Mířit skrz

Dnes je tu dokončení spin-off příběhu z Kaldheimu o Niko. Z Bretagardu se teď Niko dostali přímo na Starnheim, aby varovali před nebezpečím. Překlad flavor příběhu ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mířit skrz

Spin-off Niko, 2. část

Setsu Uzumé

Magic Story, 15. 1. 2021

<<< První část <<<

 

Na kratičký okamžik tu neexistovala žádná země. Bota Niko prošla skrz mihotavou nerealitu, a dopadla na dřevěné prkno. Bylo to mnohem hladší, než byla ta první cesta mezi světy. Kratší, snazší, a síla dopadu odstrčila člun k ledem pokrytému břehu, průchodem mezi světy, směrem k naprosto jinému přístavu. Člun narazil na dřevěné molo, a Niko vyskočili a vytáhli se vzhůru. Byl zde jasný den, na rozdíl od pochmurného zimního šera, které stíhalo Kannahy na Bretagardu. Hustá síť dřevěných mol se táhla po břehu rozlehlého jezera s černočernou vodou, lesklou jako zrcadlo, a kromě dřevěných mol v mlžném oparu tu nebyla ani známka po čemkoli jiném.

Niko Aris | Art by: Winona Nelson

 

Dech Niko vypouštěl páru, ale nebylo to od mrazu. Vdechli nosem a čekali, až jim chladný vzduch osvěží plíce, podobně jako v okamžiku, kdy se z Therosu ocitli v zemi Kannah, ale vzduch chladný nebyl, jen svěží, dokonalý pro turnaj.

Šli dál podél dřevěných doků, které se táhly do daleka. Mezi jednotlivými prkny vyčnívaly vyřezávané sochy snad všech myslitelných zvířat a stvoření — byli tu medvědi a draci, kanci a zajíci, veverky, ryby, velryby. Niko obcházeli a uskakovali, nepřekvapeni tím, že kaldheimští své ságy a příběhy vpletli doslova do celého svého světa.

Niko přimhouřili oči a odhodili z čela pramen vlasů, když spatřili tu stavbu. Tyčila se, hrdá jako palác, silná jako pevnost, a připomínala obrovské ruce s propletenými prsty. Celá síň se ukrývala pod baldachýnem živých větví vrcholku Světostromu, které pulsovaly magií. Niko ten tvar poznali — Kannahové jej často zpodobňovali na své zbroji jako trojici hvězd nebo trojitý drahokam, jediné světlo na jinak temné obloze plné barevných odstínů.

Ale takhle zblízka byla ještě velkolepější.

U vchodu stály ohromné kamenné menhiry se soustřednými rytinami, jejichž významu Niko nerozuměli. Když ale začali stoupat po schodech, každým dalším krokem to chápali víc a víc. Už věděli, proč Kjell o Síni mluvil tak, jak mluvil. Pro Kannahy byl Starnheim ráj; pro Hledače největší z hádanek Vesmíru. Niko si mysleli, že toto místo představuje jen odměnu a odpočinek, ale teď cítili, že je to něco mnohem hlubšího.

Každý další krok byl jako vstup do bezpečného přístavu. Ze stavby vyzařovalo domácké pohodlí, jako by tucet rukou bylo připraveno pohostit vás a splnit každé vaše přání. Zevnitř se ozývala hudba a veselý hovor, který se každým okamžikem změní v bouřlivé přivítání. Přes Niko se přelil proud modrofialového světla, a v tu chvíli jim vhrkly do očí slzy úlevné radosti. Dveře se samy otevřely, jako na přivítanou, a v okamžiku, kdy Niko překročili práh, pochopili, po čem touží každý člověk z Bretagardu. Tohle bylo mnohem víc než jen úleva na konci cesty, mnohem víc než jen oslava.

Starnheim byl domov.

Art by: Jonas De Ro

 

Síň se zdála být napůl postavená a napůl přirozeně vyrostlá, jako stará zřícenina, která omládla do své někdejší krásy. První, co si uvědomil, byla spousta tváří, Niko viděli podobné jim i různé jiné, tetované, propíchané, i holé — byly tu i tváře z čistého obsidiánu. Tváře válečníků a básníků, lidí, trpaslíků, elfů, i obrů, lesknoucích se ledem nebo žhnoucí lávou.

Byli tu i ti, co válečníci rozhodně nebyli — sedláci i učenci s jemnýma rukama, ti, kteří byli stateční nebo chytří, čímž si vysloužili slávu, lásku, spravedlnost. Každý vyprávěl svůj příběh v oblaku smíchu a obdivu ostatních, za vůně pečeného masa, zeleniny, a praskajících polen v krbu. Niko si připomněli svůj úkol, a rozhlédli se pečlivěji. Nad dlouhým stolem s hodovníky, vysoko u stropu tvořeného větvovím Světostromu, byla zamračené obloha. Byla tu sice nějaká bílá oblaka, ale většina stropu už byla zatažená tmavými, výhružnými mračny. Zdálo se, že si toho všimli jen Niko.

„Další pití!“ vykřikl šlachovitý mladý bojovník s ohnivě rudými vousy a potetovanýma rukama a hrudí.

„Musíš to říct tomu rohu, pitomče,“ usadila ho jiná bojovnice v brnění, ve tváři vrásky od smíchu, a strčila mu do ruky velký roh, dlouhý jako její paže.

„Mjød!“ křikl Rudovous do rohu, který se vzápětí naplnil, až mu postříkal hruď.

„První doušek svatební medoviny, dar od rodiny mé ženy,“ řekla žena v brnění do svého rohu. V okamžiku se v něm zaleskla zlatá tekutina, a síní zavanula vůně medu z divokých květin.

„Drøss!“ křikl jeden Hledač s velkou jizvou na tváři. Jeho roh se naplnil bílou pěnou s černými tečkami.

Rudovous se odříhl. „Co je u všech světů drøss?“

Jizváč se s gustem napil a otřel si pěnu z úst. „Našlehaný bílek z dračích vajec, s bylinkami a pryskyřicí.“

„Bleh!“ zaklel Rudovous. „Tak to tě zabilo?“

I žena se ušklíbla. „Jak se něčeho takového můžeš vůbec dotknout?“

Niko se posadili mezi ně. „Tak přesně to jsme řekli tvojí ženě.“

Jizváč se rozesmál, poplácal Niko po zádech, a zvedl svůj roh. „Napij se, Thuro!“

„Jdi k čertu,“ zasmála se žena v brnění, napila se podivné pěny, ale rychle si napravila chuť svou medovinou a vrátila Jizváčovi jeho roh.

„Co jsi zač, Ocelovlásku?“ zeptal se Rudovous.

Stylista, co Niko nabarvil jejich černé vlasy, by se zhrozil, kdyby někdo přirovnal jeho důkladnou práci na zrcadlově se lesknoucích vlasech k obyčejné oceli. Niko vzal roh a pomyslel na domov, v rohu zabublala silná, sladká vůně citrusů, spolu se vzpomínkou na noční koupel v prohřátém moři.

Niko přitiskli roh ke rtům, ale nenapili se. „Nejdřív ti slavní.“

Žena v brnění se usmála, a posunula před Niko talíř s pečeným kancem. „Thura Trhačka, z beskirského klanu.“

Jizváč usrkl ze své pěny. „Gæller Nedýchající, z hledačské lodi Ledoštěp. Odrazil jsem celý nájezd Skellů, abych ochránil rodinu svého vnuka.“

„Vígniút!“ vykřikl Rudovous a zabušil do své hrudi nasáklé mjødem. „Z klanu Tesáků… a čert vem ty zatracený Zlomčelovy kouzelníky, co radši utečou, než by si ušpinili svoje čistý botičky!“

„Ustup, nebo tě rozdrtí,“ řekla Thura. „Válečníci a berserkové v čele, kouzelníci v týlu.“

Vígniút si odfrkl, až vyprskl mjød na stůl. „Nájezdníci, trolové, draci — jestli se držíte z jejich dosahu, není to pořádný boj.“

Niko ucukl a zakryl přes sprškou svůj roh.

„Dej pozor, Viggy — pij se zavřenou hubou.“ Nedýchající hodil Rudovousovi kus látky.

„Trhačka… já o tobě slyšel!“ řekl Niko Thuře. Příběh to byl tragický i triumfální, když bojovala se svým zrádným bratrem a zabila ho jeho vlastním mečem, než aby znectila jeho krví ten svůj. Niko vycítil, že by detaily mohly být pro Thuru nepříjemné, a tak dokončil diplomaticky: „Birgi ten příběh vyprávěla v síni plné Kannahů a Hledačů. Tvé jméno je slavné.“

Thura bouchla pěstí do stolu. „Cha! Vidíš? Sama Vypravěčka říká beskirské příběhy tvým lidem! Fermentovaná žraločí krev! A pij!“

„To ti nevyšlo, já tohle miluju.“ Nedýchající si bez rozpaků vzal od Thury roh a zhluboka se napil. „Ale tvůj příběh znám a teď ho slyšet nechci — chci něco nového. Ti slavní už promluvili, Ocelovlásku. Teď ty. Jak sis zasloužil slávu Starnheimu?“

„Niko Aris, z Melétu,“ začali. „A jsem tu, protože nikdy neminu cíl.“

Niko vyprávěli svůj příběh, a všichni tři napjatě poslouchali. O mocném věštci, který předpověděl, že Niko se stanou neporaženým šampionem, nikdy neminou cíl, nikdy neprohrají. O nekonečném, neúnavném tréninku, který přinesl vítězství, o vítězstvích, která přinesla slávu — ale to všechno nedávalo žádný smysl. Jaký je smysl osudu bez účelu? A tak, na posledních Akroských hrách, kde se shromáždili ti nejlepší z nejlepších, Niko hodili svůj oštěp, plivli do tváře osudu, a schválně prohráli.

Niko Defies Destiny | Art by: Bastien L. Deharme

 

„Osud sám vyslal svého zástupce, aby mě potrestal, aby se vlákno osudu, co jsem rozpáral, znovu zcelilo,“ řekli Niko.

„Co se stalo pak?“ zeptala se Thura.

„Zabil jsi ho?“ zeptal se Vígniút.

„Bojovali jsme,“ řekli Niko. Byli vystrašení. Zoufalí. Uvěznili ho ve střípku zrcadla, ale bylo to, jako by dítě šláplo dospělému na palec — spíš překvapení než záměr. A pak se celé existence Niko rozhořela něčím, co se zapálilo uvnitř, hluboko uvnitř. Jejich osud byla lež. Mohli se mu vzepřít, a mohli odejít kam chtěli, jen pomyslet.

Nedýchající pozoroval Niko, jak zvedli roh k ústům, ale nenapili se. „To je bohům podobné, co?“ řekl. „Ale ani zákeřné dýky v temnotách nezmění nic na tom, žes měl pravdu, a oni ne.“

Thura mávla rukou. „Bohové nejsou neomylní, a důkazem jsou lodě v přístavu. I oni si budou muset své místo ve Starnheimu zasloužit.“

Niko přes rameno Thury spatřili velkou, chlupatou kočku, jejíž srst měnila odstín stejně jako oblaka na stropě síně. Byla alespoň dvakrát větší, než byla Hrozbička, a stejně jako celý Starnheim, její oči a špičky chloupků zářily barevným světlem. Stejným, jako peří křídel valkýr.

Gods‘ Hall Guardian | Art by: Sidharth Chaturvedi

 

Byla to první živá bytost, která nebyla osobou, a Niko pozorovala s nebývalým zájmem.

„Vrátím se,“ řekli Niko. „Musím jít za přáteli.“

Podali roh plný perlivého modrého nápoje z Therosu Vígniútovi. Kočka odběhla, a Niko vyrazili za ní, zanechavše ostatní, aby ochutnali nápoj z jiného světa.

Kočka se ohlédla na Niko, sklopila uši, a odběhla do davu chlubících se hrdinů. Zahnula vlevo a proběhla úzkou mezerou mezi zdmi. Niko běželi za ní, a ocitli se v tiché síni, jejíž kamenná podlaha byla stejně černá, jako vody jezera. Sledovali kočku asi půl míle, než opět zamířila k mezeře mezi zdmi, odkud se ozýval zvuk hovoru.

„…Světostrom se otřásá. Pokud budou cesty tak náročné, jak sem budeme moci přinášet padlé hrdiny?“

Kočka zpomalila, protáhla se, švihla ocasem, a zmizela v otvoru ve zdi. Niko věděli, jak se na Therosu správně uvést, a Kjell je i za krátkou dobu naučil o Kaldheimu mnohé, včetně toho, jak se správně uvést zde.

Vylomit dveře. Rozbít valkýrám huby.

Niko se protáhli skrz, napřímili se, a zalapali po dechu.

Byly jich tu tucty, rozeseté na větvích Světostromu jako hejno dravých ptáků. Vysoké, pohledné, ve všech barvách zbroje od jasně stříbrné, přes svítivě zlatou, až po matně černou a zašle bronzovou. Některé měly na krku kožešinové a kamenné amulety, jiné chodily síní s opasky a řemeny pobitými kovem těch nejskvělejších tvarů, jaké kdy Niko viděli. Měly dlouhé copy, a některé pili z rohů podobně jako Rudovous. Z těch s bílými křídly sálalo světlo rozbřesku, a křídla těch druhých, jako byla ta, co Niko uvěznili, vyzařovala temnou modř zimní noci.

Co by dokázalo ublížit takovým bohyním?

Ozval se sytý hlas bělokřídlé valkýry s tmavohnědou pletí. „Útočníku! našel sis kamaráda? Ztratil ses, drahoušku? Měl by ses vrátit na hostinu.“

Chvíli trvalo, než si Niko uvědomili, že druhá otázka patří jim, a nikoli kočce. „Valkýro starnheimská, jsem Niko Aris, z—“

„Ano, jistě, a teď se vrať,“ řekla jiná.

Niko se rozhlédl a hledal tmavou valkýru se žlutými vlasy a šedými křídly. Tu, která viděla, co se stalo. Ale bylo jich tu tolik.

„Já nepatřím do síně. Nemám tu být—“

Přerušila je jiná, z černými křídly. „Buď statečný, maličký. Jsi v bezpečí.“

Niko zaťali zuby. Tyhle valkýry se chovali stejně jako Klothys, nebo její posel, nebo věštec, co používal věštby jako klec, do které každého zavřel. Niko je oslovil hlasem trénovaným pro theroský stadion. „Jsem z Therosu, světa, který vás nezná. Jmenuji se Niko Aris, a drželi jsme v moci jednu z vás, abychom zabránili zbytečné smrti a dostali se sem. Dva z bretagarských klanů spojili svou moc, abych vás mohl varovat — Vesmírný had míří sem. Zničí vaši síň, pohltí vaše mrtvé, a vypije vaše jezero až do dna. Starnheim zůstane prázdný, jako vyjedené prasečí koryto!“

Další valkýra, se zlatobílými vlasy a bledou kůží si zamyšleně podepřela bradu. „Působivé, ale nesmyslné,“ řekla. „Jezero Valkmir a vše zde je součástí nás samých. A nic nás tu nemůže překvapit.“

„A přesto mě žádná z vás neuvítala u brány. I vaše kočka má lepší způsoby,“ řekli Niko ostře.

Kočka skočila valkýře na rameno a otřela se o její křídlo.

Stalwart Valkyrie | Art by: Jason Rainville

 

„Vypadá jako zvědavá veverka, co, Útočníku?“ řekla.

Kočka se nechala podrbat, zaleskla se barevnou září — ale pak vztyčila uši, naježila se, vyskočila dvacet stop vzhůru, a rychle zmizela ve větvích Světostromu. Na otevřené okno, ze kterého byl výhled ne jezero, padl stín černých křídel.

„Mám tě, smrtelníku!“

Niko ten hlas okamžitě poznal. Avtyr proletěla oknem a dosedla za podlahu síně. Její křídla se zeleně leskla, a v jejich kontrastu tmavá kůže vypadala jako bledá. Hnědé oči žhnuly hněvem.

Ostatní valkýry to udiveně pozorovaly. Avtyr vypadala dost hrozně, vlasy rozcuchané, křídla rozčepýřená, jako vrána ve prudkém větru. zatřepotala křídly, nervózně potáhla za řemeny na své zbroji, a nakráčela do středu síně.

Ukázala na Niko prstem. „Tento smrtelník přerušil náš soud bez respektu k zákonům Kaldheimu. Ani Skoti v sobě neměli tak málo úcty!“ Avtyr zatím netasila meč, ale podle jejího hněvu k tomu mnoho nechybělo. Její černé brnění se blýskalo, když se otáčela a oslovovala ostatní valkýry, některé sedící u sebe jako sestry, jiné samotné, co se pohrdavě usmívaly.

„Evot, Tove, vy takovou drzost necháte nepotrestanou? A co ty, Gislo? Pokud by smrtelník zaútočil na Alsig během bitvy jen proto, aby dodržel friþ, opustila bys ji? Jistěže ne — bojovala bys! Ta vize, o které mluvili, je jen báchorka Fynna Hadolovce, co se žene za ztraceným mládím. Dokážete si představit, že by někdo takový dokázal zranit tvora, jehož tělo se vine okolo celého Světostromu? Nehoráznost!“

Avtyr se jediným máchnutím křídel přiblížila. Niko se postavili do střehu.

„Ten malý křivák mě donutil jednat o mojí svobodu s vedrun, namísto toho, aby se se mnou utkal sám! Je to zbabělý, zákeřný—“

K zemi sletěla jiná valkýra, se šedými křídly, co modře zářila jak zimní měsíc. Měla světlé vlasy, tmavou tvář, a přísné, šedé oči. „Avtyr,“ řekla. „Jsi zraněná? Co se ti stalo s křídly?“

Niko ji poznaly. Ta druhá do páru. Její přítomnost očividně hněv Avtyr poněkud utlumila.

„Cesty Vesmírem jsou“ — Avtyr hledala vhodné slovo — „těsnější. Kdybych nesla smrtelníka, ztratila bych ho. Proč jsi mě tam nechala, Rytvo?“

Rytva se obrátila k ostatním. „Říkala jsem, že se děje něco špatného — podívejte se na oblohu. Vře násilím z dolních světů!“

„Udělala to tedy ta cesta, ne já?“ zeptali se Niko nevinně.

„Ty na to nemáš sílu,“ procedila Avtyr přes Rytvino rameno. „To byl jen dětský trik.“

Niko museli přesvědčit všechny valkýry, a rychle. Vzpomněli si na okázalé gesto pravdomluvnosti a upřímnosti v Akrosu — člověk tasil svůj meč, hrot namířil na své břicho, a jilec podal dotčenému.

Niko nechtěli ostatní vyplašit svou zbraní, a tak jim prozradili své tajemství. „Pokud zrcadlo něco poškrábe nebo rozbije, kouzlo zmizí. Čím více pastí zakouzlíme, tím méně času je můžeme držet, a pokud na tebe zapomeneme — nemusíme se soustředit jen na jednoho protivníka — kouzlo samo vyprchá. Nejpozději během pár hodin. Nikdy jsme ti nechtěli ublížit.“

Ostatní valkýry teď pozorovaly Avtyr, jejíž obvinění Niko spíše pomohla, než by mu uškodila. Nakonec si Avtyr odfrkla, ale odmítala přijmout porážku. Mumlala si pro sebe kletby, kterým Niko nerozuměli, a vykročila ze síně s Rytvou po boku.

Ale pak se zarazila.

Rytva se poděšeně dotkla její ruky, oči obrácené k nebi. „Všemocná matko…!“

Vysoko nad nimi, nad vrstvou mraků, se začala obloha vzdouvat a vřít. Objevovaly se v ní obrazy jiných světů, jako přes tenkou vrstvu ledu — jako by měly nastat tucty Doomskarů, tucty světů se tlačily na hranice Starnheimu. Země a nebe se sráženy v nepřirozených úhlech, jezera plamenů se vzdouvala a dopadala na balvany pokryté mechem a lišejníkem, na ten samý svět, ale pod jinou oblohou.

Ten poslední obraz se zavlnil, zachvěl, a roztrhl. Nejdřív to vypadalo jako škrábnutí, které ale rychle začalo hnít a mokvat, proud černé krve se vyřinul do reality, ale vzápětí se napjal, stáhl se zpět, zesílil, a nakonec se odloupl od nebes a snesl se nad jezero Valkmir, jako se snáší uschlé listí. To, co nejdřív vypadalo jako beztvará hmota, začalo postupně nabírat tvar, svíjet se, a ježit se šupinami a ostrými ostny. Nakonec se to změnilo na ohromného, obrněného hada, stvořeného ze samotného Vesmíru.

A pak se ozval ten zvuk.

Had otevřel čelisti. Ohromné tesáky se zaleskly jedem, a vzduch naplnil jeho jekot, jako kakofonie skřípajícího kovu, bořených měst, světů obrácených v popel.

Ruce Niko, kterými si zakrývali uši, ztuhly strachem.

„Koma,“ vydechla Avtyr, „Vesmírný had.“

Koma, Cosmos Serpent | Art by: Jesper Ejsing

 

Jestli Zvěscesta, otevřená mezi světy, byla trhlina, tak to, co stvořil Koma, byla zkáza. Hranice světů se mísily, oblouky praskající magické energie se svíjely jako jedovatá háďata, oslabující předivo světa. Niko pohlédli na valkýry v očekávání ochrany; jistoty; vedení; ale marně. Všechny byly stejně vyděšené jako Niko.

„Tohle je přece nemožné!“ zamumlala Rytva.

„Někdo ho musel vypustit — poslat ho sem — ale kdo by na nás útočil? Proč?“ mumlala Avtyr zaraženě.

Rytva polkla. „Mu— musíme s ním bojovat. Nemůžeme ho nechat ublížit lidem.“

„Musíme utéct,“ řekla Avtyr.

Had se vzepjal, a černé jezero se rozbouřilo. Oblaka se pohnula, a ohromný had po nich reflexivně chňapl jako po pohyblivé kořisti. Jeho čelisti sklaply se praskotem bleskem rozdrceného balvanu.

„S nestabilními cestami mezi světy? Nikdy. Já neopustím svůj domov — svou krev — ne bez boje!“ vykřikla Rytva.

Niko si náhle vzpomněli na Hrozbičku a to, jak si s ní s pomocí svých zrcadel pohrávali. „Jestli s ním nemůžeme bojovat, ani utéct, musíme ho zahnat zpět,“ řekli Niko. „Leťte až k němu, vpravo nebo vlevo — ať se za vámi pustí jako kočka za hračkou.“

„A když mu neuletíme?“ zeptala se Avtyr.

„Zrcadlo. Bezpečné, a příliš malé na to, aby ho viděl. Půjde vždycky za něčím živým, že ano? Přitáhneme jeho pozornost jako otěže a vyvedeme ho zpátky, některou z těch děr na obloze.“

Rytva a Avtyr si vyměnily pohled, a pak obě pohlédli na hada. „A co mrtví?“ zeptala se Rytva.

„Mohou létat?“ zeptali se Niko. „Jestli ne, držte je uvnitř. Jestli odvedeme hadovu pozornost, máme vyhráno.“

Rytva tiše promluvila k Avtyr. „Vidíš v něm to, co já, drahoušku. Nebuď tvrdohlavá.“

Avtyr polkla. „Měl by se vrátit tam, odkud přišel — nechci riskovat, že ho pošleme na nějaký nevinný svět.“

„Dobře,“ řekl Niko. „Jestli budeme moci jít za ním, možná zjistíme, kdo ho sem poslal.“

S pochmurnou odhodlaností vyrazila Avtyr za Rytvou. Obě valkýry přitiskly k ústům rohy, které měly pověšené na opascích, a zatroubily na ně, aby do síně přivolaly své družky. Všechny si připravily zbraně — kopí, meče, štíty, kladiva, sekery. Utáhly řemínky na svých zbrojích, a zformovaly se do oddílu.

Niko si protáhli jednu ruku, pak druhou, pak ramena. Snažili se nevnímat svůj strach, stejně jako těsně před vstupem na sluncem ozářený stadion plný diváků, skandujících jejich jméno. Mířit na pohyblivý cíl uměli už dávno, ale teď… teď možná zemřou. Teď možná zemřou i nesmrtelní. Chtěli jen valkýry varovat, nechtěli vést jejich útok.

Tohle místo toho tolik znamenalo. Pro Thuru, pro Nedýchajícícho, pro mladého Vígniúta. Pro Kjella. Zasloužili si přijít sem, domů. Niko je chtěli znovu vidět.

Niko, atlet a šampion, opatrně přešlápli na nohách, snažíce se zadržet příval adrenalinu na tenčí a stabilní proud, pro následující maratónský závod.

Čtyřicet valkýr vyletělo vzhůru, spolu s Rytvou, co držela Niko. Niko měli žaludek až v krku, když se pod nimi doky zmenšily na malé tečky mezi síní a černým jezerem. Nicotná, slaboučká obrana.

Obloha se prohýbala a převalovala, jako by se ostatní světy stále snažily proniknout na Starnheim. Obrazy stíhaly obrazy, husté zelené pralesy, spálené zbytky vesnic. Rytva a Niko se oddělili od houfu a zamířili k hadovi.

Rytva vyletěla výš, aby se vyhnula poryvu větru, co za sebou Koma zanechal. Avtyr máchla křídly a pustila se vpřed.

„“Připraveni?“ zavolala Rytva.

Niko chtěli odpovědět, ale v ústech měli sucho od strachu. Odpověděli místo toho svou zbraní.

Za záblesku modrého světla Niko vyčarovali z tekutého stříbra kopí se zahnutým hrotem. Soustředili se, a zamířili na hadí hlavu, jejich první cíl.

To valkýrám stačilo. Rytva a Avtyr vzaly Niko mezi sebe a sletěly dolů. Brzy měli hada na dosah. Niko přistáli na šupinaté kůži a snažili se zjistit, kam had míří. Drželi se šupin velkých jako balvany, někde hrubých jako kamení, jinde hladkých jako led; nápadně připomínaly Fynnův štít. Niko sjeli dolů pár stop k hadí hlavě, a zabořili své kopí hluboko mezi šupiny na hadí lebce.

Niko zaťali zuby a vpustili do kopí svou magii, aby ji přeměnili v pevnou kotvu se třemi hroty, mířícími hluboko pod kůži hada. Z proražené kůže byl cítit pach kovu a kyseliny. Niko se opatrně rozkročili okolo rány, doufajíce, že je boty ochrání před popálením.

Niko zvedli levou ruku, a Avtyr, daleko vlevo, zatroubila na svůj roh. Kupředu vyletělo pět valkýr, křičících a vyzařujících jasné světlo, a svými meči bušily do štítů.

Koma se nechal zlákat a pustil se okamžitě za světlem a hlukem. Brzy je dohnal a rozevřel čelisti, aby spolkl tu nejbližší. Valkýry se rozletěly do všech stran, a těsně předtím, než se Komovy čelisti sevřely okolo jedné z nich, Niko vrhli zrcadlový střípek, a valkýra se zdánlivě rozpadla na tisíc střepů — zatímco byla v bezpečí ve střípku zrcadla, stále letícím pryč. Hadí čelisti sklaply naprázdno.

Po chvilce se past uvolnila, a valkýra se objevila, jako by vyskočila z neviditelných dveří. Máchla křídly a přidala se k ostatním mimo Komovo zorné pole.

„Funguje to!“ vykřikla Rytva daleko vpravo.

Niko prohlíželi oblohu, aby našli vhodný směr, a dali signál dalším valkýrám. V dálce se objevila další prasklina ve světě, blýskala magií, ale zatím nebyla otevřená. Niko zvedli pravou ruku, a Rytva zadula na roh. Valkýry se slétly na pravou stranu a chrlily na Komu nadávky a urážky, mávaly zbraněmi, ale neútočily. Pokud by Komu zranily, celý plán by se zhroutil.

Had se vrhl na valkýry, Niko vrhli svou past, a hadova oběť zmizela. Pokaždé, když se had snažil sežrat nějakou z valkýr, Niko ji uzamkli do pasti a zároveň uvolnili tu předtím. Koma chňapal na všechny strany, ale pomalu mířil oblohou, a Niko hledali vhodnou Zvěscestu.

Pak se had vzepjal a zařval. Niko cítili, jak se otřásl celý svět, a málem spadli. Had to kopí pod kůží musí cítit, i když jen jako svědění. Niko poklekli na kolena a nechali svou kotvu zmizet. Zapřeli ruce pod další z hadových šupin a zabořili pod kůži dvě další tenká kopí. Koma zavyl, zaškubal hlavou, a převalil se ve vzduchu.

Niko se každou částí těla drželi Komových šupin, i když hadí krev stříkala a syčela na jejich brnění. Brnění Kannahů. Bretagarském brnění, které Niko dostali bez ptaní a bez myšlenky na oplátku, neboť kdokoli a cokoli, co naleznete ve sněhu, je buď nepřítel, nebo rodina. Nic mezi tím.

Niko se napřímil, kolena pevně zaklesnutá pod šupinami, dvě kopí zabořená hluboko pod hadí kůží, množství vyčarovaných zrcadlových pastí, plných uvězněných a zachráněných valkýr, otáčejících se a vznášejících se ve vzduchu okolo, zatímco se všude otevíraly Zvěscesty, ze kterých padala hlína a drť, nebo foukal mrazivý vítr, nebo pouštní písek. Žádná z nich není ta pravá. Ale ta už se jednou objevila — kde byla? Která to byla?

Niko, Rytva, i Avtyr, všichni křičeli rozkazy, a Koma mířil tam, kam potřebovali. Valkýr ubývalo, ruce Niko byly únavou jako z olova, a plíce je pálily. Ale museli pokračovat. Nejen kvůli valkýrám a Starnheimu, ale kvůli všem kaldheimským, kteří žili pod světlem Světostromu a pod slibem domova.

Koma vyrazil vlevo, a Niko se přikrčil, aby je Koma neodhodil. Koutkem oka spatřili Zvěscestu, otevírající se přímo nad jezerem.

„Niko!“ křikla Avtyr, ale Niko už věděli, co myslí. Jestli nezničí toto místo Koma, Zvěscesty mohou také.

Niko zamrkali očima zamlženýma prudkým větrem. Pak spatřili portál, který se od ostatních lišil, žádné vodopády nebo mechem porostlé kopce; jen jedovaté mraky hořící ohněm, a houfy válečníků bojujících věčnou bitvu.

Tehdy se Niko rozhodli.

„TAM!“ křikli a zvedli levou pěst. „RYCHLE!“

Avtyr zadula na roh, a poslední oddíl valkýr vyrazil ke střetu, zářící světlem a lákající hada.

Starnheim Unleashed | Art by: Johannes Voss

 

Had zamířil k zemi, přímo na místo mezi dřevěnými doky a černým jezerem, a otvor mezi světy se začal zavírat. Niko už téměř nedokázali zvednout ruce. Kdyby měli hodit oštěp teď, minuli by. Téměř se usmáli. To jejich volbu ještě usnadnilo. Niko vykřikli a vložili všechnu svou magii, všechnu svou sílu do dvou kopí, zabořených v hadí hlavě. Kopí se prodloužila, a had to ucítil.

Poslední valkýra uskočila z dosahu Komových čelistí, jak se had snažil zbavit jehel, zabořených ve své hlavě. Snažil se vyrovnat let a zavadil hlavou o okraj Zvěscesty. Dřevěné doky pod jeho tělem se rozpadly na třísky a kusy pokrouceného kovu. Niko náraz vyhodil do vzduchu, a dopadli na roztříštěné a polámané dřevěné molo. Had byl omráčený, a jeho hlava hladce proplula Zvěscestou.

Váha a setrvačnost stahovaly celé Komovo tělo dolů, za nimi šplouchaly černé vody jezera a syčely, když se dotýkaly hadovy kyselé krve, zatímco celá délka jeho těla pomalu mizela v otvoru mezi světy.

Niko se snažil zvednout a odplazit do bezpečí, ale dřevěná mola praskala a rozpadala se, a Niko pomalu klouzali do otevřené Zvěscesty. V poslední chvíli se Niko chytili dlouhého kusu kůlu. Dřevo nad nimi zapraskalo. Těžce oddychovali, zpocení, roztřesení. Vlasy přilepené na tvář, v uších ji stále zvonilo od hlasitého řevu Vesmírného hada.

Teď už nebylo na co myslet. Už neexistoval strach, ani statečnost. To byl to místo, kam mířit, a Niko nikdy neminuli cíl.

Vyčerpaní a unavení obrátili Niko tvář ke Světlu Starnheimu, k cestě na konec, ke vší naději Kaldheimu…

A pustili se.

Nevěděli, jestli je to vítr, nebo vyprchávající magie, ale ovanul je chlad. S bušícím srdcem se upřeli poslední pohled na Starnheim, vztáhli ruku, a i přes strašlivou námahu a bolavé svaly vyčarovali zrcadlový střípek.

Za zápěstí je chytila ruka Avtyr.

Světlo jejích křídel bylo jak oblak svatojánských mušek, a její hnědé oči teď zářily podivnou, šedou barvou.

„Už ses vynadívala, sklízečko?“ zamumlali Niko.

Avtyr pohlédla na Niko stejně jako předtím Orhaft, ve tváři směs podezření a naděje, ale naděje byla silnější.

„Tvůj osud není ještě rozhodnut,“ odpověděla.

Niko se sípavě zasmáli. „Osud je jen někdo jiný, co ti říká, kým bys měl být.“ Niko se trochu vzpamatovali, když s nimi valkýra vzlétla dál, do bitvy.

Avtyr zamávala křídly, a mířila stále rychleji mezi světy. Ve volné ruce Niko se objevilo stříbrné kopí, lesknoucí se zeleně, fialově, oranžově, červeně, i modře, jako nová duha, zrozená v temném světě.

A v obloze na tom temném světě se pád změnil v let.

<<< Konec >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Jeden komentář k “Mířit skrz”

  1. MJM napsal:

    Jsem rád, že jsi zůstal u množného čísla u Niko. Střední rod je dehonestující, v češtině se výlučně používá pro neživé věci . Použít zase mužský rod ubírá na charakteru postavy.
    Je to těžké číst, ale dá se na to zvyknout. Angličtina poměrně přirozeně vrátila singular they, proč by čeština nemohla vrátit onikání (jednodušší, než vymyslet něco nového).
    Díky.

Zanechte odpověď