Před bouří, kapitola 19

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Niv-Mizzet bojuje s Bolasem, aby Ral získal čas zapnout Maják. Ral je na cestě — spolu s Kayou a Hekarou, ale u Majákové věže na ně čeká celá azorijská armáda. Překlad devatenácté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 19

Django Wexler

<<< Kapitola 18 <<<

 

Majáková věž se nacházela na okraji jinak nenápadného obytného bloku, dostatečně blízko k Novému Prahvu, takže většina místních obyvatel byli úředníci a zaměstnanci pracující v obřím azorijském komplexu. Za běžného dne by tu Ral potkal spousty pouličních prodejců jídla a novin, širokými ulicemi by se míhaly kočáry vezoucí bohatší občany, a ti chudší by se v podzimním dešti choulili pod deštníky. Věž byla původně využívána jako skladiště pro blízkou písárnu, dokud Ral nenařídil věž vyklidit a nenahradil velké krabice papíru mizziovými dráty a krystaly.

Dnešek ovšem rozhodně nebyl normální. Když Ral dorazil na smluvené místo, jeden blok vzdálené od věže, bitva mezi draky byla už v plném proudu. Ať už Niv-Mizzet proti Bolasovi použil cokoli, byl to paprsek tak jasný, že Rala prudce zabolelo v očích — i když je prozřetelně zavřel. Výbuch vyzvedl do vzduchu ohromné množství prachu, které zahalilo celý obzor. Záblesky magie prozrazovaly, že souboj neskončil.

Vypadalo to, že se v celé Desítce všichni zbláznili. Většina obyčejných obyvatel se zabarikádovala ve sklepech, nevědomá si skutečného významu toho, co se děje. Jiní vyrazili v davu do ulic, dožadovali se od gild vysvětlení, nebo se prostě prali s kýmkoli, kdo vypadal jako nepřítel. Nepokoje byly o to horší, protože to vypadalo, jako kdyby všudypřítomné azorijské pořádkové síly najednou zmizely.

Proti nepokojům se postavily boroské jednotky, ale na tak ohromné množství nestačily. Kromě toho se do nepokojů zapojili i Gruulové, což všechno ještě zhoršilo. Houfy řádících Gruulů se vrhaly na boroská stanoviště a šířily paniku. Ostatní gildy se stáhly a posílily obranu, a město se tak změnilo na několik opevněných táborů, ze kterých všichni sledovali bojující draky a přemýšleli, co to všechno může znamenat.

Co by si pomysleli, kdyby věděli, že je to jen zástěrka? Mocný Niv-Mizzet bojuje s Nicolem Bolasem jen proto, aby Ral získal čas na to vylézt několik pater a zmáčknout několik kláves na složitém stroji. Ani já bych tomu nevěřil.

Ovšem Dovin Baan byl určitě detailně informován. Ral se zastavil v uličce mezi pekařstvím a galanterií, vykoukl zpoza rohu, a ušklíbl se. Všechny azorijské jednotky, chybějící v celém Desátém okrsku, byly tady. Celá armáda zatýkačů zabarikádovala snad stovkou zátarasů všechny přístupy ke Věži, za nimi stály připravené pluky husarů, a nad hlavami poletovaly houfy thoptér.

Tak tohle, pomyslel si Ral, nebude snadné.

Na obzoru se zablesklo, a o několik okamžiků později zazněl mohutný hrom. Ral vzhlédl k oblakům. I když vypadaly hrozivě, nezdálo se, že by hodlaly přidat ke všeobecnému chaosu způsobeném dračím soubojem něco z vlastních zdrojů. Ral se ohlédl, ale ulička byla prázdná. S kyselým výrazem obrátil pohled zpět ke Věži.

„Ahoj,“ ozvala se za ním Kaya.

Ral se udržel v klidu jen s úsilím. „Takhle se plížit k lidem je neslušné i normálně. A dneska je to nejlepší způsob, jak se nechat zabít elektrickým proudem.“

„Promiň,“ řekla. „Síla zvyku. Ale budu si to pamatovat.“

„Alespoň něco.“ Ral se narovnal a otočil. Kaya na sobě měla praktický bojový oblek. Ten, co měla na sobě, když se s Ralem poprvé setkala. Byl nenápadný, bez jakýchkoli orzhovských odznaků. Obě dýky měla za pasem. „Podívej se a řekni mi, co si o tom myslíš.“

Nahlédla za roj a tiše hvízdla. „Tak to je docela síla. Co je vlastně v té věži?“

„Možná naše poslední šance.“ Ral pohlédl na vzdálenou syčící, blýskající masu smolného kouře, ve které stále zuřila dračí bitva. „Jsem otevřený jakýmkoli návrhům.“

„Je to něco, co můžeme ukrást?“ zeptala se Kaya. „Myslím, že bych se dostala dovnitř skrz sousední budovy.“

„Naneštěstí se tam musím dostat já osobně,“ řekl Ral. „A kromě toho jsou stráže určitě i uvnitř.“

„Tak to máme problém,“ řekla Kaya.

„Nějaká šance na posily z Orzhovu?“

„Přivedla jsem maximum toho, co šlo zajistit bez dlouhých vyjednávání.“ Ukázala vzhůru, a Ral se zaklonil. Střechy okolo byly plné pokroucených, kamenných tváří. Chrliči. „Jsou tiší a poslouchají rozkazy. A chtít cokoli jiného by znamenalo debatu s hierofanty, na kterou myslím nemáme čas. Tomik slíbil, že udělá, co bude moci.“

Rala bodlo u srdce, ale rychle ten pocit potlačil. Teď na to není čas. „Jestli dokáží způsobit dost velký chaos,“ řekl, „možná se dostaneme k hlavním dveřím, ale—“

„Kámošííí!“

Za zvuku běžících kroků se objevila Hekara, a Ral se vzápětí ocitl v jejím objetí, což nebylo zrovna to, po čem toužil. Rukou od sebe Hekaru odtlačil, a ta vzápětí stejně živelně objala Kayu, která to vše brala s větším humorem.

„Takže zprávu jsi dostala i ty,“ poznamenal Ral.

„Jasnačka!“ Hekara pustila Kayu a když se otočila k Ralovi, přímo zářila. „Čekala jsem zrovna dole u Jeho Plamennosti, když dorazila, a bylo mi řečeno, ať mažu nahoru a pomůžu vám. Tak jsem tady!“

Posledních pár dní nebyla Hekara k zastižení, což bylo divné, když vezmeme v úvahu její dřívější neochotu Rala opustit. Ral si ovšem odmítl dělat o ní starosti. Starosti mi obvykle dělá to, co udělá. Ale i tak to byla trochu úleva, mít ji zase pod dohledem.

„Prej nás čeká menší řezničina,“ vyhrkla Hekara. „To jako ty železný hlavy támhle?“

„Víceméně,“ přiznal Ral. „Potřebujeme se dostat do té věže. Máš nějaký nápad?“

„Já mám spoustu nápadů!“ řekla Hekara. „Říkala jsem ti ten o házení klíčů do kanálu?“

Relevantní nápad,“ upřesnil Ral a pohlédl na Kayu, která se podle jeho názoru tvářila veseleji, než situace vyžadovala.

„Móóóžná,“ zamumlala Hekara. „Relevantní, to je když se třeba jeden hezky voblíkne, že jo?“

„Hekaro,“ řekla Kaya jemně, zatímco Ral tiše skřípal zuby. „Jak se dostaneme přes ty stráže?“

„Och!“ řekla. „Jo tohle. Počkejte minutku.“ Udělala s dlaně kornoutek a přiložila ji u uchu. V nastalém tichu Ral zaslechl vzdálené rušivé zvuky. „Přivedla jsem pár přátel.“

 

 

Nejdřív to znělo jako vzdálené sípání a kvílení, jako kdyby někdo hrál na harmoniku.

Jak to sílilo, začalo být jasné, že někdo opravdu hraje na harmoniku, a že to neumí. Pak, jak zvuk stále sílil, by posluchač poznal, že nejenom hráč neumí hrát, ale i nástroj samotný musel utrpět mnohočetná smrtelná zranění tím, že byl nucen vydávat ohlušující tóny v naprosto náhodných intervalech. Ke zvuku harmoniky se přidaly trubky, rovněž naprosto mimo melodii, a pak i celý sbor bubeníků, z nichž každý měl o rytmu svůj vlastní, neslučitelný názor.

Byla to, a řekněme si to otevřeně, kakofonie, ovšem tak speciálního druhu, že se v ní všechny ty nesouladné tóny nějakým záhadným způsobem spojovaly v podivnou, trhavou melodii. Melodii odpornou, nechutnou, neladící, ale přitom zvláštně uchvacující.

Za rohem se objevil malý mužík, ani ne čtyři stopy vysoký, oblečený v křiklavě zlatém oděvu, a žongloval, jak nejlépe uměl. Vzduch nad ním byl plný míčků, dýk, seker, a hřebíků. Jeho ruce se pohybovaly tak rychle, že téměř nebyly vidět — tak obratně dokázal chytat všechny předměty a vyhazovat je zpět ve vysokých obloucích, které kupodivu ladily v rytmu se sílící hudbou. Za žonglérem se objevily dvě dívky, kutálející se v kovových obručích přes šíři celé ulice, a za nimi se objevili bubeníci. Kráčeli za sebou v šestistupech, vždycky s dalšími třemi na ramenou.

Za nimi se objevilo pódium široké přes celou ulici a dlouhé jako několik vozů. Bylo s obou stran nesené zlobry, minotaury, a ostatními rasami dostatečně mohutně stavěnými, a oblečenými do blyštivých černo červených stejnokrojů zdobených zlatem a stříbrem. Na pódiu hrála dvojice goblinů na výše uvedenou harmoniku, která, jak se ukázalo, nakonec nebyla tak smrtelně zraněná, ale jen velmi důkladně a neodborně vylepšená o velkou trubici a přídavné měchy. Okolo pódia do kruhu pobíhali trumpetisté, občas změnili směr, aby do sebe legračně naráželi. Mezi nimi kráčeli další žongléři, vyhazovali nebo si házeli mezi sebou i podivnější věci než dýky a sekery, a nadávali na trumpetisty, co se jim pletli pod nohy.

S nimi podél pódia kráčeli, kutáleli se, a skákali další účinkující, vířili hedvábnými stuhami, nebo chrlili plameny. Průvod zakončovala další skupina bubeníků, tentokrát větších, s ohromnými bubny, které dodávaly celé hudbě patřičně basový základ. Těžké kroky nosičů pódia tvořily s rytmem bubnů podobný zvuk jako mohutná, kráčející armáda.

„Co,“ řekl Ral hlasitě, aby ho bylo slyšet, „má tohle být?“

„Karneval výjimečných potěšení pana Papaláše!“ rozzářila se Hekara. „Jeho Velkošéfstvo jim řeklo, aby nám pomohli. Nejsou úžasní?“

„Rozhodně jsou hlasití,“ utrousil Ral, když je pódium míjelo.

„Promiňte,“ ozvala se Kaya, sledujíc jednu velmi nedostatečně oděnou ženu v neobvyklé pozici, vysílající k publiku polibky z barevného kouře. „Asi mi to pořád nedochází. Tohle mají být ty posily? Cirkus?“

„S Rakdosem není žádný cirkus jen obyčejný cirkus,“ řekl Ral a vykročil za průvodem. „Držme se u sebe. Můžou tví chrliči vyřídit thoptéry?“

Kaya kývla a něco křikla nahoru na střechy. O chvíli později hejno chrličů vzlétlo směrem k věži.

„Počkají, dokud to nezačne,“ doběhla Kaya Rala a Hekaru. „Ať už začne cokoli.“

„Jen sleduj,“ řekl jí Ral. „A připrav se. V pravý čas vyrazíme.“

Hekara poskakovala okolo obou, a tleskala rukama, naprosto mimo rytmus.

Azorijští vojáci za barikádami si průvodu pochopitelně všimli, ale, rovněž pochopitelně, neměli pro tuto eventualitu vydané žádné rozkazy, takže chvilku trvalo, než se vše vyřídilo, a před barikádu vyběhl vyšší důstojník, mávaje rukama.

„Pánové!“ vykřikl. „Tato oblast je pod přímou kontrolou Senátu, podle Usnesení 3842 o náležitém řešení nouzového stavu. Kromě toho, vaše… představení mělo být ohlášeno předem Kanceláři pro pouliční umění, a rovněž měly být informovány i ostatní dotčené autority. Obávám se, že vás musím požádat, abyste se rozešli.“

„Ale božíčku.“

Na čele pódia se rozvinul muž, kterého si Ral předtím nevšiml. „Rozvinul se“ bylo správné slovo — Ral nikdy předtím nespatřil muže tak dlouhého. Byl o hlavu větší než on, ale zároveň neuvěřitelně vyhublý. Jeho ruce a nohy připomínaly tyčky. Byl oblečený do formálního večerního obleku, ale kalhoty i frak na něm visely spíš jako na věšáku. Na vyboulené hlavě měl legračně malý klobouk. Tvář měl bíle namalovanou, s rudými rty a očima.

„To je pan Papaláš,“ prozradila Hekara.

Pan Papaláš sestoupil z pódia, na ramena jedné z dívek v obruči, která hbitě posloužila za stoličku. I na zemi byl papaláš mnohem vyšší než azorijský důstojník. Za Papalášem stál malý žonglér, který stále nepřestal se svým zručným uměním.

„To je velice nešťastné,“ pronesl cirkusový principál. „Moji chlapci budou zklamaní. Co vy na to, chlapci?“ Zvýšil hlas. „Říkají, že máme jít domů!“

Stále řvoucí hudba ztichla, jako když utne. Bubeníci se zarazili, trumpetisté přerušili hru uprostřed taktu, a harmonika ztichla v posledním kvílivém tónu. Chvíli bylo ticho, a pak v odpověď zaburácela stovka hlasů.

„Šou musí pokračovat!“

„Vida,“ řekl pan Papaláš, když se hudba znovu rozezněla. „Sám jste to slyšel.“

„C—Co?“ důstojník zúžil oči. „V tom přípa—“

V tu chvíli se zarazil, protože jeden z předmětů, se kterými si malý žonglér stále pohazoval — kovový míček velikosti pěsti — mu musel nějak vypadnout z ruky a zřítil se z výšky přímo na důstojníkovu hlavu. Muž se v bezvědomí zhroutil k zemi.

„Jejda,“ pronesl pan Papaláš, a jeho namalovaný úsměv se změnil v široký úšklebek.

Hekara, stále zářící, šťouchla Rala loktem do žeber. „Teďkonc to teprv začne.“

„Kapitáne!“ ozval se někdo z azorijských řad. Objevila se žena v uniformě, vyběhla zpoza barikády, a vzápětí se zhroutila k zemi s řeznickým nožem v oku. Malý žonglér se začal pohybovat tak rychle, až se změnil v rozmazanou šmouhu, a házel po azorijských vojácích vše, co měl v rukách, a bylo toho dost. Nože, talíře, které, jak se ukázalo, měly okraje ostré jako břitva, kožené pytlíky plné malých stříbrných žiletek, a množství dalších, ještě podivnějších zbraní.

Přední řada bubeníků jako jeden muž rozbila své bubny — byly v nich ukryté dlouhé, ostnaté biče. Ti, co jim stáli na ramenou, seskočili, popadli biče, a začali barikádu šlehat hlava nehlava. Trumpetisté si položili trumpety k rameni, stiskly skryté kohoutky, a zasypali Azoriany salvou ocelových šipek.

„Útok!“ vykřikl někdo u věže. „Opětujte útok!“

Rozdrnčely se tětivy kuší a zasypaly pódium střelami. Několik účinkujících padlo k zemi. Jeden muž, zasažený v okamžiku chrlení ohně, vybuchl v ohromné kouli plamenů. Jedna z šipek zasáhla dívku v kovové obruči. Síla zásahu ji zběsile roztočila, a dívka nakonec dopadla k zemi v dokonalé póze. Uklonila se, a zemřela.

„Každý jen kritizuje,“ zamumlal si pro sebe pan Papaláš, krčící se před salvami střel. „Ukažte jim, co děláme kritikům, chlapci!“

Na ta slova všichni Rakdosané zařvali, nechali pódium dopadnout na zem, a vyrazili vpřed. Azorijští vyrazili proti nim, meče v rukou, a vzápětí se rozhořela bitva.

Kaya to jen nevěřícně sledovala, a po chvíli se otočila na Hekaru. „To jsou všechny vaše cirkusy takové?“

„Ne úplně všechny,“ zauvažovala Hekara. „Některé mají tygry!“

„Připomeň mi, abych se jim vyhnula,“ řekla Kaya a tasila dýky. Na obloze mezitím chrliči zaútočili a metodicky ničili thoptéry. „Takže, jdeme na to?“

 

 

V prostoru okolo věže vypukl chaos. Akrobaté v obručích s žiletkami mezi prsty vířili mezi ostatními a sekali kam mohli, žongléři vrhali vše, co měli v rukách, a pomalovaný oddíl zlobrů-klaunů se vrhl na azorijské vojáky takovým způsobem, který jim radostný zážitek rozhodně nepřinesl. Husaři na koních se vrhli do boje, šavle tasené. Jeden z nich usekl jednomu z žonglérů hlavu, jenže bezhlavá postava zůstala stát, a vzápětí se ukázalo, že to byli dva goblini v dlouhém plášti.

Ral, Kaya, i Hekara se postupně probojovávali vřavou směrem ke dveřím do věže. Azorijští vojáci je většinou ignorovali — Rakdosané představovali mnohem větší hrozbu. Hekara vesele poskakovala, čarovala z prázdného vzduchu mezi prsty dlouhé čepele, a házela je na všechny strany. Každá z nich si našla cíl v oku, hrdle, nebo v části těla nechráněné zbrojí. Kaya kráčela v čele, dýky tasené, a když se na ni vrhl nějaký z Azorianů, prostě jím v záblesku fialového světla prošla a zezadu ho probodla dřív, než si uvědomil, co se děje.

Z oblohy padaly kousky thoptér, ozubená kolečka a krystalky, jak se chrliči nahoře činili. Thoptéry se snažily bránit rotujícími čepelemi a elektrickými šoky, a tak občas z oblohy spadnul i polámaný chrlič. Ral vzhlédl, ne na bitvu mezi chrliči a thoptérami, ale dál, na blesky a záři na obzoru, která prozrazovala mnohem větší souboj. Odsud nebylo lze nic poznat, jen to, že boj ještě neskončil. Pořád máme čas.

Před vstupem do věže stál oddíl zatýkačů s mohutnými štíty, a za nimi mág, vykřikující rozkazy, které většinou ve vřavě bitvy nebylo slyšet. Zatýkači si všimli Rala a ostatních a zdvihli štíty právě včas, aby se od nich odrazila záplava Hekařiných čepelí.

„Z cesty,“ zavrčel Ral a zdvihl ruce. Mezi prsty mu zablesklo.

„Do této věže je zakázaný vstup,“ vykřikl mág. Také zdvihl ruce, a obklopilo ho bílé světlo. „Jménem Senátu, nesmíte překročit práh!“

Ve světle se zaleskly znaky a runy, které podložily mágovu hrozbu. Ral po něm šlehl bleskem, ale ten se od štítu jen neškodně odrazil.

„Na to nemáme čas,“ řekl. „Hekaro, mohl by někdo s tvých přátel—“

„Já to vyřídím,“ řekla Kaya. „Zaměstnejte je.“

„Jasně!“ křikla Hekara, poskočila kupředu, a vyčarovala další a další čepele. Kaya se zhluboka nadechla, a ve fialovém záblesku se propadla do země.

Ral pokrčil rameny a vyslal na mága další blesk. Muž zkřížil ruce a posílil ochranné kouzlo. Další blesk, a další, žádný nepronikl štítem. Ral viděl, jak mágovo sebevědomí roste. Rozkázal zatýkačům, aby zaútočili.

Ral byl jediný, kdo si všiml, jak se Kaya vynořila ze země, lapajíc po dechu. Než si mág uvědomil, že je Kaya uvnitř štítu, skočila k němu a podřízla mu dýkou hrdlo. Padl k zemi ve spršce krve, a světelný štít se zamihotal a zmizel. Ral zdvihl ruce a ucítil sílu, proudící z akumulátoru. Na okamžik se usadila v jeho rukavicích, a pak se vrhla ven, přímo na postupující Azoriany. Zhroutili se k zemi jako kostičky domina, a Ral s Hekarou přes jejich těla lehce přešli.

Dveře zarachotily, když s nimi Ral zacloumal, ale neotevřely se. Zamračil se a ohlédl přes rameno. Prostranství bylo stále plné bojujících Rakdosanů a Azorianů, ale nepotrvá to věčně — zcela jistě sem míří azorijské posily.

„Ustupte,“ řekl a zdvihl ruce.

„Počkej chvilku,“ zadržela ho Kaya. Přikročila ke dveřím, prostrčila jimi ruku, a chvilku šátrala. Pak se zevnitř ozvala tlumená rána, jak spadla na zem shozená závora. Kaya vystrčila ruku a otevřela dveře. „Mnohem jednodušší.“

„To je super!“ řekla obdivně Hekara. „Hele, co by se stalo, kdybys dovnitř strčila hlavu, jo, a pak někdo chtěl dveře votevřít, a—“

„Tak na tohle radši nemyslím.“ Kaya vstoupila do ztemnělého prostoru věže. „Vypadá to, že tu nic není.“

„Maják je na vrcholu,“ řekl Ral.

Posunkem poslal Hekaru dovnitř, zavřel dveře, a opět zajistil závorou. Věž byla opravdu téměř prázdná, jen s širokým schodištěm vinoucím se podél vnitřní zdi. Dřív tu bylo více pater — pořád tu byly patrné kamenné výstupky, kdysi držící dřevěné trámy s podlahou — ale izzetští inženýři je rozebrali, aby vnitřkem věže mohli snáz vytáhnout velké objekty až na vrchol. I odsud zdola mohl Ral vidět složitou spodní část Majáku, s visícími závity mizziových kabelů, a blýskajícími krystalovými akumulátory.

„Já nevím, myslela bych, že budou stráže i tady,“ řekla Kaya. „Když je to tak důležité.“

„Můžou na nás čekat na vrcholu,“ řekl Ral. „Musíme být opatrní.“

„To jako půjdeme nahoru? Neříkals, že tu máte výtah nebo tak něco?“ zeptala se Hekara.

„Byl to spíš katapult, pokud si vzpomínám,“ řekl Ral. „Myslím, že po dokončení prací ho vrátili zpátky do Nivixu.“

„Ááá,“ řekla Hekara zklamaně. „Mohla to bejt zábava.“

Vykročili po schodech, Kaya šla opět první, dýky v pohotovosti. Ještě nedokončili první otočku schodů, když Ral varovně zdvihl ruku, dívaje se do tmy schodiště nad nimi.

„Něco se tam hýbe,“ řekl soustředěně. „Dávejte pozor.“

Nad jeho rukou se zhmotnila kulička prskající elektřiny, a Ral na ni jemně foukl. Rozletěla se vpřed a rozšířila se jako velká bublina. Sice nemohla vážněji uškodit, její statická elektřina by maximálně někomu zježila chlupy na rukou, ale dokázala na chvilku ozářit prostor před a nad nimi — stěny, schody, svazky visících kabelů—

—a tucet podivných, vytáhlých, šestinohých věcí.

Kaya se napnula, když se podivní tvorové zvedli. Nebyli neviditelní, jen dokonale maskovaní. Jejich kovová těla měnila barvy přesně podle kamenů a schodů okolo nich. Měli podivná, asymetrická těla, a šestici tenkých, kroutících se nohou.

„Tady máš svoje stráže,“ řekl Ral.

„Co jsou zač?“ zeptala se Hekara.

„Stroje,“ zamumlal Ral.

Hekara naklonila hlavu. „Já myslela, že stroje jsou velký a z vozubenejch koleček. Tyhle jsou docela milý.“

„Je to Tezzeretovo dílo.“

„No, ať už je to cokoli,“ řekla Kaya, „musíme se přes ně dostat, ne?“ Skrčila se do střehu. „Tak jdeme na to.“

První ze strojů se vrhl na ně, kovové nohy na kamenných schodech divně cvakaly. Kaya se mu rozeběhla vstříc, a stroj zdvihl jednu špičatou končetinu, aby ji nabodl jako na kopí. Ale než k tomu došlo, byla Kaya pryč. Uskočila stranou, prošla skrz ostatní nohy stroje a zaútočila na stroj za ním. Obě dýky zabořila do jeho těla — v záblesku fialového světla hladce prošly kovovou schránkou a poničily vnitřní strukturu.

Na Hekařiných rtech se objevil úšklebek, který měla vyhrazený jen pro ubližování jiným a rozbíjení věcí. Lusknutím prstů vyčarovala dvojici čepelí a hodila je na první stroj. Neškodně se odrazily, takže břitvočarodějka vyčarovala další, tentokrát ostré a tenké jako špičáky na led, a vyrazila vpřed. Sehnula se pod prvním strojem a zabodla mu čepele do nechráněného břicha.

Ral se pustil do boje podobně. Obyčejné blesky se od schránek strojů jen neškodně odrážely, takže soustředil energii ve svých rukavicích, dokud nevytvořil kouli plazmy rozpálenou až doběla. Když se po něm jeden ze strojů ohnal, uhnul, a vrhl na něj koncentrovanou kouli energie. Koule narazila do hlavy stroje, která vybuchla ve spršce roztaveného, přehřátého kovu. Stroj zavrávoral a zhroutil se se schodů, a po chvíli se zaduněním dopadl na podlahu v přízemí a změnil se na změť rozbitého kovu.

Kaya mezitím dýkami vyřídila další stroj, a Hekara se zabývala bodáním do druhého, dokud nebyl plný malých dírek. Když se její čepele polámaly, prostě vyčarovala jiné, a útočným výpadům stroje se snadno vyhýbala. Ral přiběhl a proděravělý stroj spálil jediným dotekem, pak skočil přes hroutící se konstrukci, aby vyřídil další stroj dřív, než stačil Hekaru probodnout zezadu. Ze schodů spadl další stroj, kterému ze šesti nohou zbyly jen dvě. Za několik okamžiků bylo po boji.

„Dobrýmu boji s kámošema se nic nevyrovná, co?“ široce se na oba usmála Hekara.

„Zcela jistě to může být povzbuzující,“ připustila Kaya s úsměvem.

„Tohle nemůže být všechno,“ řekl Ral. Pohlédl nahoru a nevěřícně potřásl hlavou. „Něco na nás čeká nahoře.“

„No tak to taky vyřídíme!“ zavýskla Hekara. „Pohněte.“

 

 

Poslední otáčka schodů už byla zabudovaná do spodní části stroje, takže jí prošli všichni tři, obklopení soustavou cívek, akumulátorů, ovládacích panelů, a visících smyček vodičů. Nikde nebylo viditelné poškození — Ral věděl, že jádro Majáku je velmi dobře chráněné, ale i tak měl obavy, čeho všeho by mohli být Bolasovi pohůnci schopni. Očividně ne. Nejspíš soustředili pozornost jinde.

Na vrcholu věže schody končily na plošině, tvořící základnu široké, měděné kupole. Jádro Majáku bylo umístěno uprostřed kupole a obklopovalo ohromný, rezonující krystal. To bylo srdce stroje, které Ral převzal ze svého projektu Světluška, mnohonásobně zesílil, a převrátil princip. Když se do krystalu pustí přesný proud, rozzáří se v Multivesmíru jako maják. Každý sférochodec, na kterékoli sféře, alespoň teoreticky, by měl být schopen světlo vidět, a najít cestu na Ravnicu.

Před středem stroje byla klávesnice podobná klaviatuře, se slonovinovými klávesami. Bezpečnostní zámek. Poslední úroveň zabezpečení. Pokud by Ral zadal sekvenci, kterou tehdy vybral — zdálo se to být snad sto let, i když to bylo nedávno — Maják se aktivuje. A aktivace bude nevratná — bude zářit, dokud se kompletně nevybije, což potrvá velmi dlouho. Skoro jsme tam.

Naneštěstí nebyla místnost prázdná. Byly tu rozmístěné ocelové podpěry, držící soustavu vodičů, drátů, a složitých zařízení. Některé byly skrz podlahu propojené s konstrukcemi v nižších patrech; svazky drátů byly vyvedené ven z kupole otvory, kterými sem proudilo mdlé světlo z venkovní ztemnělé oblohy.

A uprostřed této změti, přímo před klávesnicí, stály dvě ženy. Lavinie protentokrát vyměnila svůj plášť s kápí za naleštěné modrobílé azorijské brnění, ruku připravenou na jilci meče. Vedle ní stála Vraska, celá v černém, a prameny na její hlavě se rozčileně vlnily. Gorgona na příchozí trojici pohlédla se zubatým, výsměšným úsměvem.

„No,“ řekla, „že vám to ale trvalo.“

 

 

>>> Kapitola 20 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď