Před bouří, kapitola 4

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Ral připravuje mezigildovní schůzi, a Vraska zjistí, co všechno zapomněla. Překlad čtvrté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 4

Django Wexler

<<< Kapitola 3 <<<

Rala probudilo hlasité zaklepání na dveře. Srdce mu stále bušilo z náhle živých špatných vzpomínek.

Tomik — který měl vždycky tvrdé spaní — pronesl něco jako „Vhfzl“, přetočil se na bok, a sebral si celou peřinu. Bylo ještě dlouho před rozedněním, a za oknem, na které dopadaly provazy deště, bylo jen nepatrně světleji. Ral zíral na strop a na hýbající se obrazce, které déšť dopadající na okno tvořil. Snažil se uklidnit, připomenout si, že už mu není sedmnáct, a to všechno, Elias, hrabě, i Tovrna, je dávno za ním.

Jenže Bolas není. Zavřel oči a zaťal zuby. Sakra sakra sakra.

Další zaklepání. Ral pohlédl na spícího Tomika a vykulil se z postele, oblékl si košili a tiše došel do předsíně. Otevřel dveře a spatřil mladou vedalkenku v červené uniformě posla, a s únavou vyrytou ve tváři.

„Ral Zarek?“ zeptala se a zívla.

Ral opatrně přikývl, a vedalkenka mu podala přeložený papír, zapečetěný voskem.

„Z Hnízda,“ oznámila. „A dobré ráno.“

Čekal, dokud její kroky neutichly v přízemí, pak zavřel dveře a palcem rozlomil pečeť. Ucítil jemné zašimrání magie. Pokud by jej rozpečetil kdokoli jiný, nejspíš by papír okamžitě shořel.

Uvnitř byla zpráva od Niv-Mizzeta, napsaná jeho úhledným krasopisem.

Rale –

Gratuluji k tvému úspěchu s Isperií. Na dnešní ráno jsem ti dohodl další schůzku. Hellas Vitria je Lazavova zástupkyně, a je ochotná jednat o možnosti změny velení v gildě Dimir. Máte se sejít půl hodiny před východem slunce v uličce za Rozbitou hračkou. Jistě ti nemusím říkat, že to může být past, takže učiň příslušná opatření.

-N

Když Ral dočetl, papír přece jen vzplanul, chladným modrým ohněm, který jej ve chvíli proměnil v popel. Ral chvíli zíral na svou prázdnou ruku, a snažil se zahnat poslední zbytky svého snu.

Půl hodiny před východem. Takže má asi hodinu čas, ale Rozbitá hračka je naštěstí nedaleko. Alespoň stihnu kafe.

Naštěstí tu měl i náhradní akumulátor — sice loňský model, ale stále účinný, a hlavně plně nabitý — a k tomu rukavice. Oblékl se co nejtišeji, vyslal k Tomikovi mlčenlivý pozdrav, a vyklouzl ze dveří. Nemělo smysl nechávat vzkaz. Tomik věděl, že ať už Ral musel odejít z jakéhokoli důvodu, bude to gildovní záležitost.

Na ulicích vládla ta podivná hodina, kdy se ta nejčasnější ranní ptáčata setkávají s těmi nejpozdějšími flamendry. Ral se v chladném vzduchu zachumlal do pláště, a jeho dešťopudné kouzlo zanechávalo okolo kruh suchého dláždění. Ti ostatní, které potkal, takové štěstí neměli. Buď měli deštníky, nebo prostě zmokli. V ulicích potkával zásilkové povozy, mířící do restaurací a obchodů, a mlékaři i pekaři už začali doručovat ranní zásilky do bohatších domů Psího potoka. Ral si od muže, co měl na ramenou dvě putny s horkým a voňavým obsahem, koupil svou ranní kávu. Byla silná a černočerná. Sice si spálil hrdlo, ale přímo cítil, jak ho nakopla.

Rozbitá hračka byla asi tucet bloků daleko, v poněkud zpustlejším sousedství. Byla to krčma a veřejný dům v jednom, a říkalo se, že je částečně vlastněn rakdoskou gildou. Také se říkalo, že ve sklepě se pravidelně odehrávají akce poněkud neobvyklého druhu, ale Ral nikdy neměl chuť zjišťovat, co je na tom pravdy.

Místo sice nikdy docela nezavíralo, ale teď tu bylo mrtvo. Nad vchodem svítila červená lampa, a ozařovala vývěsní štít se zobrazenou rozbitou loutkou se zamotanými nitkami. Budova to byla velká, třípodlažní, s břidlicovou střechou, a stála na ostrém rohu dvou ulic. Ral zamířil k uličce za budovou, která tvořila třetí stranu pomyslného trojúhelníku. Ulička mezi krčmou a protilehlým tiskařským obchodem byla tak úzká, že dva lidé by museli jít bok po boku.

Byla tu tma, a Ral před vstupem do uličky chvíli čekal, aby jeho oči přivykly šeru. Jestli je Dimir dost hloupý na to, aby se pokusil proniknout k Niv-Mizzetovi, bude dost hloupý i na to pokusit se mě zabít. Sáhl na svůj akumulátor a ucítil uklidňující bzučení. Nebál se, ale z pomyšlení na to, že se mu nějaký myšlenkový mág hrabe v hlavě, měl husí kůži. Obzvlášť od té doby, co to zažil z první ruky od Belerena. A pochybuji, že by se Lazav jako Beleren nejdřív zdvořile zeptal.

Zadní vchod do Hračky byl zamčený, a vedle leželo několik prázdných sudů. Na druhé straně uličky bylo několik beden, a na nich hromádka hadrů. Ralovi připadalo, že za sudy ve stínu někdo stojí, nalepený ke stěně budovy.

Hellas Vitria? Ral pokrčil rameny. Hned to zjistíme.

Vykročil uličkou, ruce v pohotovosti. Hromádka hadrů se nepatrně pohnula a odhalila malé tělo. Dítě, usoudil Ral, schoulené před deštěm. Opatrně si je prohlédl. Když byl blíž, dítě — asi šesti nebo sedmiletá holčička — vystrčila hlavu a zamrkala na něj zelenýma očima.

„Co chcete?“

„Jen jsem si přišel s někým promluvit,“ kývl Ral směrem k sudům, kde, jak už bylo patrné, někdo stál. „Nevšímej si mě.“

Ale holčička ho sledovala. Postava ve stínech se nehýbala, a její plášť povlával v mírném větru. Ral se zamračil a napřáhl ruku. Mezi prsty mu zajiskřilo a uličku ozářil jasně bílý záblesk. V tu chvíli Ral bezděky ustoupil.

U stěny byla žena v dlouhém plášti, malá a drobná, s krátkými, šedými vlasy. Byla těsně u zdi, protože k ní byla přibita několika velkými železnými hřeby, dvěma na ramenou, dvěma na dlaních, a dvěma na stehnech. Její ústa byla rozevřená v němém výkřiku, a další dva hřeby jí trčely z očí. Tváří jí stékaly pramínky krve, ještě čerstvé, a pomalu ukapávaly na deštěm promočené dláždění.

„Můžete mluvit,“ řekla holčička. „Ale asi vás neuslyší.“

Ral se zarazil, a pak promluvil, aniž by se otočil. „Zdravím, Lazave.“

„Zdravím, Zareku. Dlouho jsme se neviděli. Naposledy myslím v Labyrintu, že?“

„Na můj vkus to nebylo dost dlouho.“

Ral se pomalu otočil od pohledu na zmučené tělo směrem ke gildovnímu pánovi a pověstnému měňavci. Lazav seděl se zkříženýma nohama na bedně, přes „holčičí“ ramena přehozenou pytlovinu, černé vlasy slepené deštěm. Usmál se. Možná až moc srdečně.

„Omlouvám se za politováníhodný stav naší ubohé Hellas,“ řekla holčička. „Byla věrnou podřízenou, ale byla až příliš chytrá.“ Holčička si povzdechla, což působilo dost nepatřičně. „Tak už to v životě chodí.“

„Jestli chcete loajální podřízené, neměl jste zradit Ravnicu,“ řekl Ral a napřáhl ruce, mezi kterými zapraskala energie.

„Prosím.“ Lazav naklonil hlavu. „Nechci s vámi bojovat, Zareku. Jen si promluvit.“

„Nevím, jestli vám mám co říct.“ Ral se uvolnil, ale jen trochu. „Ohňomysl je… popuzený vaším pokusem o vniknutí do Hnízda.“

„To jsem si jistý,“ řekl Lazav. „A já jsem popuzený též, vzhledem k tomu, že jsem to nenařídil.“

Ral si odfrkl. „To se mi nezdá.“

„Souhlasím.“ Lazav rozpřáhl ruce. „Ale Milena — ta, co se k vám vloupala — to nemohla mít ze své hlavy. Mimochodem, je mrtvá?“

„Naposledy jsem ji viděl u Niv-Mizzeta ve stázi, připravenou k výslechu.“

„Pokud byste se mohl zmínit, rád bych ji dostal zpět. Kvůli… kázni.“ Holčička si olízla rty. „V každém případě k vašemu gildovnímu pánu nechovám nic než jen ty nejlepší úmysly.“

„Takže mám předpokládat, že jeden z vašich myšlenkových mágů se udělal takříkajíc pro sebe?“

„Och, to ne. Je to mnohem horší.“ Lazav rozšířil oči. „Moje gilda byla infiltrována. Do Dimiru pronikli agenti. Někdo mým lidem ovlivnil mysl.“ Lazavův hlas zesílil. „To nemohu dovolit. Nestrpím to. Uvidíte, zúčtuji s tím.“

Ral znepokojeně zamrkal. Lazav se odmlčel a vypadalo to, že se uklidnil.

„V každém případě,“ pokračoval, „obdrželi jsme Isperiino pozvání na vaši malou schůzi. S potěšením vám oznamuji, že za Dimir se dostavím já osobně.“

„Proč bychom vám měli pro všechno na Ravnice vůbec věřit?“

„To byste neměli,“ usmál se Lazav. „Ale já sám nejlépe vím, že se nedá věřit nikomu, takže jsme na tom všichni stejně.“ Holčička pomalu vstala, odhodila hadry, a rozpřáhla ruce do deště. „Mezitím budu mít dost práce. Očividně v mé gildě polevila disciplína. Budou zapotřebí… čistky. Dimir potřebuje zeštíhlet.“

Pokud mluvíte pravdu,“ řekl Ral, „o čemž pochybuji, pak doufám, že nám poskytnete všechny užitečné informace, které při své práci zjistíte.“

„Samozřejmě,“ zazubil se Lazav. „Jak říkáte, bezpečnost Ravnicy je v sázce. A má gilda nebezpečnou Ravnicu nepotřebuje.“ Holčička se uklonila. „Hodně štěstí, Zareku.“

 

„Paní Vrasko,“ ozvala se Storrev, která vplula do trůnního sálu dle svého zvyku zcela tiše. Když mluvila, její závoj se chvěl jako hladina inkoustu. „Chytili jsme dalšího vraha.“

„Konečně.“

Vraska pohlédla na trůn. Když s ním začala, vypadalo to jako docela dobrý nápad, patřičně královský a hrůzu nahánějící, ale očividně nepočítala, jaké těžkosti mohou při „stavbě“ nastat.

Královský dvůr přesunula zpět do Svogthosu, staré golgarijské gildovní síně, ohromné kamenné katedrály tak staré, že ani Bývalí nepamatovali, kdy byla postavena. Jarad a devkarinští dávali přednost psychotropním rozkoším v hnilobných zahradách, ale Vraska měla raději Svogthos, s jeho ohromným amfiteátrem a tyčícími se sloupy. Shnilé pozůstatky předchozího trůnu vyhodila a začala se stavbou nového. Přiváděla sem ty nejhorší z Jaradova dvora, ty, co se odmítli podřídit novému pořádku. Jednoho po druhém je, křičící a vzpouzející se, donutila zaujmout postoj, a pak na ně pohlédla svým smrtícím zrakem. Teď seděla na zádech temného elfa, a okolní trůn byla jedna změť zkamenělých elfů, lidí, a i několika zrádných kraulů.

Problém byl zařídit, aby ta zatracená věc byla symetrická. Když se vám u trůnu klátí jedna noha, rozhodně to nevypadá dost hrozivě. A jako s uděláním se po několika dnech Vrasčiny vlády proud vyzyvatelů a odmítačů rapidně ztenčil. Pro většinu gildovního osazenstva, hnilobných farmářů a sběračů odpadu, byly vraždy a převraty obyčejnou každodenností. V gildě byly život a smrt jen součásti jednoho koloběhu.

Dva Bývalí přivlekli rádoby vraha, hubeného mladého elfa v černém plášti. Jedna zombie nesla jeho zčernalou dýku, a Vraska si povzdechla. Trůnní sál byl plný kraulů a Bývalých. Jarga, hnilobný trol, její osobní strážce, vyspával v koutě v pelechu z kostí. Takové zabezpečení, a oni pošlou jednoho hubeňoura s dýkou?

Nemrtví donutili vraha pokleknout. Vraska si vzala dýku, odfrkla si, a zahodila ji.

„No?“ řekla. „Řekneš, kdo tě poslal?“

„Nikdy nás nezlomíte,“ zasyčel elf a vyplivl krev. „Tohle je naše gilda, gorgono.“

„Teď už ne,“ řekla Vraska. „A většina tvých lidí to už pochopila. Takže znovu. Byla to Izoni?“

Izoni byla nejmocnější mezi Devkariny. Nejvyšší kněžka, přebývající většinu času ve svém chrámu. Vrasčini agenti ji informovali o množství osob vcházejících a vycházejících z chrámu, což mohlo znamenat probíhající schůze hnutí odporu. Pro tuhle chvíli je Vraska hodlala nechat pletichařit. Nejlepší je nechat vřed pořádně zhnisat, než ho vyříznete. Ohlédla se přes rameno. Na druhou stranu, urychlilo by to dokončení toho zatraceného trůnu.

Elf ji vzdorovitě pozoroval, i když se třásl. Očividně očekával mučení. Vraska si povzdechla.

„Víš co? Vlastně na tom vůbec nesejde.“ Pokynula Bývalým. „Usaďte ho na místo.“

Když ho nemrtví začali táhnout ke trůnu, začal křičet. Byli ovšem silnější a brzy ho vtlačili do mezery na levé straně, mezi kněžku s rozpřaženýma rukama, co se pokusila Vrasku otrávit už při první hostině, a shrbenou postavu hnilobného farmáře, který podněcoval své sousedy proti kraulům. Bývalí mu strčili nohy do mezer a natlačili ho ke kameni. Vraska usoudila, že je vše v pořádku, sklonila se, a její oči zaplály.

Samozřejmě že ten kluk to musel v poslední chvíli pokazit. Uvolnil si ruku v posledním okamžiku, než zkameněl, a nejspíše chtěl udělat nějaké vzdorné gesto, ovšem ve výsledku to vypadlo spíš, jako by mával. Vraska zaskřípala zuby a zavrčela.

„Politováníhodné,“ pronesla Storrev. „Mám poslat pro kameníka?“

Vraska do zkamenělé ruky kopla. Ta se odlomila v rameni a odletěla do středu síně.

„Tohle stačí,“ zamumlala a sedla si. Po chvilce si nepohodlně poposedla, cítíc pod sebou hrbolky elfovy páteře. „Jen mi sežeňte nějaký polštář, ano?“

„Zařídím to.“

Vrasce se zdálo, že v jejím hlase postřehla jemný výsměch. Storrev, následovaná oběma nemrtvými, odplula z místnosti. Vraska v rozlehlém trůnním sále osaměla. Zabořila hlavu do dlaní a cítila, jak se její prameny nervózně svíjejí.

Co to se mnou je?

Roky byla loajální služebnicí Golgari, roky vykonávala práci nelítostného vraha. Vzpomínala na uspokojení z toho, že dokázala přemoci a přechytračit svůj cíl. Na to, jak v očích obětí, těsně před zkameněním, pohasíná jejich veškerá naděje. Jako všechny gorgony, i ona měla svou sbírku. Její chloubou byla kolekce azorijských vojáků, nashromážděná za stovku tajných nájezdů, a každý z nich byl malou částečkou její pomsty za to, jak se k ní kdysi Azorius zachoval. Zavřeli mě do vězení, protože jsem gorgona. Protože se mě báli.

A pak…

Ctižádost. Viděla, kam Jarad a devkarinští vedou gildu, jak ji oslabují. Boroské hlídky dobyly několik golgarijských základen. Simičtí unášely gildovní členy na pokusy, a i Rakdosův kult se odvážil na několik útočných nájezdů. Seznámila se s krauly, ke kterým se elfové chovali jen o něco lépe než ke zvířatům, a cenila si jejich tiché inteligence. Pak se odhodlala k útoku, ale věděla, že bude potřebovat spojence.

A našla jsem je. Našla jsem Bolase. Drak ji slíbil vládu nad Golgari výměnou za její pomoc. Takže teď sedím na trůně. Drak splnil to, co mi slíbil. A co já?

Celé to bylo divné. Pamatovala si, že souhlasila s prací pro Bolase. On slíbil, že pro ni zajistí trůn. A ona pak odešla, a —

Odešla kam? Z Ravnicy? Pamatovala si, že bojovala v Bolasových službách, ale když se snažila vzpomenout si na podrobnosti, začala jí bolet hlava. Jako by její vzpomínky byly tenčí, a nějak oddělené.

Mám všechno, co jsem chtěla. Pohlédla na svůj trůn, rozhlédla se po síni. Tak proč se cítím… prázdná? Z toho, jak zabila toho mladého elfa, neměla vůbec žádnou radost. Dokonce ani když se zbavila Jarada, žádné potěšení z toho neměla. Připadalo jí to, jako když zamáčkne brouka, než jako vyvrcholení jejích životních tužeb. Co se to se mnou stalo?

Přítelkyně-Vrasko? Xeddickův váhavý myšlenkový dotek. Vraska vzhlédla a spatřila bílého kraula, čekajícího v jednom z postranních vchodů. Mnul si nervózně přední pár končetin.

„Ahoj, Xeddicku.“ Vraska už dokázala mluvit s telepatickým kraulem v myšlenkách, ale pořád bylo snazší mluvit nahlas. „Stalo se něco?“

Stojím před obtížnou volbou, a nevím, co dělat. Xeddick se přišoural blíž. Nevím, co je správné.

„Volbou?“ zamračila se Vraska. „Jak to myslíš? Co se děje?“

Nemohu to vysvětlit, a přece musím. Ach, přítelkyně-Vrasko, kéž by byl jiný způsob—

„Xeddicku.“ Kraulovy myšlenky byly vystrašené, a Vraska se snažila uklidnit ho. „Všechno je v pořádku. Pojď sem.“

Přišel až k ní, a Vraska mu položila ruku na jeho bílý krunýř. Byl hrubý jako neleštěné dřevo.

Než jsem poznal vás, neměl jsem nikoho, řekl Xeddick. Zachránila jste mě před nepřáteli-krauly a nepřáteli-elfy. Ukázala jste mi, že mám svou cenu, i když jsem slabý a jiný. Víte, že bych raději zemřel, než dovolil, aby vám někdo ublížil.

„Vím,“ zamumlala Vraska. „Ale tohle už začíná být drama. Řekni mi, co se děje.“

Cítil jsem vaše myšlenky. I přes celou síň. Jsou… neklidné.

„To je všechno?“ potřásla hlavou. „Nic to není. Vážně. Jen… starosti. Jsou to nebezpečné časy—“

Tak to není, přerušil ji Xeddick. Přítelkyně-Vrasko, spatřil jsem tvar vaší mysli.

„Říkala jsem, že nechci, aby ses mi hrabal v hlavě,“ řekla Vraska nervózně.

Vím. To je jeden z důvodů, proč jsem váhal. Přísahám, že jsem vaše myšlenky nečetl, jen viděl jejich tvar. Je to stejný rozdíl jako dívat se na knihu položenou na stole, nebo ji číst.

Vraska se uvolnila. „Dobře. A co je s mou myslí?“

Není celá. Kousek jí chybí.

Vraska ztuhla a prsty sevřela opěradlo trůnu. Na chvíli se jí zdálo, že se dusí.

„Cože?“

Ve vaší mysli je otvor, řekl Xeddick nešťastně. To proto je rozbouřená a neklidná. Sama vaše mysl cítí, že není celá, ale nedokáže se zacelit, a tak bloudí v kruhu. Já sám bych o tom nemluvil, ale…

„Někdo něco vzal z mé mysli?“ Vraska cítila, jak její prameny zježily, což se dělo jen ve chvílích toho největšího rozrušení. Její oči začaly zářit magií, instinktivní odpověď na hrozbu. Vraska magii zamrkáním potlačila. „Kdy? Kdo?“

Přesně vzato, nikdo nic nevzal, řekl Xeddick, který se skrčil, když spatřil její hněv. Část mysli byla jen… zapečetěna. Ukryta. Stalo se to dřív, než jsme se my dva setkali, ale v poslední době se ta část dostala blíž k povrchu vaší mysli. Co se týče toho, kdo to udělal, to nevím, ale musel to být velice zkušený telepat. Mnohem lepší než já.

Vraska zamrkala. „Než jsme se setkali?“ To znamená, že to muselo být předtím, než jsem se na Ravnicu vrátila z… „Sakra. Máš pravdu. Cítím to.“ Přitiskla si dlaně na čelo, a nehty zabořila do kůže, jako by ze své mysli chtěla to tajemství vyhrabat. Pak vzhlédla. „Můžeš to spravit? Uvolnit tu ukrytou část?“

Věřím, že ano. Xeddick zaváhal. Ale…

„Co?“

Přítelkyně-Vrasko, ta změna ve vaší mysli je… neškodná. Když nějaký telepat někomu změní mysl proti jeho vůli, zanechá to stopy. Jizvy. Ale vy žádné jizvy nemáte. To znamená jediné: ať už vám udělali s myslí cokoliv, vy jste s tím souhlasila.

„Já souhlasila? Aby mi někdo vyrval kus… mě?“ Vraska potřásla hlavou. „Nikdy. S tím bych nikdy nesouhlasila.“

Omlouvám se, začal Xeddick couvat. Asi jsem se zmýlil—

„Počkej.“ Vraska se nadechla. „Proč by to mělo věci komplikovat?“

Xeddick dlouhou chvíli mlčel.

Protože pokud jste souhlasila s tím, aby ta část vaší mysli byla uzamčena a ukryta, měla jste nejspíš dobrý důvod, řekl Xeddick. Dokážu tu část vaší mysli odemknout, ale není v mých silách ji pak znovu zamknout. To, co je teď ve vaší mysli ukryto, vás může změnit, přítelkyně-Vrasko. A já… nechci, abyste se změnila. Opět si nervózně promnul přední pár končetin. Ale nechci ani, abyste byla nešťastná.

Vraska se sesula na trůnu a snažila se uklidnit. Cítila, jak se její prameny, jeden po druhém, přestávají svíjet. Zírala na strop síně, ze kterého visely obrovské krápníky.

Udělala jsem si to sama, pomyslela si. Proč? Jaký k tomu byl důvod? A kde jsem našla toho, kdo by byl schopný to udělat?

„Rozumím tvému dilematu,“ řekla pomalu. „A oceňuji tvou starost o mě.“

Děkuji, přítelkyně-Vrasko.

„Ale potřebuji vědět, co mám v hlavě.“ Vraska vydechla. „Zneklidňuje to mou mysl.“

Ale—

„Pokud jsem to opravdu udělala záměrně, musela jsem vědět, že na to někdy v budoucnu přijdu.“ Přinutila se k úsměvu. „Bude to v pořádku, Xeddicku.“

Kraul se odmlčel.

Jak si přejete, přítelkyně-Vrasko. Mám začít?

Teď? pomyslela si Vraska. Měla chuť kraula zadržet, alespoň chvíli, aby nabrala sílu. Ne. Musí to být teď. Ať už je tam cokoliv, nebojím se toho.

„Ano,“ řekla. „Udělej to.“

Ucítila Xeddickův dotek ve své mysli, jako chladný bod uvnitř své hlavy, pohybující se jako slizké prsty. Pak ucítila odpor, tlak, a pak se něco uvolnilo. Zalapala po dechu, když ji zaplavily vzpomínky, gejzír vzpomínek, okamžiků, a—

… stiskla Jacovi ruku …

„Dostaneme toho hajzla.“

Společně zachrání Ravnicu.

„… Právě mi došlo, že tě i tak poznám, až se příště setkáme… a okamžitě se tě pokusím zabít.“

„Já vím.“

Ixalan. Bojovná. Její posádka a úkol od Bolase. Hon za pokladem a jeho konec. Vzpomínka za vzpomínkou, pozpátku, ale zapadající na svá místa.

Její vlastní hlas. „Moje magie čerpá ze smrti, ale ze zabíjení žádnou radost necítím. Předtím jsem zabíjela, protože jsem neměla jinou možnost. Teď musím udělat to, co je správné pro takové, jako já.“

„Myslím, že budeš dobrý vůdce.“ Jace. Její srdce se rozbušilo. „Vrasko, tvoje největší pomsta tvým věznitelům je to, že jsi nejen přežila, ale stala ses někým mnohem mocnějším, než si oni kdy dokázali představit. Uvědomuješ si, jak je to úžasné?“

Kolik jsem toho skrývala? Vrasku bombardoval vichr vzpomínek. Jaci, proč jsi mi to udělal?

A pak—

Armáda vojáků v modré zbroji, nemrtví, oheň v očích.

„Vytvořil armádu, kterou bude moci přemístit kamkoli v Multivesmíru. A Nesmrtelné slunce zajistí, že jakmile armáda dorazí, nikdo, ani sférochodci, neuniknou.“

Ravnica byl Bolasův konečný cíl.

Vraska přestala dýchat.

Bolas míří sem. Ne sám, ale s nepřemožitelnou armádou. Ne pletichařit, ale vládnout. Chce Ravnicu pro sebe.

Přítelkyně-Vrasko! Xeddickův myšlenkový dotek ji probral. Přítelkyně-Vrasko, jste v pořádku?

„Jsem,“ zasípala. „Jsem… v pořádku.“ Zalapala po dechu. „Xeddicku… děkuji. Nedokážu teď všechno vysvětlit, ale děkuji.“

Kraul k ní vyslal potěšenou myšlenku, i když byl stále dost zmatený. Vraska vyskočila z trůnu a vykřikla na celou síň.

„Storrev! Okamžitě sem!“

Když Storrev vplula do místnosti, Vraska na ni uhodila.

„Co jsme udělali s tím azorijským poslem?“

Storrev se uklonila. „Myslím, že jste se vyjádřila v tom smyslu, že by se hodil do vaší zahrady.“

„Přiveďte ho.“

„Na… hmm… na skalku.“ Storrev opět naklonila hlavu. „Skopla jste ho z mostu, vzpomínáte?“

„Jistě.“ Její mysl byla stále trochu zmatená, ale teď cítila trochu vinu za to, co poslovi udělala. Ale byl to Azorian. Ať už na Ixalanu prožila cokoli — její mysl se stále vzpamatovávala z toho přívalu vzpomínek — její pomstu, kterou dlužila Senátu, to nezměnilo. Nebo ano? Zaskřípala zuby a prameny se jí zavlnily.

Nakonec se s námahou ovládla.

„Vyšlete posla na povrch. K“ — ne k Azoriusu, k tomu nikdy, ale kdo s nimi může spolupracovat? — „K Ralu Zarekovi. Hned.“

„Samozřejmě, paní Vrasko,“ uklonila se Storrev. „A co přesně mu chcete vzkázat?“

Vraska se zhluboka nadechla.

 

 

Ral měl kancelář ve čtvrtém patře Nivixu. Obvykle ji moc nevyužíval, a svůj čas raději trávil o patro níž, ve své osobní laboratoři a dílně, kde proháněl své podřízené. V důsledku toho se v jeho kanceláři hromadily dokumenty, které denně doručovaly víly speciální potrubní poštou. Ral si ovšem s poštou věděl rady. Instaloval si Šerozátkův Patentovaný Inteligentní Samotřídící Systém verze IV, který drobnými úpravami změnil na Šerozátkův Patentovaný Inteligentní Skartovací/Spalovací Systém verze V, jehož ocelová tlama zela na místě bývalého krbu.

V tuhle chvíli ovšem běžné papíry jednoduše shodil na zem, protože jeho pracovní stůl byl zaplněný korespondencí související s gildovní schůzí. Začaly přicházet odpovědi na Isperiina pozvání, a Ral je zrovna třídil do hromádek.

Izzet se pochopitelně zúčastní, stejně jako Azorius a Boros, a Azorius navíc nabídl, že schůze se může konat poblíž Nového Prahvu. Slíbili každému bezpečný vstup, a Senát, když už nic jiného, své sliby plnil.

Zbývalo sedm gild. Simičtí biomágové poslali odpověď, řekněme opatrně kladnou, a Isperie doufala v jejich účast. Emmara Tandris ze Selesnye v odpovědi žádala osobní schůzku s Ralem, kterou domluvil na další den. Vypadalo to, že je spolupráci nakloněna, ale Emmara nebyla gildovní paní, takže zatím nebylo nic rozhodnuto. Lazav také přislíbil účast, ale kdo může vědět, co si o jeho slovu myslet?

Takže vlastně zbývají čtyři gildy. Isperie se ani nesnažila vyslat posly ke Gruulům. Úkol přesvědčit je na sebe vzal sám Niv-Mizzet. Nejspíš se pokusí najít společnou řeč s Borborygmem. Jestli uspěje, Ral netušil, ale v tuhle chvíli s tím nemohl nic dělat.

Z Orzhovu poslali ostré odmítnutí — což nebylo překvapivé, jelikož Orzhov se s Azoriusem nesnášel. Ne poprvé si Ral vzpomněl na Tomika, ale rovněž ne poprvé tu myšlenku zamítl. Stejně by je nejspíš nepřesvědčil, a kdo ví, co by to přineslo… nám. Gildovní a osobní záležitosti se nesmí plést.

Takže zbývali Golgari, odkud se Isperiin posel ani nevrátil, a—

„Mistře Zareku?“ nakoukl do dveří sluha. „Je tu… někdo vás chce vidět. Říká, že je velvyslankyně.“

„Velvyslankyně?“ zamračil se Ral. „Koho?“

„Kde má kancl?“ ozval se z chodby ženský hlas. „Jo, jasně že támhle. Má tam jmenovku. Z cesty!“

„Ona je, au! z—“ mladík se snažil někoho vystrčit ven. „Z Rakdosu, myslím.“

„Mysli rychlejc, ty dutá hlavo!“

Mladík vykřikl a zavrávoral, když ho žena nakopla do rozkroku a vplula do dveří, jako by vcházela na jeviště. Byla krásná, oblečená v šatech sešitých s různobarevných kousků kůže. Ralovi to přišlo jako klaunský kostým, a ženě očividně také, protože jí z krátkých vlasů, natužených do krátkých bodců, visel tucet stříbrných rolniček.

Takže bezpochyby od Rakdosů, pomyslel si Ral, protože nikdo jiný by si tohle na sebe dobrovolně nevzal. Vstal, žena se na něj zářivě usmála, loudavým krokem přešla ke křeslu, sedla si, a nohy ve vysokých kožených botách, které vypadaly ožehnuté, si ležérně položila na stůl, čímž rozhodila hromádky důležitých dopisů.

Nějakou chvíli se dívali jeden na druhého. Žena vypadala, že takhle vydrží věčně, takže si nakonec Ral odkašlal a přerušil ticho.

„Mohu se zeptat,“ snažil se o klidný tón, „kdo jste?“

„Och,“ žena vypadala, jako by ji to vůbec nenapadlo. Vstala, formálně se uklonila, až jí rolničky ve vlasech zazvonily. „Mám tu nejpochybnější čest bejt oficiální velvyslankyní, mluvčí, a zmocněnkyní Jeho Nejzářivější Ohnivosti, hlavně proto, že jsem nejchytřejší, dovedu se voháknout, a taky sem usekla prsty každýmu, kdo se mě snažil zastavit.“

„To vidím,“ utrousil Ral. „A jméno máte?“

„Můžeš mi říkat Hekara, jako každej. Je to mý méno.“ Zazírala na něj. „Ty si Ral Zarek, co?“

„Jsem.“ Ral už teď cítil, že to bude těžký rozhovor. Rakdos byl pověstný svým nářečím a přízvukem sebraným z půltuctu kultur — obvykle k jejich vlastní zlosti — které se měnilo snad ještě rychleji než jejich móda. Ral se v posledních změnách nářečí moc nevyznal. „Máte pro mě zprávu, nebo…“

„Jo, něco jako to,“ naklonila hlavu. „Jeho Hořlavost chce, abych vám řekla, že je všema deseti pro tu schůzi. Jak sem řekla, zastupuju ho, všechny podpisy a razítka mám v cajku.“

„Nádhera.“ Ral pohlédl na rozházené papíry. „No, ještě ani nemáme termín schůze, takže—“

„Ááááále,“ přerušila ho Hekara, „než ta schůze bude, tak mám bejt s váma.“

„Cože?“ podíval se na ni pochybovačně. „Proč?“

„No, Jeho Nejvyšší Plamennost nejni šťastná z pomyšlení, že by sem zamířil nějakej cizí drak a chtěl nás nakopat do koulí. Jako vážně, komu by se to líbilo? Na druhou stranu si nejni jistej, jestli náhodou vy všichni nehledáte záminku, abyste nakopali do koulí jeho. Jeho Velkošéfstvo toho má poslední dobou plnou hlavu i hubu, jestli mi rozumíš.“ Rozpřáhla ruce. „Takže chce, abych se na tebe pověsila, jestli na nás nešijete boudu! Kapišto?“

„Chce, abyste mě sledovala?“ Rala začala bolet hlava.

„Chytrej!“

Dobrá, tak mysli. Navzdory Hekařině… osobnosti, to nevypadalo jako nesplnitelný požadavek. Pán démonů Rakdos byl odedávna paranoidní. Na druhou stranu byl jeden z parunů, minimálně stejně starý jako Niv-Mizzet. Za tu dobu určitě zažil spoustu zrad.

Ral pohlédl na Hekaru. Nemůže být na škodu mít ji u sebe. Čím víc gild bude viditelně účastných, tím větší autoritu bude celá akce mít. A protože Rakdose zradit neplánujeme, nebude vadit, když mě bude pozorovat.

„Není to nutné,“ řekl pomalu, „ale pokud to ujistí Pána Rakdose…“

Hekara se naklonila a zářivě se zazubila.

Budu toho litovat, že ano?

„… tak vaše pozorování zcela jistě uvítám,“ pokračoval Ral. „Ovšem jen v rámci mých oficiálních činností.“

„Jasně!“ Hekara popadla jeho ruku a nadšeně jí potřásla. „Super! Jsme kámoši.“

Ral zvedl obočí. „Kámoši?“

„Vždyť víš. Parťáci. Druhové ve zbrani. Společníci. Kámoši.“ Hekara si najednou druhou rukou zakryla ústa a zrudla.

„A sakra. Nepřehnala jsem to?“

„Já ne—“

„No, já nikdy neříkám nikdy.“ Sjela ho pohledem od hlavy k patě. „Ty bílý pramínky ve vlasech jsou sexy. Zkus do mě večer naprat pár panáků a uvidíme, co bude, cukrouši.“

„Mistryně Hekaro…“

„Jenom ‚Hekaro‘.“ Hodila sebou zpátky do křesla. „Nemusíš si namáhat jazyk.“

„Jak chcete.“ Ral se zhluboka nadechl a začal s přerovnáváním rozházených papírů.

„Mistře Zareku!“ objevil se sluha opět ve dveřích. „Další vyslanec!“

„Nemůžete je,“ odsekl Ral, „prostě to mé kanceláře nepouštět?“

„Já… um…“

Sluha odstoupil ode dveří. Ral měl chuť říct mu něco ostrého, ale při pohledu na tu nechutnost, co vešla do kanceláře, zmlkl. Kdysi to musel být člověk, ale to bylo očividně velmi dávno. Na zažloutlé kostře visely cáry flekaté kůže, a celé tělo bylo pokryté různobarevnými houbami, které, když se otřely o dřevo dveří, vypouštěly spory. Z hlavy vyrůstal trs modrozelených hub. Jedna očnice v lebce byla také plná hub, ale druhá byla prázdná, a v její temné hlubině planula jasně zelená jiskřička.

„Ral. Zarek.“ Nemrtvý promluvil, jako kdyby z mrtvého těla syčel hnilobný plyn.

Ral sevřel pěst, okolo které zapraskalo elektřinou. Hekara jen zírala s otevřenou pusou.

„Ano?“ vypravil ze sebe Ral.

„Zpráva. Od královny Vrasky. Z Roje Golgari.“ Z ruky nemrtvého s mlasknutím odpadl kus kůže. „Chce se setkat. Osobně. Probrat schůzi.“

„Vraska?“ Gorgona a sférochodkyně zmizela z Ravnicy po své potyčce s Belerenem, kterou viděli všichni gildovní páni. Takže teď si říká královna? Zajímavé. „Dobrá.“

„Budou vám sděleny. Podrobnosti,“ zabublal nemrtvý. „Královna. Přeje. Zdraví.“

Pak se sesul k zemi, jako když loutce přestřihnete drátky. Kosti, kůže, i houby spadly na jednu hromadu a okamžitě se roztekly v odpornou kaluž. Ral slyšel, jak sluha v chodbě hlasitě zvrací.

„No potěš,“ poznamenala Hekara. „Tenhle sajrajt z koberce nedostaneš. To ti povim.“

 

>>> Kapitola 5 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď