Před bouří, kapitola 7

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Ral, Hekara, a Vraska se snaží spojeným útokem na Orzhovu odvést pozornost, aby měla Kaya volnou cestu do katakomb, k Radě duchů. Jenže to nebude tak jednoduché… Překlad sedmé kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 7

Django Wexler

<<< Kapitola 6 <<<

 

Rozlehlé katakomby Orzhovy byly od zbytku Podměstí odděleny jak zdivem, tak magií. Ovšem o zbytku budovy to neplatilo. Kde byly vodovody, tam byly i kanály, a kde byly kanály, tam měl Roj snadnou práci.

Všichni kráčeli, jeden za druhým, úzkou cihlovou chodbou. Kanál samotný byl naštěstí uvnitř zkorodované trubky na dně chodby, takže se nemuseli brodit břečkou. Chodba sama kdysi sloužila pro údržbu kanalizace. Postupem času byla ovšem uzavřena, a pak netrvalo dlouho, než si do ní našel cestu Roj, který měl ve zvyku využívat vše, co ostatní odhodí.

„Tudy,“ řekla Vraska. Držela se před Ralem a jeho lucernou, protože její oči byly dokonale přivyklé na temnotu. „Ještě jedna zákruta.“ Na rohu se zarazila, když před sebou spatřila skupinu postav. „Jsme tu.“

„Fuj,“ vyprskla Hekara. „Co to tu smrdí?“

„Naše posily,“ usmála se Vraska.

Ocitli se v malé místnůstce, ve které byl uzel odpadních trubek a ze které vedlo několik tunelů. Všechny doslova praskaly ve švech pod náporem nemrtvých těl, tlejících, ale zároveň bujících novým životem rostlin a různobarevných hub. I když nemrtví tiše stáli, z jejich těl se ozýval šum a šustot malých tvorů, kteří hnízdili uvnitř jejich těl a živili se jimi. Občas některému nemrtvému z vlhkým mlasknutím odpadla končetina.

Vraska slíbila svou pomoc, ale nechtěla obětovat živé členy Golgari, pokud nemusela. Golgarijští mrtví ovšem byli něco jiného. Už tak to byla jen pomíjivá stvoření, ničená hnilobou, která musela být rychle nahrazována novými. Pokud jich tu pár stovek padne, Podměstí to nijak nepocítí, obzvlášť, když přitom pořádně zašpiní ty dokonale vyleštěné orzhovské mramorové podlahy.

Mezi běžnými nemrtvými bylo i několik větších. Kraulové přivedli své neinteligentní přerostlé bratrance, pavouky a brouky větší než koně. A cestou stokami přibrali i několik trolů; pomalí a těžkopádní trolové se přidali z vlastní vůle, doufajíce v jídlo nebo zábavu, případně obojí.

Upřímně řečeno, pro většinu z nich byla tahle bitva bez šance na návrat. Ral trval na tom, že by všichni měli mít možnost úniku, ale Vraska nevěřila překombinovaným nápadům, které navrhoval. Ona sama jako sférochodec pochopitelně vždycky měla otevřenou cestu, a napadlo ji, jestli její společníci myslí na to samé. Kaya zcela určitě; na Ravnice se nevyznala. O Ralovi a Hekaře měla určitá podezření, ale jistá si nebyla.

Důvěra to ovšem musí být oboustranná. Ral ji požádal, aby prokázala svou oddanost Ravnice tím, že pomůže zastavit Bolase. A on mě bude muset prokázat, že si mou oddanost zaslouží.

Všichni čtyři pomalu postoupili dopředu, protáhli se mezi nemrtvými, a došli až k cihlové zdi. Vraska na ni tiše poklepala a zašeptala.

„Na druhé straně je sklepní prádelna. Odtud by mělo vést pěkné široké schodiště do vestibulu v přízemí, zajištěné branou. Pokud se probouráme tam, zcela jistě si získáme jejich pozornost.“

„Výborně,“ řekl Ral a pohlédl na Kayu. „Dejte nám chvilku, než začneme postupovat výš. Budeme se snažit být co nejrychlejší, abychom přesvědčili stráže, že to, po čem jdeme, je nahoře. Pak budete mít do katakomb volnou cestu.“

Kaya kývla. „Jste si jistý, že se pak dostanete ven? Určitě vám zablokují zpáteční cestu.“

„Nemusíte mít strach,“ řekl Ral. „Mám to pod kontrolou.“

„Když to říkáte.“

„Připraveni?“ zeptal se Ral.

„Jasan!“ vyhrkla Hekara. Vraska kývla, a Kaya pokrčila rameny.

Ral pohlédl na Vrasku. „Chcete mít tu čest?“

Vraska tiše hvízdla. Jeden s brouků se přišoural blíž. Byl černý, ohromný, s velkým rohem na hlavě. Vraska zahvízdala znovu, a brouk se rozeběhl přímo proti zdi.

Zdivo se rozletělo po prvním nárazu, a brouk nezmenšenou rychlostí pokračoval dovnitř, do spoře osvětlené místnosti. Když se rozvířený prach a malta usadily, vynořila se ve zdi ohromná díra. Vraska vyšplhala po zbořené zdi, tasila šavli, a vrhla se dovnitř. Nemrtví se okamžitě vrhli za ní jako jednolitá masa. Ral, Hekara, a Kaya prolezli otvorem těsně před nimi.

Výkřiky se ozvaly téměř okamžitě. Vraska zamrkala, aby si přizpůsobila zrak tlumenému světlu, a spatřila rozlehlou místnost plnou dřevěných a železných mandlů na ždímání prádla. Pracovaly tu otrhané a udřené ženy, které teď s výkřiky prchaly před hordou nemrtvých k rampě na opačném konci místnosti.

Nemrtví měli rozkaz útočit pouze na ty, co se pokusí o odpor — i když Vraska Orzhov nijak zvlášť nemilovala, příčila se jí představa povraždit nevinné pradleny — ty o tom ovšem neměly tušení. Vraska hvízdla znovu na brouka a rozeběhla se po schodech, s Ralem a Hekarou v patách. Kaya mezitím zmizela. Hodně štěstí. Snad to zabere.

Rampa vedla do přízemí katedrály. Pradleny dokázaly pomalým nemrtvým snadno utéct, a zavřely za sebou ocelovou bránu. Ale stačilo další zahvízdání, a po jediném úderu rohatého brouka ocelové pruty zaskřípaly a zhroutily se. Brouk se rozeběhl volnou cestou po mramorové podlaze přízemí.

Přízemní vestibul katedrály byl typicky orzhovský, samé ornamenty a naleštěný mramor. Na jedné stěně byly mezi dveřmi vedoucími do kaplí pověšeny zlacené obrazy ikon, druhá stěna byla plná zamřížovaných okének, kde pokladníci naslouchali prosebníkům žadonícím o půjčku nebo o slitování. Na opačném konci bylo mramorové schodiště do prvního patra.

Samotný brouk vyvolal poděšené výkřiky, ale horda nemrtvých za ním rozpoutala chaos, a davy prosebníků i pokladníků se snažily dostat se ven. U hlavní brány byly stráže, také u schodiště, a pár vojáků procházelo po hlavním vestibulu. Vraska ukázala na Rala a na jeden oddíl stráží, Ral přikývl a vyrazil s Hekarou za nimi. Vraska se rozeběhla s hordou nemrtvých za sebou k těm druhým.

Musela ocenit jejich odvahu, čelit proti stovkám hnijících nemrtvých jen v ozdobné zbroji a s pozlaceným kopím. Na druhou stranu to značilo nedostatek zdravého rozumu. Vraska v čele nemrtvých udeřila první. Kopí stráží rozpárala první nemrtvé na kusy páchnoucí po hnilobném plynu, ale při takové přesile neměly stráže šanci. Vlna nemrtvých se přes ně převalila, a hnilobnými prsty a zuby trhala a kousala.

Uprostřed místnosti bojoval rytíř v těžké zbroji s velkým obouručním mečem. Vraska se pustila přímo za ním, čekajíc na to, až ukončí výpad. Pak skočila k němu, šavlí zapříčila jeho rukavice, takže na chvíli ztratil rovnováhu. Než se vzpamatoval, volnou rukou si přitáhla jeho hledí a pohlédla mu do očí svým zlatě zářícím zrakem. Rytíř ztuhnul, a jeho tělo se pod brněním změnilo v kámen. Vraska ho pustila a vyrazila dál.

Podle záblesku světla a ohlušujícího hromu, co se ozval vlevo, usoudila, že druhý oddíl stráží je vyřízený také. Koutkem oka zahlédla Hekaru, jak skočila na ramena jednoho ze strážných a lehkým pohybem mu svou břitvou proťala hrdlo. další stráže se snažily zabarikádovat vchod do hlavní síně, zatímco se nemrtví stále hrnuli dovnitř. Dorazili i tři trolové, kteří ve světle svící rozpačitě mžourali. Vraska k nim mávla rukou, a hvízdla na další brouky.

„Nahoru!“ U schodů se setkala s Ralem a Hekarou, a vyrazili v čele hordy vzhůru. Ralovy ruce zářily blesky, podivná válcovitá věc na jeho zádech blýskala a bzučela. Na odpočívadle schodů se shromáždil další tucet stráží a zaujal obranný postoj. Ral kývl na Vrasku. Hekara švihla rukama, a z očí dvou strážných se vynořily její břitvy. Vzápětí se na ně vrhli Ral s Vraskou.

Vraska se brzy ztratila ve víru bitvy. Orzhovské stráže přicházely stejně rychle, jako je dokázali zabíjet, a nebyl čas na nic jiného než soustředit se na dalšího a dalšího protivníka. jednoho zlikvidovat kopnutím a probodnutím, protáhnout se okolo druhého a zkamenět ho. Nemrtví okolo bojovali a umírali, vojáci s kopími se snažili zabít obří brouky, a trolové prostě jen rozsévali chaos a ničili, na co přišli.

Tady, uprostřed bitvy, bylo to vzrušení. Vraska možná ztratila zájem o zabíjení jako takové, ale tohle, ten třeskot zbraní a praskání magie, to vše přivádělo její krev do varu. Bylo podivné mít na své straně Rala a Hekaru, společníky schopné stejně tak, jako ona. Vyvolávalo to vzpomínky na Ixalan, na boje s upíry a dinosaury, společně s posádkou Bojovné. Procházet se na sluncem ozářené palubě lodi, s šavlí v ruce, a ne se jen krčit ve stínech.

„Další patro,“ ukázal Ral ke schodům. „Musíme být rychlí.“

„Dochází nám nemrtví,“ řekla Vraska. Sice jich tu bylo dost, ale příval, který se hrnul z přízemí, se změnil na tenký proud. „Tím průlomem ve sklepení by měli dorazit další—“

Z přízemí se ozval dlouhý kvil. Něco velkého zatarasilo schody ze sklepení. Pokřivený tvor na čtyřech nohou, ale na druhou stranu až groteskně lidský. Ze zad mu trčel další pár rukou s dlouhými drápy, jeho tvář byla krytá maskou vytvořenou ze spojených mincí. Za ním se objevilo podobné stvoření, kolébající se na dvou nohou jako ohromné nemluvně. A za ním další, a další—

„Thrulové,“ řekl Ral. „Výtvory kožomágů.“

Vraska švihla šavlí, a nemrtví se obrátili k novému nepříteli. První thrull do nich narazil a svou vahou jich několik rozdrtil, než ho nemrtví srazili k zemi, trhajíce jeho bledou kůži. Pak se dvě armády nemrtvých pustily do sebe navzájem, ve spršce krve a hniloby.

„Moc času nemáme,“ usoudila Vraska podle toho, jak se množství nemrtvých tenčilo. Mezi thruly se dostal ohromný pavouk, a jedovatým kousnutím zabil jednoho z thrulů. Ostatní se na něj vrhli a srazili ho k zemi, i když přitom umírali.

„Musíme jít,“ řekl Ral. „Kaya už má volnou cestu. My se teď musíme dostat ven, a náš východ je o několik pater výš.“

„Tak pohněte, kámoši,“ houkla Hekara. Tvář měla zkrvavenou, ale na ní šťastný úsměv. „Co tu vejráte? Bojuje se támhle!“

 

 

Kaya stála u zdi, zatímco se armáda nemrtvých valila okolo a z přízemí se ozýval třeskot zbraní. Zdálo se, že nemrtví nemají konce. Hrnuli se z kanálů a prolomenou zdí sklepení jako vodní příval, všichni za Ralem a ostatními po rampě a schodech nahoru.

Jako odvedení pozornosti to bylo dokonalé, musela Kaya uznat, i když neměla potuchy, jak se Ral hodlá dostat ven. Ale to je jeho problém. Já mám svoje. Prošla hladce běžící hordou nemrtvých, opatrně nahlédla do přízemní haly, a našla zamčené dveře vedoucí do katakomb. Stráže u nich pochopitelně nebyly. Zatím to jde.

Nikdo neviděl, jak nehmotně prošla dveřmi. Za nimi bylo úzké schodiště, vedoucí do středu katedrály a dolů. V pravidelných vzdálenostech tu byly zavěšeny magické lucerny, dodávající chodbě sice mdlé, ale přesto světlo. Kaya šla dál, pozorujíc stíny. Dusot bot a zákmit ve stínech ji prozradil blížící se stráže, běžící opačným směrem, do haly v přízemí. Zadržela dech a vnořila se do zdi. Stráží byl celý oddíl, proběhl okolo ní za řinkotu zbroje a zbraní. Než proběhly okolo, Kayiny plíce už téměř hořely. Vynořila se ze zdi a zalapala po dechu, ale raději počkala, než stráže odběhnou po schodech dál.

Točité schody mířily níž a níž, a na každém odpočivadle byly tajné schránky největších gildovních bankéřů. Kayu svrběly dlaně, když pomyslela na to, co může být uvnitř. Bezpochyby zlato, magie, a tajemství, to vše mocní vždycky a všude shromažďují. Na každém odpočivadle byla mříž, chráněná magickým zámkem s runami hrozícími sežehnout každého, kdo nemá správný klíč. Když jimi Kaya procházela, nestalo se nic.

Na sedmém odpočivadle nebyla světla, ale místo nich se tu setkala se zářícím modrobílým duchem, jehož lidské rysy se kroutily a hýbaly jako rozteklý vosk. Jistě hrozivé pro někoho, kdo se neživí zabíjením duchů. Kaya ovšem jen tasila dýky a zabodla je do ducha, který se se zakvílením rozpadl v oblaku ektoplazmy. Kaya pokračovala dál, a občas spatřila další duchy, kteří jen bázlivě vykukovali ze stěn a mizeli. Duchové strachy utíkají, usmála se pro sebe. A taky mají proč.

Desáté odpočívadlo bylo nejníž. Za ním jen ocelí pobité dveře, obklopené hrůzu nahánějícími runami. Každá živá bytost, co přejde práh bez správné magické ochrany, bude roztrhána na kusy smrtící magií.

Kaya protočila oči. Tihle Orzhované moc představivosti nepobrali. Vešla do zdi těsně vedle dveří, zadržujíc dech, a naslepo udělala dva kroky a pak krok stranou, čímž se ocitla v chodbě přímo za dveřmi. Pohodička. Ušklíbla se, prolomila si klouby, a vykročila dál.

Pod nohou něco cvaklo, a vzápětí na místo, kde Kaya stála, ze stropu spadla ozubená čepel a zmizela v téměř neviditelné škvíře v podlaze. K zemi se pomalu snášela kadeř Kayiných vlasů, jediné, co čepel dokázala odseknout, než se těsně předtím Kaya stačila instinktivně odhmotnit. Teď se Kaya opět zhmotnila, s divoce bušícím srdcem.

„Dobrá,“ zamumlala. „Možná nějakou představivost mají.“ Ozubená čepel byla těsně za dveřmi, přesně tam, kde by se spokojený zloděj zastavil a pogratuloval si. Soustřeď se, Kayo.

Zručně se vyhnula dalším čtyřem nášlapným pastem, a došla k dalším dveřím, stejně pobitým ocelí, ale už bez magických run. Kaya se podezřívavě dotkla kliky, a zjistila, že ani není zamčeno. Otevřela pomalu dveře a vešla do spoře osvětlené místnosti. Na opačné straně byly mnohem zdobnější dveře, slibující vstup do míst mnohem důležitějších. To bude ono.

Vedle dveří se pohnul stín. Kaya tasila dýky, ala pak se musela zaklonit, a ještě víc, jak stín rostl a rostl do mohutné postavy s bledou kůží a dlouhýma rukama. Na tváři měl černozlatou masku bez výrazu. Na opačné straně se pohnul druhý obr, s rukama v ocelových ostnatých rukavicích, což bylo už trochu přes míru.

„Uch, ahoj,“ řekla Kaya a protočila v dlaních dýky. „Asi vás nepřesvědčím, že jsem uklízečka, co?“

První z obrů se po ní ohnal ohromnou pěstí. Kaya se sehnula a ustoupila.

„Hmm, asi ne,“ řekla. „No, tak to uděláme jinak.“

 

 

Ral, Hekara, a Vraska postupovali dál a výš, před sebou stále sílící zástup orzhovských stráží a za sebou stálo se tenčící zástup nemrtvých. Teď už jejich protivníci nebyli obyčejní strážní. Ať už obranu Orzhovy řídil kdokoliv, začal je brát vážně, což Ral musel ocenit. Na druhou stranu to znamenalo, že tu možná zemřou.

Poslední z trolů zaútočil a sebral sebou jednoho z orzhovských rytířů, když se v jednom chumlu řítili chodbou. Ral s ostatními dorazil na křižovatku, kde na ně zaútočili stráže z obou stran. Ral s Vraskou se pustili do už známého boje: postavili se zády k sobě, a za několik ničivých okamžiků bylo po všem. Hekara mezitím svými čepelemi zabíjela vzdálenější stráže.

Náhle trol zoufale zařval, a Ral si všiml, že mu z ramene trčí černý šíp. Trolové se obvykle regenerovali s ohromující rychlostí, ale tohle zranění bylo jiné. Zdálo se, že se bleskově šíří trolovým tělem jako pavučina černých vláken. Když se trol pokusil vytáhnout šíp druhou rukou, jeho prsty se rozpadly na prach a celá ruka okamžitě seschla ve vybělenou kost. Trol se zhroutil k zemi a v okamžiku se rozložil na kaluž rosolovité hmoty.

„K zemi!“ křikl Ral, když spatřil ženu v kroužkové zbroji s krátkým lukem, jak se vyklonila zpoza dveří a znovu vystřelila. Ral uskočil, a šíp se roztříštil o zeď za ním v záblesku smrtící magie. Hekara s Vraskou se schovaly za protější roh, těsně předtím, než se u jejich nohou roztříštil další šíp.

„Nechci zbytečně panikařit,“ řekla Vraska, stále klidným tónem, „ale dochází nám čas.“

Ral se ohlédl. Za nimi byli stále nemrtví, ale už bylo slyšet, jak se přes ně ze spodních pater probíjejí thrulové. Další černý šíp zasáhl brouka, ze kterého v okamžiku zbyla jen vnější schránka. Ral se vyklonil a vyslal k ženě blesk, který se ovšem jen neškodně narazil do ozdobných svícnů u dveří.

Sakra. „Hekaro? Až příště vykoukne, můžeš ji zasáhnout?“

„Jasnačka!“

Hekara se rozzářila, vyčarovala z ukazováčků dvojici břitev, vyklonila se, a čekala. Když lučištnice vykoukla, švihla rukou tak rychle, že to bylo téměř neznatelné. Ral viděl, jak lučištnice klesla k zemi, ale zároveň uslyšel zavrčení. Hekara stála a udiveně pozorovala černý šíp, co měla zabodnutý ve stehnu. Okolo rány se začala šířit černá pavučina smrtící magie.

„Nesahej na to!“ křikl Ral a doběhl k ní. Zezadu se přes poslední nemrtvé probíjeli thrulové, ale v tuhle chvíli si jich nevšímal.

„Nejsem blbá,“ ohradila se Hekara jakoby ve snách. Mezi prsty se jí objevily další čepele, a během chvilky si zručně vyřízla ve stehnu ohromnou ránu, aby vytáhla hrot šípu i s kusem masa okolo. Z rány se proudem řinula krev. „Jeej, to pálí.“

„Nebude moct chodit,“ řekla Vraska.

„Budu v pohodě,“ zasykla Hekara se zavřenýma očima. „Nebo vykrvácím. Tak půl na půl.“

„Tohle bude bolet,“ řekl Ral. Položil ruce na ránu a nechal blesky, ať ji vypálí. Hekara zapištěla, ale znělo to napůl potěšeně. „Tady, pomůžu ti se postavit.“

„Zareku—“ začala Vraska.

„Nenecháme ji tu.“ Dal si její ruku okolo ramene. Hekara poskočila, snažíc se zkusmo zatížit zraněnou nohu, a otřásla se.

„Ne,“ řekla Vraska, sama překvapená svou odpovědí. „Nenecháme. Jak je to daleko?“

„O patro výš,“ řekl Ral. „Jsme skoro tam.“

„Udělám nám cestu.“ Gorgona vykročila vpřed, v ruce zkrvavenou šavli.

Když pomáhal Hekaře dojít na konec chodby, uvědomil si Ral, v čem je tenhle boj jiný. Už mnohokrát bojoval po boku spojenců, kolegů, vojáků. Ale tohle bylo po dlouhé době — možná vůbec — poprvé, kdy bojoval po boku někoho, kdo mu byl roven. Bylo to znepokojivé a vzrušující zároveň. Nemůžu jim věřit, připomněl si, ani jedné z nich. Golgarijská gorgona a rakdoská břitvočarodějka. Nejsme přátelé, jen náhodní spojenci.

„Kámoši,“ slabě se na něj usmála Hekara. „Žejo?“

„Jestli zemřeš po tom všem, co pro tebe dělám,“ zavrčel Ral. „Tak budu velice zklamaný.“

„Jasně že ne,“ řekla. „Moment. Uhni hlavou.“

Ral se sehnul, a Hekara švihla břitvou do boční chodby, přímo do prsou strážného, který tam čekal v záloze. Na konci chodby leželo tělo smrtimága s čepelemi v obou očích. Za ním bylo schodiště vzhůru.

„Rale!“ křikla Vraska v polovině schodů, tísněná dvěma obrněnými strážemi.

Ral zvedl ruku a vyslal ke strážím blesk, který na chvíli spojil všechny tři jiskřícím obloukem. Stráže se, kouřící, sesypaly na zem. Vraska děkovně kývla a vyrazila po schodech výš. Vzadu v chodbě řev a hluk thrulů sílil.

„Tohle bude stačit!“ křikl Ral na Vrasku, která šermovala s knězem v černém plášti, který se oháněl dvěma dýkami až nepřirozeně zručně.

„To sakra doufám!“ odpověděla gorgona. Ohnala se šavlí, a kněz ustoupil. Oči jí zlatě zářily. „Ať už se chystáš na cokoli, je nejvyšší čas!“

„Dej mi minutu,“ řekl Ral.

„To se lehce řekne,“ odpověděla Vraska, ale pokračovala v útoku. Zaútočil na ni další rytíř, kterého udeřila hlavou do přilby a pak mu pohlédla do očí. Když se změnil v kámen, hodila ho na kněze, který se mu snažil vyhnout.

Ral byl myšlenkami jinde. Jeho akumulátor byl téměř vybitý, ale okolo katedrály se rozprostírala moc bouře, která tu zuřila celou noc. Ral cítil tu energii blesků, kmitajících mezi oblaky nebo se uzemňujících do budov Desátého okrsku. Sáhl po nich myslí, přitáhl si je, spletl je dohromady…

„Rale?“ zeptala se Hekara. „Co je? Ty thrulové nás za chvíli sežerou.“

„Asi byste měly… ustoupit.“

Ten blesk, to nebyl obyčejný blesk, byl to půltucet blesků spojených v jeden, který z oblaků udeřil přímo do katedrály jako kladivo mocného boha. Kamenná zeď se otřásla pod jeho nesmírnou silou a roztříštila se v úlomky rozžhaveného zdiva, které dopadlo do ulic dole. Veškerá energie se vpila do Rala, jako kdyby do sebe vlil celé kádě rozžhaveného kovu. Celé jeho tělo jiskřilo, a z vlasů probíjely blesky a uzemňovaly se do okolních stěn pokaždé, když se pohnul.

Zvedl ruku, a výboj bílé plazmy odhodil kněze na protější zeď z odporným křupnutím. Ral se otočil, mávl rukou opačným směrem, a útočící thrulové se změnily v kvičící, rozteklé klubko spáleného masa. Nesmírná síla proudila od Rala k nim, mezi nimi, a pak dál chodbou.

„Působivé,“ uznala Vraska. „Ale brzy tu budou další.“

„Já vím.“ Síla, stále proudící Ralem, dodávala jeho hlasu bzučivý přízvuk. „Ale my už odcházíme.“

„Jak?“

Ukázal na díru ve stěně. Vraska se zatvářila pochybovačně.

„Na skákání je to dost vysoko.“

Ozvalo se bzučení, jakoby od stovky milionů much. Něco velkého a černého se venku ve vzduchu pohnulo .

Ral se široce usmál, a mezi zuby mu probleskly jiskřičky.

„Říkal jsem snad něco o skákání?“

 

 

Oba obři se přiblížili, ten mohutnější vpředu, ten vyšší a štíhlejší se držel za ním. Kayu na chvíli napadlo, že by se mohla odhmotnit a posledními dveřmi prostě projít, ale okolo dveří se to runami jen hemžilo, tak usoudila, že by to nebylo vhodné. S ochrannou magií by si jistě poradila, ale potřebovala by čas, který jí ti obři nejspíš neposkytnou.

Místo toho tedy o krok ustoupila, tasila dýky, a připravila se na střet. Proti devět stop vysokému obru se cítila trochu směšně. Obr se po ní ohnal pěstí, naprosto tiše. Kaya se odhmotnila, nechala kovovou rukavici, aby jí prošla, a pak obra řízla dýkami na zápěstí. Bylo to jen škrábnutí, ale obra to očividně rozzuřilo. Ohnal se druhou rukou, a Kaya ji opět nechala projít. Obr se na ni zuřivě vrhl, hodlaje ji sevřít v medvědím objetí.

Kaya se vrhla k němu a zabořila mu obě dýky do hrudi. Naneštěstí nebyly dost dlouhé na to, aby ho nějak zvlášť zranily, a obrovy ruce ji popadly, sevřely, a vyrazily dech. Kaya zaťala zuby, když ji obr zvedl k hlavě, aby zjistil, co je zač.

„Ještě blíž, ty šeredo,“ zamumlala. „Podívej se pořádně.“

Obr poslechl. Kayiny ruce byly přimáčknuté u obrova boku, ale stačilo je odhmotnit a nechat vyklouznout z obrových prstů. Zabořila je z obou stran do obrova krku, dostatečně silně, aby přeťaly tepny. Když se z ran vyřinula krev, Kaya odhmotnila celé tělo, vyklouzla k obrova objetí a odtančila od jeho těla, když se zřítil k zemi, drže se za zkrvavené hrdlo.

Jeden. Otočila se a hledala druhého. Kam ses poděl, ty přerostlej hajzlíku?

Něco ji tvrdě udeřilo do žaludku. Kaya cítila, jak jí v hrudi něco prasklo, a zadoufala, že to nebylo nic vážného. Pak narazila do zdi síně a zatmělo se jí před očima. Zavrčela a postavila se na nohy, zatímco se druhý obr narovnával.

Čekal jsi, než zabiju tvého kamaráda? Kaya se ušklíbla zkrvavenými zuby. „Jsi chytřejší než vypadáš.“ Narovnala se, a hrudí jí projela ostrá bolest. Au.

Obr se přiblížil, s opatrností. Lehce se ohnal rukou, očividně očekávaje, že se odhmotní. Kaya se ovšem místo toho sehnula, skočila v kotoulu a v záblesku fialového světla prošla jeho nohama. Na opačné straně dýkou sekla po zadní straně lýtka a přeťala šlachu. Obr klesl na jedno koleno.

Otočil se a znovu se po ní ohnal. Sehnula se znovu a vyrazila k jeho sehnuté hlavě. Obr se po ní ohnal hlavou, ale Kaya uhnula a švihla jednou dýkou. Bylo potřeba dokonalé načasování — nechat svou ruku s dýkou nehmotnou, aby prošla maskou, a hned potom—

Nepodařilo se to úplně dokonale, a Kaya sotva stačila ruku vyškubnout, když pocítila ostré pálení, příznak toho, že se snaží zhmotnit uvnitř pevného objektu. Ale stačilo to. Obr se zakymácel a padl k zemi, a zpod zlaté masky se mu řinula krev. Kaya přeřízla řemínky masky druhou dýkou, a tu první našla trčící přímo z obrova oka.

Vyndala ji, otřela o jeho tělo, a zhluboka se nadechla. Bolelo to, ale ne tolik. Možná zlomené žebro, usoudila, ale nic hrozného. I tak se jí ale točila hlava, když přešla ke dveřím. Podle očekávání byly zamčené a zapečetěné kouzly, a byly chráněné i z místnosti zevnitř. Tak těmi rozhodně neprojdu.

Navzdory svým schopnostem věřila Kaya vždycky na záložní plán. Takže teď z kapsy vyndala malou sadu paklíčů, některých obyčejných, jiných zářících všemi barvami many, a pustila se do práce.

 

 

„Ty sis poslal pro vzducholoď!“ zasípala Hekara, když jí Ral pomáhal na palubu. Usadil ji přímo proti pažení a pak natáhl ruku k Vrasce. Ta na okamžik zaváhala, ale pak ruku přijala, a Ral ji vytáhl nahoru.

Lodní paluba byla otevřená, takže tu foukal vítr a pršelo, a když bzučení zesílilo, nebylo lze slyšet vlastního slova. Ral spatřil několik chrličů, kroužících okolo díry, kterou bleskem v katedrále udělal. Pár jich vypadalo, že je budou pronásledovat, ale stačil jeden blesk, a rozmysleli si to.

„Vlastně to není vzducholoď,“ řekl Ral, když katedrála zmizela za závojem deště. „Je to patentovaný Oblačník od Golbeta Kučery.“

Hekara zamrkala. „A v čem je rozdíl?“

„Nemá plachty!“ ozval se gobliní hlas z kokpitu na přídi. „Je poháněněj čtyřma mizziovejma turbínama.“

„Golbet je původně chtěl použít v mixérech na maso,“ vysvětlil Ral. „Ale když pořád vyskakovaly z ložisek a létaly vzhůru, přesvědčil jsem ho, aby jim vymyslel lepší využití. Kromě toho řídí tuhle loď jen Golbet, kterému věřím. Takže se o tomhle Orzhov nemohl dozvědět.“

„Chytré,“ řekla Vraska. „Ale mohl jste nás varovat.“

„Musíte mi odpustit můj smysl pro dramatično,“ usmál se Ral.

„Kam poletíme, šéfe?“ zeptal se Golbet.

„Zpátky k Nivixu, co nejblíž k ošetřovně.“ Ral pohlédl na Hekaru, která měla oči zavřené. „Má společnice potřebuje léčitele.“

„Rozkaz!“ Turbíny se rozbzučely, a loď vystřelila vpřed.

„Ráda bych věděla, jestli se to povedlo,“ řekla Vraska s pohledem zpět.

„To už záleží na Kaye,“ odpověděl Ral. „My jsme pozornost odvedli.“ A pak, po chvíli, ještě dodal, „A vy také. Jsem… rád, že moje rozhodnutí vám věřit bylo správné.“

„Díky.“ Vraska se usmála a odhalila ostré zuby. „Také nejste špatný spojenec.“

 

 

Ze zámku se ozvalo ostré cvaknutí. Kaya na chvíli zadržela dech, ale nic hrozného se nestalo, což znamenalo, že kouzelné ochrany jsou odemčené také. Narovnala se, přemáhajíc bolest, a uklidila paklíče. Tak to bychom měli.

Dveře se otevřely bezhlučně, na dokonale naolejovaných pantech. Za nimi byla šestihranná komnata, osvětlená magickými lampami, jejichž záře se odrážela v hromadách zlata.

U všech bohů…

Bohatství bylo slabé slovo. Celá podlaha komnaty byla zavalena raženým zlatem a stříbrem, mincemi vyrovnanými do sloupků nebo jen zbůhdarma rozházenými kolem. A na této vrstvě mincí ležely nebo z ní trčely jako vraky z písčin zlacené zbroje, svazky mečů, dýk, a loveckých nožů. Byly tu hromady prstenů, náhrdelníků a nákrčníků z ryzího zlata zdobené drahokamy, dlouhá kopí s potrhanými praporci, ukořistěná v pradávných bitvách, hromady svitků plných dávno zapomenutých moudrostí…

Žádnými penězi na světě se nedalo zaplatit ani za část tohoto pokladu, shromážděném Orzhovem za tisíciletí válek, obchodů a daní, a ukrytém zde, v jejich nejtajnějším místě, uzamčeném i před jejich nejvěrnějšími sluhy. Takové bohatství, a jen pro potěšení několika starých duchů.

Duchů, kteří všichni seděli okolo dřevěného stolu, starců, oblečených v průhledných verzích svých dávných oděvů. Když Kaya vstoupila, ani si jí nevšimli. Každý z nich pracoval — psal do nehmotného účetního svazku, počítal a přepočítával na duchovitém abaku, nebo jen drmolil nekončící řadu čísel.

Jen na konci stolu, na vysoké, trůnu podobné židli, seděl duch, který si jí všiml. Za života to musel být obézní muž, oblečený v těžkém plášti s kožešinou. Kaye připadalo, že je trošku podobný Teyse. V držení těla a nezlomném pohledu.

„Kdo jste?“ zeptal se duch slabým a šustivým hlasem. „Nikoho jsme nepovolali.“

„Nepatřím k vašim sluhům,“ řekla Kaya a kulhavě vykročila ke stolu.

„Pak odejděte,“ ozval se jiný duch, a kuličky na jeho abaku cvakaly. „Nepotřebujeme vás.“

Kaya pomalu obcházela stůl, a mince pod jejíma nohama zvonily a cinkaly. tasila obě dýky, nechala odhmotnit ruce, a zabořila je do zad dvou prastarých duchů. Zhroutili se bez hlesnutí a rozplynuli v oblacích ektoplazmy. Když zmizeli, zatepala Kaye vzadu v hlavě a páteři tupá bolest, až zasykla. Ten obr mě musel zranit hůř, než jsem myslela.

Teprve teď si jí Rada duchů všimla. Vzhlédli od své práce, a na jejich vrásčitých tvářích se objevil strach. Ten nejbližší, tlustý stařec s řídkou bradou, se snažil vrávoravě odtáhnout pryč, a něco nesrozumitelně mumlal. Sekla ho do krku, a objevila se sprška ektoplazmy. Za ním se snažil vysoký a přísně vyhlížející muž sebrat ze stolu hromady mincí, kterých se jeho nehmotné prsty nemohly dotknout. Kaya ho probodla a pokračovala dál.

„Prosím, počkejte!“ vykřikl další duch. „Co chcete?“

„Zaplatíme vám!“ zasípal muž ve sněhobílé kožešině. „Řekněte si cenu!“

Nevěnovala tomu pozornost. Kaya duchy nesnášela. A kromě toho nesnášela kněze, a rozhodně nesnášela bankéře. Tady měla všechny tři dohromady, sedící na nezměrném bohatství, které v chamtivosti nashromáždili za staletí odírání jiných.

Další dva duchové se rozplynuli. Bolest v Kayině hlavě sílila, a vzduch v komnatě se jakoby vytrácel. Kaya se nemohla pořádně nadechnout. Něco je špatně. Zamrkala ve snaze pročistit si zrak. Už zbývá jen pár duchů. Skoro hotovo.

Kaya těžce dýchala. Cítila, jako by ji něco uvnitř škrtilo, svazovalo tím víc, čím víc duchů zabila. Teď už zbýval jen ten na trůnu, který na ni zíral se zuřivou nenávistí. Dědeček Karlov sám.

„O to vás požádala moje vnučka, že ano?“ řekl, když došla k němu.

Kaya unaveně kývla a opřela se o opěradlo trůnu. Karlov potřásl svou holou hlavou.

„Není jí radno věřit. Doufám, že to víte.“

„Nemusím,“ řekla Kaya. „Jakmile zmizíte vy, já zmizím také.“

Karlov tázavě zvedl obočí, ale neřekl nic. Kaya s nesmírným úsilím zvedla dýku, a probodla mu srdce.

Něco z něj vyrazilo, něco těžkého a černého. Vzlínalo to po čepeli Kayiny kouzelné dýky, po její ruce, a přímo do její hrudi. Jak Karlov mizel, Kaya padla na kolena, a dýky jí vypadly z ochablých prstů.

Co… Kaya se rukama chytila hrudi. Co mně to udělali?

Zhroutila se na hromadu zlatých mincí, svět okolo jí kousek po kousku temněl před očima, a připadalo jí, jak jí chladné, ocelové řetězy svírají její duši víc a víc.

>>> Kapitola 8 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď