MTG Fan Fiction: Nejdelší čára tvýho života, část III.

Dnes pokračujeme třetím dílem fanfikce o upířím sférochodci Marku Woremovi a jeho dobrodružstvích na Esperu. Dnes poznáme i zbytek Breyina týmu…

 

Nejdelší čára tvýho života, část III.

fanouškovská povídka na motivy Magic: The Gathering

Autor: Matěj Jan Morávek

Když Anrazett odletěl se svým posledním posláním, obrátila se Breya ke mně.

„Anrazett měl na starosti Kathleyinu bezpečnost. Chtěla jsem, abys tu byl, protože jsem odhodlána ti ji svěřit. Rozuměl jsi, předpokládám.“

Přikývnu. Na to se nedá nic rozumného říct. Breya pokračuje: „Čeká nás teď náročná operace. Nedokázali jsme zjistit, co všechno Anrazett vyslepičil. Tuhle základnu jsme budovali skoro rok. Rozšířila jsem síť na několik desítek lidí tady, stovek všude po Esperu. Sangrit je vysoce návykový a lidi ho chtějí.“

„Jak je to s tím etheriem?“ ptám se.

„Nikdo neví, jak ho vyrobit. Sangrit kromě jiného uvolňuje mysl. Umožňuje přemýšlet rychleji, efektivněji. Objevněji. Kathleya… má teorii, že by se dalo etherium vyrobit… s pomocí sangritu. Ona je skutečný génius. Sama od sebe. Pracuje dnem i nocí a snaží se přijít na tu správnou formuli, kouzlo, cokoliv. Zatím neúspěšně. Podařilo se jí… mimoděk vyrobit pár vzorků,“ zvedne svou lesklou, temně šedou pravici a prohlíží si ji v záři poledního slunce, „ale nic opakovatelného. Já musím zajišťovat naleziště, provoz, nemohu sedět u ní v laboratoři a chránit ji.“

Breya se mi podívá do očí, její šedé oči zrcadlí mé modré. „Jestli se jí jen dotkneš nebo dovolíš…“

„Udělám vše, co bude v mé moci, aby se Kathleye nic nestalo. Ale co za to?“

„Říkal jsi, že někoho hledáš?“

Teď je potřeba to uhrát bez chyby. Byl jsem na sférách, kde byli sférochodci bohy, kde museli žít v utajení, kde věděli i obyčejní lidé o existenci jiných světů i na takových, kde by vás jen ta samotná idea poslala buď na hranici, nebo za velmi, velmi silné zdi.

„Hledám kouzelnici, rytířku. Jmenuje se Elspeth Tirel, potkal jsem ji na… v zemi zvané Bant. Já…“

Moc mi na ní záleží.

„Moc mi na ní záleží.“ Dík, Ryo.

Není zač.

Breya mě chvíli nehnutě pozoruje. Zdá se, že něco ví. Netroufnu si nahlédnout jí do mysli. Je velmi uzavřená, jasná, přesná a já jsem stejně mizerný telepat. Kdyby šlo o to udělat z ní slintající trosku, to bych dokázal snadno.

„Chraň Kathleyu. Až budeme všichni v bezpečí na novém místě, pomůžu ti Elspeth najít. Jak jsem řekla, mám pod sebou celkem dost lidí po celém světě.“

„Platí.“ Podáme si ruce. Její mechanická pravice skrývá tolik síly, že by tu mou bez problémů rozmáčkla jak ptačí zobák klubko červů. Breya mě doprovodí k výtahu. „Kathleyu najdeš v laboratoři, to je patro 45.“ Přikývnu a s nemluvným strážcem sjedeme dolů.

Na 45. patře stojí u dveří dva strážní. Chodba odsud vede na dvě strany. Vpravo zrovna přichází přikrčený človíček a spěšně uklízí dvě skleněné fiály do záhybů svého pláště. Dealer. Doprovází ho další strážný. Když se zeptám na Kathleyu, odkáže mě na druhý konec chodby. Tam stojí Trewon. Beze slova mi ukáže na dveře a s odfrknutím odejde k výtahu. Střídání stráží, zdá se. Opatrně otevřu dveře. Uvnitř nikoho nevidím. Nelíbí se mi to. Tasím krátký meč a vstoupím dovnitř. Místnost je potemnělá, na všech stranách obehnaná kovovými ponky, tu a tam osvětlená magickými světly. Po stěnách jsou rozvěšené různé složité kleště, držáky a kdo ví co ještě. Na stolech se nachází změť součástek, vedení, kovových pružin a ozubených kol. Uprostřed místnosti stojí podivný vysoký stroj s malou komůrkou uprostřed obehnanou změtí skleněných čoček, per, koleček a pružin, trubek zářících namodralou magickou manou a všechno to tiká, točí se a proudí. Stroj naplňuje místnost tichým monotónním hučením, které zakrývá zvuk mých kroků. S taseným mečem pomalu obkroužím zařízení a tu zahlédnu Kathleyina kovová záda, jak je shrbena nad stolem, čelem se takřka dotýká desky stolu. Její vlasy, rovné, dlouhé a platinově bílé jako vlasy její sestry, jsou rozhozené kolem. Opatrně k ní přistoupím a položím jí ruku na rameno.

„Áááá!!!“ zaječí a vymrští se jako perko, zakopne přes židli a spadne na zem. Z ruky jí vypadne malá kovová trubička a odkutálí se někam pod stůl. Na tvář má výraz naprostého šoku. Levou nosní dírku má zarudlou a opuchlou. Podívám se na stůl. Místo, kde měla před chvílí hlavu, je pečlivě vyčištěno od veškerého nepořádku, který je nahrnutý ke stranám. Deska se leskne jako zrcadlo a odráží dvě linky temně rudého prášku. Jedna má asi dva palce, z druhé zbývá sotva šíře malíku.

Kathleya ihned vystartuje ze země a vrhne se ke stolu. Zastoupím jí cestu. „Pusť mě, do toho ti nic není. Hele, já to uklidím a bude to v pohodě, jo? Jo? Už je to pryč,“ spustí bezmyšlenkovitou tirádu. Nechám ji smést sangrit ze stolu do fiály ze skla a kovu, mezitím si odepnu opasek s meči a položím je na jeden alespoň trochu volný stůl. Není tu dost místa na to, abych se tu motal s metrovou katanou. Kathleya se mezitím trochu uklidnila. Otočí se ke mně a nervózně se usměje.

„Neřekneš to Breye, viď? Prosím, ona to moc nerada vidí. Nejde o to, že by sangritu bylo málo, ale má o mě strach, ale já už nejsem malý dítě. Potřebuju to. Vím, jak moc by Breya chtěla, abychom dokázali znovu vyrábět etherium a já to skoro mám, ten nápad je někde na okraji mojí mysli, ale bez pomoci to nedokážu zachytit. Máme málo času, lidí, energie, všeho. Musím spoustu věcí udělat magicky nebo se bez nich vůbec obejít a udělat experiment v hlavě a bez sangritu bych nedokázala fungovat tak dobře a tak rychle a přesně.“ Fascinovaně ji pozoruju. Kathleya je na světě zjevně mimo jiné i proto, aby nahradila Breyin komunikační deficit. „Já navíc vím přesně, co dělám. Dělám se sangritem denně už od doby, kdy se s ním Breya poprvé vrátila. Denně, chápeš?“ Najednou se zarazí. „Co tu vůbec děláš? Sem nikdo nesmí!“

„Tvoje sestra ze mě udělala tvou ochranku.“

„Ah. Aha. To je… to je fajn.“ Opravdu zrudla? „Já… neboj, nebudu dělat problémy. Nejsem magor, teda jako, že se o sebe dokážu postarat. I s Anrazettem jsem si skoro poradila. Teda, bylo dobře, že přišel Trewon a ostatní, ale i kleštěma a vrtákem se dá dost ublížit. To je vlastně i varování,“ změní najednou tón a namíří mi do obličeje malým kotoučovým řezákem, který se točí děsivou rychlostí a bzučí jak vysoce vytočená vosa. „Umím se bránit. A nejen tímhle, ovládám i magii, takže mi stačí málo a mohla bych ti na hlavu shodit ten půltunový generátor zavěšený pod stropem.“ Bezelstně zvednu hlavu. Jo, fakt tam visí něco i v tom šeru na pohled velkého, kovového, ostrého a půltunového. Kathleya mě rozverně udeří do břicha. „To aby sis nemyslel, že jsem jen nějaká slečinka, nepraktický génius nebo tak něco. Já za to vlastně ani nemůžu. Obklopuje nás vyplejtvanej potenciál. Vidím některé výrobky jinejch tvůrců a je mi hned jasný, jak se to mohlo udělat líp, efektivněji, krásněji. Sangrit mi hodně pomáhá. Ukazuje mi věci, které by mě v životě nenapadly. Spojitosti, vazby, proudy energie. Potřebuju ho. A jestli Breya chce slévárnu etheria… Neřekneš to na mě, prosím? Breya to nevidí ráda,“ teď už zní spíš jako malá holka, přistižená při krádeži bonbonů. Usměju se.

„Mám tě hlídat, aby se ti nic nestalo. Nemám na tebe donášet.“

„Ach díky, díky moc.“ Vrhne se mi kolem krku a přitiskne se ke mně. Její tělo je překvapivě měkké a pružné, i když se zdá kovové. „Ani nevíš, jakou mám radost, víš, není tu skoro nikdo, kdo by se Breyi nebál a nehrozilo, že by jí to řekl. Musím to tajit a přitom to dělám pro všechny! Počkej, něco ti ukážu!“ Zničehonic mě pustí a odspěchá ke stolu na protější straně místnosti. Cílevědomě se přehrabuje v nepořádku na stole a na zem padají součástky, nástroje, prázdné lahvičky i kousky kovu. Kathleya mimoděk některé zachytí pohybem ruky do modravého magického pole a položí je o kus dál na stůl, aby se vzápětí opět vydaly vstříc podlaze. Nakonec vytáhne složitě vypadající kulový předmět, něco jako hodinový strojek ukrytý ve filigránové schráně, a dychtivě mi ho strčí pod nos. „Vidíš! Vidíš to? To je pohybové srdce Běžníka, toho velkého pavouka, cos ho možná viděl venku. Breya mi ho přinesla. A já měla vizi: Běžník musí mít neustále přehled o tom, kde je a kde byl a kde má každou ze svých noh, a to všechno hlídá tahle součástka a kdybych ji dokázala vhodně upravit, mohla by fungovat jako univerzální… absolutní… kotva? Jo, to není špatné slovo. Kotva, která si neustále pamatuje, kde je a když chceš, můžeš vyvolat její předchozí pozice. Dovede tě kamkoliv, kde už jsi jednou byl! Není to super? Už to skoro funguje, musím to ještě trochu dodělat, ale podívej, zkus si to!“

Vezmu do ruky opatrně malou kulovou „kotvu“. Nezbývá mi než věřit, že Kathleya je opravdu takový génius a že mi to nevypálí mozek nebo neurve ruku nebo tak něco. Její nadšený výraz, s kterým čeká, co udělám, je neodolatelný. Prohlédnu si filigránskou práci i zdánlivé stovky kmitajících a otáčejících se koleček, kyvadélek a krokovačů uvnitř. Uvážlivě pokývám. Podívám se na Kathleyu a nabídnu jí kouli zpět. Zklamání v její tváři by rozplakalo i mrtvolu. OK, to jsem podělal. Stáhnu ruku zpátky a prohlédnu si přístroj pořádně. Po obvodu má pět prohlubní, kam přesně zapadnou moje prsty. Cítím pod nimi tlačítka. Zadržím dech a stisknu je. Koule zavrní a rukou mi projede elektrizující výboj. Zatmí se mi před očima.

Když oči opět otevřu, vidím místnost jakoby přes tmavě modré sklo, ve kterém ale jasně září síť, had, vinoucí se kolem dokola celé laboratoře. Ne, to není had. Jsou to zářící obrazy té koule, kterou držím v ruce. Zahýbu s ní. Zanechává za sebou obrazy sebe sama, snad vypálené do mé sítnice. Fascinovaně se otáčím, zvedám kouli a kreslím tak do vzduchu další pokračování světelné stopy. Je to nádherné a podivné zároveň. „Že je to super!?“ zašeptá mi Kathleya do ucha. „Je to… fascinující,“ připustím ohromeně. „A to jsi udělala za takovou chvilku? Jsi fakt… skvělá.“ Jsem oslepen zářivou stopou a nevšimnu si, že Kath stojí těsně u mne. Stoupne si na špičky a najednou mi výhled zakryjí její plavé vlasy a na rtech ucítím překvapivě měkké a teplé rty. Kath líbá stejně, jako dělá cokoliv jiného – rychle, plně, soustředěně a vášnivě. Odložím kotvu na ponk a sevřu ji do náruče, prsty se mi zapletou těch dlouhých vlasů. Zdá se, že se čas zastavil.

Zařinčení těžkého předmětu na kovové podlaze nás vrátí zpět na zem podobně jako úder krychlí ledu. Kath ode mě odskočí a vylekaně přejíždí očima po místnosti. Já však ihned vidím zdroj hluku – moje meče, ještě teď se kývající na podlaze. No, mohl jsem to čekat. Nečekal, ale mohl. To si tedy musíme promluvit, Ryo.

Trhni si.

Zaskřípu zuby a otočím se ke Kathleye. Ta už sebrala ze stolu kotvu, odnesla si ji k vedlejšímu stolu a začala s ní něco kutit. Sklání se nad deskou stolu zcela ponořena do práce. Dobrá. Seberu ze země katanu i krátké wakizaši, vyjdu před dílnu a zavřu dveře. Na zaplivané chodbě nikdo není. Posadím se na špinavou odřenou lavici u protější stěny, vytáhnu katanu z pochvy. Čepel bez poskvrny zrcadlí moji tvář, štíhlou po matce, hranatý vystouplý nos po otci, bledě bílou bezkrevnou pleť upíra i jasně modré oči. Nic víc ale v odrazu není vidět.

No tak, Ryo, co to mělo znamenat? pomyslím si.

Nic.

Ryo? Jsme už spolu tak dlouho, myslel jsem, že podobný scény už máme za sebou.

Stále vidím jen svůj nehybný pohled.

Podívej, chápu, že tě to rozrušilo, ale ty přece nemáš důvod žárlit, víš, že tebe neopustím. Vždycky skončím nakonec s tebou. Myslel jsem, že žárlení už tě opustilo.

Odraz se rozvlní, najednou na mě nehledí šedomodré zorničky, ale tmavě hnědé, široké oči s lehce protaženými koutky. Tenké klenuté obočí nad nimi je jednoznačně nakrčeno.

Ty jsi tak pitomej, namyšlenej idiot, že je jedno, jestli je s tebou někdo jeden rok nebo osm set! Fakt si myslíš, že žárlím? Že to dělám kvůli sobě?! Že mám zapotřebí ti dělat scény? Že mi není jasné, že já jsem duch a prostě spolu můžeme leda tak mluvit? Že potřebuješ někoho skutečného? S tím jsem se smířila už dávno, ty hlavo skopová! Ale pořád můžu dát pozor na to, aby ses nedostal do větších problémů, než si zasloužíš.

Co tím myslíš?

Co asi udělá Breya, když zjistí, že jí svádíš sestru?

Bude… ráda, že mi na ní záleží?

Pch, tomu sám nevěříš. Má pravdu, nevěřím.

Ryo si povzdechne, zdá se, že už pomalu vychládá. Chvilku počkám, a pak to zkusím znovu.

Jak jsi to myslela s tím, že to neděláš kvůli sobě?

Fakt? Při všech svatých, to už jsi zapomněl, proč jsme sem přišli?

Ty to děláš pro…

Elspeth, samozřejmě.

Mlčím. Ryo odvrátí pohled a v odrazu čepele zahlédnu i její krátce střižené tmavé vlasy, kulaté tváře a jemné rysy. Je to tak dávno, osm set let? Osm set let, kdy jsem ji držel v náruči?

Podívej, Mareko, záleží mi na tobě. Chci, abys byl šťastný. To, jak žiješ několik posledních desítek let… Nemyslím si, že to je dobrá cesta. Elspeth je první, o koho jsi projevil zájem, první po mnoha, mnoha letech. Viděla jsem, jak ses na ni díval. Pořád mě to bolí, protože ten pohled znám a pamatuju si ho moc dobře. Pokud někdo dokáže, aby ses na něj díval stejně, jako tenkrát na mě, nenechám tě to pokazit nebo nedotáhnout do konce, rozumíš?!

Rozumím. Já… Díky.

Neděkuj, nevíš, za co. Teď se seber, a běž si to s tou polokovovou holkou vyjasnit, ano?

To snad nebude nutné…

To tedy bude! Dělej.

Vstanu, zasunu čepel zpět do pochvy a upevním si ji za opasek. Když vejdu zpátky do dílny, Kathleya se stále soustředěně sklání nad stolem, nástroje cinkají, vzduch je cítit magií. Mlčky ji pozoruju. Má neklidné, ale jisté ruce, přesně vypočítané pohyby narušuje jen občasné popotahování narudlého nosíku. V jasném světle lampy vidím i červené kruhy pod očima, namodralé linky cév prosvítající pod porcelánově bílou kůží. Poznám závisláka, když ho vidím. A Kathleya v tom jde až po uši.

„Omlouvám se, neměla jsem to dělat. Už o tom nebudeme mluvit, ano? S nikým, ano? Ano?“ promluví, když k ní přistoupím, s posledními slovy se otočí na mě. Přikývnu. Otočí se zpět ke stolu.

„Mám moc práce, promiň. Jsem asi unavená, ale jsem tak blízko a musím to dotáhnout, Mám to na dosah. Budu v pořádku. Ty buď taky, prosím.“ Zcela se ponoří zpět do práce. Po minutě je jisté, že úplně zapomněla, že v místnosti vůbec jsem. Obejdu ještě jednou celou dílnu. Nemá okna, ani další dveře. Jen světla a součástky a přístroje a nástroje a stroje a všechno se to otáčí, tiká, vznáší, ve skleněných baňkách se přelévají různé plyny a kapaliny a já můžu jen dumat, jestli nás vyhodí do vzduchu dřív ta věc támhle v rohu nebo tady ta uprostřed.

Vyjdu zpátky na chodbu. Skoro nikdo tu není, občas vidím u východu strážné doprovázet postavy v kápích a dlouhých šosatých kabátech, které pečlivě uschovávají malé fiály červeného prášku. Obchod jen kvete, zdá se.

Nu což, to není moje starost. Uvelebím se na lavici naproti dílně, uvolním se a nechám svou mysl bloudit po okolí. Vycítím asi sedm myslí na tomto patře, většinou prosté mysli strážných nebo uzlovaté, tajnůstkářské mysli dealerů. Dvě postavy v zadní místnosti mají složité, pečlivé mysli mágů. Mezi všemi září jako maják Kathleyina mysl. Zvláštní, když se na ní soustředím, vnímám ten čilý ruch, jede na plné obrátky, víc než na plné obrátky, jako válečný vůz puštěný z prudkého kopce, který začíná dohánět tažné koně, a ti jen zděšeně zrychlují a zrychlují a už to vypadá, že nikdy nemohou zabrzdit, protože těžký vůz by je prostě převálcoval. Jestli tohle dělá s myslí sangrit, nebudu to radši zkoušet na sobě.

 

 

„Legisi?“

„Mluvil jsem s Trewonem. Anrazett zřejmě několikrát opustil základnu a nikdo neví, kam šel.“

„A?“

„Bojím se, že mohl vyzradit umístění naší základny. Měli jsme ho podrobněji vyslechnout, přitlačit ho ke zdi…“

„Myslím, že ke zdi jsme ho přitlačili dost.“

„Každopádně bych rád základnu přesunul. Rychle. Brzy. Hned. Vím, že Kathleya už to skoro má, ale upřímně, o tom mluví už dlouho a teď může být vše v ohrožení. Mám vytipované místo. Potřebuje nějaké úpravy, ale mělo by stačit dvanáct patnáct hodin a bude tam možné přistát i s většími létadly. Trewon souhlasí, evakuaci můžeme prý připravit zhruba do té doby, pokud začneme hned. Chce dokončit ještě nějaké obchody, abychom přesun udrželi v utajení.“

„Udělej to. Přesuň všechny, nejprve dělníky a část stráží. Pak obchodníky. Zásoby. Já tu zůstanu a pomůžu Trewonovi, kdyby se něco zvrtlo. Poletíme pak toptérou s Kathleyou a Markem.“

 

 

Pohyb na chodbě postupně houstl, jak se blížila noc. Oknem jsem viděl krychlová oblaka ozářená zapadajícím sluncem, pak už jen studeným svitem hvězd. Kurýři a dealeři se střídali v místnostech na druhém konci chodby. Pak se pohyb uklidnil. Jednou se tu stavila Breya, zašla i za Kath a o něčem se spolu celkem hlasitě bavily. Potom odešla, se mnou neprohodila ani slovo. Poslední pochybné existence odešly před svítáním, stráže se vystřídaly a i dva vedalkeni v dlouhých jakoby laboratorních pláštích opustili zadní laboratoř a odjeli výtahem jinam. Potřeboval jsem si odpočinout, tak jsem zkřížil nohy, položil si meče do klína a zavřel oči. Meditace mi přinesla kýžený odpočinek, nechal jsem však své smysly vnímat okolí, aby mi neunikla žádná přemýšlející bytost. Nic se ale nedělo. Kathleya zůstávala v laboratoři a i její mysl postupně uhasínala.

Náhle ustala v práci. Opatrně se vyplížila z dílny, prošla kolem mě na opačný konec chodby do dveří, kam chodili kurýři a dealeři. Otevřel jsem jedno oko a pozoroval ji, jak vytáhla tenký nástroj, zasunula ho do zámku a po chvilce s tichým cvaknutím otevřela dveře. Poplašeně se rozhlédla. Ani jsem se nepohnul, tak se uklidnila a vešla dovnitř.

Nestačil jsem se ani pořádně nadechnout a už byla zpátky. Zamknula za sebou, proplula chodbou jako bílý stín a vrátila se do své laboratoře. Dělal jsem, že spím. Když procházela kolem mě, zarazila se, ale jen na okamžik. Neměl jsem odvahu otevřít oči, abych ji nevyplašil.  Po vteřinovém zaváhání zmizela v dílně a zavřela za sebou. Sledoval jsem její mysl, přesný hodinový stroj plný ozubených koleček, který se po chvíli prudce rozzářil a roztočil jako káča zasažená bleskem. Povzdechl jsem si, protáhl se a otevřel oči. Vedle mne na lavici ležela malá mechanická koule a kus papíru. Okrasným rukopisem na něm bylo napsáno:

 

Omlouvám se, neměla jsem to dělat. Breya mi řekla, že někoho máš. Nebudu ti bránit v tvém hledání. Ale kdybys přece jen nenašel tu svou Elspeth, tohle tě vždycky dovede zpátky ke mně. K.

 

Vzal jsem do ruky aetherickou kotvu. Hřála a jemně vrněla, jako malé mechanické kotě. Když jsem stiskl tlačítka po okraji, rozzářila se před mýma očima tenká modrá linie vycházející z jejího nitra. Vedla jen kousek, zpět do dílny, za zdí se ztrácela, byla vidět jen slabě, ale přece jasně, tvořila tvar… srdce? Ne, to snad ne! Pousmál jsem se pro sebe, vypnul kotvu a ukryl ji do kapsy. Pak jsem vystřídal překřížení nohou a znovu se ponořil do meditace.

Zmatek spojený s evakuací mě vzbudí o pár hodin později. Trewon ne zcela úspěšně všechno organizuje ve snaze vyvážit nutnost sbalit všechno a všechny co nejrychleji a zároveň způsobit co nejméně paniky. Se mnou prohodí jen několik slov.

„Je Kathleya v pořádku?“

„Jak jen může být.“

„Breya pro vás přijde, půjdete poslední, za to poletíte létadlem ze střechy. Musíme vám vyčistit cestu a připravit všechno v novém úkrytu.“

„OK.“

„Breya ti věří, mně tím pádem nezbývá nic jiného, než ti taky věřit. Přijdu pro vás. Pošlu někoho na pomoc s balením. Zkus ji zatím připravit na přesun.“

„Jasné. Jak brzy očekáváte útok?“

Zoufalý výraz na jeho tváři je výmluvnější, než cokoliv, co by mohl říct.

„Nemám ponětí.“

„Takže každým okamžikem,“ přikývnu a vstanu.

 

 

Celá akce se rozpoutala v podvečer. Venku zuřila prudká vichřice a zprvu jsem myslel, že blesky, které ozařovaly oblohu, byly „přírodní“ na to se ale moc soustředily na úpatí věže. Jo a taky ty výbuchy, výbuchy k většině normálních bouří taky nepatří. Sbalili jsme zatím sotva polovinu dílny. Kathleya zřejmě vůbec nespala a vypadala podle toho. Když se přiřítila Breya a přikázala nám okamžitě se přesunout na střechu, Kathleya vstala a málem upadla. Vyvedl jsem ji na chodbu a Breya běžela pro výtah. „Momentíček, moment, musím zpátky!“ vytrhla se mi Kath a vběhla zpátky do dílny. Šel jsem za ní. Skláněla se nad stolem a házela si do brašny nářadí, prázdné i plné fiály od sangritu. Jednu jakoby mimoděk otevřela rukou, vysypala trochu prášku jen tak do vzduchu, zachytila jej do modravé aury a elegantně vdechla. Když znovu otevřela oči, planuly jí jasným plamenem a celá jakoby ožila. „Jsem hotová, jdeme,“ prohlásila rozhodně a prošla kolem mě.

Od výtahové šachty se šíří zvuky boje několik pater pod námi. Breyu vidím u schodiště, které se ve zdánlivě nekonečné spirále vine kolem výtahové šachty skrznaskrz celou věží jako její páteř. Zrezivělá a prožraná páteř, ve které tu a tam chybí obratel či dva. Breya vytáhne od pasu dvě malé koule, které se jí rozzáří v mechanické paži, chvíli počítá a pak je pošle po schodech dolů. Dvojice výbuchů umlčí bojovníky dole. Breya kývne na Trewona, který se mezitím marně pokouší přivolat výtah. „Marku, pomoz mi,“ křikne a mě. Zapřeme se za mříže a podaří se nám je otevřít. Na okamžik se mě zmocní závrať, když málem šlápnu do prázdné jámy, ve které se jako dva hadi kývají lana výtahu. „Je tak o čtyři patra níž,“ řekne Trewon. Když napnu zrak, zahlédnu cosi jako pohyb na střeše výtahové kabiny. „Pozor!“ odstrčím Trewona, když kolem nás se svištěním proletí přeťatá lana. „Zdá se, že budeme muset použít schody,“ řeknu Breye. „Ty a Kathleya běžte první, já s Trewonem je zdržíme.“ Breya přikývne a vyrazí hned vzhůru. Kathleya s brašnou přes rameno ji následuje. Podívám se ještě na Trewona.

„Jak je to vysoko?“

„Výtahem asi pět minut.“

„Pěšky?“

„Padesát pět pater.“

Neměl jsem se ptát.

„Tak jdem.“

 

– Dokončení příště – 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď