“

„Budete—“

„Hodlám si odpočinout. A pak o tom budu přemýšlet.“ Kaya se otočila od Teysy na bok. „Teď zmizte. Rozkaz gildovní paní.“

„Jak si přejete.“ Teysa vstala. „Opravdu. Je mi to líto.“

Kaya mlčela, když Teysa odcházela, a slyšela, jak se dveře otevřely a zavřely.

 

 

Nakonec se jí podařilo na chvíli usnout. Zdálo se jí o modré obloze, plné duhově zbarvených, jiskřících šrámů, o světě, který byl rok od roku šílenější a šílenější. Občas se probudila, když do ložnice vstoupili sluhové, kteří tiše dělali svou práci. Gildovní páni očividně žádné soukromí nemají.

Nakonec ji od ležení bolelo celé tělo. S povzdechem se převalila a ztuhla. Na židli, kde byla Teysa, teď seděl stařec s chybějícím zubem a rozcuchanými bílými vlasy, oblečený v šedém šatu orzhovských sluhů. Díval se na Kayu s bradou v dlaních. Ta měla současně chuť schovat se před jeho zvědavým pohledem, a vytrhat mu zbývající zuby.

Místo toho řekla, „Děje se něco?“

„Ne,“ odpověděl. „Nic. Jen jsem ti chtěl pogratulovat k hodnosti gildovní paní. Jsem rád, že se na Ravnice zdržíš déle.“

„Cože?“ Kaya vstala, a rukou mimoděk sáhla po dýce, která tam ovšem nebyla. Kam je schovali? „Kdo jste?“

„Jen ubohý dlužník, který si přišel zkontrolovat smlouvu.“ Stařík se usmál, a jeho zuby se náhle zdály špičatější, než by měly být. Také v jeho hlase bylo něco podivně známého. Kaye se zatajil dech.

„Bolas?“

„Dá se to tak říct. Jsem sice jen ubohý poslíček, ale můžeš klidně mluvit.“

„Ty hajzle,“ zavrčela. „Věděls, co se stane. Najals mě na zabití Rady duchů, a věděls, že tu pak zůstanu trčet!“

„Řekněme, že jsem měl určitá podezření. Dědeček Karlov byl celkem nedůvěřivý.“ Stařec pokrčil rameny. „To ti ovšem dává příležitost být mi opět užitečná.“

„Žádné ‚opět‘ nebude, ty hade! O tom v dohodě nebylo nic.“

„Ach ano. Ale ty teď ode mne potřebuješ další pomoc, není-liž pravda? Je tu tvoje ubohá, zničená sféra, jak bylo původně dohodnuto, ale teď navíc i tvůj současný politováníhodný stav.“

Kaya zmlkla. „Můžeš mě z toho dostat?“ Ale ještě než to dořekla, tušila odpověď.

„Zákonná magie je součástí mého repertoáru už po tisíciletí,“ zapředl Bolas hlasem, který se k postavě starce hrubě nehodil. „Řekněme, že ti mohu od tvého břemene ulehčit. Ale nejdřív musíš udělat něco ty pro mě.“

Kaya se zhluboka nadechla, škubla bolestí, a pomalu vydechla. „O co jde?“

„Chystá se mezigildovní schůze,“ naklonil se k ní Bolas důvěrně. „Které se jako představitelka Orzhovu pochopitelně zúčastníš…“

 

 

Ral spal a snil. Tentokrát mu bylo dvacet.

„Eliasi?“ nakoukl do ložnice, kde byla podlaha plná rozházeného oblečení. Nikde nikdo, ani ve studovně, kde se Eliasův stůl prohýbal pod sloupci těžkých knih.

„Jsem dole!“ zavolal Elias.

Ral seběhl se schodů. Už téměř rok bydleli v renovovaném, třípodlažním domě, v samém středu Tovrny, a Ral si pořád nedokázal zvyknout. Byl pro něj moc velký. Občas se mu zdávalo, že se v něm objevují nové a nové místnosti, plné záhadných věcí.

Elias byl dole v jídelně, a dva jejich lokajové připravovali večeři. Ke stolu by se vešlo deset lidí, ale Elias očividně nechal prostřít pro čtrnáct hostů, a jeden ze sluhů držel pro všechny případy patnáctou židli. Jeho poslední báseň musela mít ohromný úspěch.

Za poslední tři roky Eliasova kariéra vystřelila tak, jak si to ani Ral, ani Elias nepředstavovali v těch nejdivočejších snech. Rázem se jim otevřely dveře těch nejznámějších i nejusedlejších uměleckých společností, a kritici, kteří obyčejně ztrhali jakékoli dílo napsané v posledním století, se mohli pominout blahem. Elias psal jako o život, a byl považovaný za zářivý maják moderní literatury. Chodil na večeře k těm nejbohatším, a ty nejbohatší zval k sobě.

Eliasovi samotnému to připadalo jako zázrak, jako dar laskavého boha, který se na něj až dosud jen mračil. Ral ovšem věděl své. Žádný bůh, jen skrytá ruka Nicola Bolase, který nějakým způsobem dokázal hravě ovládat mínění všech vrstev společnosti.

To přece nemůže být jen Bolasem, říkal Ral sám sobě, když sledoval Eliase při práci. On jenom umetl cestičku. Kdyby Elias neměl talent, nijak daleko by se nedostal. Ale i on o tom někdy pochyboval.

Peníze z Eliasova psaní spolu s penězi z Ralova nového zaměstnání jim více než postačovaly na nový dům a nový život. Ral čekal, že jejich bohatí sousedé na ně budou koukat skrz prsty, ale Bolas očividně dokázal zařídit i to. Všichni to prostě brali za normální a hotovou věc a Eliase s Ralem přijali mezi sebe.

Splnilo se to, po čem Elias toužil. Což znamená, že se splnilo i to, po čem jsem toužil . A jestli to bude znamenat zaplatit za to cenu, Elias se to nikdy nedozví.

„Rale!“ vykřikl Elias, přiběhl k němu a políbil ho. „Jde mi z toho hlava kolem. Řekni, chceš sedět vedle lorda Villierse, nebo u té hezké dívky ze sochařství?“

„Ani jedno, obávám se,“ řekl Ral. Počkal, až si Elias uvědomí, že má na sobě cestovní plášť. Eliasův výraz ho zabolel u srdce.

„Jdeš ven?“

„Víš, že musím,“ řekl Ral tiše.

„Ale včera večer jsi říkal—“

„Já vím.“ Ral se nervózně pohnul. „Před hodinou mi poslali zprávu, že mě potřebují.“

tě potřebuju,“ řekl Elias. „Kdy naposled jsme spolu večeřeli?“

„Nevzpomínám si,“ řekl Ral upřímně. „Ale stejně bych se zase ztrapnil.“ Vzal Eliase za ruku. „Kdybych si měl vybrat, raději bych byl s tebou o samotě—“

Elias se vyškubl. „Ne.“

„Promiň.“ Ral potřásl hlavou. „Promluvím s šéfem. Řeknu si o měsíc volna. Bude to stačit?“

„Možná.“ Elias se pousmál. „Budeš chodit na moje večírky?“

„Na všechny.“

„No, na všechny zase nemusíš.“ Elias si povzdechl a letmo Rala políbil. „Dobrá. Opatruj se.“

„Vždycky.“

 

 

Venku slunce už zapadlo za domy, a barvy z večerní oblohy se pomalu vytrácely. Ral si v chladném vzduchu přitáhl plášť. Vyrazil směrem od středu města, procházel okolo elegantních činžovních domů a malých parčíků, a pak ještě dál, za oblast těch chudších, kde ještě před nedávnem s Eliasem žili, směrem k potemnělým slumům, které obklopovaly do noci zářící centrum Tovrny jako prstenec nateklých boláků.

Tady byly domky a byty malé, ale k prasknutí přecpané těmi nejchudšími z chudých. Lidé tu chodili i spát na směny, aby se mohli střídat v nekončící práci v manufakturách. Mezi domy byly natažené šňůry s prádlem, které se marně snažilo zachytit alespoň trochu slunečních paprsků. Ve dne tu řádily malé gangy dětí, vedené těmi nejsilnějšími.

V noci, pochopitelně, se objevily skutečné gangy. Ral tu vyrostl, a moc dobře věděl, že je slum rozdělený na různá území stejně podrobně a pečlivě jako každé království. Co tehdy ještě nevěděl bylo, že i gangy samy už podléhaly oligarchům Tovrny. Dávalo to smysl — prostě to byla práce, byť jiného druhu, a lidé, co ji vykonávali, byli ti samí, co pracovali v manufakturách.

Ral stále netušil, jestli Bolas patří k oligarchům, nebo prostě jen pro některého z nich pracuje. Nikdy ho neviděl na veřejnosti, a nevypadalo to, že by to kdokoli jiný znal. Ale byl pohádkově bohatý. Za dobu, co pro něj pracoval, Ral dokázal podstatně vylepšit své schopnosti, a z jiskřiček, které mu kdysi blýskaly mezi prsty, se teď staly skutečné smrtící zbraně. Používal je proti každému, na koho Bolas ukázal, většinou proti vymahačům ostatních šlechtických rodin.

To právě býval Ral nejšťastnější, když mohl pracovat proti hraběti podobným zbohatlíkům, a tentokrát mohl po libosti rozbíjet nosy jiným. Doufal, že jednou potká Gunthera a ukáže mu, co „dešťomág“ dokáže. I při pouhé myšlence na to se mu mezi prsty blýskalo.

Někdy to ovšem bylo jiné. Jako dnes.

Děláš to pro Eliase, pomyslel si Ral, když zahnul za roh a došel k budově, co hledal. Byla vysoká, plná malých a stísněných bytečků, ve kterých bydlela stovka natěsnaných lidí. Na verandě před domem seděl stařík s jednou nohou, a upřel na Rala uslzený pohled.

Elias nevěděl, co Ral dělá, ne přesně. Jen to, že Ral chodí do práce navečer a dělá něco důležitého pro příslušníky vyšších vrstev. Ral se snažil, seč mohl, aby se Elias nedozvěděl, že ve skutečnosti ubližuje lidem. Nepotřebuje to vědět. I když Elias jako spisovatel vydělával dost peněz, dokázal je hravě utratit, a kdyby nebylo Ralovy výplaty, skončili by oba dva zase v chudinské čtvrti, i když by Eliasovy knihy kritici vychválili až do nebe. To on má talent, a já dělám jen to, co je potřeba, aby byl šťastný.

Vyšel po schodech do třetího patra, prošel ušmudlanou chodbou, a hledal číslo bytu. Když našel to, co hledal, vzal za kliku. Zamčeno. Ral se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Moc dobře věděl, že tady se každý stará jen sám o sebe. Opatrně sáhl na klíčovou dírku a pomocí své magie rozpálil západku dokud nezměkla, a pak ji snadno vtlačil dovnitř. Dveře zaskřípěly a povolily.

Byt byl na slum docela velký, dvoupokojový, jídelna a ložnice. V jídelně bylo jen pár židlí a stůl, u kterého seděla mladá žena v šedých šatech a pletla. I tohle Ral moc dobře znal. Vlastníci manufaktur platili dělníkům jen tolik, aby měli na nejnutnější jídlo a střechu nad hlavou. Pokud chtěli cokoli jiného — šaty, léky, knihy — museli si je vyrobit sami, nebo si na ně ve volných chvílích vydělat. V domě, kde Ral vyrostl, všechny ženy pletly, šily, nebo opisovaly dokumenty pro ty učence, co nechtěli utrácet za tisk.

Žena byla tak zabraná do práce, že si Rala nevšimla, dokud si neodkašlal. Tvář měla strhanou a šedou jako její šaty. Když si ho všimla, zalapala po dechu.

„Anne Hannover?“ zeptal se.

„Já…“ vypadala, že to chce popřít. „Ano. Předpokládám. Kdo jste?“

„Pracuji pro pana Venatiho. Požádal mě, abych se tu stavil pro měsíční splátku.“

Tuhle chvíli Ral nesnášel ze všeho nejvíc, to pomalé uvědomění si, o co jde. Ti chytřejší na to přišli hned, a tahle žena patřila k nim. Ral za to byl vděčný. Nemusel nic vysvětlovat; pan Venati očekával platby včas, a když byl nespokojen, lidem se stávaly nehody.

Vybrali si sami, pomyslel si Ral. I v časech, kdy on sám patřil k těm nejchudším, by si nikdy nezačal nic s lichváři. A kdybych tu teď nestál já, byl by tu někdo jiný. Někteří z jeho „kolegů“ měli dokonce raději, když jejich klienti neplatili. Raději já než Velký Sal, nebo Rozparovač Nak.

„Já…“ Annin hlas se zlomil. „Nemám. Zaplatila bych, kdybych mohla, přísahám.“

„Pan Venati je vždycky ochoten upravit splátky,“ řekl Ral.

„Ano, vždycky je zvýší na dvojnásobek,“ odpověděla. „Prosím, dejte mi ještě měsíc.“ Ukázala na jehlice. „Pracuju tvrdě, opravdu. Skoro nespím, ale jídlo a léky jsou drahé—“

„To není poprvé, co jste se zpozdila se splátkou.“ Ral přikročil a zvedl jiskřící ruku.

„Prosím—“

„Nech ji!“

Ral ženě nechtěl ublížit, alespoň o tom pak přesvědčoval sám sebe. Zranění lidé nemohli vydělávat na splátky. Většinou stačilo je trochu popálit, aby získali patřičnou motivaci. Bylo ovšem nutné mít se na pozoru, protože i oni mohli někdy být agresivní. Proto Ral nebyl tolik překvapený, když se na něj z ložnice někdo vrhl.

Ovšem to, že je to desetiletý chlapec, Rala překvapilo dost.

Zaváhal, a to byla přesně chvíle, kterou chlapec potřeboval. Ral ucítil v boku ostrou bolest, a instinktivně udeřil chlapce rukou. Jakmile se ho dotkl, blesk z ní prošel přímo do chlapcova těla. Ten vyjekl, zhroutil se na zem, a škubal sebou. Žena začala křičet.

Ral zíral na svůj bok, kde měl až po střenku zabodnutý malý nožík. Vytáhl ho a odhodil. Žena přiběhla k synovi. Ral si klekl vedle, a připadal si jako ve snu. Žena na něj něco křičela, bušila do něj pěstmi, ale on ji nevnímal.

Sáhl jednou rukou na chlapcovu hruď. Jeho srdce bušilo divoce a nepravidelně, jak mu tělem stále protékal proud. Ral zavřel oči a vtáhl proud do sebe. Jeho rány nebyly nikdy smrtelné — nikdy v životě nikoho nezabil. Ale dítě jsem ještě nikdy ani neuhodil.

Tlukot chlapcova srdce se pomalu uklidnil. Žena do Rala přestala bušit a začala třást svým synem, který se nakonec rozkašlal a začal přerývaně dýchat. Vzala ho do náručí.

„Řekněte mu, že zaplatím,“ řekla chraptivě. „Zaplatím, zaplatím, zaplatím. Jen neubližujte mému chlapečkovi.“

Ral vstal a zmocnila se ho závrať. Ruku si držel u boku a cítil, jak mu mezi prsty protéká krev. Otočil se a beze slova odešel.

 

 

Nevěděl, jak se dostal domů. Věděl jen to, že to nějakou dobu trvalo. Když došel ke dveřím, na ulici se už nesvítilo, a kočáry, které večer přivezly hosty na večírek, byly pryč. Ralova levá ruka byla celá od krve. Chvíli mu trvalo odemknout zámek, a pak vevrávoral do chodby.

To je zlé. Jeho myšlenky byly líné a pomalé. Nejdřív si myslel, že je to jen malé zranění, ale krvácení nepřestávalo. Možná naříznutá tepna. Nemohl se nadechnout.

„Eliasi.“ Neměl sílu mluvit nahlas. „Eliasi…“

Z obývacího pokoje se ozval smích. Ral udělal vrávoravý krok, pak další. Na koberec odkapávala krev.

Zavřel oči, a opět spatřil chlapce v křečích. Slyšel ženin zoufalý křik.

„Zaplatím…“

Jako by to chtěl on. Jako by kvůli Bolasovi zranil dítě.

„Zaplatím…“

Dovrávoral ke dveřím. Zaslechl zachichotání. Otevřel.

Elias stál u krbu, opřený o zeď. U něj stál jiný muž, vysoký, hezký, s pečlivě načesanými bílými vlasy. Ral si nejdřív myslel, že se s Eliasem pere.

Neprali se. Líbali se, rychle a divoce. Muž šátral rukama pod Eliasovou košilí, a Elias vzdychal přesně tak, jako když byl s Ralem—

Ral musel vydat nějaký zvuk, protože Elias se narovnal a druhého muže odstrčil.

„Rale!“ vykřikl.

„Ty…“ Ral stál ve dveřích a stěží se držel na nohou. „Ty jsi…“

Bylo to pro tebe. Všechno jsem dělal pro tebe.

Žena prosila. Chlapec sebou škubal v křečích.

Zaprodal jsem pro tebe i duši.

„Já…“ Elias potřásl hlavou, a do očí mu hrkly slzy. „Co jsem měl podle tebe dělat, Rale? Nikdy tu nejsi, a já byl… sám, a…“ Najednou se jeho výraz změnil v hněv. „Co je to s tebou? Ty jsi opilý?“

„Myslím, že je zraněný,“ řekl ten druhý muž. „Není to krev?“

Elias zalapal po dechu, ale Ral už to neslyšel. V tu chvíli nevnímal nic a jen si přál být pryč. A ta myšlenka být pryč, být co nejdál odtud, tak daleko, jak jen dokáže, v něm něco probudila. To něco zahořelo, zajiskřilo, a Ral Zarek zmizel z rodného světa.

 

>>> Kapitola 9 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

2 komentáře k “Před bouří, kapitola 8”

  1. Daevin napsal:

    Klasicky, díky za překlad. Říkám si ale, jestli Dědeček Karlov neměl být spíš nedůvěřivý než nedůvěryhodný. Myslím, že ty smlouvy psal na sebe spíš proto, že nedůvěřoval ostatním, než že by se snažil ulít si něco pro sebe.

    • Honza2 napsal:

      Máš pravdu. Někdy jsem zbrklejší.
      Že byl nedůvěřivý ovšem neznamená, že si neulil něco pro sebe 🙂

Zanechte odpověď Daevin