Před bouří, kapitola 2

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Vraska se pokouší převzít moc v gildě Golgari, a přímo do Orzhovy se vloupá jistá sférochodkyně s neobvyklými schopnostmi. Překlad druhé kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 2

Django Wexler

<<< Kapitola 1 <<<

Devkarinské hnilobné zahrady byly legendární.

Každý umí vyrobit kompost a vypěstovat na něm pár hub. Ale temní elfové ke své práci přistupovali se zanícením zahradníků, toužících vypěstovat desetitisíce druhů růží a orchidejí. Byla to hniloba povýšená na nejvyšší umění, praktikovaná mistry nad mistry v říši, kam nikdy nezasvítil ani paprsek slunce.

Soukromé komnaty Jarada vod Savo, gildovního pána Roje Golgari, byly ukázkovým příkladem. Široká kruhová síň, s klenutým stropem, pokrytým stalaktity, ozařovaná světélkujícími houbami, rostoucími na dřevěných koulích, zavěšených se stropu. V síni byly rozmístěny květináče, které ji rozdělovaly na množství odpočívadel, s pohovkami pokrytými měkkým mechem, na kterých si hosté mohli po libosti odpočinout.

Květináče samy byly stvořeny z lidských těl, pečlivě naaranžovaných tak, aby umožnila růst a zdůraznila krásu specifického druhu hub. Golgarijští šamani dokázali zastavit běžné rozkladné procesy, takže těla nebyla zetlelá. Tady seděl muž se zkříženýma nohama a zakloněnou hlavou, a z jeho očí vyrůstaly jasně žlutobílé houbové stopky; za ním žena, nahnutá dozadu, s otevřeným hrudním košem, aby bylo vidět jemně modré kapradí, vyrůstající z jejího srdce. Některé z hub byly tak velké, že zakrývaly celá těla svých hostitelů, a ze záplavy stonků a kloboučků vykukovaly jen vybledlé tváře a končetiny. Jiné byly tak malé a jemné, že by se rozpadly i v nejjemnějším závanu vzduchu. Další tak jedovaté, že jediná jejich spora by zabila člověka za pár okamžiků po vdechnutí. Jiné by sice oběť nezabily, ale zato dokázaly zajímavé věci s jejím mozkem.

Jarad seděl na svém houbovém trůnu, pokrytém dlouhými vlákny měkkého mechu. Vedle něj čekala Cilia, nejmocnější a nejvlivnější z Devkarinů, na sobě šaty z pavučinových vláken, tvář pomalovanou hmyzími ornamenty a vzory.

Sluhové, pohybující se mezi nimi, nesoucí tácy s jídlem a nápoji, byli stejně elegantní. Ačkoli byli, jako sám Jarad, dávno mrtví, pohybovali se s urozenou grácií, jejich šaty byly zdobené, starého střihu. Byli to Bývalí, které z hrobky Umrilek oživil Mazirek, kraulský smrtikněz. Jarad z nich byl nadšený. Jako sluhové byli mnohem elegantnější něž obyčejné hnijící zombie, a dokonce si dokázali uchovat jistou inteligenci a schopnosti, které obyčejní nemrtví neměli. Zanedlouho se na golgarijském dvoře stalo téměř nutností je mít, a snad kromě těch nejchudších z temných elfů tyto prastaré nemrtvé jako sluhy používali všichni.

Zvenčí síně se ozval zvuk tříštícího se dřeva. Jarad vzhlédl a zamračil se.

„Nařídil jsem je zamknout,“ řekl.

„Ano.“ potvrdila Storrev, stojící po jeho boku. Byla jednou z Bývalých, která si uchovala veškerou inteligenci, co měla za života. Oblečená v černých šatech, se závojem, zahalujícím její vysušenou tvář. Byla téměř neviditelná, dokud nepromluvila, a její hlas se starobylým přízvukem se povýšeně nesl síní. „Myslím, že se někdo chce dostat dovnitř.“

„Cože?“ Jarad vstal. „Kdo se to opovažuje?“

Přes květináče s rostoucími houbami všech barev Jarad spatřil, jak se dveře na konci síně prohnuly dovnitř. Masivní dřevo zesílené železem začalo praskat, a vzápětí se rozpadlo na třísky, které se rozletěly síní a zasáhly květináče s jemným obsahem. Trsy hub, některé rostoucí po desetiletí, se rozpadly.

Ve dveřích se objevila mohutná postava trola, většího než jakýkoli, co Jarad kdy viděl. Za ním stály další postavy, ale Jaradův zrak přitáhla jen jedna z nich. Žena, oděná v kožené kazajce, s námořnickou šavlí za pasem. Vypadala jako člověk nebo elf, ale nebyla. Místo vlasů měla černé prameny, svíjející se jako klubko hadů.

V Roji bylo několik gorgon, ale jen jedna z nich by si dovolila takovou urážku. Jarad opovržlivě ohrnul ret.

„Vraska.“

Vraska vešla do síně. Odedávna to tu nenáviděla. Vzduch byl ztuchlý a nasládlý po hnilobě, a množství ztemnělých zákoutí se přímo nabízelo pro strojení úkladů a pletich, jimiž byli devkarinští přímo pověstní.

A to všechno, pomyslela si, dnes skončí.

Jarga si ještě z pěsti vytahoval třísky, ale vedle Vrasky už stáli dva kraulové, šestinohé hmyzí postavy v chitinovém krunýři. Nalevo Mazirek, téměř tak vysoký jako Vraska, s černě namalovaným krunýřem. Bylo lze ho považovat za vůdce kraulů, a byl to Vrasčin nejbližší spojenec.

Napravo stál menší kraul, na rozdíl od ostatních bílý, se splihlými, nefunkčními křídly. Xeddick byl mezi svým lidem vyvrhelem. Báli se jeho podivného zbarvení a ještě podivnějších schopností, dokud se s ním Vraska nespřátelila. Od té doby ji následoval jako věrný pes.

Jarad vstal ze svého trůnu a ukázal na Vrasku prstem.

„Vrasko,“ zavrčel. „Nevzpomínám si, že bych pro tebe poslal. Ani že bych ti dovolil vylomit dveře.“

„A přesto jsem tady,“ odpověděla. „Zábavné, že.“

Vyrazila směrem k němu, a cestou odkopla květináč. Zavířil oblak růžových spor. Oba kraulové vyrazili za ní. Vraska koutkem oka sledovala shromážděné Devkariny, stahující se do stínů síně. Jejích nemrtví sluhové stáli bez hnutí.

„Takový úpadek,“ zamumlala gorgona. „Ta léta se na tobě dost podepsala, Jarade.“

„Co si myslíš, že děláš?“ ozval se Jarad, který se jí rozhodně nebál. Několik dvořanů se mu postavilo po bok, ruce na jilcích zbraní. „Nikdo neříká, že nejsi důležitá, ale nepřeceňuj se. Za tohle bys mohla přijít o hlavu.“

„Opravdu?“ Vraska odkopla z cesty další květináč, a zastavila se asi tucet kroků před Jaradem. „Uvidíme, jestli mi ji vezmeš.“

Jarad zúžil oči. „Takže takhle to bude.“

„Takhle to bude.“ Vraska položila ruku na svou šavli. „No? Čekám.“

„Zabte ji někdo,“ nařídil Jarad.

Dva z jeho dvořanů vyrazili, mladý muž s tetováním mistra meče, a žena v šamanské róbě. Vraska kývnutím poslala na ženu Mazirka, a tasila šavli.

Muž byl rychlý, měl kord, v současnosti populární zbraň mezi Devkariny pro svou lehkost a přesnost. Jen stěží odrazila jeho první výpad, a muž odtančil z dosahu její šavle. Vrasce zůstal na předloktí krvavý šrám. Zavrčela, jeho další výpad odrazila plnou silou a postoupila až k němu, dokud nestáli tváří v tvář. V očích se jí zlatě zablesklo.

Muž si to uvědomil příliš pozdě. Než stačil sklopit zrak, oči mu zešedly, a jeho kůže se změnila v kámen. Socha, svírající kord, zavrávorala, spadla, a rozpadla se na kousky.

Druhý souboj už také končil. K Mazirkovu krunýři zamířila vlna houbové magie, ale jen se neškodně odrazila. Mazirkovy přední končetiny bleskově vyčarovaly protiútok, a elfka zavrávorala a chytila se za hrdlo. Vykulila oči, a na kůži se jí objevily černé linky nekrotického kouzla. Padla k zemi, a v několika okamžicích její kůže a maso shnily. Zůstala z ní jen vysušená kostra, ležící v hnilobné kaluži.

Přítelkyně-Vrasko, ozval se myšlenkou Xeddick. Byl telepat, což bylo mezi krauly něco nevídaného. Vrasku napadlo, jestli náhodou není výsledkem nějakého simického experimentu. Mrtví se blíží.

Ohlédla se. Bývalí se shromažďovali u dveří. Ženy v obnošených zdobených šatech, muži v prohnilých kabátcích a s pavučinami posetými parukami. Čtyři z nich obklopili Jaradův trůn, na sobě brnění staré královské gardy, u pasu meče. Storrev stále stála za Jaradem, tvář skrytou za závojem.

Vidím je, pomyslela si ke Xeddickovi. Cítila jeho nervozitu, a vyslala k němu uklidňující myšlenku. Všechno je pod kontrolou.

„Jak myslíš, že tohle skončí?“ ozval se znovu Jarad, očividně nepřesvědčený porážkou jeho lidí. Zbytek dvora se ukrýval v bezpečné vzdálenosti.

„Že ty budeš na kolenou prosit o milost.“ Vraska zastrčila šavli do pochvy a promnula si zraněné předloktí. „Jestli chceš, můžeme k tomu přejít rovnou.“

„I kdybys mě dokázala nějak zabít,“ usmál se Jarad, „víš, co bude následovat? Devkarinští—“

„Devkarinští byli u moci už příliš dlouho. A ty považuješ gildu za nástroj svých soukromých choutek. Promrhal si sílu gildy v takovém úpadku. Takže to dnes skončí.“

„Na to nemáš,“ zavrčel Jarad. „Pár tvých brouků na to nestačí. Občanská válka, kterou bys vyvolala, gorgono, skončí s tvou hlavou nabodnutou na kůl. A tvůj lid, Mazirku, za to bude pykat po stovky generací.“

„Tvou tyranii jsme snášeli déle,“ odpověděl Mazirek s cvakáním kusadel, nezvyklých mluvit obecnou řečí. „Vraska krauly respektuje.“

„Její respekt vám nepomůže, až budete hnít v mé zahradě,“ odpověděl Jarad. „Ale zapomeňme na to! Přestaňte s těmi stížnostmi, a já zařídím, aby—“

Vraska se ohnala pěstí a zasáhla Jarada s křupnutím přímo do nosu. Zavrávoral zpět.

„Storrev!“ vykřikl. „Zastav ji.“

A teď, pomyslela si Vraska, se ukáže, jestli Bolas splnil, co slíbil.

Shromáždění Bývalí čekali bez hnutí. Stráže okolo trůnu, sluhové v síni. Stáli—

—a nedělali nic.

„Storrev!“ otočil se na ni Jarad. „Co to má znamenat?“

„Jsi minulost,“ odpověděla mu věcně. „A Vraska je budoucnost.“

Jarad se otočil zpět na Vrasku, a tentokrát měl v očích paniku. Vraska si to vychutnávala. Zatínal ruce, a snažil se něco vymyslet.

„Stejně si moc nepomůžeš,“ řekl nakonec. „Užij si nade mnou své malé vítězství, ale všichni elfové—“

„Mají za sluhy Bývalé, že?“ dokončila Vraska.

Jarad vytřeštil oči. „Ne.“

„Ty, co nebudou klást odpor, ušetříme.“ Přikročila k němu, a Jarad poklekl na kolena. „Ale gilda teď patří mně.“ Vraska pohlédla na Mazirka, který předními končetinami udělal uctivé gesto, a na Storrev, která se poklonila. „Vláda temných elfů skončila.“

„Já… i tak ti můžu pomoci,“ zamumlal Jarad. „Je pár věcí, co nevíš. Tajemství… budeš mě potřebovat.“

„Víš, vlastně máš pravdu.“ Vraska pokynula Xeddickovi, a malý kraul přikročil k Jaradovi. Víš, co máš dělat, pomyslela si k němu.

Ano, přítelkyně-Vrasko. Xeddick nebyl šťastný. Nerad používal své schopnosti takovým způsobem. Neodporuj, nepříteli-Jarade. Bylo by to o to horší.

Jarad, soudě podle jeho křiku, vzdoroval. Když bylo po všem, ležel zhroucený u svého trůnu.

Máš, co potřebujeme? Pomyslela si ke Xeddickovi Vraska.

Věřím, že ano, přítelkyně-Vrasko. Seznam agentů na povrchu, hesla, místa schůzek. Xeddick vyslal zhnusenou myšlenku. Jeho mysl je špinavá.

To věřím.

Vraska se sehnula, popadla bývalého gildovního pána za límec, a pohlédla mu do očí. Zlatě se zablesklo, a Jarad vykřikl naposledy.

Stěnu Orzhovy, paláce gildy kněžích a bankéřů, zvané Katedrála Okázalosti, bičoval déšť. Kaya soudila, že je to nádherná budova, samý balkónek a arkýř, zlacené zdobení, vitrážová okna. Jen kdyby nebylo tak nepříjemné na ni šplhat, obzvlášť v noci a v dešti.

Teď už by to mohlo být dostatečně vysoko. Vlasy jí visely z hlavy v mokrém chumlu, a promočená byla až na spodničku, ačkoli na sobě měla koženou pláštěnku. Do Orzhovy vešla v přízemí, hlavním vchodem, a pokračovala výš, jak jen dokázala, aniž by spustila poplach. Ovšem nakonec musela ven, šplhat po fasádě. Takhle se zatím dokázala vyhnout většině ostrah. Pochybovala ovšem, že to bude trvat věčně. Každý, kdo je tak bohatý, že si může dovolit postavit takovou katedrálu, musí být alespoň trochu paranoidní.

Ale co, zažila už horší úkoly, a navštívila i horší místa. Městský svět Ravnicy byl hotovým rájem v porovnání s bažinami a katakombami, kam ji občas posílali lovit její nehmotnou kořist. Jídlo je tu dobré, když nepřemýšíte, z čeho je, a když požádáte o koupel, nekoukají na vás jako na blázna. Ale ten déšť by mohl konečně přestat.

Zachytila se na ozdobné římse, hned vedle chrliče, kterému se z rozevřené tlamy valila voda. Kaya se na chrliče pozorně podívala, ale naštěstí nevypadal na to, že by mohl obživnout. Zapřela se o něj, nadechla se, a použila svou moc. Zaplavila ji fialová energie, její tělo zprůhlednělo, a Kaya vešla kamennou stěnou dovnitř. Bylo to mnohem těžší, než jak to vypadalo — nejdůležitější bylo nepustit se zvnějšku dřív, než se pevně zachytíte uvnitř — ale Kaya takhle podivně vstupovala do budov téměř celý svůj život.

Cesta až sem ji, přesně jak doufala, dostal přes první linii ochrany. Kaya se ocitla v chodbě s přepychovým kobercem, osvětlené svícemi v ozdobných, mřížových svícnech. V chodbě bylo množství dveří, každé s mosaznou jmenovkou s vyrytým erbem rytířů a úředníků, co zde pracovali a zajišťovali hladký chod veškerého orzhovského obchodu. Podle výšky stropu Kaya usoudila, že ji od jejího cíle dělí ještě tak tři poschodí.

Pokud, pochopitelně, drak nelhal. První pravidlo nájemného vraha vždycky bylo „klientovi nevěř“. A když se jednalo o Nicola Bolase, platilo to dvojnásob. Ale odměna, kterou ji slíbil, za to stála. Jestli má někdo v Multivesmíru moc, aby napravil zničenou oblohu na mém světě, je to Bolas. A podle jejích kontaktů byl Bolas víceméně důvěryhodný. Na draka.

Měkce našlapovala chodbou, a voda z promočeného pláště neslyšně odkapávala na vysoký hedvábný koberec. Na konci chodby bylo schodiště vedoucí do dalšího patra, zajištěné železnou mříží. Kaya si prohlédla runy vyryté okolo klíčové dírky a našla magickou ochranu, která by spustila poplach v případě vypáčení zámku. Usmála se, v záblesku fialového světla prošla hladce mříží, a vyběhla po schodech.

V dalším patře byl archív, který se táhl zdánlivě do nekonečna. Nepřekvapivé. Kněží už odedávna rádi vše zapisují, a bankéři taky. A tady jsou kněží-bankéři, takže co jiného čekat? Dveře do jednotlivých archívů byly zabezpečené magickými pastmi, ale v chodbě samotné bylo jen několik nástrah, které byly tak snadno odhalitelné, že to Kaye připadalo téměř urážlivé. Jestli to takhle půjde dál, nechám jim tu ostrou poznámku.

Další schody byly opět chráněny mříží, ovšem tentokrát navíc i dvojicí strážných v plátovém brnění. Měli přesně ten netečný, znuděný výraz, společný všem strážným na každé sféře v Multivesmíru. Kaya je po očku obhlédla zpoza rohu. Nejspíš by se jich dokázala zbavit, kdyby musela — jednoho by vyřídila hozením dýky do nechráněného krku, druhému by podsekla šlachy, než by stačil tasit meč. Ale to není elegantní. Kromě toho, Kaya nikdy nezabíjela, když nemusela.

Místo toho zamířila chodbou zpátky a vyšla stěnou ven. To bylo ještě těžší než naopak, ale naštěstí se dokázala zachytit na bustě jednoho dávno mrtvého šlechtice, zdobící fasádu věže, a švihnutím nohou se vyhoupla na vedlejší opěrný pilíř. Odtud opět šplhala výš, dokud si nebyla jistá, že se dostala okolo stráží. Bylo by lepší, kdybych byla uvnitř. Nejspíš tu budou mít vnější ochrany proti létajícím zlodějům.

Opřela se o dalšího chrliče, a až ve chvíli, kdy se její ruka — opět nehmotná — snažila dostat dovnitř, si Kaya uvědomila, že tomuhle chrliči netrčí z tlamy trubka, a že vypadá mnohem zachovaleji. V tu chvíli se ale už chrlič hýbal.

A sakra.

Pak nastala poněkud složitá situace. Kaya měla jednu ruku nehmotnou a zabořenou ve zdi, druhou rukou a nohou se opírala o chrliče, který se odsunul, a Kaya se najednou řítila dolů. V tu chvíli chrlič rozevřel zobák, aby zavřeštěl a nejspíš přivolal stráže z celé Orzhovy.

Rychle něco vymysli.

Takže nechala zápěstí levé ruky uvnitř zhmotnit, a naslepo šátrala. Naštěstí se prsty zachytila o svícen, popadla jej, a zachytila se. Vyžadovalo to obrovskou koncentraci, udržet ruku ve zdi nehmotnou, ale zároveň zápěstí hmotné, aby se mohla držet, ale i tak dokázala sáhnout pravačkou přímo do chrličova hrdla a zachytit jeho kamenný jazyk. Chrlič vypoulil oči, ale nevydal ani hlásku. Kaya tak chvilku volně visela mezi zdí a chrličem.

A co teď?

Chrlič začal zavírat zobák. Neměl nijak silný stisk, ale okraje zobáku byly ostré. Pomalu prokously kožený rukáv a zařízly se do zápěstí. Kaya zasykla a zapřela se nohama o věž.

„Víš,“ řekla chrličovi, „já se řídím zásadou žít a nechat žít. Co ty na to?“

Zadíval se na ni nenávistně a zesílil stisk. Ještě chvilku, a zlomí jí zápěstí.

„Jak chceš,“ zamumlala.

Pustila se svícnu, a nechala odhmotněnou ruku proplout zdí. Nohama se odrazila, a zhoupla se na ruce, vězící v chrličově zobáku, podobně jako akrobat na hrazdě — bylo to ovšem mnohem bolestivější — a když se zhoupla nahoru, plynulým pohybem tasila dýku a zabodla ji chrliči do krku. Stačila trocha magie, aby její dýka hladce prošla chrličovým kamenným tělem. Ten vykviknul, ztratil rovnováhu, a pustil se římsy. Kaya odhmotnila ruku v jeho zobáku, nohama se od něj odrazila, a v záblesku fialového světla proplula zdí dovnitř.

Když tak nad tím přemýšlela, rozhodně si tu chvilku odpočinku zasloužila. Ležela na vysokém hedvábném koberci, v duchu proklínala všechny chrliče, svírala zraněnou ruku a snažila se nekřičet bolestí. Po chvilce snahy rozhýbat prsty vytáhla z batohu obvaz a ránu si zavázala.

Jenom doufám, že ten chrlič na nikoho nespadl. Poslední, co potřebovala, bylo mít na svědomí náhodného kolemjdoucího.

Tohle patro bylo naštěstí prázdné. Byly tu další točité schody, bez nějakých očividných ochran. Kaya se po nich opatrně vydala. Skončily u bytelně vypadajících, zavřených dveří. Další spousta magických run a varování. Sklonila se blíž, aby si je přečetla.

Kdo vstoupí, děsivý přízrak probudí, bla bla bla. Rozhýbala si zraněnou ruku, zkontrolovala své dýky, a nadechla se. Jde se na to.

Prošla dveřmi ve víru fialového světla. Ocitla se ve velké, zařízené obývací místnosti, ale než se stačila rozhlédnout, objevil se před ní vír energie, který se zformoval do přízračné lidské postavy s rudýma očima. Vrhl se na Kayu, a ta ucítila chladný závan záhrobí.

Duch byl velmi překvapen, když se mu obě Kayiny dýky, fialově zářící, zabodly do hrudi. Duchové byli v naprosté většině překvapeni tím, že se jich někdo z fyzického světa může dotknout, a také nikdy nežili — nebyli, neexistovali, to je jedno — dostatečně dlouho poté, aby stačili varovat ostatní. Proti magické oceli moc obrany nebylo.

Tenhle duch vykřikl a zmizel stejně náhle, jak se objevil. Kaya se spokojeným úšklebkem zasunula dýky a rozhlédla se po místnosti. Spatřila tmavovlasou ženu stojící u velkého stolu a opírající se o hůl, vedle mladého muže s brýlemi, ze kterého naprosto vyzařovalo úřednictví.

„Teysa Karlov?“ zeptala se s kývnutím Kaya. „Přišla jsem vás zachránit.“

O pár minut později seděla Kaya za stolem a převazovala si, tentokrát důkladněji, ránu na ruce. Teysa a mladý muž, který se jmenoval Tomik, seděli naproti ní.

„Takže ještě jednou, jestli to chápu správně,“ seděla Teysa s prsty do špičky. I když měla vlasy ze spánku zcuchané a na sobě měla jen noční košili z černého hedvábí, byla ztělesněním elegance. „Jste tu na objednávku od“ — významně pohlédla na Tomika — „našeho společného přítele.“

„M-hmm,“ potvrdila Kaya a bolestně sebou škubla, jak si čistila ránu.

„A váš úkol je…“

„Pomoci vám ovládnout Orzhov.“ Kaya vzhlédla. „Myslela jsem, že pro začátek bude nejlepší dostat vás ven z cely.“

„Kolik toho víte o Orzhovu?“

„Skoro nic,“ řekla Kaya vesele. „Náš přítel řekl, že vás tu zamkla banda duchů, což byl podle mě důvod, proč přišel zrovna za mnou.“

„A dál máte plán vymyšlený jak?“

„Moc ne. Myslela jsem, že to už bude vaše parketa, ale o problémy s duchy se každopádně postarám.“

Tomik potřásl hlavou, jako by pořád napůl spal. Teysa nasadila přísný výraz, a propletla prsty.

„Nejsou to jen ‚problémy s duchy‘,“ řekla. „Obzedat jsou duchové těch nejmocnějších z Orzhovu, a vládnou tu po tisíciletí.“

„A vy se jich chcete zbavit.“

„Ano,“ přiznala Teysa. „Ale nebude to jednoduché.“

„Ne?“ Kaya utáhla obvaz a usmála se. „Viděla jste mě při práci, ne?“

„O vašich schopnostech nepochybuji, ale o zbytku plánu ano,“ povzdechla si Teysa. „Pokud mě odtud dostanete předtím, než se zbavíte Rady duchů, každý si to přebere tak, že se to stalo z mé vůle. Všichni se postaví proti Karlovům, a budeme tu mít občanskou válku, kterou nemusíme vyhrát.“

„Nemluvě o tom,“ dodal Tomik, „že by ostatní gildy mohly naší slabosti zneužít proti nám.“

Kaya pohlédla na úředníka se zdviženým obočím. Teysa našpulila rty.

„Tomik je můj osobní tajemník,“ řekla. „Má mou plnou důvěru.“

Až na to, že neví, že pracujete s Bolasem, pomyslela si Kaya. Zajímavé. Usadila se do křesla, ruce za hlavou.

„Dobrá,“ řekla. „Takže nechcete, abych vás odtud dostala?“

„Tak bychom nedosáhli ničeho,“ řekla Teysa. „Dědeček mě tu zamkl—“

„Kdo?“

„Dědeček,“ zopakovala Teysa popuzeně. „To on je teď hlavou Rady duchů.“

Kaya, jejíž rodinné vztahy by se daly popsat přinejmenším jako ‚složité‘, se pokusila představit si, jaké by bylo, kdyby klanoví vůdci na jejím světě pokračovali v neživotě. Mysl se vzpírá. „Dobrá. Pokračujte.“

„Zamkl mě tu, protože jsem chtěla nasměrovat Orzhov jinam.“ Teysa opět pohlédla na Tomika. „Méně izolace, a více spolupráce s ostatními gildami. Je mnoho těch, co mě podporují, a přesně proto dědeček nechtěl, abych se dostala do Rady. Pokud se ovšem spojím z cizími silami, mí spojenci mě opustí.“

„Tak co navrhujete?“

„Musíte zničit Obzedat zdánlivě bez mé pomoci. Pokud dědeček už nebude, představení se budou muset obrátit na mě.“

„Paní Karlov,“ řekl Tomik. „Víte, jak je to nebezpečné. Pokud ona selže, a o plánu se dozví váš dědeček—“

„Nemáte ve mě moc důvěry,“ ozvala se Kaya.

„Má to své opodstatnění,“ řekla Teysa. „Pokud vás chytí, dědeček vám vyrve duši z těla, a než vás zavrhnou do nicoty, jeho nekromanti z vás dostanou odpovědi na vše, co budou chtít.“

„No, hlavně mě neodepisujte předem.“ Kaya se zamyšleně poškrabala na nose. „Ti duchové se scházejí ve sklepení, správně?“

Tomik přikývl. „V Katakombách, několik pater pod katedrálou. Už staletí tam nikdo živý nevkročil.“

„A jsem si jistá, že to tam bude plné pastí a strážných duchů. Většinou to tak bývá.“ Zašklebila se. „Musím přiznat, že se mi nelíbí pomyšlení na to prosekávat se až dolů se všemi strážemi v patách. Cestou sem jsem si obhlédla pasti a ochrany, a obávám se, že nejsem schopná se dostat až dolů bez toho, abych spustila poplach.“

„Potřebujeme spojence,“ řekla Teysa a pohlédla na Tomika. Ale než mohla pokračovat, z chodby se ozval dupot bot a řinčení kovu.

„A sakra,“ vyskočila Kaya. „Někdo si musel všimnout, že jsem se zbavila vašeho strážného.“

„Jděte,“ řekla Teysa naléhavě. „Řeknu jim, že to byl pokus o mé zabití. Tomu budou věřit. Najděte hospodu Křivý stonek. Tomik vám tam pošle zprávu.“

„Tenhle úkol je čím dál složitější,“ zamumlala Kaya, ale musela přiznat, že je to v současnosti ta nejlepší možnost. Rozhodně lepší než bojovat s celým oddílem stráží. Přikývla a rozeběhla se k oknu.

„Tam nemůžete!“ vykřikla Teysa. „Okna jsou—“

Kaya proletěla oknem ve fialovém záblesku a zmizela.

„—zamčená,“ dokončila Teysa zamyšleně. V tu chvíli se rozletěly dveře, a dovnitř vpadly stráže. Teysa se k nim otočila, na tváři pečlivě vybraný úsměv číslo deset.

>>> Kapitola 3 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

3 komentáře k “Před bouří, kapitola 2”

  1. Muti napsal:

    Tento prequel sa číta oveľa lepšie ako samotné príbehy o invázii. Je to iná trieda 🙂 vďaka za preklady ~

    • Odin napsal:

      A najlepsie na tom je, ze ani dalej sa kvalita neznizuje. Len je skoda toho Jarada, ale asi nemozeme chciet vsetko.

      • Honza2 napsal:

        Dík.
        Django mi sám napsal, že dostal ohledně postav „kuchařku“, ale o Jaradově nemrtvosti se tam nezmiňovali.
        Holt se to stane. Jako u Hyalopterous Lemure 🙂
        Ostatní postavy jsou zatím naštěstí kanonické…

Zanechte odpověď