Pod Velkým mangrovníkem

Dávno předtím, než se stal mocným duchem a vůdcem elfů, smrtelník Obuun objevil, co znamená být Mul Dayou. Jeho příběh začíná před tisícovkami let… Překlad flavor příběhu ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

Pod Velkým mangrovníkem

Vzestup Zendikaru – legend spin-off

A. Z. Louise

Bala Gedský Nebeštěp plul vysoko nad rozlehlým větvovím Guumské divočiny, jako ohromný měsíc, který nikdy nezmizel z oblohy, a zdálo se, že Obuuna pozoruje upřeným zrakem. Vyzýval ho, aby přijal porážku a vrátil se zpět, do korské pevnosti. Obuun se ale odvrátil, opřel se o dřevěné zábradlí, a sledoval, jak Strážci houštin opouštějí Mangrovovou osadu. Lesem se pohyboval tucet postav, a jejich hnědozelené sešívané oděvy je činily v lese téměř neviditelné. Za chvíli zmizeli na severní cestě, a nechaly Obuuna osamoceného, jen s jeho hněvem a s vůdkyní Mangrovové osady.

„Dej jim čas, Obuune,“ řekla Nezzan.

„Proč bych měl?“ ohnal se Obuun po dotěrné můře, poletující okolo jeho špičatých uší. „Měl bych být s nimi, bojovat se surrakary. S těmi surrakary, co mi vzali rodiče. A Strážci houštin mi teď vzali mou šanci na odplatu.“

Surrakar Marauder | Art by: Kev Walker

 

„Obuune, vím, že si myslíš, že vykonání odplaty obnoví tvé spojení s předky. Mohlo by to tak být, ale ty neznáš Guumskou divočinu jako Strážci, a nikdo z nich si nemůže dovolit se o tebe dole starat. Pokud zemřeš, aniž bys obnovil spojení s předky, tvá duše bude ztracena navěky. Pokud budeš žít, Divočina z toho bude mít užitek. Jako vždy.“

„Myslíš, že to nevím?“ odsekl Obuun. Divočina mu vzala oba rodiče. Co by ještě chtěla? „To riziko za to stojí,“ dodal nakonec. Nezzan jen blahosklonně potřásla hlavou.

„Nechápeš to riziko. Žil jsi s kory příliš dlouho, a máš se ještě moc co učit. Strážci houštin to poznali hned.“

„Takže mě považují za kora jen proto, že jsem s kory žil? To je nespravedlivé.“ Obuun se otočil k Nezzan, prohlížeje si její rysy. Bylo na nich poznat stáří, i na elfská měřítka. Vrásky na čele a v koutcích očí, jako žilky na spadaném podzimním listí.

„Neumím číst v myslích, a nedokáže to nikdo z nás,“ řekla Nezzan. Obuun otevřel ústa, ale Nezzan zvedla ruku. „Něco ale vím, Obuune. Vím, že tvůj strýc Dykkar má kory v lásce, protože ho — a tebe — dokázali ochránit. Vím, že korové jsou vyspělí a dokáží vnutit svůj způsob života každému, kdo se nechá. A vím, že Mul Dayové nikomu snadno nedůvěřují.“

„Právě proto bych měl být s nimi. Poznali by, že mi mohou důvěřovat, kdybych měl šanci to prokázat.“ Obuun se protáhl kolem Nezzan. Nechápe to. Nikdo z Mangrovové osady nedokáže pochopit to palčivé vědomí být vyděděncem ve vlastní zemi, i s veškerou elfskou trpělivostí.

Jeho věci stále byly v domě jeho rodičů, zaprášeném a zarostlém révou. Nezzan chtěla, aby Obuun zůstal v domě, ukrytém pod větví mohutného stromu, který obývali všichni z Mangrovové osady. Obuun ale neměl v úmyslu zůstat na místě plném bolestných vzpomínek a uprostřed vesnice, kde mu nikdo nedůvěřoval. A obzvláště ne teď, když okolní Divočina přímo překypovala příležitostmi, jak znovu získat to, co ztratil.

Zbroj, kterou mu strýc Dykkar koupil, visela na větvi révy v předsíni jeho rodného domu, a hranatý korský vzhled se mezi pokroucené zelené výhonky naprosto nehodil. Návrat domů byl, vzato do důsledků, zradou. Dykkar mu poskytl vše, ale Obuun nedokázal být odloučen od svých předků ani o chvíli déle. Vzal si zbroj a zahnuté kopí, vrátil se na povrch světa, a svou jedinou žijící rodinu zanechal v Nebeštěpu.

Ale ani opuštění vše pronikající magie Nebeštěpu, ani překonání celé legue prázdnoty mezi Nebeštěpem a zemí mu přerušené duchovní spojení nevrátilo, a strach, že už se nevrátí nikdy, v Obuunovi hlodal jako ponrava ve kořeni stromu. Nasadil si zbroj, byla lehká, a pocit mít ji na sobě byl příjemně povědomý. Obuun vzal ještě lano, kopí, opasek na šplhání, a vyplížil se zadními dveřmi. Panty zavrzaly, ale ve zvucích okolního lesa se jejich skřípot ztratil. Na střechách vesnických chýší skřehotali nachoví a černí ptáci, blízká bažina bzučela hmyzem, a někde dole vesele výskaly děti. Jednoho elfa, vyhýbajícího se žebříkům, a slaňujícího dolů mezi chýšemi, ukrytými ve větvích stromů, si nikdo nevšimne.

Lesní půda byla měkká, a Obuunovi ocelové boty ve spadaném listí, které hnilo a měnilo se ve výživnou půdu, nedělaly žádný hluk. Dostal se na jediné vyklizené místo pod vesnicí, kde byl čerstvý popel pokrytý mokrým listím, aby se pohřební ohně nerozšířily podrostem. Popel a saze generací mrtvých pokrývaly mohutný kmen Velkého mangrovníku, který byl domovem celé vesnice a dal jí své jméno. Obuun se nedokázal spojit se svými předky, a zde, na tomto místě, byla ta bolestná prázdnota v duši nejhorší. Nejdříve otec, pak matka, oba zmizeli před lety neznámo kam, nebyli pohřbeni zde, a jejich duše tak neprostoupily do vesnice v koruně stromu.

Jak Obuun kráčel podrostem, míjeje stromy, které se s mohutností Velkého mangrovníku nemohly rovnat, napadlo ho, jestli jeho spojení s předky nebylo poškozeno tolikrát, že už nebude možné je obnovit. Jednou si dvakrát zlomil levé zápěstí; podruhé se kost zlomila jen měsíc poté, co ji korský léčitel napravil. Už nikdy nebude zcela v pořádku, občas pobolívalo, i po více než deseti letech. Zápěstí pokaždé Obuunovi připomínalo jeho nedokonalost, ozývalo se při každé změně počasí, stejně jako Mangrovník mu připomínal, co ztratil. Ale pořád bylo lepší být tady, než v tom přepychu Nebeštěpu. Strážci houštin mu nevěřili, ale byli ve své nedůvěře alespoň upřímní. Korové se na každého cizince usmívali, ale když se nepřizpůsobil, vrazili mu nůž do zad.

Obuun se přizpůsobil jako lišejník, obrůstající stromy. Oblékal se jako korové, maloval si tvář jejich symboly. Udělal to i dnes ráno, a až teď si uvědomil, že už nemusí. Vzduch tu byl vlhký, a malba šla snadno smýt hřbetem ruky. Otřel ruku do kalhot, a divil se, jak snadno se dokáže pohybovat Guumskou divočinou. Jak korové, tak strýc Dykkar tvrdili, že Divočina je prostupná a přístupná jen pro cvičené Stráže houštin, jako byla Ayya, Obuunova matka.

Přemýšlel, jestli se cítila jako on, když byla v Divočině, sama a svobodná. Nespatřená a neposuzovaná elfskými zraky, ale sledovaná ze všech stran zendikarskou faunou. Vzduch tu byl cítit hnilobou, novým životem, který z ní rašil, a něčím štiplavým. To musel být pach surrakařího doupěte. Obuun se ukryl za strom, aby připravil léčku. Vrátí se k Mangrovníku s důkazem o zabití surrakara, a Stráže houštin ho na další výpravu ochotně přijmou. Nebudou moci odmítnout někoho, kdo je schopný jim pomoci.

Kroky, měkké a opatrné. Obuun zadržel dech a napínal uši. Blížil se nějaký dvounožec. Vyhlédl zpoza stromu, a spatřil v houští jedovatě zeleného surrakara. Byl vysoký asi jako průměrný elf, ale mnohem mohutněji stavěný, s lalokem pod tlamou a s dlouhým ocasem. V jedné ruce držel elfské kopí, které vypadalo, jako by strávilo předchozích dvacet let na dně bažiny.

Obuun sevřel své kopí, a před očima se mu zamíhaly světlo a stín, jak se rozeběhl k surrakarovi. Ovanul ho smrdutý puch temného průchodu, ve kterém surrakar zmizel, a obklopila ho temnota. Pokračoval dál pomaleji, aby si jeho zrak zvykl na temnotu. Učení strýce Dykkara mu sice ve vesnici nepomáhalo zapadnout, ale zde se bude hodit.

Surrakar musel zaslechnout zvuk Obuunových bot, protože se rázem otočil a ohnal se kopím. Ocel zazvonila o ocel, a vykřesané jiskry ozářily temnotu průchodu. Surrakar byl silnější, než Obuun čekal, téměř ho úderem srazil k zemi. Obuunovi se třásly ruce, a pochopil, že musí surrakara rychle zabít, nebo utéct. Než se stačil rozmyslet, surrakar skřípavě zavřískal a švihl kopím na Obuunovu hlavu. Ten se sehnul a, zachvácený náhlým strachem, rozeběhl se pryč.

Ale surrakar ho dostihl a srazil k zemi po pár krocích, téměř mu rozbil hlavu o stěnu. Obuun naslepo zašátral u opasku po noži a snažil se bodnout surrakara do ramene, ale nůž mu vypadl z prstů a zařinčel na kamenné podlaze. Obuun ucítil na hrdle chladný kov a ztuhl, příliš vyděšený se pohnout. Surrakarova šupinatá noha s ostrými drápy do něj surově kopla a přetočila na záda. Obuun ucítil palčivou bolest, jak ho hrot kopí řízl zezadu do krku.

Obuun sáhl nad hlavu a odstrčil se od zdi. Kluzký povrch jeho zbroje se hladce sklouzl po podlaze průchodu, a Obuun se dostal mezi surrakarovy nohy. Popadl jeho ocas, ostré výčnělky a hrany šupin se mu zadřely do dlaní, a snažil se zoufale držet. Surrakar ale svým ocasem bez námahy švihl a odhodil ho opět na stěnu. Obuun nárazem téměř ztratil vědomí. Surrakar se rozpřáhl kopím ke smrtícímu úderu, ale ratiště zavadilo a zarachotilo o stěnu průchodu, a Obuun tak získal cenný čas. Vstal a vyrazil, narážeje v závrati do stěn pokrytých světélkujícím lišejníkem.

Během chvilky se ztratil. Zvuky šupin na kamenném povrchu, vrčení, a porcování masa se ozývaly odevšad. V každém směru číhal osud horší než smrt – smrt bez šance na spojení s předky, s mrtvými i s živými. Při tom pomyšlení se mu zvedal žaludek. Když spatřil v temnotě ještě temnější výklenek, bez rozmyslu se vplížil dovnitř. Na zádech ho zaškrábaly kořeny, a z kamenů se ozval povědomý hlas, tichý a měkký jako chladná voda, stékající mu po páteři. Pusť ji k sobě.

To zachvění ho vrátilo do reality, dech se uklidnil, srdce přestalo bušit. Sice byl neznámo kde, ale zdejší zatuchlý vzduch mu byl nějak povědomý. Je snad pod Mangrovníkem?

Ale zůstat zde by znamenalo smrt, a Obuun se nakonec ze svého úkrytu vyplížil. Děkoval předkům, že jeho oči se dokázaly přizpůsobit, a alespoň trochu se v temném podzemí orientovat, i když mnoho naděje necítil. Žil v Nebeštěpu příliš dlouho, a korská magie utlumila jeho spojení s vlastím lidem a jeho historií. Jeho ostatní smysly mu moc nepomáhaly. Vzduch byl zatuchlý, a kořeny, vyrůstající ze stěn, byly tak husté a spletité, že nedokázal rozpoznat směr. Pusť ji k sobě. Možná, že ten melodický elfský hlas ho dovede domů, pokud ho dokáže najít.

Podlaha byla nerovná, a Obuun často zakopával, jak se háky na jeho okovaných botách zasekávaly. Jednou upadl přímo na břicho, a hranaté pláty na jeho zbroji hlasitě udeřily o kamennou podlahu. Z blízké temnoty zavrčel surrakar, ale Obuun se nemohl pohnout, jak si pádem vyrazil dech. Lapal po dechu jako ryba na suchu, snažil se na kluzkých kamenech vstát, což se mu nakonec podařilo, a vyrazil. Za ním se ozvaly kroky a známé vrčení, rozléhající se průchody a chodbami, které ale bylo zanedlouho přehlušené hlasitým bušením jeho srdce. Opat zakopl, a tentokrát spadl do svažující se chodby. Ostré kameny mu dřely ruce a nohy, a bodaly ho do břicha, dokud mu jeho žebra nepřipadala jako suché, křehké větve.

Nakonec se ocitl v něčem měkkém a vlhkém. Nebo možná on sám byl měkký a vlhký, jako naklepané syrové maso. Byl pomlácený a bez dechu, a už mu bylo jedno, jestli surrakar, co ho pronásleduje, slyší jeho dech. Byl příliš unavený na to, aby utíkal. A tak jen čekal na smrtící úder, ale když po chvíli opět popadl dech, uvědomil si, že je sám. Sám v naprostém tichu. Nějakou dobu tu čekal, střídavě ztráceje a nabíraje vědomí, než si uvědomil, že vnímá nějaký hlas. Pusť ji k sobě. Zněl jako hlas jeho matky, měkký, jako když mu vyprávěla pohádky, ale slova nerozpoznával.

Obuun se musel rozesmát, až ho žebra bolela. Pohádky jeho matky by většinu ostatních matek vyděsily. Většinou se to v nich hemžilo bazilišky a obřími červy, a občas z nich měl Obuun takové noční můry, že utíkal do postele k rodičům. Ten pocit bezpečí v jejich posteli už později nepřekonalo nic. A tu osamělost, kterou cítil právě teď, nepřekonalo ani odcizení v Nebeštěpu nebo v Mangrovové osadě. Uvědomil si, jaké bezpečí by cítil, kdyby jeho pouto s předky nebylo přerušeno. Měl by někoho, o koho se opřít, byl by někdo, kdo by mu dodával sílu.

Nakonec ho na nohy dostala jen jeho tvrdohlavost. Obuun zjistil, že je na nějakém mokrém místě, spoře osvětleném trsy lišejníků, rostoucích na stropě. Bylo tu dost světla na to, aby viděl, jak je prostora ohromná, se spletí kořenů visících z vysokého stropu. Náhle ho popadla dětská touha sáhnout po nich a pohladit je, vískat je jako vlasy, ale potlačil ji. Teď jsou důležitější věci.

I když si zachránil život, jeho zbroj vydává příliš hlasitý zvuk, a shora i teď slyšel kroky surrakara. Sundal zbroj, dávaje pozor, aby ani trošku nezachřestila, a přesunul se hlouběji do jeskyně. Něco ucítil na kotnících, tiché, suché šustivé zvuky, kdykoli Obuun pohnul nohou. Kosti. Celá jeskyně byla plná kostí. Otřásl se chladem, jako by ho ovanul mrazivý vzduch vysoko nad Bala Ged, a něco v jeho hrudi odpovědělo. Tady, kde ho od toho zatraceného Nebeštěpu dělí obloha i země, by mohl zaslechnout a vycítit své předky klanu Mangrovníku.

Radostné zjištění chvíli zápasilo s hrůzou, a nakonec s ní splynulo. Tucty mrtvých těl za desítky let, hnijící šaty a kůže praskající pod Obuunovými botami, chvění, volající ho jako zvonění zvonků. Jeden z nich se zdál hlasitější, lákavější. Točila se mu hlava, nevěděl, jestli z těch nárazů při pádu, nebo nějakou magií. Ale než se mohl rozhodnout, něco ho bolestivě udeřilo do boku, a Obuun klesl na kolena za zvuku praskajících kostí. Jeho dlaň se dotkla úlomku kosti, a chmurné přítmí surrakarské jeskyně rázem zmizelo.

Obuun před sebou spatřil mlhavý obraz matky, vyvolaný ze vzpomínek. Světlehnědá pleť, jizvy na jejích hbitých rukou. Dlouhé uši ozdobené stříbrem a ověnčené vlasy zbarvenými do jasně červené, které u kořínků odrůstaly černou barvou. Její smích, všudypřítomný i v nutném tichu Strážců houštin. Matka, trpělivá jako zkušený lovec, která dokázala v mžiku neslyšně zmizet v Guumské divočině, ale která se vždy vrátila zpátky.

Surové kopnutí srazilo Obuuna k zemi, jeho zrak potemněl, a kousek kosti jeho matky zmizel v hromádce ostatních kostí. Hmátl po něm, ale jeho prsty se sevřely po povědomé kůži a oceli. Obuun vytáhl meč své matky právě včas, aby zabránil surrakarovi probodnout mu hlavu. Svaly na rukou křičely námahou, jak použil všechnu svou sílu, aby surrakara odstrčil stranou. V rukou pocítil přítomnost matky, jako by nedržel meč, ale její ruku.

Surrakar znovu nezaútočil, ale obezřetně ho obcházel, a kosti praskaly pod každým jeho krokem. Každý praskavý zvuk cítil Obuun až v žaludku. Vytáhl se na nohy, v jedné ruce svíraje meč, druhou přidržoval na krvácejícím boku. Krve nebylo tolik, jak se obával, ale bolest se ozývala znovu s každým tepem jeho srdce a s každým zvonivým zašeptáním duchů, jejichž přítomnost nyní jasně cítil. Vzduch byl chladný, ale Obuuna pálil na kůži. Když vyrazil směrem k surrakarovi, ten ustoupil a obezřetně zvedl kopí.

Obuun neztrácel čas a rovnou skočil. Úderem naplocho vyrazil surrakarovi kopí z ruky, ale ten měl i beze zbraně větší dosah. Obuun uskočil, aby se vyhnul ostrým drápům, ale ty zachytily jeho ruku a vyrazily mu meč. Obuunovi v boku vystřelila bolest, a celý svět se roztočil. Padl k zemi, a surrakara srazil s sebou. Kosti zapraskaly pod oběma těly, téměř jako zasténání samotné země.

Surrakar ztuhl, a Obuun se chopil šance a bodl mečem. Ostří se ale svezlo po silných šupinách. Surrakar se odvalil stranou a vyrazil mu opět meč. Kámen pod nimi se otřásl, ale Obuun se udržel na nohou, jako by ho držela neviditelná síla. Za ním se země hýbala, jako by byla živá.

Po chvilkové dezorientaci si Obuun uvědomil, že stojí na kusu kamene, který stoupá vzhůru, jako pomoc v nouzi. Cítil v sobě moc a sílu, jako silný pramen, proudící z hlubin Zendikaru, a celé jeho tělo se chvělo. Pokud by dokázal, aby země vyvrhla kosti Mul Dayských mrtvých, mohl by je donést do vesnice a získal by nejen obdiv klanu, ale i kosti svých rodičů. A jeho spojení s předky by bylo zachráněno.

Obuun zaťal zuby a netrpělivě toužil po tom otevřít toto hrozné místo a nechat sluneční paprsky dopadnout na kosti jeho předků. Kamenná plošina stále stoupala, kameny skřípaly a strop se před jeho hlavou otevíral. Surrakar křičel hrůzou, přitisklý k zemi, nechápaje, co se děje. Navzdory všemu Obuun pocítil vinu. To stvoření bylo stěží víc než zvíře, dravé zvíře žijící poblíž potravy, která se dokázala bránit a mstít.

Hlasité prasknutí přerušilo Obuunovy myšlenky. Vzhlédl a spatřil jeden z kořenů Velkého mangrovníku, rozlomený rozestupujícími se kameny na stropě. Pod prasklou černou kůrou se objevilo bílé, živé dřevo. Obuunovi zhořklo vítězství na rtech; vrácení kostí by znamenalo vyrvat Velký mangrovník z kořenů, a bez něho by nebyl Mangrovníkový klan. Všichni elfové by zemřeli, jejich domovy by byly zničeny. Přežil by jen on, spolu se surrakarem, toužícím po jeho mase.

Obuunovi bušilo srdce, jak se snažil uniknout ze situace. Může utéct před surrakarem, pokud by se odvážil slanit z kamenného útesu. S lanem v ruce a s přimhouřenýma očima se pokusil vyrvat ze sebe moc Zendikaru, která jím prostupovala. Kámen přestal stoupat tak náhle, že Obuun málem spadl. Surrakar se rozeběhl k němu, na všech čtyřech, sice stále vyděšeně řval, ale byl odhodlaný Obuuna zabít. V okamžiku, kdy se zakousl Obuunovi do ramene, se meč Obuunovy matky zabořil do surrakarova boku.

Bolest jím prostoupila jako oheň. Surrakar byl zakousnutý do ramene a nepouštěl se, dokud Obuun nesebral všechny své síly a nezabodl mu matčin meč hlouběji do boku. Surrakar zavyl, odvrávoral se stranou, a temnota jeskyně se naplnila jedovatě zelenými pruhy bolesti. Obuunovi se zvedl žaludek tak, že se zhroutil k zemi. Chladný, tvrdý kámen mu přinesl alespoň trochu úlevy od kyselé žluči v jeho ústech. Všude kolem něj a na něj dopadaly úlomky kostí, a nakonec ho pohltila temnota protkaná jedovatě zelenými záblesky.

Zelené záblesky se protáhly, a změnily se na zelené listy a větve révy. Vzduch byl vlhký, ale čerstvý, nasáklý vůní podrostu a květin. Někde opodál se ozval gnarlid, a jeho troubení na chvíli přerušilo zpěv ptáků.

„Dej jim čas, Obuune,“ ozval se hlas. Obuun se hněvivě otočil, aby řekl Nezzan, ať si nechá své rady pro sebe.

Ale za ním stála jeho matka. Zdála se hmotná stejně jako stromy okolo. Sundala z tváře sešívanou roušku, přichytila ji pod bradou, a usmála se. Její jasně červené vlasy byly schované pod čepcem, na sobě měla zbroj, kterou ji Obuun viděl často spravovat. Předtím, než ho vyrvali ze všeho, co znal, a přinutili ho žít mezi kory.

„Čekal jsem tak dlouho,“ zašeptal.

„Vím.“

„Nevěří mi,“ řekl Obuun zlomeně, bojujíc se svým hněvem, s tou zbrojí, která tak dlouho skrývala jeho strach a bolest. Toužil po tom všechen ten strach a bolest někam nacpat a schovat, ale bylo to tak bolestivé, až se mu zkroutila tvář. „Musel jsem dokázat, co ve mně je, matko. Musel jsem dokázat, že sem patřím, ale zklamal jsem. Skoro jsem vyrval z kořenů Velký mangrovník. Nedokázal jsem zabít ani jediného surrakara.“

„Musel jsi to dokázat jim, nebo sobě?“ zeptala se. Obuun mlčel. Nevěděl, co říct. „Lehkovážností si Mul Dayové nic nedokazují. Jen trpělivostí. Život každého Mul Dayi má nějaký cíl, a tohle tvým cílem není. Pusť moc Mangrovníku k sobě, do svého srdce, a ona tě pustí do toho svého.“

Obuun pohlédl vzhůru na ohromné větve nad sebou. Mangrovník pro něj byl místem bolesti, symbol toho nejhoršího, co se mu v životě stalo. Ztráta rodičů, ztráta způsobu života. Pomalá zkáza jeho rodného domu. Obuun začínal pomalu chápat. Nenáviděl to tu. Byl rozzlobený a zklamaný od prvního okamžiku, co se vrátil.

„Nevím, jak to spravit,“ řekl.

Jeho matka neodpověděla. Obuun na ni pohlédl, ale zmizela. Zanechala za sebou prázdnotu, otvor v celém Zendikaru a Mangrovovém klanu, kterou nemohlo zacelit nic. Okolní les na něj doléhal, větve a listoví se splétaly, žadoníce, aby se jim poddal. Ale Obuun nevěděl, jak má dovolit Mangrovníku, aby do něj vstoupil, když by to jen prohloubilo jeho bolest. Chtěl věřit duchu své matky, chtěl ji následovat s důvěrou, kterou k ní cítil jako dítě, ale stahující se listy zastínily slunce, a on se opět ocitl v temnotě a hrůze.

Něco mu přeběhlo po kůži, a Obuun se poplašeně posadil, až se kosti s rachotem rozletěly. Uviděl na sobě zelené jiskřičky, kreslící obrazy vinné révy, jakou před chvílí viděl, a jeskyně okolo Obuuna se rozzářila jejich světlem. Jiskřičky tišily jeho bolest, jako kdyby si myl rány v čisté vodě. Bylo to jako míza ze stromu, nektar z květů, sladší než cokoli jiného.

Obuun zavřel oči a nechal se tím pocitem prostoupit. I přes zavřená víčka jasně viděl Velký mangrovník, vnímal hřejivé paprsky slunce, cítil měsíc, zatím schovaný za obzorem. Viděl pravidelné linky siločar, jimiž prostupovala moc světa, a cítil je, jako by vedly těsně vedle něj. Vlákna z Velkého mangrovníku se v něm usadila, a začala ho přitahovat jako magnet.

Ta úleva ze znovunalezeného spojení vyprchala, a byla nahrazena palčivou prázdnotou. Jeho otec tu nebyl, a kost, která mu otevřela cestu k předkům, byla ztracena. Všudypřítomné zvonivé zvuky duchů předků ustaly, umlčené jeho smutkem. Otevřel oči. Jeskyně zářila jasnou, čerstvou zelení. Velký kamenný pilíř byl převrácený, a svým pádem prorazil stěnu jeskyně. Když po něm Obuun vyšplhal, za stěnou objevil podzemní jezero s vodou zářící řasami. Jeho nechuť k tomuto místu vyprchala; byla tu krása, kterou předtím neviděl. Spojení, která neviděl a neznal, a která spojovala i ta nejnebezpečnější místa k domovu, který kdysi miloval.

Vím, že korové jsou vyspělí a dokáží vnutit svůj způsob života každému, kdo se nechá. Obuun byl změněný způsobem, který ještě nechápal, a možná nikdy nepochopí. Ale stejně jako Nezzan si byl alespoň něčím jistý. Věděl, že země sama se rozhodla ponechat mu jeho život, a že on tu příležitost nesmí promarnit. Věděl, že Mangrovník ho bude vést, pokud se nechá.

Kořeny Velkého mangrovníku sahaly hluboko, až sem, do podzemního jezera, aby se napájel a mohl vyrůst do takové mohutnosti, ale také se rozkládaly doširoka, až k bažinám na východ od vesnice. Tohle jezero musí být nějak propojeno s povrchem, řasy sem přitékaly jasně zelené, ale tady, bez slunce, pomalu umíraly. Musí najít cestu ven, ale nejdřív se musí zbavit bot. Jsou příliš hlasité, a zakopává v nich.

Obuun vyrazil naboso, po chladných a drsných kamenech. Když šel, naslouchal, ale hluk vody začínal přehlušovat jakékoli známky blízkosti surrakarů. Často zastavoval a pátral po nebezpečí, tušil, že surrakar jde stále po jeho stopě. Před sebou uviděl zářící vodopád, plný zářících řas padajících shora po hladkých, kluzkých kamenech. Bude obtížné se po nich vyšplhat bez korských háků, ale Obuun měl teď jiné nástroje. Opatrnost a trpělivost. Hluk kladiv a skob by ho určitě prozradil surrakarům.

Na kluzké skále bylo dost úchytů na to, aby po nich Obuun dokázal opatrně a pomalu vyšplhat. Vůně vody a mechu mu dávala naději, ale škrabavé zvuky pod ním ho naplnily strachem. Surrakar mu byl v patách. Ramena ho bolela, obzvláště to, kam ho surrakar kousl, a únava z útěků a bojů si začínala vybírat svou daň. Několikrát uklouzl, sice nespadl, ale srdce měl až v krku. Tady nahoře by pád znamenal smrt.

Trhlina, kudy vodopád přitékal, byla široká a nízká, jen malá štěrbina vzduchu mezi vodou a kamenem. Potopil se do proudu, drže se kořenu, který visel ze stropu, aby ho voda nestrhla dolů. Ozvalo se šplouchnutí, a Obuun se přitiskl ke skále, když se surrakar objevil ve vodopádu. Zkoumavě prohlížel ústí jeskyně, v boku stále zabodnutý meč. Obuunovi se rozbušilo srdce, a málem vyrazil, aby meč vyrval ze surrakarova boku, když si vzpomněl na matčina slova. Trpělivost.

Obuun čekal, dokud surrakar nedokončil hledání a neotočil se zpět k jeskyni. Zadržoval dech, když se tiše plížil za něj, a rukama sahal po jilci meče. Dotkl se jej a požádal předky, aby vedli jeho ruce. Stačilo jen vyrvat meč z rány. Jen ho vzít, a bude mít zpět věc, co patřila jeho matce.

Obuun se pohyboval ve vodě o dost pomaleji, ale surrakar také. Nestačil se otočit, a desítky let stará kůže jilce byla spolehlivá. Sevřel jilec a kopl surrakara tak silně, jak byl schopen. Šupiny se pod jeho nohama ulomily, rameno se ozvalo šílenou bolestí, ale surrakar zavrávoral, a spadl se šplouchnutím do vodopádu. Obuun úlevně vydechl a přitiskl matčin meč k třesoucí se hrudi.

Když konečně popadl dech, nahlédl Obuun přes okraj vodopádu, do otvoru lemovaného jasně zelenými řasami. Čekal a pozoroval známky jakéhokoli pohybu, aby se ujistil, že ho surrakar nebude pronásledovat až do vesnice. Temný otvor zůstal tichý. Obuunovo srdce se pomalu uklidnilo, a zaťaté zuby povolily. Až teď si uvědomil, jak moc ho čelist bolí. Otřásl se, a vydal se směrem k bažině.

Musel se v bažině protlačit hustými visícími kořeny a úponky révy, a když se dostal na čerstvý vzduch, padla už noc. Měsíc visel vysoko na obloze, a jeho bledé světlo se odráželo v zářících řasách ve vodě. Za sebou teď Obuun cítil Velký mangrovník, svůj domov, jak na něj čeká a vítá ho. Vyčerpaný, netoužil po ničem jiném než dojít do rozpadlého domu svých rodičů. Vyrazil na cestu domů.

Obuun, Mul Daya Ancestor | Art by: Chris Rallis

 

O pár dní později, po dlouhém odpočinku a ještě delší práci, se z podrostu začal valit dým, který naplnil korunu a mosty mezi větvemi Velkého mangrovníku. Jeho vůně se mísila s kyselým pachem červeného barviva. Špičky uší měl Obuun červené od barvy, kterou si nabarvil vlasy, jak měli ve zvyku jeho rodiče, a ruce měl stále červené od pohmožděnin z ostrých kamenů jeskyně. Jeho objev jeskyně plné kostí a přístupu do surrakařího doupěte vyburcoval celou vesnici k akci. Společně zahradili cestu od soustavy surrakařích chodeb do jeskyně s kostmi. Všechny kosti pak vyzvedli a přenesli do vesnice, a jeskyni uzavřeli.

Pohřební hranice byly tím posledním krokem. Mangrovová osada osvobodila své mrtvé, a jejich kosti spálila, a ty nejpěknější si nechala na památku jako ozdoby. Většině elfů se ale příliš kostí na ozdoby nedostalo, ale i ta nejmenší kůstka byla lepší než ty maličké úlomky kostí, které zbyly po Obuunově matce. Mnoho z kostí se téměř rozpadlo na prach, a ve vesnici se říkalo, že musí být staré, ještě z doby předtím, než surrakarové jeskyni osídlili.

Když se v dýmu objevily duchové předků, Obuun stiskl čerstvě opravený jilec meče, který našel hluboko pod Velkým mangrovníkem. V dýmu spatřil tvář své matky, které se rozpadala v jemném vánku, ale zformovala se znovu a znovu, s laskavým, vřelým úsměvem.

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď