Před bouří, kapitola 1

Začíná prequel k příběhu War of the Spark. Něco se chystá, a někomu se podařilo vloupat se přímo k samotnému Niv-Mizzetovi. Překlad první kapitoly příběhu od Djanga Wexlera.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Před bouří

Kapitola 1

Django Wexler

 

 

Na Ravnice byl podzim, takže pršelo. Den za dnem.

Obloha byla šedá od obzoru k obzoru, a slunce bylo jen jasnější stopou na šedošedém nebi. Déšť dopadal do ulic jako salvy šípů nepřátelské armády, zaléval úzké, klikaté uličky, bubnoval do vitrážových oken chrámů a kostelů, pleskal do listí stromů v zahradách. Fontány na náměstích přetékaly, a z přeplněných kanálů vybublávala do ulic voda plná splašků. V golgarijském Podměstí, hluboko pod ulicemi města, voda ze stropů tunelů už dávno nekapala, ale tekla v pramíncích, které se slévaly a sílily, protékaly vrstvami starodávného Podměstí níž a níž, dokud neskončily hluboko dole, v polozapomenutých oceánech.

Den už dávno skončil, když Ral Zarek zabočil Zmrzlou uličkou přímo k Sedmi mečům. Lepší ravnické obchody a domy byly už osvětlené kouzelnými lampami, ale tady si většinou museli vystačit s mizernými olejovými, které v provlhlém vzduchu nezdravě prskaly. Ulice byly téměř prázdné, ti nemnozí kolemjdoucí se snažili dostat se z ulic co nejrychleji, hlavy skloněné, schoulení pod deštníky nebo promočenými plášti.

Ral nepospíchal, ani neskláněl hlavu. Šel odhodlaným, pravidelným krokem, a jeho dlouhý tmavý plášť mu pleskal okolo kotníků. Z deště si vůbec nic nedělal; asi pět stop nad jeho hlavou se totiž proudy vody stáčely stranou, a dopadaly v širokém kruhu okolo něj tak, že mu ani nezmáčely boty.

Koneckonců, pomyslel si Ral s uspokojením, k čemu by bylo být „dešťomágem“, když byste museli moknout?

Ral sledoval okolní dveře a výklady, ale také kolemjdoucí. Dnešní schůzka by mohla být past — vlastně to zcela určitě bude past — ale i když tušil, jaký druh pasti by to mohl být, jeden si nemůže být jistý.

Ne když je v tom zapletený Bolas.

Naštěstí — jak pro Ralův klid mysli, tak pro zdraví ostatních — se o něj nikdo nezajímal. Sedm mečů nebylo tak nebezpečné místo, ani bohaté. Původ jeho jména dávno zavál čas, tak jako u většiny podobných jmen. Teď to bylo několik ulic s kamennými činžovními domy, které pamatovaly lepší časy. Kdysi dávno, když tohle místo ještě mělo styl, domy patřily bohatým, ale teď byly plné malých bytů. Celá rodina tak mohla žít, spát, i vařit jídlo tam, kde měl kdysi nějaký šlechtic taneční sál nebo spižírnu. V přízemí domů bylo několik obchodů, většinou hospod, jídelen, a zastaváren (ty jediné měly v oknech železné mříže).

Tam, kde se Zmrzlá ulička potkávala se Zelenou třídou, bylo malé náměstí, se starou kašnou, kterou podzimní deště probudily k životu. Náměstí bylo lemováno lepšími domy, které teď byly ovšem ve stejně špatném stavu. Z tepaných laviček na náměstí odpadávaly kusy rzi, které se rozpouštěly v kalužích a na dláždění zanechávaly rezavé fleky. Ral se otáčel, pátraje po ukazatelích, až našel, co hledal. Na rohu náměstí visel červotočem prožraný vývěsní štít, kdysi vymalovaný bílou barvou, oznamující vchod do Stříbrné opony. Dveře byly už dávno zabedněné, ale nedávno je někdo musel vylámat. Byly pootevřené, a stěží visely na pantech. Uvnitř bylo šero.

Takže. Ral se zadíval to temnoty, jako by se snažil vůlí odhalit její tajemství. Předpokládám, že mi nic jiného nezbývá.

Zamrazilo ho, trochu se mu stáhlo hrdlo, ale okamžitě ten pocit zahnal. Místo toho shromáždil svůj vztek. Věčný, horký vztek, který mu dodával sílu posledních pár let.

Jak se opovažuje za mnou přijít?

Ral zaťal ruce v pěsti. V dáli se ozval hrom, a Ral cítil ten blesk, kmitající mezi mraky vysoko nad hlavou, jako kdyby mu přejížděl po kůži. Vykročil, otevřel dveře, a vešel do tmy.

 

 

V tu samou chvíli, v Desátém okrsku, se mladá žena právě chystala vloupat do Nivixu.

Většina lidí by tvrdila, že je to nemožné, a když ne nemožné, tak minimálně sebevražedné. Nivix, tyčící se jako jehla nad nižšími věžemi Ravnicy, byl hlavním sídlem Izzetské ligy. Nižší patra byla plná dílen, kasáren, a laboratoří, hlídaných bláznivými vědci s plamenomety a neúnavnými, bdělými umělými strážci. Nad nimi byly komnaty nejvýznačnějších členů gildy, shodou okolností těch nejnebezpečnějších mágů na Ravnice. A docela nahoře bylo Hnízdo, domov Niv-Mizzeta, Ohňomysli, prastarého draka, gildovního paruna, a největšího tajnůstkáře na Ravnice.

Narušitelka měla namířeno právě až nahoru. Většina lidí by řekla, že takovou bláhovost nemůže mít ze své hlavy, a kdyby toho byla mladá žena schopna, musela by s nimi souhlasit. Byla to totiž pravda. V její mysli byla jiná, cizí, plazivá, šupinatá, která se dívala jejíma očima a její vlastní vůli sfoukla jako svíčku.

Mladá žena byla momentálně připoutaná ke tmavošedému plátěnému draku, který se na stejně tmavošedé večerní obloze ztrácel. Ochočení elementálové ji ochotně vynesli vzhůru, až nad špici Nivixu, ale než se přiblížila ke věži, propustila je. Jak Niv-Mizzet, tak jeho podřízení doslova zabalili celé Hnízdo do ochranných pastí a cokoli tak očividného, jako byl kouzlem umožněný let, by bylo okamžitě odhaleno.

Vskutku, Ral Zarek, který měl za nejvnitřnější ochranu Niv-Mizzeta zodpovědnost, se překonal. Uvnitř Nivixu byla kontrolní místnost, nepřetržitě obsazená loajální hlídkou. Jakýkoli pokus o teleportaci, přifázování, nebo jakékoli magické překročení zdí, oken, a dveří okamžitě spustilo poplach. Jakýkoli pokus o „fyzické“ překonání překážek měl pochopitelně stejný důsledek. Sám Ral kontroloval stav všech pastí každý večer, a pravidelně kontroloval i jejich údržbu.

Dnešní noc tu ovšem nebyl.

Jeho zodpovědnost převzal vedalken Neero Jak, kapitán hlídky, který postoupil v hierarchii díky své nesmírné schopnosti poslouchat rozkazy a naprostého nedostatku představivosti. Stejně jako Ral byl metodický, pečlivý, a spolehlivý. Bohužel, na rozdíl od Rala, byl vášnivým obdivovatelem operety. Minulý večer, na představení Mistra lovčího, se seznámil s příjemnou mladou dámou, a—

— No, Neero si z té noci už nic dalšího nepamatoval. Na druhou stranu, ona mladá dáma, shodou okolností ta, která se teď na draku vznášela nad Nivixem, byla dimirská zlodějka myšlenek, takže její schůzky takhle obvykle končily.

A teď, pokud vše půjde podle plánu—

Před jejím magicky zesíleným zrakem se rozprostíral pohled na Nivix, a jedna každá z pastí a kontrol zářila do daleka, ve všech barvách duhy. Na samém vrcholu Nivixu, kde bylo velké vypuklé okno, umožňující výhled na celé město, pasti zářily obzvláště silně.

Dokud, přesně ve smluvenou hodinu, nezhasly.

Neero Jak bude mít zítra co vysvětlovat.

Narušitelka naklonila draka a neslyšně slétla ke věži.

 

 

Teď už nikdo nevěděl, jaký druh představení se u Stříbrné opony hrával. Touhle dobou už byly jedinými diváky krysy. Ral opatrně vešel do předsálí, kde na štukovaných sloupech stále visely útržky starých plakátů, a minul stolek prodavače lístků. Dalšími dveřmi vešel do hlediště, polokruhového sálu s rozpadajícími se dřevěnými sedadly. Na opačném konci bylo jeviště, oblouk předscény pobořený, a za ním stříbrná opona, která dala divadlu jméno, visící v rozedraných cárech.

Rala zajímal muž, sedící na okraji jeviště. Středního věku, s vrásčitou, ošlehanou tváří, a s dlouhými vlasy zcuchanými do dredů. Měl na sobě volné šaty, takže bylo vidět, že většina jeho těla je nahrazena ohebným, hladkým kovem, a místo pravé ruky měl zkroucenou kovovou protézu, s ostrými spáry místo prstů. Pohlédl na Rala, a na jeho tváři vytanul úsměv, zcela postrádající jakýkoli humor.

„Tezzeret,“ pronesl Ral. Očekával ho, už podle zprávy, kterou obdržel. „Co pořád dělá poslíčka tomu starému ještěrovi, jak vidím.“

„Ral Zarek,“ zívl Tezzeret s předstíranou znuděností. „Co pořád maří čas na tomhle podřadném světě.“

V Ralovi se znovu vzedmul starý hněv. Ruce se napnuly, ale dokázal udržet klidný hlas.

„Myslel jsem, že jsem se minule vyjádřil jasně. My dva si nemáme co říct.“

„Ty možná nemáš co říct,“ odpověděl Tezzeret. „Ale z důvodů, které nechápu, ti On dává další nabídku. Poslední.“

„Tvůj pán už mi to řekl jednou,“ řekl Ral. Tezzeret zacukal rty, a Ral věděl, že ho dostal. Pyšný sférochodec nesnášel, když mu někdo připomněl jeho podřízenost. „Měl bys mu říct, že jeho hrozby postrádají působivost, když nejsou následovány činy.“

„Jak už jsem řekl, nerozumím, proč ti nabízí milost, vím jen to, že nikdy dlouho netrvá.“ Tezzeret sestoupil z jeviště. „Dlužíš mu, Zareku. Můžeš zaplatit, a užívat si výhod být v jeho službách,“ Naklonil hlavu, a v jeho spáru se rudě zablesklo, „nebo pokračovat ve svém vzdoru, a shořet společně se svým světem.“

„Lákavé,“ pousmál se Ral. „Já ovšem už jednoho arogantního a povýšeného dračího pána mám. A nehodlám ho měnit za někoho podobného.“

„Jak jsem čekal.“ Tezzeret pokrčil rameny. „V tom případě—“

V tu chvíli se jeho chování rázem změnilo. Tezzeret švihl svým kovovým spárem, a vrhl na Rala doběla rozžhavené úlomky. Ral ovšem reagoval stejně rychle. Do jeho ruky začala proudit síla, přímo do mizziových bodů v jeho loketním chrániči. Objevil se praskající energetický štít, který střely odrazil všemi směry, a pak je vyslal zpět k Tezzeretovi.

Ten už ovšem vyskočil opět na jeviště. Za ním se něco zvedalo z prachu: dlouhonohá, pavouku podobná stvůra s jedním zářícím okem na ohebné stopce. Dvě další podobné stvůry se objevily ve vzdálených rozích divadla, a Ral uslyšel minimálně jednu další přímo za ním, blokující východ.

„Hezký trik,“ řekl Tezzeret, a pak vzhlédl ke stropu. „Jak dlouho by mohl bouřmág vydržet bojovat bez kontaktu s oblohou?“ Nepříjemně se ušklíbl. „Brzy to zjistíme.“

Uskočil a zmizel za jevištěm, zatímco stvůry se vrhly na Rala. Ten se otočil právě včas, kdy stvůra za ním narazila ve spršce jisker do jeho štítu. Švihl druhou rukou, a bleskem udeřil přímo na ni. Úder stvůru odhodil až ke stěně. Než ji Ral ale stačil vyřídit docela, vrhly se na něj ty ostatní. Ral se skrčil, když se po něm ohnaly kosám podobné pařáty. Uskočil ke stěně, aby si chránil záda, a rozpřáhl ruce.

Tezzeret měl pravdu, pro bouřmágy byl chybějící kontakt s oblohou problém. Síla, kterou Ral měl ve svém těle, byla omezená, a využívat ji bylo vyčerpávající. Ale takový už je život v Izzetu. Musíme problémy řešit.

Naštěstí přesně takovou past očekával, a tak měl na zádech připevněný Mizzium-iontový elektrostatický akumulátor, verze IV, poslední model z Laboratoří bouří a elektřiny. Byl nabitý naplno, mizziové cívky se v krystalových komorách otáčely plnou rychlostí, a vodiče byly pevně přichycené k jeho loketním chráničům. Na nich byly mizziové body, tvarující a soustřeďující tok energie.

Autorka původní verze ji kdysi dávno zamýšlela použít jako neškodnou hračku na dětské oslavy. Poté, co se spálil na škvarek už třetí klaun, si Ral projekt převzal a přepracoval jej.

Rukou se rozproudila elektřina, a vytvarovala se do srpovitě zahnutého proudu doběla rozžhavené plazmy. Když se stvůra přiblížila, Ral ukročil a vypustil plazmu. Tvrzená ocel těla stvůry se roztekla jako rozmoklá sádra, a stvůra se rozpadla za skřehotu připomínající skřípění ozubených kol. Další z nich přelezla doutnající zbytky a ohnala se kosovitými pařáty, ale Ral se sehnul a dalším sekem hladce oddělil její spodní část. Stvůra se bezmocně zhroutila k zemi.

K té poslední stvůře se teď přidala ta první, kterou Ral odhodil ke stěně, a obě dvě zaútočily bok po boku. Ral zrušil svůj štít a zvedl obě ruce. Všechny chlupy se mu zježily, když se jeho tělem rozproudila energie z celého akumulátoru. Mezi prsty mu probleskly výboje, ze kterých se zrodil mohutný dvojitý blesk, který Ral jediným švihem vyslal na obě stvůry. Stříbrnou oponou otřásl mohutný hrom, po kterém ze stěn spadalo nemalé množství omítky. Obě stvůry se kroutily jako umírající hmyz. Když Ral sklonil ruce, zbyly z nich jen rozteklé zbytky.

Ral se ohlédl za sebe, na jeviště, ale to bylo prázdné. Tezzeret zmizel. Jestli mě chtěl zabít, byl to pěkně mizerný pokus. Ral se zamračil. Tezzeret je možná arogantní, ale hloupý není. Což znamená, že mě zabít nechtěl. A Bolas musel vědět, že spolupráci odmítnu. Takže proč to všechno?

Odvedení pozornosti. Takže Ral byl přesně tam, kde ho chtěli mít.

Starého divadla se pomalu začaly zmocňovat plameny, vycházející z doběla rozžhavených zbytků kovových stvůr, ale Ral už běžel, co mu síly stačily, předsálím ven, do deště, a jeho plášť za ním vlál jako křídla.

 

 

Narušitelka narazila do stěny Nivixu, odvázala se od draka, který se převrátil ve větru a spadl dolů. Mladá žena už neměla cesty zpět, ale cizí mysli, která ji ovládala, na tom nezáleželo. Žena byla sama zkušená myšlenková kouzelnice, ale teď byla ovládána mistrem nad mistry. Jedna její část stále křičela hrůzou, ale její tělo klidně a zručně šplhalo po stěně, až k velkému oknu připomínajícímu ohromné hmyzí složené oko.

Nonšalantně se zavěsila jednou rukou, druhou otevřela svůj měšec, a vytáhla malý kovový přístroj. Získala ho na černém trhu od izzetského artificéra, což bylo ironické. Pevně přístroj přitiskla k oknu a stiskla tlačítko. Přistroj zavrčel vysokým tónem, ze kterého ženě trnuly zuby, ale pak se sklo okna prohnulo a změklo. Stále bylo chladné, ale teď se chovalo jako voda. Doslova vyteklo dovnitř, a žena hladce vklouzla přímo do nejtajnějších prostor Niv-Mizzeta.

Už teď by celým Nivixem ječel nejméně půltucet alarmů, ale bylo ticho. Hnízdo byla ohromná síň, vhodná pro draka, U okna bylo rozestavěno množství dalekohledů a podobných přístrojů, namířených na různá místa ve městě. Všude ležely knihy, naskládané ve sloupcích, nebo nacpané do knihoven, které vypadaly, že se pod tou vahou každou chvíli zřítí. Ohromný intelekt Ohňomysli očividně na nižší tvory působil jako chaos.

Překvapivě tu bylo velice málo typických izzetských přístrojů, žádné slévací tyglíky, ani nádoby na náhradní součástky, žádné parou poháněné věcičky. Niv-Mizzet byl nad takové přízemnosti povznesený, a dával přednost pouze myšlenkovým a magickým experimentům. Ale i prastaří draci musejí občas spát, takže zrovna v tuhle chvíli ležel izzetský parun stočený do klubíčka v rohu svého Hnízda, a špička jeho ocasu se líně pohupovala u jeho čenichu. Jeho klidný dech byl hlasitý jako kovářovo funění.

I když byly vnější pasti a detektory vypnuté, Niv-Mizzet nebyl nechráněný. Podlaha jeho Hnízda byla pokrytá důmyslnými pastmi, které vylepšený zrak narušitelky vnímal jako tenké namodralé čáry, táhnoucí se nad podlahou, spolu s magickými, zářícími runami, poletujícími okolo. Pro obyčejného zloděje či vraha to byla nepřekonatelná překážka, ale ta cizí mysl v hlavě narušitelky věděla, že žádná obrana není nepřekonatelná. Mysl chvíli hloubala, a pak svým hostitelem sebejistě pohnula.

Krok, čekat jeden úder srdce, otočit, úkrok, popoběhnout tryskem, zastavit. Spletí čar a run pulsovala magie, hledající teplo, pohyb, život. Mladá žena zadržovala dech tak dlouho, dokud se jí nezačaly dělat mžitky před očima, když se posouvala podél knihovny. Po chvilce odpočinku následovalo salto a chůze po rukou mezi hustě propletenými čarami.

Působivá obrana, uznala cizí mysl. Ale ne dost.

Zanedlouho žena stála těsně vedle spícího draka, a položila ruku v černé rukavici na jeden jeho roh. Cizí mysl využila schopností ženy a sáhla do mysli Niv-Mizzeta. Ale i zde, v bezpečí svého Hnízda, byl Ohňomysl paranoidní. Od té doby, kdy se předtím, než se stal Živoucím Guildpactem, dotkl Jace Beleren jeho mysli, se drak rozhodl pro mnohem silnější obranu. I s pomocí té cizí mysli nemohl žádný, i ten nejschopnější mág přečíst, natož vyjmout, jedinou myšlenku Ohňomysli. Ne bez jeho vědomí.

Ale nějakou myšlenku přidat… Och, jistěže ano.

Narušitelka se dotkla svého spánku, a když oddálila prst, navinula se na něj modře zářící stuha, jemná jako pavučinové vlákno. Sklonila ruku, a položila vlákno na šupiny na drakově hlavě. Vlákno spadlo z její dlaně, vplulo do dračí mysli, a splynulo s jeho vlastními vzpomínkami a myšlenkami. Jen taková malá, neškodná myšlenka, kterou si ovšem Niv-Mizzet bude velice dobře pamatovat.

Dream Leash | Art by Alex Horley-Orlandelli

 

Úkol byl splněn, a narušitelka se obrátila k odchodu. Nejvnitřnější síť magických ochran byla přímo před ní, ta cizí mysl neomylně identifikovala tu vhodnou, a donutila svou hostitelku udělat krok.

Ne! Vykřikla žena v mysli. Udělala jsem, co jste chtěl. Alespoň mě nechte odejít!

Je mi líto, děvče. Cizí mysl ji stiskla silněji. Tvůj úkol ještě neskončil.

Cizí mysl tasila drápy, a mladá žena v duchu vykřikla znovu. Drápy rozpáraly její mysl, měnily, kroutily, ničily vzpomínky. Braly si vše, co chtěly.

Když bylo hotovo, mysl ji přinutila udělat poslední krok. Její chodidlo šláplo přímo na střed stázové pasti, a ženu okamžitě obklopilo modrobílé světlo a zmrazilo ji tak, jako by byla uvězněná v ledu. V tu chvíli se spustil magický alarm, jak v kontrolní místnosti, tak v Niv-Mizzetově mysli.

Za narušitelkou se otevřelo jedno dračí oko.

Dokonalé, pomyslela si ta cizí mysl, a opustila svou hostitelku, uvězněnou jako mouchu v pavučině.

 

 

To, že se něco stalo, poznal Ral hned, když udýchaný po běhu přes celý okrsek dorazil k Nivixu. Byl promočený až na kost; v obydlenějších čtvrtích musel zrušit své vodoodpuzovací kouzlo, aby se vyhnul spěchajícím davům. I takhle pozdě v noci byla Desítka plná lidí, ulicemi se hnaly naložené vozy, z hospod se vraceli štamgasti, z divadel diváci. Okolo Nivixu byla ovšem plná pohotovost. Jednotka viashinských spalovačů odkláněla dopravu, a v jejich plamenometech žhnuly věčné plamínky.

Ral se vyhnul hlavnímu vchodu a vešel bezpečnějším postranním. Strážní ho okamžitě poznali a ustoupili mu z cesty, když promočený prošel okolo. Nivix byl uvnitř docela spletitý, ale Ral ho znal už desítky let, takže se zanedlouho ocitl v kontrolní místnosti ve druhém patře. Tady bylo ještě více stráží, a Ral spatřil dvojici chemágů, jak spolu se skupinkou pomocníků rozebírají přístroje. Než se mohl zeptat, co se stalo, zastoupila mu cestu goblinka v uniformě kapitána hlídky.

„Mistře Zareku,“ řekla. „Jsem… ráda, že jste tu. Měli jsme tu mimořádnou událost.“

„Jakou událost?“ zavrčel Ral.

„My… nevíme jistě, pane. Něco se stalo v Hnízdě. Gildovní pán… teď není k dispozici. Kancléřka Maree rozkázala pro jistotu zamknout Nivix. Momentálně kontrolujeme stav obrany.“

Maree. Kdo jiný než ta namyšlená goblinka. S ní si to vyřídím později. „Chci kompletní hlášení o všem, co se stalo,“ rozkázal Ral. „Mezitím—“

„Mezitím, pane,“ přerušila ho goblinka, „gildovní pán vyžaduje vaši přítomnost. Hned.“

„Ach.“ Ral se zarazil, rovnaje si plášť. „V tom případě zašlete zprávu do mé kanceláře. Budu v Hnízdu.“

Goblinka přikývla a odběhla, očividně šťastná, že je z dohledu. Ral se otočil od dohadujících se chemágů a poněkud pomaleji zamířil k výtahu.

I když byl vděčný, že nemusí šplhat do Hnízda po schodech, přece se pokaždé nervózně zachvěl, když vstupoval do výtahu. Byl to původně vynález Boga Hvízdavého, který měl vrhat kameny do mraků. Protože kameny podle svého gobliního vynálezce nevrhal dost rychle, byl předělán k transportu osob. Dnes byl ovšem Ral tak zahloubaný do myšlenek, že téměř nevnímal chvění a vibrace, když výtah (a pořád ještě tak trochu prak) vystřelil vzhůru.

Událost v Hnízdě? Někdo se pokusil zaútočil na gildovního pána? To bylo čiré bláznovství, ale vrahové se o to stejně už nejednou pokusili. Rala zamrazilo. Byl pryč, což by mohlo obrátit podezření na něj. Po desítky let sloužil Niv-Mizzetovi, ale drak byl notoricky známý svou vrtošivostí, co se podřízených týče. Na chvilku si pomyslel, že zapomněl dobít svůj akumulátor. Ne že by to bylo něco platné.

Výtah zastavil nahoře s tichým cinknutím. Ral vystoupil a rozhlédl se. Na první pohled nic podezřelého, jen jedna tabule okna zmizela. Nebyly tu ani žádné známky boje. Takže pokus o vraždu ne. Co tedy.

Drak seděl shrbený v rohu Hnízda, a zabýval se něčím, co Ral neviděl. Jako vždycky předtím byl Ral ohromený tím, jak ladně a tiše se Niv-Mizzet pohyboval. Namodralá blanitá křídla měl složená na zádech, a hřeben na jeho hlavě byl vztyčený, což byla známka rozrušení. Otočil se na Rala a vykročil k němu. Jeho tlapy nevydaly žádný zvuk. Jako by byl ohromná kočka.

„Rale.“ Drak zašeptal, ale jeho hlas se ozval i v Ralových myšlenkách hlubokým, znělým basem. Další neslyšný krok blíž. „Je to od tebe hezké, žes přišel.“

„Omlouvám se, gildovní pane,“ poklonil se Ral, a akumulátor na jeho zádech trochu sjel. Jeho dlouhé vlasy s bílými pramínky, které momentálně nebyly zježené, mu spadly do tváře. „Měl jsem důležitou práci.“

„Jakou důležitou práci?“ utrhl se na něj drak.

Ral překvapeně zamrkal. Čekal, že se Niv-Mizzet bude soustředit na to, co se stalo v Hnízdě; drak byl vždycky zahleděný sám do sebe. Rychle přemýšlel. „Snažil jsem se prozkoumat možnou hrozbu.“

„Rale.“ Niv-Mizzet přikročil blíž, a Ral už cítil jeho horký dech. „Čas lží už skončil.“

Sakra. Ral se za ty roky nalhal dost, aby svá tajemství před gildovním pánem uchránil. Existence sférochodců, a to, že Ral je jedním z nich, a to už vůbec nemluvíme o skutečném účelu projektu Světluška—

„Nech mě hádat,“ dračí hlas zněl z nějakého důvodu téměř pobaveně. „Setkal ses s agentem Nicola Bolase.“

„Já—“ Ral ztuhl. On to ví. Kolik toho ví? „Gildovní pane…“

„Ach, Rale, ty jsi opravdu chytrý—“ Niv-Mizzetova hlava se sklonila blíž, o dost blíž, čelisti rozevřené, „—na člověka. Takže mi řekni. Jak dlouho jsem gildovním pánem Izzetu?“

„Už od počátku,“ vypravil ze sebe Ral. „Jste parun. Deset tisíc let, nejméně.“

„Deset tisíc let,“ souhlasil drak. „Dokážeš si to vůbec představit? Deset tisíc let sledovat tohle město a jeho obyvatele. Deset tisíc let hloubat nad tajemstvím a povahou vesmíru. A pořád si myslíš, že o tvých malých tajemstvích nevím?“ Niv-Mizzetův mentální hlas přešel do řevu. „MYSLÍŠ, ŽE MI ŘÍKAJÍ OHŇOMYSL PRO NIC ZA NIC?“

Ral mimoděk o krok ustoupil a uklonil se. „Ne, gildovní pane. Jistěže ne.“ Zaváhal, a pak opatrně vzhlédl. „Jak dlouho to víte?“

„To, že jsi sférochodec? Od první chvíle. Jakmile se naučíš, na co se soustředit, je vás snadné poznat.“

„Tak proč jste nedal nic najevo?“

Niv-Mizzet se suše zasmál. „Za deset tisíc let bys i ty pochopil, že nejúčinnější taktika je vědět víc, než se zdá. Neměl jsem důvod ti hatit tvou malou hru. Až doteď.“ Načechral svá křídla. „S kým ses sešel?“

„S Tezzeretem,“ řekl Ral, který rychle pochopil, že jediná možnost je upřímnost. „Snažil se mě přinutit ke službě Bolasovi, a když jsem odmítl, pokusil se mě zabít.“ Zarazil se, a pak dodal, „Nebyl to příliš vážný pokus, takže si myslím, že mě spíš chtěli dostat odtud.“

„Plány s více než jedním cílem. Typické pro Bolase.“ Niv-Mizzet pohnul prstem, a zpoza něj vyplula modrobílá koule. Uvnitř byla mladá žena v černém, v očích výraz hrůzy. „Zatímcos tu nebyl, měli jsme tu hosta. Jednu z Lazavových pohůnků.“

„Lazav,“ ušklíbl se Ral. „Takže Dimir pracuje pro Bolase?“

„Minimálně to má tak vypadat. Prozkoumal jsem její mysl,“ otočil se drak k ženě, a pak líným posunkem kouli opět odsunul. „Byla poslaná, aby mi z hlavy odstranila jistou informaci. Takže Bolas zná můj plán, alespoň v hrubých rysech.“

„Tezzeret naznačil, že se Bolas chystá sem, na Ravnicu.“ Ralovi se pořád točila hlava z toho, že Niv-Mizzet tohle všechno . „Také to mohla být lež, pochopitelně.“

„Jistěže míří sem. O čem myslíš, že je můj Středobod?“

Ral zatajil dech. Středobod byl Niv-Mizzetův tajemný projekt, na kterém pracoval poslední měsíce. Během té doby přesouval na Rala víc a víc gildovních povinností. Rala štvalo, že, ačkoli mu drak důvěřoval, nikdy mu neprozradil účel projektu.

„Bolas přijde,“ zopakoval drak. Mám zprávy o tom, jaké škody napáchal na jiných sférách, a na svém světě nic takového nedovolím. Přijde na Ravnicu, a já ho zabiju.

„Nicol Bolas je…“ zaváhal Ral, „velmi mocný, gildovní pane.“

„Tvoje důvěra ve mě je dojemná,“ poznamenal suše Niv-Mizzet. „Ale buď si jistý, že budu připraven. Je tu ovšem další problém, který vyžaduje tvou pozornost.“

„Problém?“

„Guildpact.“ Niv-Mizzet se se zívnutím posadil. „Abych porazil Bolase, musím být mocnější. Mnohem mocnější. A Guildpact nic takového nedovolí. Byl koneckonců stvořen pro to, aby mezi gildami zabezpečoval rovnováhu.“ Drakův hlas byl podrážděný. „A právě kvůli obraně před takovými hrozbami Azor stvořil pojistku Živoucího Guildpactu.“

„Belerena?“ řekl Ral. „Ale ten—“

„Je pryč. A nikdo neví, kde, dokud se nevrátí. Bez něj jsme v pasti,“ zavrčel drak. „Azor ale nikdy nepředpokládal, že by se Živoucím Guildpactem mohl stát sférochodec. Bylo by lepší, kdyby zůstal na naší sféře.“

Ral nervózně polkl. Na tehdejším debaklu měl svůj podíl, Niv-Mizzet pro Bludiště vytvořil vlastního izzetského umělého šampiona, ale Ral ho zničil a účastnil se závodu sám. Nikdy ho nenapadlo, že by se o to drak zajímal, ale v tuhle chvíli už raději nepředpokládal nic.

„Ovšem je tu ještě poslední pojistka,“ pokračoval Niv-Mizzet. „Guildpact může být vyměněn.“

„Vyměněn? Je to možné?“

„Ano. Se souhlasem všech deseti gildovních pánů.“ Niv-Mizzet se opět suše zasmál. „Takže zajisté dokážeš odhadnout, proč se to ještě nikomu nepovedlo.“

Jistě. Už jen dostat dohromady všech deset věčně rozhádaných gild byl nadlidský úkol. A aby se dohodli na čemkoli, obzvlášť na zásadní změně poměrů na Ravnice, bylo něco naprosto nepředstavitelného. „Takže, co po mně chcete?“

„Jejich souhlas, pochopitelně.“

„To je…“ Ral potřásl hlavou. „Nemyslím, že je to možné, gildovní pane.“

„Bude to tvůj úkol,“ odsekl Niv-Mizzet. „Využiješ všech svých schopností, nebo najdu někoho jiného, kdo to dokáže.“ Pak jeho hlas poněkud změkl. „Až bude Středobod dokončen, už nebudu gildovním pánem Izzetu. Budu mimo gildy, nad nimi. A Izzet bude potřebovat nového gildovního pána, poprvé za deset tisíc let.“ Niv-Mizzet zúžil oči. „Takže to ber jako svou mistrovskou zkoušku.“

„Já…“

Ral se napřímil. Vzpamatuj se! Slova Niv-Mizzeta jím otřásla, bezpochyby tak, jak drak chtěl. Ale to, co nabízel… Přesně po tom jsem celý život toužil. Práci, kde se uplatní můj talent. Gildovní pán Izzetu. Cítil, jak se před ním otevírá moře možností. A stačí jen přesvědčit deset na smrt rozhádaných nepřátel, aby dali všechnu společnou moc do rukou draka, který tak bude schopný zastavit jiného.

Odkašlal si.

„Rozumím, gildovní pane. Začnu okamžitě.“

„Výborně.“ Niv-Mizzet zněl skutečně potěšeně. „Mám několik kontaktů, které ti mohou být užitečné. Pošlu ti jejich zprávy.“

„Děkuji,“ řekl Ral. „A co Dimir? Jestli pracují pro Bolase—“

„Dimir nech na mě. Jestli si Lazav vsadil na Bolase, nebude těžké najít někoho z Dimiru, komu se to nelíbí. Bude snadné ho vyměnit.“

„Jak říkáte,“ uklonil se znovu Ral. „S vaším dovolením se pustím do práce.“

„A ještě jedna věc.“

Ral se napřímil, když k němu z jednoho z drakových pracovních stolů doplul tlustý svitek papíru. Vzal si ho a rozvinul. Zamračil se. Nákresy byly složité, ale přece povědomé.

„Co je to?“ zeptal se.

„Plán B,“ odpověděl Niv-Mizzet. „Mezisférový maják, založený na tvé Světlušce.“

Ral sebou trhl, když si vzpomněl, jak zoufale se snažil před drakem utajit pravý účel svého projektu. V drakově hlase se opět objevil pobavený tón.

„Až bude maják aktivovaný, Ravnica se v celém Multivesmíru rozzáří a přiláká sférochodce. Kolik jich dorazí, nevím, ale snad jich bude dost na porážku Bolase, pokud já neuspěji.“

„Přivolat na Ravnicu hordu sférochodců s neznámými úmysly je dost… extrémní.“

„To ano,“ odpověděl drak. „Ale je lepší tu možnost mít a nevyužít, než naopak. Dohlédni na to, aby ji postavili přesně podle mých specifikací.“

„Samozřejmě, gildovní pane. Povolám na to ty nejlepší chemágy.“

„Můžeš jít,“ propustil ho Niv-Mizzet, a složil hlavu mezi přední tlapy. „Těším se na zprávy o postupu.“

 

 

Ve výtahu Ralovi chvíli trvalo, než se uklidnil.

Přiměj gildy, aby souhlasily se změnou Guildpactu. Pořád to znělo nemožně, ale Ral snahou o nemožné strávil půl života. Prostě uděláte první krok, a pak už jen jdete dál. Usmál se a rukou si prohrábl vlasy, které se mu statickou elektřinou okamžitě zježily.

Už věděl, jaký bude první krok. Když vyšel z výtahu, okamžitě vyslal posly do Azorijského senátu s žádostí s oficiální pečetí Izzetské ligy.

Koneckonců, s kým začnete, když chcete uspořádat nemožnou schůzi? V duchu se usmál. Začnete s těmi, kteří schůze přímo milují.

 

>>> Kapitola 2 >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď