Před bouří, kapitola 13

Pokračování prequelu k příběhu War of the Spark. Ral připravuje další část plánu, zahrnující útok na Golgari, Kaya s Teysou si vyříkávají gildovní záležitosti, a Hekara je… prostě Hekara. Překlad třinácté kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 13

Django Wexler

<<< Kapitola 12 <<<

 

Vraska si prohlížela mapu, plnou čar a šrafovaných ploch. Jsou to zatím jen čáry. Ale to, co představují…

Jste nervózní, přítelkyně-Vrasko, ozval se jí v mysli Xeddick.

Vraska se pohodlně usadila na svém trůně ze zkamenělých obětí, teď už bohatě obloženém polštáři a mnohem pohodlnějším. Hlavu si opřela o polštář zakrývající tvář temného elfa, ústa otevřená v němém výkřiku, a zvedla oči ke stropu, kde v pravidelných intervalech visely v pavučinových závěsech světelné koule, ozařující trůnní sál měkkým, bioluminiscenčním světlem. Vraska zavřela oči a přitiskla si prsty na čelo. Prameny na hlavě, která ji palčivě bolela, byly svěšené a nehybné.

Musíte si odpočinout, řekl Xeddick a vykročil ze stínů za trůnem. Kromě několika Bývalých byl v trůnním sále jediný. Minulou noc je dala všechny vyhnat. Snažíte se příliš.

„Je to to jediné, co mohu dělat,“ zamumlala Vraska. Napřímila se a pohlédla na bílého kraula. Byl malý, s nefunkčními křídly, ale s obdivuhodnou myslí. A záleží mu na mně. To byla v současné době vzácnost. „Promiň. Máš pravdu. Já jen…“

Ukázala na mapu.

Připravujete se na útok z povrchu, řekl Xeddick. Jste si jistá, že přijdou?

„Přijdou,“ řekla Vraska pochmurně. „Ral Zarek to nevzdá. Nemá to v povaze.“ Ušklíbla se. „Což je jedna z jeho okouzlujících vlastností.“

Pak tedy přijdou, řekl Xeddick. A vy je porazíte.

Vraska ucítila jeho neochvějné přesvědčení tak silně, až sebou škubla. „Neobejde se to beze ztrát, a tví lidé ponesou největší břímě.“

Vždycky jsou tu ztráty, přítelkyně-Vrasko. Mí lidé ti dluží více, než ti mohou vůbec splatit. To břímě na sebe vezmeme dobrovolně a ochotně.

„Mazirek nejspíš nebude souhlasit.“

Mazirek se kraulům odcizil, řekl Xeddick. Znělo to nejistě — nikdy neměl ve zvyku někoho kritizovat. Začal být… pyšný. Zapomněl, že údělem kraulů je sloužit úlu. Úl vždy přežije, i když jedinci padnou.

Přesně tak, pomyslela si Vraska. Uložila tu myšlenku hluboko do mysli, tam, kde cítila ten nepříjemný pocit, že ji stále pozoruje Jace. Udělala jsem pro Golgari to, co jsem musela. Jsou to mí lidé, má zodpovědnost. Musím je chránit lépe než Jarad. Nikdo nesmí prožít to, co já. Vězení, mučení, téměř smrt. A jen proto, že se narodila jako gorgona.

A kromě toho, Vraska se usmála v záblesku ostrých zubů. Jsem si to užila. Sledovat, jak ta velká sfinga Isperie — ta, co zničila její život jediným podpisem listiny — pomalu tvrdne v kámen. Měla jsem to udělat už dávno.

Xeddick se nervózně pohnul. Přítelkyně-Vrasko, stráže chytily vetřelce.

„Další vrah?“ Vraska se podívala na trůn. „Dalšího už nepotřebuju. Hoďte ho do—“

Promiňte, ale ta žena nevypadá na vraha. Tvrdí, že je vyslankyní Rakdose.

„Rakdose?“ Vraska se zamračila. „Přiveďte ji.“

O chvíli později dvojice Bývalých přivedla urousanou, štíhlou ženu v oblečení sešitém z různobarevných kožených kousků, promočenou až na kost. Voda jí rozmočila tužidlo, takže její vlasy teď zplihle visely.

„Hekara,“ povzdechla si Vraska.

„Vrasčí!“ poskočila vesele Hekara, a všechny okolo zkropila vodou.

„Co se ti stalo?“ zeptala se Vraska

„Spadla sem do příkopu,“ zněla bryskní odpověď.

„Jsou v něm krokodýli.“

„To už taky vim,“ zašklebila se Hekara. „Koušou!“

Vraska potřásla hlavou, a její prameny se vesele zkroutily. „Ví Ral, že jsi tady?“

„Ne,“ řekla Hekara. „Jen jsem si chtěla promluvit.“ Kousla se do rtu a pak se podívala na stráže a Xeddicka.

„Nechte nás,“ řekla Vraska. „Ty také, Xeddicku. Promluvíme si později.“

Kraul ohnul své přední končetiny na znamení poklony a vykročil ze sálu, následovaný šourajícími se Bývalými. Hekara, ze které stále kapala voda, zatím přihopsala nahoru k trůnu.

„Líbí se mi, jaks to tu změnila,“ řekla. „Hodí se to k tobě, víš?“ Sklonila se, aby si prohlédla jednoho ze zkamenělých nešťastníků tvořících trůn. „Taky máš hezký křeslo. Musela bejt fuška vytesat to do takovejch drobností.“

„No… to nebyl problém,“ Vraska se nedokázala neusmívat. „Ale co tu děláš, Hekaro? Přišla jsi se vzkazem od Rakdose?“

„Ne. Jeho Vohnivost je na tebe pořádně nakrknutá za tu celou… věc. Nemá rád, když ho někdo zradí, což je sranda, protože von vobyčejně zrazuje všechny vostatní, ne? Démoni!“ Zasmála se, i když to znělo poněkud nuceně. „Nejsem tu kvůli nikomu. Jen kvůli sobě.“

„Dobrá,“ řekla Vraska. „Co mi chceš říct?“

„Přemejšlela sem vo tom, co se stalo,“ řekla Hekara. „A myslim, že by ses měla vrátit.“

„Vrátit,“ řekla Vraska s kamenným výrazem.

„Jo.“ Hekara se houpala na chodidlech. „Protože sme kámoši. Ty a já a Ral. A neměli bysme bejt proti sobě.“

„Ral je na mě nejspíš… ‚nakrknutý‘ také.“

„Ále, to ho přejde.“ Hekara mávla rukou. „Má teď novej plán, vo kterým nemám mluvit, ale to je v pohodě, protože tomu stejně nerozumim, a dělá teď ve dne v noci a pořádně nespí a píše po zdech poznámky a já jsem teď zapomněla, co chci říct. Ale stejně bys měla přijít protože jsme kámoši, já se na tebe nezlobim, a Rala to přejde.“

„To je dobrá nabídka,“ opřela se Vraska na trůně.

„To si myslim,“ odpověděla Hekara. „Tak přijdeš?“

„Naneštěstí to není tak jednoduché.“

Hekara svraštila čelo. „Proč ne?“

„Mám… zodpovědnost.“

„Vykašli se na ni!“ řekla jí Hekara promptně.

„Vyka—“ Vraska potřásla hlavou.

„Zjistila sem, že to vyřeší spoustu věcí,“ dodala Hekara.

„Není to…“ Vraska se nadechla. „Golgari mě potřebují. Mám povinnost je ochraňovat.“

„Můj starej učitel říkával, že sou jen tři povinnosti. Poslouchat šéfa, starat se vo kámoše, a starat se vo sebe.“ Hekara naklonila hlavu. „Ty si šéf, takže první povinnost máš z krku. Přijď. A můžeš s sebou vzít svýho brouka, esli chceš. Nechám ho u sebe. Nikdo to nezjistí.“

„Nemůžu, Hekaro,“ řekla Vraska tiše.

„Ale tady nemůžeš zůstat.“ Hekaře se rozklepala brada. „Jinak budeš bojovat s Ralem, a vy ste kámoši. Snažila sem se mu říct to samý, ale neposlouchal. Ale von má za šéfa draka, a ty ne, tak sem myslela…“

Právě že mám taky za šéfa draka. Vraska si tu myšlenku nechala pro sebe. A i kdybych Bolase neměla, pořád se musím start o Golgari.

„Je mi líto,“ řekla nakonec.

„Si blbá,“ dupla Hekara nohou. „A Ral taky. Vy to nechápete.“

Otočila se a vykročila ven, zanechávajíc za sebou loužičky od mokrých nohou. Po chvíli se objevil Xeddick.

Vaše návštěvnice znovu spadla do příkopu, řekl.

„Vylovte ji,“ řekla Vraska. „A ujistěte se, že se dostane bezpečně na povrch.“

To je to nejmenší, co může udělat. Jediné, co můžu udělat.

A obrana? ukázal kraul na mapu.

„Vyřiď to Mazirkovi, a začněte z obranou,“ řekla Vraska. „Tak rychle, jak dokážete. Nemáme moc času.“

 

 

Kaya následovala Tomika Vronu do Teysiny kanceláře, kráčeli elegantně zařízenými prostorami pro ty nejbohatší v Orzhově. Tady nahoře to rozhodně vypadalo mnohem více jako banka než jako katedrála, na stěnách obrazy bývalých významných členů, zlacený nábytek, samý mramor. Tomik zastavil u dvojitých, bohatě vyřezávaných dveří. Kaya ho nemotorně došla a zastavila se.

Když jsem gildovní paní, pomyslela si, proč si připadám, jako že jdu na kobereček?

Tomik zaklepal. Zevnitř se ozval Teysin hlas. „Ano?“

„Přivedl jsem gildovní paní, jak jste chtěla, paní Teyso,“

„Jistě. Vejděte.“ Teysina slova byla chladná, a Kaye se to ani trochu nelíbilo.

Vešli. Teysina kancelář byla téměř samý mramor, a v ohromném krbu hořel takový oheň, že skoro dusil. Do vysokých a úzkých oken bušil déšť, a na obloze se klikatily blesk za bleskem za neustálého zvuku hromu.

U velkého stolu z tvrdého dřeva, mezi dvěma sloupky velkých, kožených knih, seděla Teysa. Vzhlédla od velké účetní knihy, do které něco psala, a usmála se. Nevesele.

„Gildovní paní,“ řekla.

„Um… Teyso.“ Kaya si nebyla jistá jejím titulem. „Jak to jde?“

„Jen jsem tak zběžně kontrolovala čísla,“ ukázala Teysa na hromádky knih.

„To vidím.“ Kaya pohlédla na Tomika, který ustoupil do rohu, aby nerušil. „Ale myslela jsem, že na to máte lidi.“

„Vedoucí představitelka Orzhovu — gildovní paní — by obzvláště měla mít zájem o stav našeho účetnictví. Jsme koneckonců banka. A zajistit vyrovnaný stav mezi celkovými aktivy a smluvními pohledávkami je vážná záležitost.“

„Jasně.“ Kaya pokrčila rameny. „Podívejte, my obě víme, že tohle je něco, co nikdy nebudu schopna dělat, takže jestli jste chtěla mluvit o tom—“

Teysa vzhlédla, a z jejích očí vyzařoval chlad potlačovaného hněvu. „Toho jsem si vědoma. A vy jste souhlasila, že se jako gildovní paní nebudete vměšovat do gildovní politiky, a necháte ji na mě. Ale teď…“ poklepala prstem na účetní knihu. „Čísla nesouhlasí.“

Kaya předstírala zmatení. „Nechápu?“

„Aha. Takže to řeknu jednoduše. Odpouštíte dluhy, aniž byste to konzultovala se mnou nebo jiným oficiálním představitelem gildy.“

„Já…“ K čertu s tím. Kaya potřásla hlavou. „Dobře, a co když ano? Vždyť jich nebylo tolik—“

„Šedesát sedm lidí, dosud. Celková ztráta činí dvě stě čtyřicet šest tisíc tři sta dvanáct zinů, za předpokladu, že… no, to teď nechme.“

„Jsem si jistá, že si to Orzhov může dovolit,“ řekla Kaya. „Já všechny smlouvy cítím, vzpomínáte? Tyhle byly jen maličkou částí.“

„To, jestli si to může gilda dovolit, není podstatné,“ zvýšila Teysa hlas. „Slíbila jste, že se nebudete plést do gildovních záležitostí.“

„Nezáleží na tom, jestli chci zůstat mimo dění, nebo na čem jsme se dohodli,“ řekla Kaya. „Vy jste řekli všem těm lidem, že jsem jejich gildovní paní. Chcete je obviňovat z toho, že se ke mně tak chovají?“

„Já neobviňuji je. Jen jim prostě řekněte ne!“

Kayin vztek rostl. „Proč? Abyste mohli vybírat dluhy i od jejich pravnoučat?“

Teysina bledá tvář zrudla. „Každá smlouva, uzavřená Orzhovem, je v souladu s ravnickými zákony, a oboustranně dobrovolná. Jen vymáháme své pohledávky.“

„Aha. Nějaký chudák si od vás půjčil, aby zaplatil doktorovi, co léčil jeho ženu, a to vám dává právo zotročit celou jeho rodinu na tři další generace.“

„Znal podmínky smlouvy. Mohl se rozhodnout nepodep—“

„A nechat svou ženu zemřít.“ Kaya potřásla hlavou. „Nechápete, že to, co děláte těm lidem, je špatné?“

„My jim neděláme nic!“ řekla Teysa. „Za to, co se jim děje, si mohou sami. My jim to jen… umožňujeme.“

Obě na sebe dlouhou chvíli zíraly. Teysa měla obě ruce položené na účetní knize a těžce oddychovala, Kaya měla zuby zaťaté vztekem.

„I když ponecháme stranou vaše… ohledy,“ začala Teysa opatrně, „z praktického hlediska nemůžeme dluhy odpouštět. Orzhov má své vlastní závazky, a musí mít zajištěný zisk, aby ty závazky mohl splácet. Pokud bychom nedokázali svým závazkům dostát, následky pro celou Ravnicu by byly nevyčíslitelné.“

„To, že jste se dostali do takové situace neznamená, že v ní musíte pokračovat a pořád to zhoršovat,“ řekla Kaya. „Můžete přece začít jinak. Alespoň kousek po kousku.“

„Kayo…“ Teysa si unaveně položila ruku na čelo. „Pokud bychom to udělali, byl by to konec naší gildy.“

„Pokud gilda závisí na tom, že zadlužuje děti kvůli jejich otcům, možná si konec zaslouží.“

„Doufám, že tahle slova neopustí tuto místnost,“ pohlédla Teysa ostře na Tomika. „Jinak nebudu ručit za následky.“

„Jak decentně řečeno,“ poznamenala Kaya.

„Já vám chci pomoci. Vše, co se od vás čeká, je…“ Teysa mávla rukou. „Nic. Sedět na trůně a občas pronést něco bezvýznamného. Mávat při oficiálních příležitostech. Až naši právmágové zjistí, jak vás dostat z našich úpisů, budete volná. Až do té doby—“

„Do té doby se budu snažit, aby si každý myslel, že jsem spokojená s funkcí gildovní paní?“ Kaya slyšela, jak její hlas sílí. Až doteď si neuvědomila, jak silná se cítí. „Ale ať je to jakkoli, já teď mám moc změnit zdejší věci k lepšímu. Neříkejte mi, že to nemám dělat.“

„Očividně vám nemohu říci nic,“ řekla Teysa. „Kromě toho, abyste si hlídala záda.“

„Naštěstí pro nás všechny,“ odsekla Kaya, „jsem v tom dobrá.“

Vstala a odkráčela. Tomik se rozeběhl, aby jí otevřel dveře, ale než to stihl, Kaya jimi prošla v záblesku fialového světla.

 

 

Pro Rala měl být byt u Psího potoka útočiště. Taky jím byl, ale v tuhle chvíli to bohužel neplatilo. Cítil se, jako by ho tu obléhala celá Ravnica. Vešel dovnitř, na podlahu dopadlo pár kapek, a zabouchnul dveře před dotěrným větrem.

Z bouřek byl obvykle nadšený. Ta moc, volně proudící vzduchem, zářivé proudy energie hladící jeho kůži. Mohl sáhnout a dotknout se jí, ochutnat, přičichnout k vůni ozónu. Ale teď…

Nestačí to. Blesky můžou rozlámat kámen a roztavit ocel, ale kole byrokracie rychleji neroztočí, ani nerozestaví rezonátory na přesných místech, ani nenaladí mizziové cívky. Nedokážou donutit přiblblé idioty, aby dělali to, co se jim řekne.

Práce postupovaly. Rezonátory se stavěly po celé Desítce, hučící, točící se stroje z mizzia, krystalů, a oceli. Každý byl pracně a přesně umístěn a jeho cívky naladěny v souladu s ostatními. Společně tvořily síť, zesilující a měnící magické pole Guildpactu tak, aby Niv-Mizzet dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl.

Ale jediná chyba, a všechno úsilí bude na nic. Rezonátory mohou selhat, pochopitelně, ale může být i hůř. Předpokládaná síla rezonance byla ničivá. O tom se ovšem Ral ostatním „zapomněl“ zmínit, když vysvětloval plán.

Ale pokud plán selže, nebude na tom záležet. Už téměř cítil Bolasův horký dech vzadu na krku. Drak se blížil, víc a víc, a jestli nebudou rezonátory připraveny, jediná věc mezi ním a Ravnicou bude Maják, Niv-Mizzetův zoufalý náhradní plán. Křičet do Multivesmíru a doufat, že někdo přide na pomoc. Ral se otřásl. Jestli se na to budeme muset spolehnout, budeme už nejspíš vyřízení.

Zámek cvakl, a Ral si uvědomil, že se pořád opírá o vstupní dveře. Ustoupil, otevřel, a spatřil Tomika, schouleného pod mokrým pláštěm a držícího papírový sáček. Pohlédl na Rala, zdvihl obočí, a urovnal si brýle.

„Um. Přinesl jsem karí?“ řekl. „To, co máš rád. Můžu dál?“

Ral si uvědomil, že pořád stojí ve dveřích, a rychle uskočil. „Promiň.“

„V pořádku,“ vešel Tomik. „Ono vlastně tak docela úplně neprší. Ale většina z nás nemá svůj osobní kouzelný deštník, víš?“

„V takové bouřce zmoknu i já,“ řekl reptavě Ral. „Příliš větrno.“

„Máš moje nejhlubší sympatie.“ Tomik přešel ke stolu a hodil na něj balíček s karí. Sundal si mokré brýle, chtěl je otřít o košili, ale vzápětí zjistil, že je také promočená. „Nemáš—“

Ral mu položil ruku na rameno, otočil ho, a než Tomik stačil doříct větu, políbil ho, se vší tou potlačovanou frustrací a starostmi za posledních několik dní. Tomik ustoupil o krok, opřel se o zeď, a Ral o něj.

„—ručník?“ dokončil po chvíli, když se Ral trochu odtáhl. Nadechl se. „Karí…“

„Potom,“ zavrčel Ral.

„Potom,“ souhlasil Tomik, a opatrně položil brýle na stůl.

 

 

Potom přišlo až depresivně rychle, jak má obvykle ve zvyku.

„Já vím, kvůli čemu se trápím ,“ řekl Ral, který přecházel před oknem v ložnici. Na obzoru se zamihotal blesk, který dočasně spojil s oblohou vzdálenou věž, a Ral zvedl ruce a nechal v odpověď přeskočit jiskřičku mezi prsty. Přejel si po vlasech, a statická elektřina mu obnovila zježený účes. „Ale co žere tebe?“

„Říkal jsem snad, že mě něco žere?“ zamumlal Tomik. Ještě ležel v posteli, hubené tělo přikryté tenkou pokrývkou. Ral pozoroval jeho odraz v okně, když se Tomik přetočil a vzdychl.

„Jsi naštvaný,“ řekl Ral.

„Ne, přemýšlím,“ odpověděl Tomik. „Měl bys to taky někdy zkusit.“

„Dobře,“ řekl Ral. „O čem přemýšlíš?“

„Gildovní záležitost,“ řekl Tomik a vzdychl.

Ral se ohlédl. Tomik měl čelo svraštělé, a Ral chtěl na okamžik naléhat. Své pracovní záležitosti vždycky oddělovali od soukromí, a i když se Ralovo postavení změnilo — jestli budu úspěšný, kdo by se opovážil mě zpochybnit, a jestli selžu, bude to jedno — Tomik byl zmatenější a zmatenější, když jeho paní Teysa teď vlastně podléhala sférochodkyni Kaye.

„Víš, že ti pomůžu, když bude potřeba,“ řekl Ral po chvíli ticha.

„Díky.“ Tomik si sedl a sáhl po brýlích. „Je to… složité.“

„To jsem si jistý.“ Ral naklonil hlavu. „Karí?“

„Karí,“ souhlasil Tomik.

 

 

„Gruulové zintenzívnili útoky po celém Desátém okrsku,“ řekl Aurélie. V jejích zářících očích bylo obvykle obtížné číst, ale Ralovi připadalo, že se i v její tváři zračí obavy. „Naše posádky v okolí Pásu rozvalin jsou terčem útoků téměř denně. Útočníci jsou početnější a mnohem organizovanější, než jsme čekali. Je politováníhodné, že jste nezajali toho Domriho; je očividně schopný velitel.“

„Omlouvám se,“ řekl Ral. „Byli jsme poněkud zaměstnaní. Jak se daří velitelce Ferzhin, mimochodem?“

„Zraněná, ale zotaví se.“ Aurélie naklonila hlavu nad mapu na stole. „Naneštěstí se obávám, že náš přínos v útoku na Golgari bude menší, než jsem čekala.“

„Pochopitelné,“ řekl Dovin Baan. „Senát poskytne to, co bude moci, slibuji, ale naše kapacity jsou omezené.“

„Mluvil jsem s Ohňomyslí ohledně využití některých našich… efektivnějších zdrojů pro útok,“ řekl Ral. „Ale vzhledem k nutné výstavbě a ochraně rezonátorů nám také nezbývá moc zdrojů.“

„Předpokládala jsem, že Rakdos se útoku zúčastní,“ řekla Aurélie.

„Já také,“ zamumlal Ral. Hekaru neviděl už několik dní, a i když bylo lepší, když se pořád nepletla pod nohama, začínal se bát. Alespoň stavba rezonátoru na území Golgari pokračuje podle plánu, i když je nutné každé ráno vytahovat dělníky z okolních klubů. „Uvidím, co se dá dělat, ale čas se krátí. Kayo, myslíte, že vaši lidé mohou doplní potřebný počet?“

„Mohou,“ řekla Kaya pevně. „Tedy můžeme. Řekněte místo a čas, a budeme tam.“

„Zítra,“ řekl Ral, a hledal v hromádce map tu, která ukazovala Podměstí. Byl to spíš náčrtek než mapa, vzhledem k proměnné povaze zobrazovaného, ale potřebné místo bylo jasně vyznačeno. Byla to kruhová jeskyně s podzemní řekou uprostřed. „A místo je zde. Golgarijci tomu říkají Grek’ospen.“

„Tahle prostora,“ naklonila se Aurélie nad mapu, a její složená křídla se téměř dotkla stropu. „je otevřená?“

„Nemyslím si,“ řekl Ral. „Podle zvědů je to nějaký druh hnízda patřící hmyzím bytostem, spojencům Golgari.“

„Kraulové,“ řekl Dovin Baan. „Fascinující živočišný druh. Eusociální chování je u myslících bytostí extrémně vzácné.“

„Není to vhodné místo pro bojiště,“ řekla Aurélie. „Stísněné a zmatené. Pro Golgari ovšem ideální.“

„Naneštěstí nemáme na vybranou,“ řekl Ral. „Bod, který potřebujeme, je zde. A Vraska nejspíš ví, že přijdeme.“ Na přípravách plánu dělalo příliš mnoho lidí na to, aby se to její špehové nedozvěděli, i když Lazav se postaral o většinu golgarijských agentů. „Měli bychom se připravit na složitý boj.“

„Chápu,“ řekla Aurélie. „Povedu své jednotky osobně.“ Na Ralův překvapený pohled zdvihla své jemné obočí. „Slíbila jsem podporu své gildy, a své sliby beru vážně. Bude to nejjistější záruka úspěchu.“

„Lituji, že se nebudu moci zúčastnit já sám,“ řekl Dovin Baan, „ale naši nejlepší vojáci dorazí.“

„A já dorazím také, samozřejmě,“ naklonila se Kaya. „Upřímně, už potřebuji trochu akce.“

„Dobře,“ řekl Ral. „Tedy zítra.“

A jestli se Vraska ukáže, nebudu váhat a přibiju její zrádnou hlavu na zeď.

 

>>> Kapitola 14 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď