Před bouří, kapitola 14

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Nadchází útok na Golgari, kteří jsou na něj ovšem dobře připraveni, a rozhoří se boj, který nemá jasného vítěze. Překlad čtrnácté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 14

Django Wexler

<<< Kapitola 13 <<<

 

Město Grek’ospen bylo staré, jak už místa v Podměstí bývají. Území Golgari se neustále měnila, obnovovala, recyklovala, opětovně rodila z hniloby a zkázy. To byl jeden z hlavních důvodů, proč bylo tak obtížné pro obyvatele povrchu zaútočit na Golgari. Žádná mapa Podměstí nezůstala přesná nadlouho.

Grek’ospen byl ovšem zvláštní tím, že tu kraulové, pravda, z nutnosti, dovedli koloběh rozkladu na vyšší úroveň. Středem ohromné jeskyně tekla řeka, a vzduch tu byl prosycen vlhkostí, která se srážela na nespočetných stalagmitech a stalaktitech. Za staletí jemné a opatrné práce dokázali kraulové ovlivnit růst krápníků potřebným směrem, a utvořili tak kostru svých masivních hnízd. Součástí hnízd byly i měkké houby, tvořící podlahy a stropy, a barevné chuchvalce plísní a lišejníků, pnoucí se po stěnách z kraulích pryskyřičných výměšků.

Kdykoli Vraska spatřila Grek’ospen a podobná města, uvědomila si, jak moc krauly obdivuje. To oni zosobňovali ducha Golgari, mnohem více než ti dekadentní devkarinští. Jednotliví kraulové přicházeli a umírali, ale roj zůstával, stále se rozrůstající každým cyklem růstu a zkázy.

A teď se tu za několik hodin zničí práce za staletí, protože Ral Zarek si nedá pokoj.

„Jsou tví lidé na místě?“ zeptala se Mazirka.

Velký černý kraul jí stál po boku, naproti malé, nemocně vyhlížející postavě Xeddicka. Mazirek poslušně sklonil přední končetiny, ale bylo tam zaváhání, kterého by si všiml i ne-kraul. Xeddick má pravdu. Mazirek zpychl až příliš.

„Jsou, královno,“ řekl Mazirek. „Všichni čekají na váš rozkaz.“

Ti z povrchu se blíží, ozval se jí v mysli Xeddick. Trolové zuří, že nejsou v prvních řadách.

„Dočkají se.“ Skoro určitě. Vraska napřímila ramena a vyšla ven, do středu ohromné prostory, tvořící nádherné kraulí město. Pokud je Ral tak tvrdohlavý, jak si myslím.

 

 

Ral se zase jednou ocitl v čele armády. Tentokrát to ovšem nebyly disciplinované boroské jednotky. Orzhovská armáda byla vlnící se masa černi a zlata, sice poslušná, ale bez dokonalosti profesionálních vojáků. Většina z nich byli thrulové, bytosti lidi pouze připomínající, a každý z nich byl jiný. Neměli zbraně, jen masky s prázdným výrazem tvořené starými mincemi. Ral s nimi ovšem v Orzhově bojoval, takže věděl, jak nebezpeční jsou.

Mezi thruly kráčeli rytíři, elita orzhovské armády, v černé zbroji zdobené zlatem, nesoucí nespočet druhů zbraní — luky, meče, halapartny, řemdihy, ale i mnohem neobvyklejší. Bylo tu i několik obrů, v přilbách se zakrytým hledím.

Všichni mířili dolů, do jeskyň v Podměstí, a Kaya kráčela volně mezi nimi. Samozřejmě tu byli zvědové, kteří zkoumali cestu, a oznamovali, že se zatím žádní Golgari neobjevili. I tak vypadá trochu nervózní. Taky má proč. Ral nervózní byl.

„A takhle to půjde donekonečna?“ ukázala Kaya na nekončící tunel.

Původně to byla nějaká prastará cesta, okolo které byly stále zbytky domů, nyní pohřbených pod kameny a sutí z kdovíjaké katastrofy. Za deset tisíc let se Ravnica stavěla vrstvu po vrstvě, jedna na druhé.

„Podle toho, co se ví, tak ano,“ řekl Ral. „Ale úplně dole jsou oceány, pokud bys kopala dost hluboko. Simické zonoty sahají až k nim.“

„Bohové a nestvůry,“ potřásla Kaya hlavou.

„Takže u tebe je to jiné?“ zeptal se Ral.

Kaya si odfrkla. „Narodila jsem se ve městečku se stovkou obyvatel. Na mé sféře jsou města, ale ne jako tohle.“

Ral se pokusil představit si žít někde, kde zná každý každého, kde není anonymita davu v přecpané ulici. Jeho mysl se vzpouzela.

„Ale od té doby jsem trochu cestovala,“ pokračovala Kaya. „Vlastně jsem ve městech trávila většinu času. Obvykle tam mají víc duchů.“

„Lovení duchů je zvláštní zaměstnání,“ řekl Ral.

„Někdy ti budu vyprávět, jak to začalo,“ odpověděla Kaya. „Ale je to dlouhý příběh, a já myslím, že už jsme skoro na místě.“

Ral přikývl. Před nimi stála skupinka zvědů, boroských goblinů v lehké zbroji a s kušemi přes rameno. Cesta, po které šli, pokračovala skrz polorozbořený cihlový oblouk do velké prostory. Velitelka goblinů přispěchala k Ralovi.

„Jsme na místě,“ oznámila. „Pořád žádní Golgari, ale ta jeskyně je hustě zastavěná jako Ravnica na povrchu. Spousta míst k úkrytu.“

„Nádhera,“ Ral střelil očima po Kaye. „To může dopadnout dost ošklivě.“

„Pošlete thruly,“ řekla. „Od toho je máme.“

Ral kývl, ale goblinka pokračovala.

„Někdo také čeká uprostřed jeskyně, pane. Jako kdyby si chtěl promluvit. Je to… no, vypadá jako samotná Vraska.“

„To bude past,“ řekla Kaya.

„Nebo příležitost,“ řekl Ral. „Dobrá. Zjistím, co chce. Držte se za mnou, ale nezačněte boj, dokud nedám signál.“

Kaya vypadala, že chce protestovat, ale nakonec se jen zamračila a kývla. Ral pokynul dvěma zvědům a poslal je vstupním obloukem. Grek’ospen byl ohromný přesně tak, jak čekal. Rozlehlá, klenutá jeskyně, spoře osvětlená zářícími zelenými koulemi. Zdejší architektura měla zvláštní, cizí ráz, který připomínal včelí úly, stvořené z kamenů a hub. Tyčící se věžovité struktury měly vstupy na několika úrovních, propojené visutými můstky, nebo jen čnící do prostoru. Což předpokládám nevadí, pokud máte křídla.

Velitelka ho vedla klikatou cestou okolo několika hnízd. Nic se nepohnulo, ani na zemi, ani ve vzduchu. Vraska to tu musela evakuovat. Zhluboka se nadechl. Jestli nám dovolí tohle místo použít, vezmu to všemi deseti a budu jí vděčný. I když ji hodlal potrestat za zradu, může to počkat. Náš plán je teď jediné, na čem záleží, dokud nebude Bolas poražen.

Dorazili na centrální náměstí, obklopené šesti věžemi. Tekla tu řeka, přes kterou se klenul půltucet mostů. Před nimi stála Vraska, oděná v černé zbroji z kožených a kovových plátků, s šavlí po boku. Zelené prameny na její hlavě byly zježené, a vypadala tak větší.

„Zůstaňte tu,“ řekl Ral ostatním. „Pokud se o něco pokusí, doběhněte ke Kaye, ať dá povel k útoku.“

Velitelka kývla, a Ral vyrazil sám ke středu náměstí. Vraska čekala se založenýma rukama, dokud se nezastavil asi dvacet kroků od ní.

„Trochu daleko na rozhovor, ne?“ řekla.

„Vzhledem k výsledkům gildovní schůze,“ řekl Ral, „mi musíš prominout, že nejsem příliš ochotný k setkání tváří v tvář.“

„Jaká škoda,“ řekla Vraska. „S těmi tvými vlasy by ses v mé zahradě soch nádherně vyjímal.“

Ral zaťal pěsti a ucítil praskot elektřiny. Srdce se mu rozbušilo. Moc dobře věděl, jak smrtící Vraska může být. Na to nemusel ani vidět, co se stalo s Isperií. Ale pro zkamenění musí být blízko. Krátké hledání v izzetské knihovně mu dokonce prozradilo, že těsně před zkameněním oči gorgony zlatě zazáří, což může oběti poskytnout čas k úniku. Nehodlal ovšem zkoušet své reflexy pro nic za nic.

„No?“ řekl. „Předpokládám, že tu čekáš, protože si chceš promluvit. Tak jsem tady.“

„Jsi tady, se svou podivnou malou armádou,“ řekla Vraska. „Ale proč? Z pomsty?“

„Měl bych být,“ řekl Ral. „Jak můžeš pracovat pro Bolase? Copak nevíš, co udělá tobě — a nám všem — když vyhraje?“

„A ty jsi přesvědčený, že Niv-Mizzet bude hodný vládce, jakmile ho necháme změnit se na boha?“ Vraska potřásla hlavou. „A kromě toho ti nemusím nic vysvětlovat, Zareku.“

„Nemusíš.“ Ral se odmlčel. „A nejsme tu kvůli pomstě. Jednou spolu účty srovnáme, ale teď potřebujeme jen tohle místo.“ Ukázal rukou na město okolo. „Když se nebudeš vměšovat, nikomu neublížíme.“

„Nic víc nechceš? Jen jedno z nejstarších měst Golgari? Vy z povrchu jste tak štědří.“

„Takže hodláš bojovat.“

Vraska se usmála ostrými zuby. „Hodlám vyhrát.“

Zvedla ruku. Ral zvedl své rukavice, připraven na náraz, ale gorgona se nepohnula. Místo toho se shora ozval vzdálený zvuk hromu, a podlaha jeskyně se otřásla. Ral se ohlédl přes rameno na zvědy, kteří se potáceli a vrávorali.

„Co—“ zavolal na ně, a v tu chvíli se na ně zřítil strop jeskyně.

 

 

Celým Grek’ospenem vykvetly ohnivé výbuchy, zasahujíce jednu věž za druhou.

Některé druhy kraulí pryskyřice jsou velice výbušné. Potřebné kusy pryskyřice byly velice těžké a nestabilní, aby se daly použít jako zbraň v přímém boji, ale kraulové měli spoustu času na to umístit je na potřebné pozice, a přeměnili tak své staré město na smrtící past. Výbuchy svrhly dolů z hnízd hromady další pryskyřice, spolu s oblaky prachu a dusivého kouře. Pak se, jedna za druhou, věže zřítily k zemi.

Nejvyšší dvě z nich zatarasily vchod do jeskyně a uvěznili tak část armády v tunelu. Pokud si trolové pamatovali rozkazy, ten výbuch byl signál k útoku, a Vraska doufala, že se Ral se svou malou ochrankou ocitne tváří v tvář houfu hladových, samoléčících se bestií. Mezitím se ostatní věže naskládaly nazdařbůh po prostoře jeskyně, a účinně tak rozdělili bojiště na stovku oddělených míst. Takto rozdělená armáda, odříznutá od velitele, bude pro Golgari, kteří se do jeskyně začali hrnout každou škvírou, snadnou obětí.

A když už mluvíme o velitelích… Vraska zůstala na místě, kraulové zařídili, aby se žádná z věží nezřítila na centrální část jeskyně. Závojem prachu spatřila Rala, jak ustupuje s jedním ze svých zvědů. Tasila šavli a se zuřivým úsměvem se vrhla za ním.

Druhý ze zvědů, goblinka v boroské zbroji, jí zastoupila cestu, a Vraska jen tak tak uhnula dobře mířenému šípu. Goblinka založila další, a Vraska se chystala znovu uhnout, ale než goblinka stačila vystřelit, zavrávorala. Luk jí vypadl z rukou, goblinka se chytila za hrdlo, a její tvář nabrala modročerný odstín. S dusivým zachroptěním se zhroutila k zemi, škubajíc nohama. Z dýmu vedle Vrasky vystoupil Mazirek, jehož přední končetiny stále planuly smrtící magií. Xeddick se objevil na druhé straně, a Vraska ucítila jeho obavy.

„Jsem v pořádku,“ zavrčela. „Jdeme za Zarekem.“

Kraulové poletovali všude okolo, když procházeli zničeným městem, velký hmyz nalétával a útočil na jakéhokoli obyvatele povrchu, kterého spatřil. Ze země létaly vzhůru salvy střel z kuší a plameny a údery magie. Vraska slyšela bojový řev devkarinů, toužících prokázat loajalitu své královně, i temné zaklínání orzhovských bojových mágů.

Nemohla dělat nic, zuřící bitvu nešlo ovládat. Ne že by to bylo nutné. Nikdy nebyla generál nebo velitel.

Já jsem, pomyslela si, když mlčky pronásledovala Rala rozbořeným městem, jen vrah.

Nepřátelští vojáci, odříznutí a dezorientovaní, se vrhali přímo na ni. Z rozbořené brány se na ni vrhl tucet thrulů. Mazirek jich několik zničil, a Vraska dorazila zbytek ve vířivém tanci smrti své šavle. Když skončila, a nelidské stvůry ležely v krvi na zemi, vydala se za další kořistí.

Byla jsem blázen.

Vrhl se na ni orzhovský rytíř, mohutný muž s obouručním mečem, který ve vzduchu zanechával zlatě zářící stopy. Byl pomalý a těžkopádný, ale její šavle nedokázala proniknout jeho zbrojí. Útočil a nutil ji k ústupu.

Blázen, že jsem věřila Zarekovi. Věřila Jacovi. Tomu, co mi řekl o mně.

Vraska se skrčila, a rytíř mohutně švihl mečem tak blízko, až ji odsekl jeden z jejích pramenů. Než mohl udeřit znovu, přiskočila k němu, a nechala pracovat magii svých očí. Rytíř ztuhl a změnil se v mrtvý šedý kámen. Vraska se smíchem odtančila pryč.

Pro tohle jsem byla zrozena. Kráčela prachem a dýmem, a rozsévala smrt. To je to, co jsem.

Bolas to vždycky věděl. Já jsem se jen… zapomněla.

Zapomněla? Ozval se hlas Jace v její mysli. Nebo jsi poznala, žes měla na vybranou?

Drž. Hubu. Vrasčin úsměv se změnil v zuřivý výraz. Vyrazila vpřed, zaútočila na další houf thrulů a kněze, který je doprovázel, rozsekala na krvavou kaši. Nikdy jsem tě neměla poslouchat. Nikdy…

Bum. Něco otřáslo zemí. A zase. Další nálože?

Vytáhla se ke škvíře ve zbořené věži. Viděla odtud většinu města, včetně klenutého vchodu, kudy Ralova armáda vešla. Byl pořád zatarasený kusy kamenů a hub, ale teď spatřila, jak ze závalu odlétl jeden kámen, a dopadl daleko v oblaku prachu. A další. A zas. Něco si prosekává cestu.

Bytost, co vešla, když byl otvor dostatečně velký, byla větší než obr, kráčela na sedmi tenkých nohách, a měla tři ruce. Dvě končily ohromnými pěstmi, a třetí držela nějakou trubkou. Tvor namířil tu trubku ke svým nohám, a vychrlil z ní plameny, které se převalily přes hromady kamení jako záplava, ničíce vše, čeho se dotkly. Nahoře, na hlavě, jásaly a tančily malé postavičky.

To není živé, uvědomila si Vraska. Je to věc, postavená z mizzia a oceli, ohromný stroj na zabíjení z dílny nějakého šíleného chemága. A není tu jen jeden. Vyklizeným vchodem se protáhl další stroj, tenhle se plazil po zemi na pásech, a třetí, dvounohý, jehož horní část už celá hořela plamenem, ke zděšení jeho gobliní posádky. A pak další, a další…

Vraska zavrčela. Sklonila zrak a spatřila Zareka, stojícího na velkém kameni, a sledujícího příchod svých posil s výrazem samolibého uspokojení.

Ten úsměv ti vymažu z tváře. Vraska potlačila vzpomínku na Jace a vrhla se za Zarekem.

 

 

Válečné stroje z Nivixu prošli odklizeným průchodem, kráčejíce na nohách, kolech, i pásech. Ral z laboratoří sebral vše, co mohlo posloužit jako zbraň, včetně těch nejtajnějších projektů. Byla to nesourodá skupina, neschopná ani nejmenší spolupráce, a několik strojů se už stačilo porouchat, začít hořet, nebo vybuchnout. Ovšem ty, co zbyly, rozsévali v řadách Golgari smrt, odhazovaly je svýma ohromnýma rukama, nebo drtily na krvavou kaši stovkami rotujících čepelí.

Alespoň něco jde podle plánu. Nečekal sice, že by Vraska vyhodila do povětří své vlastní město jenom proto, aby zmátla jeho armádu. Ral se ve čpavém dýmu rozkašlal a otřel si krev z čela — zranil ho odletující kámen — aby mu nestekla do očí.

To, co měla být jednolitá bitva se rozpadlo na stovku malých, oddělených potyček, a nebylo lze určit, kdo vítězí. Ral usoudil, že nejlepší bude ustoupit do tunelu — možná tam najdu Kayu — když zaslechl kroky. Otočil se, právě včas.

Vraska. Byla rychlá, rychlejší, než by měla být. Vyskočila na pobořenou zeď a vrhla se přímo ne něj, prameny na hlavě vlály. Ral zvedl ruku, blesk zapraskal a zamířil k Vrasce jako hladový pes. Ta uhnula, ale pak musela uskočit, když Ral vrhl další blesk.

„Mazirku!“ křikla. „Teď!“

Ve zbořeništi se něco pohnulo. Člověk — ne, bývalý člověk, mrtvola shnilá až na kůži a kost, držená pohromadě trsy hub. Šourala se k Ralovi, a cestou se i trochu rozpadala. Hnilobný nemrtvý. Ral švihl prsty a spálil ji na škvarek, ale to už se objevily další dvě, šplhající po kamenech a kusech hub, velkých jako dům. Ral je spálil také, ale pak o krok ustoupil, když se objevilo dalších šest.

„Víš, Rale, já tě znám.“ Vrasčin hlas se ozval odněkud, kam Ral neviděl. „Znám tvoje silné i slabé stránky. Tady jsme dost daleko od oblohy, že ano? Takže tu nemáš odkud brát sílu. Ano, máš na zádech akumulátor, ale…“ Pochmurně se usmála. „Jakpak dlouho ti asi vydrží?“

„Dost dlouho,“ zavrčel Ral, když dalším bleskem spálil celý půltucet nemrtvých. Doufám.

 

 

Kaya uskočila před trolovým úderem, a její dýky ho zranily na ruce. Trol zařval a otočil se za ní, a jeho ruka se už začala uzdravovat. Kaya zaklela a couvla, čekajíc na příležitost.

Ta nastala, když se na ni trol vrhl s rozpřaženýma rukama, ve snaze rozdrtit ji v medvědím objetí. Kaya ukročila stranou, v záblesku fialového světla prošla jeho levou rukou, a zabořila mu dýku do ramene. Zabodnutou dýku využila jako opěrku, vyskočila na ohromného trola, popadla ho za hřívu zcuchaných vlasů, zhoupla se na nich, a druhou dýku mu zabodla do oka až po střenku.

Trol se vzepjal a zařval, a Kaya na chvíli myslela, že dokáže přežít i tohle, ale trolovi tentokrát došlo, že by měl zemřít, a zřítil se k zemi. Kaya seskočila, sebrala obě dýky, a rozhlédla se.

Zjistila, že je poblíž až znepokojivý nedostatek spojeneckých sil. Měla s sebou dva rytíře a jednotku thrulů, ale ti všichni leželi v krvi po útoku trola. Na druhou stranu tu nebyl ani žádný nepřítel. Hlavní boj se odehrával u vchodu do jeskyně, kde izzetské válečné stroje útočily a ničily golgarijské hordy. V nejbližším okolí bylo několik orzhovských vojáků bojujících s létajícími krauly, a kdo ví, jaké boje se odehrávaly ve zbytku jeskyně. Kaya zahlédla salvy blesků, vycházejících od vzdálenější hromady kamenů, což byl nejspíš Ral, a rozhodla se zamířit k němu.

„Gildovní paní!“ Z polorozbořené zdi jí k nohám seskočila žena v barvách orzhovského kněze. „Jste zraněná?“

„Jen pár škrábnutí,“ řekla Kaya, protočila dýky a zasunula je. „Jsem ale trochu zmatená. Kde jsou ostatní velitelé?“

„Rytíř zoufalství mě rozkázal vás najít,“ uklonila se žena. „Chopil se velení, když jste byla odříznuta.“

„Dobrá práce,“ řekla Kaya.

„Měly bychom ustoupit, dokud můžeme.“ Žena ukázala k otvoru v kamení. „Tudy. Vyhneme se nepřátelským silám.“

Kaya kývla. Žena se narovnala, když Kaya vykročila—

A neměla by nás vést ona? A ne mě jen tak odmávnout, jako palácového poskoka?

Přesně takové podezřívavé myšlenky se za ty roky v Kayině životě ukázaly být velmi užitečné, a byly užitečné i teď, protože Kaya se už otáčela a uhýbala záblesku dýky v ženiných rukách. Byla příliš blízko na to, aby se dokázala ráně vyhnout, ale zcela určitě to teď místo probodnuté ledviny bude jen prořízlá kůže pod žebry.

Kaya uskočila a tasila obě dýky. Žena si přehodila dýku do levačka a pravačkou tasila meč. Obě ženy se na sebe dlouhou dobu dívaly.

„Předpokládám, že vás nepřesvědčím, že je to špatný nápad,“ zamumlala Kaya.

„Jsi pohroma Orzhovu,“ zasyčela žena. „Musíš být odstraněna.“

„To si nemyslím.“

Kaya zaútočila a vyvedla ženu z rovnováhy. Ale žena byla dobrá šermířka, naoko zaútočila mečem, ale pak dýkou nečekaně bodla z boku. Kaya uskočila, ale žena vzápětí švihla širokým úderem, který by Kaye prořízl břicho, kdyby byla jen o palec blíž. Na chvíli od sebe odstoupily.

Na tohle nemám čas, pomyslela si Kaya. Zranění na boku ji pálilo, a její košile byla prosáklá krví. Všude okolo bzučeli kraulové, létaly šípy, a magie praskala a vybuchovala.

Kaya zaútočila znovu, a tentokrát, když se žena ohnala mečem, Kaya prošla přímo skrz něj a pak skrz ženu. Když se zhmotnila za ní, vykopla a podrazila jí nohy. Žena se zřítila k zemi a Kaya skočila na ni, jednou nohou jí vykopla z ruky dýku, a svou vlastní dýku ji přitiskla na hrdlo.

„Takže teď,“ řekla Kaya. „Pro koho pracujete? Kdo z mých tak dokonale loajálních gildovních poddaných mě chce zabít?“

„Záleží na tom?“ vyplivla vzdorně žena. „Až tě zabijeme, zajmeme tvého ducha, a budeme ho ve sklepení mučit, dokud nezbyde nic něž šílenství a bolest—“

Žena vypoulila oči a zaklonila hlavu. O chvilku později se jí vyřinula krev z očí a úst, a bezvládně se zhroutila k zemi. Kaya ve vzduchu ucítila lehký závan smrtící magie.

„Nádhera,“ řekla nahlas a opatrně se odkulila z dosahu. Vstala, zasunula dýky, a vykročila směrem ke vzdálené, téměř nepřetržité záplavě blesků. „Prostě nádhera.“

 

 

Poslední vlna hnilobných nemrtvých se dostala blíž než ty předtím, a drápaté ruce Rala skoro odhodily na povalený kámen. Za každou spálenou mrtvolnou tvář se objevila dvě nové. Kolem Rala sršely blesky a tvořily neprostupnou klec, vystřelovaly mu v houfech z dlaní, nemrtví hořeli a škvařili se, jejich oči vybuchovaly, zčernalá kůže odpadávala, sežehnuté kosti praskaly. Ale přicházeli další a další, a Ral cítil, že jeho akumulátor slábne.

„To by snad stačilo, myslím,“ ozvala se Vraska. Houf nemrtvých se rozestoupil, a gorgona prošla skrz, ruce v bok, s velkým černým a malým bílým kraulem po boku. „No, Zareku? Chceš se vzdát? Víš, já dokážu být milosrdná.“

Ral popadl dech, v boku ho zabolelo, ale zvedl ruce. Zapraskalo v nich, ale slabě. Přímo k Vrasce vyšlehl blesk, ta sebou škubla, ale blesk vzápětí vyprchal a zmizel.

„Přesně jak jsem myslela.“ Vykročila k němu. „Myslím, že si tě přece jen do sbírky přidám.“

Její oči začaly zářit.

„Takovou věc neuděláš, zrádkyně!“

Hlas zazněl shora, a Vraska uskočila, šavli tasenou. V tu chvíli na zem před Ralem dopadla Aurélie, a síla jejího dopadu roztříštila kameny okolo tak, až Ralovi zatrnulo v zubech. Aurélie vstala, otočila se ke gorgoně, a napřáhla ruku. Objevil se dlouhý meč, stvořený z čistého světla.

„S Isperií jsme se na mnoha věcech neshodly,“ promluvila Aurélie. „To nepopírám. Ale nemohu neocenit její odhodlání pro společnou věc, pro obranu Ravnicy, navzdory rozdílům mezi námi. Ona ti věřila, pozvala tě na schůzi, a tys její důvěru zradila.“ Aurélie namířila meč na Vrasku. „A to ti nikdy neodpustím.“

„Společná věc,“ zavrčela Vraska. „Co je to pro někoho, koho na její rozkaz hodili do klece a bili.“

Aurélie rozepjala křídla a jediným máchnutím přeletěla od Rala až k Vrasce. Vraska neustoupila, a její šavle se střetla s magickým mečem se skřípotem připomínajícím nehty na skle. Vraska sice byla mistryně v boji s mečem, ale Aurélie byla mnohem lepší. Gorgona byla nucena ustupovat, krok za krokem. Aurélie bojovala s chladnou efektivitou, navzdory jejím hněvivým slovům, útočila na Vrasku, a ustupovala kdykoli, kdy zašlehlo zlaté světlo gorgoniných očí.

Nakonec to byla Vraska, které došly síly. Vykryla úder křížem, a její zbraň se roztříštila na kusy. Ustoupila, s vytřeštěnýma očima, a z rány na tváři jí prýštila zelená krev.

„Mazirku!“ vykřikla, ustupujíc před Aurélií.

Ale byl to malý bílý kraul, kdo skočil mezi ní a anděla. Ral ucítil v mysli řev, který ho donutil klesnou na kolena.

NE! vykřikl Xeddick. Utečte, přítelkyně-Vrasko!

„Xeddicku!“ vykřikla Vraska, ruce na uších, jak se marně snažila přehlušit jeho telepatický křik.

Aurélie dokázala mentálnímu náporu odolat, a předkloněná postoupila o krok blíž, jako člověk, jdoucí proti prudké vichřici. Jeden krok. Pak další. Křídla měla rozepjatá. Bílý kraul zdvojnásobil svůj útok, a Aurélie se zastavila.

Utečte, rozkázal mentální hlas. Prosím.

Vraska zaklela a vrhla se za nejbližší povalený kámen. Zmizela z dohledu, zrovna když Aurélie dokázala udělat ještě jeden krok. Její meč švihl dolů a rozsekl Xeddickovu hlavu v záplavě krve. Bílý kraul se zhroutil k zemi, a v tu chvíli zmizel i mentální tlak. Ral ležel na zemi a těžce oddychoval. Před očima se mu zatmělo. Když se mu po chvíli navrátil zrak, spatřil Aurélii, stojící před ním, a podávající mu ruku.

 

>>> Kapitola 15 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď