Po Červené (1. část)

Máme tu první spin-off o legendách Zendikaru – dnes (a i příště) o Akiri, legendární korské lanolezkyni. Spolu se svým přítelem Zarethem jsou na cestě za záhadným, spadlým hedronem. Překlad flavor příběhu k Vzestupu Zendikaru.

 

 

 

 

 

 

 

Po Červené

Vzestup Zendikaru – legend spin-off

Miguel Lopez

Uprostřed Tazeemu, hlubokým kaňonem Umary, letěl osamělý pár. Letěl, za pomoci háků a lan. Pár to byl sice nesourodý, bitvami ošlehaná korka a vysoký, štíhlý merfolk, ale pohybovali se v dokonalém souladu. Zastavovali se vždy jen na okamžik, na jeden tep srdce, když byla jejich lana v nejvyšším bodě každého zhoupnutí. V těch chvílích se zdálo, že oba stojí, že to se celá sféra točí okolo nich. Jen zde, na Zendikaru, to bylo možné.

Od svého posledního odpočinku v Magoské stanici cestovali mnoho dní, od břehů Halimaru, které opět protínala hráz jejich domova, Mořské brány, a stála tak jako pevná bašta proti zuřícímu oceánu. Putovali za pověstí o spadlém hedronu — připomínce ztraceného světa.

V tom letu, v tom houpání vzdorujícím přírodním zákonům, sice jedna starost zmizela, ale jiná se objevila: když vás chvilka nepozornosti může poslat smrtelným pádem přímo do zuřících vod Umary, už si nelámete hlavu s ezoterikou.

 

Clearwater Pathway | Art by: Daarken

 

Akirin přední hák se zasekl na spolehlivé místo, lano se napnulo, a korka se zhoupla se sebevědomím někoho, kdo ví, že nespadne. V nejnižším a nejrychlejším bodě jejího letu se celý svět změnil ve vír barev a zvuků: bílý šum zpěněné řeky, jasně modré ticho oblohy, rudorezavých stěn kaňonu, a bzučení jejího lana. Létání pro Akiri znamenalo prostě se jen nepustit.

Akiri se Zarethem mířili dlouhým, hlubokým, kaňonem, který řeka Umara vyřezala v krajině za tisíciletí. Stěny se tyčily stovky stop do výše, a byly plné záchytných bodů, které do nich umístily předchozí generace dobrodruhů. Ty nejlepší z úchytů byly označeny barevně. Z okrajů kaňonu vál stálý, čerstvý vítr, který vás po proudu rychle dovedl až do Halimarské zátoky. Tento kaňon byl nejvhodnější místo pro létání, a na rozdíl od ostatních částí Zendikaru byl také velice stabilní, téměř bez vlivu Ruchu. A pro mistry, jakým byla Akiri, byl zdejší pohyb na lanech stejně snadný jako chůze.

Akiri se zhoupla, a využila moment k dosažení potřebné rychlosti a výšky. Švihla zápěstím, pustila se lana, a vystřelila vzhůru. Chvíle volného letu, důležitá k odpočinku, k popadnutí dechu. Akiri si na okamžik oddechla, zrakem našla další úchyt, a v okamžiku, kdy začínala padat volným pádem, k němu zkušenou rukou hodila další hák.

Nepříjemná chvilka: strach, ten starý přítel. Pokud by hák minul (nemožné), nebo by úchyt praskl (teoreticky možné, ale nepravděpodobné, vzhledem k pevnosti hornin, které tvořily kaňon), pak by Akiri neletěla, ale spadla, a byl by to nejspíš její konec. Další kor, pohlcený Umarou. Další kor, kdo zapomněl základní poučku Zendikaru; i ti nejdokonalejší chodci mohou zakopnout.

Akirin hák zasáhl cíl a držel. Ucítila v laně rezonanční zachvění, které jí přešlo do ruky až k srdci, a zhoupla se znovu, těsně nad zemí. Ne, tentokrát nespadne, poletí.

Výkřik za ní Akiri připomněl, že ne každý je tak meditativní jako ona.

Zareth, starý přítel a společník, výskal a křičel radostí pokaždé, když se vyhoupl nahoru, jásal, kdykoli jeho přední nebo zadní hák zachytil cíl, a pobízel ji.

„Akiri!“ křikl. „Půjdeme po Červené! Po Červené!“

Červená byla obtížná, ale nejrychlejší cesta kaňonem. Akiri ji znala velmi dobře — koneckonců to byla ona, kdo ji v době bitvy o Zendikar vytvořil. Tehdy prozkoumala a připravila kratší cestu kaňonem pro své zkušené společníky. Tehdy to bylo nutné k úniku před hladovými tvory a potěrem Eldrazi, který zde v kaňonu číhal; dnes už Červenou používali většinou jen pro sázky a chlubení. Což byla rozhodně změna k lepšímu.

Stačilo pár zhoupnutí na získání hybnosti. Na vrcholu dalšího zhoupnutí si připravila oba háky, a otočila se ve vzduchu k Zarethovi, až ji bílé vlasy zavlály.

Zareth pořád trochu vypadal jako ten vytáhlý merfolčí spratek, co jí kdysi před lety ukradl háky. Teď byl mnohem starší, a háky měl dávno vlastní. Ale i když měl mládí dávno za sebou, nikdy ho docela neopustilo.

„Za mnou!“ křikla na něj Akiri, a v letu švihla oběma háky naráz — Červená měla úchyty po obou stranách, a Akiri bude potřebovat sílu v obou pažích. Věřila, že Zareth dokáže to, co ona, i když pomaleji.

Ten strach byl stále přítomný, ale ta svoboda. Ta svoboda!

Akiriny a Zarethovy šťastné výkřiky se rozléhaly kaňonem. Před nimi leželo nebezpečí — na Zendikaru před vámi vždy leželo nebezpečí, obzvláště, pokud jste se rozhodli putovat za pověstí o spadlém hedronu — ale v tuto chvíli bylo ještě vzdálené.

Akiri a Zareth společně letěli dál.

 

Akiri, Fearless Voyager | Art by: Ekaterina Burmak

 

Později večer se utábořili na okraji kaňonu. Oranžové zapadající slunce sedělo na obzoru jako obrovský žloutek, a až nahoru k nim dosahoval zvuk prudkého toku Umary jako jemný, ale vytrvalý šum. Na obě strany od kaňonu se táhly širé pláně, daleko na severu přerušené zubatým předhůřím Zdi. Nad pohořím se vznášely kousky skal, jako kdyby někdo vzal hrst kamínků, hodil je na zem, a ony se zarazily v čase těsně před dopadem.

Což, pomyslela si Akiri, není tak daleko od pravdy.

Akiri seděla opřená o kmen malého, větrem ošlehaného stromku, a natírala si namožené svaly. Zareth stál opodál a pozoroval západ slunce. Oproti zářícímu kotouči se jevil jako černá silueta, vrhající dlouhý, ostře řezaný stín.

To, že spolu se Zarethem byli opět na cestách, jí trochu otřáslo pro ni nečekaným způsobem. Jeho nedávný návrat k Mořské bráně byl vítaný, ale obnovil jí těžké vzpomínky. Vzpomínky na to, co se stalo nejen v Tazeemu, ale na celém Zendikaru. Vzpomínky na ty, kdo to zavinili; ty, co mohou chodit mezi světy, dotknout se jich na chvíli svou úžasnou existencí, a pak je zničené zanechat na pospas.

Slunce zapadlo, a ochladilo se. Akiri si vzpomněla na chlad v Mořské bráně, způsobený Ulamogem, stínem bestie, vyrvané z prastarých řetězů.

Akiri se otřásla. Jak dlouho byla ta zrůda vězněná pod zemí? A co její věznění udělalo s celým světem? A kdo vlastně rozhodl o tom, že se ten svět vězením stane?

Zaplál v ní stěží potlačovaný hněv: Proto, pomyslela si. Proto Mořská brána, proto cesta na Murasu. Přesně pro tohle to děláme — nezapomeň!

Zpracovat záplavu vzpomínek bylo stejně vyčerpávající jako cesta po Červené. Akiri vydechla. Raději dýchat, všímat si toho, že je krásný večer, i když vlhký. Nebe bylo jasné, ale v dáli na něm pluly hedronové úlomky Emerie, a jeden z nich byl dost nízko na do, aby z něj prýštící vodopád tvořil věčnou mlžnou vodní tříšť, dosahující až sem. Na vyprahlých pláních, přesně v místech, kam se vodní tříšť dostala, byla vegetace bohatší a tráva zelenější. Okolo Emerie poletovala hejna ptáků, jejich vzdálený křik i tak znatelný v hukotu Umary. Zendikar — vězení, Zendikar — zničený svět, Zendikar — poraněný svět, který může být stále krásný.

„Akiri,“ zavolal na ni Zareth, „ta věc, proč tu jsme.“

„Ten hedron?“

„Proč si myslíš, že spadl?“

„Pokud bych měla hádat,“ Akiri pohlédla směrem k Emerii, „prostě spadl.“

Zareth zabručel a sledoval Akirin pohled. „Nic takového nespadne bezdůvodně.“

„Pravda,“ souhlasila Akiri.

Učenci v Mořské bráně stále bádali nad podstatou hedronů a mechanismu, který jim umožňuje vznášet se ve vzduchu. Pozorovali je dalekohledy a zaznamenávali jejich mikrooscilace a pohyby, najímali si expedice — několik z nich Akiri dokonce vedla — které měly zjistit nejsnazší cestu do Emerie, a dokázali se pohádat ohledně pojmenování orientačních bodů i nad názvoslovím jednotlivých sfér. O tom, proč některé z hedronů spadnou, ovšem nezjistili nic. A nezjistili ani jejich účel, ani to, kdo a kdy je vytvořil.

Akiri ovšem tyhle vědecké problémy tak docela nezajímaly. Knihovny a studovny Mořské brány pro ni měly jen výhodu jídla a pití pro dobrodruhy zdarma. Žasla nad hedrony? Ovšemže ano. Bála se jich? Asi tak, jako se bojíte smrti; ano a ne.

„Tou hypotézou ses ovšem zařadil mezi jednu skupinu učenců, Zarethu,“ upozornila ho, vstala, a hodila mu utišující mast. Chytil ji. „Až se vrátíš do Brány, představím tě učencům, co hedrony studují. Určitě o té problematice budou mít spousty knih. Co se dají dobře prodat,“ dodala se smíchem.

Zareth se rozesmál. „Pravděpodobně,“ řekl upřímně.

Akiri mu věřila. Ten starý Zareth zmizel už před lety; ten nový, co se vrátil do Expedičního domu Mořské brány, byl už jiný.

Alespoň v to doufala.

Nad večeří — silným vývarem z divoké cibule, hlíz, uzeného masa, a bylinek, co našli opodál — Akiri a Zareth přemýšleli o dnešku.

„Na Červené jsi byl dobrý,“ řekla mu, zatímco míchal bublající vývar, „ale potřebuješ vypilovat uvolňování zadního háku. Zítra půjdeme po Zelené, tak se pocvičíš.“

Zareth kývl. Ochutnal polévku, a trochu ji přisolil. „To je to moje rameno. Zlomil jsem si ho kdysi, když jsem se učil.“ Protočil ramenem, a Akiri viděla, že rozsah pohybu není stoprocentní, i když Zareth možná trochu přeháněl. „Jinak bych byl na Červené nejlepší,“ dodal s úsměvem.

Akiri pochybovala, ale mlčela. Místo toho ukázala na další háky na jeho postroji. „Tyhle nevypadají jako obyčejné. Kdes k nim přišel?“

„Jsou z Nebeštěpu. Z té korské pevnosti u Rýh v Ondu.“ Sáhl k postroji a jeden z nich odepnul. „Ti nejstatečnější se tam vydali a našli je tam.“ Hodil jeden z nich Akiri. „Je to jediné místo, kde se dají najít. Musíš být buď statečný, nebo někomu statečnému drahý.“

Akiri koumala hák. Byl pokrytý jemnými, pravidelnými rytinami, geometrickým vzorem, který Akiri připadal jako spletitý labyrint. Úhly a rohy, kosočtverce a čtverce. Ne přírodní, ale nepodobné čemukoli, co kdy viděla — mohla si být jistá jen tím, co to není.

„Tys tyhle našel?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Zareth, „byl jsem jen někomu statečnému drahý.“ Na tváři se mu objevil smutný úsměv. „Každopádně, tyhle tě nikdy nezklamou,“ dodal.

„A i tak,“ zdvihla Akiri obočí.

„Mé rameno, já vím. Nevěř všemu, co se říká, ano?“

Zarethův vychytralý úsměv. Akiri jej znala moc dobře; smích a veselí z nej prýštily neustále. Pravděpodobně, i když tehdy padal k zemi.

„Je nádherný,“ podala mu hák zpátky. „Ty rytiny?“

„Jsou stejné, jako ty na hedronech,“ přikývl Zareth. „V Ondu jsem jich viděl plno — dokonce i na jednom spadlém.“ Obrátil hák v ruce, a pousmál se. „Tady,“ podal hák Akiri, „je tvůj, ještě jich mám dost.“

„Díky,“ vzala si Akiri hák. Sáhla do batohu, vytáhla hlavní lano, a upevnila na něj hák. Nepotřebovala se ptát dál, kde k nim Zareth přišel — vlastně, napadlo ji, lepší bude to nevědět. Uložila lano s hákem do batohu, a z voskovaného pouzdra vytáhla mapu. Rozložila ji na suché zemi a rohy zatížila několika blízkými kameny.

Zareth oběma nandal večeři a sedl si k opačnému konci mapy. „Zítra nebo pozítří?“ zeptal se.

„Zítra,“ řekla Akira. „Je to jen šest mil k tomuhle vodopádu,“ ukázala na označený, ale nepojmenovaný vodopád na mapě. „Hedron má být u něj.“

„Neměli bysme si dávat pozor na ně?“ zeptal se Zareth.

Akiri byla na chvilku zmatená, ale pak—

Bezkožný titán, zakrývající slunce. Vodopády mořských vln, stékající z jeho ohromného těla. Rozpřáhl ruce od obzoru k obzoru, a celý Mořská brána se otřásla a rozechvěla horkem.

—jí to došlo.

„Ne,“ řekla, „zmizeli z našeho světa nadobro. Vyhráli jsme.“ V hrdle měla sucho, i teď, při pouhém pomyšlení.

Zareth jedl, pozoruje mapu — ale Akiri si uvědomila, že se na ni nedívá. Dívá se skrz ni. Znala ten pohled, podobný mívali všichni, kdo zažili věci, které by nikdo zažít neměl—

Noc zoranžovělá ohněm, pach rychle se rozkládajících mrtvých, zoufalé výkřiky živých. Její meč ztěžklý a kluzký v potocích krve. Eldrazi zabíjející dotykem — nebo i pouhou přítomností. Kamarádí rozpadající se na bílý prach, ve kterém se nedalo dýchat. První vlnu potěru dokázali nějak odrazit, i když je téměř přemohla, a když se na ně vrhal druhá vlna, ve vzduchu zapraskala magická síla.

—vzpomínala na to, jak nezkušený Zareth v bitvě byl. Povolali ho k osvobození Brány jen proto, že dokázal unést kopí, a dali ho do její jednotky, protože ty obrovské ztráty už nedokázali nahradit zkušenějšími. Na svůj věk byl už tehdy vysoký, a ostatní ho považovali za mnohem staršího a zkušenějšího.

Ona přitom byla jen o pár let starší než on, když se Eldrazi objevili, korka, která si myslela, že je nepřemožitelná, protože se naučila létat na lanech jako její předkové, a za hřiště měla celý Zendikar. S mečem to uměla, a mezi zkušenými šermíři se neztratila. Její dovednost a ladnost ji proslavila, a tohle měla být příležitost, jak se proslavit ještě víc. Čím jiným si získat slávu, než porážkou těch věcí, co ostatní nazývali „bohové“, a záchranou světa?

Alespoň tak si to vysnila.

„Akiri,“ přerušil Zareth její snění, „je mi líto, že jsem tehdy odešel.“ Mluvil téměř šeptem, Akiri vůbec netušila, že je tak tichého hlasu schopen. „Nemohl jsem vydržet to ticho. Myslel jsem, že se toho zbavím, když uteču. Od Mořské brány, od Kazy, od Oraha. Ode všeho—“ rty měl zkroucené bolestí. „—i od tebe.“

Hukot oceánu neutichl. Divoké, hrdelní výkřiky lidí, korů, a merfolků bojujících s potěrem Eldrazi. A nad nimi blesky a praskot magie, bojující proti mnohem větším zrůdám.

Mohla na něj být naštvaná. Kvůli tomu, že utekl a okradl ji. Kvůli slzám, které pro něj Kaza prolila. Orah ho rovnou proklel, a zapřísahal se, že ho zabije, jestli se mu ještě někdy dostane do rukou, ale Orah byl Orah, a Akiri věděla, že je ve svém hněvu jen přehnaně dramatický — pomáhalo mu to zakrýt emoce. Mohla na něj být naštvaná; ve svém životě i Akiri poznala důsledky odchodu bez rozloučení, ale také pochopila, jako moc a sílu má odpuštění. Na Zendikaru, zraněném světě, se nic neléčilo samo od sebe, museli jste se snažit. Ať už jste přetvářeli svět nebo uzdravovali sami sebe, museli jste se snažit. I v odpouštění.

„Zarethe,“ řekla, „jsem ráda, že ses vrátil.“

Zareth jí pohlédl do očí. Poprvé od té doby, co se před několika dny vrátil do Mořské brány, v jeho tváři znovu spatřila toho starého Zaretha.

„Nikdy jsem neměl místo, kam se vrátit,“ řekl Zareth. „Je hezké ho mít. Zdá se, že se věci zlepšují. Být znovu v Mořské bráně znamená, že jsme dokázali něco víc, než jen přežít.“

„Děláme víc, než jen přežít,“ řekla Akiri. „Zachránili jsme svět, vrátíme lidem sílu a moc, a pak budeme žít.“

Zareth se pousmál. Oba chvíli tiše seděli, a pak se vrátili k jídlu. Společně seděli pod stromem na vrcholu umarského kaňonu, bavili se o nedůležitých věcech, a západní obloha pomalu hasla, jak slunce pod obzorem klesalo níž a níž.

Dalšího dne dorazili k místu spadlého hedronu. Vodopád — který měl být právě kvůli hedronu vyschlý — proudil neztenčenou měrou.

„No,“ vypravil ze sebe Zareth, stěží popadaje dech, „nic tu není.“ Rozhlédl se po malém vrcholku skalní špice, na kterou vyšplhali. Uprostřed vrcholku byla miskovitá prohlubeň plná vody prýštící zdánlivě odnikud, která odtékala potůčkem přepadajícím vodopádem hluboko dolů, přes okraj špice. Celý vrcholek zakrývala jemná mlha, ještě zesilující prudké denní světlo. Nerostlo tu téměř nic, jen pár trsů pokroucené trávy. Nebylo to jako oáza, spíš jako vyjmutý kousek přírody a přenesený na místo, kam nepatřil.

„Hej, Akiri!“ křikl. „Kam zmizel ten kámen?“

Akiri stála opodál, u okraje tůně napájející vodopád, pod kterým vylézali většinu dne. Když si odmyslíme stopy křídového prachu na dlaních a rukou, nebylo na ni poznat, že celý dnešní den šplhala po skalách. Zamračila se, dala ruce v bok, a pozorně se rozhlížela, jako by se chtěla o něčem ujistit. Může to být nějaké kouzlo? Nebo nějaký účinek Ruchu, který hedron skryl jejich zrakům?

Tůně, napájející vodopád, hrála všemi barvami duhy, a bylo to to jediné zajímavé na tomto holém vrcholku. Byla vymletá ve vrstvách červených, modrých, zelených, a žlutých minerálů, a hladiny průzračné vody byla naprosto klidná. Zareth měl pravdu, nebylo to potřeba nijak zvlášť zkoumat.

„není to kámen, ale artefakt,“ zavolala Akiri. Tři dny náročné cesty, pak celodenní šplhání po skalách, a výsledek: nic. Ani obyčejný kámen.

„Alespoň je tu hezká tůně,“ řekl Zareth.

Akiri zavrčela. Tůně byla docela hezká. „Nepij tu vodu,“ varovala ho.

„Otrávená?“

„Možná.“ Akiri sebrala z břehu potůčku malý oblázek a hodila ho do tůně. Spadl do vody a zmizel. Ani vlnka. „Spíš nějaká magie,“ řekla Akiri.

„Možná stejně zmizel ten hedron?“

„Rozhodně je to pravděpodobné.“

Oba tiše stáli a naslouchali ševelení větru.

„Tak co teď?“ řekl po chvíli Zareth.

Akiri pohlédla na Zaretha, a pak za něj, na rozprostírající se Tazeem, zamlžený ve zlatavém oparu větrného podzimu. Ještě dál, za obzorem, ležela odpověď.

„Vrátíme se do Mořské brány,“ řekla Akiri.

Tak daleko světlo majáku nedosáhlo, ale i tak si bylo lze představit město pod ním. Zářící, vzdálené, ale plné příslibu. Kvetoucí město v ústí Halimarské zátoky.

„Stejně tam máme ještě práci,“ řekla Akiri. „Vrátíme se.“

Zareth se díval směrem k východnímu obzoru. „Je to hezký výhled,“ řekl. „I když jsme v podstatě nic neudělali.“

Akiri se pousmála. „Pojď, Zarethe. Jdeme domů.“

 

Umara Skyfalls | Art by: Jesper Ejsing

 

I když byla dost vzdálená od Mořské brány, a z někdejší slávy jí zbývala jen dlouhá síň a pár okolních budov, Magosijská stanice ve zdejší divočině představovala vrchol civilizace. Na vrcholku vodopádu Magosi sloužila jako odpočinkové místo a tábořiště pro expedice.

Celou stanicí se nesl všudypřítomný šum vodopádu. V celém umarském kaňonu byl Magosi nejvyšší vodopád, tři stovky stop vysoký, v místech, kde kdysi nějaká geologická katastrofa roztrhla a vyzdvihla kus země. I když byly vodopády stovky let nepřístupné, přeživší z bitvy o Mořskou bránu dokázali ve skalách vybudovat stezku; závratně příkrou, ale i přesto relativně bezpečnou, která expedicím umožňovala snadno překonat přechod mezi spodním a horním umarským kaňonem. Vodopád Magosi představoval svým způsobem osud Zendikaru: něco prastarého udělalo světu něco strašného, lidé zemřeli, ale většina přežila, takže se v podstatě nic nestalo a vše pokračovalo dál, a svět a s ním i lidé na něm se pomalu přizpůsobovali.

Akiri a Zareth po několika dnech strávili večer na pevných židlích u stolu s jídlem a pitím, co si objednali. Poté, co prodali pár věcí, co z poslední výpravy přinesli, nějaké peníze měli. Teď seděli se sklenkami ledového pití a poslouchali merfolčí kapelu, která se snažila přehlušit neustálý šum vodopádu. V hlavní síni bylo rušno, setkávaly se tu tucty korů, merfolků, i lidí, jedlo se tu a debatovalo o všem možném, uzavíraly se obchody, vyměňovaly čerstvé zprávy a novinky. Zvenčí dupala a řehtala zvířata — která jste si mohli pronajmout na cestu k další stanici — a až sem doléhal jejich těžký pach.

„Civilizace,“ povzdechl si Zareth a dopil. Pak ze sklenky vysypal do dlaně trochu ledu, a promnul si s ním týl. „Myslím, že si objednám ještě jeden,“ zachrastil sklenkou, „a pak se půjdu znovu vykoupat — skoro jsem zapomněl, jak úžasná je koupel v horké vodě.“ Zareth sáhl po jejich společném měšci a zatáhl za šňůrku.

Akiri, která zrovna dojedla, jen kývla hlavou. „Budeš ale muset zapojit svůj um hledače mincí,“ řekla mu. „Poslední peníze jsme utratili za tohle jídlo a za zásoby na zpáteční cestu.“ Zdvihla obočí a pohlédla na Zarethův batoh, ležící u vedlejšího stolu s tím jejím. „Alespoň poslední peníze v tomhle měšci.“

„Hej, chceš snad po mně, abych někomu odlehčil?“ zeptal se Zareth.

„Jsme představitelé Mořské brány, Zarethu. Už nejsme žádní hladoví odvedenci.“

„Správně. Jsme žízniví členové Mořské brány, Akiri,“ řekl Zareth. „Učenci jsou placeni z daní; nevím, proč bysme my nemohli být taky.“

„Učenci si svůj plat zaslouží svou prací,“ upozornila ho Akiri, zatímco si čistila své nástroje. „Stejně tak, jako my. Ale teď k věci.“ Akiri sáhla do batohu a vylovila malý váček, který hodila na stůl. Dopadl s těžkým zařinčením zlata.

„No ne,“ rozesmál se Zareth. Vzal měšec, otevřel ho, prohlédl, a vylovil minci.

„Našla jsem nám práci. Tohle je jen záloha,“ řekla Akiri. „Zítra ráno půjdeme s karavanou do Korálova.“

„Alespoň je to při cestě,“ řekl Zareth. Vzal z měšce pár dalších mincí a zavázal jej. „Brzy ráno?“

„Je to snad někdy jinak?“

Zareth se rozesmál. „Jasně. Půjdu si dát další pití.“ Vstal.

„Zarethu,“ zarazila ho Akiri. Rozvázala měšec, ze kterého se vysypaly kamínky. Zareth se rozesmál, a zvedl ruce.

„Chycen při činu,“ přiznal. „Mám přinést i tobě?“

„A nějaké knedlíčky k tomu,“ řekla Akiri. „Ty plněné omáčkou jsou nejlepší.“

Zareth odešel a vrátil se s jídlem a pitím. Sedl si, podal Akiri její porci, a pustili se do jídla.

Později ten den, když už nastala noc a síň stanice se zaplnila ještě víc, Akiri se Zarethem u stolu u okna dojídali poslední porci smaženého jídla a ledového pití. Celou dobu si povídali — a bylo toho dost k povídání — a možná, že za to mohlo to pití, nebo uvolněná atmosféra, ale Zareth se nakonec Akiri zeptal na něco, co tenhle večer pomalu přivedlo k závěru.

„Až se vrátíme do Mořské brány,“ řekl, „plánuješ se účastnit tajné expedice, do jednoho z Nebeštěpů.“ Spiklenecky se k ní naklonil. „To proto jsme putovali za tím hedronem, že ano?“

Akiri to nepopřela. „Murasa,“ řekla jen. „V Mořské bráně si myslí, že by z čerstvě spadlého hedronu bylo možné něco získat, ale to předpokládá, že nějaký spadlý hedron je.“

„A co je v Murase?“ zeptal se Zareth. „Nebeštěpy jsou staré a dávno mrtvé.“

„Nevím,“ řekla Akiri. „Naše patronka je ochotná utratit nemalou částku. Tuší, že tam něco bude. Něco mocného.“

„Je tohle ta Akiri, co znám?“ podivil se Zareth. „Ochotná vsadit svůj sen o lepším světě na pouhé tušení?“

Akiri přikývla. „Je štědrá,“ řekla. „A nikdo by nevsadil takové množství zlata jen na pouhé tušení. Je to sázka — sázka na to, že v Murase najdeme něco, co nám pomůže napravit náš svět.“

„Vím, že jsem už takový,“ naklonil se Zareth ještě blíž a ztišil hlas, „ale mohli bysme v noci zmizet a zamířit jinam. Jen ty a já, tvé schopnosti a mé osobní kouzlo? Co by nám chybělo?“

Akiri potřásla hlavou. „Je to náš svět, se všemi jeho ranami a bolestí. Napravit to, co jej sužuje, by mělo být to nejdůležitější. Je to naše práce. Nemůžeme toho nechat.“

„Možná, že se nevrátíme,“ namítl Zareth.

„Ano,“ souhlasila Akiri. „Jsme jako… květiny po dlouhé zimě: stovky z nás uschnou a zemřou, nebo je poseká zahradník, ale i tak se musíme o něco pokusit, bez ohledu na to, jak to dopadne.“

„A když nic nenajdeme?“

Akiri mlčky upila.

„Můžeme alespoň přinést naději,“ odpověděl Zareth sám sobě. „Dát lidem něco, o čem mohou snít.“

„Naději? Ne,“ řekla Akiri, drsně, ale neochvějně. „Z naděje lidé nic nezískají, ani pevný nástroj, ani ostrý nůž“. Potřásla hlavou. „Nechci přinést lidem naději, chci jim přinést moc. Najít způsob, jak lidem — všem lidem Zendikaru — umožnit přetavit jejich bolest na lék, který uzdraví celý svět.“

Zareth se narovnal a posadil. Akiri byla přísná, vážná.

„Hele, myslím, že jsem měla dost,“ přerušila Akiri tu vážnou chvíli. Kývla na prázdné talíře a sklenky. „Jdu spát. Uvidíme se zítra?“

„Budu tam,“ řekl tiše Zareth.

„Opravdu?“

„Požádalas mě,“ řekl Zareth, „takže tam budu.“

Akiri mu na okamžik pohlédla do tváře, na dlouhý okamžik. A Zareth neviděl Akiri, Nebojácnou cestovatelku, oceňovanou veteránku a slavnou lanolezkyni. Viděl jen bezejmennou Akiri, mladou korskou důstojnici, která ho vytáhla z pekla pod Mořskou bránou. Kůži měla šedou od prachu a popela z mrtvých kamarádů a ze zničené krajiny, oči, ozařované světlem pochodně, byly plné strachu a děsu — ale vytáhla ho ven a táhla dál, kupředu. Akiri, co mu do ruky dala kopí padlého bojovníka a řekla mu, že musí bojovat s těmi věcmi, do zabíjejí dotykem, jinak tu po bitvě už nic živého nezbyde.

„Budu tam,“ zopakoval Zareth.

„Dobře,“ řekla Akiri. „Dobře,“ zopakovala tiše, a odešla.

Noc pomalu ubíhala, a Zareth ani na malou chvilku neusnul.

>>> Dokončení příště >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď