MTG Fan Fiction: Nejdelší čára tvýho života, část IV.

Dneškem uzavíráme velmi podařenou fan fiction od Matěje Jana Morávka. Jak dopadne konfrontace mezi Breyiným týmem a silami Etherspřísežných? A jakou roli sehraje Marek Worem?

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Nejdelší čára tvýho života, část IV.

fanouškovská povídka na motivy Magic: The Gathering

Autor: Matěj Jan Morávek

 

 

Výstup po schodech je náročnější, než bych si přál. Sem tam chybějící schod, pod námi zívající hlubina, profukující vichřice v místech, kde z věže chybělo víc, než stavitelé zamýšleli a to nemluvím o útočnících, kteří nás pomalu doháněli. Zuřící vichřice sténá v konstrukci věže jak v obrovském hudebním nástroji. Rozťal jsem už nejméně pět mechanických „psů“, Trewonovi se zase dobře mířeným kouzlem podařilo odpálit dva útočníky, kteří přiletěli zvenčí, ale bojovali s prudkými poryvy větru. Po chvíli jsem už dokázal jasně číst jeho pohyby a i jeho přísně metodickou mysl. Vytvořil jsem spojení mezi námi a společně se nám dařilo odolávat náporu dalších a dalších kouzel a útoků. „Ke mně!“ zařve najednou Breya. Přeskupíme se. Na odpočívadle stojí dva bojovníci, žena a vedalken s dlouhými holemi, jejichž konce svítí magickým nábojem. Hole, fakt? Uvnitř domu?

 

Beze slova se s Trewonem rozdělíme, zaútočím na ženu po levici, zachytím vedalkenův úder volnou rukou, přitáhnu si ho tak k sobě a použiju jeho tělo jako štít proti ženě. Hůl se jí zasekne mezi stěnou a vedalkenovým tělem. Trewonovy čepele ukončí její snahy o odpor, já odstrčím druhého bojovníka a katanou přejedu i přes jeho kovový krk. Etheriové šlachy řeže naštěstí stejně snadno jako svalovinu. „Popojedem,“ pobídnu zbytek.

Někde kolem osmdesátého patra Kathleya poprvé upadne. Breya jí pomůže vstát a dále jí podpírá. Naštěstí už jsme tak daleko, že všichni útočníci jsou jen za námi, zdá se. Venku zuří tak prudká bouře, že dalších překvapivých útoků zvenku se nemusíme obávat. Když Kathleya upadne počtvrté, všimnu si, že má ústa a bradu zalité krví. „Breyo,“ zasténá.

„No tak, sestřičko, no tak, to bude dobré,“ konejší ji Breya, stáhne z ní těžkou brašnu a přehodí si ji přes rameno.

„Promiň, já… to…„

„Šššš, nemluv. Už je to jen kousek a jsme z toho venku. Zvládenem to.“ Breya si přehodí Kathleyino křehce vyhlížející tělo přes ramena.

„Určitě, sestři… musím to dodělat…“

„Doděláš to v novém domově,“ procedí Breya zaťatými zuby a stoupá po schodech vzhůru.

„Marku!“ vykřikne Trewon. „Musím běžet napřed a připravit toptéru!“

„Zvládnu to tu,“ odpovím a Trewon vyrazí vzhůru a proklouzne kolem Breyi dál nahoru.

Posledních několik pater překonáme v pár minutách, které se ale zdají jako věčnost. Pronásledovatelé nás dohnali, ale proti mým čepelím a ochranné magii nemají šanci, tak se drží z dosahu a jen nás zatlačují. Točité schodiště jim nedává možnost vrhat na mě kouzla nebo střely z větší vzdálenosti. Breya se potácí pod tíhou Kathleyina těla, které jí chvílemi bezvládně visí na ramenou, chvílemi sebou trhá v neovladatelných křečích a zanechává za sebou tu a tam loužičky krve. Posledních několik schodů a jsme na vrcholu věže. Za dveřmi nás udeří do tváře studený déšť, hnaný bičujícím větrem.

Breya klesne vysílením na kolena. Přirazím dveře a použiju na ně jedno pečetící kouzlo, které si pamatuju ještě z mládí na Ravnice. Chvíli by je mělo zadržet. Když se modravé runy vsáknou do kovu kolem kliky, uslyším první údery z druhé strany. To bylo o fous.

Vlastně nebylo. Trewonův zděšený výkřik přeťatý v půli dutým úderem, který zatřese celou plošinou, přitáhne naši pozornost. V dešti není pořádně vidět, ale obrovská silueta jakéhosi okřídleného stvoření vypadá jednoznačně. Přechytím meč a přesunu se do stínu blízké zdi hangáru, abych se rychle a nepozorovaně přiblížil. „Támhle je!“ ozve se ostrý výkřik a prudký svazek světla mě na okamžik oslepí. Stvoření mávne netopýřími křídly a přesune se ke mně. Přes prudká světla dobře nevidím a už cítím drtivý úder, kterým mne kovový spár přitlačí k zemi. Teď nebo nikdy, říkám si…

„NE!“

…možná to půjde i za chvíli. Výkřik nepodobný dravčímu zvolání se nese přes celou terasu a zmrazí veškerý pohyb. Nestvůra nade mnou zvedne hlavu, ale svůj stisk neuvolní. Všechno rázem ztichne, jakoby i bouře byla náhle vytlačena mimo plošinu. Rozhlédnu se kolem.

 

Nade mnou se tyčí zcela kovový obří chrlič,  stvoření vysoké jako menší dům. Má malou hlavu, obrovské hnáty a netopýří křídla. V hrudi nade mnou žhne velká oranžová koule. Otočím hlavu a zahlédnu kruh mágů a bojovníků, který se utvořil kolem Breyi klečící nad Kathleyiným tělem. Déšť rozmývá po Kathleyině tváři krev, která jí vytéká z nosu, úst a očí. Šedých, nehybných a nevidoucích očí. Breya něco křičí, třese Kathleyou, slzy jí stékají po lících a mísí se s dešťovými kapkami. Platinové vlasy se jí lepí na ústa, jejich konce barví krev její sestry do temného šarlatu. Jejím tělem projíždějí záchvěvy nekontrolovatelného pláče. Kovovou pravicí nesmírně něžně drží Kathleyinu hlavu ve svém klíně. Ozve se jasný melodický hlas. Kvílení bouře jakoby utichne, vytlačeno mimo prostor terasy.

„Je po všem, Breyo. Stálo to za to?“

Do mého zorného pole vstoupí vysoká… žena v bílé dlouhé říze vlající ve větru. Lidská je na ní už jen tvář a prsty, vše ostatní, uši, temeno, účes, krk, ruce i nohy jsou tvořeny složitými spletenci etheriových pásů. Mluví klidně, vyrovnaně, sebevědomě. Povýšeně, přezíravě, arogantně.

 

Zavřu oči a zkusím se soustředit na její mysl, ta je však holá, tvrdá, jasná a nepřístupná jako ocelová koule. Z mých pokusů mě vyruší zvýšený tlak, který hrozí promáčknout můj hrudník někam o patro či dvě níž. Otevřu oči. Žena teď hledí na mě, jejíma bleděmodrýma očima pohrává úsměšek. „Ty nic nezkoušej, sférochodče, s tebou si promluvím později.“

„Pagniss…“ zasyčí náhle Breya, stále skloněná nad Kathleyou.

„Copak, mé dítě?“

Breya ale mlčí.

„Ale ale, snad se nebudeš zlobit na mne? Já tě přece varovala. Mohly jsme spolupracovat po dobrém. Mohla jsem toho pro tebe a tvou sestru tolik udělat. Mohly jsme toho společně tolik dokázat. Ale tvá tvrdohlavost mě stála jednoho z mých nejlepších kapitánů a tebe… už téměř vše, není-liž pravda?“

Velmistryně pečlivě vyslovuje a zjevně si užívá svůj triumf. Pomalu obchází klečící Breyu jako kočka misku smetany. „Dej mi, co chci. Dej mi plány na slévárnu etheria. Řekni, kde bereš sangrit. Je to tak snadné. Vyčistím ulice od toho svinstva a přesunu ho tam, kam patří. Jen mi dej, co chci, a můžeš jít. Můžeme pohřbít nebohou Kathleyu…“

„Nevyslovuj její jméno,“ procedí Breya zaťatými zuby.

„Ale, a proč? Je přece mrtvá a na mrtvé by se mělo vzpomínat. A já bych tě rozhodně nerada nechala zapomenout, má drahá, na tvou milovanou sestřičku Kathleyu…“

„Řekla jsem, nevyslovuj její jméno! To tys‘ ji zabila!“ Breyin hlas se zlověstně nese zpod záclony jejích bílých vlasů.

„Drahé dítě, já si můžu říkat, co chci. A nezabila jsem ji já, ale to svinstvo, kterým krmíš moje město. To přece sama dobře víš. Ale ne, Breya myslí na svou sestřičku jen jako na čistou duši, ne feťačku Kathleyu, která se holt předávkovala…“

Breya jen tiše vzlykne. „Drž hubu!“ Její ramena se chvějí. Pohladí Kathleyiny nevidoucí oči.

Pomalu zvedne hlavu a podívá se na mne. Ten pohled jsem už mnohokrát viděl, pohled člověka, jehož zoufalství už postrčilo za onu mez, která ohraničuje příčetnost. Vidím záblesk plamene šílenství, který ve zlomku vteřiny zalije celé Breyiny oči a zbarví je do zlatorudé. Pagniss se ve svém pohrdání na Breyu nedívala. Chyba. V posledním zlomku vteřiny máchnutím meče vykouzlím ochranný štít.

Jako zpomaleně vidím, jak kovovou konstrukcí Breyiny pravice proběhne několik jasných výbojů energie. Zvedne ji nad hlavu.

„ZHEBNI!!!“

Breyin výkřik je přehlušen praskavou explozí, kdy se její paže rozzáří a vyšle stovky a stovky blesků na všechny strany. Síla exploze odhodí Pagniss k okraji plošiny. Ostatní mágové se pokusí použít svá obranná kouzla, ale na to je příliš pozdě. Bouře blesků je tak silná, že i já se musím chvíli plně soustředit a vyladit svůj štít, aby jím neprošly. Muži i ženy padají na zem a svíjí se v prudkých křečích. Celou terasu zaplní jek mnoha hrdel, nad nimiž se nese Breyin zmučený křik. Výboje se uzemňují na všech kovových výstupcích, věže, holích a mečích mágů a vojáků, na jejich tělech. Rozžhaví je od rudé do jasně bílé záře, pak je zkroutí a roztaví, odkapávají na zem. Chrlič, který mě tiskl ke stěně, zařičí, pokusí se uskočit, uletět, ale jeho filigránská křídla jsou tak poničená, že jim žádná magie nepomůže. Zřítí se přes okraj a jeho ryk zanikne kdesi za okrajem. Celé to trvá možná deset sekund, možná deset minut. Ke konci už jen soustředím veškerou svou magii do ochranného štítu, po jehož okraji pobíhají klikatice blesků.

A pak je najednou ticho.

Otevřu oči a rozhlédnu se. Poryvy větru se utišily, jen mírně povlávají hořícími zbytky oděvů na mrtvých. Vše zkrápí vytrvalý déšť. Nikde nevidím žádný pohyb. Pomalu a opatrně vstanu a přejdu k Breyinu ležícímu tělu. Ještě dýchá. Celá pravá strana jejího krku a hlavy až po temeno je spálená, puch spálených vlasů je tu silnější než všudypřítomná ozónová vůně. Namáhavě otevře oči. Z koutku úst jí vytéká krev.

„Nehýbej se, můžu ti pomoct,“ řeknu, ale ona mne neohrabaně odstrčí.

„Sa… san… gvit,“ vypraví ze sebe. Pravou tvář má spálenou až k ústům.

„Cože?“

„Tor… na. San… grit. ‘Odej… i… sa… grit!“ s námahou vypraví ze sebe, pokusí se posadit a zase spadne na zem.

„Neblázni, Breyo. Můžu ti pomoct. Nejsem kdovíjaký léčitel, ale na něco se zmůžu.“

„Chceš… odejít… jako… sestra… co?“ ozve se najednou chraplavý hlas. Zvednu hlavu a vidím Pagniss, také zle popálenou, ale živou, kterak se namáhavě vytáhne přes okraj plošiny nahoru. Chvíli jen leží a oddechuje.

Breya mě chytí železným stiskem své ruky za paži a přitáhne si mě až k zpola spálenému obličeji. „Hned… i… ‘odej… ten… zas… an… ej… sang…it!“ Otočím se tedy k ohořelé Kathleyině torně, vysypu její obsah na zem a mokrými prsty prohrabávám poloroztavené nástroje, které v dešti pomalu chladnou. Několik fiól je rozbitých, ale najdu jednu netknutou, ještě zapečetěnou. Podám ji Breye. Přidrží si ji před očima, pak se zpola usměje. A já to vidím taky.

Uvnitř totiž nejsou rudé krystalky, ale stříbrošedá kapalina. Breya se namáhavě s mou pomocí posadí. Ohlédne se na Pagniss, která zatím ještě oddechuje na podlaze terasy. „Sle… duj,“ pronese Breya a odtrhne zátku z fiály. Vylije kapalné etherium a zachytí je do modravého magického pole. Ztěžka oddechuje, když rukou uvede kapalinu do vířícího pohybu, až se vytvaruje do kruhu, pak svislého oválu. Breya se plně soustředí a oči jí opět zlatě září. Několik pohybů obou rukou a ve vzduchu se vznáší miska upletená z kovového trní. Breya zatne zuby, uchopí misku pravicí a přitiskne si ji k pravé straně hlavy. Kolem se rozlije zlatavá záře, Breya bolestně sykne a pak začne prudce dýchat, jakoby se vynořila z hluboké vody. Sveze se zpátky na podlahu, protéza však už pevně přilnula a stala se součástí její hlavy, kterou vyplňuje modrozlaté halo. Já i Pagniss, která mezitím fascinovaně vstala, jen bezdechu zíráme.

 

Za chvilku se Breya zhluboka nadechne a narovná se zpět do sedu. Dýchá teď mnohem klidněji, vypadá lépe. Vítr jí rozhazuje zbytek platinových vlasů. Protáhne si kovovou ruku a zvedne teď už prázdnou fiálu. Namáhavě vstane a pohazuje si s fiálou v ruce, hledí si přitom s Pagniss do očí. Cvak. Cvak. Fiála jemně cvakne pokaždé, když dopadne zpět do její kovové ruky. Pagniss už nevypadá tak impozantně. Má ožehnutou tvář, spálenou řízu a je vidět, že jen stát ji stojí hodně úsilí. Cvak. Cvak. Ten okamžik, kdy na sebe obě ženy nehybně hledí, jakoby trval celou věčnost. Cvak. Cvak.

„Tak takhle,“ pronese Pagniss a jen těžko zakrývá svůj údiv.

Cvak. Cvak.

„Ano. Takhle.“

Cvak. Vrrrrr.

Pagniss sotva stihne zvednout ruce v obraně, když do ní plnou silou narazí malé letadélko, v které Breya fiálu přeměnila. Klopýtne, spadne a převalí se přes okraj plošiny. V tu ránu se také Breya sveze vyčerpáním na podlahu.

Přiskočím k ní. „Nic… mi není. Jen… si musím… odpočinout. Zkon… troluj… ji,“ ztěžka pronese a mávne nazdařbůh k okraji, za kterým zmizela Pagniss. Vstanu a opatrně dojdu až na konec plošiny. Déšť smazává veškeré okolí, věž je tak vysoká, že přes provazce vody není vidět na zem. Ale to ani nepotřebuji. Pagniss visí za jednu ruku na římse, která ohraničuje terasu. Podívá se mi do očí.

„Vím, co jsi zač, sférochodče. Mohli… mohli bychom si být užiteční. Mohu pro tebe udělat… mnohem víc… než Breya a… její pašeráci.“

Déšť jí smývá z tváře skrvny od krve, stéká po kovových křivkách jejího složitého účesu a pokračuje v dlouhé cestě dolů.

„Pomoz mi… A Etherspřísežní… ti budou… na povel. Už jsme to jednou udělali… Skoro jsme uspěli… Pomůžeš nám rozšířit se mimo tento svět… a my ti dáme… moc… armádu… sílu… Esperu.“ Její slova kloužou jako kostka másla v horké lázni.

Dřepnu si k ní. „Řekni, Pagniss,“ začnu, „vy, Etherspřísežní, nemáte křídla? Nemůžete létat jen tak, bez chrličů nebo toptér?“

Zmateně zavrtí hlavou.

„Tak co machrujete…“

Když moje okovaná podrážka rozdrtí velmistryniny prsty, jen se zajíkne. Zvednu nohu a Pagniss se zmocní gravitace. Křičet začne až po nějakých dvaceti, třiceti metrech. Její jek ale brzy utne náraz do opěrného pilíře věže. Narazí ještě dvakrát, než se její zpřerážené tělo rozpleskne o kamennou zem kdesi v hloubce.

Breya, která se mezitím dobelhala až vedle mě, za ní pošle zakrvácenou slinu. Pak znovu upadne. Zachytím ji, slabě bojuje a snaží se mi vymanit. „Zvládnu to… sama“ zachraptí. Zkusí vstát, ale znovu upadne. Vezmu ji do náruče a vykročím zpět ke schodišti.

„Co… chceš… dělat?“ zeptá se.

„Měl by přiletět Legis, ne? Nemusíme na něj čekat na dešti.“

Ukryjeme se do závětří schodiště. Mokří jsme stejně až na kůži. Breya se ztěžka opře o stěnu. Já sedím naproti ní.

„Co budeš dělat?“ zeptám se po chvilce.

Zvedne hlavu a zahledí se ven na plošinu. „Pohřbím to, co zbylo z Kath. A pak se stáhneme. Přeskupíme. Mě nedostanou.“

Pousměju se.

„Co naše dohoda?“

Zmateně se na mě podívá, pak přikývne.

„Ta už je asi u konce.“

„Technicky vzato jsem neuspěl.“

„Technicky vzato jsi nemohl. Kath… žila příliš rychle. Tohle… není tvoje vina.“

„Tvoje taky ne.“

Chvíli si hledíme do očí. „Možná,“ řekne zlomeným hlasem.

Za okamžik znovu promluví „Nemůžu teď vyrazit a jít ti pomoct hledat tu tvoji Elspeth. Ale rozhodila jsem sítě. Někteří, co byli na frontě a bojovali v největší bitvě, jakou tenhle svět poznal, se s ní setkali. Možná ti pomohou ji najít. Víc udělat nemůžu. Promiň.“

„Víc jsem ani nečekal.“

Zaslechneme tiché bzučení, které posléze přehluší šumění deště. Vstaneme a vydáme se vstříc Legisovi a jeho mužům, kteří přiletěli ve velké toptéře. Ještě jednou se rozhlédnu po plošině zkázy, poseté popálenými a natavenými těly bojovníků a bojovnic Etherspřísežných. Breya dobelhá k létadlu, kde jí Legis pomůže nastoupit. Já mezitím zvednu, co zbylo z Kathleyina křehkého těla. Je lehká jako pírko. Předám ostatky Breye. Ani se na mne nepodívá. Celou cestu je pak drží na klíně. Když přelétáme nad rozlehlou vodní plochou na jakýsi ostrov, zavelí, aby Legis udělal okruh. Cosi pak zamumlá a vyhodí Kathleyiny ostatky do moře. Létadlo ještě jednou zakrouží nad mořem a zamíří pryč.

 

 

KONEC

 

 

 

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď