Před bouří, kapitola 3

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Ral se schází s Aurélií a Isperií, aby jim oznámil nebezpečí, hrozící Ravnice. Překlad třetí kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 3

Django Wexler

<<< Kapitola 2 <<<

Čím byl Ral blíž Novému Prahvu, tím víc měl husí kůži.

Azoriané byli odedávna vlezlí a panovační, ale teď se něco změnilo. Nejspíš jsem byl poslední dobou až příliš zavřený ve své dílně. Ulice okolo budovy Senátu byly čisté a úhledné jako vždy, ale vojáci z azorijského Pilíře lva byli teď všude, na strážích u každých dveří, nebo pochodovali ulicemi v lesklé bílé zbroji. Husaři se proháněli na koních, kopí připravená v pohotovosti. Na obloze, ze které zrovna teď nepršelo, se líně vznášely thoptéry a jejich složité, broušeným drahokamům podobné oči bedlivě pozorovaly město pod nimi.

Jsou vyděšení. Ral se pousmál. Vojenská přítomnost měla ukázat moc a sílu, ale on v tom viděl spíš slabost. Moc dobře vědí, že senát, který nikdo neposlouchá, je k ničemu.

Samotný Nový Prahv byl působivý jako vždy, tři ohromné věže, dominanty Desátého okrsku, rovnoměrně rozestavené okolo centrálního nádvoří, obklopené kupolemi a věžičkami ostatních gildovních budov. Hranice celého komplexu byly vytyčené vysokým, ostnatým ocelovým plotem. U kontrolního stanoviště u vstupní brány pracoval celý tucet vojáků, a řídil příchod a odchod návštěvníků, kteří tu čekali v dlouhé frontě. Ral frontu obešel a zamířil rovnou k bráně. Tam ho zpražil pohledem vedalkenský seržant.

„Všichni mimo gildu musí vyplnit vstupní formuláře,“ řekl. „Prosím, zařaďte se do fronty.“

Ral se na frontu opovržlivě podíval. „Pospíchám.“

„Výjimky jsou nepřípustné,“ zavrčel seržant, ke kterému se vzápětí postavili další dva vojáci. „Nedělejte potíže, občane.“

Rozhodně vyděšení. Ral nasadil nadutý úsměv. „Jsem Ral Zarek, zástupce gildovního pána Niv-Mizzeta. Musím mluvit s Nejvyšší sudí Isperií v záležitosti nejvyšší naléhavosti.“

„Výjimky jsou ne—“ seržant se zarazil, když mu jeden z vojáků něco zašeptal do ucha. Jeho tvář nabrala kyselý výraz. „Dobrá. Počkejte chvilku.“

„Snad ta chvilka nebude dlouhá,“ poznamenal Ral.

Nakonec trvalo téměř čtvrt hodiny, než se seržant, tentokrát s kapitánem v závěsu, vrátil. Mladý kapitán byl v uniformě bez brnění, a Ralovi se uklonil.

„Vítejte, mistře Zareku. Jsem kapitán Pytr Liosh. Následujte mě, prosím.“

Ral se na seržanta naposledy zářivě usmál a pokračoval za kapitánem přímo branou. Liosh ho vedl rychlým krokem přes centrální nádvoří, okolo tří mohutných věží, až do změti okolních budov, kde sídlilo veškeré úřednictvo Senátu. Ral si uvědomil, jak odlišné prostředí to je — nejen proto, že síně a chodby Nivixu byly popraskané a ožehlé. Hlavním rozdílem bylo to ticho. Zdejší chodby byly z leštěného mramoru, a nebyly tu ani koberce, ani závěsy, takže každý krok se rozléhal do daleka. Okolo pobíhaly tucty úředníků, kteří ani nezvedli hlavu, stráže stály nehnutě jako keramické sochy. Bylo tu množství spěchajících homunkulů, malých, scvrklých bytostí, co měly v gildě na starosti podřadné práce. Všichni nosili plné náruče svitků, kdovíodkud a kdovíkam.

Kapitán Liosh zastavil u velkých dvojitých dveří, zdobených stříbrným znakem gildy. Zevnitř byly slyšet hněvivé hlasy. Kapitán si odkašlal.

„Delegace z Borosu už dorazila,“ řekl. „Gildovní paní se trochu opozdí. Prosím, počkejte uvnitř.“

Otevřel dveře a znovu se uklonil. Ral vstoupil do oválné pracovny s velkým, naleštěným stolem uprostřed. Na jedné straně stolu seděli vysoce postavení azorijští úředníci a vojáci v bílých róbách a uniformách.

Na druhé straně byli také vojáci, ale na první pohled odlišní. Zatímco azorijští vojáci nosili naleštěnou zbroj bez poskvrnky, boroští byli od hlavy k patě v oceli, sice také naleštěné, ale místy poškrábané a zohýbané od skutečného boje. Bylo jich pět. Mezi nimi dva mladí kapitáni a jedna starší minotaurka s velitelskými insigniemi. Seděla tiše, se založenýma rukama, zatímco oba její podřízení se hlasitě dohadovali s Azoriany.

A opodál, ležérně opřený o zeď, postával anděl.

Aurélie. Ral si nemohl pomoci a zíral. Ohledně hierarchie v Borosu toho moc nevěděl, jen to, že Aurélie se stala gildovní paní poté, co degradovali Pírko. Byla o hlavu větší než Ral, ale v tváři se jí zračila jemnost a půvab. Její rysy byly sice bezpohlavní, ale zvláštně krásné, a rudé vlasy jí padaly z ramen jako ohnivý vodopád. Křídla měla složená za zády. Probíhající hádku sledovala s mírně pobaveným výrazem, jako rodič pozorující vášnivě debatující děti.

„Jestli jsme slabí,“ říkal zrovna jeden z boroských kapitánů, „je to vaše vina. Naše gildy by měly spolupracovat pro dobro Ravnicy, ale vy si pro sebe zabíráte funkce, které máme vykonávat my.“

„Protože je odmítáte vykonávat,“ vyštěkl břichatý senátor. „Kdyby Legie správně vynucovala dodržování zákonů—“

„Jak máme vynucovat zákony, když se každý den mění?“ ozval se další z Borosu. „Senát už neví, co dělá.“

„Z Legie se stává nebezpečný a škodlivý prvek,“ ozval se jeden z azorijských vedalkenů.

„Nebezpečný?“ naklonila se minotauřice, a ostatní okamžitě ztichli. Jeden její roh se nebezpečně leskl, druhý byl zlomený, s nasazenou stříbrnou koncovkou. „Boros je nebezpečný pouze těm, kdo se prohřešují vůči spravedlnosti. Jste to snad vy, senátore?“

„Samozřejmě že ne,“ ohradil se vedalken. „My jsme zákon. Jak bychom ho mohli porušovat.“

„Spravedlnost a zákon není jedno a totéž,“ ozval se melodický hlas Aurélie. „A Azorius by si to měl jednou provždy zapamatovat.“ Obrátila své zářící oči k Ralovi. „Vítám vás, mistře Zareku. Čekali jsme na vás.“

„Stěžujte si na seržanta u brány,“ odpověděl Ral. „A nebo na toho, kdo postavil tohle bludiště.“ Aurélii se uctivě uklonil, ale k azorijskému osazenstvu jen kývnul hlavou. „Gildovní paní Aurélie. Mistři. Děkuji, že jste přišli.“

„Zarek,“ ozval se břichatý senátor. „Výborně, mám na vás pár otázek. Kdo přesně je ta hrozba, o které mluvíte?“

„A co nám můžete říct o jejích schopnostech?“ ozvala se minotauřice. „Jak velkou má armádu? Jaké má zbraně?“

„Myslím,“ vmísila se Aurélie, „že bude nejlépe počkat, až vše probereme s gildovní paní Isperií.“

„Souhlasím,“ řekl Ral. To poslední, po čem toužil, bylo obeznamovat s hloubkou problému rozhádané gildovní podřízené. „Kdy bude připravena nás přijmout?“

„Je připravena,“ ozval se chladný hlas z opačného konce síně. Ve dveřích stál vysoký, štíhlý vedalken. „Gildovní paní si přeje mluvit s mistrem Zarekem a gildovní paní Aurélií o samotě.“

„Mohla by to být past,“ řekla okamžitě minotauřice. „Ať se sejde s námi se všemi.“

„Čest naší gildy by nám nikdy nedovolila něco podobného,“ řekl senátor. „Ale souhlasím. Měli bychom všichni—“

„Gildovní paní se vyjádřila jasně,“ řekl vedalken.

„Oceňuji vaši starostlivost,“ řekla Aurélie. „Ale budu v pořádku.“ Kývla na Rala. „Půjdeme?“

 

 

Síň za dveřmi byla ještě rozlehlejší, ovšem tentokrát to mělo dobrý důvod.

Isperie, Nejvyšší sudí Azorijského senátu, byla sfinga. Její dlouhé, lvu podobné tělo bylo větší než povoz, a široká, opeřená křídla ji dělala ještě větší. Obrovské přední tlapy měla složené před sebou. Její hlava byla lidská, s hřívou fialových vlasů, ale z výrazu její tváře nebylo lze vyčíst nic, jak bývá ostatně u sfing obvyklé.

Vedle ní stálo jedno křeslo, a dvě další naproti. Ral, už tak se cítící v nevýhodě před tak ohromným tvorem, se rozhodl stát. Aurélie také. Vedalken se sedl a složil ruce s nevídanou přesností a úsporností.

„Vítejte,“ promluvila Isperie. Její hluboký hlas v sobě nezapřel stopu po lvím řevu. „Aurélie. Už je to dlouho.“

„Ano,“ odpověděla. „Je mi líto nedávných… rozepří mezi našimi gildami.“

„A myslím, že my se ještě neznáme, mistře Zareku,“ pokračovala sfinga. „Vašeho pána ovšem znám velice dobře.“

„Ohňomysl vám posílá své pozdravy,“ odpověděl Ral, a tázavě pohlédl na vedalkena.

„Ach, ovšem.“ Isperie kývla směrem k němu. „To je Nejvyšší rozhodce Dovin Baan. Je mým nejvýše postaveným podřízeným, a má určité znalosti ohledně předmětu našeho jednání.“

„Zdravím,“ řekl Baan, jeho modrá tvář dokonale bez emocí.

„Váš pán tuto schůzku svolal, Zareku,“ řekla Aurélie. „Musím přiznat, že když jsem obdržela jeho zprávu, zněla poněkud přitažená za vlasy. Drak z jiného světa? Takovým pohádkám jsem nikdy nevěřila,“ usmála se.

„Vysvětlovalo by to dost o Azorovi,“ řekla Isperie. „A Ohňomysl by nikdy neměl být zlehčován. Na druhou stranu, už jsme si zvykli na jeho… divokou představivost. Nicméně,“ pohlédla na Dovina, který si odkašlal.

„Nicol Bolas je skutečný,“ řekl. „Už jsem se s ním setkal, nebo s jeho agenty, na Kaladeshi, mé domovské sféře. Mé další vyšetřování mě zavedlo sem. Domnívám se, že právě sem má v plánu jít.“

„Vy tvrdíte, že jste z jiného světa?“ zeptala se Aurélie.

„Ano,“ potvrdil Baan. „Jsem sférochodec.“

Ral si odkašlal. „Uvědomuji si, že ta myšlenka může vypadat na první pohled absurdně,“ řekl, „ale mohu vás osobně ujistit, že takoví jedinci existují.“

Bylo podivné říci to takhle otevřeně. Ještě před nedávnem by se snažil utajit existenci sférochodců a jiných světu za každou cenu. Předpokládal, že ti bez jiskry by na přítomnost cizinců mohli reagovat paranoidně, což by bylo nebezpečné všem. Každý sférochodec, kterého kdy Ral potkal, dodržoval stejné nepsané zásady, a snažil se jak existenci svou, tak i celého Multivesmíru utajit.

Teď se Ral rozhodl ty zásady porušit, a svěřit je dvěma z nejmocnějších a nejvlivnějších bytostí na Ravnice. Ale nedá se nic dělat. Nikdy by nedokázal vysvětlit, jakou hrozbu Nicol Bolas představuje, pokud by nemohl vysvětlit jeho původ.

„Obdržela jsem záznamy od Niv-Mizzeta,“ řekla Aurélie. „Předpokládám, že vy také.“

Isperie přikývla. „V tuto chvíli jeho slovům věřím.“

„Takže předpokládejme,“ obrátila se Aurélie k Ralovi, „že Nicol Bolas se chystá dorazit na Ravnicu. Je mocný?“

„Mnohem mocnější než můj pán,“ přiznal Ral. „Momentálně.“

„Což ovšem nemusí znamenat nepřekonatelný problém,“ pokračovala Aurélie. „Promiňte mi mou otevřenost, ale pokud by došlo ke střetu, vsadila bych si na spojenou moc Legie proti samotnému Niv-Mizzetovi. Nevím, proč by Bolas měl být jiný.“

„Souhlasím,“ řekla Isperie. „Drak jako drak.“

„Bolas nebude sám,“ řekl Ral. „Má spojence.“

„Koho?“ řekla Aurélie. „Kolik? Jak silných?“

„Minimálně některé Ravnicany,“ řekl Ral. „Víme, že Lazav a Dimir s ním spolupracují.“

„Což se dalo čekat,“ poznamenala Isperie. „Nějaké další informace?“

„Podle mé osobní zkušenosti,“ pokračoval Ral, „není Bolas jen obyčejnou hrozbou. Obvykle vždy dosáhne toho, čeho dosáhnout chce.“

„Souhlasím,“ řekl Baan, stále neutrálním tónem. „Pokud míří na Ravnicu, je to proto, že se cítí dost silný na to, aby jí vládl.“

„Přejděme tedy k věci,“ řekla Isperie. „Co Niv-Mizzet navrhuje?“

„Hodlá pozměnit Guildpact,“ řekl Ral. „Chce se stát jeho zosobněním, a tak posílit svou moc natolik, aby Bolase mohl porazit. Slíbil, že odstoupí z čela Izzetu, a v gildě už nebude do ničeho mluvit.“

„Vznešený návrh,“ řekla Aurélie, „ale tak nějak mu moc nevěřím.“

„Kdo povede Izzet po něm?“ zeptala se Isperie.

„Já,“ uklonil se Ral.

Sfinga se na něj zvědavě podívala. „A vy věříte, že Ohňomysl zůstane neutrální?“

„Ano.“ Ral neřekl, že už teď bylo zatraceně těžké přinutit Niv-Mizzeta, aby se o záležitosti gildy staral. „Myslím, že je to naše jediná šance.“

Zavládlo dlouhé ticho.

„Nevěřím,“ řekla pomalu Aurélie, „že tenhle Bolas je tak strašlivou hrozbou. Nicméně…“

Pohlédla na Isperii, která pomalu přikývla.

„V gildách se šíří špatnost,“ řekla Aurélie. „Živoucí Guildpact by tomu měl zabránit, ale Jace Beleren je pryč. Předpokládám správně, že také patří mezi sférochodce?“

„Ano,“ řekl Ral. „Niv-Mizzet se domnívá, že je mrtvý.“

„Před časem byl na Kaladeshi,“ řekl Baan. „Kam odtamtud odešel, nevím.“

On zná Belerena? Ral si vedalkena pozorně prohlédl a rozhodl se ho později vyzpovídat.

„V každém případě,“ pokračovala Isperie, „Živoucí Guildpact neplní svou funkci. A možná bude jeho výměna v budoucnu nutná.“ Pak pokrčila rameny. „Nakonec, svolat mezigilovní schůzi nemůže ničemu uškodit.“

„Nebude to snadné,“ namítla Aurélie. „Gruulové budou jako vždy proti, a Orzhov bude zvažovat účast jen v případě, že z toho bude mít prospěch. Ohledně Dimiru, kdo ví?“

„Niv-Mizzet má rozehrané své vlastní plány,“ řekl Ral se sebejistotou, kterou rozhodně necítil. Jestli dokáže přimět ke spolupráci i Gruuly, opravdu si zaslouží titul Ohňomysl. „Ale v zásadě souhlasíte?“

Aurélie přikývla. „Ano. Současná situace musí být vyřešena, a hrozba zažehnána. Legie se jednání rozhodně zúčastní.“

„My se postaráme o detaily,“ řekla Isperie. „Ale přesvědčit ostatní gildy bude na vás, mistře Zareku. Doufám, že to zvládnete.“

„To nechte na mně,“ přinutil se k úsměvu Ral.

 

 

Navzdory pochybnostem musel Ral přiznat, že poté, co opustil Nový Prahv, věci vypadaly když už ne lépe, tak alespoň ne beznadějně. I když ostatní gildy obvykle proti Azoriusu protestovaly, Senát samotný měl i mezi ostatními určitý respekt. Díky Isperiině souhlasu to už tolik nevypadalo jako Izzetský pokus o převrat, a navíc souhlasila i Aurélie.

Gruul bude ovšem problém, jako vždy. Nejenže to je v podstatě jen chaotické uskupení kmenů spojených nechutí spolupracovat s jakoukoli jinou gildou, ale navíc se hluboce nenávidí s Borosem. A Dimir je už od počátku proti nám. Doufám, že Niv-Mizzet má v rukávu nějaký trik.

Ral procházel tržištěm před Novým Prahvem, sice už mimo území Senátu, ale stále pod jeho pravomocí. Jelikož zrovna nepršelo, panoval tu čilý ruch kupujících a prodávajících z tuctu různých ras, co měli nebo prodávali stovku druhů zvířat. Nad hlavou mu poletovaly víly ve sprškách barevné magie, připomínající bzučivý hmyz i vrčící létající strojky zároveň. Stánky na okraji tržiště nabízely přehršel jídla a pití: brambory na rožni, smažené houby nejrůznějších druhů z hlubokého golgarijského podzemí, pečené maso, někdy pochybného původu, a víno, které sice mohlo, ale nemuselo mít něco společného s hrozny.

„Mistr Zarek?“ ozval se tichý hlas, když se Ral rozmýšlel nad pečenou kýtou se zelenou, šupinatou kůží. Rozhlédl se, zamračil, a pak si všiml malé elfí holčičky, tahající ho za rukáv.

„Nic koupit nechci,“ zavrčel.

„Někdo s vámi chce mluvit,“ řekla holčička se stydlivě sklopenýma očima. „Prý je to důležité.“

„Já nech—“

„Je to něco o boulásech. Nevím, co to znamená.“

Ral ztuhnul. Očima zatěkal po tržišti.

„Kam řekl, že mám jít.“

„Byla to paní,“ řekla holčička. „Máte se posadit na lavičku a čekat.“

Než ji mohl zadržet, elfka zmizela v davu. Uprostřed tržiště stálo několik kamenných laviček, rozestavěných okolo fontány zpodobňující Azora, obklopeného vodu stříkajícími nymfami. Většina laviček byla obsazená, ale Ral si nevšiml nikoho podezřelého.

I Tezzeret by si rozmyslel zaútočit takhle veřejně. Nejen že bylo tržiště plné, ale taky tu byla spousta azorijských stráží. Jestli je to past, tak je opravdu rafinovaná.

Došel k lavičkám, vybral si prázdnou, a sedl si. Měl sice dobrý výhled na část tržiště, ale i nepříjemný pocit, že nevidí vše okolo. Bez svého akumulátoru, který si pro dobrou vůli na setkání v Senátu nevzal, se cítil bezbranný. Sáhl svou mocí do mraků nad hlavou, a ucítil v nich jen několik slabých blesků.

Nedaleko od něj se odehrávalo představení rakdoských loutkářů. Pod bedlivým dohledem azorijských stráží museli Rakdosané upustit od zapalování věcí, a uchýlili se k obyčejné satiře (což se divákům, vesměs dětem, moc nelíbilo). Jedna z loutek měla hřívu černých rozcuchaných vlasů s bílým pramínkem. Zajímalo by mě, co o mně zrovna říkají.

„Zareku,“ ozval se za ním ženský hlas. „Neotáčejte se.“

Ral si dal bradu do dlaní, předstíraje, že sleduje loutkové představení. „A vy jste?“ zamumlal.

„Lavinie,“ řekla žena. „Bývalá Azorianka.“

Lavinie. Znal její pověst. Patřila k nejznámějším vyšetřovatelům Senátu, odhodlaná najít a zlikvidovat jakoukoli nespravedlnost a korupci, a pracující jako pravá ruka Guildpactu. Její vystoupení z gildy vyvolalo malý skandál, ale brzy bylo zapomenuto ve světle pozdějších podivných událostí.

„Víte, že mám svou kancelář,“ řekl Ral. „Rád vás tam kdykoli uvidím.“

„Sledují vás.“

„Dost lidí mě sleduje. Vždyť jsme na jejich území.“

„Nedělejte hloupého. Víte, koho myslím.“

„Bolas,“ zašklebil se Ral. „Řeknete mi, odkud o něm víte?“

„Pořád mám v Senátu své zdroje,“ řekla Lavinie. „Kromě toho, Senát je odedávna děravý jako síto. Zítra ráno už o vašem plánu se sfingou budou vědět všichni.“

Ral pokrčil rameny. „Stejně jsme to chtěli oznámit. Ale jaký důvod máte vy? Myslel jsem, že jste z gildy odešla.“

„Odešla jsem,“ zavrčela Lavinie, „protože jsem se dostala na stopu, a někomu se to nelíbilo.“

„Jakou stopu máte na mysli?“

„V Desítce jsou agenti cizí, mocné síly,“ řekla Lavinie. „Sledovala jsem je několik měsíců, narušovala jejich komunikaci, snažila se pochopit, co a proč dělají. Teď mám odpověď alespoň na jednu otázku.“

„Myslíte, že pracují pro Bolase.“

„To jediné dává smysl.“

„A proč to říkáte mně?“

„Protože jste až příliš důvěřivý.“

Ral se zasmál. „Myslím si, že jsem přesně tak paranoidní, jak bych měl být.“

„Poslouchejte,“ ztišila Lavinie hlas. „Tohle je organizovaná síť, rozlezlá do všech gild. Nevím, jaký mají cíl, zatím ne, ale pokud pracujete proti Bolasovi, budou se vás snažit zastavit. A nevím, kolik podobných agentů jsem neodhalila. Nemůžete věřit nikomu.“

„Kromě vás, předpokládám.“

„Byl byste hlupák, kdyby ano.“

„Co chcete, Lavinie?“

„Chci pomoci. Ať už Bolas plánuje cokoli, nebude to pro Ravnicu nic dobrého. Ale vy musíte být opatrný.“

„Jsem druhý nejvýše postavený v gildě plné šílených géniů. Jako neopatrný bych tam dlouho nevydržel.“

„I když se vám podaří dotáhnout gildy ke spolupráci, nejspíš už v nich bude mít Bolas svůj vliv,“ povzdechla si Lavinie. „Opravdu doufám, že víte, co děláte.“

„Vědět, kdo už je na jeho straně, by mi pomohlo víc.“

„Udělám co budu moci,“ řekla Lavinie. „Nechci je zatím vyplašit. Spojím se s vámi, až budu vědět víc.“

„Díky.“ Ral čekal na odpověď, a když nepřicházela, ohlédl se. Lavička za ním byla prázdná.

No. To bylo… divné.

 

 

Lavinie má pravdu, přemýšlel Ral, zatímco procházel Desítkou. Je možná trochu paranoidní, ale má pravdu. Bolas byl rozený pletichář a nikdy nesázel vše na jednu kartu. Pokud odhalila v gildách jednoho agenta, má jich tam mnohem víc. Budou muset zjistit, kdo pracuje pro draka ještě předtím, než schůze začne.

Snažil se nemyslet na to, alespoň teď. Pokaždé, když sem šel, trochu cítil vinu — ne proto, že by dělal něco špatného, ale proto, že svým způsobem marnil čas, který mohl využít v Nivixu: studovat zprávy, kontrolovat stav projektů. Jako vždycky předtím se v duchu ujistil, že je vše v pořádku. Isperii chvíli potrvá, než obešle ostatní a dostane odpovědi. Až do rána nic nového nezjistíme. Krátká přestávka v dešti už skončila, a Ral opět spustil své protidešťové kouzlo, zatímco okapy okolo hlasitě šplouchaly a chrlily vodu.

Byt byl blízko Psího potoka, tiché malé oblasti, stranou od hlučných ulic čtvrti. Na jednu stranu stále dost blízko Nivixu, ale na druhou stranu už mimo území Izzetu. Pronajmutí bytu byla pro Rala zajímavá zkušenost — bylo to velice dlouho, co Ral potřeboval řešit něco ohledně peněz, a tehdy s údivem zjistil, že je, když ne přímo bohatý, tak minimálně dobře zajištěný. Léta pracoval a žil v izzetských laboratořích, zatímco gildovní účetní pravidelně ukládali na jeho účet. Niv-Mizzet byl ke svým úspěšným podřízeným očividně štědrý. Není divu, že se kancléřka Maree drží své pozice zuby nehty.

Opožděně si uvědomil, že je čas na večeři, a cestou se zastavil ve viashinské jídelně. Stará viashinka za pultem ho se zubatým úsměvem pozdravila, a zasmála se na jeho obvyklou žádost, aby „to do něj naprala ostrými“. Brzy si nesl ve voskovaném papíru dvě porce karí, kličkoval ulicemi Psího potoka, okolo cihlových domů s předzahrádkami a železnými kovanými ploty. Klíčem otevřel jeden z nich, a vyběhl po schodech.

Dorazil později, než chtěl. Ani si nestačil sundat plášť a rozložit jídlo na stůl, když se ve dveřích ozval klíč znovu. Ral je otevřel a zvedl obočí při pohledu na Tomika Vronu, promoklého až na kost, a se zamlženými brýlemi.

„Vypadáš jako zmoklá myš,“ řekl Ral.

„Cítím se stejně,“ přiznal Tomik. „Nechal jsem plášť v katedrále. Myslel jsem, že to stihnu dřív, než se spustí ta čina.“ Sundal si brýle a otřel je do mokré košile, což moc nepomohlo. „Za to zase můžeš ty, co?“

Jedenkrát v životě způsobíš bouři, a máš to na talíři celý život,“ ohradil se Ral. „Koupil jsem karí.“

„Hmm. V tom případě ti odpouštím.“

Tomik vešel, a Ral se naklonil a dlouze ho políbil. Nakonec se Tomik vyprostil, Rala odstrčil, a zamířil ke stolu.

„Vidím, na čem ti opravdu záleží,“ poznamenal Ral.

„Přesně tak,“ sedl si Tomik. „Ještě jsem nevečeřel.“

„Myslím, že to hnědé je tvoje.“

„To jsem poznal, protože z něj neslzím už od pohledu,“ řekl Tomik. „Vážně, nechápu, jak to vůbec můžeš pozřít.“

„Když strávíš půl roku na výpravě se spalovači, zvykneš si.“ Viashinové měli ve zvyku vybírat si to nejpálivější, co mohlo ravnické koření, zelenina, nebo houby nabídnout. Ralovo karí mělo zuřivě rudou barvu, plnou kousků téměř sežehnutého masa. Nabodl si jeden a vychutnával ten žár.

Tomik ho chvíli pozoroval, pak protočil oči a věnoval se svému karí, mnohem jemnějšímu. Chvíli jedli mlčky, ale ticho se pomalu měnilo z příjemného v nepříjemné. Ral dojedl a všiml si, že Tomik není ani v půlce. Díval se zamyšleně na svoje karí, jako by v něm hledal nějaké nebezpečné tajemství.

„Něco se děje?“ zeptal se po chvíli Ral.

„Och,“ Tomik odložil vidličku a vzhlédl. „To víš. Gildovní záležitost.“

„Gildovní záležitost.“ Řekli to oba najednou, a Tomik se pousmál.

Bylo to svým způsobem vtipné. Ral se s Tomikem poznali, když se Teysin tajemník snažil na její popud o upevnění vztahů mezi Orzhovem a ostatními gildami. Tomikova bystrá mysl (a to, jak si pohrával s brýlemi, když byl nervózní) Rala zaujaly, takže mu tehdy navrhl, aby se sešli ještě jednou, až Tomik mezigildovní jednání dokončí. A pak už to šlo tak nějak samo.

Ale oběma bylo jasné, že tohle — a ať už to bylo cokoli, Ral se opravdu snažil nebrat to příliš vážně — bude fungovat jen tehdy, pokud do toho nebudou zatahovat jejich práci. Takže Ral pronajal tenhle byt, aby měli místo v soukromí a nebyli příliš na očích. Ne že by izzetští představitelé neměli své partnery nebo známosti, ale pokud by se rozneslo, že druhý nejmocnější představitel Izzetu tráví čas s osobním tajemníkem dědičky rodu Karlov, musel by Ral odpovídat na spoustu nepříjemných otázek, a Tomik nejspíš také.

Vzhledem k tomu, kolik času věnovali své práci v gildách, to bylo těžké. Někdy Rala napadlo, jestli neklame sám sebe, a jestli to není jen obyčejná náhodná známost, kterých už za ta léta měl spousty. Ale Tomik…

Potřásl hlavou. Teď ne. Ničemu by to nepomohlo.

„Gildovní záležitost,“ povzdechl si znovu. „Věř mi, vím, o čem mluvíš.“

Tomik vypadal, že chce něco říct, ale jen se kousl do rtu a potřásl hlavou. Ral zívl a vstal.

„Já osobně už mám pro dnešek gildovních záležitostí až po krk,“ zašklebil se rošťácky. „Co ty?“

Tomik se zašklebil také.

 

 

V měkké posteli, se schouleným Tomikem po boku, Ral Zarek snil. Nebo vzpomínal.

 

 

Ve snu mu bylo zase sedmnáct.

Desátý okrsek, plný gildovních síní a velkých tržišť, byl považovaný za střed Ravnicy, i když ve městě, rozprostírajícím se po celé sféře, těžko mohl být nějaký střed. Podobným způsobem by se Tovrna dala považovat za periferii. Kdysi dávno byla významným městem, ale za ta staletí, pohlcená Ravnicou, se změnila na ospalé, zapadlé sídlo, ovládané bezvýznamnými šlechtici, kteří vlastnili těch několik továren, kde místní pracovali. Teď Tovrnu tvořila řada honosných vil místních šlechticů, obklopená poněkud rozpadlejšími domy, kde žili jejich sluhové a písaři.

Ještě dál byly rozpadlé bytové doby chudiny, těsně u továrních hal, které byly v provozu nepřetržitě, napájené horkým plynem, vyvěrajícím z místních podzemních jeskyň. Továrny byly různého druhu, nejčastěji tkalcovny a slévárny, vyrábějící zboží pro bohatší části Ravnicy. Bylo by snazší a bezpečnější používat při výrobě magii, ale také dražší. Místní chudina byla levnou a snadno nahraditelnou pracovní silou.

Ralova matka byla jednou z nich. Pracovala ve tkalcovně, dokud ji, když bylo Ralovi jedenáct, nerozdrtil mandl nohy. Jako chromá žila ještě dva roky, Ral se snažil jak mohl, aby se uzdravila, ale nakonec nemohl nic dělat. Když zemřela, stačilo Ralovi jen pár měsíců, než se odhodlal opustit svého věčné opilého otce a vyrazit do světa.

O čtyři roky později už měl sice nejistou, ale přece jen práci, a taky kde bydlet. A ke svému překvapení i s kým.

„Ty už jdeš?“ zeptal se Elias, sledující oblékajícího se Rala otevřenými dveřmi ložnice.

Ral přikývl, oblékl si tu nejméně roztrhanou košili a prohlédl se v popraskaném zrcadle. Ujde to, pomyslel si, když si nechám plášť. Hrabě si mě stejně ani nevšimne. Pradědeček hraběte byl Orzhovský oligarcha, a on má tu domýšlivost po něm.

Jejich byt byl dost daleko od středu okrsku, aby byl považovaný za dobré místo, ale zase ne tak, aby to byl slum. Kdysi to muselo být honosné sídlo, s vysokými stropy a zlacenými tapetami, ale většinu nábytku buď odnesli, nebo se rozpadla. Ral s Eliasem tu měli svůj vlastní nábytek, většinou ten, který místní oligarchové vyhodili na smetiště. Na několika rozvrzaných poličkách byla rozestavěna sbírka obrazů a sošek, jako laskavost od Eliasových bohémských přátel, kteří často nosili ukázat svá poslední umělecká díla. Ral byl toho názoru, že obrazy jsou spíš mazanice a náhodné fleky, ale Elias je očividně obdivoval, a tak mlčel.

Elias už pracoval, ležel na břiše před rozvrzanou pohovkou, v ruce tužku, a před sebou stoh nepopsaných papírů — luxus, který si mohli z Ralova výdělku dovolit jen tak tak. Na vrchním papíře bylo napsané jedno slovo, několikrát přeškrtané.

„Těžké ráno?“ zeptal se Ral.

Elias se přetočil na záda a teatrálně rozhodil ruce. Ral se zasmál, a Elias vyplázl jazyk. Byl o rok starší než Ral, ale menší a štíhlejší, s tmavohnědou kůží a dlouhými vlasy, nabarvenými na tmavozeleno (po elfím způsobu), což bylo tehdy společensky přijatelné.

„Říkal jsem ti, že se musím poprat s múzou,“ řekl Elias. Znovu si lehl a balancoval s tužkou na špičce nosu. „Ještě minutku, a budu psát stránku za stránkou.“

„Dobrá.“ Ral měl chuť na něj skočit, zahodit tužku a políbit ho. Ale nemůžu přijít pozdě. Ne po tom, co se stalo posledně. „Tak to tě nebudu rozptylovat.“

„Ne? Ani trošku?“

Ral se rozesmál, zamával, a vyšel ze dveří.

Bylo to uprostřed léta, a slunce vysušilo bahno mezi dlážděním na jemný prach, který se dostal všude. Ral došel do středu okrsku, snažil se držet mimo rušné ulice, až dorazil ke hraběcímu domu. Byl ohromný, čtyřpatrový, a zabíral několik dalších domů — ty dal hrabě přestavět na visuté zahrady, plné ovoce a koření pro jeho hodovní tabuli.

Ral obešel hlavní vchod a zamířil ke vchodu pro služebnictvo — hlavním vchodem se pokusil vejít jen jednou, a tu chybu už nikdy neudělá. Když zaklepal, otevřel mu komorník s kyselým obličejem, který zkysnul ještě více, když si prohlédl Ralův obnošený plášť a záplatované kalhoty.

„Ach,“ řekl. „Dešťomág.“

Dešťomág, dešťomág. Ta slova se výsměšně ozývala Ralovi v hlavě. Ale spolkl tu narážku a přikývl.

„Budeš muset počkat,“ řekl komorník. „Jeho milost se teď baví v zahradě.“

„Řekl mi, že dnes ráno to bude v pořádku,“ řekl Ral. „Mám ještě další zákazníky—“

„Jeho hraběcí milost změnila názor,“ zopakoval komorník pomalu a zřetelně, jako by mluvil s hlupákem. „Budeš muset počkat.“

A tak Ral čekal skoro hodinu v kuchyni, kde si ho sluhové podezřívavě prohlíželi, než ho služebná odvedla do zahrady. Když vcházel, všiml si, jak hrabě se svými hosty zahradu opouští. Všichni byli v porovnání se svými sluhy vyšňořeni jako hejno pávů.

Na zahradě po nich zůstaly pošlapané květiny, odpadky, a poházené nádobí. To ovšem nebyla Ralova starost. Sedl si do nejvyššího patra se zkříženýma nohama a soustředil se.

Dešťomág. Ta přezdívka mu zůstala od dětství, když ji na něj křičeli. Už jako malý zjistil, že má talent na magii, ale ne na ohnivou, léčivou, nebo nějak působivou. Jen… na déšť. Ale co se dá dělat s deštěm?

Nad hlavou mu jemně zahřmělo, a na stromy a květiny zahrady se spustil déšť. Vyprahlá země přímo hltavě pila dešťové kapky, které se úhledně stáčely nad Ralovou hlavou.

Tohle se dá dělat s deštěm. Ale to hlavní nebylo umět přivolat déšť, to se Ral naučil už v deseti. Hlavní bylo nechat pršet jen někde. Hrabě a jeho sousedé by nebyli rádi, kdyby jejich hosté zmokli. Trvalo další léta, než se Ral naučil déšť takhle ovládat. Ne že by mu to vyneslo víc respektu.

Každé patro muselo být zalito zvlášť, takže už bylo po poledni, když Ral skončil. Přijal oběd, který mu komorník neochotně přinesl, kus chleba se zbytkem polévky, a k tomu váček zinů. Dost na zaplacení nájmu a jídla na příštích několik dní, než najde dalšího zákazníka. Nebo než Elias konečně uspěje se svou poezií. Jednou se mu to podařit musí.

Zrovna vycházel z hraběcího domu, zabalený do pláště, když to zaslechl.

„Hej, dešťomágu!“

Ral vzhlédl a tiše zaklel.

Gunther byl nejstarší hraběcí syn, stejně starý jako Ral, i když to pod těmi vrstvami hedvábí, parfémů, a pudru nebylo znát. Ralovi připadal jako namalovaný cirkusový klaun, ale Gunther si očividně myslel, že je módní guru, a jeho kamarádíčkové se po něm opičili také. Bylo jich šest, všichni synáčkové z těch nejlepších rodin, a sedmý o něco starší a ošuntělejší, očividně služebník. Všichni Ralovi zastoupili cestu.

Ral sklopil hlavu a vyrazil k nim.

„Dešťomágu!“ křikl znovu Gunther. „Mluvím s tebou.“

Ralovi nezbývalo než odpovědět, pokud by se nerozhodl přes Gunthera přejít. Povzdechl si a vzhlédl.

„Ano?“

„Co hodláš dělat,“ pokračoval Gunther, „s mým kloboukem?“

Klobouk byl široký, zelený, s hedvábnými třásněmi. Gunther ho ukázal Ralovi, a ten si všiml, že jeho cíp je mokrý.

„Je úplně zničený,“ řekl Gunther.

„To je mi líto,“ řekl Ral. „Dělal jsem jen to, o co mě váš otec požádal.“

A jsem si jistý, že na zahradě nikdo nebyl. Gunther to určitě udělal schválně.

„Můj otec tě určitě nepožádal o to, abys zničil mou garderobu!“ křikl Gunther. „Takže půjdeš se mnou a zeptáš se ho na to?“

„Ne,“ řekl Ral tiše. „Je mi to líto.“

„Takže mi to prostě zaplatíš.“ Gunther přikročil blíž. „Kolik máš v měšci?“

Jeho společníci se zahihňali, kromě toho najatého sluhy. Ral zaťal pěsti.

„Ne,“ řekl tiše. „Nezaplatím.“

„Prosím?“ naklonil se k němu Gunther. „Zaplatíš. Nebo tě potrestám.“

„Ne,“ řekl znovu Ral.

Guntherova pěst ho tvrdě zasáhla do břicha. Z toho, jak vypadal, nebylo fér, že dokázal dát takovou ránu, ale hrabě očividně dohlížel na to, aby se jeho synovi dostalo i fyzického cvičení. Ral se pod ranou ohnul, ale pak se pomalu narovnal.

„Hele, to je ale výhružný výraz,“ posmíval se Gunther. „Co chceš dělat, dešťomágu? Namočit mě?“

„Ne,“ procedil Ral. „Chci odejít. Pane.“

„Varo,“ protáhl Gunther. „Ukaž mu, co dokáže skutečný mág.“

Ten starší a omšelejší předstoupil. Podíval se Ralovi do očí, a pokrčil rameny.

„Promiň.“

Ral stěží stačil vztáhnout ruce, než Varo dokončil složité gesto, a silná vlna magie Rala odhodila přes půl ulice. Vyrazila mu vzduch z plic, a Ral uslyšel křupnutí a ucítil ostrou bolest v nose. Vzápětí ležel na zádech, plival krev, zatímco Gunther a jeho kamarádíčkové se hlasitě smáli.

„Výborně, Varo,“ pochválil ho Gunther.

„Ano pane.“

„No, myslím, že to za ten klobouk stačí,“ oznámil Gunther. „Půjdeme na šipky?“

 

 

Uběhl nějaký čas. Ral jen dýchal a cítil, jak jeho nos otéká. Ve slunci přimhouřil oči.

Slunce náhle zastínil obrys muže s napřaženou rukou.

„Potřebuješ pomoc, chlapče?“ Hlas byl přátelský a trochu pobavený.

Ral chvíli váhal, ale pak ruku přijal. Muž ji silně stiskl a vytáhl ho na nohy. Ral zamrkal a pak sebou škubl, když se muž dotkl jeho tváře.

„To je ošklivá zlomenina,“ řekl muž. „Ale jestli chceš, můžu s tím něco udělat.“

„A co mě to bude stát?“ Zachraptěl nosově Ral.

„Řekněme… jen chvilku tvého času. Že bys se mnou zašel na kávu.“

Ral opatrně přikývl. Muž vzal jeho nos mezi dva prsty, a Ral ucítil podivný pocit, jak se kost a kůže na nose narovnávaly. Léčivá magie ho trochu zašimrala, a pak zmizela.

„Tady,“ podal mu muž kapesník. „Asi se budeš chtít trochu otřít. Vypadáš, jako bys přišel z bitvy.“

„Díky,“ úlevně si vydechl Ral a otřel z tváře krev. „Nevím, jestli se za tohle dá odvděčit jen jedním šálkem kávy.“

„No…“ Muž byl vysoký, s hezkou tváří, s vlasy, ve kterých začínaly prokvétat šedé pramínky, svázanými do culíku. Šaty měl upravené a čisté, i když jejich styl byl pro Rala tak trochu podivný. „Možná mi budeš moci prokázat laskavost tím, že zkusíš zvážit mou nabídku. Myslím, že máš talent.“

„Na to nechat si vyrazit zuby?“

„Musím se přiznat, že jsem tě sledoval,“ naklonil cizinec hlavu. „Pokud se nemýlím, byl bys ochotný přijmout nabídku zaměstnání?“

Ral přikývl.

„A myslím, že se také nemýlím, když řeknu, že by ti nevadilo, že podstata tvé práce bude v rozporu se zájmy nejvyšších vrstev zdejší společnosti? Řekněme, třeba hraběte a jeho okouzlujícího syna.“

Ral se poté, co mu došel význam mužových vzletných slov, neubránil úsměvu.

„Ne,“ řekl. „Vůbec by mi to nevadilo.“

„Výborně,“ řekl muž. „Takže budeme mít o čem mluvit.“

Podal mu ruku, a Ral ji stiskl.

„Ral Zarek,“ představil se.

„Bolas,“ řekl muž. Usmál se, a jeho bílé zuby se na okamžik zdály špičatější, než by měly být. „Nicol Bolas.“

>>> Kapitola 4 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď