Po Červené (2. část)

Dokončení spin-off příběhu o Akiri a Zarethovi. Čeká je cesta přes Schody Magosi, a také strašlivé, smrtící střetnutí. Překlad flavor příběhu k Vzestupu Zendikaru.

 

 

 

 

 

 

 

 

Schody Magosi

Vzestup Zendikaru – legend spin-off

Miguel Lopez

<<< Předchozí část <<<

Stanice Magosi byla prohřátá už brzy ráno, typicky v tomto ročním období, ale i tak tu bylo útulno. Karavana dvou tuctů merfolčích kupců se hemžila na nádvoří, voli naložení a s páskami přes oči, aby dokázali sejít příkrou stezku dolů. na obzoru se objevilo slunce, a Akiri zkontrolovala všechny popruhy, přezky, chomouty, pásky, i otěže, aby se ujistila, že všechna zvířata se dostanou dolů v pořádku. Merfolčí obchodníci byli Zarethova práce; byli nervózní, ale Zareth se je snažil ze všech sil uklidnit.

„Jestli budete padat, snažte se namířit svůj pád do řeky,“ zaslechla Akiri jeho rady, když procházela mezi zvířaty. Nemohla se ubránit smíchu, což vzbudilo u velitele karavany obavy, které Akiri musela rozhánět další čtvrthodinu.

„Možná kdyby nasadili pásky i jim, bylo by to snazší,“ utrousil Zareth k Akiri, která kontrolovala zvířata už potřetí.

„Pokud bych to udělala, myslím, že bychom se museli obejít bez doplatku,“ utáhla Akiri povolený řemen. Zkontrolovala provazy, co na volském hřbetě držely bedny a rance. „I když by to věci opravdu usnadnilo.“

„Máš tušení, co vezou?“ zeptal se Zareth.

„Chceš, abych hádala, nebo mi to řekneš?“

„V téhle je náklad ovoce z vnitrozemí,“ mrkl na ni Zareth, a z kapsy vytáhl hrst sytě purpurových bobulí. „Chceš? Myslím, že jsou elfské. Jsou osvěžující, jako ranní šálek čaje.“

Akiri zdvihla prst, aby mu vyčinila, ale zarazila se, když Zareth přes její rameno kývl na vůdce karavany.

„Přestaň s tím,“ zavrčela na něj, a pak se se širokým úsměvem obrátila k vůdci karavany, ujistila ho, že jsou připraveni k odjezdu, kdykoli bude chtít. Koutkem oka sledovala Zaretha, který šel podél karavany, občas promluvil k ostatním merfolkům, smál se s nimi, pomáhal a radil, jak nejlépe utáhnout řemeny a postroje, a celkově se choval mile. Nesnášela se za to, že je vůči němu pořád podezřívavá. Ne že by mu nevěřila, znala Zaretha dost dobře na to, aby věděla, že je v jádru spolehlivý a dobrý, ale občas jí jeho chování trochu zklamalo. Bude s tím šejdířským chováním muset přestat. Ale nejdřív—

Země se otřásla. Jen jemně a krátce, a zároveň s tím je na chvíli ošlehl horký závan letního dne, jako kdyby se slunce na okamžik přiblížilo. Voli přestali funět a bučet. Merfolkové zmlkli. I Zareth se zarazil, pevně se zapřel nohama, a ruce pro jistotu položil na čepele svých dvou dýk. Z ospalého rána byli všichni probuzení světem, který jim dal najevo, že je zde. Otřesy trvaly jen pár chvil, i když se to zdálo být hodina, den, jeden tep srdce.

Akiri byla jediná, kdo se po odeznění otřesů poplašeně nerozhlížel. Byla překvapená, to jistě, ale nebála se. Naproti tomu merfolkové začali poděšeně mumlat něco o špatných znameních, a celá karavana se snažila uklidnit zvířata. Akiri byla ovšem naprosto klidná.

Ruch — který po zničení Eldrazi zmizel — byl zpět. Nebo alespoň jeho malá známka: připomínka Zendikaru na to, že vítězství v bitvě zachránilo jen obyvatele světa, nikoli svět samotný. Kdykoli se objevil Ruch, nikdy nezvěstoval nic malého; bylo to zosobnění moci Zendikaru, síla světa samotného. Navzdory překvapení, která Akiri pocítila, svým způsobem otřesy Ruchu vítala. Když víte, co Ruch umí, dokážete se na jiná nebezpečí na cestách dívat s patřičným odstupem.

Zareth přešel k ní, ruce stále na jilcích dýk. „Myslel jsem, že Ruch skončil,“ řekl. „Myslíš, že se to zhorší?“

„Ne,“ odpověděla. „Když Ruch přejde, tak přejde, vzpomínáš? Na Schodech bychom měli být v bezpečí — jsou dost pevné. Umara je stabilní oblast, to proto Ruch způsobil jen malý otřes.“

„A Mořská brána?“

„Nejspíš pár šokových vln z Halimaru a z oceánu,“ připustila Akiri, „ale město vydrží.“

Zareth pohlédl na merfolky a na karavanu. „A co my? Elementálové? Nebo—“

Stiskl dýky tak, až mu zbělely prsty, i když jinak se zdál klidný.

„Ne,“ řekla Akiri, a jemně mu odtáhla prsty od dýk. „Ruch přešel. Nech ho být. Teď musíme sejít Schody, dostat se do Korálova, a pak do Mořské brány.“

Zareth přikývl. „A pak půjdeme dál,“ vydechl.

„Pak půjdeme dál,“ zopakovala Akiri. Pohlédla na merfolky, shromážděné okolo velitele karavany a nervózně s ním diskutující. „Vidíte, jak malý to byl otřes?“ zavolala k nim. „Cesta dolů je vytesána do stejné skály. Není se čeho bát.“

Merfolkové se rozešli ke svým zvířatům, ale nervózně dohadovat se nepřestali. Velitel přešel k Akiri a Zarethovi.

„To byl Ruch,“ řekl velitel. „Nebyl to obyčejný otřes. Vy jste to přece musel cítit?“ řekl k Zarethovi a dotkl se jeho brady. „Ten zvuk, těsně před otřesem.“

Zareth kývl. „Cítil jsem ho,“ řekl. „Bylo to nepříjemné, ale nebylo to tak hrozné.“

„Každopádně,“ řekla Akiri, „tohle je nejbezpečnější místo na celém Zendikaru. Odsud až k Mořské bráně jsme na stabilní půdě. Největší nebezpečí je horko.“

„A loupežníci,“ vmísil se Zareth, „z těch jde taky strach.“

Velitel se vyděšeně zarazil.

„Dělá si šprýmy,“ zpražila Akiri Zaretha pohledem. „Vy i vaši lidé budete v pořádku, a do Korálova dorazíme ještě dnes večer.“

Velitel pozoroval oba dva, Akiri s ujišťujícím výrazem, a usmívajícího se Zaretha. Pak potřásl hlavou a odešel za svými povinnostmi.

Karavana vyrazila brzy nato, a naložená zvířata sestupovala po příkrých schodech klikaté stezky jedno po druhém.

Na Schodech, i když byla karavana těsně u nich, měli Akiri se Zarethem díky řevu vodopádu možnost promluvit si v soukromí.

„To bylo dost ošklivé,“ přiznala Akiri. „Od bitvy jsem nic tak silného necítila.“

„Zdálo se mi, že se mi roztrhne tvář,“ masíroval si Zareth bradu. „Nedivím se, že jsou vystrašení,“ dodal. „A u všech hlubin, já taky.“

Akiri si utáhla svá lana a háky. „Buď připravený, Zarethu,“ řekla. „Nemyslím si, že dnešní den bude lehký.“

Oba dva znali Ruch, žili s ním celý svůj život. Podobně jako tělo trpící horečkou, Ruch byl odpověď Zendikaru na nějaký hlubší problém. Ruch samotný nebyl hrozba, i když mohl být strašlivý. Byl jen varováním.

Vodopád Magosi se řítil dolů. Schody pokračovaly dolů také, v příkrých serpentinách. Karavana, Akiri, a Zareth se postupně vnořili do vířící tříště vodopádu, zahalující spodní část Schodů věčnou, vlhkou mlhou.

 

Zareth San, the Trickster | Art by: Zack Stella

 

Ani ne po hodině od začátku cesty karavana musela zastavit, zhruba uprostřed Schodů. Mlha z vodní tříště Magosi zde byla neproniknutelná, a lidé i zvířata byli promáčení skrz naskrz. To, co by normálně byl jen chladivý opar, částečně zakrývající Schody, byla v tomto parném létě hustá, lepivá mlha, znemožňující dohled i na nejbližší zatáčku stezky. Za normálních, větrných dnů, by tu oparu byly jen obláčky, a z celé stezky by byl nádherný výhled na dolní tok Umary, klikatící se směrem od Magosi až k Halimaru, a byla by jasně viditelná i záře majáku Mořské brány; dnes ovšem panovalo bezvětří, což bylo vzácné. Mlha se srážela na skalách, ze kterých stékaly potůčky vody, a nebylo vidět na krok. Zvířata hekala a supěla, a bylo obtížné je udržet v klidu. Řev vodopádu byl ohlušující, a lidé i zvířata z něj byli nervózní.

Akiri kráčela v zadní části karavany, a bavila se s jedním merfolkem o tradiční kuchyni Korálova — ryby, žraločí řízky, mořské plody — běžná kuchyně merfolčího sídla (ovšem, alespoň podle mluvčího, naprosto unikátní a nejlepší na celém Zendikaru). Akiri se rozhodla vyzkoušet jeden stánek v Korálově, který jí merfolk doporučil, když zaslechla Zaretha, jak ji zepředu volá. Omluvila se a vyrazila k němu. Zareth mluvil s vůdcem karavany, a oba stáli u padlého, sténajícího vola. Zvíře leželo napříč úzkou zatáčkou stezky a blokovalo průchod.

„Zlámal si kotník,“ řekl Zareth a podal Akiri úlomek kamene. „Nejspíš uklouzl na kameni, co se uvolnil tím vlhkem.“

Akiri sebou škubla, a vzala kámen do ruky. „Ubohé zvíře.“

„Hmm,“ podíval se Zareth smutně na ležícího vola. „Budou ho muset utratit, dostat dolů ho nedokážeme.“

Ještě než domluvil, svěšená ramena vůdce karavany mu dala za pravdu. Vůdce promluvil pár slov se svým pobočníkem, a nařídil, aby začali vykládat náklad z jeho hřbetu. Otočil se omluvně k Akiri a Zarethovi, a mezitím jeden z jeho mužů krátkým pohybem nože zbavil zvíře utrpení.

„Musíme rozložit jeho náklad na ostatní zvířata,“ řekl, „a pak se zbavit těla.“

Akiri přikývla. „Dělejte, co musíte. Jestli budete potřebovat pomoc stačí říct.“

Vůdce jí poděkoval a pak se obrátil ke svým lidem. Akiri se Zarethem stáli opodál a pozorovali. Vyložení nákladu nebylo snadné a rychlé ani za normálních okolností, natož zde, na úzké a zrádné cestě. Na hřbetě zvířete nějaký náklad zbyl, ale zbytek byl rozházený po okolí, jak zvíře upadlo.

Zareth se opíral o skalní stěnu, a pil z lahve. Akiri se se založenýma rukama opřela vedle něj. Nepromluvila, jen pozorovala pracující merfolky.

„Byl jsi někdy v Korálově?“ zeptala se nakonec Zaretha.

„Ani jednou.“

Akiri se neptala proč. Nic jí do toho nebylo. Zareth jí nabídl vodu, napila se, a vrátila mu lahev.

Náhle hukot vodopádu přehlušil výkřik, následovaný celou sérií dalších výkřiků, a poděšeného bučen zvířat. Merfolkové u padlého volka se rozutekli, a křičeli na ostatní, aby utekli také.

Akiri a Zareth se chtěli rozeběhnout naproti, ale pak se zarazili, když to uviděli.

Akiri to nedávalo smysl; Zareth věděl, ale nechtěl tomu věřit. Té obrovské velikosti té věci která se nořila z mlhy. To, z čeho se řinula voda, musel být jazyk, kmitavě zkoumající neproniknutelnou mlhu. Temný obrys ohromné hlavy zastínil matný svit slunce, a výrůstky na těle se vinuly jako dým na podlaze hořící budovy. Jeho pohyb byl ladný, zdánlivě nesmyslný vůči jeho velikosti.

Akiri a Zareth přiběhli k uvězněným merfolkům, blíž ke zkoumavě se kmitajícímu jazyku, napůl ukrytému v mlze

„Udrž je od toho dál,“ řekla Akiri Zarethovi. Sundala z ramene smyčku lana a připevnila si ji k postroji, a vytáhla hák, ten hák z Nebeštěpu, co jí Zareth daroval.

Zareth tasil své dýky. „Nemyslím si, že se s tím můžeme utkat, Akiri.“

„Musíme to zkusit.“ Akiri se skrčila, rozeběhla se, a skočila ze stezky, přímo do neproniknutelné mlhy a vstříc tvoru, který v ní čekal.

Jak by jen Akiri dokázala popsat to monstrum, číhající v mlze? Dokázala by si vůbec představit jeho velikost? Spočítala by zuby, lemující jeho čelisti? Bylo příliš velké; Akiri dokázala spatřit jen jeho části, bleskově se míhající v kotoučích mlhy, a dokázala usoudit, že je to nějaký umarský vodní had, stejně dlouhý a obrovský, jako řeka Umara sama.

Padající vody Magosi se měnily na mlžnou tříšť, když dopadaly na mohutné, svíjející se tělo. Nemělo by schopné se hýbat tak rychle a ladně, bez námahy plout v proudu vodopádu nahoru a dolů, ale dokázalo to. Protože tohle nebyl obyčejný had, byla to bytost z legend, cosi, co se vymykalo jakémukoli popisu, jediný svého druhu.

Byl to snad on, před kterým je ráno varoval Ruch? Nebo byl snad ten ohromný had, jehož tělo se táhlo stovky stop z úpatí Magosi až sem nahoru, samotné zosobnění Ruchu ve fyzické formě?

Had stáhl hlavu od Schodů, jazykem uchvátil dva merfolky, a jedním hltem je spolkl. Byl to snad obyčejný vodní had, který jen vyrostl, věčnost ukrytý hluboko v srdci Zendikaru? Nebo to byla další z věcí uvězněných a osvobozených za bitvy o Mořskou bránu, a teď začal rozsévat zkázu na povrchu? A záleží na tom vůbec? Těm, které spolkne, je to jedno. Had natáhl hlavu opět blíž ke klikaté stezce Schodů, hladově hledaje další kořist.

Na odpovědi nezáleží, uvědomila si Akiri; jen na okamžiku.

Akiri se zhoupla k neviditelnému úchytu, když naslepo hodila hák do padajících vod Magosi, doufajíc, že se prastarý hák zachytí. Dlouhý nůž měla v pochvě na stehně — teď bude potřebovat obě ruce — a při svém letu okolo zjistila, že se bude muset dostat mnohem blíž, aby tvora zranila: jeho hřbet byl pokrytý silnou, slizkou kůží, a protkán ostrými, trnitými ploutvemi. Stále se svíjel, a tak bylo nemožné zamířit na jeho břicho. A na rozdíl od něj, pro Akiri stále platila gravitace. Sice se mohla houpat na laně, ale pokud by se dostala do vodopádu, proud vody by ji zcela jistě srazil dolů.

Akiri přistála na opačné straně Magosi, nad úrovní zákruty stezky, odkud skočila. Přitiskla se k mokré skále, rty jen palec od kamene, stále rozpáleného z horkého dne. Řev vody, dopadající hluboko dole, byl slyšet až zde.

Výkřiky, Akiri slyšela zoufalé výkřiky merfolků z karavany. A rázem byla—

V Mořské bráně, za noci uprostřed dne. Nepřítel byl tichý, i když umíral. Její meč se zabodl do něčeho svíjejícího, a z rány se vylila odporná, lepkavá tekutina. Zemřelo to, a nevydalo ani hlásku. Ale výkřiky jejích umírajících kamarádů byly ohlušující, mísící se s řevem a vlnami magie.

—zpět v přítomnosti, připravená čelit okamžitému nebezpečí.

Mohla by udeřit na hlavu, možná zasáhnout oko — ten had má určitě oči — nebo najít nějaké jiné slabé místo. Přední hák hodí na protější útes, zhoupne se oběma rukama, a přistane na hřbetě hada. Jakmile tam bude, najde způsob, jak ho zaměstnat. Zabít ho asi nedokáže, ale poskytne čas k útěku ostatním.

Akiri se otočila, připravila se, a skočila. S dokonalou ladností hodila přední hák přímo na pečlivě vybrané místo na protější skále. Opět pocítila ten beztížný okamžik strachu, že hák mine, nebo že zasáhne místo, ale neudrží se, skála se odlomí, a ona spadne. Bála se, že se během pádu čas zpomalí, že bude vnímat každý závan větru vanoucího jí kolem uší. Nejraději by nikdy nespadla, ale pokud ano, ať je to raději rychlé.

Strach zmizel v okamžení, když se hák pevně zasekl, lano propnulo, a houpavě ji přeneslo zamlženým vzduchem. Ještě v letu pokrčila kolena, škubla předním hákem, aby ho uvolnila, a druhou rukou tasila svůj dlouhý nůž.

Když ji zhoupnutí vymrštilo vzhůru, vykřikla bojový pokřik — ten pokřik vzešel z hloubi jejího těla, tam, kde se schovával ten strach, ten hněv. Z toho místa, odkud pramenila její touha napravit svět a ukončit jeho bolest — a dopadla na záda hada, kde se zachytila reflexivně jen tak tak, až jí klouby zbělely.

Hodila druhý hák okolo blízkého hřbetního ostnu; obtočil osten a zachytil se pevně o lano. Akiri si lano obtočila okolo zápěstí a upevnila svou pozici na hadově hřbetě. Bude se moci pohybovat podle toho, jak popustí lano.

S nožem v ruce Akiri vyskočila výš, a mačky na jejích botách se zabodávaly do slizkého hřbetu právě tak, aby se udržela. Had si ničeho nevšiml; stále byl soustředěný na masakrování karavany. Proud vodopádu hrozil Akiri strhnout z hadího hřbetu, ale dokázala se udržet a pomalu lezla váš a výš, až k hlavě. Dolů se nedívala — věděla, že je to vysoko, a její pád by znamenal smrt každého na stezce Schodů. Had se stále hýbal, ladným pohybem, a dokázal stoupat a klesat vodopádem zdánlivě bez jakékoli námahy. Akiri si klekla, pevně se přidržela lana, a zabodla nůž hluboko do hadovy kůže. Jistý efekt to mělo: z rány neukápla ani kapka krve, ale okraje kůže se sevřely tak, že jí zlomily nůž ve dví.

Akiri se držela dál. Had stoupal vodopádem, a proudy vody dopadaly jako rány kladivem. Slyšela jen řev, řev světa, řev obrovitého hada nad nezměrnou bolestí, nekonečnou, věčnou. Přitiskla se ke kůži hada, aby se uchránila před tíhou dopadající vody. Bylo to, jako kdyby na ni zaútočil samotný Zendikar: hněv světa, zosobněný zuřivostí řeky, chlad studené vody, a svíjející se, ohromný had.

Akiri se vytáhla výš. Lano, připevněné k hadímu hřbetu, měla utažené, a hodila druhým hákem na hřbetní výčnělek blíž k hlavě. Se dvěma pevnými body Akiri zkoumala, jak se dostat dál: tady, asi čtyřicet stop vzhůru, kde byly vějíře a hřebeny na hadově horní čelisti — pro zkušenou lanolezkyni to byl ráj plný úchytů, a zcela jistě i spousta zranitelných míst, díky kterým by hada mohla snadno odlákat od karavany, a—

Zaretha. Doufala, že je živý, doufala, že může zachránit merfolky uvězněné na Schodech. Akiri zasunula svůj zlomený nůž a vydala se pomalu po stoupajícím, svíjejícím se hřbetě obrovského hada, stopu za stopou, podél nataženého lana. Pak chvilku na oddech, odháknout zadní lano, hodit na další úchyt—

A lano se zachytilo. Akiri se zazubila. Poprvé. „Výborně,“ kývla s chraplavým zamručením kapitánka lanolezců. „Vidíš, že je zachycený? Zatáhni za lano, aby ses ujistila. Opři se do něj celou vahou, korko; musíš věřit, že tě lano udrží!“

—a lézt dál. Stopu za stopou. Hledat úchyty, kde jen to jde. Hadí pach tak blízko u jeho hlavy ji dezorientoval. Zavalovaly ji vlny hniloby a hladu, vířící, smrdutý dech, ale Akiri stále lezla dál; tak blízko u hadí hlavy ji každý pohyb jeho nesmírného těla hrozil shodit. Jen hadí hlava byla několikrát větší než ona. Když dokázala zhltnout tažného vola na jeden ráz, s ní by neměla nejmenší problém.

Akiri se držela, když had chňapl po dalším volkovi, který s sebou na otěžích táhl houf merfolků. Všichni spadli dolů, než jim Akiri mohla jakkoli pomoci.

Všechen jejich křik byl rázem pohlcen řevem Magosi.

Akiri tasila zlomený nůž, když si všimla hadích očí. Černočerných, nehybných koulí, usazených podél horní čelisti, na straně, na kterou viděla, minimálně dvě, a na opačné straně nejspíš také. Stačí úder, a oslepí ho, odláká jeho pozornost od Stezky — alespoň takový měla plán.

Akiri si ovšem nevšimla druhé hlavy, menší, ale pořád větší než ona, přibližující se pomalu ze spodní části Magosi, čelist dokořán. Stoupala proti padajícím vodám, které by ji podle všech zákonitostí měly udolat a srazit.

Had Akiri neignoroval, naopak, stále ji sledoval svou druhou hlavou, a ať už to bylo ze zvědavosti, nebo ze zákeřné krutosti, nechal ji přijít co nejblíž, a téměř udeřit.

Akiri se rozmáchla nožem, ale než udeřila, něco jí nůž vyškublo z ruky; silný, páchnoucí jazyk druhé hadí hlavy. Otočila se právě včas, aby uhnula před jeho ostrými tesáky — většími než její předloktí — zasazenými v bledých, bezkrevných čelistech, lemovaných menšími zuby. Zachránily ji jen její téměř nadpřirozené reflexy.

Akiri skočila, očima pátrajíc po úchytu.

Druhá hlava ji zachytila v letu, a zachytila zuby její zbroj. Akiri vykřikla překvapením, pak strachem, a ztratila kontakt s úchytem.

Druhá hlava ji se škubnutím odhodila stranou, do prázdna.

Akiri už neletí.

Padá.

 

Verazol, the Split Current | Art by: Daarken

 

Zareth věděl, co je had zač: Verazol. Všichni merfolkové v karavaně okamžitě věděli, s kým mají tu čest, jakmile se jeho hlava vynořila z mlhy. Verazol, Metla Umary, Démon Magosi, Zhouba Halimaru. Vzpomněl si na malé korálové sošky, zpodobňující Verazola, co měli merfolkové ve svých domovech; když byl malý, jeho rodina ji měla také, když ještě merfolkové měli domovy, a nejen místa k přežívání.

Verazol byla legenda, mýtus, bůh. Nebylo lze ho zastavit; stejně jako nemůžete zastavit řeku nebo zničit oceán. Vztáhnout ruku a zasáhnout samotný svět? Jistě, vlastně tu byli takoví, kteří—

Horečnatá noc, ozářená požáry a chaotickými výbuchy na nebesích, každý z nich jasný jako úsvit.

—ale rozhodně ne ani Zareth, ani, se vší úctou k jejímu umění, Akiri.

A tak se Zareth rozeběhl. Zpátky po stezce Schodů, pryč od Verazolova pátrajícího jazyka, a ostatní utíkající merfolky tlačil před sebou.

„Nechte tu všechno!“ křičel na ně, když se někteří z nich snažili otočit své volky a odjet s nimi. „Nechte je tu! Utečte!“

Zvířata bučela a vrávorala zpátky. Zareth měl tak tak dost místa, aby se vtlačil mezi ně a skalní stěnu, ale jiný merfolk neměl tolik štěstí. Zareth po něm sáhl, aby ho přitáhl do bezpečí, ale Verazol byl rychlejší. Z mlhy se mihl jazyk, obtočil merfolka, a strhl ho zpět.

Zareth ustoupil o krok z místa, kde ještě před okamžikem merfolk stál. Řev Magosi byl stále ohlušující. Musí utéct, ale pomyslel na jedno:

Akiri.

Je někde tady, a snaží se s Verazolem bojovat.

Zareth se zadíval do husté mlhy, ve které číhal legendární had. Ne. Znovu ji neopustí, i když má šílený strach — i když tenhle boj nevyhrají, budou bojovat bok po boku.

Jako květiny po dlouhé zimě.

Téměř s rozkošnickým zalíbením Verazol zkoumavě olízl proud vodopádu, který se rozdělil jako voda pod kýlem lodi. Jazyk byl zjizvený a potrhaný bezpočtem tvorů a legendárních bytostí, které Verazol za svou existenci pohltil. Zarethovy nože, i když smrtící, tu nezmůžou vůbec nic. Stejně je tasil, ale pak strnul. I přes ohlušující řev vodopádu mu k uším dolehl výkřik, ze kterého mu ztuhla krev v žilách. Strašlivý výkřik, chladnější než mrazivá náruč hlubin oceánu.

Akiri.

Akirin první pád byl z malé výšky, a do měkké matrace plné ovčí vlny. Byla to první lekce lanolezeckého tréninku. Poznat, jaké to je padat.

Její druhý pád přišel na praktickém cvičení v severním konci Tazeemu. Mělký kaňon, se silnými úchyty na obou stranách, a na dně klidná a hluboká voda jezera. Tady se Akiri naučila potlačovat — a časem i ignorovat — strach při pádu, alespoň na těch několik drahocenných okamžiků. Poté, co váš hák minul nebo úchyt prasknul, jste měli právě těch několik okamžiků k tomu, abyste se zachránili — a právě proto jste se nemohli zabývat strachem.

Její třetí pád — když nepočítáme ty stovky cvičných pádů, které v zatopeném kaňonu absolvovala — byl její první skutečný. Sto stop vysoko na širém svahu Zdi, pronásledovaná tlupou zkušených útočníků. Už jim téměř unikla, když tu její drak chytil poryv prudkého stoupavého proudu Zdi, a prudce ji vyhodil do vzduchu. Od té doby až dodnes odmítala používat draka: ano, sice ji zachránil od volného pádu, když se s ním poté, co získala kontrolu, snesla k zemi, ale také jí do toho pádu uvrhl.

A tohle byl její čtvrtý pád.

Nezpanikařila (přesněji řečeno ano, ale okamžitě paniku potlačila desetiletími tréninku a zkušeností).

Ostrým zrakem našla nejbližší úchyt (mokrý úsek Schodů, zahalený v mlze poblíž Magosi. Hadí tělo se okolo něj vinulo tam a zpět. Moc místa tam nebude).

Hodila hák (dvacet stop? Třicet? Každopádně daleko).

Zasekl se, Akiri se zhoupla na napnutém laně, a narazila do zatáčky Schodů dobrých pár desítek stop pod karavanou a hadím tělem, ale stále alespoň sto stop nade dnem rokle. Vyrazila si dech, vymotala se z lana, a ustoupila od okraje Schodů blíž ke skále. Rychle se prohlédla. Nic zlomeného, jen nohy plné oděrek a zaseklých kousků zubů z hadovy menší tlamy. Vyškubala zbytky zubů a zahodila se, snažíc se potlačit bolest. Chodit může, a až si rány obváže, vyrazí nahoru za—

Vzduch se změnil. Když přistála, byl tu příjemný chlad, ale teď tu bylo rázem jako ve smrduté peci.

Akiri vzhlédla.

Hadova větší hlava se skláněla k ní, zakrývajíc světlo. Akiri sáhla po noži, ale uvědomila si, že ho ztratila.

Neschopná obrany, ztuhla.

Hadovy čelisti se rozevřely dokořán.

Zareth seběhl k ohybu stezky, naklonil se nejvíc, jak dokázal, doufaje ze všech sil, že to Akiri zvládla. Při tom, co viděl, bezděky zaklel.

Akiri byla v pasti. Verazol se tyčil nad ní, na kousku Schodů asi čtyřicet stop pod nimi. Hadova hlava se blížila k Akiri, a jeho tělo se svíjelo a kmitalo. A ještě hůř, Verazolova druhá hlava tu byla taky, sice menší, ale rozhodně ne méně nebezpečná.

Zareth ustoupil od srázu. Zaklel. Poskytli karavaně nějaký čas, ale to nezastaví Verazola, aby neútočil, dokud se nenasytí. Sám proti němu nemá šanci; společně s Akiri nemají šanci, ale mohou se pokusit alespoň utéct.

Odvést pozornost. Něčím, co Verazola odláká. Jeden z mrtvých volů, ležící u okraje srázu.

Zareth znovu zaklel, tentokrát nad plánem, který ho napadl. Zasunul své dýky za pas, zajistil je, a tleskl rukama.

„Vy,“ křikl na skupinku merfolků. „Druhá hlava jde po nás. Pomozte mi. Zaměstnáme ji, a budeme moci utéct,“ ukázal na mrtvé zvíře.

Merfolci zaváhali, ale Zareth je přece ochraňoval, a tak se nakonec všichni vrhli na pomoc. S námahou shodili mrtvé zvíře ze srázu. Tělo se přetočilo, dopadlo přímo na Verazolovu větší hlavu, odrazilo se, a padalo dál. Větší hlava skřehotavě zakvílela, zaklonila se, a podívala se na ně.

Zareth se odkulil od hrany srázu a vytáhl se na nohy. Zatímco merfolkové začali vyděšeně mluvit, pak křičet, a nakonec řvát, když se z mlhy vynořila Verazolova velká hlava, a z rozevřených čelistí zavanul horký, smrdutý dech. Zareth ve Verazolovi viděl zosobněnou zuřivost Zendikaru, zrůdně pokroucenou těmi strašnými věcmi, co byly pod světem po tisíciletí uzamčené. V hadových černých očí se zračila beztvářnost a hrůza Eldrazi — těch, co kdysi Zareth nazýval bohy — a Ruchu. Věznitel společně s vězněným, a oba pokrouceni a přeměněni tím druhým k nepoznání. Teď se s ním Zareth musel utkat, a už předem věděl, co udělat.

Zareth zklidnil dech, zatímco merfolci okolo v panice pobíhali okolo, snažíce se jeden přes druhého přelézt a utéct. Zareth se přes vřavu soustředil na pohyby Verazola a čekal.

Verazol se zaklonil, a vyrazil vpřed.

Zareth se rozeběhl k němu — dva, nebo tři kroky, ramenem odstrčil merfolka, co se mu připletl do cesty — a skočil. Verazolovy čelisti sklaply jen těsně nad ním, tak blízko, že mu špičky zubů zachytily za oblečení, ale nechytily ho, nezastavily.

Zareth skočil dolů a padal svůj první skutečný pád.

Akiri zdola sledovala, jak had zaútočil. Vykřikla, když se pod úderem ohromné hlavy celá skála otřásla a vybuchla ve spršce odlomených kamenů. V hrůze sledovala, jak merfolkové, roztrhaní na kusy, padají spolu se zvířaty, bednami a vaky nákladu, a kusy skal.

Výkřik jí zmrzl na rtech, když ho spatřila.

Zareth.

Proletěl okolo ní tiše, oči zavřené. Viděla, že na sobě nemá žádný hák nebo lano. Okamžitě vyrazila vpřed a o hada, který se znovu vrhl na karavanu nad nimi, se už vůbec nezajímala. Skočila dolů, hák a lano připravené.

Doletěla k Zarethovi, chytila jeho ruku, přitáhla ho k sobě, a pevně ho stiskla právě, když se lano, pevně uchycené, napjalo a prudce zastavilo jejich pád.

Zhoupli se, oba lapajíce po vzduchu, Akiri hekajíc bolestí, a Zareth mlčky. Vysoko nad nimi pokračovala hrůzná scéna, ale tady dole byli jen oni dva. Neviděli ani ohromné tělo hada; tady dole, těsně u dna rokle, existoval jen řev Magosi, nic jiného.

Po nějaké chvíli si Akiri uvědomila, že jí Zareth něco říká. V neutuchajícím řevu vodopádu neslyšela, co. Vykřikl znovu, ale Akiri neslyšela. Nakonec přiblížil rty až k jejímu uchu, a promluvil.

„Neměl jsem na vybranou.“

A Akiri věděla, že má pravdu. Zuřila, ale věděla, že má pravdu. I když to bylo nemyslitelné a odporné, Zareth neměl na vybranou, ona neměla na vybranou, nikdo z nich; had by je zabil také. Zareth ji přinutil zachránit ho, a tak na sebe vzal polovinu hanby z jejich činu. Ale byl živý. Oba byli živí, a budou moci dál bojovat.

Akiri chtěla Zarethovi říct, že je to v pořádku, že udělal správnou věc, ale nedokázala to. Nic, co by mohl udělat, by nebylo správné. Nakonec zvolil tu cestu, která byla brutální a přímá; díky ní přežili, a on s sebou ponese tíži svědomí ze zmařených životů. Akiri mlčela, a tiskla k sobě Zaretha, který plakal, stejně jako tehdy za úsvitu po bitvě o Mořskou bránu. Opět oni dva. Opět jediní přeživší.

„Nic jiného jsi nemohl udělat,“ zašeptala Akiri k Zarethovi i sama k sobě. A v tu chvíli se definitivně rozhodla: na Zendikaru nikdy není nic jiného, než výběr z nepřijatelných možností. Musí se to změnit, a proto budou muset změnit svět.

O něco později začal vát čerstvý vítr, který odvál mlhu, vedro, i ohromného Verazola.

Akiri a Zareth dorazili na dno Magosi. Čekali celý den, ale nikdo další nepřišel.

Korálovu se vyhnuli, a zamířili rovnou k Mořské bráně.

<<< Konec >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď