Magic Story: Ravnica ve válce 5 – Zásah zoufalství

RealmsUncharted

Už zbývá jen získat pro spolupráci poslední z gild — Rakdos, a Krysička s ostatními bude muset čelit následkům minulých zrad. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

Zásah zoufalství

Ravnica ve válce 5

Magic Story

Greg Weisman

5. 6. 2019

<<< Ravnica ve válce 4 <<<

 

Tato povídka obsahuje spoilery z knihy (kapitoly 43-49).
Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

I

Teyo, mistryně Kaya, mistr Zarek, královna Vraska, a já jsme společně putovali golgarijskými tunely tak daleko, jak jen to šlo. Ale staré průchody mezi územím Golgari a Rakdosu uzavřeny od doby, co byl Jarad vod Savo, tehdejší golgarijský gildovní pán, zabit (poprvé) v Rix Maadi rakdoskou krvočarodějkou. Nakonec jsme tedy museli chtě nechtě ven, mezi ty hrozné Věčné.

Nikoho jsme ovšem nepotkali, což bylo dobré.

A navíc, z jednoho kopce jsme spatřili Náměstí Desítky, na kterém už portál nebyl. Prostě zmizel. Už jsme věděli, že pan Jura, pan Zlatohřívý, a slečna Huatli — spolu s pomocí Golgari — zachraňují co nejvíce Ravničanů. A mistr Zarek vypnul Maják. Teď se ukázalo, že pan Fayden, pan Karn, slečna Samut, a ten démon Ob Nixilis dokázali vypnout i Sférový most. Takže tři úkoly ze šesti byly splněné.

Nebo možná čtyři…

Ostatní se náhle zarazili.

Zeptala jsem se Teya, co se stalo. Odpověděl, že se něco změnilo.

„Co?“

„Já—“

Královna Vraska odpověděla, „Je vypnuté. Nesmrtelné slunce je vypnuté.“

Těžce jsem polkla, „Takže můžete všichni odejít…“

„Nikdo nikam nepůjde,“ řekla mistryně Kaya.

„Přesně tak,“ řekl mistr Zarek, „Máme tu práci.“

Takže už zbývají jen dva úkoly. Zabít slečnu Havranovlásku, Lilianu Vess. To byl úkol pana Belerena, pana Teferiho, slečny Ballard, a slečny Reid.

A nakonec náš úkol: Zásah zoufalství. Mistr Zarek nám oznámil, že se mu podařilo přesvědčit slečnu Lavinii, aby reprezentovala Azorius. A mistr Lazav z Dimiru také slíbil pomoc. Boros, Izzet, Simic, Orzhov, Selesyne, Gruul, i Golgari účast přislíbili. Takže zbývá jen Rakdos.

Docela jsem se bála jít tam, do Rix Maadi. Ne že by mě to místo nahánělo hrůzu, ale bez Hekary se bojím, že se tam… prostě rozpustím… To se mi moc často nestává, jsem docela odolná. Protože musím. Ale když jsem smutná a zlomená, je to v pořádku, protože mě nikdo nevidí. Někdy nevidím ani sama sebe. No řekněte, má cenu utápět se v slzách?

Komu to pomůže?

Jenže tentokrát to bude jiné. Teyo a mistryně Kaya — a možná i mistr Zarek — by mě viděli. A když by mě viděli oni, tak i já. A to by znamenalo, že je to skutečné, že Hekara…

Každopádně, devět gild máme, zbývá desátá. A ze šesti úkolů zbývají jen dva… no, tři. Ještě ten poslední. Až bude to snadné hotové, zbývá nám pořád ten drak.

Jo. Drak.

II

První žonglér, oblečený v rudé ocvočkované kůži s třásněmi zakončenými kovovými háčky, žongloval se šesti hořícími pochodněmi. Druhý měl osm lidských lebek. Třetí dvanáct hořících lebek. Čtvrtý žonglér byl nemrtvý kostlivec, kosti zpevněné tepaným železem, na hlavě přidělané čtyři železné rohy, přesně ve stylu gildovního pána, Rakdose Prznitele. Žongloval s hořícími kočičími lebkami, které si vytahoval z malé rozpálené pícky, vytvořené v jeho vlastním hrudním koši.

Kostlivec bez varování jednu z lebek hodil po Teyovi, který stěží stačil vyčarovat štít. Lebka se odrazila a zasáhla kostlivce přímo do lebky. Kostlivec se skřípavě rozesmál, a Teyo se zachvěl.

Mistryně Kaya se ho snažila uklidnit. „Snaží se tě jen zastrašit.“

Teyo sklopil zrak a zavrčel, „Daří se jim to.“

Kostlivec zašeptal, „Nechápete nás, mistryně. My se vás jen snažíme pobavit.“

Na to Teyo zpražil kostlivce pohledem. „No, tak to se vám tedy nedaří.“

Kostlivec se opět rozesmál, a řekl, „No, tak se alespoň bavíme my.“

Dead Revels | Art by: David Palumbo

 

Scházeli jsem po pěti stech schodech Démonova předsálí, směrem k Rix Maadi. Chodbami, vytvořenými velkými červy, prosakovala žhavá láva, a ozařovala vše narudlým světlem. na každém čtvrtém či pátém schodu byl další účinkující. Po žonglérech přišli loutkoherci, a jejich loutky byly naprosto děsivé. Nezkušeným by způsobily noční můry.

Ale já nejsem nezkušená.

Byla jsem tu tolikrát s Hekarou, viděla to všechno. Teď mi všichni připadali jako staří známí, kteří mi připomínali, že tu se mnou Hekara už nikdy nebude.

Nenávidím je! Proč jsou pořád tady, když tu ona není?

A proč jsem tu já?

Myslela jsem, že jsem viděla všechno, ale u té poslední loutkářky jsem zalapala po dechu. Loutka byla brutálně přesným ztvárněním Hekary břitvočarodějky, dokonalé do poslední břitvy.

V očích mistryně Kayi jsem doslova cítila tu starost a smutek, když na mě pohlédla. Mohla jsem buď křičet, nebo se přes to přenést. Smutně jsem se usmála a zašeptala, „Bez ní to tu už nebude ono.“

Docela hloupé. Ale dalo se říct něco jiného?

Hekařina smrt byla hlavním důvodem, proč mistryně Kaya navrhla, aby královna Vraska šla s námi do Rix Maadi — a proč trvala na tom, aby šla sama, bez svých strážců, ať už kraulů, nebo Bývalých. Pokud bude chtít Kult vysvětlení (nebo pomstu) kvůli smrti Velvyslankyně Hekary, mistr Zarek a mistryně Kaya budou chtít, aby královna vysvětlení (nebo svůj život) poskytla.

Její výsost překvapivě nic nenamítala.

Hekařina loutka, zdánlivě sama od sebe, na Zareka a Vrasku hodila malé břitvy. Nehodila je tak silně, aby ublížily, ale mistru Zarekovi po nich zůstal šrám na předloktí, a královně malý škrábanec na tváři, že kterého kapaly krůpěje krve. Mistryně Kaya očividně myslela na to, jestli nejsou čepele otrávené. „Nejsou,“ potřásla jsem hlavou. „Ale až půjdeme nahoru, už nemusí být… záleží, jak to tu celé dopadne.“

Po loutkářích přišly na řadu nestvůry uvězněné v klecích, na nichž poskakovali maskovaní ďáblíci, připravení je z klecí kdykoli vypustit. Nestvůry byly podobné pavoukům, kvílely a syčely. Nebyly velké, asi jen jako mládě nodoroga, ale i tak by v těch stísněných prostorách dokázaly nadělat pěknou škodu. Ďáblíci se smáli a natahovali se po západkách, jako že chtějí nestvůry vypustit, a Teyo sebou pokaždé škubnul. Což je bavilo o to víc zkoušet to znovu.

Stěny byly ozdobené stovkami roztrhaných praporců a transparentů. Některé oznamovaly vystoupení stará stovky let, jiné urážely ostatní gildy — Orzhov, Azorius, a Boros byly nejčastější oběti urážek. Mistryně Kaya se zarazila u jednoho transparentu, který vypadal stovky let starý, ale zobrazoval ji, mistra Zareka, královnu Vrasku, a slečnu Lavinii, všechny se smyčkou okolo hrdla, svěšené jako loutky, s mrtvolnými tvářemi, spadlou hlavou a vyplazeným jazykem. Velká loutkářka, která je vedla, byla sama loutka, namalovaná podle loutky Hekary, kterou jsme viděli před chvílí. Hekaru vedl jako loutkář sám Rakdos Prznitel. To nevěstilo nic dobrého. Mistryně Kaya vydechla, nadechla se, a šla dál. Teyo se zarazil, a mně se zdálo, že má v levé tváři tik. Postrčila jsem ho kupředu se slovy, „No, alespoň tebe na plakátě ještě nemají.“

„Zatím,“ odpověděl nervózně.

Po nestvůrách s ďáblíky přišli chrliči ohně. Teyo chtěl vyčarovat štít, ale já ho zarazila. „Jen bys je povzbudil. Dávej pozor, a když vychrlí oheň, můžeš proběhnout okolo.“

Během naší cesty dolů byli mistr Zarek i královna Vraska opatrní, ale klidní. Oba byli zahloubaní do svých vlastních temných myšlenek, z nichž většina — jak jsem vycítila — se týkala Hekary. Kromě Teya, který ji neznal, jsme po ní truchlili všichni. I mistr Zarek a mistryně Kaya, kteří se nemohli z ničeho vinit, cítili, že mezi nimi visí Hekařina smrt jako přízrak. Částečně proto, že mistr Zarek, jak jsem vycítila, byl vůči Hekaře odměřený — ve snaze využít ji, aniž by dal najevo, že mu na ní záleží — a teď, pozdě, přišel na to, jak hluboce mu na ní záleželo. Kladl si to v duchu za vinu, a trochu vinil mistryni Kaye, která se naopak s Hekarou otevřeně přátelila. Nejvíc ovšem vinil sám sebe.

Čím hlouběji jsme byli, tím hustší a teplejší vzduch byl, a nejen kvůli chrličům ohně. Pramínky roztavené lávy tu byly širší a tekutější. Láva kapala i ze stropu, takže jsme museli dávat dobrý pozor, kam šlapeme.

Po chrličích ohně přišli jezdci na jednokolkách, kteří působivě drželi rovnováhu na místě — hýbali se jen o několik palců tam a zpět. Jejich jednokolky ovšem spíš připomínaly mučírny: klubka ostnatého drátu, kola s ostrými zuby, sedla vyrobená z čepelí sekyr. Více než jeden z jezdců krvácel, a všichni se přibližovali k naší pětici ve snaze posekat nás svými čepelemi. Jeden z nich, který mě neviděl, mě málem usekl nohu. Takové věci se mi ovšem stávaly často, byla jsem zvyklá bedlivě pozorovat své okolí, a ráně se snadno vyhnula.

Konečně jsem sešli z posledního schodu, a Předsálí vyústilo přímo na Festivalovou pláň. Vchod byl hlídaný dvěma mohutnými zlobry, s maskami vytvořenými ze skutečných lebek zlobrů. Mistryně Kaya zaváhala, ale zlobři nám nevěnovali nejmenší pozornost — jako kdyby všichni čtyři mí společníci byli jako já. Kaya je tedy ignorovala také a pokračovala na široké nádvoří. V jeho středu byla popraskaná a pomalovaná fontána v podobě kentaura. Zdálky vypadala docela hezky, ale když jsme se přiblížili, bylo poznat, jak pobořená a poničená je — jako kdyby ji někdo rozmlátil palicí. Z úst kentaura tryskal pramínek vody, a ta prasklinou ve fontáně vytékala na zem, do jedné z puklin, kde se okamžitě měnila v páru.

Nad námi se pohupovala prázdná visutá hrazda, ze které právě vyskočila mladá copatá provazochodkyně v černočervených harlekýnských šatech, a hladce přeletěla přímo přes natažený provaz. Její pohyby byly ladné a přesné. Pohlédla na nové diváky, a Teyo zalapal po dechu — rty i oči měla sešité.

Všude okolo byly prázdné klece, dost velké na to, aby se do nich vešly nestvůry lidských rozměrů, a všechno, úplně všechno, bylo umazané od krve.

Na opačném konci Festivalové pláně byli dva další maskovaní zlobři, kteří hlídali zdobenou kamennou fasádu Rix Maadi. Jako ti první si nás nevšímali. Naše skupinka se ovšem i tak zarazila — z hloubi budovy vyzařovalo hrozivé narudlé světlo — než královna Vraska zamumlala, „K čertu s tím,“ a vešla dovnitř jako první. Mistr Zarek a mistryně Kaya se na sebe podívali a vešli za ní, a já s Teyem za nimi.

Fasáda Rix Maadi byla skutečně fasáda. Uvnitř nebylo nic, jen ohromná vulkanická jeskyně. Uprostřed byla ohromná lávová jáma, ze které vycházela pára, a na stropě bylo několik přírodních komínů, táhnoucích se až k povrchu.

Teď už jsme se potili všichni. I Teyo, zvyklý na poušť. Jen pokrčil rameny, „To není tím vedrem, ale vlhkostí.“

Přes jámu se táhly kamenné chodníky. Na stropě visela železná lana, nesoucí zrezlé klece a háky. Okolo bylo množství jezírek plných krve. Taky tu bylo plno pekelných psů, včetně Pilky, Hekařiny nejoblíbenější.

Zajímalo by mě, jestli i jí chybí její panička.

Ve stěnách byly tucty dveří vedoucí do tuctů komnat. Z některých byl slyšet smích, z jiných smrtelný křik. Z většiny ale obojí. Na levé straně, v úrovni země, byl ve stěně jeskyně úzká štěrbina, stále obklopená černočernou mlhou, tvořenou jakoby ze stínů. Ze štěrbiny neustále vanul páchnoucí vzduch. Byla jsem tu mnohokrát, ale z vždycky z toho mám husí kůži.

Přichomýtla jsem se k mistryni Kaye, „Kde jsou všichni? Rix Maadi je obyčejně plné účinkujících. Nikdy nebylo tak prázdné.“

Rozhlédla se po narudle ozářené jeskyni. Kromě pekelných psů a několika (skutečných) krys tu nebyla duše, živá či mrtvá. Jen nás pět. V tu chvíli se ovšem před námi v oblaku rudého kouře zjevila postava.

„Vznešená paní Exava,“ zašeptala jsem. „Krvočarodějka. V současnosti po Prznitelovi první v gildě.“

Dým se pomalu rozestoupil, a paní Exava se objevila. Vysoká, mohutně stavěná, na tváři zdobenou masku s dvěma páry opravdových démoních rohů. Na sobě měla úzký živůtek, který odhaloval břicho a zdůrazňoval její vyvinutou hruď. Boty měla vysoké až ke stehnům, a široký pásek s kovovými bodci, všemi od krve. Postavila se na malé pódium a zpražila mé čtyři společníky panovačným pohledem. Mě nespatřila, jako nikdy předtím.

Stejně jsem ji nikdy neměla ráda.

Mistryně Kaya, mistr Zarek, a královna Vraska se na sebe podívali, a pak se současně uklonili. Mistr Zarek se ujal formalit: „Jsme poctěni, vznešená Exavo, krvočarodějko s výjimečným talentem, a žádáme o audienci s vaším pánem, Prznitelem.“

Paní Exava je mlčky pozorovala. Pak pohlédla směrem k lávové jámě. Láva bublala, ale neobjevilo se nic, ani démon.

„Očividně,“ pronesla sytým kontraaltem, „si Prznitel audienci nepřeje.“

Ale v tu chvíli se celou jeskyní rozlehl Rakdosův hromový hlas: „KDE JE NAŠE VELVYSLANKYNĚ?“

Rakdos, the Showstopper | Art by: Viktor Titov

 

Mistr Zarek pohlédl na královnu Vrasku, která předstoupila, odhodlaná nést následky. Ale než stačila promluvit, ozvalo se, „Tady je!“

Cože?! Skutečně?! Hekara?!

Otočila jsem se za hlasem. U vchodu stál pan Tomik Vrona, s velkým Orzhovským thrullem za sebou, který nesl zakryté lidské tělo.

Ne. Ne, ne, ne, ne, ne… Proč mi to děláte?

Pan Vrona posunkem thrulla zastavil, a odkryl cíp látky. Objevila se Hekařina tvář. „Přinesl jsem Hekaru zpět k jejím lidem,“ řekl.

Přiběhla jsem k Hekaře. Thrull byl veliký, a já musela stát na špičkách, abych Hekaru spatřila a mohla ji políbit na bledou tvář. Takže to je opravdu skutečné. Upřímně nevím, jestli mi bylo líp nebo hůř.

Paní Exava si netrpělivě odkašlala. „Ať ji tvoje zvíře položí sem, mně k nohám.“

Pan Vrona ukázal rukou, a thrull poslechl. Já šla za ním.

Paní Exava poklekla u Hekary a strhla rubáš. Vyhodila ho vzhůru, a rubáš — možná až moc dramaticky — vzplanul. Na všechny okolo se snesly zbytky popela.

Krvočarodějka Hekaru láskyplně pohladila rukou, od hlavy až po nalakované nehty na nohou. Bylo to trochu znepokojivé. „Měli jste ji přinést dřív,“ řekla.

„Omlouvám se,“ uklonil se pan Vrona. „Na povrchu je teď trochu chaos.“

„To Kult nezajímá.“

„Ale mělo by,“ upozornil ji mistr Zarek.

Paní Exava vstala a luskla prsty. V okamžiku se okolo ní v oblacích rudého kouře zhmotnilo dalších šest krvočarodějek. Věděly, co dělat. Svlékly Hekaru a ozdobily ji do starých hadrů se zvonečky. Když bylo hotovo, ukázala paní Exava prstem na trhlinu, obklopenou černou mlhou, „Ať thrull odnese Hekaru do Šaškovy krypty.“

Pan Vrona opět ukázal rukou, a thrull Hekaru vzal. Myslím, že jsem ho měla varovat.

Ale neudělala jsem to. Kdoví proč.

Obklopený šesti krvočarodějkami, thrull vešel do trhliny s Hekarou v náručí.

Řekla jsem jen tak, k nikomu, „Doufám, že pan Vrona toho thrulla neměl rád. Už ho neuvidí.“

V tu chvíli všichni ztuhli, protože se ozval thrullův smrtelný výkřik. Pan Vrona vypadal vyděšeně. Já jsem jen pokrčila rameny.

„Brzy se vrátím,“ řekla paní Exava. „Zůstaňte tu.“ Pak zmizela v zášlehu plamene, podobně jako Hekařin rubáš. na zem se opět snesl popel, ale nikoho ani nenapadlo, že by krvočarodějka shořela.

Myslela jsem na Hekaru. Nikdy jsem ji neviděla se nesmát, až teď. I když hrála v tragédii, její oči se stále smály. Teď už ne. Žádný úsměv, ani v očích, ani na rtech. Žádná přátelská slova.

„Jsi moje Krysička.“

„Jsem tvoje Krysička.“

Všechno pryč. Napořád.

Pan Vrona zrovna říkal mistru Zarekovi, „Ty máš svoje povinnosti; já mám ty svoje.“

„A to jsou jaké?“ změřil si ho mistr Zarek.

Pan Vrona se podíval na mistryni Kayu: „Jsem pomocník gildovního pána Orzhovu. Po léta jsem myslel, že je to Teysa Karlov. Teď vím, že je to Kaya. Takže jsem jen sloužil své paní.“

Kaya se usmála a poděkovala. Pak jí to došlo: „Tomiku, to vy jste shromáždil Orzhov na pomoc v bitvě.“

„Ve skutečnosti šli všichni za Bilagrem. Udělala jste na něj dojem.“

„Ale až poté, co jste ho za mnou poslal.“

Pan Vrona jen mávl rukou, jako že to byla jeho povinnost.

V tu chvíli vyšla paní Exava ze Šaškovy krypty, a z rukou jí přímo crčela thrullova krev.

Královna Vraska opět předstoupila, „Velká a nadaná Exavo, Ravnica potřebuje vaši pomoc. Kdyby Hekara žila, naléhala by na vás přesvědčit, abyste přesvědčila vašeho pána—“

Paní Exava ji přerušila, „Velvyslankyně Hekara zemřela, protože vložila svou důvěru ve vás tři. Ale,“ ukázala na královnu, na mistra Zareka, a na mistryni Kayu, „jeden ji zradil, jeden ji zavrhl, a jeden ji zklamal.“

„To je všechno pravda,“ řekl mistr Zarek s očividnou lítostí — ale i s odhodláním. „A žádné záruky nemáte ani teď, kromě jediné: pokud se všech deset gild nespojí, Ravnica bude zničena.“

„Pak tedy Kult bude tančit na jejím hrobě. My tančit na hrobech opravdu umíme.“

„To jsem si jistý, ale problém je v tom,“ odpověděl mistr Zarek, „že mrtví netančí.“

„Byl byste překvapený.“

„Prosím, poslouchejte. Niv-Mizzet nám zanechal poslední plán na zničení Nicola Bolase. Pokud mi dovolíte ho vysvětlit—“

„MY ZNÁME POSLEDNÍ OHŇOMYSLŮV PLÁN NA ZÍSKÁNÍ MOCI. DO NEJMENŠÍCH PODROBNOSTÍ,“ zahřměl Rakdosův hlas. „A NIC JSME Z TOHO NEMĚLI!“

Paní Exava se nebezpečně usmála. „Asi byste měli jít,“ řekla.

„Ale—“

„Než ho doopravdy naserete.“

Mistr Zarek, pan Vrona, královna Vraska, a mistryně Kaya přemýšleli, jestli mohou říct něco, co by situaci změnilo. Ale nakonec svěsili ramena a otočili se k odchodu.

Teyo se ke mně otočil a zeptal se, „To je všechno? Vzdáme to?“

Ale já ho neposlouchala. Ucítila jsem, nebo zaslechla, nebo vycítila někoho… zírala jsem na černočerný otvor do Šaškovy krypty. Někdo za mnou zalapal po dechu.

„Kam ten spěch, kamarádi?“ vylezla Hekara ze stínu.

Měla jsem běžet k ní a obejmout ji, ale jen jsem tam stála a bála se doufat, že to, co vidím, je skutečné.

„Hekaro?“ vypravil ze sebe mistr Zarek.

„Jo,“ pokrčila rameny.

„Nebyla jsi mrtvá?“ ozvala se královna Vraska.

„No, byla. Chyběla jsem vám?“

„Mnohem víc, než myslíš… kamarádko,“ řekl mistr Zarek.

„Přestaň,“ řekla Hekara. „Stydím se. Dělám si srandu! Já se nikdy nestydím. Buď si ubrečený, jak chceš. Je sice hrozné tě takhle vidět, ale každý máme své choutky, no ne?“

„Dlužím ti omluvu, Hekaro,“ řekla královna Vraska. „Neměla jsem zradit tvou důvěru.“

„Jo, to bylo hnusný. A umírání stojí za prd. Ale co, nakonec to vyšlo. Nikdy z tebe nebude krvočarodějka, dokud neumřeš.“

Myslím, že jsem brečela. Nevím. Bylo mi to jedno. „Ty jsi krvočarodějka?“ zeptala jsem se s úžasem.

Ale mistr Zarek mě neslyšel a zeptal se současně se mnou: „Můžeš přemluvit Rakdose, aby se přidal k Zásahu zoufalství?“

„Dobrej název,“ řekla Hekara, „každopádně, neměj strach. Budu reprezentovat gildu ve všem, cos naplánoval, kámo.“

„Ne, nebudeš,“ vykřikla Exava. „Prznitel se vyjádřil jasně.“

„Vážně? Že o tom nic nevím.“

„V tu dobu jsi byla mrtvá, takžes jaksi… nevnímala.“

„Může to říct znovu a hned.“

„Nemusí,“ řekla paní Exava. „Říkám to .“

Ale Vznešená paní Hekara na Exavu zahrozila prstem. „Ty nejsi gildovní paní. Ani moje paní. Jsi jen krvočarodějka. A jelikož já teď taky, tak myslím, že tvoje rozkazy plnit nemusím. Už nejsi nade mnou Exavo. Teď jsi, abych tak řekla, vedle.“

„Čarodějnice, klidně tě zabiju znovu!“ Exava skočila Hekaře po krku.

Hekara udělala hvězdu. Z hvězdy se stalo salto, kterým skočila přímo na pódium! Zatleskala jsem.

Hekaře se v rukou objevily ostré čepele. Všechny najednou hodila po Exavě. „Jednou břitvočarodějka, vždycky břitvočarodějka!“

Blade Juggler | Art by: Dmitry Burmak

 

Paní Exava to nečekala. Vyhnula se a odrazila většinu čepelí, ale více než jedna jí probodla kůži. To by ji moc nezpomalilo, ale Hekara v tomhle boji nebyla sama. Mistr Zarek nahodil svůj Akumulátor a vystřelil docela malý blesk, který zasáhl Exavu zezadu. Vykřikla a klesla na kolena.

V tu chvíli se na něj vrhl jeden z pekelných psů, ale Hekara ho zadržela, „Přestaň, Pilko. Sedni!“

Pilka se zarazila, ale nesedla si. Hrozivě vrčela, a z tlamy jí odkapávala kyselina, která po dopadu na zem syčela. Mistr Zarek znovu nabil, připravený Pilku sežehnout. Hekara jen mávla rukou, že to nebude potřeba. Pořád utěšovala Pilku: „Rala si nevšímej. Neublíží ti. A Exava bude zase v pořádku. Teď sedni!“

Pilka si sedla.

Hekara zavolala na Rakdose, „Jdu teď pomoci kamarádům. Máte něco proti tomu, Šéfe?“

Prznitel se neozval.

„Dobrá,“ zasmála se Hekara. „Tak jdeme na to!“ Pak vyrazila směrem ke mně. Rozpřáhla jsem ruce, aby mě objala nebo roztočila, tak jako dřív.

„Tak co pro mě máš, ty moje bláznivá Krysičko?“

„Jsem tvoje Krysička.“

„Jsi moje Krysička.“

Nic z toho se nestalo.

Prošla okolo mě — ani si mě nevšimla.

Já… byla zaražená. Podívala jsem se a spatřila Teya a mistryni Kayu, jak se na mě smutně dívají. Věděli to. Věděli jsem to všichni tři. Okamžitě. Ať už Hekaru oživili jakkoli, změnilo ji to. Už mě nevidí.

Ztratila jsem ji podruhé…

Ale záleží na tom? Náš úkol byl přimět všechny gildy ke spolupráci.

Máme všechny čtyři, nezbývá žádná. A tím to končí.

III

Asi jsem musela začít dýchat.

Myslím, jsem naživu, ne? Na tom záleží. Ztratila jsem Hekaru, ale alespoň byla zpátky.

Jsou horší věci než zjistit, že někdo, koho máte rádi, stále žije… i když vás už nezná.

Celou cestu k Náměstí Desítky jsem šla vedle ní.

Teyo se ptal, jestli jí nemá něco říct.

Mistryně Kaya říkala, abych se přestala mučit trápením.

Dělala jsem, že je neslyším. Chtěla jsem být jen, já nevím, v Hekařině blízkosti.

A tehdy jsem asi znovu začala dýchat.

Jedna moje část si asi myslela, že mě zase uvidí.

Dám tomu čas…

Ale jiná moje část věděla svoje. Teď byla krvočarodějka. Vznešená paní Hekara. A já byla pořád bezvýznamná Krysička. Nepodívala se na mě. Nechtěla vidět něco tak bezvýznamného. Byla teď mnohem výš. A taky s ní něco udělali, když ji oživili. Trochu ji změnili. Ale jinak byla v pořádku. Žertovala s mistrem Zarekem a královnou Vraskou stejně jako dřív. Takže ji zas tak moc nezměnili. A alespoň já budu vidět ji. Tedy až si otřu slzy z očí.

Jo. Musela jsem začít dýchat.

IV

Čekali jsme, než se všichni po jednom (nebo občas po dvou) potichu dostali přes náměstí ke zbořeništi na místě někdejší Komory Guildpactu — museli jsme se shromáždit velice opatrně, abychom nevzbudili pozornost Věčných nebo slečny Havranovlásky. Usmála jsem se na Teya. Věděla jsem, že měl o mě pořád starost, a tak jsem změnila téma hovoru: „Neboj se. Všechno ti budu vysvětlovat.“

„Myslím, že už jsem to pochopil,“ řekl.

„Jo, ale nebudeš znát většinu z přítomných.“

Chtěl něco říct, ale pak se zarazil, a řekl jen, „Díky, Krysthainie. To bude užitečné. A nejspíš i… zábavné.“

„Jen máš rád, když blábolím.“

Začervenal se. Z toho jsem se začervenala taky. Tak jsem ho šťouchla do ruky.

„Au.“

„To nemohlo bolet.“

„Nemyslíš, že o tom rozhoduju já?“

„Ne, ty přerostlé děcko.“

„Pořád jsem starší než ty.“

„Ne o moc.“

„Ne, to ne.“

„Takže jsem vyhrála.“ Cítila jsem se, jako bych ho políbila, což bylo zvláštní. Tak jsem ho zase praštila.

„Au.“

Už se shromáždili všichni, tak jsem začala. „K Zásahu zoufalství, poslednímu plánu Ohňomysli, potřebujeme deset gild, ravnické manové linie, spálené kosti Niv-Mizzeta, a tamtu věc.“

Ukázala jsem na mosaznou bustu dračí hlavy — Niv-Mizzetovy hlavy — kterou právě přinášel Hlavní chemág Varryvort, Izzetský goblin. „Říká se jí Nádoba Ohňomysli, a dokáže udržet jeho duši, když ji sem povoláme, ať už je kdekoli. Za předpokladu, že se to povede, což podle názvu plánu nemusí být jisté.“

Hlavní chemág Varryvort jemně usadil Nádobu na hromádku zčernalých Niv-Mizzetových kostí.

„Víš, plán A byl dát mistru Niv-Mizzetovi moc všech gild, aby mohl bojovat s Bolasem. To se nepovedlo, a výsledek vidíš sám. Plán B — Maják — taky selhal. Tohle je plán C, pokud jsem se v tom neztratila.“

„Takže, támhle je mistr Zarek, něco projednává se slečnou Revane. Pan Beleren říkal, že ona je na manové linie expertka. Dokáže se na ně napojit. Mistr Zarek jí vysvětluje, čeho chtějí dosáhnout.“

Mistr Zarek a slečna Revane mluvili příliš tiše na to, aby byli slyšet. Když mistr Zarek zmlkl, taky jsem ztichla. Slečna Revane pak o problému přemýšlela… dlouho. Celou dobu stála bez hnutí, že připomínala spíš namalovanou sochu. Zatímco jsme ji sledovali, Hlavní chemág Varryvort přešel k Teyovi, asi aby se nepletl mezi ně. Mě neviděl, a málem si stoupl na mě. Rychle jsem uskočila a postavila se vedle Teya z druhé strany.

Nakonec slečna Revane přikývla a řekla, „Je to proveditelné. Manové linie byly přerušeny Sférovým mostem, ale když je teď pryč, věřím, že je mohu napravit a pomoci Ravnice se znovu projevit.“

„No, zní to slibně,“ řekla jsem. „Teď počkáme, až se shromáždí představitelé gild.“

Mistr Zarek, mistryně Kaya, a královna Vraska tu už byli. Hekara také, samozřejmě. Jako další dorazila slečna Lavinie. Zdá se, že mistr Dovin z Ravnicy utekl, a mistryně Lavinie tu byla jako zastupující gildovní paní.

Lavinia, Azorius Renegade | Art by: Steven Belledin

 

Netrpělivé Hekara zatím po pobořené Komoře metala salta, a zvonečky na kožených páscích jejích nových šatu cinkaly. „Je úžasná!“ vydechla jsem. V tu chvíli udělala salto přímo vedle mě.

Ale to je v pořádku, ne? Je to v pořádku!

Borborygmos dorazil jako další, spolu s mými rodiči. Ari se usmála a ukázala mě Ganovi a kyklopovi. Oba dva přimhouřili oči na místo vedle Teya, dokud mě neuviděli. Cítila jsem se trochu líp, a řekla Teyovi, „Moje máma je taky úžasná.“

Paní Emmara Tandris dorazila spolu s Boruvem, mým kmotrem, který si vyměnil několik zavrčení se svými bývalými druhy z Klanů — obzvláště s mou mámou, která ho považovala za zrádce. Napadlo mě, jestli kvůli tomu nejsem pořád bezgildovní. Protože jsem se bála, že se do Gruulu nehodím, a že ji ztratím, když budu v jiné gildě?

U Krokta, už si nemůžu dovolit nikoho ztratit.

A kdo ví? Třeba se do Gruulu hodím. Těžko říct.

Všimla jsem si, že se Teyo připravuje vyčarovat štít, kdyby došlo k boji. Ale nedojde. Přeměřila jsem si je pohledem a řekla, „To spolu nemůžete všichni vyjít?“

Všichni čtyři neochotně přikývli.

Jako další přišla Hlavní mluvčí Vannifar z kartelu Simic, spolu s panem Vorelem.

Pak přiletěla mistryně Aurélie, gildovní paní Boroské legie, ještě rozpálená z bitvy.

Až poté, co dorazili všichni ostatní, se ukázalo, že gildovní pán Lazav z Rodu Dimir stál celou dobu vedle Teya, v podobě Hlavního chemága Varryvorta.

„Zatraceně, Lazave!“ zavrčel hrozivě mistr Zarek. „Co jste sakra udělal se skutečným Varryvortem?“

Mistr Lazav líně protáhl, že skutečný Hlavní chemág momentálně spí. „Zítra ráno bude v pořádku — tedy pokud uspějeme, a nějaké zítřejší ráno bude.“

Všimla jsem si, že slečna Revane je neklidná, a tak jsem Teya šťouchla loktem. Zmateně na mě pohlédl. „Pomoz jí,“ zašeptala jsem.

Přikývl a vystoupil. „Kdybyste se všichni shromáždili okolo slečny Revane.“

Mistryně Kaya předstoupila, a slečna Revane jí ukázala, kde by měla stát Orzhovská gildovní paní. Totéž se opakovalo s Hekarou, mistrem Zarekem, mistryní Lavinií, mistrem Lazavem, mistryní Aurélií, Borborygmem, Hlavní mluvčí Vannifar, královnou Vraskou, a paní Emmarou. Neobešlo se to bez (docela směšného) reptání — nedůvěra mezi gildami byla očividná. Mistryně Lavinie a královna Vraska si skoro vjely do vlasů, když je slečna Revane postavila vedle sebe. Pak slečna Revane konečně promluvila. „Nejdříve si to vyjasněme: bez naprostého souladu a jednoty mezi všemi deseti gildami tento plán nemá šanci na úspěch. Musíte odložit své spory — ať už malicherné či ne.“ I takové nevelké množství slov ji viditelně vyčerpalo, ale stačilo. Za chvíli skutečně okolo slečny Revane a Niv-Mizzetových kostí a Nádoby stálo v poněkud nedokonalém kruhu deset představitelů gild. Všichni zbývající — já, Teyo, Mistr kopí Boruvo, pan Vorel, Ari, a Gan Shokta — stáli v houfu opodál. Máma si prohlížela Teya od hlavy k patě. Trochu se zamračila a tázavě se na mě podívala. Očividně se jí Teyo Verada nezdál jako spolehlivý přítel pro dceru Ari Shokty.

To bylo docela trapné, a kromě toho jsem nechtěla ranit Teyovy city, tak jsem se podívala jinam a dělala, že jsem so nevšimla.

„Stojíte na prastarých manových liniích Guildpactu,“ získala slečna Revane pozornost všech.

„Což má s kostmi Niv-Mizzeta společného co?“ zeptala se podezřívavě mistryně Aurélie.

Elfka opět vypadala nesvá. Mistr Zarek jí chtěl pomoci, a tak udělal krok vpřed, což si vysloužilo její frustrovaný pohled, že opustil vyznačené místo. Rychle se vrátil. „Jsme tu proto, abychom oživili Ohňomysl jako nový Živoucí Guildpact,“ řekl.

To byla očividně, minimálně pro polovinu osazenstva, novinka.

„Cože?“ vykřikl pan Vorel, a mistryně Aurélie, „Tak takhle to je?“ téměř společně. Borborygmos zavrčel společně s nimi.

„Nezkoušeli jsme to už jednou, když byl živý?“ zeptala se mistryně Lavinie. „Proč si myslíte, že—“

„Nejmenuje se to Zásah zoufalství pro nic za nic,“ ozvala se Hekara.

Mistr Zarek zvedl ruce a řekl, „Zkusili jsme to a selhali jsme. Ale je to pořád stejné. Jace Beleren ztratil svou moc Živoucího Guildpactu. Potřebujeme moc k tomu, abychom porazili Nicola Bolase. Pokud uspějeme, Niv-Mizzet se znovuzrodí jako Guildpact a použije svou moc proti Praotci draků. Pak Ohňomysl odstoupí z funkce gildovního pána a jako jeden z nejstarších a nejmoudřejších parunů se ujme funkce nezávislého arbitra jak deseti gild, tak bezgildovních. Bohově vědí, že nebude horší než Beleren.“

Mistryně Lavinie, královna Vraska, a paní Emmara se nad tou poslední poznámkou zamračily, ale ostatní to pochopili a uklidnili se.

Zašeptala jsem k Teyovi, „Jsem ráda, že si vzpomněl na bezgildovní. Na nás se pořád zapomíná, když se velká zvířata radí, co dělat.“

Hekara skoro skákala radostí, „Ještě nikdy jsem nebyla u všegildovního čarování. Teď jsem ráda, že Šéf nechtěl jít sám.“

Mistryně Aurélie potřásla hlavou a odfrkla si, „Démon se nestará o záchranu Ravnicy, ale alespoň někoho poslal.“

Znovu jsem zašeptala, „Boroská legie se s Rakdosem nikdy zvlášť nemusela.“

Hekara kývla na mistryni Aurélii prstem. „Tak to není. Šéf mě neposlal místo sebe. Přišla jsem bez dovolení.“

Královna Vraska se zakřenila. „Hekaro, mezi námi děvčaty, přišla jsi jemu navzdory, co?“

„Přesně!“

To spustilo další kolo reptání a obviňování. Paní Emmara a Hlavní mluvčí Vannifar se ptaly mistra Zareka, jak může věřit v úspěch, když se ho neúčastní gildovní pán Kultu.

„I samotný pokus je zbytečný,“ podotkla mistryně Aurélie.

Po naštvaném pohledu os mistra Zareka Hekara trochu couvla ze svých prohlášení. „Nechápejte mě zle, Šéf s celým plánem souhlasí.“

„Opravdu?“ přeměřila si ji mistryně Aurélie.

„Jasně, úplně a ve všem. Možná.“

Do toho vstoupil mistr Zarek (myšleno slovně, pohnout se už neodvažoval): „Můžeme se o to pokusit. Bude to trvat asi…“ obrátil se na slečnu Revane.

„Ne víc než pět minut,“ odpověděla. „Pokud se to vůbec podaří.“

„Pět minut?“ ozvala se mistryně Kaya. „Čas je drahý, ale pět minut snad obětovat můžeme.“

Slečna Revane se rozhlédla po všech přítomných, a každý z nich kývl na srozuměnou. Někdo nadšeně, jiný odhodlaně, další očividně neochotně. Ale nakonec přikývli všichni.

Slečna Revane nebyla ani nadšená, ani odhodlaná, ani neochotná. V její tváři se nedalo vyčíst nic. „Teď se všichni nadechněte.“

Teyo se hluboce nadechl a vydechl.

Zachichotala jsem se. „Myslím, že mluvila jen k těm v kruhu.“

Začervenal se.

„No podívej,“ řekla jsem. „Jsi tak krásný, když se červenáš.“

Začervenal se víc.

„Jo, přesně takhle!“

Moje máma se zase zamračila. Nevšímala jsem si jí.

Zatímco se Teyo snažil vzpamatovat, slečna Revane začala se zaklínáním — příliš tiše na to, abych to slyšela. Na místě, kde stála, vedle Nádoby a kostí, se jí pod nohama rozzářily manové linie. Černé, modré, zelené, červené, bílé. Pak najednou všechny vystřelily směrem ke shromážděným, a utvořily kolem nich soustředné kruhy.

Teyo vytřeštil oči a s úžasem linie zkoumal. Nejspíš musely fascinovat jeho geometrickou mysl.

To, co zajímalo jeho, začalo najednou zajímat i mě, a tak jsem si linie prohlédla také. Každý ze shromážděných měl pod sebou dva barevné kruhy, a každá z kombinací byla jiná. Mistryně Kaya, například, byla obklopena bílým a černým kruhem. Její černý se dotýkal a propojoval ji s černými kruhy okolo královny Vrasky, mistra Lazava, a Hekary. Hekařin druhý kruh byl červený, a spojoval ji s červenými kruhy u Borborygma, mistryně Aurélie, a mistra Zareka. Druhý kruh mistra Zareka byl modrý, a spojoval ho s kruhy okolo mistryně Lavinie, mistra Lazava, a Hlavní mluvčí Vannifar. Druhý kruh Hlavní mluvčí byl zelený, a spojoval ji s Borborygmem, královnou Vraskou, a paní Emmarou. Její druhý kruh byl bílý, a spojoval ji s mistryněmi Lavinií, Aurélií, a Kayou. Bylo to dokonalé, když jste nad tím přemýšleli. Každopádně Teyovi se to líbilo.

Tou dobou už všech jedenáct účastníků (včetně slečny Revane) upadly to transu, a jejich pohledy byly naprosto prázdné. Pak se náhle ze všech jednadvaceti očí vyhrnulo zlaté světlo.

Jo, jednadvaceti. Borborygmos je přece kyklop, víme?

Zásah zoufalství se spustil. Nad Nádobou Ohňomysli se objevil bezbarvý portál — jako by byl z čiré vody — a z něj začaly vystupovat modré a rudé pramínky, které se snášely dolů, do Nádoby. Pak sežehlé kosti vzplanuly žlutooranžovým plamenem a zazářily tak jasně, až jsme všichni na chvíli oslepli. Všichni si rukou zakryli oči, a já jsem přivřenýma očima viděla, jak je slečna Revane obklopená plameny. Ale jen obklopená, nehořela. Nekřičela, ani se nesvíjela bolestí. Plameny vyšlehly z kostí, z Nádoby, i z elfky, a zahalily všech deset ostatních shromážděných. Všichni vzplanuli jako slečna Revane, ale také jako ona nevypadali, že by hořeli. Byli v transu, a nevšímali si toho.

Naneštěstí si někdo jiný všiml.

Byla jsem první, kdo ho zpozoroval, a vykřikla jsem přes hukot plamenů: „Máme společnost!“

Jak světlo plamenů jasnělo a jasnělo, přitáhlo pozornost jednoho z Věčných bohů. Nevím, jak se jmenoval, vypadal jako pták s dlouhým zobákem a jen jednou rukou. Obr se přiblížil ohromnými kroky, brzy se skláněl nad troskami Komory, a pozoroval jak probíhající Zásah zoufalství, tak nás všechny okolo!

God-Eternal Kefnet | Art by: Lius Lasahido

 

Teyo ani nepřemýšlel, bohůmdíky. Když se Věčný bůh ohnal svou zbývající pěstí, Teyo vztáhl obě ruce a vyčaroval polokouli světla, která všech nás sedmnáct překryla. Když do ní narazila pěst, štít stěží vydržel, ale vydržel. Teyo byl otřesený, klesl na kolena, a já ho popadla, aby se nezhroutil úplně.

„Dokázals to,“ zašeptala jsem. „Nepřestávej.“

Malátně přikývl a znovu zvedl ruce.

Věčný bůh se znovu ohnal. Světelný štít se roztříštil — ale i tak zabránil, aby se Bůh kohokoli dotkl. Teyo zavyl a zatřásl hlavou. Byl omráčený, další štít už nevyčaruje, a příští rána nás rozdrtí všechny.

Ale Teyo dokázal získat potřebný čas. V tu chvíli už byl rituál dokončený. Všemi účastníky a okolo kostí a Nádoby Ohňomysli proudil dostatek many. Žlutooranžové plameny se změnily na zlaté, a zapálily v Nádobě modré a červené pramínky. Ty na chvilku zfialověly, než je pohltila mohutná vlna zlatého světla. Světlo obklopilo dračí kosti, a jakoby je naplňovalo, vytvářelo okolo nich tkáň, a měnilo je z kostry na živoucí bytost.

A pak se objevil mistr Niv-Mizzet, oživený, se šupinami barvy zářícího zlata, stejné barvy, jakou měly jeho oči. Barevný desetiúhelník byl namalovaný — ne, vypálený — na jeho hrudi, a okolo něj vířily kouzelné barevné kruhy — černé, modré, zelené, červené, a bílé, jako pět planet okolo slunce.

Pořád jsem podpírala Teya a zamumlala jsem, „Tak tohle je jiné.“

Teyo nepromluvil. Oči měl obrácené v sloup, a já pohlédla vzhůru, odkud se potřetí snášela ohromná pěst Věčného boha.

Ale v tu chvíli už znovuzrozený a očividně vylepšený Ohňomysl rozpřáhl křídla a vyrazil vzhůru. Zlatá dračí křídla zazářila, a v jediným mávnutím oddělila ohromnou lazotepovou pěst od zápěstí. Pěst dopadla kousek od nás jako balvan, až se země otřásla, ale nikomu neublížila.

Bůh s podobou ibise se ohnal svou jedinou, zmrzačenou rukou po Niv-Mizzetovi, ale ten se lehce vyhnul. zamával křídly, a vznesl se nad svého soka. Pak Ohňomysl otevřel tlamu; jeho horní a dolní špičáky se o sebe otřely, což vytvořilo jiskru, která zapálila jeho dech. Z jeho tlamy se vyřítil nekonečný proud plamene, který obklopil a sežehl Věčného boha, spálil vše, co zbylo z jeho těla, a přeměnil jeho vnější lazotepovou schránku v dešťovou spršku, co syčivě dopadla všude okolo.

Ara a Gan Shokta zajásali. Pan Vorel spokojeně zavrčel. Mistr kopí Boruvo také. Já se usmála, a Teyo se hádám snažil neztratit vědomí. Máma poklekla vedle nás a položila Teyovi ruku na rameno. „Tvůj chlapec se činil, Krysthainie.“

Teď jsem zrudla já. „Není té můj chlapec,“ namítla jsem. „Je to můj kamarád.“

„Vidí tě, a dokáže tě ochránit.“

„Nepotřebuju chránit.“

„Všichni někdy potřebujeme chránit. I když ne tak často.“

„Ne, mami.“

Všech jedenáct účastníků Zásahu se pomalu probíralo z transu. Mistr Zarek potřásl hlavou a vzhlédl… jen aby spatřil, jak Niv-Mizzet padá k zemi.

Drak narazil do země jen kousek od nás, otřásl zemí, a zmařil všechny naše naděje. Ležel, těžce oddychoval, a téměř se nehýbal. Jedno křídlo měl ošklivě zkroucené pod tělem.

„To je všechno?“ vykřikl Gan Shokta, „Velká moc Živoucího Guildpactu stačí jen na vyřízení jednoho jednorukého Věčného?“

Mistr Zarek zaraženě stál, a všichni ostatní vypadali zničeně, naštvaně, nebo obojí. Najednou naděje, že Niv-Mizzet by nějak dokázal porazit Nicola Bolase vypadala bláhově a, no ano, zoufale.

>>> Ravnica ve válce 6 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď