Před bouří, kapitola 20

Dokončení prequelu k příběhu War of the Spark. Niv-Mizzet bojuje s Bolasem, a Ral, Kaya, a Hekara dorazili k Majáku, aby ho spustili a přivolali sférochodce z celého Multivesmíru Ravnice na pomoc. Ale u Majáku na ně čekají dvě staré známé. Překlad dvacáté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 20

Django Wexler

<<< Kapitola 19 <<<

 

Vraska a Lavinie. Ral se na obě ženy podíval a přimhouřil oči. Ale tohle přece… nebo ano?

„Lavinie by nikdy nepracovala pro Bolase,“ řekl nahlas. „Ne dobrovolně.“

„Cítím, že má v sobě… něco, něčí vědomí,“ řekla Kaya. „Část jeho duše, myslím. Dokáže ovládat lidi.“

Ral, který si náhle vzpomněl na mistra Gara a jeho pokus o převrat v Selesnyi, přikývl. „Už jsem se s tím setkal.“

„Takže…“ ozvala se Hekara. „Je na naší straně, na jejich, nebo jak?“

„Je na jejich straně,“ řekl Ral. „Ale snaž se ji nezabít.“

„Ach, Rale,“ Lavinie vykročila směrem k nim. Hlas byl sice její, ale tón a dikce byly jiné. Bolas, nebo alespoň část jeho vědomí, které tu bylo. „Kdysi by tě takové starosti netrápily? Kdy jsi takhle změkl?“

„Když jsem se dostal od tebe,“ řekl Ral.

„A tak vzteklý,“ Lavinie se spokojeně ušklíbla. „Vypadá to, jako by ses za něco styděl.“

„Udělal jsem spoustu věcí, za které se stydím,“ řekl Ral, a pohlédl na Vrasku. „Ale to neznamená, že mu budu pomáhat a udělám něco mnohem horšího.“

„Nepředstírej, že mi rozumíš, Zareku.“ Vraska sevřela šavli. „A nesnaž se tu moralizovat. V sázce je zničené město plné mých lidí.“

„Nemáme na vybranou,“ řekl Ral. „Kdybys nás ty nezradila—“

Pohlédl na Lavinii, která se stále usmívala, a zmlkl.

„Chtějí to protahovat,“ řekl tiše. „Jestli Niv-Mizzet Bolase nezdrží, ten se sem dostane a tohle místo rozbije na kousky. Musíme to skončit co nejrychleji.“

Kaya přikývla. „Jaký máš plán?“

„Vezmu si Lavinii.“ Mezi prsty mu zapraskalo. „Myslím, že bych ji dokázal omráčit. Ty s Hekarou zaměstnejte Vrasku. Nechoďte k ní ale blízko, může—“

„S gorgonami jsem už bojovala,“ řekla Kaya. „Dokážu se o sebe postarat.“

„A taky, změnit se v kámen může bejt prča,“ řekla Hekara. „Udělala bych srandovní vobličej, jako bléé! A pak by to bylo už nafurt.“

„Snaž se tomu vyhnout,“ řekl Ral.

Vykročil vlevo, směrem k Lavinii, Kaya se vydala opatrně vpravo k Vrasce, a Hekara nonšalantně vykročila středem. Vraska i Lavinie tasily, Ral naposledy pohlédl na gorgonu, pak potřásl hlavou a soustředil se na Lavinii. Doufám, že Kayina sebedůvěra je oprávněná.

Nikdy neviděl Lavinii bojovat. Mezi Azoriany kdysi platila za vynikající šermířku, a z jejího postoje bylo patrné, že své schopnosti nenechala zrezivět. Ral napřáhl ruku a zkusmo vyslal blesk, který ji zasáhl přímo do hrudi. Lavinie ani neucukla, a její zbroj magicky zazářila.

Ochrana před blesky. Byla připravena stejně jako mistr Garo. Takže to nebude snadné.

Další krok, a v tu chvíli se Lavinie pohnula, jako kdyby sešlápl skrytou spoušť. Lavinie se pohybovala tak plynule, že se zdálo, že se vznáší. Její meč švihl zdánlivě mimoděk, a Ral měl co dělat, aby se vyhnul proseknutému hrdlu. Ustoupil stranou, zachytil její další výpad ocelovým chráničem své mizziové rukavice, a vypustil na ni příval blesků zblízka. Tentokrát Lavinie ucukla, i když jen trochu, a její ochranné kouzlo zběsile zabzučelo, jak pohlcovalo energii. Lavinie mžikem zaútočila zpětným sekem, a Ral uskočil za blízký ocelový pilíř. Zatímco se oba opatrně obcházeli, Ral zběsile přemýšlel.

Můžu zkusit ochranné kouzlo přetížit. To samé tehdy udělal Garovi. Mělo to ovšem svá rizika. Mohlo by to spotřebovat většinu síly akumulátoru, a pravděpodobně Lavinii zabít, pokud by výboj pečlivě nedávkoval. Sakra sakra sakra. Měl jsem trvat na tom, aby s ní někdo šel. Sledovala Bolasova hlavního agenta — musel to být Tezzeret. Musel ji dostat do pasti.

„Copak se stalo, Rale?“ ozvala se Lavinie Bolasovým posměšným tónem. „Proč se jako obvykle nevrháš s vervou vstříc nebezpečí?“

„Proč Lavinie?“ zeptal se Ral a stále opatrně kroužil okolo. „Jestlis chtěl někoho, kdo by mě zastavil, proč ne Tezzeret?“

„Protože s Tezzeretem by ses utkat chtěl,“ řekl Bolas, a nechal Lavinii našpulit pusu; ten výraz se pro ni vůbec nehodil. „Ale ublížit chudáčkovi Lavinii ti zlomí srdce.“

„Zlomit srdce?“ zeptal se nevěřícně Ral. „Tohle všechno jen proto, aby mě ranil?“

„Och, nemáš nejmenší tušení, co jsem si pro tebe nachystal,“ řekl Bolas. „Nemám rád, když mi lidé neplatí dluhy, Rale Zareku. Udělal jsem z tebe toho, kým jsi, a když jsem chtěl vrátit oplátku, obrátil ses ke mně zády. Za to Lavinie zemře. Za to zemřou i tví přátelé. Ale tebe nechám naživu, abys na vlastní oči viděl, jak je budu jednoho po druhém zabíjet. A začnu s Tomikem. Je to tak rozkošný chlapec.“ Laviniiny rty se zkroutily do nechutného úšklebku.

Ral se držel, seč mohl, aby nevybuchl zběsilým hněvem. „To je spousta práce na někoho, kdo je zaměstnaný ovládnutím Multivesmíru.“

„Splácet mi dluhy je stejně důležité. Dotváří mi to… reputaci. A kromě toho mě to baví.“ Bolas pokrčil rameny. „Na druhou stranu, možná tě zabiju tady a teď. Ještě uvidíme—“

Lavinie zaútočila znovu, tak rychle, že Ral málem nestačil ucuknout. Ale nakonec její meč zasáhl ve spršce jisker jen ocelový pilíř. Vzápětí Ralovi podrazila nohu a srazila ho na zem. Ral se odkulil právě včas, aby se vyhnul probodnutí. Zvedl ruce a vyslal na Lavinii záplavu blesků. Síla energie ji zvedla ze země a hodila s ní o pilíř. Její zbroj zazvonila o ocel jako gong, a Lavinie se zhroutila na koleno.

Ral popadl visící kabel a vytáhl se na nohy. Lavinie vstala také. Z úst jí vytékal pramínek krve.

„Och, cítil jsem to.“ Její rty se ušklíbly. „Nebo spíš, Lavinie to cítila. Buď se svými hračkami opatrný, Rale, nebo je rozbiješ.“

Sakra a zase sakra. Ral se rychle ohlédl přes rameno a spatřil Vrasku a Kayu, tančící mezi pilíři. Kaya se zatím nedokázala dostat dost blízko na to, aby použila své dýky, ale díky jejím schopnostem se dokázala vyhýbat jak Vrasčině zubaté šavli, tak jejímu smrtícímu pohledu. Hekara číhala opodál, a házela po gorgoně své čepele, kdykoli měla možnost.

Držíme se, ale nevítězíme. A čas je na Bolasově straně. Musíme se přes ně dostat—

Ral pohlédl na klávesnici, ale Lavinie sledovala jeho pohled a zavrtěla hlavou.

„Myslíš, že mi utečeš, Zareku? Ještě jsme neskončili.“ Napřáhla meč. „Do toho.“

Není jiná možnost. Ral začal shromažďovat energii v rukavicích, a přiblížil se. Sehnul se před sekem, další zablokoval chráničem, a vrhl se na Lavinii. Uskočila se smíchem a zaútočila znovu. Ral se pustil za ní, zadržoval energii v rukavicích, dokud nebyly rozpálené doběla, ale Lavinie byla příliš rychlá. Její útoky ho několikrát málem zranily. A nakonec musel před jedním obzvláště nebezpečným ustoupit.

„Rale!“ Okolo Lavinie se mihly dvě z Hekařiných dýk, a Lavinie ustoupila. Břitvočarodějka čarovala další a další, a Lavinie musela uskakovat za pilíře. Ral, popadající dech, se vrhl opět na ni.

„Zkus ji zaměstnat!“ křikl na Hekaru.

„To mi řikala i vona!“ odpověděla Hekara.

„Já nikoho—“ Ral potřásl hlavou, když se Hekara rozesmála, a soustředil se na boj.

To, že se musela soustředit na Hekaru, Lavinii omezilo, a Ral se dokázal přiblížit. Zanedlouho to byla Lavinie, kdo ustupoval. Oháněla se v obraně po Ralovi, zatímco se snažila vyhýbat Hekařiným čepelím. Ral počkal, až jeden z jejích výpadů bude příliš výrazný, zachytil její meč jednou rukavicí a ohnal se druhou, praskající smrtící energií—

„Rale!“ vykřikla Lavinie, tentokrát svým vlastním hlasem. „Ne!“

Ral zaváhal. Ne nadlouho, ale stačilo to. Na Laviniině tváři se opět rozhostil Bolasův úsměv, a kopla Rala přímo do žaludku. Zhroutil se na kolena a lapal po dechu.

„Hlupáku,“ řekl Bolas a bodl.

Něco se rychle pohnulo, a pak byl najednou klid.

Všichni tři stáli blízko u sebe, tak blízko, že by se mohli obejmout. Ral, snažící se vstát, Lavinie s napřaženým mečem, a mezi nimi Hekara, která měla Laviniin meč zabodnutý přímo v hrudi. Hladce projel jejími barevně záplatovanými šaty, a špička vyčnívala na pár palců z jejích zad, přímo pod lopatkou. Dotýkala se Ralovy kůže, ale neprobodla ji.

Ral ji zachytil dřív, než padla k zemi. „Hekaro!“

Vzhlédla k němu, na tváři stále veselý úšklebek. „Kámoši, no ne?“

„Kámoši,“ procedil skrz zaťaté zuby Ral. Poprvé.

„A taky,“ dotkla se Hekara místa, kde měla zabodnutý meč, „sem nikdy nebyla probodnutá skrz naskrz. Vždycky sem chtěla vědět, jaký to je.“ Zakašlala, vykašlala na ocelové ostří krůpěje krve, a fascinovaně je pozorovala. „Je to dobrý. Ani to nebolí tak, jak sem čekala.“

Lavinie ustoupila, a vytáhla meč z rány s nechutným zaskřípěním ocele o kost. Hekara vytřeštila oči, a z rány se vyřinul proud krve.

„Och,“ zasykla Hekara. „Tohle už je lepší.“ Zachvěla se, až rolničky ve vlasech zacinkaly, a zemřela.

„Vidíš, Rale?“ ozvals e posměšně Bolas. „Vidíš, kam tě dostalo to tvoje slitování—“

Ral s řevem přeskočil Hekařino tělo. Lavinie uhnula a sekla, ale Ral úder zablokoval chráničem, až se mu otřásly kosti v ruce. Než se Lavinie stačila stáhnout, sáhl Ral druhou rukou po meči a popadl ho za ostří těsně u záštity. Pořezal se na dlani, ale nevšímal si toho — sáhl po síle z akumulátoru a pustil ji přes mizziové vodiče přímo do Laviniina meče. Z ostří se začalo kouřit, a Lavinie ho reflexivně upustila. Rozžhavený meč dopadl se zasyčením na zem, a postupně se změnil v kouřící louži roztaveného kovu.

Lavinie chtěla ustoupit, ale Ral ji popadl za ruku a vyvedl z rovnováhy. Vykopla nohou a zasáhla ho přímo do žaludku, ale Ral úder se zamručením vydržel, a druhou rukou jí sáhl na krk. Něco tam měla, kousek kovu s matně zářícím krystalem. Ral si toho všiml při jejím výpadu, když probodla Hekaru. Nevěděl, co to je, ale podoba nezapřela tvůrce. Tezzeret. Popadl za něj a škubl.

Pořád se snažíš o—“ Lavinie se snažila odtáhnout, vrávorala, a držela se za hlavu. „Ne. Přestaň.“ A pak, hlasem o mnoho víc Laviniiným, vykřikla. „Vypadni mi z hlavy!“

Zhroutila se, držíc se za hlavu, a něco z ní vyletělo. Mlhavý, přízračný tvar se nad ní chvíli vznášel. Nebyl zřetelný, ale Ral poznal jeho tvar — humanoidní, ale s dlouhými, zakroucenými rohy.

Hlupáci. Tohle už byl Bolasův hlas skrz naskrz. Zadíral se Ralovi přímo do mysli. Stačí mi jen najít další tělo. Nemůžeš mě zastavit. Dobře to víš.

„On ne,“ řekla Kaya, která se náhle objevila za přízrakem v záblesku fialového světla, „ale to si piš, že já můžu.“ Zvedla obě dýky, planoucí magií, a zabodla je přízraku do zad. „Myslím, že tě už všichni máme plné zuby.“

Přízrak vydal zvuk, který začal jako mohutné dračí zařvání, a skončil jako zapištění čajové konvice. Zavlnil se, zatřásl, a pak se rozpadl, jako když vítr foukne do pampeliškového chmýří. Kousky esence se rozlétly na všechny strany a zmizely.

„Tu věc jsem nesnášela,“ zamumlala Kaya. Teprve pak si všimla obou ležících žen, a zalapala po dechu „Hekaro—“

„Kayo, k zemi!“ vykřikl Ral. Vztáhl ruku, blesk zapraskal, ale nebyl přesný — uzemnil se do ocelového sloupu těsně vedle Vrasky. Ta uskočila, a ohnala se svou zubatou šavlí.

Kaya dokázala úder zablokovat dýkami, ale síla nárazu ji srazila k zemi. Než se stačila vzpamatovat, Vraska otočila šavli a tvrdě udeřila jilcem Kayu přímo do spánku. Kaya se zhroutila k zemi, vedle Lavinie a Hekary. Vraska obkroužila ležící těla, prameny na hlavě se stále zběsile vlnily, a pohlédla na Rala.

„Statečná holka,“ zasyčela. „Ale hloupá, že spustila oči z nebezpečnějšího protivníka.“

Ral ustoupil k vnitřním zdem dómu a vyslal na gorgonu blesk. Ta uskočila za nejbližší pilíř. Elektřina se neškodně uzemnila.

„Na druhou stranu, já jsem po celou dobu nespustila oči z tebe,“ pokračovala Vraska. „Takže vím, že jsi spotřeboval až moc ze svého akumulátoru. Roztavit Laviniin meč?“ Odmítavě zamlaskala. „To bylo určitě zbytečné.“

„Zbývá mi ještě dost, abych tě vyřídil,“ řekl Ral, a stále ustupoval. Neodvážil se k ní přiblížit. Zblízka by nedokázal uniknout jejímu smrtícímu pohledu. V rukavicích mu stále proudila elektřina, ale Vraska měla pravdu. Vyčerpal svou zásobu až příliš. Jednak zde, a jednak i při boji s vojáky dole.

„Tak prosím.“ Vraska vystoupila před pilíř a zamířila k Ralovi. Byli u vnější zdi dómu, dost daleko od jádra Majáku. „Sežehni mě na popel. Dělej!“ Když se Ral nepohnul, Vraska se ušklíbla. „Přesně, jak jsem myslela.“

„Opravdu to chceš?“ řekl Ral, a v hlase mu zaznělo zoufalství. „Chceš, aby Bolas vyhrál? Myslíš si, že tě nechá vládnout tvému malému království?“

„Samozřejmě že ne,“ řekla Vraska. „Jsem si jistá, že mě zabije, jakmile mu přestanu být užitečná.“

„Tak—“

„Pořád to nechápeš,“ přerušila ho. „On vyhraje. Niv-Mizzet ho nezastaví. Tvůj Maják ho nezastaví. A jestli jediná šance na přežití Golgari je přidat se k němu…“ pokrčila rameny. „Tak ji beru. Bez ohledu na sebe.“

„Lže. Musíš vědět, že lže. Ať už ti slíbil cokoliv, nemá důvod to splnit.“

„Já vím.“ Vraska zúžila oči. „Ale nic jiného mi nezbývá.“

Ral ustoupil až ke stěně dómu. Vraska si olízla rty.

„Nemáš kam utéct, Zareku.“ Namířila na něj meč. „Tohle už tu jednou bylo, že ano? A tentokrát tu není žádný anděl, který tě zachrání.“

„Není,“ souhlasil Ral. „Ala tentokrát jsme na mém území, ne na tvém.“

Sáhl vzhůru a nahmatal svazek kabelů, které mířily otvorem ve stěně ven z dómu. Byly z kroucených měděných drátů, a Ral do nich vyslal poslední zbytek energie z akumulátoru. Zajiskřilo se, zakouřilo, a kabely se za zápachu spálené izolace roztekly a spadly na zem. Zůstal po nich prázdný otvor ve stěně.

Venku se konečně bouře rozpoutala s plnou silou. Déšť padal proudem, bušil do střech, sléval se v ulicích. Černé mraky sestoupily níž, a blesk v nich stíhal blesk, za neustálého hřmění. Ral v sobě pocítil celou tu nesmírnou sílu, a vlasy se mu zježily. Pomalu, velmi pomalu, se usmál.

„Porazila jsi mě v Podměstí,“ řekl. „A teď ti ukážu, jak mocný jsem tady, přímo pod ravnickou oblohou!“

Vraska zavrčela a vrhla se na něj, její oči začaly zlatě zářit. Ale bylo příliš pozdě. Z mraků sjel ohromný blesk, silný jako tucet spojených dohromady, zajiskřil okolo střechy dómu, jako kdyby ji opatrně ohmatával, a pak zamířil jako nit do jehly přímo do otvoru ve střeše a do Rala, kterého obklopil sítí jiskřící, sněhobílé energie. Zdálo se to nemožné, ale Ralovi se vlasy zježily ještě víc. Jeho akumulátor se zběsile rozbzučel, ale Ral ho teď vůbec nepotřeboval. Zdvihl ruku, a nechal energii volně proudit. Výboj, který z něj vyšel, byl strašlivý, napojený z celé okolní bouře, a vzdálenost mezi ním a Vraskou překonal během okamžiku.

Když světlo pohaslo, nebylo po Vrasce ani stopy, a na místě, kde stála, zbyla jen ožehlá skvrna na ocelové podlaze.

Ral zavrávoral, když síla blesku vyprchala. Takovou sílu bylo obtížné udržet, i pro něj, a spolu s tím vším, co v poslední době zažil, se teď cítil tak, jako by zaběhl deset koleček okolo celého okrsku. Skoro hotovo. Přinutil se pohnout, a vrávoravě vykročil.

Poklekl vedle Hekary, která měla na zádech ohromnou krvavou skvrnu, a zatlačil jí oči. Vedle ní ležela Lavinie, a Ral se ujistil, že dýchá. Stejně zkontroloval Kayu, ležící pár kroků opodál; měla zakrvácený spánek, tam, kde ji Vraska zasáhla ostrým koncem jilce, ale nezdálo se, že by měla rozbitou hlavu. Spokojený, že bude v pořádku, vykročil Ral směrem k srdci Majáku.

Když došel až před jádro a zadíval se na klávesnici, v mysli se mu náhle zatmělo. Na chvíli se mu zvedl žaludek.

Elias. Část melodie, kterou mu jeho milenec kdysi zahrál, zdálo se to dávno. Před tímhle vším. Před věčností. Ral sáhl třesoucí se rukou a stiskl klávesy.

Jádro Majáku se se zasyčením otevřelo. Nad klávesnicí se objevilo jedno jediné tlačítko. Jediné, protože Maják měl koneckonců jen jedinou funkci. Jakmile ho stiskne, Maják se rozzáří v celém Multivesmíru.

Tlačítko bylo, pochopitelně, jasně červené. Jaký Izzeťan by tomu mohl odolat?

Dobrá. Ral na tlačítko chvíli zíral, a pak se zhluboka nadechl. Kostky jsou vrženy.

A prudce tlačítko stiskl.

 

 

Hluboko pod městem cupital kraulí smrtikněz Mazirek vlhkým tunelem. Storrev kráčela vedle něj, nebo se spíš zdálo, že pluje, a ve svých napůl shnilých šatech se zdála nádherná. Za nimi kráčela eskorta Bývalých. Mazirek si jich moc nevšímal; jeho mysl byla jinde.

Storrev mu přinesla zprávu o chystané schůzce. Nevěděla, od koho, ale Mazirkovi to bylo jasné už z načasování. Bolas. Když Vraska nyní odešla, aby drakovi přímo posloužila — a doufejme i zemřela bolestivou smrtí — Bolas Mazirkovi slíbil vládu nad Golgari. Konečně budu mít moc, jakou si zasloužím. Nastal čas, aby drak splnil své sliby.

Ale nevěděl, kde přesně se má s poslem setkat. V těchto místech nikdy předtím nebyl, bylo to dost blízko povrchu, částečně propojené se sklepeními domů zdejší čtvrti. Na druhou stranu to dávalo smysl — Bolas žil na povrchu, a jako všichni neměl moc rád stísněné podzemní území Roje. I tak Mazirek trochu znervózněl, když ho Storrev dovedla přirozeně vytvořenou chodbou do velké jeskyně, která ovšem vypadala, jako by ji rozšířily a opracovaly lidské ruce.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se svým cvakavě cvrlikavým jazykem Mazirek

„Myslím, že jsme na místě.“ Storrev se rozhlédla po ztemnělé jeskyni. „Musíme počkat.“

„Nerad čekám.“ Mazirek zúžil všechny oči a pohlédl na Storrev. „Nelhala jsi mi, Storrev?“

Do svých slov vložil svou moc. To on probudil Bývalé. Nikdo z nich nemohl, dokonce i ti, kterým zůstaly vzpomínky a svobodná vůle, neuposlechnout Mazirkův přímý rozkaz, nebo odmítnout odpovědět na jeho přímou otázku.

„Ne, můj pane,“ uklonila se Storrev. „Obdržela jsem zprávu s žádostí o schůzku, a zavedla jsem vás na toto smluvené místo.“

„Zprávu od koho?“

„Od někoho, koho neznám,“ řekla Storrev.

Takže ne od Vrasky. Mazirek byl stále napůl přesvědčený, že by se mohl dostat do gorgoniny pasti. Frustrovaně se rozhlédl, a spatřil v dálce na vlhkých stěnách odlesk pochodní. Blížil se muž v plášti s kápí.

„Ty!“ Uhodil na něj cvakavě Mazirek. „Ty jsi ten posel?“

„Jo,“ zavrčel muž. „Říkaj mi Brutus, a sem z Brutusovy Improvizovaný Legrační Šou.“ Muž shodil kápi a odhalil tak velkou, holou hlavu, pokrytou jizvami.

Legrační šou?“ řekl Mazirek. „Co je to za nesmysl?“

„Nevypadáte moc legračně,“ podotkla Storrev.

„To řiká dost lidí,“ přiznal Brutus. Sáhl pod plášť a vytáhl ohromný řeznický sekáček, zrezavělý, a pokrytý zaschlou krví. „Ale až začneme, tak vás ta legrace přímo rozseká.“

„Cože?“ zacvakal Mazirek. „To nám vyhrožujete?“

„Ne,“ řekl Brutus. „Jenom dělám službičku pro Hekaru. Mám vám vod ní vyřídit, že vás Vraska pozdravuje.“

„Ty drzý—“

Mazirek vztáhl pařát, aby Bruta sežehl smrtící magií, ale pak se zarazil, když si v jeskyni všiml dalších blížících se tvarů. Další Rakdosané v rudé a černé, mohutní, po zuby ozbrojení. A žádný z nich nevypadal na to, že by se hodil do legrační šou.

„Storrev!“ vykřikl kraul. „Tys to věděla!“

„Ano,“ odpověděla. „Ačkoliv, přesně jak jsem říkala, jsem nikdy předtím Bruta nepotkala.“

„Musíš mě bránit,“ řekl Mazirek. „Ty i tví Bývalí. Bránit mě až do smrti!“

Storrev naklonila hlavu. „Tušila jsem také, že vydáte tenhle rozkaz.“

Rakdosané se blížili.

„Budeš zničena!“ zavyl zoufale Mazirek.

„Rádi se obětujeme,“ řekla Storrev. „Když ostatní Bývalí budou svobodní.“

Mazirek zavrčel, a z pařátů my vyšlehl záblesk smrtící magie. Ve ztemnělé jeskyni pak nastal krátký okamžik divokého násilí, a pak ticho, které nakonec přerušil Brutův výsměšný smích.

 

 

Na Ravnice byl podzim, takže pršelo. Den za dnem.

Déšť dopadal do okapů plných rozbitého skla a polámaných cihel, bubnoval do zřícených trosek domů a obchodů. Smýval krev z mrtvých těl, ležících na ulicích nebo v zavalených ve zřícených domovech. Na místech, kde byla kanalizační síť zničená, se tvořila jezírka stojaté vody.

Déšť promáčel Tezzereta až na kost. Dredy mu zplihle visely a promáčely jeho plášť. Déšť bubnoval do jeho kovové ruky a stékal z jejích spárovitých prstů. Potřásl hlavou ve spršce vody, zahnul za roh rozbořené ulice, a stanul tváří v tvář svému pánovi.

Nicol Bolas seděl v rozvalinách domovního bloku, na hromadě rozbitých cihel a roztříštěných trámů jako na trůně. K Tezzeretovu velkému překvapení vypadal dost zničeně. Po celém těle měl spáleniny a polámané šupiny, a uprostřed hrudi velkou zjizvenou ránu, kterou prosakovala černá krev. Drak si toho ovšem nevšímal, a Tezzeret si všiml, že se rány začínají pomalu zacelovat.

Bolas držel v jednom pařátu ohromnou bílou lebku, která musela patřit jen jinému drakovi podobné velikosti. Byla pečlivě zbavená kůže a masa, a Bolas se na ni díval se směsicí pýchy a smutku.

Tenhle svět nemá šanci. Tezzeret si dovolil soukromý úšklebek. A nikdy neměl.

Přešel ulici a poklekl před svým pánem. Bolas mu zprvu nevěnoval pozornost, stále si prohlížel dračí lebku. Po chvíli ji opatrně odložil, a zadíval se na něj.

„Můj věrný sluho.“ Jeho hlas byl uhlazený, dračí basové podtóny jemně patrné. „Něco nového?“

„Ano, můj pane.“ Tezzeret vstal. „Věci probíhají dobře. Nesetkali jsme se s žádným větším odporem.“

„Je jisté, že vy určitě ne.“ Bolas pohlédl na lebku. „Na tom nezáleží. Co dalšího?“

„Ral Zarek se dostal až do Majákové věže,“ řekl opatrně. „Vraska a váš… přízrak se s ním střetli, ale byli poraženi. Přízrak byl zničen, a Vrasčin osud je nejistý.“

„A Maják?“

Bolas to musel vědět. Tezzeret to poznal hned po zapnutí. V jeho mysli Maják hořel jasným světlem, viditelným pro každého sférochodce jako pozvánka na Ravnicu. Odkašlal si.

„Podařilo se mu jej zapnout, můj pane.“

„Vidím.“ V dračí tváři se pomalu rozhostil spokojený úsměv. „Pak tedy vše běží přesně podle plánu.“

 

<<< Konec >>>

 

Poznámka: Příběh pohračuje v knize Grega Weismana Válka jisker, jejíž shrnutí najdete taktéž zde na MUDRCi.

Díl I. Díl II.Díl III.

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

3 komentáře k “Před bouří, kapitola 20”

  1. Hlimak napsal:

    Je nějak zmíněné někde po lopatě, kdy a jak sarkhan získá Mizzetovu duši? A jak je Niv oživen?

Zanechte odpověď