Před bouří, kapitola 17

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Nastává zlomový okamžik. Ral s ostatními se chystají spustit projekt Středobod, a Lavinie je konečně na stopě hlavnímu Bolasovu agentovi, záhadnému muži s kovovou rukou. Překlad sedmnácté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 17

Django Wexler

<<< Kapitola 16 <<<

 

V ulicích okolo Nivixu byla spousta barů, hospod, a náleven. Chemágové, dělníci, i spalovači se taky někdy toužili zpít do němoty, když vezmeme v potaz jejich práci. Hospod tu bylo mnoho druhů, byly tu ty na vysoké úrovni, kde si mohli projektoví manažeři důvěrně vyměňovat informace nad lahvinkou (nebo třemi) kvalitního vína, a samozřejmě také putyky nejhoršího ražení, pro které byl každý den, kdy někdo někoho neprohodil oknem, mizerně využitý. Z viashinských náleven se obvykle ozýval opilý zpěv ještěřích šlágrů do brzkého rána, doprovázený smutnou melodií jejich tradičních fléten. A dokonce i vedalken by vám dal za pravdu, že k dosažení dokonalosti ohledně emociálního stavu dotyčného je někdy zapotřebí sklenka či dvě.

Nálevna, kam mířil Ral, byla ovšem naprosto odlišná od všech ostatních. Tady se nikdy neslavil ničí úspěch, ani tu nehrála hudba. Nálevna se nacházela v podzemí, pod rozpadajícím se blokem domů. Bylo to ztemnělé místo, rozdělené podpěrnými sloupy a příčkami do stovky malých, navzájem oddělených prostor.

Místo nemělo dobrou pověst, ale ne kvůli potyčkám nebo násilí. Na tohle místo jste šli, když se všechno pokazilo, když váš projekt selhal, když vaši rivalové triumfovali, nebo váš vynález způsobil o jeden výbuch víc, než způsobit měl. Mezi štamgasty patřili chemágové s šíleným leskem v očích, inženýři s rozcuchanými vlasy, co neustále čmárali po ubrouscích nákresy, nebo postavy v kápích, shrbené nad korbely piva, co neustále mumlaly, jak jim to jednou všem ukážou. Pikle, které se tu kuly, obyčejně končily výbuchy a padajícími troskami, a tak se místu začalo říkat U Kouřících trosek, což koneckonců přiznával i vývěsní štít.

Ral tu trávil dost času, než se poznal s Tomikem. Měl to tu rád.

Dnes tu ovšem byl proto, že ho sem poslal lístek, doručený mu elementálským poslem. Pro všechny případy s sebou měl akumulátor s rukavicemi, skrytý pod dlouhým pláštěm. Když sešel po schodech, rozhlédl se po osazenstvu. Bylo tu víc lidí než obvykle, což dávalo smysl. Rezonátorový projekt, který měl za účel změnit Guildpact proti Azorově vůli, byl téměř dokončený, a většina zaměstnanců Nivixu měla volný večer.

U Kouřících trosek nebyl ani pult, ani hospodský. Pití roznášely malé strojky, připomínající tácy na nožičkách. Jejich cupitavé zvuky dodávaly místu zvláštní ráz, jako by bylo samo živé. Ale hlavně to znamenalo, že tu není nikdo, kdo by mohl slyšet něco, co by slyšet neměl.

Lístek Rala dovedl až ke stolu vzadu. Ral opatrně došel až ke kóji kryté těžkým černým závěsem. Odhrnul cíp, vzápětí si hlasitě oddechl, vešel, a sedl si.

„Lavinie,“ zamumlal. „Mohla jste napsat, že jste to vy.“

„A riskovat, že zprávu někdo najde? Nejlepší způsob, jak se dostat do léčky.“ Lavinie se naklonila přes stůl a zatáhla závěs. „Je těžké se k vám teď dostat, Rale. Netrávíte moc času o samotě.“

„Měl jsem práci,“ zabručel Ral. „A pořád mám. Zachránit město, a tak. Alespoň někdo se snaží, po té katastrově na schůzi.“

„Já vím.“ Lavinie sklopila hlavu, a ve tváři se jí objevil bolestný výraz. „Selhala jsem.“

Ral potřásl hlavou. „Říkala jste nám, abychom si na Vrasku dali pozor. Ale já byl slepý.“

„Udělali jsme spoustu chyb,“ Lavinie položila ruce na stůl, „ale díky vám jsme ještě neprohráli. A i já mám ještě dost práce.“

Lavinie nevypadá dobře, pomyslel si Ral. Vlasy měla zcuchané a mastné, jako kdyby se několik dní nemyla, a tvář měla špinavou od sazí. Její šaty, dokonale obyčejné a nenápadné, byly špinavé a pomačkané. Pod očima měla tmavé kruhy.

„Kdy jste naposledy spala?“ zeptal se Ral.

„Záleží na tom? Bolas přichází. Dochází nám čas.“

Ral ztuhl. „Kdy?“

„Dnes v noci. Myslím.“ Promnula si tvář. „Dokázala jsem prolomit šifry jeho agentů. Jsem teď na stopě jejich veliteli, ale myslím, že o mně vědí. Proto jsem se s vámi potřebovala setkat.“

Dnes v noci. Ralova mysl vířila. Tak brzy, brzy. Rezonátory byly hotové, zbývaly jen kontroly a poslední nastavení.

„Dokážeme to,“ řekl. „Řeknu svým lidem, ať si pospíší, ale stihneme to. Vyřídím Niv-Mizzetovi, že musíme stroj spustit okamžitě.“

„Dobře.“ Lavinie se opřela o opěradlo křesla. „To je dobře. Alespoň budeme mít šanci.“

„Pojďte se mnou,“ řekl Ral. „Byla jste u začátku celého projektu. Měla byste být i na jeho konci.“

Potřásla hlavou. „Nemohu. Už ho skoro mám.“

„Agenta?“

Lavinie kývla. „Dnes v noci ho dostanu. O jednu hrozbu míň. To poslední, co potřebujeme, je, aby nám někdo vrazil dýku do zad, až se Bolas objeví.“

„Víte, kdo to je?“

„Ještě ne. Ale dozvím se to.“

„Já mám… podezření.“ Tezzeret. Ral si nebyl jistý, jestli je Tezzeret stále na Ravnice, ale dávalo smysl, že bude koordinovat práci Bolasových špehů. „Buďte opatrná. Pokud je to ten, co si myslím, je velice nebezpečný.“

„To už vím, věřte mi,“ řekla Lavinie. „Sledovala jsem ho dost dlouho na to, abych se seznámila s jeho metodami.“

„Potřebujete krytí?“

„Ne, jen by ho to varovalo.“ Vstala. „Vy máte svůj úkol, Rale, a já svůj. Už vás nezklamu.“

Ral pomalu přikývl. „Hodně štěstí. Pokud přežijeme, máte u mě skleničku.“

„Hodně štěstí.“ Lavinie se mírně pousmála. „Beru vás za slovo. Pokud přežijeme.“

 

 

Když Ral prošel branami Nivixu, okolo něj zasršely blesky a praskavě se spojily s železnými veřejemi. Jak kráčel chodbou, blesky přeskakovaly přes kovové držáky pochodní, a dlouhý plášť za ním vlál jako křídla. Kápě mu spadla z tváře a odhalila tak jeho zježené vlasy s jediným, bílým pramínkem.

„Gullifen! Noz! Fredone!“ vykřikl. „Zpráva všem sekcím! Projekt bude spuštěn dnes v noci. Ať jsou všechny rezonátory v pohotovosti co nejdřív. A chci okamžité hlášení o stavu.“

„Dnes v noci, šéfe?“ ozvala se Gullifen. Byla to goblinka a jedna z šéfinženýrů projektu, zodpovědná za jeho součásti uvnitř Nivixu. Běžela vedle Rala, a za každý jeho krok musela udělat dva. „Ještě nejsme hotovi!“

„Jsme hotovi,“ řekl Ral. „Nebo prostě musíme být. Nemáme na vybranou.“

„Ale kalibrační testy—“

„Poslouchejte,“ zastavil se Ral a otočil se k ní. Malý dav goblinů, lidí, a vedalkenů, shromážděný za nimi, se prudce zarazil. Ral se pod pohledem všem napřímil a odkašlal si. „Jestli stroj nezprovozníme dnes v noci, tak se drak, který je tak starý, že je prakticky bůh, postará, abychom ho nezprovoznili už nikdy. Rozumíte? Takže jestli není čas na kalibrační testy, tak se musíte ujistit, že všechno poběží napoprvé a na sto procent.“

Gullifen polkla a zasalutovala. „Rozkaz, šéfe!“

Dav se rozeběhl všemi směry, jako když fouknete do pampelišky. Někteří zamířili do sklepení Nivixu, kde byly ohromné mizziové cívky, které centrálnímu uzlu stroje dodávaly potřebnou energii. Ostatní běželi k dalším uzlům, nebo předávali zprávy dalším oddělením. Tohle byl okamžik, který plánovali a cvičili, a Ral při pohledu na efektivní plnění svého rozkazu pocítil příval pýchy.

„Nahoru,“ řekl Ral Gullifen. „Začneme s testováním ostatních uzlů, jakmile je nahodí. Uděláme, co stihneme.“

„Ano, šéfe.“

Ral bral schody po třech, a Gullifen dělala, co mohla, aby mu stačila. Doběhl až do desátého patra. Zde byla část vnitřní struktury celého Nivixu vytrhána, a na ohromném volném místě postaveno kontrolní stanoviště celého stroje. Bylo zde celkem osm sekcí, každá z nich ohromná kovová místnost plná zářících krystalů, budíků s třepotajícími se ukazateli, a bzučících mizziových cívek. Ty všechny byly rozestaveny souměrně v polokruhu okolo vyvýšeného centrálního řídicího panelu. Ral vyběhl nahoru a rozhlédl se. Všichni chemágové se vmžiku usadili na svá místa.

„Nabíjecí proces zahájen!“ ozval se jeden z techniků. „Operační výkon na devadesáti sedmi procentech.“

„Uzel 1 připraven k aktivaci!“ ozval se jiný.

Tady, v centru Nivixu, byl středobod celé sítě, jediné místo, kterému věřil a měl ho pod kontrolou. Pohlédl na svůj ovládací panel, kde bylo osm malých kovových spínačů, a nad nimi byla velká, dvojitá spínací páka, natřená červeně a zajištěná plombou. Sáhl po prvním spínači a zapnul jej.

„Zapínám jedničku,“ řekl. „Hlášení.“

„Uzel jedna nabíhá!“ ozval se operátor. „V souladu se sítí.“

„Potvrzuji,“ řekl jiný. „Zatím žádné interference.“

Ral věděl, že právě teď se nahoře, na špici Nivixu, rezonátor otevírá, mizziové cívky se roztáčí, krystalové projektory se řadí jeden za druhým, přesně podle složitých křivek kouzla Guildpactu. Jako kdyby si ohromný pavouk protahoval nohy. Dole ve sklepení začínaly generátory řvát a posílat energii po kabelech, položených po celé budově.

Teprve teď Gullifen, zpocená a udýchaná, doběhla do místnosti a hned zamířila ke svému stanovišti. O chvíli později už hlásila, „Uzly dva, pět, a sedm připraveny a funkční!“

„Pokračujeme,“ vykřikl Ral. „Zapínám dvojku.“

Přepnul druhý spínač, a druhá sekce kontrolní místnosti ožila, ručičky na budících se zběsile zamihotaly, krystaly roztřásly. Ral zadržel dech.

Před kontrolním stolem byla stěna s mapou Desátého okrsku. Jednotlivé uzly s rezonátory byly vyznačeny barevnými světélky. V tuhle chvíli zářil jen uzel v Nivixu, ostatní byly zhaslé. Ral pozoroval, jak se rozsvěcí druhý uzel, a pak mezi oběma body zapraskal a rozzářil se energetický výboj.

„Uzel dva nabíhá!“ ozval se operátor. „V souladu se sítí. Interference nula celá tři!“

„Tlak chladicí kapaliny narůstá!“ ozval se naprosto netypicky vzrušeným hlasem jeden z vedalkenů. „Otevřít odtokové ventily.“

„Věděla jsem, že s nimi budou potíže,“ řekla Gullifen. „Když to vypneme, můžeme poslat někoho, aby—“

„Otevřít,“ odsekl Ral. „V nádržích je vody dost.“

„Otevírám!“ O chvíli později se okolo Nivixu ozval řev, slyšitelný i zde, deset pater nahoře, jak se z tuctu míst v okolí Nivixu vyhrnula z vypouštěcích ventilů pára. Gejzíry vystřelily do výše, a v okamžiku zahalily celý Nivix do bílého oblaku, osvětleného zevnitř pablesky praskající energie všech barev duhy.

Uzel dva byl na azorijském území, poblíž Nového Prahvu. Objevil se paprsek jasného světla, který uzel spojil se špicí Nivixu. Hluboko ve své mysli Ral pocítil, jak se Guildpact mění, jak ohromný tok magických energií reaguje na rovněž ohromný tlak rezonátorů. V tuhle chvíli totéž pocítil každý mág na Ravnice, i když jen nemnozí z nich měli tušení, o co se jedná. Dnes změníme svět.

„Zapínám pětku a sedmičku,“ přepnul Ral dva další spínače. „Hlaste spotřebu a stav ostatních.“

„Spotřeba vysoká, ale stálá,“ řekl jeden z goblinů. „Dokud spojky vydrží, generátory energii dodají.“

„Uzly tři a čtyři připraveny!“ hlásila Gullifen. „Kontrola uzlů šest a osm.“

Ral se zamračil. Osmička byla v Podměstí, na území Golgari. Jestli se něco pokazí, bude to tam, kde měli nejméně času na přípravu. Jestli Vraska zaútočí teď…

Rale. V jeho mysli se ozval dračí hlas, i když Ohňomysl nebyl v dohledu.

Gildovní pane, odpověděl mu v myšlenkách Ral. Omlouvám se za opožděnou zprávu. Dostal jsem informaci, že Bolas plánuje udeřit dnes.

Zachoval ses správně, ozval se Niv-Mizzet. Jsem na svém místě v Hnízdě. Až stroj pozmění Guildpact, budu připraven.

Jsme skoro hotovi, slíbil Ral.

Něco vybuchlo.

V Nivixu věci vybuchovaly pořád, ale tenhle výbuch byl příliš hlasitý i na izzetské standardy. Celá kontrolní místnost se otřásla. Ral se rozhlédl po ukazatelích; polovina ztrácela energii, a ta druhá rostla k červeným pásmům.

„Přepálené vedení!“ ozvalo se. „Ztrácíme energii. Nestačíme zásobit všechny uzly!“

„Převeďte energii,“ odsekl Ral.

„Zbytek vodičů to nevydrží! Jestli to uděláme, ztratíme celou soustavu.“

„Ať raději shoří všechny, než abychom ztratili uzel,“ zavrčel Ral. „Máme jen jedinou šanci, chápete?“

„Počkat!“ vykřikla Gullifen. „Udělám to. Je to přepálené ve druhém patře, můžeme energii převést laboratorním systémem.“

„Udělejte to,“ křikl Ral. „A rychle. Zapínám zbytek uzlů.“

„Všechna stanoviště v pohotovosti!“ křikla Gullifen, než odběhla z místnosti s několika dalšími gobliny v patách.

Ral přejel rukou po ostatních spínačích a zapnul je najednou. Všechny krystaly se rozzářily. Technici překřikovali jeden druhého, jak hlásili, a na Rala se už ani neotáčeli.

„Uzel osm naběhl!“

„Uzel šest nabíhá!“

„Sledujte rezonanci—“

„Interference stoupá na nula celá devět!“

Na mapě Desítky se rozzářily linie z Nivixu jako pavouk, rozprostírající se nad celým městem. Ral napůl sledoval, jak se rozzařují, a napůl pozoroval hlavní ukazatel energie, který stále klesal.

„Připravte se na převedení energie,“ řekl technikům. „Jestli to Gullifen nezv—“

„Spálené vedení nabíhá!“ ozvalo se. „Přemostila to nad místem poškození.“

„Ujistěte se, že to tentokrát vydrží,“ řekl Ral.

„Spouštím.“

Nastalo ticho — tedy, nebylo to ticho, protože celá kontrolní místnost bzučela, cvakala, a syčela v ní pára — ale to kolektivní zadržení dechu bylo jasně slyšitelné. Na mapě se rozzářilo sedm blikajících linek, propojujících Nivix s ostatními rezonátory. Ral v mysli cítil, jak Guildpact řve, když ho síly, které s ním byly srovnatelné, přinutily začít se měnit.

„Máme to,“ ozval se někdo. „Síť je aktivována. Všechny linie aktivní a stabilní.“

„Interference klesla na nula celá šest.“

„Všechna stanoviště hlásí stabilní stav!“

Gildovní pane, řekl Ral ve své mysli. Jsme připraveni.

Já též, ozval se Ohňomysl. Zapněte to.

Ral sáhl po velké červené páce.

 

 

Lavinie běžela úzkou uličkou, její obnošené boty hlasitě pleskaly do louží.

Nad hlavou jí na obloze zářily paprsky světla. Nivix, tyčící se oproti ztemnělému obzoru, byl obklopený závojem páry. Oblouky energie se jako mohutné blesky klenuly míli za mílí, a spojovaly jednotlivé uzly. Nad celou Desítkou, pod závojem těžkých mraků, hřměl hrom.

Obyčejní obyvatelé Ravnicy, bezgildovní, ale i obyčejní gildovní, dnes zažijí strašlivou noc, ať už to dopadne jakkoliv. Neexistoval způsob, jak je varovat. Ne tak, aby na sebe neupozornili Bolasovy špehy.

Ale dnes to skončí. Lavinie pohladila jilec meče. Už žádné plížení ve stínech.

Muž v kápi před ní zahnul vlevo, přesně, jak Lavinie očekávala. Mířil k jistým nepoužívaným stájím, kamenné budově, kterou využíval pro své schůzky. Lavinie dokázala prolomit většinu jeho šifer a teď si byla jistá, kdy a kde muž bude. Stáje teď měly být plné azorijských zatýkačů, a v okolních ulicích se ukrývaly další jednotky. Musíme zjistit, co ví. Lavinie vzhlédla a na blesky prosvětlené obloze spatřila siluetu jedné s Baanových thoptér, pozorující ji svýma hmyzíma očima.

Opatrně zahnula za roh, okolo cihlové budovy. Bolasův agent sebevědomě a bezstarostně kráčel dál. Když došel ke dveřím, sáhl po klice, a v mihotavém světle se jeho ruka podivně kovově zaleskla. Lavinie počkala, až dveře zavře, a pak se rozeběhla ke stájím.

Vyrazila dveře a zakryla si oči, očekávajíc ostré světlo uvnitř. Ale ve stájích byla tma. Byly rozlehlé a prázdné, jen s kamennými vnějšími stěnami, protože dřevěné příčky si lidé dávno rozebrali na topení. Jediná známka na bývalý účel budovy byl stále přetrvávající zápach koniny. Její cíl stál uprostřed prostory, zády k ní, se založenýma rukama. Nikde ani známky po zatýkačích, které gilda Lavinii přislíbila.

Něco je špatně. Ale bylo pozdě to odvolat. Sáhla po meči. Alespoň jsou v okolí thoptéry. Gilda se dozví, co se děje.

„Víš, jsi dost dobrá,“ promluvil Bolasův agent. Otočil se a sňal kápi. Byl to vysoký muž s ošlehanou tváří a s vlasy zcuchanými do dredů. „Myslím ve sledování lidí.“

„Zůstaňte stát.“

„Jsem snad zatčený?“ Muž se nevesele usmál. „Lavinie, bývalá Azorianka. Ty už nemáš právo zatknout nikoho.“

„Ostatní zatýkači tu budou co nevidět,“ řekla Lavinie. „Ale mezitím na vás mám pár otázek.“

„Jak troufalé.“ Muž zvedl ruku. Nebyla to lidská ruka, ale pokroucený, kovový pařát. „Ale myslím, že si pár odpovědí zasloužíš.“

„Kdo jste?“

„Jmenuji se Tezzeret. A, jak už zajisté víš, pracuji pro Nicola Bolase.“

„Kdo jsou jeho ostatní agenti v gildách?“ Lavinie přistoupila o krok blíž. „Co všechno víte o tom, co se dnešní noc děje? Jak se vám podařilo podřídit si Mistra Gara ze Selesnye?“

Tolik otázek.“ Tezzeretův úsměv zmizel. „Možná bude nejlepší praktická ukázka.“

Mávl svým pařátem, a ve tmavých koutech stájí se rozsvítila světla. Něco se začalo hýbat. Velké, pavoukům podobné kovové stvůry s ostrými čepelemi. Vztyčily se, všechny o hlavu větší než Tezzeret, a obklíčili Lavinii.

Za Tezzeretem se něco zamihotalo, nějaký neznatelný obrys, jako hustá mlha. Lavinie nerozpoznala, co to je, jen si všimla náznaku dravčí tváře a velkých, pokroucených rohů.

„Mistr Garo, jak si jistě dovedeš představit, měl velmi silnou vůli,“ pokračoval Tezzeret. „Když se jedná o slabou mysl, nebo v okamžiku nouze, můj… společník to obvykle zařídí sám. V jiných případech mu mohu pomoci já.“

Luskl prsty, a kovové stvůry se přiblížily. Lavinie tasila meč, přetočila se, a zaútočila na jednu ze stvůr za sebou. Když se dostanu ven, a donutím ho pronásledovat mě, thoptéry nás spatří. Neměla tušení, proč už dávno nedorazilo její krytí, ale musí být přece někde poblíž.

Stvůra zablokovala její úder svými ostrými pařáty, ale síla úderu ji odsunula dozadu. Lavinie bleskově uskočila a sekla další stvůru přímo do spojovacího kloubu. Kov praskl, a stvůra zavrávorala. Zůstala ale stát, a Lavinie musela ustoupit.

Dvě ostatní ale mezitím zaútočily. Lavinií projela bolest, jak jí čepel zasáhla ruku a přibodla ji tak, jako motýla ve vitríně. Jiná čepel jí probodla nohu, a Lavinie klesla na koleno, zatínajíc zuby bolestí. Stvůra zakroutila čepelí, a Lavinie upustila meč.

„Nedostanete se… ven,“ vypravila ze sebe, dívajíc se na Tezzereta. „Azorius vás najde.“

„Ale drahoušku,“ řekl jí posměšně. „Ty vůbec nic nevíš.“ Pohlédl za sebe, na vznášející se mlhavý přízrak. „Mohl bych tě zabít, ale bylo by to plýtvání. Vždycky jednám především efektivně. Takže teď se nehýbej ty.“

Sáhl do měšce u opasku a vytáhl kovový obojek, s nechutnými bodci. Lavinie i na tu dálku cítila, jak z něj vychází odporná, krvavá magie. Snažila se vyprostit, ale kovové stvůry ji přimáčkly tak silně, až téměř omdlela bolestí. Tezzeret přišel až k ní, popadl ji surově za bradu svým kovovým pařátem, a nasadil jí obojek.

„Jak jsem říkal, v případě těch se silnou vůlí, je potřeba mé malé pomoci.“ Tezzeret ustoupil, a mlhavý obrys tváře s náznakem rohů se přiblížil. „A také, obávám se, velké bolesti.“

Lavinie vykřikla.

 

 

Plomba odpadla s pochmurnou definitivností. Ral sevřel páku a na chvíli se zarazil, když pocítil tu ohromnou moc okolo sebe.

„Aktivuji hlavní rezonanci,“ řekl.

Obklopily ho záblesky elektřiny, stahující se k páce, když ji spustil. Přepnula se s uspokojivým cvaknutím, a v tu chvíli se všudypřítomný hukot zmnohonásobil. Ral svou magií cítil, jak se Guildpact napíná. Azorova prastará síť siločar se bránila násilné změně, ale energie, proudící strojem, byla gigantická, a odpor Azorovy magie postupně slábl. Nejdříve jen neznatelně a pomalu, ale pak, krůček po krůčku—

Dole mezi techniky něco hlasitě vybuchlo. Ral zaslechl, jak se od stěn řídicí místnosti odrazily střepiny kovu a krystalů, a něco ho řízlo na tváři. Následoval další výbuch, a pak další. Světla v místnosti pohasla, a v temnotě ozařované plameny hořících pultů a přístrojů se rozezněly výkřiky.

„Hlášení!“ překřičel Ral všeobecný chaos. „Co se to sakra děje?“

V odpověď se zvedl příval hlasů.

„Ztratili jsme primární zdroj, vyhořel ovládací panel—“

„Žádná hlášení—“

„Pořád krvácí, dělejte někdo—“

Rale. Niv-Mizzetův hlas. Selhalo to.

Já vím, pomyslel k němu Ral. Spravím to.

„Gullifen!“ odsekl. „Zjisti stav ostatních uzlů. Pošli k nim běžce, když budeš muset. Toxi, seběhni ke generátorům a zjisti stav. Přemostíme hlavní ovládací panel—“

„Potřebuji světlo!“ vykřikl zoufale nějaký hlas.

Ral zvedl ruce, ze kterých zasršely blesky přímo do lamp u stropu, a přeměnily je na mihotavé koule vířících výbojů. V nastalém světle Ral spatřil, že celá druhá sekce hlavního pultu byla v troskách. Něco — vícekrát něco — vybuchlo uvnitř druhé sekce, rozdrtilo panely a rozházelo přístroje až do okolních sekcí.

Sakra sakra sakra. I jen to uklidit bude trvat dlouho. Jestli to poškodilo centrální rozvod… „Gullifen!“ vykřikl Ral.

„Tady je, pane,“ ozval se jeden mladší goblin.

Něco v jeho hlase Rala přinutilo ztichnout. Otočil se, a spatřil Gullifen, která ležela u trosek svého ovládacího panelu v rostoucí kaluži krve. Dva další goblini klečeli u ní, a jeden tiskl obvaz na její krční tepnu, ze které trčel ocelový střep. Bylo to očividně marné — obvaz byl skrz naskrz prosáklý krví, která se z tepny valila s neztenčenou měrou dál, s každým tepem Gullifenina srdce.

Tolik krve, pozoroval ji Ral, neschopen odtrhnout pohled. Kdo by pomyslil, že tělo tak maličké má v sobě tolik krve?

Gullifen zamrkala, zalapala po dechu jako ryba na suchu, otřásla se, a ztuhla. Dva goblini u ní se zmučeně posadili, a Ral si uvědomil, že všichni v místnosti zírají. Několik dalších inženýrů bylo zraněných.

„Řekněte mi někdo, co se stalo,“ procedil Ral, když konečně odtrhl pohled od mrtvé Gullifen. „Hned.“

„Měli jsme přepětí od uzlu dva,“ řekl jeden vedalken. „Jsem si tím jistý. To přepětí vyhodilo linku a odpálilo akumulátor v pultu.“

„Přišlo to od nich?“ zamračil se Ral. „To je nemožné. Rezonátory jsou ovládané odsud. I kdyby celý uzel dva vybuchl, linka by ho odřízla, nepřenesla by přepětí sem. Zkontrolujte to znovu—“

Není to nemožné, ozval se Niv-Mizzetův hlas. Z vyděšených výrazů ostatních Ral pochopil, že Ohňomysl teď mluví ke všem. Tohle nebyla náhodná chyba. Uzel dva je na azorijském území. Dračí hlas ztemněl. Dovin Baan nás zradil.

 

 

>>> Kapitola 18 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď