Před bouří, kapitola 6

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Tomik se snaží přesvědčit Rala ohledně útoku na katedrálu. Budoucí hlavní hrdinové: Ral, Hekara, Vraska, a Kaya, se seznamují. Překlad šesté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 6

Django Wexler

<<< Kapitola 5 <<<

Vzducholoď se otřásla, jak se uvolnily kotvy, v poryvu větru se naklonila na bok, a pak začala mírně stoupat na odpolední oblohu.

Ral byl dost starý na to, aby mu vzducholodě pořád připadaly jako novinka, i když, popravdě řečeno, byly součástí ravnické dopravy už léta. Když kdysi přišel do Desátého okrsku, bylo vzducholodí jen pár, a všechny striktně pro vojenské využití. Ale teď jimi cestovali i obyčejní lidé jen proto, aby se potěšili vyhlídkou na město a jeho dominanty, například Nový Prahv a Orzhovu. Ostatní, menší účastníci vzdušného provozu se velké lodi rychle klidili z cesty — boroští vojáci na rocích, orzhovští chrliči, obří brouci, a také nyní všudypřítomné sledovací thoptéry.

Na palubě bylo množství laviček, ale většina cestujících stála na ochozech u zábradlí, nakláněli se, jak jen se odvážili, a ukazovali si na nejrůznější pamětihodnosti města pod sebou. Vzducholoď byla plně obsazená, lidé hodlali využít zřídkavou přestávku v podzimních deštích. Mnozí z nich byli návštěvníci s odlehlých okrsků, soudě podle jejich formálních šatů. Desítka byla středem celé Ravnicy, budovy zde byly větší, tržiště rozlehlejší, a doprava hustší. V odlehlých čtvrtích, třeba v Tovrně, kde Ral vyrostl, jste mohli chodit po ulicích celé dny, a nepotkali jste jiné bytosti než lidi; zde v Desítce se to hemžilo elfy, vedalkeny, viashiny, minotaury, loxodony, kentaury, a všemi dalšími. Ral pozoroval rodiny návštěvníků, dospělé i děti, slavnostně oblečené, zírající na divy Desítky, a vzpomínal na svou minulost, na to, co bylo, a co mohlo být.

Náhle na něj padl stín. Ral vzhlédl a spatřil Lavinii, mračící se na něj zpod kápě pláště.

„Nedáváte příliš pozor,“ upozornila ho.

„A vy máte zpoždění.“

„Musela jsem počkat, dokud nebudeme nad thoptérami.“ Posadila se vedle něj a přitáhla si plášť. „Za deště obvykle ve vzduchu nevidí nic. Smůla, že je zrovna jasno.“

Ral pokrčil rameny. Někdy si myslel, že je Lavinie až příliš paranoidní; jindy přemýšlel, jestli je on sám paranoidní dost.

„Co jste zjistila o Vrasce,“ zeptal se.

„No, je to gorgona, očividně. V Golgari jich je několik, ale obvykle jsou asociální a nestýkají se ani mezi sebou. Vraska bývala samotářka ještě víc, než bylo na gorgony obvyklé, a ani nebyla oficiální členkou gildy. To ovšem Azoriusu nezabránilo sebrat ji i s ostatními při Soumračné šťáře, jak to tenkrát nazvali, asi před dvaceti lety.“

Ral sebou cukl. „Takže vaše bývalé kolegy v lásce zrovna nemá, co?“

„Hůř. Víte kdo byl jejím soudcem?“

„Isperie,“ odhadl Ral.

Lavinie kývla. „Předsedala soudům s Vraskou a asi tisícovkou ostatních. Ještě nebyla gildovní paní, ale už tehdy byla její hodnost dost vysoká. Pochybuji, že Vrasčině případu vůbec věnovala pozornost, ale…“

„Chápu.“ Ral potřásl hlavou. „No, ona sama navrhla setkání, takže třeba není ten záštiplný typ.“ To málo, co se dozvěděl od Belerena, dávalo jistou naději. „Jak se dostala z vězení?“

„Azorijské zápisky jsou pečlivé, jako vždy. Neunikla v pravém slova smyslu, nezemřela, ani nebyla propuštěna. Soudě podle výpovědí svědků, prostě zmizela.“ Lavinie ztišila hlas. „Trochu jsem se hrabala v archivech, a jeden z dozorců vypověděl, že právě měla podstoupit trestněprávní úkon za porušení kázně, a najednou zmizela.“ Lavinie se odmlčela. „Trestněprávní úkon znamená—“

„Zbičování.“ Ral vytřeštil oči. „To musel být okamžik, kdy se zažehla její sférochodecká jiskra. Je běžné, že poprvé to bývá za stresující situace. Být zbičován ve vězení tomu odpovídá.“

„Zajímavé.“ Lavinie vypadala, jako kdyby si tuhle informaci ukládala do paměti pro pozdější využití. „Ať tak nebo tak, o pár let později se objevila znovu, a tentokrát už pro Golgari pracovala jako nájemný vrah. Azorius ji hledá za několik zločinů, ale nikdy jsme ji nedokázali chytit. A poslední dobou nebyla mezi našimi prioritními případy.“ Lavinie se odmlčela. „Pak, asi před šesti měsíci, zmizela znovu. Ani její společníci nevěděli, kam se poděla.“

„Odešla ze sféry,“ zamumlal Ral.

„Pravděpodobně. Pokud ano, vrátila se před nedávnem, a první věc, co udělala, byl převrat proti Jaradovi, golgarijskému gildovnímu pánovi. měla podporu kraulů, těch hmyzích bytostí, a k tomu i nějakou armádu nemrtvých.“ Lavinie pokrčila rameny. „Převraty jsou v Roji běžná věc, ale moje zdroje byly překvapeny rychlostí, s jakou se to Vrasce podařilo. Všichni si mysleli, že temní elfové mají moc pod větší kontrolou.“

„Zníte nedůvěřivě.“

„Já jsem nedůvěřivá,“ pousmála se Lavinie. „Ale Vraska je ten typ, co by odpovídal Bolasovu agentovi. Jsou to obvykle ambiciózní lidé, kteří se náhle ocitnou ve vysokém postavení, s malou utajenou podporou.“

To přesně odpovídá Bolasovi. Jsem si jistý, že bych to byl já, kdybych souhlasil s Tezzeretovou nabídkou. „Myslíte, že Vraska pracuje pro Bolase.“

„Myslím, že je to pravděpodobné,“ řekla Lavinie. „Sice nikdy nekomunikovala s žádným jiným z jeho známých agentů, takže to nemohu dokázat, ale…“ pokrčila rameny. „Jestli chce Bolas sabotovat gildovní schůzi, čím víc gildovních pánu bude jeho agenty, tím líp pro něj.“

Ral pochmurně přikývl. „Četla jste mou včerejší zprávu?“

Napsal Lavinii krátké shrnutí událostí v Selesnyi, včetně Gara a jeho zvláštního chování, a jeho asistent jej nechal v jedné z Laviniiných mrtvých schránek. Lavinie přikývla.

„Je dobré, že jste je zastavil,“ řekla. „Co se Gara týče…“

„Mluvil, jako by to byl sám Bolas.“ Ral potřásl hlavou. „Bolas se může proměnit na člověka, ale pokud by to byl on, nedokázali bychom se k němu ani přiblížit. A Emmara potvrdila že muž, co zemřel, byl opravdu mistr Garo, kterého znala desítky let. Nebyl to ani dvojník, ani měňavec.“

„Takže myšlenková magie?“ navrhla Lavinie. „Pokud Bolas spolupracuje s Lazavem, má na své straně experty. Možná je to jejich práce.“

„Změnit mu mysl tak, aby si myslel, že je Bolas? To nedává moc smysl.“

Lavinie pokrčila rameny. „Možná to byl jen pokus vás vynervovat.“

„Možná,“ přiznal Ral. „Zkuste zjistit něco víc o tom, co se Garovi stalo. Takový druh magie není jednoduchý, a nejde dělat na dálku. K oběti se musíte dostat velice blízko.“

„Už na tom dělám. Bolas je nějak schopen lidem na Ravnice předávat rozkazy. Pokud zjistíme jak a zarazíme to, dost bychom mu tím překazili plány.

„Dobrá.“ Ral pohlédl na Lavinii. „Děkuji, mimochodem. Za varování i za pomoc.“

„Och.“ Lavinie byla trochu v rozpacích. „Pořád jen dělám svou práci. Ochraňuji Guildpact a Ravnicu.“

„I tak. Díky.“

Nervózně si přejela rukou své krátce střižené vlasy. „Nemáte zač.“ Vzducholoď klesala k přistání, a Lavinie vstala. „Raději půjdu, než nás uvidí thoptéry. Hodně štěstí s Vraskou.“

„Hodně štěstí i vám. A buďte opatrná.“

„Vždycky.“ Kývla mu na pozdrav a odkráčela na záď.

Ral se díval na ravnické ulice, zatímco děti okolo se překřikovali a houpali se na zábradlí. Vzducholoď nakonec dosedla do doku, a kotvy se se zazvoněním zacvakly v úchytech. Vstal, a přidal se k davu turistů, mířících k výstupní rampě.

Tak, teď uvidíme, co nám řekne královna Golgari.

 

 

„Si řikal, že mám pozorovat!“ nadávala mu Hekara. „Ne že se vypaříš beze mě! Jinak si bude jeho Ohnivost myslet, že na něj šijete boudu.“

„Některé věci jsou příliš citlivé na další pozorovatele,“ vysvětloval jí trpělivě Ral. „A jiné věci jsou osobní. Jsi se mnou teď, nebo ne?“

„Jo.“ Hekara se naštvaně podívala na oblohu, která se po západu slunce už zase zatáhla, a na dláždění dopadly první kapky deště. „Bylo by lepší, kdyby zůstalo jasno.“

Ral mávl rukou, a svoje dešťopudné kouzlo rozšířil i na Hekaru. Ta vzhlédla k obloze, a pak se na něj zářivě usmála.

„Páni, díkes!“ vyhrkla, a pak ho nečekaně přátelsky šťouchla do ramene. „Jsme kámoši!“

„Říkal jsem ti…“ povzdechl si, když se Hekara rozeběhla za roh. Ach jo.

Za rohem ho čekal náhlý pohled na Dyflinskou puklinu, širokou propast, která nemilosrdně zela v Ravnickém městském plánu. Obě strany Pukliny byly obestavěné domy, které povážlivě visely těsně u okrajů, dokonce s přístavbami trčícími přímo nad propastí, což mělo svou příčinu v tom, že jste v takovém případě neplatili daň z nemovitosti. Ralovi připadaly domy jako vosí hnízda přichycená na trámech. Teď večer byla propast ještě temnější, jako inkoustová skvrna v moři světel a lamp okolních ulic. Ral přehlédl propast, a spatřil slabý třpyt pouličních světel na opačné straně. Když si jeho oči přivykly šeru, rozeznal i nepatrně světlejší linku, táhnoucí se přes černočernou propast, téměř nerozeznatelnou od temnoty okolo. Ta linka byl Bláznův most.

Bláznův most byl varováním, které ravničtí architekti odedávna pronášeli ke svým studentům. Ravnická urbanizace trvala tisíce let. Za tisíce let staveb, bourání, a přestavování byla většina budov postavena nikoli na pevné zemi, ale na zbytcích jiných, bývalých budov. Pod ulicemi a domy současného města se rozkládaly ulice a domy měst bývalých, jedno pod druhým, propojené několikapatrovými sklepeními, postupujícími níž a níž, a nakonec splývajícími z Podměstím. Občas se stalo, že sebou sutiny a trosky hnuly, jako když se obr otřese ve spánku, a obyvatelé domů v současném městě zjistili, že přes noc jedna z jejich stěn popraskala, propadla se o dvě stopy níž, nebo se naklonila do ostrého úhlu.

Přesně to se stalo Bláznově mostu, a ještě k tomu přesně v den, kdy měl být otevřen veřejnosti. Byla to dlouhá, štíhlá stavba, naprojektována Azorijským senátem v klidnějších časem jako veřejně prospěšný projekt, který měl pomoci dopravě okolo Pukliny tím, že ulehčí zácpám v okolních ulicích. Říkalo se, že stavební firmy práci odflákly a namastily si kapsy. Také se říkalo, že to byla sabotáž v Azoriusu, kde spolu bojovaly o nadvládu různé frakce; soudní spory byly každopádně za pár let uzavřeny pro nedostatek důkazů. Nicméně, přesně v otevírací den, těsně předtím, než se měla slavnostně přestřihnout páska, se na jednom konci mostu otřásla země, a most se jedním koncem propadl hlouběji, a celá jeho struktura se zkroutila jako… jako páska. Z mostu popadalo spousta kamenných bloků, a přihlížející čumilové (jak je na Ravnice obvyklé) nadšeně čekali, připravení jásat, až se celá stavba zřítí.

Ale most, ačkoli je to neuvěřitelné, vydržel. Když bylo jasné, že nespadne, čumilové se rozmrzele rozešli, Senát na most nechal připevnit cedulku se zákazem vstupu, a tím celou záležitost uzavřel. O desítky let později most stále stojí, nakloněný asi o deset stupňů vpravo, s chybějícími kusy zdiva na obou koncích, jako kdyby ho okousali nějací obři. Zbylá vozovka na mostě byla příliš úzká, než aby po ní mohly jezdit povozy, a vždycky tu byla možnost, že zrovna vy nebo váš vozík bude přesně to sté nic, co umořilo osla, a tak se rozumní lidé mostu vyhýbali. Což ho, pochopitelně, činilo příhodným místem na tajné schůzky.

A pro Golgari je to obzvlášť vhodné. Vědělo se, že hlubiny Pukliny jsou propojeny s golgarijským Podměstím. Místní děti tu měly vlastní zkoušku odvahy, zvanou „pršet na Golgari“, což, jak jistě čtenář uhodne, znamenalo dojít až do středu mostu, kde byl nejvíce zkroucený, a načůrat dolů. Ral se zarazil u paty mostu a obhlédl dlouhou stavbu z kamení, co držela pohromadě jen trochou malty a nejspíš ohromnou silou zvyku. Bláznův most, vskutku.

„Tak pohni!“ křikla Hekara a vběhla na most. „Nechcem přijít pozdě, ne?“

Ral pokrčil rameny. Jestli tu stojí tak dlouho, tak snad pár hodin ještě vydrží. Vykročil na nahnutý most, nakláněje se vlevo, aby vyrovnal úhel, a pod nohama doslova cítil zející propast. Pokusil se ten pocit ignorovat. I když mostu chybělo zdivo, pořád byl dost široký. Prostě to jen vypadá, jako bys měl každou chvíli spadnout.

Hekara asi sto kroků před ním zpomalila, a když se Ral přiblížil, rozeznal, že v dešti čekají další dvě postavy. Jedna byla lidská, schoulená pod těžkým pláštěm, druhá byla šestinohá, velikosti menšího poníka, pokrytá chitinovým krunýřem. Vypadala nezdravě, bledě, a navzdory své mohutnosti se choulila za druhou postavou, jako by u ní hledala ochranu.

Ral došel Hekaru, která fascinovaně zírala na bledou, hmyzí kraulí postavu. Mávl rukou, a rozšířil dešťopudné kouzlo i na oba golgarijské vyslance. Zahalená lidská postava se napřímila a sňala kápi. Měla ostré rysy, jasně žluté oči, a na hlavě místo vlasů dlouhé černé prameny, svíjející se jako hadi. Na sobě měla těsnou koženou zbroj a u pasu šavli.

Hekara hvízdla. „Páni. No to zírám.“

Ral po ní střelil pohledem. „Gorgona?“

„Jo.“ vydechla nadšeně se zdviženým obočím. „Ty kroutící vlasy. Jenom je pohladit, žejo?“

„Víš, že gorgony mají ve zvyku zkamenět milence, co se jim omrzí?“

„V pohodě. Aspoň bych zůstala ve střehu, žejo? Super.“

„Hlavně prosím mlč, ano?“ řekl ještě Ral, když Vraska vykročila k nim.

„Mistře Zareku,“ oslovila ho, překvapivě příjemným hlasem. „Obávám se, že vaši společnici neznám.“

„Královno Vrasko,“ odpověděl Ral. „To je Hekara z Rakdosu.“

„Moc mě těší,“ uklonila se Hekara.

„Stačí Vraska,“ řekla gorgona. „Královna je trochu strojené.“ Ukázala na svého hmyzího společníka. „To je Xeddick, můj rádce.“

„Byl jsem překvapen vaším… poslem,“ začal Ral. „Jak jsem se domníval, tak naše předchozí pokusy o kontakt byly odmítnuty.“

Vraska se pousmála, odhalujíc tak ostré zuby. „Obávám se, že nemám příliš v lásce azorijské posly.“

„To chápu.“

„Nechápete vůbec nic,“ vyštěkla Vraska, ale pak se zarazila a uklidnila se. „Omlouvám se. Nedávno jsem zažila něco co mě učinilo… nejistější.“

„Proč jste se chtěla setkat zde?“ zeptal se Ral. „Jestli se chcete zúčastnit schůze, stačilo poslat zprávu.“

„Věřil byste mi, kdybych se na schůzi objevila?“

„Nejspíš ne. Můj spolupracovník si myslí, že pracujete pro Bolase.“

„Váš spolupracovník je velice vnímavý,“ odpověděla.

Ral zdvihl obočí. „Prosím?“

„Já pracuji… pracovala jsem… pro draka.“

„Chápu.“ Ral si protáhl prsty, a cítil, jak se mezi nimi shromažďuje energie. Akumulátor měl na zádech, plně nabitý, a jeho chrániče byly v bezpečí pod kabátem. „V tom případě se vás musím zeptat na vaše úmysly.“

Vraska se opět usmála, a náhle vypadala nervózně. „Obávám se, že se nedávno drasticky změnily. Je to dlouhý a složitý příběh.“

„Poslouchám.“

„Jak dobře znáte Jace?“

Beleren. Ral zaskřípal zuby. I když tu není, musí být pořád ve středu dění. Chvíli mlčel, než odpověděl. „Docela dobře.“

„Setkala jsem se s ním na sféře Ixalan. Tam jsme se… spřátelili, dá-li se to tak říct. Pracovala jsem tam pro draka, ale zjistila jsem, že… Já…“ potřásla hlavou. „Asi to nepochopíte.“

„Co tam Beleren dělal? Je Živoucí Guildpact. Má být tady a pomáhat nám přesně s tímhle problémem.“

„Většinu z těch událostí nevím. Ale společně s Jacem jsme zjistili, že konečným cílem Nicola Bolase je přijít sem, na Ravnicu, a dobýt ji. Má za sebou ohromnou armádu nemrtvých bojovníků.“

„Tak to je novinka,“ zamumlal Ral. „Jestli jste pro něj pracovala—“

„Slíbil mi vládu nad Golgari,“ řekla Vraska. „Ale neřekl mi, že chce Ravnicu rozdrtit pod svýma nohama. Jace mi pomohl obrátit se proti němu.“

„Tak proč jste odmítla naše pozvání?“

„Protože jsem se setkala s Bolasem předtím, než jsem se vrátila na Ravnicu. Pokud bych ho chtěla zradit, přečetl by mi to v mysli. Tak jsem Jacovi dovolila, aby mě… změnil vzpomínky. Původní plán byl, že mi vzpomínky vrátí on sám, ale můj přítel Xeddick to dokázal také.“

To je pravda, ozval se v Ralově mysli hlas. Dokázal jsem uvolnit Jacovo blokovací kouzlo. Je to opravdu mistr myšlenkové magie, mnohem schopnější než já, ale myšlenky byly uzamčené s tím, že se předpokládalo jejich odemknutí, takže to bylo snazší.

„Jej,“ poškrábala se Hekara na spánku. „To lechtá.“

„Takže to mám chápat tak,“ řekl Ral, „že jste se sem vrátila s touhou pomáhat drakovi, pan se tenhle brouk prohrabal ve vaší hlavě, a vy jste změnila názor?“

„Chápu, že to zní nepravděpodobně.“

Všechno, v čem je zapletený Beleren, zní nepravděpodobně,“ řekl Ral. „Na druhou stranu je to až příliš příhodné. Jak vám můžu věřit?“

Vraska dlouho mlčela.

„Nevím,“ přiznala nakonec. „Ptala jsem se na to sama sebe, už mnohokrát. To proto jsem se přinutila být k vám… upřímná. Ale chápu, že vaši důvěru nemohu získat snadno.“ Potřásla hlavou. „Jediné, co vám teď mohu říct, je to, že si přeji Bolase porazit a ochránit svůj lid.“

„Super!“ vyhrkla Hekara. „Takže budem kámoši.“

„Kámoši?“ vypravila ze sebe Vraska tázavě.

„Hekaro,“ napomenul ji Ral. „Pozorovat.“

„No jo,“ broukla Hekara.

Ral se obrátil k Vrasce. „Budu to muset zvážit. Pokud se Golgari účastní schůze, bude to dobrý začátek. Ale…“

„Chápu.“ Vraska si frustrovaně povzdechla. „Pokud vám mohu nějak pomoci, jakkoli, řekněte. Chtěla bych svou důvěryhodnost… prokázat.“

Ral přikývl. „Zůstaneme ve spojení.“

„Jak si přejete.“ Gorgona pokynula Xeddickovi, a oba se otočili a zmizeli ve tmě.

„Brzy nashle!“ houkla za nimi Hekara. Na Ralův šokovaný pohled jen pokrčila rameny. „No co? Líbí se mi. A ten brouk je mazlík.“

Ral musel přiznat, že na něj Vraska udělala dojem. Ale to může jen znamenat, že je dobrá lhářka. Tak co teď s tím?

 

 

Odpověď na tu otázku se vynořila, jakmile se vrátili z mostu do ulic. Pod okapem blízké hospody čekal posel v červeném plášti, a rozeběhl se k nim, jakmile sestoupili z Bláznova mostu.

„Řekli mi, že budete tady, pane, a tak jsem tu počkal.“ Mladík se uklonil a podal Ralovi složený dopis. „Byla to čest, pane. Prý je to naléhavé.“

Ral dopis rozevřel. Tentokrát na něm nebyla žádná kouzelná pečeť, jen několik řádek napsaných bolestně povědomým písmem.

Rale –

Musím s tebou mluvit co nejdřív. Gildovní záležitost. Čekám u nás.

Tomik

Ral dopis složil, dal si ho do kapsy, a obrátil se na Hekaru.

„Vrať se do Nivixu. Musím si něco zařídit.“

„Ale?“ Nakroutila se. „Myslela sem, že pozoruju!“

„Tohle je osobní.“

„Tos říkal už ráno!“

„Hekaro, jdi.“

Nakonec nasupeně kývla. „Ale vopovaž se jít se někam bavit beze mě.“

„Slibuji.“

Od Pukliny to do jejich bytu bylo dost daleko, tak si Ral stopnul drožku taženou statným kentaurem, a usadil se na sedátku, zatímco kentaur zrychlil do cvalu. Během cesty dobrácky pokřikoval nadávky po ostatních drožkářích a občasných pozdních chodcích, pletoucích se mu do cesty, ale Ral to nevnímal. Byl v myšlenkách úplně mimo.

Gildovní záležitost. Jak to myslel? Mohl to být žert, ale Tomik takový není. Bojí se o mě? Je naštvaný, že jsem poslední dobu měl málo času? Organizace schůze byla dost náročná. Ale to by přece Tomik pochopil. Není to přece jako by Ral na pár dní úplně zmizel.

Cesta trvala zdánlivě věčnost. Když konečně dorazili, Ral kentaurovi hodil hrst mincí a vyběhl po schodech, bera je po dvou. Přede dveřmi se na chvíli zastavil, aby se uklidnil, a rukou si prohrábl vlasy, které se poslušně zježily.

Dveře byly odemčené. Ral je otevřel a spatřil Tomika, nervózně přecházejícího před pohovkou. Sundal si brýle, očistil je, nasadil, a za chvíli znovu. Něco se muselo stát.

„Tomiku?“

Tomik ztuhl, jako myš, když spatří kočku. Ral zabouchl dveře a rozeběhl se k němu.

„Tomiku, co se u Krokta stalo?“ Chtěl mu položit ruku na rameno, ale Tomik se odtáhl. „Jsi v pořádku.“

„Jsem.“ Tomik si sáhl na brýle, ale pak si to rozmyslel a dal ruce do kapes.

„Stalo se něco?“ Gildovní záležitost. „Byl jsem teď mimo, jestli je něco nového.“

„Nic se nestalo. Zatím… Já…“ potřásl hlavou. „Já mám strach.“

„Proč?“ Ral se snažil pohlédnout mu do očí.

„Je to—“ Tomik se zhluboka nadechl, napřímil se, a pohlédl Ralovi zpříma do očí. „Tohle. My dva. Náš vztah.“

A sakra. Ral cítil, jak je napnutý. „Co konkrétně?“

„Je to… dobré.“ Tomikovi se roztřásla brada. „Moc. Myslím…“ opět potřásl hlavou. „Je to pro mě nejdůležitější věc v životě, a bojím se, že to teď všechno pokazím.“

„Ty, že to pokazíš?“ zeptal se Ral.

Tomik tiše přikývl.

„Protože se mnou chceš mluvit o gildovních záležitostech?“

Další přikývnutí

Och Tomiku. Ral cítil, jak se mu v hrudi něco uvolnilo. Přikročil blíž, a tentokrát se Tomik nechal obejmout. Ral cítil, jak je nervózní a napnutý.

„Bude to dobré,“ řekl tiše Ral. „Nic nepokazíš.“

„Ještě nevíš, co se chystám říct,“ zašeptal Tomik.

„Na tom nesejde. Vím, kdo jsi.“ Ral Tomika políbil. „Žádné gildovní záležitosti bylo dobré pravidlo. Pro začátek. Možná, že ho už nepotřebujeme. Věřím ti.“

„Já…“ Tomik těžce polkl, a znovu Rala políbil. Na chvíli tak zůstali, tvář na tváři. „Díky.“

„Tak to pověz,“ řekl Ral.

„Potřebuji tvou pomoc,“ řekl Tomik. „Nebo spíš Teysa. Pokud se nic nezmění, zhasnou ji.“

„Dobrá,“ řekl Ral. „Co mám udělat?“

„Potřebujeme, abys zaútočil na Orzhovu.“

Ral zvedl obočí. „Možná bys to mohl trochu rozvinout.“

 

 

„Teysa je zavřená v cele už měsíce,“ řekl Tomik. Už byl trochu klidnější, a seděli s Ralem na pohovce a popíjeli čaj ze stejných šálků. „Snažila se ovlivnit Radu duchů, a ti s ní ztratili trpělivost.“

„A ty myslíš, že ji chtějí zabít?“

„Hůř,“ řekl Tomik nešťastně. „Zhasnout. Zabít ji uvnitř magické ochrany, která zabrání, aby se vrátila jako duch. Pro člena rodiny Karlovů je to ten nejtěžší trest.“

Bylo zvláštní uvědomit si, že v některých rodinách je považované za trest se jako zlovolný duch nevrátit, ale Ral jen přikývl. „A ta nájemná vražedkyně?“

„Kaya. Teysa se s ní seznámila díky společnému příteli. Má schopnost zabíjet duchy. Ale katakomby pod Orzhovou jsou příliš dobře střežené. Potřebujeme něco, co by strážné duchy odlákalo pryč, a zároveň to udělat tak, aby to nevypadalo, jako že je to Teysina práce.“ Tomik pohlédl na Rala. „Vím, že Orzhov odmítl tvou pozvánku na gildovní schůzi.“

„Jak je možné, že celá Ravnica ví o mých záležitostech?“ zamumlal Ral. „Nemusíš odpovídat. Ano. Odmítli každou žádost o spolupráci. Nejen ode mne a Isperie, ale dokonce i od Niv-Mizzeta.“

„Jestli Kaya uspěje, Teysa zdědí vedení gildy. Mám ti vyřídit, že závazně prohlašuje, že ona se schůze zúčastní, pokud jí pomůžeme.“ Tomik vypadal nervózně. „Vypadá to jako dobrý obchod pro vás oba. Nepřišel bych tě prosit o pomoc, kdybych si nemyslel, že—“

„Já vím, Tomiku,“ řekl Ral. „Je to v pořádku. Opravdu.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“

Tomikovo napětí rázem zmizelo, takže se sesul do pohovky. „To je… lepší, než jsem čekal.“

„Ovšem,“ pokračoval Ral, „nebude to snadné.“

„Proč? Myslíš, že to Niv-Mizzet nedovolí?“

„Ne, tomu to vadit nebude. Ale na to, abychom v katedrále způsobili povyk, potřebujeme dost velkou sílu.“

„Já myslel, že jsi v gildě dost vysoko.“

„To jsem,“ ušklíbl se Ral. „Ale něco utajit před Orzhovem je téměř nemožné, pokud se o tom dozví spousta lidí. Určitě se o tom dozví a budou připraveni. A i kdybychom uspěli, bude to znamenat gildovní válku, a to je to poslední, co teď potřebujeme.“

„Sakra,“ zaklel Tomik. „Máš pravdu.“

„Ale nějaká pomoc mě snad napadne,“ řekl Ral a stiskl mu ruku.

„Prosím tě, hlavně nezaútoč na katedrálu sám,“ řekl Tomik.

„Myslím, že by do toho Hekara šla se mnou,“ znovu se vesele ušklíbl Ral. Přemýšlel.

„Kdo je Hekara?“

„Musím vás představit. Bude se ti líbit. Možná.“

Problémem je byrokracie. Jedna věc by byla, kdyby Ral sebral malý tým a zaútočil. Ale i Izzet, i když to rozhodně nebyl Azorius, měl svou hierarchii, schůze, a komise. I když by vše schválil sám Niv-Mizzet, každý Ralův rozkaz by byl sdělen stovkou kanálů spoustě podřízených, a šance, že by se o tom doslechl Orzhov — jehož špionážní síť byla druhá nejlepší po Dimiru — byla obrovská.

Kdyby tu byla možnost nějaké jiné síly…

A v tu chvíli přišla spásná myšlenka.

„Tomiku,“ řekl Ral. „Můžeš uspořádat schůzku s Kayou? Mám nápad.“

 

 

Vraska běžela stíny.

Obyvatelé ravnického povrchu jen málokdy zvedli hlavu k obloze. Vraska využívala střechy Desátého okrsku jako užitečné stezky od doby, co pracovala jako nájemný vrah. Stíny a její rychlost ji dokázaly ochránit před bedlivým zrakem boroských vzdušných stráží. Teď, spolu s azorijskými thoptérami, to bylo o dost těžší, ale na druhou stranu se thoptéry zdržovaly většinou v okolí Nového Prahvu, a v podzimních deštích byly o dost nespolehlivější. Vraska odedávna milovala podzimní deště. Dovedly vás mnohem lépe ukrýt.

Její mysl ještě pořád neklidně vířila z toho, jak jí Xeddick uvolnil vzpomínky. Když běžela po střechách, oblečená ve vrahovských černých šatech s kápí, připadala si jako kdysi. Sledovat svou kořist přes celé město, čekat na vhodnou příležitost k úderu, a získat tak do sbírky další trofej. Tehdy zabíjela bez milosti a svědomí — azoriany, nepřátele golgarijské gildy, každého, kdo jí stál v cestě.

Ale zároveň vzpomínala na jasné sluneční světlo na palubě Bojovné. Na posádku, sebranku těch největších vyvrhelů, ale oddanou a věrnou. Tam se nemusela skrývat před světem ani temnotou, ani kápí. Tam byla sama sebou. A když se k ní přidal Jace—

Při myšlence na Jace téměř při doskoku minula úchyt na další střeše. Vraska zuřivě vzpomínku zaplašila a soustředila se na současný problém.

Nebyla jediná, kdo tyhle stezky využívala. Zloději, agenti, vrahové, ti všichni znali „vzdušné cesty“ Desátého okrsku. Vraska jich cestou několik potkala, pohybovali se stejně rychle a obratně jako ona. Ti všichni tvořili společně, bez ohledu na gildy, jakési nepsané bratrstvo. Sice se starali sami o sebe, ale ne vždy. Ovšem dnes bylo něco v nepořádku. Vraska už potkala dvě mrtvá těla, obě v šatech dimirských myšlenkových mágů, ležící v kalužích vlastní krve tak, aby je ráno snadno objevili. Někdo chce očividně zanechat jasný vzkaz. Nevěděla kdo a proč, ale rozhodně se držela dál.

Když dorazila k budově, kterou jí Ral popsal, spatřila ho stojícího nahoře u schodišťové šachty, s mdle svítící lucernou u nohou. Spolu s ním tam byla ta Rakdosova vyslankyně, Hekara, kterou Vraska potkala na Bláznově mostě. Vraska se ještě nerozhodla, jestli je to děvče blázen, nebo si na něj jen hraje; vzhledem k nepředvídatelnosti démona Rakdose mohla být klidně pravda obojí. Vraska vystoupila ze stínů dostatečně daleko od nich, aby je nevyděsila, a uklonila se jim.

„Zareku,“ řekla. „Hekaro. Doufám, že chápete, co jsem cestou sem riskovala.“ Většina obyvatel na gorgony nereagovalo zrovna přívětivě.

„Chápu,“ řekl Ral. „A děkuji.“

„Takže?“ založila si Vraska ruce. „Řekl jste, že pro mě máte nabídku, jak si vysloužit vaši důvěru. Ve jménu zničení Bolase jsem ochotná ji přijmout. Co potřebujete?“

„Chvíli počkejte. Čekáme ještě na někoho.“

Stěna vedle Rala fialově zazářila, a vynořila se z ní mladá žena, jako kdyby to byla jen nehmotná mlha. Měla hnědou kůži a tmavé, kudrnaté vlasy. Na sobě měla kožené oblečení vhodné pro zloděje, a na předloktích uložené dvě dýky. Vytáhla se nahoru, vyskočila na nohy, a zvědavě si každého prohlédla.

„Musíte být Kaya,“ řekl Ral. „Já jsem Ral Zarek.“

„To jsem poznala,“ řekla Kaya. „Tomik vaše vlasy popsal dokonale.“

Ral si prohrábl vlasy rukou s elektrickým zapraskáním a zazubil se. „To je Hekara, Rakdosova vyslankyně.“

„Těší mě,“ uklonila se Hekara se zazvoněním rolniček. „To s tou střechou bylo dobrý.“

„A to,“ pokračoval Ral, „je Vraska, královna Golgari.“

Kaya si ji prohlédla od hlavy k patě. „Podle mých zkušeností takhle královny nevypadají, ale budiž.“

Vraska shodila kápi, odhalila své svíjející se prameny, a sledovala s uspokojením Kayiny vytřeštěné oči.

„Nejsem obyčejná královna,“ vysvětlila. „Takže teď jsme všichni, Zareku. Tak o co jde?“

„Nevím, jak jste obeznámeni se současnou situací v Ozhovu,“ začal Ral. „Teysa, dědička rodu Karlov, je uvězněna a hrozí jí smrt. Je ochotná s námi spolupracovat, ale současné vedení gildy ne.“

„Pak je hádám na čase změnit vedení,“ řekla Vraska.

„Jistě.“ Ral kývl na Kayu. „V čele Orzhovu stojí Rada duchů.“

„A já jsem duchovrah,“ řekla Kaya. „Jak příhodné.“

„Já myslela, že duchovrah je někdo, kdo vraždí tiše jako duch,“ ozvala se Hekara. „Ne ten, kdo vraždí duchy.“

„Můžu být obojí,“ řekla Kaya. „Nebo by to pak byl ducho-duchovrah?“

„Nebo vraho-duchovrah!“ řekla nadšeně Hekara. „Nebo—“

„Prosím, nepovzbuzujte ji,“ řekl Ral. „Hlavní je, že Kaya je ochotná vyřešit situaci k naší spokojenosti.“

„Takže kde je problém?“ zeptala se Vraska.

„Katakomby jsou příliš střežené,“ přiznala Kaya. „I pro někoho, kdo umí procházet zdí.“

„Potřebujeme odvést pozornost,“ řekl Ral. „Útok na katedrálu by byl ideální.“

„A svoje lidi nemůžete využít, protože by se to Orzhov dozvěděl,“ řekla Vraska, které všechno došlo. „Takže chcete, abych přivedla svoje.“

„Ano,“ zamračil se Ral. „Říkala jste, že jste ochotná prokázat svou důvěryhodnost.“

„To jsem,“ řekla Vraska. „A mohu vám zaručit, že mezi mými lidmi Orzhov špehy rozhodně nemá. V Podměstí je zlato bezcenné.“

Ral zamrkal. „Takže… ano?“

„Samozřejmě.“ Vraska pokrčila rameny. „Máte pravdu. Je to nejvhodnější postup.“

„Kolik času potřebujete?“

„Den,“ řekla Vraska.

„Takže zítra,“ řekla Kaya, a pohlédla na Vrasku. „Těším se na spolupráci.“

„Já rovněž,“ odpověděla Vraska.

„Takže kámoši!“ zavýskla Hekara s širokým úsměvem.

Ral přikročil k Vrasce. „Můžu na slovíčko?“

Poodešli pár kroků. Vraska si Rala zvědavě prohlédla. Většina lidí se bála gorgonám pohlédnout zblízka do očí, ale jestli měl Ral strach, nebylo to poznat.

„Musím se zeptat,“ řekl Ral. „Opravdu, to všechno jen tak?“

„Řekla jsem vám, že udělám cokoliv, abych se prokázala.“

„Proč?“

„Protože teď, když jsem královna, nechci, aby Bolas Golgari zničil.“

A protože se Jace vrátí, přidal se zrádně její vnitřní hlas. A já se nesmím stydět podívat se mu do očí.

Ral nevypadal, že jí věří, což chápala. Byla si jistá, že kdyby potkala své dřívější já, nevěřila by ani sama sobě.

Ale lidé se mění. A změnit se mohou i gorgony. Jednou, i tady na Ravnice, se snad Vraska bude moci procházet ve dne, a se vztyčenou hlavou.

>>> Kapitola 7 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď