Před bouří, kapitola 5

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Ral s Hekarou jdou na schůzku do Selesnye, a Tomik také promýšlí plán. Překlad páté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 5

Django Wexler

<<< Kapitola 4 <<<

Ral Zarek domácí mazlíčky nikdy moc nemusel.

Kdysi si s Eliasem pořídili štěňátko. Krátce poté, co Ral začal pracovat pro Bolase, a Eliasova kariéra začala (pod utajenou Bolasovou patronací) stoupat. Vzhledem k vyšším Ralovým příjmům si mohli dovolit odstěhovat se do bytu, který se nerozpadal, a Elias trval na tom, že musí mít psa. Tehdy to u spisovatelů patřilo k dobrému bontonu, a Ral by stejně Eliasovi nedokázal nic odepřít.

Dopadlo to ovšem tak, že o štěně se staral on. Krmil je, uklízel po něm, a hlavně je venčil, protože k tomu se Elias naprosto nehodil. Od té doby uplynulo už dost let, víc, než si Ral dokázal připustit, ale pořád si pamatoval, jak se cítil, když se s rozpustilým a škubajícím štěnětem na vodítku snažil zachovat si alespoň minimální důstojnost.

Důvod, proč se o tom zmiňujeme, je ten, že chodit po městě s Hekarou bylo znepokojivě podobné. I když ji neměl na vodítku, musel Ral čekat, kdykoli se někde zakoukala, což bylo pořád. Mířili k Vitu-Ghazi, Světostromu, středobodu síly a moci Selesnye, a právě procházeli soustavou visutých chodníků zvanou Velká cesta. O svátcích by tu byli shromáždění věřící, ale dnes to tu sloužilo jako improvizované tržiště, kde se mohli selesnyjští setkávat s ostatními obyvateli a prodávat tu své zboží. Muži a ženy klečeli na dekách a pláštích, okolo sebe rozložené výrobky. Hekara se zastavovala snad každých deset kroků, kdykoli si všimla nějakého podivného ovoce nebo koření.

Možná jsem jí měl to vodítko dát. Rakdoští kultisté nosili i horší věci. A i když na štěně nakonec Elias zapomněl, a to uteklo, řekněme, za lepším, a Ral si tehdy oddychl, teď u Hekary si to nemohl dovolit.

„Číhej na tyhle,“ řekla mu, když k ní došel, a ukázala na košík neobvykle vytvarovaných dýní. „Když je rozkrájíš a vopepříš, a přidáš pár dalších věcí, mňam!“ Pak se otočila k němu a zazubila se. „Taky jsem s ní jednou vodkrouhla chlapa. Když jí utrhneš u stopky, můžeš jí narvat přesně do—“

„Hekaro,“ vzdychl Ral. „Čekají na mě.“

„Jasně.“ Hekara zamávala šokované selesnyjské prodavačce dýní, která očividně začala pohlížet na své zboží v úplně jiném světle. „Jo. Jdeme!“

Vykročili k Vitu-Ghazi. Obří strom se nad nimi tyčil, byl stejně vysoký jako budovy Nového Prahvu. K jeho ohromnému, pokroucenému kmeni byly přichyceny domy a domky vytvořené z živého dřeva, propojené složitou sítí visutých můstků a žebříků. Uvnitř kmene, jak Ral věděl, byla katedrála, s jejíž velikostí a majestátností by si nezadala ani ta nejvelkolepější orzhovská. Nespadla tu ani kapka — listoví Vitu-Ghazi vše chránilo před deštěm. Ovšem bylo slyšet, jak proudy vody stékají pečlivě vydlabanými a udržovanými žlaby.

„Hekara a Ral,“ prozpěvovala si Hekara. „Parťáci! Společníci! Kámoši—“

„Hekaro.“

„Co?“

„Nejsme parťáci.“ Ral pomalu vydechl. „Já dělám svou práci, a ty mě pozoruješ. Až budeme uvnitř, tak prosím jen pozoruj. Nezapojuj se.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím, abys byla zticha.“

Po pár krocích Ral zariskoval a ohlédl se přes rameno. Hekara šla za ním, oči zoufale vykulené. Uvědomil si, že to štěně se tehdy tvářilo naprosto stejně. Obvykle když načůralo někam, kam nemělo, a Ral ho zkoušel potrestat.

Věděl jsem, že je to špatný nápad.

„Hele,“ řekla Hekara po chvíli.

„Co zas?“ zavrčel Ral.

„Eště nejsme vevnitř, takže se můžu zapojit?“

„Když musíš.“

„Někdo nás sleduje.“

Ral se ohlédl znovu.

„Žena ve tmavým plášti,“ řekla Hekara. „Teď je daleko, ale je za náma vod tý doby, co sme se dostali na Velkou cestu.“ Tvář se jí rozzářila. „Mám ji vodkrouhnout?“

„Ne.“ Ral spatřil postavu v černém, a kývl na ni. Lavinie. „Promluvím s ní. Zůstaň tu.“

„Neměla bych—“

„Zůstaň.“

Hekara si povzdechla a odkráčela k prodejcům na okraji cesty. Ral se otočil a došel k Lavinii, která stála se založenýma rukama. Pod pláštěm se jí zaleskla ocel.

„Myslel jsem, že jste nechtěla, aby vás se mnou viděli,“ řekl jí Ral.

„Nedáváte mi moc na vybranou,“ odpověděla. „Musela jsem zajistit, abych byla jediná, kdo vás sleduje.“

„A?“

„V tuhle chvíli je to v pořádku. Selesnye je kupodivu dost schopná, co se týče vnějších hrozeb.“ Pohlédla na Hekaru. „Kdo je vaše společnice?“

Ral se ušklíbl. „Rakdosova vyslankyně. Ten starý démon trval na tom, že mě bude sledovat, jestli proti němu něco nechystáme.“

„To je mu podobné,“ pousmála se Lavinie. „Máte větší úspěch, než jsem čekala.“

„Zatím.“ Ral kývl ke Světostromu. „Uvidíme, co teď.“

„Chtěla jsem vás varovat. Bolasovi lidé v Selesnyi něco plánují.“

„Co znamená ‚něco‘?“

„Nevím. Zachytila jsem jen část jejich komunikace. Ale zcela určitě se má něco stát. A to tady a brzy. Nejspíš načasované tak, aby to souviselo s vaší návštěvou.“

„Nádhera. Takže musím být opatrný, ale nemůžete mi říct, co mě čeká.“

„Vítejte v mém světě,“ řekla Lavinie. „Oni jsou chytří, odhodlaní, a velice dobře placení. Dělám, co můžu.“

Únavu měla vyrytou ve tváři, a pod očima tmavé kruhy. Ral pocítil neočekávaný záchvěv sympatie. Vždycky si myslel, že Lavinie je neúnavná vykonavatelka spravedlnosti, nezlomný pilíř Azoriusu, ale teď pracovala mimo svou gildu a proti mnohem nebezpečnějšímu protivníkovi.

„Dobře,“ řekl mírnějším tónem. „Také udělám, co budu moci. A i vy buďte opatrná.“

„Samozřejmě.“ Přitáhla si plášť.

„Vlastně,“ řekl. „Chtěl jsem se vás zeptat.“

„Na co?“

„Na Vrasku,“ řekl. „Novou královnu Golgari. Co o ní víte?“

„Jednou se snažila zabít Belerena. Nic jiného mě teď nenapadá. Proč?“

„Chce se sejít,“ řekl Ral. „Potřebuji vědět její současné postavení v gildě.“

„Pokusím se zjistit, co se dá,“ řekla Lavinie. „Ale nic neslibuji.“

„Jistě,“ přikývl Ral. „A díky za varování.“

Lavinie se otočila a zmizela v davu. Vpředu se Hekara zrovna začala hádat s malou elfkou ohledně křehkého skleněného ornamentu, který rakdoská vyslankyně očividně rozbila jen nešťastnou náhodou. Ral protočil oči a povzdechl si.

 

 

Kentauřice, oděná v ohebné dřevěné zbroji, přivítala Rala s Hekarou u vchodu a doprovodila je od katedrály k menším budovám. Po cestách se pohybovala snadno, visutá schodiště měla nízké stupně; očividně byla navržená tak, aby vyhovovala i její rase.

„Neptej se,“ řekl Hekaře Ral, když viděl, jak na kentauřici zírá.

„Proč?“

„Protože zeptat se kentaura, jestli se na něm můžeš projet, je nejlepší způsob, jak přijít ke kopanci do hlavy,“ řekl tiše Ral. „Věř mi.“

„Jo? Tak to dík za radu.“ Hekara se zvědavě rozhlédla. „Je to tu samej meč, co?“

„Mmm,“ zamumlal Ral.

Všiml si toho i on. Všude bylo plno vojáků v zelenohnědé zbroji, většinou lidí a elfů, ale i kentaurů a loxodonů. Při svých několika minulých návštěvách tu takové zabezpečení nebylo. Možná, že taky tuší to, o čem se doslechla Lavinie.

Emmara Tandris na ně čekala před několikapatrovou budovou, postavenou okolo ohromné větve. Byla vysoká, štíhlá, s hřívou zlatých vlasů. Na sobě měla zářivě zelené šaty, které zdánlivě splývaly se zeleným pozadím listoví Světostromu. Hekara uznale zdvihla obočí.

„Nezapomeň,“ zasyčel Ral. „Pozorovat.“

„Jasně.“

Emmaru obklopoval oddíl vojáků, v čele se zachmuřeným seržantem. Všichni měli zbraně v pohotovosti. Přikročila k Ralovi a uklonila se. Ral jí oplatil stejnou zdvořilostí. S Emmarou se nesetkal od toho debaklu v Bludišti, a i když oni dva nebyli přímo nepřátelé, ona sama se přátelila s Belerenem a Ral pochyboval, že by na ni mohl udělat dobrý dojem.

„Mistře Zareku,“ řekla melodickým hlasem. „Děkuji, že jste souhlasil se setkáním. Musíte být velmi zaměstnaný.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Ral. „Doufám, že se společně shodneme, a vaše gilda se bude moci zúčastnit schůze.“

„Také v to doufám,“ řekla Emmara, a Ral zachytil v jejím hlase podtón frustrace. „Ale pojďme dovnitř.“

Seržant předstoupil a odkašlal si. „Musíte nám odevzdat své zbraně, pane.“

Ral pohlédl na Emmaru a pak pokrčil rameny. Odepnul si přezky na popruzích a podal chrániče a akumulátor jednomu z vojáků.

„Je to poslední model,“ řekl mu. „Buďte opatrní.“

„Vašim věcičkám se nic nestane,“ řekl přezíravě seržant.

„To doufám,“ podotkl Ral. „Mají totiž ve zvyku vybuchovat, pokud by se jim něco stalo.“

Seržant a jeho muži si vyměnili starostlivé pohledy, a Ral se snažil zachovat neutrální výraz. Nebyla to pravda, ale Izzet si přece potřebuje zachovat reputaci. Další z vojáků nervózně přistoupil k Hekaře, která ukázala prázdné ruce a roztočila se dokolečka, až jí rolničky zazvonily.

„Nic jinýho kromě mojí maličkosti, jo?“ Zazubila se na něj. „Ale už to je dost nebezpečný.“

Vojáci vypadali spokojeně. Ustoupili stranou, a dovolili Ralovi a Hekaře vejít společně s Emmarou dovnitř. Jako všechny selesnyjské budovy, i tahle vypadala jako živá věc. Zdi a příčky zdánlivě přirozeně rostly z podlahy a stropu. Okna nebyla zasklená, ale krytá listovím. Uprostřed, v místě, kde se protínaly dvě chodby, zurčela tiše fontánka.

„Omlouvám se za to,“ řekla Emmara. Mistr Garo trval na zvýšeném zabezpečení.

„Z jakého důvodu?“ zeptal se Ral.

„Je to… složité.“ Emmara zmlkla, když potkali oddíl vojáků. „Vysvětlím to později.“ Pohlédla na Hekaru. „Kdo je vaše společnice?“

„Och.“ Ral se nadechl. „To je Hekara, Rakdosova vyslankyně. Hekaro, to je Emmara Tandris.“

„Jasný!“ Hekara nadšeně přikývla, a rolničky jemně zazvonily. „Takže si jako hlavní elfka?“

„Ne tak docela,“ pousmála se Emmara. „V Selesnyi nemáme formální hierarchii. Mám sice jistý vliv, ale…“ Opět zmlkla, když je minul loxodon v dlouhé róbě, a ukázala směrem k jedněm dveřím. „Půjdeme.“

Ral odhadoval, že po spirálové chodbě vystoupali asi dvě patra. Vešli do obyčejné místnosti, s křesly spletenými z větví a stolky na tenkých nohách. Jedna dívka tu zrovna uklízela, ale rychle se Emmaře uklonila a vyběhla z místnosti.

„Promiňte,“ řekla Emmara, když osaměli. „Jak jsem řekla, věci jsou… složité.“

„To rozhodně,“ zamumlal Ral. „Nikdy jsem neslyšel, že by v Selesnyi došlo k rozkolu.“

„Současná situace nemá obdoby.“ Emmara jim nabídla křesla. Ral si sedl, ale Hekara přešla k oknu a snažila se rozhrnout větve. Po chvíli pokrčila rameny a sedla si vedla Rala. „Obvykle vůli Mat’Selesnye, Světoduše, tlumočí dryády, a řídí tak naši gildu. A Trostani jsou v jejich čele.“

„Tedy triumvirát, ano?“ zeptal se Ral. „Rada tří dryád, co řídí Selesnyi.“

„Ne tak docela,“ povzdechla si Emmara. „Je dost těžké vysvětlit to lidem zvenčí. Trostani nejsou tři bytosti, ale tři aspekty jedné a té samé bytosti. Je to jediná entita, která plní vůli a prosby Světoduše. Ty tři aspekty jsou Život, Řád, a Soulad. Někdy se stane, že jeden aspekt nesouhlasí s jiným, ale zatím vždy došlo k rychlé shodě.“

„Až doteď?“ hádal Ral.

„Až doteď,“ přiznala smutně Emmara. „Soulad mlčí, a Život a Řád mají protichůdné názory. Dryády jsou paralyzované, a my neznáme vůli Mat’Selesnye. Celá gilda se propadá do chaosu.“

„Och!“ ozvala se Hekara, která už zase stála u okna. „A co takhle dvě z nich zabít? To by mohlo pomoct.“

„Já…“ Emmara pohlédla na Rala, a pak potřásla hlavou. „To by asi nebylo k užitku.“

„Vážně? problémy to vobyčejně vyřeší,“ pokrčila Hekara rameny.

„Takže během téhle patové situace,“ zeptal se Ral, „vládne v Selesnyi kdo?“

„Jak jsem říkala, nikdo nevládne.“ Emmara našpulila rty. „Já mám… jistý vliv. Mnozí z těch, co věří, že by se gilda měla více angažovat v záležitostech Ravnicy, se mnou souhlasí. Ale mistr Garo má také mnoho následovníků, a myslí si, že nejlepší by bylo ustoupit na svá území a úplně se izolovat, dokud problémy nezmizí.“

„Tyhle problémy jen tak nezmizí,“ řekl Ral. „Tentokrát ne. Tentokrát je to Nicol Bolas. Vím, že je těžké pochopit odkud pochází a co to všechno znamená, ale—“

„To, že je sférochodec?“ Emmara vypadala zamyšleně. „Ta myšlenka není tak znepokojující, jak jsem se obávala, že bude. Sférochodec… mně to zní… povědomě?“ Nervózně se pohnula. „Ale Garo si nemyslí, že bychom měli spolupracovat s ostatními gildami, když nám zatím nic nehrozí.“

„Pak musím mluvit s Garem,“ řekl Ral. „A musím ho přesvědčit.“

„Požádala jsem ho, aby přišel na naši schůzku,“ řekla Emmara nešťastně. „Ale odmítl.“

Ral se zamračil. „Ti vojáci jsou jeho?“

„Slouží Konklávě,“ řekla Emmara. „Ale ano, většina jeho příznivců jsou vojáci.“

„Takže on představuje vojenskou sílu?“

„Cože?“ Emmara svraštila obočí, ale pak se rozesmála. „Och, to ne. Garo by se nikdy neodvážil chopit se zbraní. Není špatný, mistře Zareku, prosím, věřte mi. On je jen… opatrnější než bych chtěla, a ve svých názorech je neochvějný.“

Ral pomalu vydechl a snažil se přemoci frustraci. „Dobrá. Co tedy budeme dělat?“

„Doufám, že budu moci promluvit s několika lidmi, co mají jistý vliv. Mohla bych naklonit rovnováhu—“

V tu chvíli se tiše otevřely dveře, a dovnitř vstoupila služebná, co tu předtím poklízela, a nesla tác s konvicí čaje. Emmara vzhlédla.

„To nebylo nutné,“ řekla. „Prosím, nechte nás o samotě.“

„Promiňte, mistryně Emmaro.“ Dívka položila tác na jeden ze stolů. „Nechtěla jsem rušit.“

Emmara odmítavě mávla rukou, a dívka se otočila k odchodu. Otočila—

A sáhla za záda—

Ral se pohnul jako blesk, vyskočil z křesla a skočil k Emmaře. V ruce dívky se objevila dlouhá, tenká dýka, kterou přes hlavu hodila přímo k Emmařině srdci. Ta vše pozorovala s vyděšenýma očima.

Ral ji popadl za pas a strhl dolů. Dýka minula cíl a jen škrábla Emmaru na paži. Emmara dopadla v šoku na zem, Ral se otočil a spatřil, jak dívka útočí další dýkou. Zvedl ruku, mezi prsty se mu zablesklo, a v duchu proklínal seržanta, co mu zabavil akumulátor—

A v tu chvíli se za dívkou vynořila Hekara, tak ladně, jako by se vůbec nepohnula. Vyslankyně zvedla ruku, mezi prsty se zableskla ocel, a Hekara udělala jediný, ladný pohyb. Na dívčině hrdle se objevila rudá čára, dívka se popadla za hrdlo, a snažila se zadržet tryskající krev. Padla na kolena, a pak se zhroutila na zem.

„Super!“ zavýskla Hekara. Vyhodila čepel do vzduchu, a ta zmizela, než dopadla na zem.

 

 

„Emmaro!“ vykřikl Ral.

„Jsem v pořádku,“ procedila Emmara skrz zaťaté zuby. Sedla si a prohlédla svou krvácející ruku. „Není to hluboké.“

„Patřila ta dívka ke Garovým lidem?“

Emmara pohlédla na mrtvou dívku a zavrtěla hlavou. „Říkala jsem vám, Garo by nic takového neudělal. Už mnoho let je čestným ochráncem Konklávy.“

„Hekaro?“ zeptal se Ral. „Můžeš se kouknout, co se venku děje?“

„Rozkaz!“ Hekara přehnaně zasalutovala, odběhla ke dveřím, a vykoukla ven. „Plno vojáků, ale nic nedělaj. Jenom čekaj. Nic víc.“

„Tohle je puč,“ řekl Ral a umlčel Emmařinu námitku. „Možná Garo není tak čestný, jak myslíte, nebo možná tahá za nitky někdo úplně jiný. Na tom ale teď nesejde. Musíme se dostat ven—“

Hekara odskočila ode dveří, které se otevřely. Dovnitř vpadl elfí voják v dřevěné zbroji, a při pohledu na zakrvácenou mrtvou dívku vytřeštil oči. Další dva vojáci běželi za ním, ale Hekara skočila ke dveřím a přibouchla jim je před nosem. Ral se rozeběhl k vojákovi. Ten už sahal po meči, ale Ralův blesk byl rychlejší, vystřelil z jeho ruky a odhodil vojáka na zem. Voják byl otřesený, ale zůstal při vědomí.

Emmara, která se konečně vydrápala na nohy, si rychle ovázala ránu na ruce. Přešla k ležícímu vojákovi a mávla druhou rukou, která zeleně zazářila. Z podlahy vyrašily zelené úponky, které se obtočily okolo elfových zápěstí a kotníků.

„Co se to u Svědoduše děje?“ dožadovala se. „Kdo vás sem poslal? A proč?“

„Já—“ elf zuřivě zavrtěl hlavou. „Vy nejste— řekli nám, že jste—“

„Co vám řekli?“ uhodil na něj Ral, a mezi prsty se mu nebezpečně blýskalo. „A kdo?“

„Mistr Garo řekl, že mistryně Emmara byla zavražděna!“ vypravil ze sebe elf, a pohlédl na Rala. „Zavražděna, hmm, vámi, mistře Zareku.“

„Já očividně zavražděna nebyla,“ mnula si Emmara zraněnou ruku, „ačkoliv k tomu mnoho nezbývalo. Kde je Garo?“

„Nahoře, v místnosti rady.“

Emmara vstala. „Půjdu za ním.“

„Nebuďte blázen,“ popadl ji Ral za zdravou ruku. „Už se vás jednou pokusil zabít. Pokud tam vejdete, zaručuji vám, že už nevyjdete.“

„A pokud uteču?“ zeptala se Emmara. „Co pak? Občanská válka? To nepřipustím.“ Potřásla hlavou, a Ral si všiml, že má v očích slzy. „Utkám se s ním teď, dokud to ještě můžeme zastavit.“

„Hele, Rale?“ ozvala se Hekara.

„Moment,“ zavrčel Ral.

„Jako já vim, že mám jenom pozorovat,“ řekla, „ale tyhle týpci se fakt chtěj dostat dovnitř. Takže jestli nechcete, aby se sem nabourali, mohli byste mi helfnout.“

Ral se otočil. Hekara byla opřená o dveře celou svou vahou, a otřásala se pod opakovanými těžkými údery zvenčí. Její podrážky vyrývaly do dřevěné podlahy šrámy, jak ji postupně zatlačovali dozadu.

„Alespoň,“ zasyčel Ral, „mě vraťte můj akumulátor, než za ním půjdete. Budu vás moci chránit.“

„Dokážu se ochránit sama.“ Emmara rozpažila a pokynula rukama v půlkruhu, dřevo zdí se pohnulo, a plynulým pohybem zabednilo dveře. Hekara ustoupila, vydechla si, a pak na vojáky venku vyplázla jazyk. „Ale vaše pomoc bude vítána. Kancelář ostrahy je v prvním patře.“

„Jak se tam dostaneme?“ zeptal se Ral.

„Voknem?!“ řekla nadšeně Hekara. „Žejo?! Super!“

Emmara kývla. Dalším gestem se větve, kryjící okno, rozestoupily. Rakdoská vyslankyně se šťastně rozeběhla, udělala přemet, a se zazvoněním rolniček vyskočila ven.

„Já… chtěla jsem vám vytvořit nějaké úchyty,“ pohlédla Emmara za ní.

„Bude v pořádku.“ Ral vykoukl ven. Budova byla třípodlažní, a pod ní to k ulicím města ještě byly stovky stop plné větvoví. „Ale já vaši nabídku přijímám.“

 

 

Naštěstí bylo dřevo Světostromu, alespoň v rukách Emmary, tvárné jako hrnčířská hlína, a tak byl šplh dolů po fasádě relativně snadný. Hekara dokázala odněkud vzít malé čepele, které jí sloužily jako opora. Pokaždé, když je zabodla do kůry stromu, Emmara sebou škubla. Sestoupili okolo oken druhého patra, a zamířili na opačnou stranu od vchodu v přízemí. Pod nimi se to, jak Ral viděl, hemžilo vojáky.

V prvním patře našla Emmara okno, které vedlo do prázdné chodby. Hekara pořád přímo zářila vzrušením.

„Kde je kancelář ostrahy?“ zeptal se Ral.

„Za rohem,“ ukázala Emmara. „Ale budou tam stráže.“

Ral pohlédl na ruce, a ucítil sílu elektřiny. „Dokážu vyřídit jednoho nebo dva. Hekaro?“

„Hmmmm?“ zazubila se. „Můžu helfnout?“

„Kolik těch malých nožíků máš?“ Pak se zamračil. „A kde je vůbec bereš?“

Hekara zamrkala. „Jsem břitvočarodějka. Já ti to neřekla?“

Ukázala prázdnou ruku, mávla s ní, a najednou držela v prstech ostrou čepel ve tvaru diamantu. Další mávnutí, a držela dvě, a pak tři, a čtyři. Rozevřela dlaň, a ocelové čepele zmizely, než dopadly na zem.

„To se hodí,“ zamumlal Ral. Všiml si, že čepele byly ostré na obou stranách, a taky si všiml, že Hekařiny prsty byly plné malých jizviček. Všichni v Rakdosu jsou blázni. „Dobře. Zkus nezabíjet, pokud nebudeš muset. Nevíme, kdo pracuje pro Gara, a kdo jenom dělá svou práci.“

„Chjo,“ povzdechla si Hekara hlasitě. „Kazisvěte.“

„Jdeme.“ Pokynul Emmaře, a všichni tři vyrazili zpoza rohu.

Do kanceláře vedly jediné dveře, hlídané dvěma vojáky. Ral přešel k prvnímu, a než voják stačil vykřiknout varování, udeřil ho dlaní přímo do hrudi. Elektrický šok ho omráčil. Emmara udělala ostré gesto ke druhému, a dřevěná zeď za ním se naklonila a spoutala ruku, která sahala po meči. Ral si nevšímal jeho výkřiků a dveře vykopl.

Uvnitř seděli u stolu další dva vojáci, kteří už sahali po zbraních. Ral vztáhl ruku, ale místo blesku se objevily jen jiskřičky. Zaklel a uskočil, když se po něm voják ohnal. Pak se ozvalo rychlé ťuk ťuk ťuk, jako by někdo klepal na dřevo. Emmara popadla vojáka za zápěstí, a plynulým pohybem ho přehodila přes rameno. Voják odletěl do rohu, a Emmara ho jediným gestem spoutala. Ral vstal a hledal druhého vojáka. Ten stál s vytřeštěnýma očima, přibitý ke stěně. Jedna čepel mu trčela z dlaně, a další dvě měl těsně vedle hlavy.

„Nás si nevšímejte,“ řekla Hekara vesele.

Ral našel akumulátor i chrániče a rychle si je připnul. Okamžitě ucítil úlevu, jako kdyby se po dlouhém běhu napil chladné vody. Cítil, jak se mu zježily vlasy do obvyklého účesu, a mezi mizziovými kontakty na chráničích se zablesklo. Emmara tázavě zdvihla obočí.

„V pořádku,“ řekl Ral. „Teď půjdeme najít Gara.“

V chodbě byli další vojáci, ale Emmara je gestem ruky zadržela dřív, než na ně mohli zaútočit. Vedl je seržant, který Ralovi zabavil akumulátor. Teď zaváhal.

„Nevím, co vám řekli,“ oznámila mu Emmara, „ale došlo ke strašlivému nedorozumění. Jdu nahoru za mistrem Garem.“

„A co oni?“ zeptal se seržant. „Mám rozkaz je zatknout.“

„Za mou vraždu?“ řekla Emmara.

„Já…“ Seržant se zamračil.

„Oni půjdou se mnou. Vy všichni prosím zůstaňte na svých místech.“

Emmara kráčela rychlým krokem, a její šaty za ní dramaticky vlály. Ral si uvědomil, že se usmívá, když se snažil držet s ní krok. Já vždycky dokážu ocenit dobré drama. O dvě patra výš došlo k podobné scéně, a vojáci opět Emmaru poslechli. Možná má pravdu. Možná to byla jen nájemná vražedkyně, a o žádný puč nejde.

V nejvyšším patře vedly dvojité dveře do rozlehlé kruhové místnosti s velkým stolem uprostřed. Na jednom konci byla hromada map, a u nich stáli muž a žena. Muž měl na sobě dřevěnou zbroj, mnohem zdobnější než většina vojáků. Ral si domyslel, že je to mistr Garo. Žena vedle něj byla oblečená v zelených šatech, a jak byla nakloněná nad stolem, rudé vlasy jí padaly s ramen. Za nimi stáli dva těžce ozbrojení vojáci.

„Garo!“ zavolala Emmara.

Garo vzhlédl. U elfů nejde snadno odhadnout věk, ale jeho tvář byla mnohem vrásčitější než většina těch, co Ral kdy viděl, a bílé vlasy měl spletené do dlouhého copu. Na chvíli se jejich pohledy setkaly, a Ral ucítil v elfových očích něco strašně špatného. Jako by byly mrtvé, jako by v lebce měl jen prázdnotu, vyplněnou cizí, zlou vůlí.

„Emmaro,“ pronesl Garo. „Doufal jsem, že mé zprávy byly mylné. Rád vidím, že jste v pořádku.“

„Co se děje?“ dožadovala se Emmara. „Někdo se mě pokusil zabít!“

„Já vím,“ řekl Garo. „Ral Zarek. Naštěstí ho máme hned tady.“

„Cože?“ Emmara zúžila oči. „Vy…“

Rusovlasá žena švihla rukou, a dveře do síně se zavřely a překryly vrstvou dřeva. Garo kývl hlavou.

„Když jste ke mně tak laskavě přišli,“ řekl, „můžeme si ušetřit zdvořilosti. Zabijte je všechny, prosím. Ačkoli Zarekovo tělo bych rád měl netknuté. Na ukázku.“

Emmara zuřivě vykřikla, napřáhla ruku, a v okamžiku ji obklopily vlny zelené energie. Ohromný dřevěný stůl se pohnul, zapraštěl, a pomalu se změnil na humanoidního elementála. Rusovlasá kouzelnice v okamžení vytvořila podobného.

Oba vojáci se rozdělili. Ral pokynul Hekaře k tomu vpravo, a sám si vzal druhého. Elf se přiblížil, tasil meč, a Ral vystřelil blesk. Ten proletěl až k vojákovi, ale nezasáhl ho, jen se neškodně rozptýlil o neviditelný štít.

Magická ochrana. Ral se pousmál. Očividně se připravili na Izzet. Ale ne na mě. Ral zesílil tok energie a blesk se změnil v syčící, plivající plazmový oblouk, který sebou švihal jako had. Ochranný štít rychle slábl a nakonec s ohromným zapraskáním zmizel. Síla blesku vojáka odhodila až ke stěně, kde stál Garo. Tam se zhroutil v bezvědomí, a z otvorů jeho zbroje se valil kouř.

Na opačné straně místnosti Hekara tančila okolo druhého vojáka, vyhýbala se jeho úderům a zručně ho čepelemi zasahovala do nechráněných částí jeho brnění. Podlaha pod vojákem pomalu rudla jeho krví. Uprostřed místnosti bojovali oba elementálové a snažili se navzájem roztrhnout na kusy. Emmara a rusovlasá kouzelnice stáli proti sobě, jako kdyby byly opřeny jedna o druhou ve snaze přetlačit se navzájem. Mezi nimi proudila zelená energie.

Zbýval Garo. Ten se zamračil a tasil meč, dřevěný, ale tenký jako břitva, s vyrytými zářícími runami. Ral vystřelil blesk, ale Garo ho zachytil mečem, který energii neškodně pohltil.

„Ral Zarek.“ Garo se přiblížil, a Ralovy chrániče zapraskaly magií. „Měl jsem vědět, že s tebou budou problémy.“

„Promiňte,“ řekl Ral. „My se známe?“

„Jistěže ano,“ usmál se Garo. „Nevzpomínáš si?“

Pak elf zaútočil, rychle jako had. Ral uskočil před prvním výpadem a druhý zablokoval chráničem. Po elfově pravačce přeběhl blesk. Ral švihl rukou, a Garo musel uhnout přes záplavou blesků a ustoupit o krok. Začal kroužit okolo Rala.

„Myslím, že bych si vzpomněl,“ řekl Ral. „Vzdejte se. Je konec.“

„Vůbec ne. To je teprve začátek.“

Garo se na něj znovu vrhl v divokém útoku, který Rala donutil ustoupit, bránit se chráničem a spalujícími vlnami plazmy. Elfovy útoky byly čím dál divočejší, a nakonec se zapomněl krýt, když se ohnal mečem a umožnil Ralovi zasáhnout ho do ramene a vyvést z rovnováhy. Než se Garo vzpamatoval, Ral zaútočil, a vlna spalující, bílé energie prorazila dřevěnou zbrojí. Garo upustil meč a padl na Rala. Rozkašlal se, a pak se usmál zkrvavenými zuby.

„Dlužíš mi, Rale Zareku. Ano, pořád mi dlužíš.“ Umírající elf se opět rozkašlal. „A zaplatíš za to. Buď tak… nebo tak…“

Hlas byl jiný. Ale ten tón, ten rytmus, ty byly stejné. Ral ztuhnul.

„Bolas,“ vydechl.

„To ne,“ zasípal Garo. „Ale… další nejlepší věc.“ Z úst se mu vyřinula krev a potřísnila Ralovo rameno. Garo klesl na kolena. „Uvidíme se… brzy.“

Pak se zhroutil k zemi. Ral otřeseně vzhlédl a spatřil, že je po boji. Jeden z elementálů byl rozdrcený na třísky, a druhý, Emmařin, stál nad rusovlasou kouzelnicí, která klečela a lapala po dechu. Druhý voják ležel v kaluži své vlastní krve, a Hekara do něj zkusmo šťouchala, jako když si kočka hraje s mrtvou myší.

„Tohle…“ pohlédla Emmara na Rala, a pak na Gara. „Tohle je tragédie.“

„Byla by větší tragédie, kdyby uspěl,“ řekl Ral. Zabít Emmaru, obvinit mě z toho, a celá schůze je v troskách. Přesně to, co Bolas chce.

Uvidíme se brzy…

„Souhlasím,“ ozvala se Emmara. Těžce oddychovala, ale v očích měla náhle tvrdý, divoký výraz. „Očividně nás v gildě čeká… úklid. Ale buďte ujištěn, mistře Zareku, Selesnya se vaší schůze zúčastní.“

„Dobře.“ Ral se opřel o zeď a projel si rukou vlasy, které se okamžitě zježily. „To už je lepší.“

 

 

„To je směšné,“ namítla Kaya. „Vypadám směšně.“

„Mohla byste být zticha?“ upozornil ji Tomik, pohrávající si nervózně s brýlemi. „Šedé sestry nemluví.“

„Šedé sestry jsou vyschlé mrtvoly,“ řekla Kaya. „Někdo si všimne, že jsem pořád, víte co. Šťavnatá.“

„Jen mějte sklopenou hlavu. Příště můžete zase vyšplhat po zdi až nahoru.“

Kaya si odfrkla, ale mlčela. Byli opět v Orzhově, a mířili až nahoru, kde byla držena Teysa. Přivést k ní Kayu v převlečení byl Tomikův nápad. Šedé sestry byly jeptišky, které se staraly o podřadné práce, a tak mohly kamkoli přicházet a odcházet po libosti. Naneštěstí byly vybírány výlučně z mrtvých. Kaya si byla jistá, že šaty, které ukradli, nebyly od své původní majitelky prané. Ten zápach byl horší a horší.

„Poslední stráže,“ zamumlal Tomik.

Kaya sklopila hlavu a mlčela, když Tomik pozdravil strážného. Muž je pustil dál, aniž by mrknul okem. Jako Teysin osobní tajemník měl Tomik jako jediný do cely volný přístup. „Většinou proto,“ řekl Kaye dole v přízemí, „že nejsem tak důležitý, abych někomu vadil.“

Teysa už na ně čekala, a netrpělivě poklepávala prsty na stůl. Když Tomik zavřel dveře, vyskočila. Kaya se na okamžik soustředila, odhmotnila se, vykročila ze šatů, a nechala tu špínu spadnout na zem.

„Jdete pozdě,“ oznámila jim Teysa.

„Promiňte,“ omluvil se Tomik. „Od posledně zvýšili zabezpečení.“

„Takže, co je tak důležitého, že jste riskovala a poslala pro mě?“ zeptala se Kaya. „Myslela jsem, že se mnou nechcete nic mít, dokud nebude hotovo.“

„Já si myslela totéž,“ řekla Teysa s pohledem k Tomikovi. „Tohle setkání navrhl on.“

„Vy?“ Kaya pohlédla na Tomika, který se nervózně pohnul.

„Mám… nápad. Plán, možná. Nelíbí se mi, ale nenapadá mě nic lepšího.“ Zhluboka se nadechl. „Možná budu schopen zajistit odvedení pozornosti, abychom umožnili Kaye udeřit na Radu duchů.“

„A udržet mě přitom naživu?“ dodala Teysa. „Poslouchám.“

„Taky bych dala přednost tomu to přežít,“ vmísila se Kaya. „Pokud je to rozhodující ve vašem plánu. Jaké odvedení pozornosti máte na mysli.“

Přes Tomikovu tvář přeběhl bolestný výraz. „Ral Zarek.“

Teysa se zamračila. „Ten Izzetský gildovní mág?“

„Ano.“ Tomik zčervenal. „On a já jsme si… blízcí.“

„Blízcí?“ nechápala Teysa.

„Jako že spolu spí,“ napověděla jí Kaya hlasitým šepotem.

Tomik zčervenal ještě víc, ale přikývl. „Ral má v gildě dost významnou pozici. Pokud by naplánoval útok na katedrálu, mohlo by nám to poskytnout příležitost, kterou potřebujeme.“

„Nebo také rozpoutat válku,“ namítla Teysa.

„Ne, pokud byste se hned poté stala gildovní paní,“ řekl Tomik.

„Mám otázku,“ zvedla Kaya ruku. „Miluje vás ten Zarek tak, že by byl schopen zaútočit na jinou gildu jen proto, že ho o to požádáte?“

„Já… pochybuji.“ Tomik potřásl hlavou. „Budeme mu muset něco nabídnout.“

„Zlato?“ navrhla Teysa.

„O zlato se nestará. Ale zrovna teď se snaží uspořádat mezigildovní schůzi, a potřebuje, aby se zúčastnila každá gilda. Vím, že Obzedat svou účast okamžitě zamítl. Pokud byste slíbila, že se zúčastníte…“

„Pak bude mít všechny důvody nám pomoci,“ dokončila Kaya. „To se mi líbí. Každý na tom vydělá.“

„Kromě Dědečka,“ zazubila se Teysa. „O čem má být ta schůze?“

„Ral věří, že na Ravnicu se chystá zaútočit nějaký prastarý drak jménem Nicol Bolas,“ řekl Tomik. „Chce zorganizovat společnou obranu.“ Pokrčil rameny. „Alespoň tohle se říká.“

Kaye připadalo, jako kdyby někdo odstranil zeď, o kterou se opírala, a zavrávorala. Bolas chce zaútočit? On přijde sem? Pohlédla na Teysu, ale ta měla za svou kariéru mnohem větší praxi s ukrýváním emocí, a její výraz byl naprosto nečitelný.

„Jsem si jistá, že tohle téma stojí za… diskusi,“ řekla nakonec. „Jestli Kaya souhlasí?“

„Jo. Jasně.“ Kaya potřásla hlavou. Tohle si musím promyslet. „Zní to rozumně.“

„Dobře.“ Tomik si nervózně sáhl na brýle. „Zeptám se ho tedy.“

„Neměla bych to raději udělat já?“ navrhla Kaya. Cítila, že to pro Tomika není snadné. Je statečnější než vypadá.

„Ne,“ odpověděl Tomik, trochu smutně. „Ral mi věří.“

>>> Kapitola 6 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď