Magic Story: Ravnica ve válce 4 – Zoufalí zasahující

RealmsUncharted

Krysička spolu s Kayou a Teyem spěchají přesvědčit gildy o spolupráci, aby mohl Ral Zarek provést Zásah zoufalství. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

Zoufalí zasahující

Ravnica ve válce 4

Magic Story

Greg Weisman

29. 5. 2019

<<< Ravnica ve válce 3 <<<

 

Tato povídka obsahuje spoilery z knihy (kapitoly 43-49).
Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

I

Pokusit se přimět ke spolupráci Azorius — spolu s jeho se-drakem-spolupracujícím gildovním pánem — a kontaktovat Rod Dimir bylo uloženo jiným dobrovolníkům. Ale mistryně Kaya byla mistrem Ralem a panem Belerenem požádána o kontakt ostatních čtyř gild — Roje Golgari, Rakdosova kultu, Gruulských klanů, a Selesnyjské konklávy — a přesvědčit je ke spolupráci ohledně Zásahu zoufalství.

Ať už je to cokoli…

Prohlašovali, že mistryně Kaya jako cizinka nevzbudí tolik podezření jako mistr Zarek, ale zároveň jako gildovní paní bude mít dostatek autority zjednat si (nebo alespoň nebýt rovnou odmítnuta) přístup do gild.

Viděla jsem na mistryni Kaye, že se zdráhá a pochybuje o výsledku. Naklonila jsem se k ní a zašeptala. „Můžu pomoct s Gruulem, Selesnyí, a—“ Chtěla jsem říct Rakdosem, ale zarazila jsem se. Když Hekara není, u Kultu už nikoho neznám. „Jo, s Gruulem a se Selesnyí,“ dokončila jsem nemotorně.

Jako první se mistryně Kaya rozhodla pro Selesnyi, která by podle ní měla být nejsnazší. Teyo a já jsme šli samozřejmě s ní.

Řekla jsem ‚samozřejmě‘, ale byl to podivný pocit, zdálo se to docela přirozené rozhodnutí. Stali jsme se prostě oba její družinou.

Slečna Nissa Revane se rozhodla jít s námi, a pan Beleren doufal, že by si mohly porozumět s paní Emmarou Tandris, současnou zastupující gildovní paní.

Naneštěstí získat audienci u paní Emmary se ukázalo být obtížné. Pro začátek tu bylo množství těch děsivých Věčných vedené ještě děsivějším Věčným bohem jménem Rhonas, který byl schopný rozdrtit většinu osazenstva Senátu jednou ranou.

Ale já někdy dokážu být užitečná. Jak už jsem říkala mistryni Kaye, znám na Ravnice většinu tajných cest, a tak jsem vyvedla naši čtveřici skrz průchody, uličky, a zkraty, které Věční z Amonkhetu nemohli znát.

Slečna Revane, která toho moc nenamluvila — vlastně spíš mlčela — byla tak ohromená rychlostí, jakou dokážeme postupovat, že promluvila pár slov. „Znáte město dobře,“ řekla k mistryni Kaye, která běžela hned za mnou. Myslím, že si mistryně Kaya myslela, že ta otázka patří mě, a tak nic neřekla. Já — z očividných důvodů — taky mlčela.

Nakonec jsme ovšem narazili na skupinku Věčných, nejspíš hledající další oběti. Teyo v mžiku vyčaroval štít, a slečna Revane zpoza něj zdvořile požádala poblíž rostoucí starou břízu, které vzápětí ochotně vyrašily nové větve, a prorazily každému z Věčných lebku. Útok to byl tak rychlý, že Věčným trvalo několik okamžiků, než si uvědomili, že zemřeli, a zhroutili se k zemi.

Když jsme dorazili, zjistili jsme, že Konkláva je zatím v pořádku, dobře chráněná. A také nepřívětivá. V cestě nám stál oddíl ledevů a lučištníků. Nechtěli nás pustit, ani jako vyslance, protože se ukázalo, že slečna Revane se stala pro Konklávu nepřítelem číslo jedna. Oživila Vitu-Ghazi, což vedlo k jeho odchodu a rozsekání na kusy. Sice ještě přežíval, ale jen tak tak.

Tak takhle se dostal Vitu-Ghazi na Náměstí Desítky! Slečna Revane je působivější, než vypadá. A na mě už předtím zapůsobila dost.

Napadlo mě, že bych taky měla udělat něco působivého — nebo alespoň trochu působivého — jestli mám dostát svému dřívějšímu chvástání. Přešla jsem k ledevské řadě a vmísila se mezi dva strážce. Nemusela jsem se vměšovat daleko.

Mířil směrem k nám: můj kmotr, Držitel Slibu života, selesnyjský mistr kopí Boruvo. Kentaur kdysi patřil ke Gruulům — byl to nejlepší přítel mých rodičů — ale pak uslyšel volání Selesnye, a před deseti lety změnil gildu. To sice vytvořilo v naší gildě rozepře (doufejme, že ne trvalé), ale pro mě to bylo požehnání. Boruvo se mě snažil dostat do Selesnye, věřil, že Gruul pro mě není vhodná gilda (což rovněž vadilo mým rodičům). Zůstala jsem zatím bezgildovní, ale s Boruvem jsme si byli vždy blízcí (což obzvlášť vadilo mému otci). Zavolala jsem na něj, „Kmotře!“

Otočil se, a jeho obvyklý přísný výraz (gruulský) změkl. „Kmotřenko,“ řekl, „zrovna teď bys neměla být venku. Je nebezpečno.“

„Myslím, že jsem v bezpečí jako ostatní. Možná víc.“

„Ano, myslím, že ano.“

„Potřebuji pomoc, kmotře.“

„Cokoli, dítě.“

„Pojď se mnou a pozdrav se s novou orzhovskou gildovní paní.“

Zasténal.

„Je to má kamarádka, kmotře.“

Zaujatě zvedl obočí. „Hmm. Vylez si,“ řekl.

„Vážně?“

Neodpověděl, ale sklonil se a vyhodil mě na svůj hřbet, jako když jsem byla malá. Zachichotala jsem se skutečně jako malá. Boruvo se dal do klusu.

Slyšela jsem Teya říkat, „Kde je Krysthainie?“

„Kdo?“ zeptala se slečna Revane.

Než se to stačilo zamotat, zavolala jsem, „Tady!“

Teyo a mistryně Kaya se otočili a spatřili mě jet na kentaurovi skrz řady ledevských strážců, kteří se rozestupovali a uctivě klaněli.

Chopila jsem se představování, „Mistryně Kayo, Teyo Verado… a slečno Revane, dovolte mi představit vám mého kmotra, mistra kopí Boruva.“

Kentaur se uklonil mistryni Kaye a Teyovi, ale elfky si zdánlivě ani nevšiml. Slečna Revane to celé sledovala mlčky, a nejspíš se cítila dost nepříjemně.

A pak jsem začala se svým obvyklým blábolením: „Boruvo byl kdysi v Gruulu, než se přidal k Selesnyi. Je to přítel mých rodičů. A ti ho udělali mým kmotrem. Byla to očividná volba, vlastně jediná rozumná, když si to uvědomíte. Myslím, že můj táta na mě a na Boruva vždycky trochu žárlil. Teda ne že by proto Boruvo opustil Klany. Jen uslyšel volání. Myslí, že já ho taky uslyším, a chce, abych se přidala k Selesnyi. A někdy se mi zdá, že je to dobrá volba, ale někdy jsem pořád docela nerozhodná—“

Boruvo si odkašlal, „Kmotřenko.“

„Zase blábolím, že jo?“

„Je to pochopitelné, ale myslím, že teď máme na práci důležitější věci.“ Otočil se k mistryni Kaye a k Teyovi. „Kdokoli, kdo si všímá mé kmotřenky Krysthainie si zasluhuje být vyslyšen.“

Slečna Revane se opět naklonila a zašeptala, „Kdo je Krysthainie?“

Nissa, Who Shakes the World | Art by: Chris Rallis

 

Viděla jsem, že mistryně Kaya jí chtěla říct, že ‚Krysthainie‘ jsem já, Krysička, ale jen jsem se na ni zazubila a zavrtěla hlavou. Mistryně Kaya se otočila na slečnu Revane, která se dívala přímo na mě, a přece skrze mě, jako bych tam nebyla.

A pak to mistryni Kaye konečně došlo. Že mě slečna Revane nevidí. A pak jsem v její tváři přímo viděla, jak si v duchu přehrává všechnu naši předešlou komunikaci. (A navíc jsem tak trochu cítila její myšlenky.) Uvědomila si, jak na mě reagoval (nebo spíš nereagoval) mistr Zarek, jak si každý spojil moje a Teyovo jméno dohromady, když nás Teyo oba představil. Začala si pomalu uvědomovat, že jsem neviditelná pro každého kromě Teya, Boruva, a jí samotné. Neviditelná i pro svého otce.

„Není to neviditelnost jako taková,“ řekla jsem jí. „Vysvětlím to později.“

To jí taky trochu šokovalo. Teď už mě mistryně Kaya začala podezřívat i ze psychických schopností. Nebyla si ještě úplně jistá. Na myšlenkové mágy typu pana Belerena, na jeho ostré mentální rozkazy a realistické iluze byla zvyklá. Nejspíš si myslela, že na slečnu Revane používám nějaké iluze.

Což bych neudělala. Nikdy!

„Pošlete tu elfku pryč,“ řekl Boruvo, čímž si získal okamžitou pozornost mistryně Kayi, a zpražil slečnu Revane zlobným pohledem. „Pošlete ji pryč, a já vás dovedu k Emmaře Tandris.“

Mistryně Kaya chtěla protestovat. Koneckonců byla slečna Revane naší tajnou zbraní k získání důvěry paní Emmary.

Ale slečna Revane už couvala, a ve tváři se jí zračila spíš úleva. „Nikdy jsem neuměla moc mluvit,“ říkala. „Vy dva běžte s kentaurem, já se přidám ke Gideonovi.“

Během chvíle byla pryč.

Naklonila jsem se a zašeptala, „To od tebe bylo ošklivé, kmotře.“

„Dítě…“

„Velmi ošklivé.“

Zavrčel, „No… omlouvám se.“

„Odpuštěno,“ řekla jsem se zadostiučiněním.

Zavrčel něco nesrozumitelného. Ale taky se trochu usmál.

No, tuhle moc nemám nad mnoha lidmi, takže ji občas trošku zneužívám. Chcete mi to vyčítat?

 

II

Když jsme procházeli hloub a hloub do Selesnye, viděla jsem, že Teyo zase třeští oči. Myslím, že něco takového v tom svém pouštním světě nikdy neviděl. Na tom Gobakhanu. Byl udivený ze všeho, co na Ravnice viděl. Bylo to roztomilé.

Myslím, že každý máme svůj svět za daný, dokud jej nespatříme očima někoho jiného. Možná proto jsem pořád bezgildovní. Když vidím Selesnyi očima svého kmotra, když vidím Gruul očima své matky, když vidím — viděla jsem — Rakdos očima Hekary, pořád vše vypadalo nové a úžasné.

Každopádně jsem jela na Boruvově hřbetě, když vedl mistryni Kayu a Teya k audienci u paní Emmary. Chodby a ulice dlážděné téměř zářícím mramorem byly plné vojáků a lučištníků, všichni byli odění v brnění ve tvaru listů a stébel trávy. Bylo tu hodně elfů. Každý uctivě skláněl hlavu, když Boruvo klusal okolo. A každý z nich si opatrně měřil mistryni Kayu a Teya, a čekal i na nejmenší známku hrozby. A nikdo z nich si mě ani nevšiml, samozřejmě. Prošli jsme pod vysokým obloukem hlídaným dvěma ohromnými loxodony se sekyrami. Teyo opět vytřeštil oči.

Hádám, že na Gobakhanu nemají ani loxodony.

I loxodoni uctivě pozdravili svého mistra kopí, mistryni Kayu a Teya si hrozivě přeměřili, a Krysičky si ani nevšimli.

Teprve teď to Teyovi začalo skutečně docházet. Mistryně Kaya si všimla jeho výrazu a zašeptala: „Jen ten kentaur, ty, a já vidíme Krysičku. Nějakým způsobem je neviditelná pro všechny ostatní. I pro svého otce.“

Nebylo těžké vycítit Teyovi myšlenky: To nedává smysl, ale všechno to vysvětluje!

Zíral na mě, a tak jsem se zazubila, seskočila ze hřbetu svého kmotra, a vmísila se mezi ně. Došlo mi, že by si zasloužili poněkud lepší vysvětlení.

„Nejsem neviditelná,“ začala jsem. „Jsem jen Krysička. Malá a nedůležitá. Zahlédneš ji a podíváš se jinam. Předstíráš, žes ji neviděl. Snažíš se na ni zapomenout, a nakonec se ti to podaří. Tvoje mysl nakonec odmítne věřit, že tu je.“

„Nejsi nedůležitá,“ namítla mistryně Kaya.

„Je hezké, že to říkáte, ale jsem.“

„Je to kouzlo,“ řekl Teyo.

„Možná,“ pokrčila jsem rameny a usmála se. I když to možná nebyl úplně úsměv. „Kouzlo, se kterým jsem se narodila. Většina lidí mě nevidí, dokud nevědí, že jsem tu, a nesoustředí se. Můj táta to dokáže, ale musí vědět, že u něj jsem, aby mě dokázal spatřit. Až dodneška byli jen tři, kdo mě dokáží vidět hned a bez soustředění: moje máma, Boruvo, a Hekara.“

Mistryně Kaya přikývla. „Tak proto tě tak vzalo, když jsem řekla, že je Hekara mrtvá.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. No, možná trochu. Ale spíš jsem byla smutná, protože Hekara byla super. Ale zabolelo mě, že jich je o jednoho míň. No ale pak jsem poznala vás dva.“

Oba mě vzali za ruce a stiskli je.

A v tu chvíli jsme zahnuli za roh a setkali se tváří v tvář s paní Emmarou Tandris, stojící u Trostani, momentálně nečinných gildovních paní Selesnye, tří dryád, rostoucích společně z jednoho kmene. Prostřední z nich, mistryně Cim, spala. A dvě ostatní byli od sebe odvrácené. Nalevo mistryně Oba, prolévajíc hořké slzy, napravo mistryně Ses, rozhořčená, se založenýma rukama.

Mistr Boruvo se hluboce uklonil, což je u kentaura vždycky úžasný pohled. „Paní Tandris,“ začal, „znáte gildovní paní Kayu z Orzhovského syndikátu. Spolu s ní jsou tu Teyo Verada a má kmotřenka, Krysthainia Shokta, stále bezgildovní.“

Paní Emmara přimhouřila oči, a hledala mě. „Krysthainia je zde?“ zeptala se.

Zazubila jsem se a zamávala na ni. „Tady, paní!“

Paní Emmara zamrkala a řekla, „Ještě jednou, prosím.“

„Jsem tady, u Teya a mistryně Kayi.“

Boruvo se snažil pomoci. „Je přímo mezi nimi, paní.“

„Ach, ano,“ řekla konečně paní Emmara potěšeně. „Och, dítě, kéž by to nebylo vždy tak obtížné. Je radost vidět tvou tvář a slyšet tvůj hlas.“

„Jen proto, že je to pokaždé jako poprvé. Věřte mi, paní, kdybyste mě viděla a slyšela každý den, brzy byste byla vyčerpaná.“

„O tom upřímně pochybuji.“

Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že by mi stačilo pět minut konverzace, paní — ale proto tu nejsme.“

Těžce si povzdechla, zvážněla, a obrátila se k mistryni Kaye. „Vím, proč tu jste.“

„Emmaro, prosím,“ začala Kaya. „Musíme sjednotit gildy. Ral má plán, od Niv-Mizzeta, na záchranu Ravnicy, ale bez spolupráce všech deseti gild nebude fungovat.“

„A možná nebude fungovat ani při jejich spolupráci, že?“

Mistryně Kaya neodpověděla, ale ani nemusela.

„Gildovní paní Kayo, my obě víme, že Ral Zarek i Niv-Mizzet nade vše milují své plány, své strategie, své návrhy. Ovšem až dosud byl každý z nich pohromou pro gildy, pro Ravnicu, a obzvláště pro Selesnyi.“

„Ale tentokrát—“

„Izzet má pro každý svůj vynález příhodné jméno. Vím to. Každý svůj plán, každý výtvor pojmenují, definují, dají mu rozměr a pevné hranice. A to je právě to, v čem se naše gildy tak drasticky liší. Takže, jak Ral pojmenoval tenhle plán?“

Mistryně Kaya zaváhala, téměř zahanbeně. Ale pak se napřímila a jasně pronesla: „Zásah zoufalství.“

Paní Emmara se téměř rozesmála. Ale pak se usmála a potřásla hlavou, přesně tak, jak to dělávala moje máma, když jsem provedla něco obzvláště hloupého.

Emmara, Soul of the Accord | Art by: Mark Winters

 

Ale mistryně Kaya byla na tohle připravená. „Vím, jak to zní, ale zoufalé časy si vyžadují zoufalé činy. Sférochodci a gildy se musí sjednotit proti Bolasovi.“

„Nemám námitek, Kayo.“

„Pak tedy—“

Paní Emmara ji opět přerušila. Na to jsem byla zvyklá. Dokázala někomu skočit do řeči tak, že to nevypadalo neslušně. Jako by vplula mezi její slova, tak jako stébla trávy prorůstají dlážděním. „Je mi líto, ale v Selesnyi nyní není nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo soulad. Časy byly zlé už před ztrátou Vitu-Ghazi. Ale teď…“

Zmlkla, ale já už běžela k Boruvovi. Naklonil se ke mně, a já mu zašeptala do ucha.

Boruvo se napřímil a odkašlal si. „Paní, byly to Bolasovy stvůry, co zničily Vitu-Ghazi.“

„Ano,“ řekla mistryně Kaya, „přesně tak. A tohle není první svět, kde Bolas rozsévá zkázu. Dvě ze sférochodců — Vivien Reid ze světa Skalla, a Samut ze světa Amonkhet — tvrdí, že oba jejich světy byly už Bolasem zničeny. Skalla byla zničena zcela, už neexistuje. A na Amonkhetu přežívají poslední zoufalí, zatímco Bolasovy stvůry ničí to poslední, co z jejich světa zbývá. A vlastně mám podezření, že i problémy mého světa jsou Bolasovým dílem. Nemyslete si, Emmaro. Drak je schopný celou Ravnicu — a možná i celý Multivesmír — obrátit v prach a popel.“

Náhle se mistryně Cim probudila a zaúpěla.

Její sestry se okamžitě obrátily k ní, stejně jako paní Emmara, která zalapala po dechu, a Boruvo, který se hluboce poklonil.

Teyo byl zmatený, takže jsem se mu to snažila vysvětlit: „To jsou dryády Trostani, skutečné gildovní paní Selesnye, hlasy její parunky… víš, zakladatelky, Mat’Selesnye. Mistryně Cim, ta uprostřed, je dryáda Souladu. Spala posledních několik měsíců. A teď se probudila.“

„Jo,“ řekl Teyo bez jakéhokoli sarkasmu, „to poslední mi došlo.“

„Nalevo je mistryně Oba, dryáda Života. Napravo mistryně Ses, dryáda Řádu. Bez mistryně Cim se nedokázaly shodnout na žádném rozhodnutí pro gildu. Paní Tandris se snažila gildu udržet během jejich… nepřítomnosti?“

Úpění mistryně Cim sílilo stále víc, ale nakonec utichlo. Každý zatajil dech. Nakonec promluvila — tedy, bylo to téměř jako hlas, ale spíš jako ševelení větru v listoví stromů.

Slyšela jsem píseň větru, sestry. Otočila se k dryádě Řádu: Ses, Bolasův Řád je Řádem Smrti. Bojuješ se svou sestrou, ale ona je stále tvá sestra. Opravdu si přeješ její Smrt? Opravdu si přeješ spatřit konec Života?

Povzbuzená těmi slovy, obrátila se na sestru i mistryně Oba. Ses. Oproti Řádu Smrti stojí mocnější Řád Života. Není to snad dost?

Mistryně Ses ztichla. Odvrátila se od svých sester, vzhlédla k obloze. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst, ale potěšená rozhodně nebyla.

Ale nakonec přikývla: Trostani jsou opět v Souladu. Je vůlí Mat’Selesnye, že se Konkláva přidá k ostatním v boji proti Nicolu Bolasovi.

Takže jednu gildu máme. Tři zbývají.

 

III

„Něco se změnilo,“ řekl Teyo.

„Ano,“ odpověděla mistryně Kaya, „taky to cítím. Ral musel vypnout Maják.“

„Sférochodci můžou pořád přicházet?“ zeptala jsem se.

„Ano, ale už je sem nebude nic táhnout.“

„A to je dobře?“

„Myslím. Je nás už dost na porážku draka. Nebo na to zemřít.“

Šťouchla jsem mistryni Kayu do ramene. „No, vy jste přece nehmotná, ne?“

Nechápala jsem, co dělám! Gildovního pána přece nešťoucháte!!

„Au.“

Zahanbená až za hrob jsem poodešla stranou. „Tudy.“

Sykla na mě.

Nevím, co to do mě vjelo, ale zastavila jsem se a protočila oči. „Nikdo jiný mě nevidí a neslyší. Protože nechce. Kromě toho jsme skoro ve Skarrgu. Až tam budeme, nechte mě mluvit.“

„Myslel jsem, že tě neslyší,“ řekl Teyo, ale vzápětí se zatvářil poděšeně, že mě ranil.

Je tak sladký!

Každopádně, to, že mám okolo sebe někoho, kdo se mnou mluví, mi vše usnadňovalo. Skoro jsem byla bez sebe radostí. Asi proto to šťouchání a protáčení očí. „Většina ne,“ řekla jsem, „ale moje máma, Ari Shokta, ano. A můj táta taky, když se soustředí. A taky Borborygmos. Ten si myslí, že jsem roztomilá, což jsem. Jsem roztomilá Krysička!“ rozesmála jsem se, a můj smích se rozléhal po kroutících se stěnách tunelu. Byla jsem radostí bez sebe, opravdu. Byla jsem zvyklá na sebe, ano, jen na sebe, protože celý svůj život jsem nikoho jiného neměla, ale to, že mě teď Teyo a mistryně Kaya vidí a slyší, to bylo skoro jako kouzlo. Myslím, že jsem s nikým jiným nikdy nestrávila tolik času od doby, co jsem jako malá byla s mámou. Ani Hekara se mnou nikdy nebyla celý den.

Teyo se na mě díval. Asi jsem se trochu začervenala, protože on taky. Asi se za mě styděl.

Snažila jsem se předstírat, že mě nenachytal, a šli jsme dál. Šli jsme tunely a stokami jako, no, jako krysy! Cha! Bylo tu temno a vlhko. Teyo, zvyklý na suchý vzduch, se šíleně potil. Bylo mi ho líto. Nakonec jsme došli na konec cihlové stoky, k velkým železným dveřím. Klekla jsem k nim, a rychle je vypáčila zámek.

Asi to bylo opravdu rychle, protože mistryně Kaya byla ohromená. „Jsi dobrá,“ řekla. „Lepší než já, a to je to říct, protože jsem expertka.“

Zase jsem protočila oči!

Co je to se mnou?!

„Prosím,“ řekla jsem až přehnaně. „To jsem se naučila, když mi bylo šest. Když nikdo neví, že existujete, dveře vám neodemykají.“ Otevřela jsem, a okamžitě zaslechla důvěrně známý zvuk rozzlobených hlasů a třeskot zbraní.

Vběhla jsem do dalšího z tunelů, a Teyo a mistryně Kaya měli co dělat, aby mi stačili.

Konečně jsme dorazili do Skarrgu, zvaného Místo setkání. Je to ohromný podzemní prostor, rozbořené zbytky obrovského dávného paláce. Okamžitě jsem obhlédla situaci a věděla, že budu potřebovat pomoc. Gan Shokta bojoval s kyklopem Borborygmem, a dalších třicet čtyřicet Gruulů zápas sledovalo. Rozletělo se k nám pár sekyr. Jedna mi proletěla těsně nad hlavou.

Štěstí, že jsem malá. Ani se nemusím krčit.

Teyo instinktivně vyčaroval trojúhelníkový štít, a další sekyra se neškodně odrazila. Mistryně Kaya se odhmotnila, a třetí sekyra jí jen neškodně proletěla a zabořila se dobré dva palce do zdi za ní. Když jsem měla jistotu, že se o sebe mí přátelé alespoň na chvilku postarají, rozeběhla jsem se domů.

 

IV

„Ari!“ vykřikla jsem.

„Prosím, Krysthainie, nemusíš křičet.“

„Myslela jsem, že gruulští bojovníci křičí!“

„V bitvě. Ne na své matky,“ odpověděla, a vlepila mi pohlavek. Pak si mě přitáhla a pevně mě objala. Bylo to objetí vpravdě medvědí, ale já ho milovala. „Bylas dlouho pryč, holčičko. Chybělas mi, věř tomu nebo ne.“

„Ne!“ křikla jsem, a obdržela jsem další pohlavek.

„Musíme jít,“ řekla jsem. „Gan Shokta se pere s Borborygmem.“

Máma předstírala znuděné zívnutí. „Zase?“

„Jo. Ale dneska potřebuju, aby si poslechli moje nové kamarády.“

„Ty máš nové kamarády, dítě?“ řekla nadšeně.

„Já— jo. Dva. Ale Ari… Hekara je mrtvá.“

„Já vím, Krysthainie. Slyšela jsem to. Je mi to líto. Byla jedna z nejlepších. A byla opravdový přítel.“

Chvíli jsme mlčely.

Pak jsem ji popadla za ruku. „Pojď, mami!“

 

V

Už zdálky jsem slyšela tátův hlas rozléhající se celým Skarrgem: „Borborygmos je napůl odhodlaný tě zabít hned teď, vražedkyně. Viní tebe a toho bouřkového mága ze svého pádu.“

„Chápu,“ říkala mistryně Kaya opatrně. A pak ostře dodala: „Na druhou stranu, Teyo a já jsme ti zachránili život. A kromě toho jsme přátelé tvé—“

Než mistryně Kaya stačila říct mé jméno, Gan Shokta vyštěkl: „Nepotřebuju připomínat svou… chvilkovou slabost. Dlužím ti a vím to. Ale nemysli si, že jsem nějak šťastný z toho, že tě vidím. Přesně jako Borborygmos. Věř mi, nemohla sis vybrat horší chvíli.“

„Ani my jsme tu nechtěli být. Ale nemáme na vybranou, Gane Shokto. Nemáme na vybranou, Borborygme. Potřebujeme Gruul k—“

To už jsme byly blízko, a Ari zavolala na tátu trochu naléhavě, a trochu nadšeně: „Je tady, Gane!“

Gan Shokta se otočil: „Tady? Kde?“

Ari předstoupila. Stála jsem před ní, její ruce okolo ramen. Máma je mnohem vyšší a robustnější než já, takže v její přítomnosti bych se ztrácela i tak. Taky byla ozbrojená až po zuby, meč a sekyru, dvě dlouhé dýky, a okolo pasu železný řetěz, který mě tlačil do páteře. Ale vlasy měla stejně černé jako já, a říká, že i úsměv mám po ní. „Je tady!“ odpověděla tátovi.

Všichni se otočili na Ari Shoktu.

Gan Shokta přimhouřil oči. „Zakřič, holčičko!“

„Jsem tady, tati,“ řekla jsem.

„Je přímo u mě, Gane,“ řekla máma.

A pak ser Gan Shokta usmál: „Vidím ji.“

Borborygmos zamručel, že mě taky vidí, a pár ostatních v davu taky přikývlo, i když si myslím, že to jenom předstírali, aby udělali dojem.

Borborygmos Enraged | Art by: Aleksi Briclot

 

Oslovila jsem tátu i kyklopa formálně, jak se slušelo: „Velký Borborygme. Slavný Gane Shokto. Musíte sjednotit Klany a pomoci ostatním gildám, jinak nastane konec pro nás všechny.“

Gan Shokta zavrčel na souhlas a ukázal na Borborygma: „Přesně tohle se snažím tomu tvrdohlavému beranovi říct. Ale neposlouchá mě.“

Borborygmos napřáhl svou obrovskou ruku. Vyklouzla jsem z matčina objetí a skočila mu do dlaně, která mě skoro objala.

Viděla jsem, jak Teyo mimoděk vykročil, aby mě chránil.

Je divné, že mě to potěšilo? Myslím, přece jsem jeho ochranu nepotřebovala. Ne před Borborygmem. Vlastně před ničím. Ale stejně…

Mistryně Kaya položila Teyovi ruku na rameno a něco mu pošeptala.

Kyklop mě zvedl, abych mu mohla něco zašeptat do jeho (pravda, dost špinavého) ucha. „Je to vážně důležité,“ řekla jsem. „Gruul — a celá Ravnica — teď závisí na tobě.“

Divoce potřásl hlavou.

Znovu jsem mu zašeptala do ucha. A pak ho políbila na tvář.

Začervenal se, a v tu chvíli jsem věděla, že mám vyhráno…

Dvě gildy. Dvě zbývají.

 

VI

„Prosím,“ ozval se mistr Zarek. „Dost.“ Dohnal nás tři, a do Korozdy jsme vstoupili společně. „Posledních šedesát šest minut jsem strávil vybíjením majáku, abych ho vypnul. Jsem vyčerpaný a nemám náladu na tvoje hry. Ani na tvou imaginární kamarádku.“

„Není to hra,“ odsekla mistryně Kaya. „Krysička není imaginární, a kromě toho se zatraceně vzpamatuj, Rale. Jako by ses nikdy nesetkal s kouzlem neviditelnosti.“

„No, jestli používá kouzlo neviditelnosti, tak jí řekni, ať ho zruší.“

„To není tak jednoduché. Má to… vrozené. Nemůže to vypínat a zapínat.“

„No, možná to nepomůže,“ řekla jsem jí, „ale… namiř mu hlavu přesně směrem, kde stojím.“ Sledovala jsem mistra Zareka, když mě Teyo a mistryně Kaya poslouchali. Pořád si myslel, že je to nějaký špatný vtip, a tak protočil oči.

„Stojí to za pokus,“ řekla mistryně Kaya, a vzápětí bez varování odhmotněná proletěla mistrem Ralem, což pro něj muselo být dost znepokojivé.

„Sakra, Kayo, co to u Krokta děl—“

Mistryně Kaya popadla Rala zezadu za hlavu svýma opět hmotnýma rukama a namířila ho na, no, na mě.

Zamávala jsem a řekla, „Ahoj.“

Spadla mu brada, a v jeho mysli jsem ucítila jasné Kde se tu vzala?

„Jsem od Gruulů. Ale technicky jsem bezgildovní, jestli vás to zajímá. Jmenuju se Krysthainie Shokta, ale můžete mi říkat Krysička. Každý mi tak říká. Tedy, moji rodiče a kmotr ne, ale všichni ostatní, co o mě vědí. Hekara mi říkala Krysičko. Chybí mi. Myslím, že vám chybí taky. Vím, že jste předstíral, že vám na ní nezáleží, ale vím, že jste si jejího přátelství cenil. Byla opravdová kamarádka, že ano? A taky legrační. Dokázala mě vždycky rozesmát. To moc lidí neumí. Alespoň ne záměrně.“

Musel se soustředit, aby mě viděl a slyšel, což znamenalo, že mě kdykoli může ztratit, což taky trochu vysvětluje, proč blábolím tak, jak blábolím.

Ale vy víte stejně svoje, že jo?

„Nebuďte uražený. Hekara mě o to poprosila, a já bych pro ni udělala cokoliv. Opravdu cokoliv. Věděla, že si mě nevšimnete, i když si myslím, že nejdřív doufala, že ano, ale brzo bylo jasné, že ne. A gildovní pán Rakdos jí řekl, aby vás nespustila z očí, ale vy jste se jí vždycky dokázal ztratit. Tak musela o pomoc požádat mě, vážně. Takže je to vlastně trochu vaše vina. Takže jsem vás sledovala, kam jste se hnul.“

Podívala jsem se na mistryni Kayu a řekla, „To proto jsem byla překvapená, že jste si mě dřív nevšimla.“

Kaya pustila mistra Zareka a přešla ke mně. „Když jsem tě dnes viděla poprvé, zdála ses mi povědomá, jako kdybych tě už ve městě viděla. Ale já nejsem místní, a potkávám spoustu lidí, co neznám, a když nepředstavují hrozbu, nezapamatuji si je.“

„Ale nemohla jste přece vědět, že byste mě neměla vidět, ale nikdy jste se o tom nezmínila. Ani mě nepozdravila!“

„Jo, no, za to se omlouvám.“

„Jo, no, já vám to odpouštím,“ řekla jsem a drze napodobila její gesta a hlas.

Mistr Zarek se zeptal, ve snaze všechno konečně pochopit: „Takže jsi mě sledovala od chvíle, co jsem potkal Hekaru?“

„Ne pořád. Když s vámi byla ona, nepotřebovala mě. Ale byla jsem vždycky poblíž, abych se na vás mohla pověsit, když se vám podaří Hekaře zmizet.“

Mistryně Kaya se usmála, když v Ralově výrazu viděla, jak mu pomalu docházejí úplně všechny důsledky. V tu chvíli se ovšem přestal soustředit a ztratil mě.

Teyo si toho všimnul a pomohl, „Stojí pořád vedle Kayi.“

Mistr Zarek se soustředil — a zas mě viděl! „Já, omlouvám se, že jsem tě neviděl.“

„Jsem zvyklá. A docela ohromená tím, jak se vám daří. Máma říkala, že tátovi trvalo od mého narození tři měsíce, než se naučil soustředit se, aby mě viděl. Vy jste to dokázal skoro hned. Jste mnohem víc otevřený novým věcem, než si myslíte.“

„Myslím, že jsem opravdu otevřený novým věcem.“

„Ne. Nemyslíte. Chcete být otevřený, ale nevěříte, že jste. Ale jste. není to zvláštní?“

Mistr Zarek si všiml, že má zase spadlou bradu, a zavřel ji.

Mistryně Kaya se pořád usmívala, ale uzavřela, „Není čas se zdržovat. Musíme jít.“

Vedla nás ostatní hlouběji do Korozdy, Labyrintu rozkladu, což pochopitelně znamenalo, že jsme bloudili v kruzích. V soustředných kruzích, hlouběji a hlouběji do srdce území Roje Golgari. Nechala jsem gildovní pány jít, jen je občas opravila, pokud vybrali špatnou cestu. Už jsem tu byla mnohokrát, a tajemství orientace v labyrintu tvořeném hnijícími trsy hub jsem dávno rozluštila.

Do Korozdy jsme — nebo spíš oni tři, mě si nikdo nevšímal — vstoupili okolo Visuté věže Pevnar, hradu obráceného vzhůru nohama a usazeného na stropě ohromné jeskyně. Mistr Zarek byl připravený na útok jejích hmyzích strážců, ale kraulové nás (vlastně jen ty tři) jen bedlivě pozorovali, když jsme vstupovali do labyrintu.

Kraul Harpooner | Art by: Kev Walker

 

Teď, když jsme byli téměř ve středu, bylo jasné, že nejenže nás nikdo neohrožoval, ale nebyl tu vůbec nikdo. Což znamenalo, že jsme očekáváni. Nebo že jdeme do pasti. Nebo oboje.

Pátrali jsme po nějakém náznaku pasti. Mistr Zarek si zkontroloval akumulátor, co nesl na zádech. Koukla jsem se na měřidlo. Skoro maximální kapacita. Vybitím Majáku ho musel nabít naplno.

Zrychlil, a jako první vstoupil do prastarého kruhového amfiteátru, jehož kamenné lavice byly pokryté tlustou vrstvou mechu.

Uprostřed amfiteátru čekala jedna z Vrasčiných Bývalých, nemrtvá kouzelnice: „Zdravím vás, gildovní pane Zareku. Zdravím vás, gildovní paní Kayo. Roj Golgari vás vítá ve Svogthosu.“ Její hlas byl jako ševelení suchého listí na náhrobním kameni.

Poznala jsem, že si mistr Zarek nemůže vzpomenout na její jméno, takže jsem proklouzla k němu a zašeptala, „Storrev.“

Usmál se, a já vycítila jeho myšlenku, Díky, Krysičko.

„Nemáte zač.“

Pak mistr Zarek pokračoval formálním tónem, „Děkujeme za přivítání, Storrev.“ Bývala byla poměrně překvapená a možná i polichocena tím, že mistr Zarek zná její jméno. A zas jsem vycítila jeho děkovnou myšlenku, tentokrát ještě upřímnější.

Zachichotala jsem se.

„Nastaly hrozivé časy,“ řekla mistryně Kaya. „Přišli jsme za Mazirkem.“ Pan Mazirek byl vůdce kraulů a pravá ruka mistryně Vrasky — a tedy nejpravděpodobnější kandidát na nového gildovního pána.

Paní Storrev si povzdechla, přikývla, a řekla, „Pojďte za mnou.“

Přešli jsme amfiteátr a vešli přímo do Svogthosu, podzemní gildovní síně Golgari. Kdysi to byla velkolepá Orzhovská katedrála, která se propadla před staletími do země. Orzhov ji opustil, a Golgari ji přijali za svou.

Paní Storrev nás zavedla do ohromné, jeskyni připomínající síně, známé jako Síň soch. Středem jeskyně se táhla široká cesta, lemovaná po obou stranách sochami. Ale nebyly to obyčejné sochy, byly to oběti. Oběti mistryně Vrasky. Všechny proměněné v kámen, jako mistryně Isperie. ale na rozdíl od azorijské gildovní paní, která měla ve tváři jen výraz mírného překvapení, všechny zdejší sochy měli ve tvářích výraz hrůzy a děsu, ruce pozvednuté příliš pozdě na to, aby je ochránily před smrtícím pohledem gorgony.

Na konci cesty se tyčil ohromný kamenný trůn mistryně Vrasky — nebo tedy spíš královny Vrasky — okolo kterého byl shromážděný dav lidí. Bylo zajímavé, že nikdo z nich na trůně neseděl. Bylo to proto, že se ještě nedohodli, kdo se stane gildovním pánem? Nebo proto, že trůn byl sám o sobě docela strašidelný, protože byl stvořený z dalších obětí královny, propletených do sebe předtím, než zkameněly.

Když jsme se přiblížili, všimla jsem si, že pan Mazirek tu není.

Paní Storrev se mírně uklonila, a mistr Zarek, mistryně Kaya, a Teyo (já ne, pochopitelně) byli představeni kraulímu válečníku Azdomasovi, vůdkyni devkarinských elfů Matce Izoni, trolovi Varolzovi, a elfské šamance Cevraye.

„A Mazirek?“ zeptal se mistr Zarek.

Pan Azdomas zacvrkal kusadly, než promluvil. Rozzlobeně ale znělo oboje. „Mazirek byl dalším Bolasovým spojencem, královna Vraska ho odhalila ještě před svým odchodem.“

Vraska ho odhalila?“

„Ano,“ řekla svým šustivým hlasem paní Storrev, „Vraska osvobodila Bývalé a vydala nám našeho mučitele Mazirka.“

„Zaplatil za svou zradu Roje,“ dopověděl pan Azdomas.

Mistryně Kaya bedlivě pozorovala pana Azdomase, paní Storrev, Matku Izoni, i slečnu Cevrayu, a nakonec se její pohled stočil na ohromnou, houbami porostlou trolí postavu pana Varolze. Vypadalo to, že u každého z nich si odhaduje, jak těžké by bylo ho zabít. „Jestli se mohu zeptat… kdo je nový gildovní pán? Za tím jsme totiž přišli.“

Všichni si vyměnili nazlobené pohledy, které vše prozradily ještě dřív, než promluvila paní Storrev, „Každý z přítomných — s mou výjimkou — si činí nárok na Vrasčin trůn.“

„Vraska si činí nárok na Vrasčin trůn,“ ozvalo se náhle.

Všichni jsme se otočili a spatřili postavu, zrovna se objevivší — hádám, že právě sféroportovala.

Královna Vraska osobně.

Když se přiblížila, mistry Zarek si zakryl oči rukou. Mistryně Kaya také. Já jsem Teyovu ruku zvedla sama. Mám královnu Vrasku rána, ale Teya mám ráda víc. A nechci, aby z něj byla socha.

Mistr Zarek volnou rukou aktivoval akumulátor. Mistryně Kaya volnou rukou tasila dýku. Oba dva byli připraveni čelit té, která je zradila.

Vraska si jich ovšem nevšímala, a oslovila Golgari okolo, „Činí si snad někdo nároky na můj trůn?“

Paní Storrev, pan Azdomas, pan Varolz, a slečna Cevraya se okamžitě uklonili, a jednohlasně řekli, „Nikoli, má paní.“ Matka Izoni ovšem nevypadala obzvláště potěšeně, i když řekla totéž, jen trochu později.

Mistr Zarek zariskoval pohled na královnu Vrasku a spatřil to, co já. Její oči nezářily, což znamenalo, že nekouzlí magii na přeměnu v kámen. Byla to sice úleva, ale já i on jsme věděli, že je schopná tuto moc vyčarovat bleskově rychle. Kromě toho měla i jiné zbraně. Například tu námořnickou šavli, co jí visela u pasu.

„Vypadáš směšně,“ řekl jí mistr Zarek, a snažil se potlačit hořkost v hlase něčím, co mělo být pohrdání. „Na co si to hraješ? Na piráta?“

Uau, pirátská královna! To zní super!

Pořád si ho nevšímala, prošla okolo něj, a posadila se na trůn.

„Jsem překvapená, že ses vrátila na Ravnicu,“ řekla mistryně Kaya odměřeně, „Vlastně spíš zděšená…“

„Šokovaná,“ opravil ji mistr Zarek.

„Obzvlášť poté, co byl vypnutý Maják?“ zeptala se královna Vraska, jako by chtěla své bývalé spojence a přátele naštvat.

Mistr Zarek neměl daleko k tomu, aby se na ni vrhl. Mezi zježenými vlasy se mu blýskalo. „Tak proč?“ zavrčel. „Myslelas, že byl Bolas už poražený — nebo snad že už zvítězil?“

 

VII

Královna Vraska nás vedla golgarijskými tunely, očividně si vědomá toho, že její dva bývalí přátelé jdou jen krok za ní, jeden připravený usmažit ji na škvarek, a druhá probodnout skrz na skrz.

Mistr Zarek na ni skoro zasyčel: „Jen se na mě otočíš, a nezaváhám.“

Byla to docela nesnesitelná situace, a tak jsem popoběhla k mistryni Kaye a zašeptala, „Hekara měla mistryni Vrasku docela ráda, víte? Možná bysme jí měli věřit. Proč myslíte, že se vrátila?“

Mistryně Kaya odpověděla, aniž by mi docela porozuměla. „Nevím. Zeptám se.“

„Na co?“ zavrčela na ni přes rameno Vraska.

„Moje kamarádka Krysička chce vědět, proč ses vrátila. Chce ti věřit, protože ti věřila i Hekara. A já ti ostatně taky věřila…“

Taková otázka ovšem nebyla dvakrát zdvořilá, a královna Vraska ji opět ignorovala. Předběhla jsem ji a pohlédla jí do tváře, abych zkusila vycítit její myšlenky. Byla zmatená, ale zároveň hluboce odhodlaná pomoci… nám, Ravnice, a obzvláště Golgari.

Po jejím příchodu ji pan Azdomas rychle obeznámil se situací. O posledních událostech neměla ponětí, ale moc ji nepřekvapily, tedy až na to, že pan Beleren ztratil svou moc Živoucího Guildpactu. To ji dost vykolejilo, a zdálo se, alespoň mně, že city pana Belerena k ní jsou opětovány.

Pan Azdomas také oznámil, že Golgari, bezgildovní, a ostatní občané jsou uvězněni v několika oblastech města, vydáni na milost a nemilost hordám Věčných.

Královna Vraska nabídla svou pomoc, kterou mistr Zarek okamžitě odmítl. Mistryně Kaya ji chtěla odmítnout také, ale já jí trochu skočila do řeči, „Potřebujeme Golgari; ona jim vládne, tak nemáme moc na vybranou.“

„Nemůžeme jí věřit.“

„Ale pořád ji potřebujeme.“

„Tys tam nebyla. Nevíš. Kdyby ji neza—“

„Vím to. Věřte mi. Vím.“

„Ale jak můžu—“

„Vyzkoušíte to, hádám. Dáte jí šanci dokázat, že jí můžete věřit. Nebo že nemůžete.“

Mistryně Kaya si povzdechla a přijala Vrasčinu pomoc. A když mistr Zarek protestoval, donutila ho pomoc přijmout.

A tak se teď tři gildovní páni, spolu se mnou, Teyem, panem Azdomasem, a paní Storrev plahočili tunely a stokami Ravnicy na záchranné misi.

Královna Vraska se zastavila u těžké železné mříže. Pokynula rukou, ale neohlédla se, protože i neškodný pohled by mohl mistra Zareka vyprovokovat.

Pan Azdomas přistoupil a vytáhl mříž. Skřípot železa se rozlehl celým podzemím.

Shora se ozval hlas, „Kdo je tam?“

Mistr Zarek na chvíli odložil nedůvěru ke královně, přistoupil, a zašeptal, poněkud hlasitě, „Zlatohřívý?“

Brzy nato se ze stropu vynořila hlava pana Zlatohřívého. „Zarek?“ Leonin si okamžitě všiml Izzetského gilovního pána, a naléhavě pokračoval: „Vedl jsem ostatní sférochodce, aby pomohli místním s evakuací, ale Věční nás napadli. Šest nebo sedm oddílů. V téhle kapli jsme už přes hodinu. Je úplně obklíčená. Lákají je naše jiskry. Snažíme se je udržet, ale prohráváme. Khazi vysáli, když jeden z Věčných prorazil rukou zeď a popadl ji za zápěstí.“

Královna Vraska se postavila vedla mistra Zareka, „Tohle je cesta ven.“

Pan Zlatohřívý se na ni zadíval a řekl, „Vy musíte být Vraska. Jace doufal, že se objevíte. Věří vám.“

Královna Vraska se zamračila, ale řekla, „Vezměte všechny dolů. S Golgari budou v bezpečí. Máte mé slovo.“

Vraska, Swarm’s Eminence | Art by: Anna Steinbauer

 

Mistr Zarek se hlasitě uchechtl, ale neřekl nic.

Tvář pana Zlatohřívého zmizela. Oběhla minuta. Druhá. Nic se nedělo, královna a mistr Zarek si vyměnili zmatené pohledy. Už už jsem chtěla vyšplhat nahoru a zjistit, co se děje, když otvorem seskočil pan Zlatohřívý. Přistoupil ke gorgoně beze strachu a podal jí ruku, „Nebyli jsme představeni. Jsem Ajani Zlatohřívý ze Stráže Brány.“

Sevřela jeho chlupatou tlapu, a on sevřel její hladkou dlaň. „Vítejte na území Golgari, Ajani Zlatohřívý. Jste tu v bezpečí.“

S úsměvem přikývl. Pak se obrátil a zavolal do otvoru nahoře, „Začněte je spouštět.“

Jeden po druhém byli Ravničané — většinou děti — snášeni do rukou pana Zlatohřívého, pana Azdomase, mistryně Kayi, Teya, a královny Vrasky. Chtěla jsem taky pomoct, ale mohla bych tam stát celý den a nikdo by mi žádné dítě nepodal. Takže jsem radši ustoupila stranou, že jo.

Mistr Zarek stál obezřetně taky opodál. Královně Vrasce podali malou elfí holčičku — pěti nebo šestiletou — která se jí s pláčem vrhla do náruče. Královnu Vrasku to docela zasáhlo, ale holčičku pevně objala.

Pak se shora ozval hluk. „Prolomili dveře,“ zavolal někdo.

Dolů seskočili další Ravničané, a po nich dva sférochodci, které jsem poznala už na setkání. Pan Zlatohřívý je představil jako slečnu Mu Yanling a pana Jianga Yanggua. Pan Jiang zavolal nahoru, „Mowu, sem!“

A do dlaní mu seskočil malý pejsek. Byl mnohem menší než ten, kterého jsem viděla v síni Senátu.

To si s sebou vzali dva psy?

Pan Jiang položil pejska na zem, a ten začal okamžitě růst, až se proměnil v toho ohromného psa se třemi ocasy, kterého jsem už viděla.

U Krokta, já chci taky kouzelného psa!

„Kde je Huatli?“ zeptal se pan Zlatohřívý.

„Tady!“ ozvala se slečna Huatli a seskočila. „Jsem poslední, ale jsou mi v patách!“ V tu chvíli se jako potvrzení objevila ve stropním otvoru lazotepem pokrytá ruka, a slečnu Huatli jen těsně minula.

Pak ruka zmizela, a místo ní se v otvoru objevily tři hlavy Věčných. Chtěli seskočit dolů, ale nedokázali se shodnout, a tak se tam chvíli mleli.

Což poskytlo královně Vrasce dost času. Začala sbírat svou moc — viděla jsem, jak jí začínají zářit oči — a soustředí pohled na strop, aby nevyprovokovala mistra Zareka. Pak si přitiskla elfí holčičku těsněji k sobě a zakryla jí oči. V tu chvíli se tři Věční, lezoucí z otvoru, změnili v kámen. Což je jednak zarazilo, a jednak ucpalo otvor, kterým se už dolů nikdo nedostane.

Paní Storrev přistoupila ke královně a něco jí pošeptala. Vraska poslouchala, a otočila se k mistrovi Zarekovi, který ustoupil, ale naštěstí ji nesežehl (což bylo dobré znamení). Možná proto, že její oči už nezářily, možná proto, že stále držela v náručí plačící holčičku, nebo možná proto, že si vydobyla zpět kousíček důvěry.

„Všude ve městě otevírají Golgari cesty do bezpečí pro všechny obyvatele, které najdou,“ řekla. „Bojujeme s Bolasovou armádou a zachováváme život.“ A pak trochu sarkasticky dodala, „Nemáte zač.“

Mistr Zarek mlčel.

Máme tři, a zbývá jedna, pomyslela jsem si.

Mistryně Kaya ještě dodala, „Výborně, teď od tebe potřebujeme ještě jednu věc…“

>>> Ravnica ve válce 5 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

2 komentáře k “Magic Story: Ravnica ve válce 4 – Zoufalí zasahující”

  1. Marek napsal:

    S tou krysičkou mi to dost připomíná příběh Cola z Dragon Age Rozštěpení:)

  2. Marek napsal:

    S tou krysičkou mi to dost připomíná příběh Cola z Dragon Age Rozštěpení 🙂

Zanechte odpověď