Magic Story: Ravnica ve válce 6 – Popel

RealmsUncharted

Krysička a sférochodci se rozhodnou pro finální útok na Bolase, a veškeré své naděje vkládají do Černomeče, prastarého artefaktu, který už jednoho Praotce draků zabil. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

Popel

Ravnica ve válce 6

Magic Story

Greg Weisman

12. 6. 2019

<<< Ravnica ve válce 5 <<<

 

Tato povídka obsahuje spoilery z knihy (kapitoly 50-67).
Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

I

Dost věcí se povedlo vypnout. Izzetský Maják, Nesmrtelné slunce, i Sférový most. Příval Věčných z Amonkhetu skončil. Do boje se přidaly všechny gildy, a pánové Fayden, Karn, a Sarkhan Vol se spolu se slečnou Samut vrátili z Amonkhetu s obrovským kopím, které prý patřilo bohyni Hazoret. Dva z Věčných bohů byli zničeni — spolu se spoustou těch obyčejných. A to nejlepší nakonec, Hekara byla zase naživu! Samé dobré zprávy.

Ale sluncem prozářené to zase nebylo. Vlastně slunce nesvítilo vůbec, protože Bolasovo takzvané Prastaré kouzlo vytvořilo na obloze temný vír, který celou Ravnicu zastínil. Jiskry, které létaly oblohou směrem k němu, se spojovaly nad citadelou přímo nad jeho rohy, a ozařovaly tak ztemnělé okolí přízračným světlem. Své jiskry ztratilo mnoho sférochodců, a pokus zabít slečnu Havranovlásku, Lilianu Vess, nevyšel. A také nový Živoucí Guildpact, Niv-Mizzet, ležel v bezvědomí poblíž rozbořené Komory, vyčerpaný bojem s jedním z Věčných bohů.

A pak taky zbýval Nicol Bolas. Praotec draků seděl na trůně na střeše své citadely, jako by se ho nic, ale vůbec nic, co jsme dokázali, netýkalo.

Většina byla zpátky v Azorijském senátu, na druhém setkání v tomhle příšerném, dlouhém dni.

Pan Jura opět oslovil sférochodce, Ravnicany, a mě: „Po celou tu dobu bylo jasné, že dojde k bitvě. Pokus o oživení Niv-Mizzeta byl přínosný, ale i s jeho pomocí bychom museli bojovat. Takže s ním sice nemůžeme počítat, ale i tak máme naději. Zbavili jsme se většiny Věčných. Zničili dva z Věčných bohů. Teď to ukončíme a zabijeme Bolase Černomečem.“

Mluvil s takovým odhodláním a přesvědčením. Bylo to sakra povzbudivé, víte?

„Plán je tentokrát jednoduchý. V tuhle chvíli Bolas stáhl své síly ke své Citadele. Takže odpovíme dvojím protiútokem. Na zemi půjde každý sférochodec, každý Ravničan, co unese zbraň, do konečného útoku. Všichni, co neumějí létat nebo nemají létající oře. Dál, zatímco pozemní útok zaměstná Věčné, tak Aurélie, já, a zbytek našil sil, co létat dokážou, zaútočí na Bolase shora. Já využiji své nezranitelnosti, abych se dostal co nejblíž, a pak bodnu Bolase Černomečem. A tím to skončí.“ Znělo to opravdu jednoduše.

Až příliš…

Slyšela jsem, jak pan Vrona žádá mistryni Lavinii o meč.

Mistr Zarek ho odtáhnul stranou, „Nejsi bojovník.“

„Dnes jsme bojovníci všichni.“

Stráž Brány, mezitím, udělala menší podívanou, a obnovovala své přísahy. Pan Jura začal. Zvedl Černomeč vysoko nad hlavu, a říkal: „Už nikdy víc. Nikde, na žádném světě. Tak přísahám: Za Mořskou bránu, za Zendikar a jeho lid, v zájmu spravedlnosti a míru, já budu držet stráž. A i když Bolas padne, kdykoli bude Multivesmír ohrožen, já budu bojovat za něho, se Stráží po boku.“

Myslela jsem, že přísahu mají stejnou, ale pan Beleren byl stručnější: „Už nikdy víc. V zájmu celého Multivesmíru, já budu držet stráž.“

Jasně. Takže menší variace. Alespoň to bude zajímavější.

Pak předstoupila slečna Nalaar: „Každý svět má tyrany, co si hrají na bohy, a nestarají se o to, jak ostatní trpí. Takže říkám: nikdy víc. Pokud to znamená, že lidi budou moct žít svobodně, já budu držet stráž. S vámi.“

Pak promluvil pan Teferi: „Už odedávna silní utlačovali slabé. Nikdy víc. Za ztracené a zapomenuté, já budu držet stráž.“

Pak se na ostatní usmál pan Zlatohřívý, a zavrčel: „Viděl jsem tyrany, jejichž ambice neznaly hranic. Tvory, kteří se prohlašovali za bohy, prétory, konzuly, ale zajímali se jen o své touhy, ne o potřeby těch, kterým vládli. Podváděli svůj lid. Přiváděli celé civilizace do bojů a válek. Lidé, kteří se snažili jen žít, trpěli. Umírali. Nikdy víc. Dokud všichni nenajdou své místo, já budu držet stráž.“

Nakonec se pětice obrátila na slečnu Revane. Ta vypadala, jako obvykle, neochotná mluvit. Pak ale pohlédla na slečnu Nalaar, která se kousala do rtu a s obavami ji pozorovala.

Pak se elfka usmála. Trvalo to jen chvilku, ale všimla jsem si. Předstoupila, a promluvila zvonivým hlasem: „Viděla jsem, jak byl svět zpustošen, krajina přeměněná v prach a popel. Pokud tomu nezabráníme, zlo pohltí vše. Už nikdy víc. Za Zendikar a život na něm, za Ravnicu a život na všech sférách, já budu držet stráž.“

Slečna Nalaar se šťastně usmála, a nebyla jediná. Těch šest přísah bylo dost povzbuzujících pro všechny.

Pan Jura se obrátil na ostatní, „Někdo další?“

Všichni se dívali po ostatních, nebo klopili oči. Slečna Ballard si odfrkla. Pan Karn si založil své ohromné stříbrné ruce. Na chvilku to vypadalo, že mistryně Kaya chce něco říct, ale pak si to rozmyslela. Nikdo nepředstoupil a nepromluvil.

Podívali jsme se s Teyem na sebe. Myslím, že by byl dobrý Strážce, ale asi neměl odvahu vystoupit. Ne proto, že by se bál bojovat — myslel, že se nehodí k tomu bojovat po boku takových hrdinů.

„Byli by šťastní, kdyby tě měli,“ zašeptala jsem mu.

„To nevím,“ zašeptal mi. „A co ty?“

Zasmála jsem se. „Nemůžeš ochraňovat Multivesmír, když jsi uvízlý na jedné sféře a tví společníci tě nevidí a neslyší.“

Váhavě přikývl, a pak dodal, „No, jestli tě nevezmou, tak taky nepůjdu.“

Za to jsem ho praštila.

„Au.“

 

II

Zahlédla jsem pány Juru a Belerena, jak si vzali slečnu Nalaar a odvedli ji opodál. Byla jsem zvědavá, a tak jsem je sledovala za kamennou sochu mistryně Isperie, abych mohla tajně poslouchat.

Vždyť mě přece znáte, ne?

„Cože?“ řekla slečna Nalaar hlasitě.

Pan Beleren ji posunkem naznačil, aby se ztišila.

Nadechla se a zeptala se znovu, tišeji, „Co jste chtěli?“

Pan Jura řekl, „Máme pro tebe speciální úkol. Vrátit se do Nového Prahvu a znovu zapnout Nesmrtelné sluce.“

„Cože?“ vykřikla zase nahlas. „Víte, jak těžko šla ta zatracená věc vypnout?“

Pak se na sebe všichni tři podívali, a slečna se trochu uklidnila. Naklonila se a zašeptala, „Nevěříte ostatním sférochodcům, že neutečou?“

Pan Beleren potřásl hlavou. „Tím to není. Chceme jen, aby plnilo svůj účel. Zabránilo Bolasovi zmizet.“

„Protože to dnes a tady skončí,“ dodal pan Jura. „Ať tak, nebo tak.“

„No, tak pošlete někoho jiného,“ řekla jim. „Protože jestli myslíte, že nepůjdu do boje s vámi, tak jste blázni.“

Chandra, Fire Artisan | Art by: Yongjae Choi

 

Pan Jura se tomu dokonce zasmál. „Na to nikdo z nás ani nepomyslel.“

„Vezmi si s sebou, koho potřebuješ,“ řekl jí pan Beleren, „zapni Nesmrtelné slunce, nech ho hlídat, a do bitvy půjdeš s námi.“

„Nevím,“ zareptala. „Bolas Slunce chce mít zapnuté. Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.“

„Mně se to zdá jako dobrý nápad.“ Všichni jsme vzhlédli. Na zádech sochy mistryně Isperie seděl pan Dack Fayden, a spokojeně se usmíval. „Pardon. Nechtěl jsem tajně poslouchat.“

Slečna Nalaar se ušklíbla. „Podívej, kde sedíš. Samozřejmě, žes chtěl tajně poslouchat.“

„No tak jo. Viděl jsem, jak mocná Stráž jde něco tajně vyjednat za sochu mrtvé sfingy, a byl jsem trochu zvědavý.“

Vidíte, nejsem sama. Možná, že to tak mají všichni zloději.

„Jenom trochu?“ zeptal se pan Beleren se zdviženým obočím.

„Jenom trochu,“ potvrdil pan Fayden. „Podívejte, nejsem sice součástí vaší strategické porady, ale řeknu vám tohle: Nikdo nechce, aby se tohle někdy opakovalo. A když Bolas uteče, všichni víme, že se to opakovat bude. Takže jsem tady s řízkem,“ kývnul na pana Juru. „Protože to dnes a tady skončí. Ať tak, nebo tak.“

Ostatní se obrátili ke slečně Nalaar. Svěsila ramena. „No tak jo,“ řekla.

Sledovala jsem, jak si vzala slečny Rai, Revane, a skupinku těch nejtvrdších gildovních, co našla, a všichni vyrazili k Novému Prahvu.

Pan Fayden a já jsme se dívali, jak odchází. „Hodně štěstí, dámy,“ zašeptal za nimi.

Pak se otočil a odcházel, a promluvil znovu, nejspíš sám k sobě, „Jen pár bloků odtud je ohromný zlatý šperk, a místo toho, abych si ho šel omrknout, jdu bojovat s Praotcem draků. A pak že jsem zloděj…“

 

III

Naše malá armáda pochodovala k Náměstí Desítky skoro v naprostém tichu.

Myslím, že každý myslel na své vlastní chmurné myšlenky. Všichni tu měli co ztratit, a většina mnohem víc, než já. myslím, já žádnou jiskru nemám, a Věční mě ani nevidí a neslyší. Takže jsem vlastně v mnohem větším bezpečí než ostatní.

Ale na druhou stranu mám v životě jen pár lidí. Když ztratím byť jen jednoho — tak, jak jsem ráno myslela, že jsem ztratila Hekaru — můj svět bude mnohem menší. (A myslím, že by asi jiného neoživili, tak jako Hekaru.) Víte, když pochopíte tohle, máte bitvu napůl vyhranou. Kdybych byla alespoň trochu… nezranitelná, využila bych toho pro rodinu a přátele.

Takže jsem se možná cítila sebevědoměji než zbytek ostatních. Všimla jsem si, jak se královna Vraska přiblížila k panu Belerenovi, a chtěla jsem si ověřit svoje teorie.

Já vím, potají poslouchám v jednom kuse…

„Jaci,“ zajíkla se.

Otočil se, zastavil, a usmál se. Jemně ji objal rukou kolem krku a přitiskl své čelo k jejímu. „Zdravím, kapitánko,“ zašeptal. Zašeptal to tak tiše, že kdybych nestála těsně vedle nich, neslyšela bych to.

„Nevíš, co jsem udělala,“ zašeptala k němu ona.

„Abych řekl pravdu, tak vím,“ odpověděl jí. „Ale není to tvoje vina. Neměla jsi zpět své vzpomínky, a já přišel příliš pozdě.“

Odtáhla čelo od jeho a zase zašeptala: „Ano, přišel jsi moc pozdě. Ale pravda je taková, že jsem své vzpomínky zpět měla. A nic to nezměnilo.“

Pokrčil rameny. „Podívej,“ řekl, „už jsem se dnes pokusil zabít jednu bývalku. Můžeme tohle nechat na potom, až bude po Bolasovi, nebo po nás?“

Smutně se usmála. „Och, takže jsem teď bývalka?“

Já to věděla!

„Doufám, že ne,“ odpověděl a vypadal zděšeně.

„Nemusíme být nejdřív pár, než se můžeme stál bývalými?“

„Doufám,“ řekl. „Tedy v to první, ne v to druhé.“ Pan Jace vypadal tak zranitelně. Najednou mi připomněl Teya.

„Takže,“ řekla, „zítra tomu dáme šanci… pokud bude po Bolasovi nebo po nás?“

„Tak či tak?“

„Tak či tak.“

Přikývl. „Jasně. Ale stejně jako předtím doufám v to první, ne v to druhé.“

„Jasně.“

Vzala ho za ruku, což si vysloužilo spalující pohled od mistra Zareka. Pan Beleren se usmál a zamával mu. Pak vykročil ruku v ruce s královnou za osudem nás všech.

 

IV

Bylo to mnohem horší, než jsem myslela.

Spěchali jsme k Citadele, a většina z nás s bojovými výkřiky. (Já ne. Je k ničemu křičet, když vás neslyší.) Svoje dýky jsem zatím měla schované, protože máma trvala na tom, že mi půjčí svou lehkou sekyru. Nejsem si jistá, jestli to k něčemu bude. Ať už se mámě zdála jakkoli lehká, sekyra byla těžší než cokoli, na co jsem byla zvyklá. Moje paže nejspíš nejsou tak silné, jak silné by měly být paže dcery Ari Shokty. Ale máma se cítila líp, když mě viděla líp ozbrojenou. A protože máma mě vidět mohla a měla by starosti, poslechla jsem.

Drak seděl na trůně na vrcholku Citadely, a jak získával moc z vysátých jisker, zdál se být větší. Křídla měl rozepjatá, mezi rohy na jeho hlavě se vznášel podivný kámen, a vír nad jeho hlavou pohlcoval jiskry padlých sférochodců.

Dalších padlých sférochodců.

Ti ze sférochodců, co nepadli — zatím — bojovali spolu s Ravničany proti tiché Hrůzohordě.

Byl to chaos, opravdový chaos. Ale teď byly síly vyrovnanější. Věčných ubývalo, a díky panu Faydenovi, slečně Samut, a ostatním, už nemohli přibývat další.

Borborygmos se oháněl dvěma ohromnými palcáty a čistil cestu před sebou. Pan Fayden šel těsně za ním, a používal nějaké magnetizační kouzlo, které lepilo Věčné k sobě, do jednoho chumlu. V tom chumlu většinou zakopli, a byli snadným cílem. Pan Fayden je pak většinou dorazil mečem. Bylo to velice efektivní.

Slečna Samut běžela neuvěřitelnou rychlostí a svými zahnutými meči utínala hlavy Věčných. Byla jsem příliš daleko, abych ji slyšela, ale vím, že stále oslovovala každého z Věčných, kterého „osvobodila“, jeho jménem.

Samut, Tyrant Smasher | Art by: Aleksi Briclot

 

Pan Vorel procházel bojištěm klidně a odhodlaně. Kdysi byl jedním z vůdců Gruulských klanů a teď, když bojoval nablízko, se znovu vynořil jeho gruulský původ — ovšem se Simickým vylepšením. Oháněl se biomantským palcátem, který dokázal v každém, kterého zasáhl, obrátit naruby tkáň a vnitřnosti. Důsledkem byly výbuchy Věčných, sestávající z vnitřností a lazotepových střepů. Bylo to docela působivé.

Viděla jsem pana Zlatohřívého ohánět se dvoubřitou sekyrou. A pana Karna, který drtil hlavu Věčného svýma holýma stříbrnýma rukama.

Královna Vraska bojovala jako démon, svou šavli používala s dokonalou přesností, a ty Věčné, které nerozsekala, přeměnila svým pohledem v kámen. Někdy, v zápalu boje, stihla oboje.

Pan Beleren byl po jejím boku (myslím), a udělal množství iluzí sebe sama, aby Věčné nalákal pod sekyru pana Zlatohřívého, pana Karna, a slečny Ballard, a občas použil i telekinezi a Věčného vyřídil sám.

Oddíl Izzetských mágů, který spaloval Věčné plamenomety, se nebezpečně přiblížil ke skutečnému panu Belerenovi. Ten vykřikl psychické varování, které mi hlasitě zazvonilo v hlavě.

Juj. Tak takové to je.

Úplně něco jiného než moje malé psychické pocity. Ani bych nevěděla, jak to udělat.

Pan Teferi vytvářel okolo Věčných bubliny zpomaleného času, a dával tak možnost Boruvovi nebo Ari nebo Ganovi je hladce vyřídit.

Ten upíří sférochodec strašlivou silou trhal hlavy Věčných, a ta bledá sférochodkyně (korka, jak říkali) vytvářela z kamenů ostré špice a probodávala Věčné po třech nebo čtyřech naráz.

A i azorijští zatýkači — ne zrovna mí oblíbenci — pod velením mistryně Lavinie likvidovali jednoho Věčného za druhým.

Dimirští vrazi a rakdoští kultisti společně roztrhali celý oddíl Věčných na kusy.

Byli tu všichni. Doopravdy všichni, a bojovali společně. Bylo to takové… historicky významné, víte?

Ale nikdo nedokáže pořád vyhrávat.

Viděla jsem, jak Věčný zezadu popadl pana Faydena. (Byla jsem daleko a nedokázala jsem mu pomoct, ale viděla jsem to všechno.) Dokázal ještě Věčného zmagnetizovat; hlava mu padla dozadu a páteř křupla.

Ale bylo příliš pozdě. Na chvilku pan Fayden zmizel, asi chtěl sféroportovat, ale slečna Nalaar už musela Slunce znovu zapnout, protože se vzápětí objevil. Prsty Věčného měl zaťaté na rameni.

Zvedl svůj meč, aby ruku Věčného usekl, ale už neměl sílu. Ani na to meč udržet. Vypadl mu z prstů a dopadl u jeho nohou.

A pak vykřikl — tak hlasitě, že jsem ho slyšela i na tu dálku. Věčný sáhl po tom, co pana Dacka Faydena dělalo tím, čím byl. Když mu z těla vyrazila jiskra, jeho tělo usychalo, a nakonec z něj zůstala jen kostra potažená kůží.

Věčný začal hořet a vybuchl. Ukradená jiskra vylétla do vzduchu a zamířila přímo ke drakovi.

A pan Fayden přestal křičet, a jeho vyschlé tělo se zhroutilo na zem.

 

V

Byla jsem odhodlaná chránit ty, co miluji, tak jako nikdy předtím. Mí rodiče a kmotr se o sebe postarají — všichni jsou vycvičení válečníci — a nemají Jiskry, takže jim Věční nezabijí pouhým dotykem. Ale Teyo a mistryně Kaya byli něco jiného. Byli strašlivě zranitelní.

A Hekara… ta byla smrtící už jako břitvočarodějka, takže teoreticky by jako krvočarodějka měla být mnohem mocnější. Jenže pravda byla, že Hekara byla vždycky spíš šoumenka než bojovnice. A navíc ji její znovuzrození změnilo. Minimálně vůči mně. Co když ji změnilo i jinak? Co když už není taková bojovnice jako dřív.

Takže jsem se soustředila na ochranu těch tří.
O Teya jsem se kupodivu moc bát nemusela, protože byl ve svém živlu. Možná že neměl moc množností k útoku — kromě občasného hození koule světla — ale byl pohotový a rychlý a jeho štíty dokázaly ochránit spoustu lidí.

A najednou mu došlo, že svoje štíty může používat jako beranidla, odhazovat Věčné stranou a přihrávat je přímo Borborygmovi, panu Vorelovi, nebo slečně… jú… slečně Vlkodlačici.

Mistryně Kaya měla také svou ochranu. Po boku jí stáli Hlavní vymahač Bilagru a další orzhovský obr. Viděla jsem, jak zapichuje své přízračné dýky do hlav Věčných.

Ale asi trávila příliš času v přízračném stavu, a to ji vysilovalo. Prošla Věčným, zhmotnila svou ruku, a probodla jeho hlavu. Pak ruku zase odhmotnila, zhmotnila nohu, a zamířila k dalšímu Věčnému. Ale v bitevní vřavě ji rozptylovalo spousta věcí, a mně se zdálo, že je už dost unavená. Rozhodla jsem se jí krýt záda, a svou sekyrou jsem zabíjela Věčného za Věčným, aniž by mě viděl kdokoli kromě ní.

„No,“ křikla jsem na ni před bitevní vřavu, „vyrůstat mezi Gruuly se hodí! A vzhledem k mým ‚okolnostem‘ možná ještě víc!“

Takže jsem chránila Kayu — ale Hekaru ještě o trochu víc. Držela jsem se u ní jako stín, a Hekara si počínala dobře vzhledem k tomu, že byla prakticky mrtvá… ani nevím, kolikrát jsem ji zachránila před útokem Věčného zezadu.

Možná mě nevidí, ale já ji ano a dohlédnu na to, aby byla v pořádku. Alespoň něco, víte?

Lepší něco, než nic.

 

VI

Trochu jsem se cítila, jako by mě pan Teferi uvěznil v jedné ze svých bublin. Všechno okolo se dělo tak rychle, a zároveň to vypadalo, že se všechno děje zpomaleně. Bitva trvala dál a dál, zdála se nekonečná. Přestala jsem vnímat čas.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak se ozvalo troubení rohu. Vzhlédla jsem, a spatřila boroskou létající loď Parhelion II, letící oblohou k Citadele. Z paluby lodi se snášeli andělé. (Jeden z nich, co vedl několik oddílů najednou, měl čtyři křídla, to se moc často nevidí, a další z nich byla paní Maladola, která se konečně dostala do bitvy.) Obloha byla plná boroských nebeských rytířů, selesnyjských equenautů na pegasech, gryfů, a orlů. Izzetští mágové letěli na mizziových balónech, goblini na vznášedlech, a víly na žhavodracích. Vedle letěl jediný nadzvukový drak, po boku s dráčky, parním, safírovým, i větrným, a spolu s nimi i simický nebeplavec, který by se je obvykle pokusil sežrat. Ale dnes ne.

Všichni společně rychle zlikvidovali to, co zbylo ze vzdušných sil Věčných. A pak jsem zahlédla pana Juru na pegasovi. Všichni h spatřili a zajásali. V ruce měl meč, který dokáže všechno ukončit.

Jenže jsme si nevšimli jen my…

Viděla jsem slečnu Havranovlásku, která se pohybovala jako lučištník, a její tetování, nebo co to bylo, zazářila fialovým světlem. Pak jsem si všimla Věčné bohyně Oketry, která se pohybovala stejně, ale v rukách měla opravdový — a ohromný — luk. Vykřikla jsem, ale nikdo mě neslyšel. Nekromantka s bohyní vypustily šíp, velký jako oštěp.

Ale šíp nezasáhl pana Juru, místo toho probodl jeho oře. Zabitý pegas se zřítil z oblohy.

Pan Jura, Černomeč stále v rukou, se řítil oblohou za Citadelou, a zmizel nám z očí.

 

VII

Když pan Jura padl, bitva se zastavila. Kupodivu jsme bezmocně stáli nejen my, ale i Věční. Je možné, že to zarazilo i slečnu Havranovlásku, co je ovládala? Ne, to nedává smysl. Vždyť to ona vlastně vystřelila ten šíp.

Chvíle netrvala dlouho. Bitva se brzy znovu rozhořela.

A pak někdo vykřikl, „PODÍVEJTE SE! K CITADELE!“

Nejdřív jsem viděla kouř. Pak plameny. A pak ohromného okřídleného démona, s hlavou ověnčenou plameny.

Hekara zatleskala, zacinkala rolničkami a nahlas zakřičela pro svého nesvatého gildovního pána. „Natři jim to, Šéfe!“ Otočila se na mistra Zareka, mistryni Kayu, a královnu Vrasku, „Říkala sem, že do toho půjde s náma. Zbožňuje tenhle plán!“

Pán Rakdos. Prznitel. Démon. Gildovní pán. Parun. Velký jako ten drak, ruce a nohy svalnaté jako zápasník. Dva páry rohů, jeden zkroucený vzhůru a do stran, jako býčí, druhý dolů, jako beraní. Žhnoucí žluté oči. Zuby ostré jako jehly, vyceněné v úšklebku. Široká čelist s kostěnou bradou. Ohromná netopýří křídla. Rozeklaná kopyta. Krvavě rudá kůže, oděná do lebek a řetězů. A na hlavě hříva z plamenů. Zlo, co dokáže čelit mnohému jinému.

Ale dokáže čelit i Nicolu Bolasovi?

A pak jsem viděla pana Juru, sedícího přímo na Rakdosově hlavě. Jeho aura ho musela chránit před plameny, ale z takové dálky mi to připadalo jen jako doběla rozžhavený střed pekelného ohně.

Unlikely Aid | Art by: Viktor Titov

 

Černomeč měl tasený, a já jsem radostí skákala, jásala nad hrdinou i nad démonem, který se vznesl do výše a sletěl střemhlav k Citadele. Prznitelův bojový řev se rozlehl celým náměstím.

A to byla chyba.

Bolas si ho všiml, otočil se, a jediným kouzlem srazil Pána Rakdose z oblohy. Ale pan Jura vyskočil a využil rychlosti, kterou ze střemhlavého letu měl, a letěl přímo na Bolase, s mečem připraveným k úderu.

zadržela jsem dech, když pan Jura zabodl meč přímo mezi oči Praotce draků.

Meč už zabil pána démonů, Věčného boha, a dokonce i jiného Praotce draků.

Teď. Teď to skončí.

Rána dopadla, pan Jura bodl vší silou…

A Černomeč se roztříštil na kusy.

A spolu s ním i naděje každé živé duše na Ravnice.

 

VIII

Drak se smál, a pan Jura padal. Tvrdě dopadl na střechu Citadely. Nevěděla jsem, jestli je živý či mrtvý.

Necítila jsem nic.

Slečna Liliana Vess stála nad jeho tělem. Slyšela jsem — no dobře, odposlechla — že až donedávna byli slečna Vess a pan Jura přáteli. Zajímalo mě, na co teď může myslet. Ale její myšlenky jsem na tu dálku pochopitelně necítila. Ani jsem neviděla výraz její tváře.

Ale viděla jsem něco jiného. Slečna Vess udělala pár kroku ke drakovi, a okolo ní začala vířit černá mana. A jak vířila, Věční — všichni Věční — se zarazili. Na okamžik stáli jako sochy… a pak se obrátili a vyrazili na Nicola Bolase.

Pochopila jsem, že slečna Havranovláska přešla k nám. Nevím proč — ani nevím, proč vůbec bojovala proti nám — ale vím, že to ona ovládala všechny Věčné, kteří ji teď poslouchali a obrátili se proti drakovi.

Už jsem nemusela bojovat, a tak jsem tam jen stála a dívala se…

Myslím, že slečna Vess na Bolase něco křičela. Ať už to bylo cokoli, cítila jsem, že to draka zmátlo. Ale jen na chvilku. Zmatek brzy vystřídalo pohrdání.

Se slečnou Havranovláskou se začalo něco dít. Nejdřív jsem nevěděla, co, ale pak to vypadalo, jako by začala zářit… a rozpadat se.

Ano, to bylo ono. Odpadaly z ní černé a fialové kousky, jako odváté větrem. Rozpadala se, kousek po kousku.

Nevypadalo to jako něco příjemného…

Oketra a Bontu — dvě přeživší Věčné bohyně — se snažily dostat se k Bolasovi, ale z draka vyzařovala mocná magická síla, kterou nedokázaly překonat.

Slečna Havranovláska se rozpadala stále víc: její vlasy začaly mizet.

A v tu chvíli se za ní objevil pan Jura, a položil jí ruku na rameno. Zářil bílým světlem, které postupně zalilo i ji.

Slečna Vess zářila bílým světlem, a zase se začala skládat dohromady. Její dlouhé černé vlasy byly zase celé. Uzdravovala se.

Ale, ale…

Její černá smrt se přelila na pana Juru. Teď se rozpadal on, tak jako ona jen chvíli předtím. Zvedl hlavu a, jsem si jistá, že… zařval, než vzplál plamenem a rozpadl se na prach. Jediné, co zbylo, bylo jeho brnění, které prázdné dopadlo slečně Havranovlásce k nohám. Jen brnění a popel, který rychle mizel, odvátý větrem.

Pa Jura je mrtvý. Ale, ale… to on nás má přece všechny zachránit, ne?

Všichni se podívali na Bolase. I z takové dálky vypadal nechutně samolibě.

V tu chvíli se slyšela — zřetelně — jak vykřikla slečna Havranovláska, zlostí a hněvem, a napřáhla obě ruce k Bolasovi. Oketra a Bontu vyrazily vpřed, každá z jedné strany, a snažily se překonat tu bariéru moci, která draka obklopovala. Každý z nich ale udělala sotva krok, a pak je Bolasova moc zatlačila o dva kroky zpět.

Myslela jsem, že je konec.

Ale v tu chvíli vykřikl pan Zlatohřívý, „Podívejte!“

 

IX

Z drakova břicha se vynořily hroty Hazoretina kopí, a odkapávaly z nich vnitřnosti a krev. Jeho vnitřnosti a krev. Ale ani to ho nějak nedokázalo zabít, asi kvůli té nesmírné moci, kterou získal z ukradených Jisker. Ale bylo to zranění, a dokázalo, že může být zraněný. Takže jsem na chvilku pocítila naději.

Praotec draků se ohlédl. Za ním se vznášel mistr Niv-Mizzet, který vzápětí kopí zarazil ještě hlouběji; Bolasovo zasténání se rozlehlo celým náměstím.

Ale pak, jediným mávnutím křídla, Praotec draků odhodil znovuzrozeného Niv-Mizzeta, který se zřítil k zemi nějakých pět mil daleko.

Tolik k nadějím…

Čas se zastavil. A v tu chvíli si — příliš pozdě — drak uvědomil, že zapomněl na slečnu Vess, což jí dalo příležitost zaútočit svými dvěma hroty.

Obě bohyně přiskočily přímo ke drakovi. Ten ještě stačil zničit Oketru.

Ale buď byl zesláblý zraněním, nebo příliš pomalý, nestačil zabít Bontu, která se zakousla svou krokodýlí tlamou do jeho zápěstí.

A začala vysávat. Vysávat všechny Jiskry, které Bolas svým kouzlem ukradl ostatním. Všechny najednou. Bontu je pohltila, ale nedokázala je zadržet. Rozpadala se, popraskala, a nakonec vybuchla světlem tak jasným, že jsem musela zavřít oči.

Liliana’s Triumph | Art by: Kieran Yanner

 

Když jsem je znovu otevřela, spatřila jsem armádu Věčných, pochodující směrem ke drakovi. A za nimi armádu Ravničanů a sférochodců. Rozeběhla jsem se, abych je dohnala.

Nad Bolasovou hlavou zavířil roj ukradených Jisker, a pak prostě zmizel, jako kdyby se všechny Jiskry vypařily.

Byla jsem asi na třetím schodu na Citadelu, když jsem viděla, jak se Bolas začíná rozpadat, podobně jako pan Jura předtím. A stejně jako on i Bolas řval a vyl, když se rozpadal, kousek po kousku, a jeho popel odvál vítr.

 

X

Bylo po všem. Bolas zmizel. Jen kámen, který se vznášel mezi jeho rohy, zůstal. Spadl na střechu Citadely, a zakutálel se k nohám slečny Havranovlásky.

Bouře, která zatemňovala oblohu, utichla, a nad Ravnicou se rozzářilo pozdně odpolední slunce.

Všichni zaraženě stáli, nejistí, jestli můžou věřit tomu, že to všechno skončilo.

A pak se odevšad ozval mohutný jásot. K obloze vystřelily proudy oslavné magie. Všichni — muži i ženy všech druhů a ras — začali šplhat po zbořené Bolasově soše jako děti. Skutečné děti, které se tu objevily kdovíodkud, lezly po padlém a spícím Vitu-Ghazi (navzdory marným snahám mého kmotra je odehnat).

Planewide Celebration | Art by: Wisnu Tan

 

Slečna Vess stála na střeše Citadely, sama, chráněná hradbou strnulých Věčných. Pak se ostatní vzpamatovali a začali se, vedeni Borborygmem a panem Mrzutým-minotaurem, prosekávat směrem k ní. Věční se nehýbali, nechali se rozsekávat na kousky. Na malé kousky. (Taky jsem jich pár rozsekala.) Sledovala jsem po očku slečnu Havranovlásku. Ona je přece ovládá. Chtěla jsem varovat ostatní, kdyby je povolala znovu do boje. I kdyby měli jen chránit ji.

Poklekla. Neviděla jsem, co dělá. Pak vstala, a v oblaku černého dýmu sféroportovala pryč.

Nechápala jsem to. Nesmrtelné slunce fungovalo. Jinak by se přece pan Fayden zachránil. Ale možná, když je Bolas pryč, vypnulo se samo.

Téměř současně se slečnou Havranovláskou zmizela i sférochodkyně v bílém. Zahlédla jsem slečnu Yanling a pana Yanggua, jak mizí společně (i s jejich tříocasým psem, který se, jak se zdálo, těsně před tím změnil v kámen). Odcházela spousta jiných, jejichž jména jsem ani neznala.

Pak jsem zaslechla slečnu Samut, jak křičí, „Takhle ne! Jsou to mí lidé. Ano, já vím, musí být zničeni. Ale ne takhle. Mějte k nim trochu úcty.“

„Proto jsme tady,“ kývla slečna Ballard směrem ke slečně Nalaar, a společně začaly, pod bedlivým dohledem minotaura, kyklopa, a slečny Samut, pečlivě spalovat Věčné na popel, jednoho po druhém.

Nechtěla jsem se na to dívat. Rozhodla jsem se najít své rodiče. Našla jsem je společně, jak se objímají, poněkud nemotorně. Ari si mě všimla a ukázala mě Ganovi. Objali jsme se. Vrátila jsem mámě sekyru. A pak šla najít své přátele.

Tou dobou už slunce zapadalo za ravnické věže, tedy za ty, které ještě stály. Na Ravnicu padal soumrak, ne ten kouzelný, z Prastarého kouzla, ale opravdový. Brzy nastane noc, a po ní ráno a další den.

Přežili jsme.

Alespoň většina z nás…

Všichni okolo mě slavili. A ti, co neslavili, se starali o raněné a umírající.

A o mrtvé.

 

XI

Nevím, kde ty maňásky vzala.

Hekara seděla na kousku rozpadlé budovy, a snažila se zachytit oslavu vítězství dvěma maňásky na svých rukou, znázorňujícími ji a mistra Zareka. Představení bylo určené jen jí a mně.

„Jsi moje Krysička.“

„Jsem tvoje Krysička.“

Jasně, nevěděla, že jsem tady, ale stejně jsem si to užívala. Hekara propůjčovala hlas oběma.

„Porazili jsme zlého draka, že, Hekaro?“ říkal zrovna Zarek hlasem sice dost vysokým, ale docela podobným skutečnému hlasu mistra Zareka.

„Jasně že jo,“ odpověděla Hekara, kdovíproč barytonem, který jako Hekařin hlas rozhodně nezněl. Bylo to skoro směšné.

„A jediné, cos musela udělat, bylo zemřít strašlivou smrtí.“

„Jasně. Ale jenom jednou. Jednou mi to nevadí. Ani několikrát. Když to nebude často. A pro dobrou věc. Nebo pro zábavu.“

Mohla bych se na to dívat hodiny, ale Teyo to ukončil. Nevím, jak dlouho za mnou stál, ale pak přešel k Hekaře a řekl, „Velvyslankyně, vzpomínáte si na svou kamarádku Krysičku? Krysthainii?“

„Jasně že jo,“ vyhrkla Hekara. „Vzpomínám! Kde je?“

Chtělo se mi brečet, byla jsem šťastná.

Teyo mě Hekaře ukázal. Myslela jsem, že se na mě jen soustředí a naučí se mě zase vidět.

Ale Hekara vypadala zmateně. Tak ji Teyo vzal za ruku s maňáskem, a chtěl ji odvést ke mně.

Zaváhala, zarazila se. Vypadala nervózně a znepokojeně, jak jsem ji nikdy předtím nezažila. „Víš, já vlastně ani nevím, jak Krysička vypadá. Není to divný.“

Teyo nevěděl, co říct. Ale tohle pro mě bylo známé. I ti, co mě dokázali spatřit, na mě zapomínali, když mě delší dobu neviděli. I moje matka — i když by to nepřiznala — začínala zapomínat, že má dceru, když jsem byla delší dobu pryč. U Hekary jsem to tedy tak brzy nečekala, ale zase takové překvapení to nebylo.

Takže jsem byla nakonec vděčná, když se ozval šum kožnatých křídel a okolí provanul sirný puch. Snesl se k nám sám Pán Rakdos.

„POJĎ, ŽENO,“ zaburácel svým hromovým, ponurým hlasem, „RAVNICA JE OPĚT NAŠE. DLOUHÁ BITVA SKLÍČILA NÁŠ LID, A TAK HO MUSÍ CIRKUSOVÉ KRVEPROLITÍ ZASE ROZVESELIT. MUSÍME SEHNAT ÚČINKUJÍCÍ, PŘIPRAVIT PŘEDSTAVENÍ, A POZVAT DIVÁKY, KTEŘÍ PŘESTÁLÉ HRŮZY SPÁLÍ V PLAMENECH A KRVI.“

„Jasně,“ Hekara se nadšeně usadila na jeho ruce, a společně odletěli pryč. Hekara křičela, „Plameny a krev! Plameny a Krev!“

Jasně. Ani si na mě nevzpomněla.

Bolelo to. Moc. To je to, co chcete slyšet?

Ale pak jsem si všimla Teya, jak je zničený. Kvůli němu jsem nasadila úsměv. Pokrčila jsem rameny, „Ztratila jsem ji.“ Ale udržet jsem ten úsměv nedokázala. Svěsila jsem ramena i hlavu. „Nikdy předtím jsem nikoho neztratila. Většina lidí mě nikdy nepoznala, ale ona byla první, která mě viděla a kterou jsem ztratila.“

A v tu chvíli si jako na potvoru vybrala slečna Rai, a málem do mě vrazila; musela jsem uskočit stranou.

Teyo vypadal ještě zničeněji. Spatřil mistryni Kayu, která šla k nám. „Nezapomeň,“ řekl mi, „pořád máš nás dva.“

Přikývla jsem. Chtěla jsem, aby se cítil líp, ale nedokázala jsem mlčet. „Ale vy dva jste sférochodci. Nakonec odejdete.“

Okamžitě jsem toho litovala.

Čemu pomůže, když se budeme mizerně cítit oba? Mně určitě ne. Raději ať jsou mí přátelé šťastní, no ne?

Vykročili jsme společně, skrz davy oslavujících a pozůstalých. Válka jisker skončila. Teď se jen sebrat a začít znovu.

Nakonec jsme dorazili k hloučku sférochodců a Ravničanů, co se dohadovali, jak naložit s Nesmrtelným sluncem.

„Zničíme ten krám,“ říkal zrovna pan Mrzutý-minotaur.

Slečna Rai protestovala, „Ale je to úžasný kus—“

„Je to úžasná past na sférochodce. Já v ní uvíznul dvakrát. A aby bylo jasno, potřetí už to zažít nehodlám.“

Královna Vraska, ruku v ruce s panem Belerenem, řekla, „Zničit je může být těžší, než si myslíme. Je to nesmírně mocná magie, zesílená Jiskrou samotného Azora.“

Pan Beleren si zamyšleně mnul bradu. „Kromě toho, může se hodit k nalezení a uvěznění Tezzereta.“

„Nebo Dovina Baana,“ přisadila si slečna Nalaar.

„Nebo Oba Nixilise,“ navrhl pan Karn.

„Nebo,“ řekla slečna Lučištnice, „Liliany Vess.“

Při jméně slečny Havranovlásky sebou pan Beleren i slečna Nalaar škubli. Královna Vraska se na pana Belerena starostlivě zadívala. Slečna Ballard a pan Teferi si vyměnili pohled. Všichni očividně museli zažít se slečnou nekromantkou složitou minulost. To mě na chvilku zbavilo mých vlastních pochmurných myšlenek. Co se asi mezi nimi stalo… a co z toho nakonec vzejde.

O slunci se nerozhodlo nic, a nakonec dorazil i zbytek Stráže — slečna Revane a pan Zlatohřívý — spolu s mistryní Aurélií, která nesla spálený hrudní plán pana Jury jako svatou relikvii.

„Měli bychom to pohřbít na Therosu,“ řekla slečna Nalaar. „Myslím, že Gidy by to chtěl.“

„To, co by chtěl,“ řekl pan Zlatohřívý, „je vědět, že tímhle to neskončilo.“

„Ono to neskončilo?“ vyhrkl Teyo vystrašeně.

Pan Zlatohřívý se zasmál a položil Teyovi svou tlapu na rameno. „Věřím, že hrozba Nicola Bolase pominula. Ale on nebyl jedinou hrozbou pro Multivesmír. Jestli opravdu chceme uctít Gideonovu památku, musíme si říct, že až vyvstane další hrozba, budeme tu my, abychom jí čelili.“

Slečna Nalaar se zadívala na zničenou budovu Komory Guildpactu, a řekla, „Přišli jsme o klubovnu.“

„Nepotřebujeme klubovnu. Jen potřebujeme obnovit své přísahy.“

„Ajani, obnovili jsme se před pár hodinami,“ povzdechl si pan Beleren vyčerpaně, a možná trochu popuzeně. „Myslíš, že jednou denně to nestačí?“

Pan Zlatohřívý se zamračil, a mimoděk stiskl tlapu na Teyově rameni. Sice se neobjevila krev, ale Teyo sebou škubl.

Mistryně Kaya si toho všimla a jemně jeho tlapu odtáhla. Teyo si ulehčeně oddechl.

Neudržela jsem se a zachichotala se. Teyo se na mě usmál.

Má krásný úsměv…

Pak promluvila mistryně Kaya: „Možná… možná bych mohla složit přísahu já.“

Slečna Nalaar se na ni podívala s nadějí, „Opravdu?“

Mistr Zarek se na ni podíval také, ovšem pochybovačně, „Opravdu?“

„Nejsem nijak dokonalá…“ začala Kaya.

„Věř mi, to nikdo z nás,“ řekl pan Beleren smutně.

Královna Vraska si jen škádlivě odfrkla.

Ale mistryně Kaya si jich nevšímala. „Byla jsem vrah a zloděj. Měla jsem vlastní morální kód, ale jeho hlavní zákon byl ‚starej se o sebe‘. Dokázala jsem životem proplouvat, doslova, a nic se mě nemohlo dotknout. To je podstata mé moci, ale taky mojí povahy. Tady na Ravnice jsem byla vrah, zlodějka, ne z vlastní vůle gildovní paní, a už vůbec ne z vlastní vůle bojovnice, ale tohle všechno mě změnilo. Bojovat po vašem boku byla čest, a zároveň to nejstrašnější a nejlepší v mém životě. To, co Stráž Brány dnes dokázala—“ Pohlédla na prázdný hrudní plát v Auréliiných rukou. „—co obětovala… no… zní to otřepaně, ale bylo to inspirující. Pokud chcete, ráda bych byla součástí toho všeho. Chci, abyste všichni věděli, že když nastanou potíže, půjdu do toho s vámi.“

„To bychom brali,“ řekla slečna Nalaar.

„Ba, děvče,“ dodal Ajani se svým leoninským úsměvem.

Nissa, Teferi a Jace se usmáli a přikývli.

Kaya se nadechla a zvedla pravou ruku. A snad jako symbol toho, co může nabídnout, ji nechala odhmotnit, takže zprůhlednila a zazářila fialovým světlem. „Putovala jsem Multivesmírem,“ začala, „a pomáhala mrtvým, hmm… pohnout se dál, vždy ve službách živých. Ale čeho jsem byla zde na Ravnice svědkem za posledních pár měsíců — za posledních pár hodin — změnilo všechno, co jsem si myslela, že vím a znám. Už nikdy víc. Pro živé a pro mrtvé, já budu držet stráž.“ Otočila se a usmála se na Teya a na mě.

Oath of Kaya | Art by: Wesley Burt

 

Cítila jsem, že Teyo přemýšlí, jestli by ho ostatní přijali, kdyby se nabídl složil přísahu. Chtěla jsem mu říct, že to oni by byli poctěni, ale přerušil nás přílet Niv-Mizzeta, který přistál vedle nás všech, trochu frajersky.

„Máš padáka, Belerene,“ oznámil. „Odteď je nový Živoucí Guildpact Ohňomysl. Tak, jak to mělo být už dávno.“

Pan Beleren se zasmál, „A víš, že mě ani nemrzí se zrovna téhle zodpovědnosti zbavit?“

Slečna Revane si draka nevšímala, a sklonila se nad jednu z mnoha prasklin v dláždění. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zpod polámaného dláždění vyrašilo semínko a rychle vyrostlo v keř s ohromnými listy.

Kývla ke slečně Nalaar, která instinktivně věděla, co elfka chce. Pyromantka opatrně utrhla tři největší listy.

Všichni jsme sledovali, jak obě ženy a mistryně Aurélie jemně a téměř láskyplně balí zbroj pana Jury do listí.

Aurélie podala zbroj slečně Nalaar, která — spolu s panem Belerenem a slečnou Revane — vyšla v čele procesí směrem ke slavícímu (a truchlícímu) davu. Mistryně Aurélie je pozorovala, ale nepřidala se k nim — většina sférochodců ale ano.

Mistr Zarek se dotkl mistryně Kayi a naznačil ji, aby tu zůstala. Pan Vrona naznačil to samé královně Vrasce, která přikývla a zavolala na pana Belerena, že ho pak dožene.

Teyo tu stál, trochu zmatený, a já byla dost zvědavá, takže jsem zůstala taky. Mistryně Lavinie a Aurélie, slečna Rai, a drak čekali také. Brzy se k nám přidali pan Vorel, Paní Exava, Gan Shokta, a Boruvo. (Ten se na mě usmál. Můj otec, jako obvykle, mě neviděl.) Když se procesí vzdálilo z doslechu, slečna Rai se změnila na mistra Lazava. V tu chvíli mě napadlo, kde je asi skutečná slečna Rai.

Ohňomysl promluvil první: „Jako nový Živoucí Guildpact jsem s představiteli gild projednal následující.“

Mistryně Kaya zdvihla obočí na pana Vronu, ale ten přikývl.

Drak pokračoval: „Shodli jsme se, že ti, kteří spolupracovali s Nicolem Bolasem, musí být potrestáni.“

Královna Vraska se naježila, a její oči se zaleskly magií: „Nebude mě soudit někdo takový.“

„Už jste byla souzena,“ ozvala se mistryně Lavinie ostře, ale věcně. „A vaše pozdější činy vaši vinu zmírnily.“

Mistr Zarek dodal, „Nejsi jediná, kterého Bolas využil. I já a Kaya jsme vinni. Možná jsme si svůj omyl uvědomili dřív, ale nehodláme se hádat se spojencem. Ne s takovým, který je ochoten prokázat svou věrnost Ravnice a své gildě.“

Královna Vraska vypadala pořád podezřívavě a ostražitě, ale její oči už neplanuly. „Poslouchám.“

Mistryně Aurélie řekla, „Dnes na Ravnice zahynuly stovky, možná tisíce duší.“

„Nepočítaje v to škody na majetku,“ dodal pan Vrona.

Mistryně Aurélie to přešla a pokračovala, „Takový čin nesmí zůstat nepotrestán. Jsou zde tři, kteří udělali vše, co bylo v jejich silách, aby pomáhali drakovi: Tezzeret, Dovin Baan, a Liliana Vess.“

Teyo vyhrkl, „Ale Liliana přece—“

Pan Vorel ho přerušil: „Vess přešla na naši stranu příliš pozdě. Až poté, co zapříčinila většinu masakru.“

„O co přesně žádáte?“ zeptala se mistryně Kaya.

„Všichni tři jsou sférochodci,“ řekl mistr Lazav. „Jsou mimo náš dosah. Ale ne váš.“

Ohňomysl zakončil svou řeč. „Ral Zarek už souhlasil, že se postará o Tezzereta. Vrasko, jako pokání za tvé hříchy minulosti ti přidělujeme Dovina Baana. A Kayo – deset gild si přeje pronajmout si tvé služby, a pověřit tě zavražděním Liliany Vess.“

Takže hádám, že Válka jisker ještě tak docela neskončila, že ano?

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď