MTG Fan Fiction: Nejdelší čára tvýho života, část II.

Dnes pokračujeme v povídce od Matěje Jana Morávka. Hrdina se na konci minulého dílu seznámil až nepříjemně zblízka s realitou Esperu, naštěstí se mu dostalo pomoci od místních, včetně tajemné ženy, která se představila jako…Breya 😉

 

 

 

 

 

 

Nejdelší čára tvýho života, část II.

fanouškovská povídka na motivy Magic: The Gathering

Autor: Matěj Jan Morávek

Velmi rychle se přesouváme uličkami i podzemními kanály. Breya se pohybuje zkušeně a sebejistě, Legis, její pobočník, se s ní zatím dohaduje, proč je špatný nápad mě brát s sebou. Vlastně se moc nedohadují, Breya mlčí a Legis, ramenatý asi čtyřicetiletý chlap s černými vlasy prokvetlými šedivými pruhy jako mývalí kožich, se jí snaží vymluvit díru do hlavy. Breya Legisův monolog však smete jako tuberákův záchvat kašle starou pavučinu: „Nemá v sobě etherium. Má cizí zbraň, cizí šaty a cizí způsoby. Opravdu si myslíš, že by se etheráci snížili k angažování jako agenta někoho takového?“ Zvednu obočí. Legis mi to vysvětluje: „Tady na Esperu je prostě všechno spojeno s etheriem. Etherspřísežní jsou mocenská klika, která vyhlásila program Vznešeného díla. Ve zkratce jim jde o to veškeré živoucí tvory upravit pomocí etheria do ‚dokonalé‘ podoby.“

„Dokonalé pro ně,“ zasyčí Breya mezi zuby.

„Jde o to, že jejich vůdci, říkají si Architekti vůle, dokáží ovládnout vše, co v sobě obsahuje etherium a vnutit tomu svou vůli. Ne stoprocentně, ale pomáhá to jejich touze po absolutně dokonalém a vypočitatelném světě.“

„Co to vlastně je to etherium?“ ptám se.

„Kov, který tu všude vidíš v různých slitinách. Najít dneska čisté etherium je prakticky zhola nemožné. Recept na jeho výrobu znal podle mýtů jen  Crucius, sfinga, ale ten před mnoha lety zmizel. Od té doby musí všichni pracovat s omezenými zásobami etheria, které už máme. Proto jsou všude slitiny, mnohokrát přetavené a ředěné. Proto ten filigrán – šetří to hmotu. Etherspřísežní, vzhledem ke svému Vznešenému dílu, mají velkou spotřebu a tudíž velký zájem na tom ovládnout veškeré zásoby etheria a odhalit způsob jeho výroby.“

Jo, to dává smysl, ale vrtá mi hlavou jedna věc. Mnoho věcí, popravdě.

„A proč jdou po vás? O co jde vám?“

Mezitím se k nám připojil i můj známý s batohem z uličky u skladiště a dvojice nerozeznatelných vedalkenů v dlouhých tmavomodrých kabátcích s dlouhými noži za pasem. Breya si za chůze vzala od kurýra batoh, otevřela ho a podívala se dovnitř. Vyhodila ven nějaké hadry a kusy zkaženého jídla, pak odněkud vylovila malý zahnutý nůž a ozvalo se párání látky. Tak se dostala k hlubší kapse, ze které vytáhla skleněnou fiálu s etheriovým kováním a složitým uzávěrem. Chrastilo v ní něco temně červeného. Breya si fiálu pozorně prohlédla, pak souhlasně kývla na kurýra a strčila mi fiálu pod nos. „O tohle.“

Legis si povzdechne a přispěchá mi na pomoc: „Breya se jako jedna z prvních odvážila cestovat do nově objevených krajin po Splynutí, kdy se v okolí Esperu začaly objevovat dočista jiné světy. A narazila tam na tohle. Říkáme tomu sangrit. Je to snad zkamenělá krev draka. Zostřuje smysly, zrychluje reakce, přidává sílu, když ho pozřeš nebo vdechneš, ale především…“

„Především přináší vize. A je vysoce návykový,“ utne ho Breya suše. Legis pokračuje: „Je po tom docela sháňka. Horké zboží, protože etheráci jsou silně proti něčemu, co ovlivňuje myšlení a nejsou to oni. Je to chyba v systému. Najednou mohou jejich hlídkám vzdorovat i obyčejní lidé, Sběrači šrotu a podobně. Proto po nás jdou. Jediný, kdo ví, kde je zdroj, je Breya. A pak je tu ještě ten prozaičtější důvod.“

„Jaký?“

„Neplatíme daně.“

Prolézáme asi třetím poklopem do asi osmé stoky. Stále ještě se mi daří se orientovat a pamatovat si cestu, ale opravdu jen tak tak. Léta jako agent Dimirů se na vás prostě podepíšou.

„Jo,“ pokračuje Legis, „chtěli by ovládnout sangritový obchod, aby si udělali monopol. Aby získali zpět kontrolu.“

Mezitím jsme dorazili před vysokou věž z kovu a skla, která se tyčí až do pravoúhle rozřezaných mraků uprostřed dost pobořené čtvrti. Je to ten typ území, který se v turistických průvodcích buď tiše ignoruje, nebo se rovnou upozorňuje na to, že „sem opravdu, ale opravdu nechoďte, máte-li rádi svoje cennosti. Nebo život. Nebo obojí.“ Věž vypadá polorozbořeně a opuštěně, ve vyšších patrech squatují všelijací lidé. Projdeme vstupní halou v dost pokročilém stupni rozpadu. Zpoza trosek nás pozorují místní obyvatelé – žebráci, děvky a pasáci, rváči. A stráže. Vypadají sice taky jako bezdomovci nebo chudáci, ale když přivřu oči, jasně vidím ostré a až geometricky přímé mysli vojáků.

Budova zjevně dříve sloužila jako obytná věž. Uprostřed vstupní haly se nachází dutý ornamentální kovový sloup, v jehož nitru vedou lana ke kabině v úrovni podlahy. Jeden z maskovaných strážných přiskočí a otevře Breye dveře. Vstoupíme do kabiny, ozve se tiché zavrčení kdesi daleko nahoře, a pak se kabina s vrzáním rozjede vzhůru. Po celkem dlouhé době začne zpomalovat a s posledním zavrzáním zastaví. Legis otevře dveře a vstoupíme do o něco upravenější chodby, ze které vede několikero dveří, otevřených i zavřených. Přímo naproti výtahu stojí dva strážní v černých šatech s dlouhými šavlemi. Jakmile vyjdeme do chodby, rozletí se kované dveře na konci chodby.

„Breyo!“

Se zadupáním se kolem nás prořítí cosi bílého a stříbrného a vrhne se to Breye kolem krku. Zahlédnu štíhlou dívku s bílými rovnými vlasy, které se jako proud rtuti valí z její hlavy až po její boky. Má bílou pleť a jemné rysy, úzký nos a světlé rty, bledě modré oči s narudlými kruhy snad od nevyspání, snad od pláče. Její pravá ruka od lokte dál je opět nahrazena spletí etheriových provazců, stejně jako její tělo někde od lícních kostí pod štíhlým krkem až po stehna. Narozdíl od Breyi na sobě nemá žádné oblečení, což ovšem nikterak nepohoršuje, protože… no protože to, co by na jiném světě pohoršovalo je u ní nahrazeno kovovým filigránem. Když přestane Breyu objímat, nemohu si nevšimnout podoby, která mezi oběma ženami je. Jen Breya je mírně vyšší a vypadá o něco starší.

„Ach Breyo, měla jsem takový strach, Trewon říkal, že se venku pohybuje nějak moc hlídek etherspřísežných a viděli prý i několik obřích běžníků a že prý chytili kurýra, a ty jsi byla venku sama a já jsem se bála, aby tě třeba nechytili nebo neobklíčili a nezabili, všichni tu byli hrozně nervózní…“

„Ššš, ššš, všechno je v pořádku,“ Breye se podaří až po chvíli přerušit vodopád slov. „Pamatuj si, že na mě si nepřijdou. Tumáš, něco jsem ti přinesla.“ Dívčiny oči se rozzáří, když jí Breya předá kovové zařízení, které vytáhla z té pavoukovité věci. „Ty jo, díky moc, Breyo, ty jseš prostě nejlepší! To muselo bejt strašně nebezpečný! Jak ses k tomu dostala? Jsou všichni v pořádku?“ Při řeči popotahuje nosem.

„Nebyla jsem sama, Legis byl se mnou. Nikomu se nic nestalo. Musím uznat, že mimo jiné i díky našemu novému… příteli.“ To mluví o mně?

Dívka ke mně otočí své roztěkané oči. Je moc… krásná. Takovým tím nevinným způsobem dívky sotva odrostlé pubertě. Zároveň je však jasné, že už dávno není dítě. Fyzicky ani psychicky.

„Ahoj, ahoj, já jsem Kathleya, díky moc, fakt, jestli je pravda, co říká Breya, žes‘ nám pomohl, to je super. Díky. Zdržíš se tu? Máš nějaká vylepšení? Nic nevidím. Ty nejsi odsud, že? On není odsud Breyo?“

„Ne, Kath.“

„No, to nevadí, s tím můžeme něco udělat. Dokážu udělat ty nejlepší implantáty a protézy na celém Esperu, alespoň Breya to říká, ale to je moje sestra, tak to asi musí říkat. Breyo, pro všechno na světě, jaktože mi to nedošlo, co ten kurýr? Máš to? Máš to, že jo? Že jo!?“

„Mám,“ pronese Breya a vytáhne okovanou fiálu se sangritem. Kathleya se po ní vrhne jak žebrák po zlaťáku. Když si ji od Breyi bere, ta ji najednou uchopí za levici – na bledé kůži jsou zřetelné rudé pohmožděniny.

„Co to má znamenat?“ zeptá se zděšeně.

„Tohle, ale to nic, to už je v pohodě, Anrazzet se mě pokusil unést, ale Trewon a ostatní ho zadrželi. Teď je někde zavřený. Byl to docela ostrej boj, ale nikomu se myslím nic nestalo, jako nic, co bych nespravila, víš co…“ Breyiny rysy jsou náhle ocelově tvrdé. Pohledem ostrým jako diamantový vrták provrtává vytáhlého vedalkena, který před chvílí spěšně vyšel z jedněch dveří. Tak jako ostatní má na sobě dlouhý splývavý černý plášť, pod kterým se leskne zlatavá zbroj a dva meče na bocích. Tváří se zkroušeně. Ano. Vedalken a tváří se zkroušeně. Tak tohle bude dobré.

„Řekli mi teprve před chvílí, že už jste zpátky, já…“

„Kde je?“ Breya odsekává slova stejně klidně a nemilosrdně, jako kosa obilí.

„Zadrželi jsme ho včas, podle toho, co řekl, ho uplatila sama velmistryně Pagniss…“

„Kde je?!“

„Je zamčený v jedné z místností na 38. patře.“

Breya se prudce otočí zpátky k výtahu. Mávne na Legise, který ji beze slova následuje. Chci jít s ní, protože moc netuším, co jiného bych tu dělal, ale Trewon mě odstrčí a protlačí se kolem mě k výtahu.

„Moc se omlouvám, nikomu se nic nestalo, té Kathleyiny ruky je mi líto, ale ona ani nechtěla ošetřit a…“

„Ubytuj Marka, stráví s námi několik dní,“ odbyde ho Breya hlasem chladným jako ledový příkrov pokrývající sopku. Pak se za ní s třesknutím zavře mříž výtahu a kabina se skřípěním vyrazí vzhůru.

Vedalken svěsí ramena a povzdechne si. Je mi ho trochu líto, do takovéhohle průseru se člověk dostane fakt snadno bez vlastního přičinění. A zrádce v tom často hraje nemalou roli. Trewon se však ve vteřině oklepe, a když se ke mně obrátí, je jeho tvář už studená a nečitelná, jak už je jeden u zástupců jeho rasy zvyklý. „Takže, ubytovat ano? A může mi někdo říct, co je náš nový nocležník zač?“ rozlehne se jeho hlas, v nepřítomnosti jeho šéfové znělý a jasný, hlas velitele.

„Jsem Marek Worem. Dostal jsem se do drobného rozporu s těmi kovo-maniaky, kteří se snažili dostat vašeho kurýra. Myslím, že si to budou pamatovat. Tedy ti, co mají ještě hlavu na ramenou…“

„Jaké má s tebou Breya plány?“

Pokrčím rameny. „Jak to mám vědět? Není zrovna ukecaná, ta tvoje šéfová, co?“

„Opatrně, chlape. Breya by ti mohla zauzlovat ruce za zády na mašličku, jestli budeš mít nějaký blbý kecy. A já jí tě přidržím.“

„Bez urážky. Já jsem sem prostě sotva dorazil, ještě jsem se nestačil pořádně rozkoukat.“

„Fajn,“ zpraží mě. „Dostaneš pokoj na čtyřicet sedmičce. Není to nic moc, věž je dávno neobydlená. Nemůžeme ji moc opravit, nesmíme přitahovat pozornost.“

„Nepotřebuju moc,“ uklidním ho.

„Taky moc nedostaneš. Tudy, půjdeme po schodech.“

 

 

Budova je v opravdu strašným stavu, i když pašeráci zjevně několik pater dokázali velmi dovedně opravit tak, že to navenek skoro není poznat. Nicméně místnost, kterou mi přidělili, je studenej kamrlík s dírou místo dveří na balkon. Který tam není. Otvorem profukuje ten strašlivý všudypřítomný vítr. Když jsem se tam před chvílí podíval, málem jsem těch sto metrů nebo kolik dolů poslal veškerý obsah svého žaludku. Ne, že by bylo o co stát. Hlad se tím sice připomněl, ale v boji se závratí zatím prohrával. V místnosti ležela na zemi stará matrace s přikrývkou, jinak tam nebylo nic. Evidentně to tu nebylo myšleno pro dlouhodobé hosty. Anebo je to možná Trewonův způsob jak ventilovat svoje problémy. Bezva. Alespoň, že je tu čisto. Přespával jsem už v různých squatech, tady se alespoň nemusím bát, co bych mohl chytit. Zdá se, že i paraziti tu jsou vyřezávaní a žerou kov.

Po prohlídce pokoje jsem vyšel ven a seznámil se s několika sousedy – všichni patřili k Breyině skupině, většinou kurýři nebo ochranka. Zavedli mě do kuchyňky, kde starší vedalkenka cosi kuchtila na plotně. Bylo to teplé, bylo to husté a bylo toho dost. Jsem si vědom, že jsem neřekl, že to bylo chutné. To bych tomu už trochu moc fandil.

Před chvílí do místnosti vešel Trewon. „Tady jsi. Nemohl jsem tě najít,“ nechuť z jeho hlasu přímo odkapává. „Breya tě shání. Mám tě přivést za ní nahoru.“ Dělat poslíčka tě štve, co? Že by trest za to, žes‘ dovolil špinavýmu zrádci sáhnout na její sestru? Pomalu odložím lžíci a misku, poděkuju kuchařce, upravím si pás s meči i koženou kazajku, odříhnu si a pak teprve vykročím. Nenechám se honit nějakým lampasákem.

Trewon mě dovede k dalšímu výtahu, ve kterém už čeká jiný strážce s dvěma dlouhými zahnutými noži v pochvách na zádech. „Odvez ho nahoru k šéfový,“ prskne Trewon a s třesknutím za mnou zavře mříž. Výtah se dá trhaně do pohybu, světlo vydávané pochodní (která musela nahradit umně gravírovanou matnou lampu ve stropě kabiny) komíhá a blikotá. Můj společník nemluví a to je to dost dlouhá cesta. „Kam až jedeme?“ ptám se.

„Nahoru,“ zní lakonická odpověď. Další takovej.

„Daleko?“

„Dál to nejde,“ odpoví s úšklebkem. Otřesu se, když si vzpomenu na výhled z ‚okna‘ v mém pokoji.

Když kabina s trhnutím zastaví, vystoupím ještě po krátkých schodech na rovnou střechu věže. Vpravo je vidět stěna jakéhosi malého provizorního hangáru s otevřenými vraty. Uvnitř stojí dvě tři velké osobní toptéry, létací stroje pro dvě až čtyři osoby, a blíže neurčený počet menších létadélek, která se ztrácejí v přítmí. Taky se tu válí spousta nářadí, nádoby s olejem, součástky a tak podobně. Na plošině před sebou zahlédnu nějaký pohyb. Vykročím vpřed.

Malá terasa na samém vrcholku věže zřejmě funguje jako startovací a přistávací prostor. Teď jsou tu jen tři postavy. Poznávám Breyu a Legise, třetí muž musí být zmiňovaný zrádce, Anrazett. Klečí na zemi a svírá si živou rukou mechanickou levici, jejíž etheriové pásky jsou zkroucené, zmuchlané. Breya nad ním stojí rozkročená jako bohyně zkázy. Tady nahoře vane silný nárazový vítr, který rozhazuje její platinově bílé vlasy a Anrazettovy havraní vlasy zase lepí zrádci na ústa a obličej. Legis stojí opodál, zachumlaný do dlouhého pláště, ruce zkřížené na prsou. Když k nim dorazím, otočí se Breya ke mně.

„Breyo, pochop to,“ vykřikne Anrazett chraplavým hlasem. „Etherspřísežní mají mnohem větší moc, než se zdá. A chtějí s tebou spolupracovat. Já… udělal jsem chybu, ale já jim říkal, že je to chyba. Že se s tebou přece dá dohodnout. Že sáhnout na Kathleyu je…“

„Už její jméno nikdy nevyslovuj,“ zasyčí Breya tak, že to je slyšet i přes hukot větru.

„Říkal jsem velmistryni Pagniss, že bych mohl dělat prostředníka. Vaše zájmy jsou společné, etherium pro všechny. Uvědom si, co by mohla Kat… tvoje sestra dokázat, kdyby měla přístup do jejich laboratoří! Je geniální, určitě by s těmi prostředky dokázala přijít na to, jak s pomocí sangritu udělat poctivé etherium!“

„Co navrhuješ?“ zeptá se Breya klečícího Anrazetta. Ten namáhavě vstane. Ruka mi automaticky sjede k jílci katany a postoupím vpřed. Anrazett na mě vrhne vyděšený pohled a zvedne obě ruce na znamení, že se vzdává. Cítím z jeho mysli strach, strach poraženého, který ví, že teď jde o všechno. Mysl myšky, která se krčí v rohu před honem rozpálenou kočičí myslí. Jeho jediná šance je to, co teď řekne.

„Mohl bych dělat mluvčího, prostředníka. Můžu doručit Pagniss vzkaz. Třeba místo schůzky. Myslím, že na tvůj návrh přistoupí, i pro ně je to vyčerpávající boj. Mohu tlumočit tvoje podmínky. Omlouvám se, za to, co jsem udělal, opravdu jsem to tak nechtěl, chtěl jsem vyjednávat. Sama víš, že na tom nejsme dobře, máme málo lidí, musíme se skrývat, bojovat o život. Etherspřísežní zase bojují na hranicích, také nemají dost lidí. Nebylo by lepší se spojit? Pro lepší Esper? Proti společným nepřátelům?“ Naděje se v jeho hlase chvěje jak hromnička v bouři.

Breya se po chvilce rozmýšlení otočí na Legise a kývne. Ten se obrátí a vrátí se do hangáru, dojde k jedné z menších toptér a začne ji připravovat. Anrazett vypadá, že se rozpustí úlevou a vítr ho odnese do paláce slasti v nebeských výšinách. „Díky, díky moc, slibuju, že nebudeš litovat. Udělám, cokoliv budeš chtít!“ Breya k němu přistoupí.

„Doručíš Pagniss můj vzkaz.“

Z hangáru se ozve tlumené ‚pžžžžžumm‘ startujícího tryskového motoru.

 

—-

 

‚Tak? Co to mělo znamenat, Tethisi?“

„Zřejmě to nebyl útok, velmistryně.“

„Toptéra narazí do jedné z věží našeho chrámu a ty mi tvrdíš, že to byla nehoda?“

„Ne, to také ne. Nejspíše měla jen doručit zprávu, velmistryně. Pro vás.“

„Zprávu? Z čeho tak soudíš?“

„Ehm… tedy, z toho nápisu na jejím boku. A z toho těla nabodnutého na čelní kloun.“

„Na té věži někdo byl? Kdo?!“

„Ne, on… byl to agent 6, velmistryně. Zřejmě už na té toptéře tak… přiletěl.“

„Hmmm, tedy vzkaz, ano? Co tam bylo napsáno?“

„Ehm… hm…“

„Nesnáším plýtvání, Tethisi. A už vůbec ne plýtvání mým časem!“

„Eh… Hm. Tedy. Cituji… ‚Nasrat!‘. Ehm. Doslova. Nic víc. Hm.“

„Ach. Inu, Breya nikdy nebyla moc výřečná, to ostatně víme. Nicméně agent 6 svůj úkol přece jen splnil. Víme, kde je to jejich doupě. Zaútočíme hned, jak dáme dohromady potřebné síly. Zařiď to.“

„Madam, při vší úctě, obávám se, že na nějaký frontální útok nemáme dost jednotek. Není tu ani jedna sfinga, i skoro všichni chrličové jsou na bojišti. Ta bitva s Malfegorem nás dost vyčerpala a útoky na hraniční města s Jundem neustávají…“

„Seber to, co máme. Na pár pašeráků to přece musí stačit. Dávám ti 36 hodin. Do zítřejšího soumraku“

„Ano, velmistryně.“

„A Tethisi?“

„Ano, velmistryně?“

„Povedeš hlavní úder. Osobně. Z první linie.“

„Ano, velmistryně.“

 

– Pokračování příště – 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

4 komentáře k “MTG Fan Fiction: Nejdelší čára tvýho života, část II.”

  1. liqido napsal:

    Musím přiznat, že moc české autory nečtu, ale tohle se mi líbí. Nenapsal autor ještě něco nebo jen fan povídky ze světa Magicu? Zkoušel jsem googlit, ale nic nenašel…

    • Honza Adam napsal:

      Co já vím, je to jen fanfic a zatím první. Ale Matěj ti sám asi odpoví lépe 🙂

    • MJM napsal:

      Ó, mé ego se tetelí…;-)

      Na internetu skutečně možná tak dohledáš moji diplomku a bakalářku. Kdysi dávno jsem napsal jednu (dost špatnou) detektivní povídku, ovšem to bylo na psacím stroji, který jsem našel na chalupě někdy ve třetí třídě. Fanfic je to první.

      Ze světa MtG mám momentálně rozepsanou Markovu „origin story“, ale to se nějak roztáhlo na momentálně asi 50 normostran bez obrázků (a to jsou cca 2/3 rozvrženého obsahu), čili jsem se zařekl, že dokud nedopíšu disertaci, tak na to nesáhnu.

      Ale nápady mám ještě na dvě povídky podrobně rozmyšlené, další dvě až tři jsou zatím ve fázi ideje a zrají. To by měly být kratší věci, tak to možná, bude-li zájem, někdy příští rok sepíšu…

  2. liqido napsal:

    Já bych si každopádně rád početl. 🙂 Máš zajímavý styl, který se u cizojazyčných autorů (nejspíš) vinou překladu obvykle nevyskytuje. Tak už jsem zvědav na pokračování… 🙂

Zanechte odpověď