Před bouří, kapitola 18

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Plán selhal, měsíce práce byly zmařeny, a už není čas nic dělat — Bolas přichází na Ravnicu. Ral odchází zapnout Maják, a Niv-Mizzet je odhodlaný vyřídit si to s Bolasem po dračím. Překlad osmnácté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 18

Django Wexler

<<< Kapitola 17 <<<

 

„Je to moje selhání,“ řekl Niv-Mizzet, a jeho hluboký hlas cítil Ral až v kostech. „Opět jsem podcenil Nicola Bolase.“

„Měl jsem to tušit,“ řekl Ral. „Vždycky jsem toho modrého hada nesnášel.“

Oba dva stáli v Hnízdě, a pozorovali velkým oknem ztemnělé ulice Ravnicy. Obloha byla zatažena temnými mračny, ale zatím nepršelo. Z ohromného stroje, rozprostírajícího se po celém okrsku, občas vyšlehl záblesk energie, ale stále v delších a delších intervalech, jako zpomalující se tlukot slábnoucího srdce.

„Udělal jsi vše, cos měl,“ řekl Ohňomysl a přikročil blíž k oknu. „A poté, co selhala mezigildovní schůze, jsi dokonce naprosto překonal moje očekávání. Udělal jsi vše, co jsem po tobě kdy mohl chtít, Rale.“

Rala zaplavil stísněný pocit. Taková pochvala — a vlastně jakákoli pochvala — od Niv-Mizzeta, to bylo něco nevídaného. Ral si odkašlal a rozpačitě si prohrábl vlasy.

„Nenapadlo mě, že Vrasčina zrada může mít dvojí účel,“ pokračoval drak. „Jednak překazila schůzi, a jednak dostala Dovina do čela azorijské gildy.“

„S ním si to vyřídím později,“ řekl Ral. „Teď ale nemáme čas. Poslal jsem zprávu Kaye a Aurélii. Shromáždíme síly a zaútočíme na azorijský uzel. Jestli ho moc nepoškodili, budeme schopni ho nahodit. A mí lidé už pracují na opravách zde. Stačí trocha času—“

„Už nemáme ani tu trochu, Rale,“ řekl Niv-Mizzet, nečekaně mírně. „Pohleď.“

Ukázal svou ohromnou tlapou a dotkl se drápem skleněného okna. Okno se prohnulo a zaskřípělo. Ral zamhouřil oči, přikročil k oknu, zaclonil zrak před lampami v Hnízdě, a zadíval se do temnoty.

Na obzoru se objevil pruh oranžového světla. Byl stále větší a větší, tyčil se nad okolními budovami, ozařoval jejich obrysy pekelnou září. Ral pozoroval, jak se světlo rozšířilo, a objevila se prasklina v předivu světa.

„U všech…“ Ral pohlédl na draka, který mu oplatil pohled jediným, ohromným okem.

„Bolas přichází,“ řekl Niv-Mizzet prostě.

„Jak?“ zeptal se Ral. „Viděl jsem, jak se objevují sférochodci. Tohle je… jiné.“

„Nevím, jakými všemi druhy magie vládne,“ řekl Niv-Mizzet. „Ale nepřichází sám. Za sebou má ohromnou armádu.“

Bolas by nezaútočil na Ravnicu, kdyby si nebyl jistý, že vyhraje. Ral to tehdy řekl tak trochu bezstarostně, aby udělal dojem, aby ostatní na schůzi začali věci brát vážně. Teprve teď si ale uvědomil pravou podstatu toho všeho. Vše, co Ravnica dokáže svolat — boroské vojáky, izzetské vynálezy, selesnyjské druidy, simické mágy, rakdoské démony, orzhovské rytíře, azorijské arbitry, a i dimirské špehy — proti tomu všemu Bolas postavil armádu. A očekává, že zvítězí.

Ral se otřásl a zaťal zuby.

„Tak co uděláme?“ řekl. „Když nemáme čas na opravu stroje.“

„Maják,“ řekl Niv-Mizzet. „Poslední možnost.“

„Jen… zavolat o pomoc? A doufat, že sférochodci z Multivesmíru přijdou a zachrání nás?“ Ral potřásl hlavou. „To je dost slabá naděje.“

„Slabé naděje jsou to jediné, co Ravnice zbývá, Rale.“ Niv-Mizzetova ohromná hlava se otočila k němu. „Mám na tebe poslední prosbu. Splníš ji?“

„Samozřejmě,“ napřímil se Ral. „Dostat se tam nebude snadné, protože jsme Maják postavili na azorijském území. Mysleli jsem, že tam bude v největším bezpečí, a jsem si jistý, že Dovin tam teď poslal polovinu své armády. Ale Maják je zabezpečený tak, že ho nedokáže poškodit nic, tím jsem si jistý. Pokud se dostanu až na vrchol věže, dokážu ho zapnout.“

„Dobře.“ Niv-Mizzet se otočil. „Asi by sis měl pospíšit. Maják může být chráněn před zasahováním, ale Bolas by mohl být schopen ho zničit. Zabráním tomu tak dlouho, jak jen budu moci.“

„Vy— cože?“ Vyhrkl Ral. Přemýšlel, jak nejrychleji by se dostal k Majáku, když mu došel význam Niv-Mizzetových slov. „Jak to myslíte?“

„Myslím to tak, že se Bolase pokusím zdržet tak dlouho, jak dokážu.“ Ohňomysl pokynul tlapou, a ohromné okno se rozevřelo. Dovnitř pronikl kvil větru.

„Ale…“ Ral potřásl hlavou. „Ten stroj. Myslel jsem, že hlavní důvod byl ten, že Bolasovi nedokážete čelit, dokud nebudete…“

Odmlčel se, když se na něj Niv-Mizzet ohlédl, naposledy. Ral polkl, když na sobě ucítil pohled těch ohromných, prastarých očí. Hřeben na drakově hlavě se vztyčil.

„Hodně štěstí,“ řekl Ral tiše.

„Musíš uspět,“ řekl Niv-Mizzet. „Za jakoukoli cenu. Jinak bylo tohle všechno zbytečné.“

Parun Izzetské ligy, Niv-Mizzet, Ohňomysl, vyskočil z ohromného okna Hnízda. Rozepjal křídla, zachytil noční stoupavý proud, a z hlasitým zašuměním vystřelil k obloze. V dálce na obzoru se linka oranžového světla pohnula, a Ral v ní zpozoroval siluetu. Ohromnou hlavu se dvěma zakroucenými rohy.

 

 

Podměstí se otřáslo. Vraska seděla na trůnu a pozorovala, jak ze stropu odpadává prach. S každým otřesem se v záři bioluminiscenčních lamp zaleskly další a další částečky prachu.

Je čas.

„Storrev,“ řekla nahlas.

Bývalá, stojící vedle trůnu, naklonila hlavu.

„Jdu na povrch. Máte mé instrukce.“

„Ano, má královno.“

Vraska stiskla napjatými prsty jílec své šavle a vstala.

„Mohla bych jen…“ začala Storrev.

Vraska na ni překvapeně pohlédla. „Ano?“

Storrev naklonila hlavu, jako by o něčem přemýšlela. „Hodně štěstí.“

„Díky.“ Vraska potřásla hlavou, a prameny na její hlavě se zavlnily. Budu ho potřebovat. My všichni ho budeme potřebovat.

 

 

Niv-Mizzet letěl oblohou nad Desátým okrskem.

Byl to příjemný pocit, kterého si pohříchu v předešlých staletích dopřával méně a méně. Celý svůj život žil hlavně ve své mysli, a každý jeho let obvykle způsobil menší pozdvižení. Většinou byl spokojen s životem v Hnízdě, kde, oddělený od okolního světa, promýšlel a zvažoval věci a myšlenky ostatním smrtelníkům nepochopitelné.

Teď si ovšem, když cítil napnutou kůži svých křídel, když dokázal měnit směr letu jediným škubnutím ocasu, když cítil čerstvý vítr ve svém hřebenu, vzpomněl, že i takové věci mohou být příjemné. Sice v podivné chvíli, ale přece jen vítaná myšlenka. Jeho plíce se nadechly s hlasitým zvukem, a Niv-Mizzet vdechl noční vzduch, vonící po sazích a horkém kovu z Ralova stroje.

Daleko před ním se ohromný portál rozevíral stále víc. Niv-Mizzet máchl křídly a zamířil výš. Když se přiblížil na vzdálenost několika bloků, už byl tak vysoko, že svým hřebenem čeřil spodní vrstvu mraků.

Oranžovou trhlinou vstoupila na Ravnicu jedna dračí noha. Oranžové světlo okolo se váhavě rozestoupilo, jako když se barva rozpouští ve vodě. Dlažební kostky se propadly a popraskaly pod nesmírnou vahou. S hlasitým trhavým zvukem vstoupil Nicol Bolas na Ravnicu, a jeho temná silueta se tyčila před jasným oranžovým světlem.

Podle Niv-Mizzetova názoru byl Bolas znetvořený. Stál na dvou nohách, a jeho hlava byla plochá a široká, s téměř lidskými rysy. Na Niv-Mizzetův vkus Bolas až příliš připomínal člověka. Nic proti lidem, pomyslel si Niv, ale stát bych se jím nechtěl.

Bolasovy rohy se kroutily vzhůru, a mezi nimi se vznášel podivný, vejcovitý předmět. Jeho oči žhnuly oranžově, stejným odstínem jako měl portál, kterým sem přišel. Usadil se na nejbližší budově, a přední tlapou se opřel jako člověk, ne jako drak, takže jeho spáry rozdrtily kámen. Pomalu se rozhlédl a pak zaostřil pohled na Niva, letícího vysoko nad ním.

„Ach,“ řekl civilizovaným, kultivovaným, skoro lidským hlasem, který měl dračí hromové podtóny téměř neznatelné. „Přesně jak jsem předpokládal—“

Niv-Mizzet nikdy nepřikládal přehnaný význam zdvořilosti a rytířství. Co ovšem dokázal velice ocenit, byla efektivita. Což v tomto případě znamenalo vyhrát tak rychle, jak jen to bude možné.

Sáhl svou myslí po zaklínadlech a očarováních, které po celém okrsku pečlivě rozvrhl a umístil už dávno, v předtuše téhle chvíle. Během chvíle se spustily spínače mizziových baterií a krystalových konstrukcí, umístěných v nenápadných, obyčejných budovách všude okolo. Každá z nich se už týdny pomalu nabíjela a čekala na okamžik, kdy veškerou nashromážděnou energii vypustí v jediném, gigantickém výboji přímo na určité místo na obloze.

Tucet ohromných energetických výbojů vystřelilo vzhůru přímo k Niv-Mizzetovi. Prostor okolo Niva se zkřivil jako čočka, a město pod ním se změnilo v barevný kaleidoskop. Další čočka se objevila před ním, a další, každá z nich probleskovala výboji způsobenými nesmírnou mocí Ohňomysli. Když výboje ze země dosáhly k čočkám, zkroutily se, zúžily, a přetvořily tak, jako se surové železo mění v nejpevnější ocel. Výboje se tenčily dál a dál, dokud se všech dvanáct vzájemně nepropletlo do svazku ne širšího než dětská dlaň. Tenký paprsek byl tak jasný, že se Nivovy oči mimoděk zakryly mžurkou.

Paprsek vystřelil, spolu se snad nejhlasitějším hromem, který kdy Ravnica zažila. Výbuch vysklil okna několika bloků domů v okolí a pokryl ulice vrstvou střepů. Paprsek zasáhl Bolase přímo do hrudi, zvedl ho do vzduchu, a odhodil na budovu za ním, kam tvrdě dopadl ve spršce suti a rozbitých střešních tašek. Až o chvíli později Bolase znovu zasáhla silou hurikánu rázová vlna rozžhaveného kamene a přehřátého vzduchu. V ulicích se převracely vozy, stromy se rozpadaly na třísky, a železné pouliční svítilny se žárem ohnuly. Prudká vlna žáru vynesla do vzduchu prach a popel a dosáhla tak vysoko, že rozptýlila černé mraky na obloze. Nad Ravnicou na chvíli zazářily hvězdy.

Niv-Mizzet visel ve vzduchu a pozoroval zbytky hořících trosek, letících vzduchem od místa výbuchu a dopadajících do širokého okolí jako plamenné střely z katapultů. Zvedl se kouř tak hustý, že na okamžik zmizel jak Bolas, tak i jeho oranžový portál.

I kdyby nic víc, pomyslel si Niv, je to minimálně úspěšný pokus.

Některé budovy okolo stále praskaly a rozpadaly se, jiné zachvátily plameny. Ohňomysl slyšel v ulicích nářek a křik, ale nevnímal je. Za Ravničany měl zodpovědnost, ale jen celkovou. Jednotlivci ho nezajímali, alespoň dokud nebyli hodni jeho pozornosti. Bylo samo o sobě dost obtížné soustředit se na něco s tak krátkou životností.

Otázkou zůstává, co teď. Těžko uvěřit, že by to bylo tak snadné—

Ze spáleného zbořeniště vyrazil ohromný dračí spár. Nicol Bolas, pomalu, vstal z oblaku usazujícího se prachu. Otřásl se, rozepjal křídla, a sesypal ze sebe prach a suť. Šupiny na hrudi měl zčernalé a spálené, ale stále se usmíval, tlamu plnou ostrých tesáků.

„Niv-Mizzet,“ řekl. „Ta vychvalovaná Ohňomysl. Věděl jsem, že ty budeš jediný na tomhle zaostalém světě, kdo by mohl být schopen alespoň průměrného boje.“

„Jsem rád,“ odpověděl Niv-Mizzet, „že jsem nezklamal.“

„Předpokládám, že je zbytečné tě žádat, aby ses podřídil.“

„Vypadni svým portálem a zavři ho za sebou,“ zahřměl Niv-Mizzet, „a možná tě nechám žít.“

„Velmi dobře,“ zasmál se Bolas. „Tak tedy do toho.“

Okolo obou draků vykvetla magie, tvoříc spleť chaotických energií. Stovka kouzel, z nichž každé by pro lidského mága vyžadovalo celoživotní studium, se před Niv-Mizzetem zhmotnila jediným záchvěvem jeho myšlenky. Plamenné koule udeřily, a změnily zbořeniště okolo Bolase ve vír explozí a roztříštěného kamení. Mezi Niv-Mizzetovými tlapami se rozzářil řetěz blesků, které sjely nejkratší cestou dolů a sežehly Bolasovy šupiny. Vystřelily paprsky čiré zkázy, které ničily vše, čeho se dotkly.

Bolas bleskově reagoval ochrannou magií, a okolí se rozzářilo odraženými blesky a ohnivými koulemi. Paprsek projel okolní budovou, a kus její zdi s pufnutím přestal existovat. Horní patra se, bez opory, zřítila dolů přímo na Bolase ve víru kamení a výkřiků. Bolas v odpověď vyčaroval samotnou esenci smrti, černočerné proudy energie, které nabraly tvar přízračných fantómů a vystřelily vzhůru. Niv-Mizzet je jediným posunkem srazil zpět k zemi. Když se přízraky zřítily do ulic, lidé umírali po stovkách — buď padli k zemi jako zpřelámané loutky, nebo zestárli během okamžiku o desítky let, než se rozpadli na prach.

Dlouhou dobu oba draci útočili, kouzlo stíhalo kouzlo v divokém víru boje, a vše začínal postupně zahalovat závoj prachu a divoké, nestabilní magie. Byla to napůl šachová partie a napůl hospodská rvačka. Vzduch okolo se chvěl magií, praskal a tepal.

Náhle Niv-Mizzet rozrazil kouř a vyrazil dolů, spáry roztažené a tlamu široce rozevřenou, křídla složená, aby získal rychlost. Okolo něj sršely blesky, a Bolasova smrtící magie se od jeho šupin neškodně odrážela. Bolas ho spatřil a vztáhl tlapy, ale Niv-Mizzet jemným pohybem křídla změnil směr, popadl jednu Bolasovu tlapu, a odhodil ho do vzduchu. Bolas tvrdě dopadl na zem, kutálel se širokou ulicí, drtil dlažební kostky a roztříštil fontánu, do které narazil, na změť mramorových střepů.

„Tak teď už jsi mě zklamal,“ vstal Bolas zase na nohy. „To budeme zápasit jako zvířata?“

„Skutečná síla,“ zavrčel Niv-Mizzet, „je v tom přiznat svou pravou stránku.“

Bolas si odfrkl a švihl spárem. K Nivovi se rozletěl výboj smrtící magie, ale ten se mu hladce vyhnul. Rozevřel tlamu a vypustil příval ohně, který donutil Bolase zakrýt si tlapou zrak. Za ním mezitím vybuchly střechy, a vysoká věž se ocitla v jednom ohni. Než se Bolas stačil vzpamatovat, Niv-Mizzet byl u něj, a sápal se drápy po jeho zčernalých hrudních šupinách. Bolas uskočil a zaryl svůj spár do Nivova boku, ale pak zavrávoral, když se Niv zakousl do jeho zápěstí.

„DOST,“ zařval Bolas, a udeřil do Niv-Mizzetova čela druhou dlaní. Bolasovy oranžové oči zčernaly, a jeho mysl se zakousla do Niv-Mizzetovy.

Mysl obyčejného smrtelníka by se v okamžení rozpadla na prach, ale Niv-Mizzet nebyl obyčejný smrtelník. Byl Ohňomysl, starý patnáct tisíc let, a měl tak čas přiučit se pár věcem. Bolasův mentální útok, divoký příval násilí a krutosti, udeřil na Niv-Mizzetovy duševní bariéry. Na okamžik se jeho obrana zachvěla, ale když počáteční síla přívalu povolila, Nivovy ochrany byly netknuté. Bolas se stáhl, jako člověk, co chce ramenem otevřít dveře a zjistí, že jsou zamčené. Niv-Mizzet okamžitě využil příležitosti, vymanil se s duševního sevření, drápy zadních tlap zabořil do Bolasova hrudníku, a opět vzlétl do vzduchu.

„Stále zklamaný?“ pronesl Niv-Mizzet. Prudce oddechoval, a krvácel z několika míst, kde byly Bolasovy útoky úspěšné. Jeho hřeben byl na jedné straně stržený Bolasovým spárem.

„Máš… trochu sílu,“ přiznal Bolas, vstal, a rozepjal křídla. Z hrudi mu odkapávala černá krev; Niv-Mizzetovy spáry se zabořily hluboko. „Ale ne dost.“

„A přece jsi přišel na můj svět.“ Niv-Mizzet vystřelil vzhůru s rozepjatými křídly. „Proč? Jen z touhy dobývat? Co ti zdejší smrtelníci mohou nabídnout?“

Bolas pohrdlivě ohrnul ret. „To nemůžeš pochopit.“

„Řekl bych, že toho chápu celkem dost.“

„Tohle ne.“ Opět oranžová záře Bolasových očí ztmavla do krvavě rudé. „Říkáš, ‚smrtelníci‘, jako kdybys k nim sám nepatřil. Ale když já se narodil, byl jsem nad tebou tak vysoko, jako ty stojíš nad těmi nejnižšími tvory. Sférochodci tehdy jen necestovali mezi sférami. Ovládali je, a i všechno na nich. Lidi, města, i samotnou zemi. A bohové, pokud tam nějací byli, pro ně byli jen mravenci. Dokážeš si představit, jaké to je vládnout takovou mocí? A PAK BÝT SRAŽEN ZPÁTKY NA ŠPINAVOU ZEM?

To poslední Bolas zařval tak, až se okolní ulice otřásly. Niv-Mizzet se usadil na příhodně blízkou věž, a zamyšleně naklonil hlavu.

„Ano,“ řekl po chvíli. „Předpokládám, že něco takového by mě rozzlobilo.“

„Rozzlobilo.“ Bolas zavrčel. „Zabiju tě, malý dráčku. A pak konečně věci napravím. Tak, jak by měly být. A tvoje sféra, a vše na ní, budou patřit mně.“

„Tak tedy do toho, ne?“ Niv-Mizzet rozepjal křídla, vzlétl, a vyčaroval na Bolase déšť ohromných hořících balvanů. Praotec draků zamával křídly a odrazil kameny, které dopadly do okolí a už tak zničené zbořeniště posely dalšími krátery.

Bolas udeřil mocnými kouzly zkázy a pokroucenými prameny prázdnoty, a na dalších několik chvil byli oba draci zabraní do magického boje. Ale postupem času v Niv-Mizzetovi sílil pocit, který si uvědomil už dřív. Pokud se souboj protáhne na delší dobu, nemá šanci zvítězit.

Nebylo to snadné přiznat si to. Patnáct tisíc let byl přesvědčený, že žádná bytost na Ravnice se mu nevyrovná, pokud se střetnou. Dokonce i Rakdose, jak Niv-Mizzet vždycky věřil, by dokázal přemoci fyzicky, i když by bylo prudce neelegantní na něco takového vůbec myslet. A také, logicky vzato, musel být Bolas dost silný, vzhledem k tomu, že o Niv-Mizzetovi musel vědět, a přece se odvážil na Ravnicu zaútočit.

Ale jedna věc bylo přijít s tou myšlenkou, a jiná byla cítit to v kostech. Niv-Mizzet si uvědomil, že někde hluboko v srdci vždycky doufal, že Bolas udělá nebo udělal ve svých plánech nějakou fatální chybu, která se mu vymstí. Vědomí toho, že Bolas má moc a sílu svá troufalá slova prokázat, byla hluboce znepokojivá.

Možná, napadlo Niva, jsem byl posledních pár set let trochu líný, a nechal smrtelníky dělat mou práci. Naneštěstí s tím teď moc nenadělám.

Takže, jaké má výhody? Příprava, ale svůj první připravený útok provedl a Bolase neporazil. Spojenci byli k ničemu. Takže zbývají znalosti. Bojují na Niv-Mizzetově sféře, na jeho domově. To by mělo něco znamenat.

Niv-Mizzet složil křídla, a s rozpřaženými spáry slétl dolů.

Bolas uhnul a z rozevřené tlamy vypustil příval ohně, kterému se Niv-Mizzet vyhnul. Niv cítil, jak ho olizují jazyky smrtící magie, ale i tak dokázal spáry zadních nohou Bolasovi opět rozdrásat hruď. Praotec draků zuřivě zařval. Niv-Mizzet se stáhl, vzlétl vzhůru, a zmizel za řadou budov, které kupodivu ještě zůstaly stát. Bolas se pustil za ním, na širokých křídlech se vznesl do vzduchu. Jeho let nebyl hezký — jako by se snažil létat dvounožec, pomyslel si Niv-Mizzet s odfrknutím — drápy na Bolasových nohou zavadily o střechy pod ním, až se hliněné tašky sypaly.

„Snad si nemyslíš, že uletíš,“ křikl Bolas, a vysílal za Niv-Mizzetem jednu vlnu smrtící magie za druhou, zatímco létali nad celým Desátým okrskem.

„Jistěže ne.“

Niv se v letu prudce otočil, rychleji, než Bolas dokázal postřehnout, a vrhl se na něj. Tentokrát ovšem Bolas neuskočil, ale útok přijal. Síla Niv-Mizzetova nárazu je oba odhodila přímo na budovy pod nimi, a cihly a kamení se rozletěly jako skleněné střepy.

Byli zapletení v sobě, spár proti spáru. Bolas rozevřel tlamu a vypustil plamen, Niv-Mizzet odpověděl stejně, a dva přívaly dračího ohně se srazily ve spektakulárním výbuchu. Oba draky zalila vlna horka a spálila Nivův hřeben. Přesunul svou váhu, uvolnil jednu přední tlapu, a pak se ohnul a kopl Bolase zadníma nohama. Náraz vymrštil praotce draků do vzduchu. Bolas rozepjal křídla, aby nabral rovnováhu, a Niv-Mizzet opět vzlétl.

„Nemůžeš vyhrát,“ zavrčel Bolas. „Dobře to víš.“

„Možná ne,“ odpověděl Niv-Mizzet, napůl sám k sobě. „Ale rozhodně to hodlám zkusit.“

Snesl se na Bolase. Znovu. A Bolas znovu neustoupil, a síla nárazu je odhodila dozadu. Tentokrát se ovšem Niv-Mizzet odtáhl mnohem dřív. Bolas roztáhl nohy, připravený dopadnout, odrazit se od země, a zaú—

—jenže žádná země tam nebyla.

Dostali se až k okraji jednoho ze simických zonotů, ohromné díry v povrchu Ravnicy, směřující hluboko do Podměstí, a ještě hlouběji, do ukrytých oceánů. Okraje této ohromné šachty byly pokryty budovami, jeřáby, a soustavami schodišť, které na ní byly přichycené jako vilejši na lodním trupu. Uprostřed zonotu ovšem nebylo nic, jen hluboká díra, kterou Bolas padal, náhle vyvedený z míry. Rozepjal křídla, ale nebyl tak dobrý letec, a také tu nebylo dost místa na to pořádně se opřít do vzduchu.

A Niv-Mizzet mu ani neposkytl čas. Vychrlil z tlamy příval ohně, ovšem ne na Bolase, ale na celý zonot, na kameny a skály, ze kterých byl stvořen. Celá okolní odkrytá část, tvořená budovami a sklepy, se roztříštila na kusy. Niv-Mizzet mířil pečlivě, přímo na skalnaté okraje zonotu, které jeho plamen rozpálil doběla. Po chvíli se začaly stěny zonotu sunout, praskat, a rozpadat se. Hromady rozpadlé suti na povrchu začaly sklouzávat po nyní tekuté vrstvě skal, a padaly přímo do zonotu. Pak se uvolnil ohromný kus skály, větší než celý blok domů, rozpadl se na kusy, a zřítil se dolů. Dřevo, kámen, cihly, železo, lidé, vozy, vše v okolí, tisíce a tisíce tun Ravnicy se zřítily do hlubiny, přímo na Bolasovu hlavu.

Niv-Mizzet se zastavil, když po dopadu ze zonotu vystřelil oblak horkého prachu, a zamrkal. Vzduch byl plný křiku, nářků, a praskajícího ohně, ale on si ničeho z toho nevšímal. Naslouchal zvukům v hlubinách. Zabít Bolase nebylo v tuhle chvíli myslitelné, to věděl, ale i prastarý drak by mohl být zneschopněný alespoň na krátkou dobu, uvězněný pod tisíci tun skal. Možná, že—

Ze zonotu vyšlehl černočerný blesk, až do mraků. A pak další. A další. Z hlubin země vystřelovala zvláštní, temná síla, plazila se ven v obrovských výbojích. Niv-Mizzet cítil smrtící magii; ve všech budovách okolo se teď vše živé rozpadlo v prach.

V oblacích prachu se ze zonotu vynořila obrovská, černočerná koule. Z okrajů zonotu stále padaly balvany, ale kdykoli se dotkly té černé koule, vypařily se v nic. Niv-Mizzet ustoupil, usadil se na vzdálené budově, a černá koule mezitím dosáhla úrovně ulic, a stále stoupala. Když dostoupala až k mrakům, zastavila se, a pak vybuchla ve spršce černých jisker, které se snesly dolů a nemilosrdně vymazaly z reality cokoli, čeho se dotkly.

Na místě koule se vznášel Bolas, pomalu mával křídly, z hrudi mu stále odkapávala černá krev. Pohlédl na Niv-Mizzeta, a jeho žhnoucí oči tentokrát zahořely strašlivou zuřivostí a nenávistí.

Niv mu pohled oplatil. Náhle pocítil něco podivného, emoci, kterou neznal. Dlouhou chvíli trvalo, než si uvědomil, co to je.

Strach, došlo mu. Tak tohle je strach.

To je ovšem, rozhodl se po chvilce Niv-Mizzet, pocit nehodný Ohňomysli. Takže ho zaplašil, vzdorně zařval, a vystřelil vzhůru, přímo na Bolase, z jehož napřažených tlap se mu v ústrety vyřinul příval černočerné, prastaré síly.

 

>>> Kapitola 19 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď