Magic Story: Ravnica ve válce 2 – Cesta k Okázalosti

RealmsUncharted

 

Obklíčeni Věčnými ze všech stran, Krysička, Kaya, a Teyo se musí dostat do Orzhovy, Katedrály Okázalosti, a zmobilizovat orzhovské síly. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

Cesta k Okázalosti

Ravnica ve válce

Magic Story

Greg Weisman

15. 5. 2019

<<< Ravnica ve válce 1 <<<

 

Tato povídka obsahuje spoilery z knihy.
Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

I

Hekara byla mrtvá.

To jediné mi znělo v hlavě.

Bylo štěstí, myslím, že jsem stála mezi Teyem a mistryní Kayou, kteří se bránili Věčným. Myslím, že bych se v tu chvíli nedokázala ubránit ani malému koťátku.

Ani bych nechtěla.

Moje vzpomínky na dalších pár minut jsou zamlžené. Myslím, že mistr Zarek říkal něco o Majáku, který přivolá další sférochodce, jako je on a mistryně Kaya a pan Jura a pan Beleren a Teyo. Ti sférochodci se začali objevovat všude okolo. Myslím, že jeden z nich byl minotaur, ale nevím.

Hekara byla mrtvá.

Měla být sférochodkyně. Sférotanečnice. To bych si dokázala představit. Hekaru, jak dělá kotrmelce přes celý Multivesmír, navštěvuje světy, a na každém z nich rozlévá svůj úsměv. A spolu s ním i trošku krve. No, vždyť víte, s velkou troškou krve.

Navíc, kdyby byla sférochodkyně, mohla by se sféroportovat pryč od toho, co ji zabilo.

„Jak umřela?“ zeptala jsem se. Ale v tu chvíli mi pozornost věnoval jen Teyo, a ten nevěděl.

A pak se něco stalo. Nevěnovala jsem pozornost okolí, takže nevím, ale někdo musel vyčarovat nějaké kouzlo. Teyo pustil svůj štít a zakryl si oči.

To mě vylomilo z ochromení. Muselo, protože jeden z Věčných se chystal mému novému kamarádovi Teyovi — memu jedinému kamarádovi Teyovi — rozdrtit mozek válečným kladivem.

Zuřivě jsem skočila a bodla Věčného dýkami do očí. Zavrávoral… a pak padl.

Krev se ve mně vařila. Nepamatuju se, že bych kdy byla takhle naštvaná.

Tak tohle bylo vpravdě gruulské. Rodiče by byli pyšní.

Slečna Ballard zrovna říkala, „Víte, ne každý sférochodec je jako Stráž brány. Někteří jsou vyloženě zlí.“

„Můžeme předpokládat,“ odpověděl jí pan Jura, „že ať jsou jakkoli zlí, nebudou to kamarádi Nicola Bolase. Musíme se rozdělit a prohledat město. Zachránit co nejvíc lidí a shromáždit každého sférochodce, kterého najdeme.“

Ostatní dali hlasitě najevo souhlas.

Kaya se otočila ke mně a Teyovi a řekla, „Vy dva jste zatraceně užiteční. Pojďte se mnou.“

II

Teyo byl, naštěstí, schopný následovatel. A já ho nehodlala opustit a nechat zemřít jako Hekaru, takže když vyrazil za mistryní Kayou on, já vyrazila s ním. Myslím, že to bylo správné. Na ulicích bylo teď tak nebezpečno, že mi to skoro odvedlo myšlenky od Hekary.

Skoro.

Mistryně Kaya se chtěla dostat co nejrychleji do Orzhovy, aby svolala svou gildu do bitvy. Ale ke Katedrále Okázalosti byla dlouhá cesta, a ulice byly plné větších i menších houfů Věčných, kteří zabíjeli každého, kdo se jim připletl do cesty. Co ovšem bylo zajímavé, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, Věční nikdy nevstoupili do žádných dveří. Když lidé zůstali uvnitř, byli v bezpečí.

Alespoň zatím.

Takže jsme spěchali Ravnicou, ulicemi, uličkami, průchody, a cestou zachraňovali každého, kdo byl v nebezpečí. A protože jsme jim řekli, ať zůstanou uvnitř, nemuseli jsme se tolik strachovat, co s nimi bude. A ani nás samotné nikdy Věční nepronásledovali dovnitř, což byla úleva, protože bojovat s nimi venku bylo snazší než by bylo v těsných prostorách.

Byli jsme koneckonců jen tři, a Teyo se s těmi štíty dokázal jen bránit.

Nechápejte mě špatně, byl opravdu užitečný.

Kryl nám záda i strany, ale myslím, že vlastně ani jednoho Věčného nezabil.

„Ty jsi nikdy v životě nikoho nezabil, že ne?“ zeptala jsem se.

„Jednou jsem zabil pavouka.“

„Velkého?“

„Jak velký je velký?“

„Byl větší než tvůj palec?“

„Ne.“

„Tak to byl jej normální.“

„Ano. Byl normální.“

Myslel si, že mě zklamal. Ale jedna moje část byla ráda, že je tak… jaké je to slovo?

Nevinný. Jo. Tak nevinný.

Už takhle byl dost nejistý, a já mu nechtěla přidat. Takže jsem se rozhodla myšlenky na Hekaru odložit. Teď se budu soustředit na Věčné a na Teya. Truchlit můžu až potom.

Věčně.

„Jsem ráda, že nezabíjíš,“ řekla jsem.

„Uh… díky. Doteď jsem na to nepomyslel.“

Každopádně jsme se snažili vyhýbat větším oddílům Věčných, ale proti malým skupinkám jsme byli velice účinní. Mistryně Kaya odvedla takříkajíc tu nejtěžší práci. Věční byli obzvláště zranitelní jejími přízračnými dýkami, a nemohli se jí dotknout, když byla nehmotná. Ale viděli ji, což — spolu s Teyovými blyštivými štíty — odvedlo jejich pozornost. Takže mě si Věční všimli až v tu chvíli, kdy jsem je zabíjela.

Kaya’s Ghostform | Art by: Johan Grenier

 

Obvykle jsem s skrčila pod jedním z Teyových štítů, uhnula jsem dvěma nebo třem Věčným, a pak zabodla dýky do očí třetího, který si mě vůbec nevšiml. Než dopadl na zem, byla jsem zase pryč.

V jedné chvíli mezi bojem, když jsme přecházeli širokou prázdnou ulicí — ovšem plnou těl, což prozrazovalo, že tady se boj už odehrál — se Teyo otočil ke Kaye a zeptal se, „Takže, teď jsme Stráž brány?“

„To nevím,“ odpověděla. „Dodnes jsem o ‚Stráži brány‘ neslyšela. Nejsem si jistá, co to má být.“

„Asi ti hodní, myslím,“ odpověděla jsem.

Teyo přikývl. „Ravnická obdoba Řádu štítomágů.“

Kaya zavrtěla hlavou. „Myslím, že se nesoustředí jen na Ravnicu. Všichni členové jsou sférochodci. Možná je to spíš obdoba vašeho Řádu v celém Multivesmíru.“

Pokrčila jsem rameny. „Takže… ti hodní.“

„Ano.“

„Potom jste asi vy oba ve Stráži,“ řekla jsem. „Já ne, pochopitelně. Nejsem chodec.“ Pak jsem se rozesmála, když mě ta myšlenka napadla: Nejsem ve Stráži. Nejsem v ničem. Krysička není nikdy v ničem.

„Ale vždyť jsi zabila víc Věčných než já,“ namítl Teyo. Snažila jsem se neprotočit oči. Pochopitelně, když on nezabil žádného.

Namísto toho jsem odpověděla, „To je od tebe hezké, Teyo. Jsi sladký. Není sladký, mistryně Kayo?“

„Rozhodně.“

Trochu mě zpražil pohledem a řekl, „Jsem si jistý, že jsem starší než ty.“

Nevšímala jsem si ho, a řekla mistryni Kaye, „Právě proto jsem ho adoptovala.“ Chtěl něco namítnout, ale skočila jsem mu do řeči. „Co ta rána na čele? Už ani nevidím jizvu.“

Trochu vyvedený z míry si promnul místo, kde rána byla. „Dobrá, myslím. Ani ji necítím.“

„Bylo to od pana Ajaniho hezké, že ti ji ošetřil. I když byl zaměstnaný všemi těmi Věčnými okolo. Že to od pana Ajaniho bylo hezké, mistryně Kayo?“

„Velice hezké,“ odpověděla.

Teď už jsme mohli vidět, jak se špičaté věže Katedrály Okázalosti tyčí nad okolními budovami. Najednou mistryně Kaya zahnula do uličky mezi dvěma domy. Bylo to podivné, ale předpokládala jsem, že ví, co dělá, a tak jsem popadla Teya za ruku a vyrazili jsme za ní.

Asi po sto krocích jsem si uvědomila, že jen chtěla ke Katedrále co nejpřímější cestou. V duchu jsem zanadávala a řekla, „Tudy to asi nepůjde.“

„Ale ano,“ odpověděla, „je to nejkratší cesta.“

„Tahle ulice je slepá.“

Kaya se zarazila a otočila se. „Tos mohla říct dřív.“

„Vypadala jste tak přesvědčená. Myslela jsem, že je tu nějaký tajný průchod. Na Ravnice jich jsou spousty, a já jich většinu znám, ale myslela jsem, že gildovní paní bude znát i ty, co já neznám.“

„Krysičko, jsem gildovní paní pár týdnů, a na Ravnice jsem jen pár měsíců. Neznám město o moc líp než Teyo.“

„Já jsem sem přišel dnes ráno,“ dodal Teyo zbytečně.

„Přesně tak,“ zavrčela mistryně Kaya.

Přikývla jsem. „Dobře, dobře, takže odteď vás povedu já. Tudy.“

Pořád jsem držela Teya za ruku — nevím proč, myslím, že se mi to prostě líbilo — a táhla ho zpátky. Nechal se vést. Mistryně Kaya šla za námi.

Slyšela jsem je dřív, než jsem je viděla.

Relentless Advance | Art by: Stanton Feng

 

„Dobrá,“ řekla jsem, „možná spíš zpátky.“

„Proč?“ zeptala se, ale v tu samou chvíli pochopila. Do uličky vstoupil oddíl Věčných. Příliš velký oddíl. Jakmile nás spatřili, rozeběhli se k nám. Otočili jsme se a utíkali.

Mistryně Kaya křikla, „Říkalas, že je ta ulička slepá!“

„Je!“

„Tak kam běžíme?“

„Na konci jsou dveře do tajného klubu. Nedostaneme se odtud do katedrály, ale když budeme uvnitř, možná na nás ty zrůdy zapomenou.“

Lepší možnost nemáme.

Věční byli rychlí, ale neběželi o život. Snadno jsme doběhli na konec ulice k těžkým železným dveřím do Krumnenova klubu. Pustila jsem Teyovu ruku a vzala za kliku. Zamčeno.

Jistě. Proč by bylo ve dne otevřeno?

Zabušila jsem pěstmi. Žádná odpověď. Klekla jsem k zámku, „Dobrá, můžu zkusit šperhák.“

„To já taky,“ řekla Kaya, „ale nemáme čas.“

„Nějaký udělám,“ řekl Teyo. Koukla jsem přes rameno a viděla, jak vyčaroval velký démantový štít, do kterého vzápětí Věční narazili. Teyo bolestivě hekl, ale štít udržel, a dokonce ho rozšířil o další tvary, po celé šířce uličky, aby se nikdo nedostal okolo.

„Nevěděla jsem, že to umíš,“ řekla jsem, zatímco jsem pracovala na zámku.

„Ani já ne. Nikdy předtím se mi to nepovedlo. Ale stěny uličky mi pomohly s geometrií. Je to jako opřít se o ně.“

„Když to říkáš.“

Slyšela jsem, jak zbraně Věčných naráží na Teyův štít, jak Teyo tiše mumlá zaklínadla, a jak heká při každém úderu. Nevěděla jsem, jak dlouho je dokáže zadržet.

Něco tiše cvaklo. „Mám to,“ vstala jsem. Vzala jsem za kliku, ale nic. „Je odemčeno! Musí to být ¨zajištěné zevnitř!“

„To už nech na mě,“ řekla mistryně Kaya a odhmotněná proplula dveřmi. Hned byla zpátky. „Dokážu to otevřít, ale potřebuju ještě chvilku.“

Pohlédla jsem na Teya. Neřekl nic, jen zavřel oči a kývl. Zaklínadla už nemumlal, jen zatínal zuby a opíral se o štít oběma rukama, zatímco velký lazotepový minotaur do štítu narážel svou hlavou, a zbytek Věčných bušil palcáty a jílci svých srpovitě zahnutých mečů. Každým úderem vytrysklo bílé světlo. Štít slouho nevydrží.

Mistryně Kaya musela být stejného názoru. Prošla dveřmi zpět, tasila dýky, připravená k boji.

Naštěstí přišla pomoc. Opět jsem je slyšela dřív, než viděla. Usmála jsem se a položila ruku na Teyovo rameno. „Už jen chvilku a bude to dobré.“

Gruulové — Gan Shokta, Domri Rade, Akamal Cray, Govan Radley, Sheeza and Jahdeera, Bombop, a další — zaútočili na Věčné zezadu. Sekery prošly lazotepem, tesáky trhaly, kladiva drtila. Gan Shokta popadl dva Věčné a srazil jim hlavy tak silně, až je rozbil na kaši z lazotepu a kostí.

Věční na nás okamžitě zapomněli a obrátili se na Gruuly. Teyo se zhroutil k zemi, štít zmizel. Postavila jsem se ochranářsky nad něj, dýky připravené, a mistryně Kaya zabíjela Věčné zezadu.

Domri uťal Věčnému hlavu jediným sekem své kosy. Rozhlédl se a zachechtal se, „Ty musíš bejt gildovní paní Kaya, ta mocná vražedkyně duchů. Naštěstí sem přišel Domri Rade, užít si trochu krve!“

„Ty jsi Rade?“ zeptala se mistryně Kaya.

Musela jsem se přemáhat, abych se nezasmála, jak uraženě Domri vypadal: „Jasně že jsem! Kdo jinej?“

Domri byl vždycky trochu přihlouplý mrňous. Doteď si nedokážu představit, jak dokázal porazit takového bojovníka jako je Borborygmos a stát se gildovním pánem. A taky nechápu, proč je Gan Shokta s ním. Na druhou stranu, byla jsem ráda, že tu všichni byli.

Mistryně Kaya také. „Jsem ti vděčná,“ řekla s nechutí.

„Jasně že seš!“ křikl Domri, potěšený sám se sebou. Tou dobou už Věční leželi v kouskách na zemi. Domri si odfrknul a křiknul na ostatní, „Chlapi, tady už žádná zábava není. Jdeme najít další!“

Gruulové vyrazili za ním, Gan Shokta jako poslední. Naneštěstí jeden z Věčných nebyl docela mrtvý. Byl bez ruky, ale to mu nezabránilo vyskočit na nohy a s mečem ve druhé ruce chtít Gana probodnout zezadu.

Teyo zareagoval rychleji než já, vypustil z ruky malou kouli světla, která udeřila Věčného do hlavy. Věčný zavrávoral, a ta rána upozornila Gana na nebezpečí. Otočil se ve chvíli, kdy Teyo udeřil Věčného do hlavy další koulí.

Pak skočila mistryně Kaya a zabodla oba své nože Věčnému do břicha. Umíral — ale ještě o tom nevěděl. Stále napřahoval meč na Gana.

Tak jsem skočila Věčnému na ramena a zabodla mu své dýky do očí. Zhroutil se.

Gan Shokta se… zamračil. Vím, že nenávidí, když ho zachrání někdo mimo klan. S přemáháním zamumlal díky mistryni Kaye a Teyovi. Mně si nevšímal, otočil se a vyrazil, aby Domriho a ostatní dohnal.

„Kdo to byl?“ zeptal se Teyo.

Pokrčila jsem rameny. „Ten velký? To byl Gan Shokta. Můj táta.“

III

Takže už jsme, hádám, větší smečka.

Já, Teyo Verada, mistryně Kaya jsme byli ve skupince s Ganem Shoktou, zlobry Govanem a Bombopem, Akamalem, viashinskými dvojčaty Sheezou a Jahdeerou, a skupinkou dalších Gruulů — válečníků, šamanů, a druidů, vedených „mistrem“ Domrim.

Narazili jsme na oddíl Věčných, a uprostřed boje dorazili z dalších stran oddíly Simiců a Izzetů.

„Co jsou zač?“ zeptal se Teyo.

Kývla jsem vlevo: „Tihle jsou z Kartelu Simic. Zemětvůrci, supervojáci, a merfolkové vedení biomantem Vorelem.“ Pak jsem kývla vpravo: „A tihle jsou mechamágové z Izzetské ligy — z gildy mistra Zareka. Vede je jeho zástupkyně, kancléřka Maree.“

„Která je Maree?“

„Ta goblinka.“

„Aha.“

„Ze všech těch jmen tě později vyzkouším.“

Vyděšeně na mě pohlédl, ale vzápětí si uvědomil, že ho škádlím. Legračně se zamračil.

Myslím, že se mu líbí, když ho škádlím.

S Věčnými jsme udělali krátký proces, a teď už jsme byli ze tří gild. Ale Věčných přibývalo.

Při další bitvě se objevili noví spojenci, tentokrát sférochodci: merfolčice Kiora ze světa jménem Zendikar, a dívka jménem Samut z Amonkhetu, odkud zřejmě byli i všichni ti Věční.

„To jste je nemohli zadržet u vás,“ zeptala jsem se jí tak sarkasticky, jak jsem dokázala.

Nevšímala si ani otázky, ani mě. Hádám, že byla příliš zaměstnaná bojem a truchlením, protože znala každého Věčného, doopravdy každého, jménem. Myslím, že to všichni byli její přátelé. Když byli živí. (Když jsem viděla její smutek, bylo těžké nemyslet na Hekaru.) Zabila jednoho a pochmurně pronesla, „Jsi volný, Eknete.“ Pak zabila dva další a řekla, „Jsi volný, Temmete. Jsi volná, Neit.“

Napadlo mě, kdyby se Hekara objevila jako nemyslící, vraždící Věčná, jestli bych byla schopná ji zabít.

Nebo by naopak bylo pro ni snazší zabít mě?

Když bitva skončila, pokračovali jsme v cestě, obklopení rostoucím počtem spojenců.

Mistryně Kaya nás stále vedla k Orzhově.

Teyo na Kioru zíral, a marně se snažil nebýt nápadný.

Zavrtěla jsem hlavou a zachichotala se.

„Co je?“ zeptal se.

„Tys nikdy neviděl merfolky?“

„Na Gobakhanu není moc vody.“

Zasmála jsem se a ukázala na jednoho z izzetských mechamágů. „A vedalkeny jsi viděl?“

„Znám lidi s kůží černou, hnědou, bronzovou, i snědou, ale nikoho s modrou kůží jsem ještě nepotkal.“

Zasmála jsem se znovu, a kývla směrem k Jahdeeře. „A viashiny?“

„Možná z našich ještěrek někdy viashinové vyrostou.“

„A krysy jsi viděl?“

„Na Gobakhanu je spousta krys. Ale žádná není jako ty.“

Zasmála jsem se a štouchla ho do ramene.

Střelila jsem pohledem po Ganovi, který kráčel hned za Domrim a nebyl z toho nadšený. Táta byl vždycky následovník Borborygma, protože někoho takového jste prostě museli uznávat — jako bojovníka i jako vůdce. Očividně ho štvalo být pod Domriho velením, ten pohled, co na Domriho záda upíral, by mohl zabíjet. Chtěla jsem ho ujistit, že Domri je jen šťastný osel, který v čele Gruulu dlouho nevydrží, ale nevěděla jsem, jak na to zavést řeč. Tak jsem si jen povzdechla a šla dál vedle Teya a mistryně Kayi.

Kromě toho se hned potom naskytl další boj.

Došli jsme pod kopeček pokrytý dlážděním, na jehož vrcholku stál oddíl Hrůzohordy.

Pan Vorel křikl rozkaz: „Všichni zaútočit! Na ně!“

Kancléřka Maree vypadala, že má chuť říct, kam si pan Vorel své rozkazy může strčit, ale ten blbec Domri ji předešel. Zařval nějakou gruulskou nadávku, ke které nebyl důvod, protože hned potom se rozběhl vzhůru s křikem, „Za mnou, chlapi! Ukážeme těm krysám z labáku, jak se drtí hlavy!“

Na kancléřce Maree bylo jasně vidět, že se rozhodla mít raději pana Vorela za spojence než následovat Domriho příklad.

Nakonec to nebyl tak docela koordinovaný útok, ale jak Gruul, tak i Simic a Izzet vyběhli na kopeček a pustili se do boje. Byl to trošku pokrok v mezigildovní spolupráci, řekla bych.

By šli samozřejmě s nimi: já, Teyo, mistryně Kaya, i slečna Kiora. Rozhlédla jsem se po slečně Samut, ale ta už byla v čele. Slyšela jsem, jak volá, „Jsi volná, Haq. Jsi volný, Kawite.“

Ve chvíli, kdy jsme vyběhli na vrchol, objevily se vedle nás dvě další ženy. Obě sférochodkyně měly hnědou kůži, ale jinak nemohly být slečny Huatli a Saheeli Rai (jak se později představily) odlišnější. Slečna Huatli byla ozbrojená a v brnění, a zpod přílbice jí koukal dlouhý cop černých vlasů. Byla malá — jen o málo větší než já — ale mohutná, s pronikavýma očima a pochmurným výrazem. Slečna Rai na sobě měla dlouhé šaty zdobené zlatým filigránem. Byla vyšší než mistryně Kaya, a vlasy měla vyčesané do výše, což ji dělalo ještě vyšší. Byla mrštná, se zvědavýma očima a laskavým úsměvem na rtech.

I když byly odlišné, očividně to byly přítelkyně. Nejdřív si vyměnily tázavý pohled, očividně ve snaze pochopit, co se děje. Teyo ovšem brzy odpověděl na nevyřčenou otázku tím, že svým štítem odrazil sekeru Věčného, která hrozila slečně Rai rozseknout hlavu.

„Díky,“ řekla.

„Rovněž díky,“ doplnila ji slečna Huatli.

Už jsem viděla dost, a tak jsem proběhla okolo nich a vrhla se do boje. Zabila jsem jednoho Věčného zrovna ve chvíli, kdy se objevila třetí žena. Ta vypadala, že ví, co se děje, protože kouzlem okamžitě ovládla jednoho z Věčných a poslala ho bojovat proti ostatním. Měla dlouhé, medově světlé vlasy, modrobílé šaty s kápí, a v ruce dlouhou, pokřivenou hůl. Řekla slečně Kioře, že se jmenuje slečna Kasmina nebo Kasmiri nebo mistryně Kasmagorica nebo tak. (Přeháním, mistryně Kasmagorica to nebyla.)

Kasmina’s Transmutation | Art by: Uriah Voth

 

Jo, v tu chvíli jsem i měla problémy se všemi těmi jmény.

Brzy poté jsem ji v boji ztratila, ale její očarovaný Věčný dokázal odvést dost práce.

Stejně jako slečně Huatli, která se do zabíjení pustila s neočekávanou vervou.

A ten lesklý zlatý kolibřík, kterého slečna Saheeli vypustila, proletěl přímo hlavou jednoho z Věčných. Ten zavrávoral a padl k zemi. Zatoužila jsem po tom si kolibříka chytit, ale byl strašně rychlý. Prolétával hlavami Věčných, a ani nezpomalil.

Ale všechno nebyla jen veselé. Ubohý Bombop se vrhl do boje příliš rychle. Svou palicí rozdrtil pět nebo šest Věčných, ale pak se jich na něj vrhlo ještě víc, strhli ho k zemi a ubodali dřív, než jsme stihli přiběhnout na pomoc.

A pak té simické šamance — její jméno jsem se nedozvěděla — trvalo kouzlo až příliš dlouho, a Věčný jí mezitím usekl hlavu. Její hlava spadla na zem, a rty dokázaly doříct poslední slabiku zaklínadla, a Věčný, co ji zabil, okamžitě vybuchl v dešti lazotepu a vnitřností.

Takže jo. Komplikace, víte?

Ale nakonec jsme vyhráli, a žádný živý Věčný nezbyl — ani nemrtvý.

Zastavili jsme se, abysme nabrali dech — který nám vzápětí vyrazil strašný zvuk, sice vzdálené, ale ohlušující zahřmění. Otočili jsme se, a z vrcholku kopečka měli jasný výhled na náměstí, kde trhlinou na Ravnicu právě vstoupili čtyři ohromní Věční.

Polkla jsem a zamumlala, „Jů. Velký.“

Slečna Samut zaklela.

„Co jsou zač?“ zeptala se mistryně Kaya.

„Jsou to naši bohové,“ řekla slečna Samut hořce. „Ale Bolas je zabil. Teď patří jemu. Jsou to jeho Věční bohové.“

Jasně. Přesně tohle nám chybělo. Věční BOHOVÉ.

Mlčky jsme sledovali, jak všichni čtyři bohové obklopili ohromného elementála, který vypadal jako Vitu-Ghazi, a roztrhali ho na kusy. Bylo to strašné a zároveň divné, nechápala jsem, kde by se tam Světostrom vzal — proč by opustil své místo uprostřed Selesnyjské konklávy.

Chtělo se mi brečet. Zase.

A hned potom jsem měla chuť toho blbce Domriho praštit, protože vypadal potěšeně. Křiknul: „Jóóó! Viděli jste to? Vyřídili Vitu-Ghazi! U Krokta, to ty pitomé Selesnyany naučí!“

Jeden dva z jeho chlápků souhlasně zamručeli, ale všichni ostatní, i ti z Gruulu, na něj jenom ohromeně zírali.

Pak pokračoval, „Bojujem na špatný straně! Ten drak tu všechno změní! Zničí gildy! Zničí celou Ravnicu, a to přece chceme! Až gildy padnou, nastane chaos, a svět bude náš! Slyšíte? Přidáme se k němu!“

Bojovala jsem s touhou zabodnout tomu pitomci moje dýky do očí, ale byla jsem zvědavá, co udělá můj táta. Nezklamal mě. Zarazil se, zpražil Domriho pohledem, a řekl, „Rade, ty mu chceš sloužit?“

„Sloužit ne, spojit se!“

„Ty nevíš, o čem mluvíš, kluku. Nejsi žádný vůdce, jsi obyčejný slouha. Vracím se k Borborygmovi.“

Domri vypadal zaraženě. Gan Shokta si ho ještě jednou opovržlivě změřil, a pak se otočil a odešel. Dívala jsem se, jak odchází, a srdce mi přetékalo pýchou.

No, tohle pro mě byl opravdu gruulský den.

Teyo se na mě díval. Napadlo mě, že asi myslí, že by Gan Shokta měl věnovat víc pozornosti vlastní dceři. Pokrčila jsem rameny. Teyo je hodný, ale mojí rodinné situaci nerozumí.

Což je pochopitelné, protože je to samo o sobě divné, a já mu o tom ještě neřekla.

Nikdy jsem to nikomu neříkala, a ani vlastně nevím, jak bych to řekla. Pak jsem usoudila, že mu to snad nakonec dojde.

Každopádně ten blbec Domri chvíli stál, a pak křiknul, „Zapomeňte na Gana Shoktu, je to starej slaboch. Tohle je naše chvíle!“

„Jsi hlupák, Rade,“ řekla mistryně Kaya. „Bolas nevěří těm, s kterými jedná. Nechce spojence. Myslíš si, že si získáš jeho přízeň bez následků?“

Ale Domri si jí ani nevšiml, a běžel se svými následovníky dolů s kopce, přímo na náměstí k trhlině, a křičel, „Draku, pomoc je na cestě! Zničíme je všechny společně!“

Domri, Anarch of Bolas | Art by: Raymond Swanland

 

Kaya vypadala, že poběží za ním a odtáhne ho za vlasy zpátky, a já byla tak naštvaná, že bych mu hned potom vyřízla ten jeho hloupý jazyk.

Ale pak se objevil další oddíl věčných, co mířil k nám na kopec. Takže jsme si všichni společně povzdechli a pustili se do dalšího boje.

IV

Neslyšela jsem slova — byly určené sférochodcům, ne nám obyčejným — ale cítila jsem mysl pana Belerena, jak se dotýká všech okolo, jako hozená žabka, skákající po hladině mojí mysli.

Ale pro mistryni Kayu to očividně bylo zřetelné. Byla rozrušená, možná i trochu sklíčená tím, co jí pan Beleren řekl, a nevšimla si sekery, kterou by jí další Věčný minotaur málem rozpůlil, kdybych ji neodtáhla z dosahu.

„Slyšelas to?“ zeptal se zmateně Teyo.

„Slyšela co?“ řekla jsem, zatímco jsem skočila na minotaurova záda a — neschopná dostat se přes jeho rohy k očím — zabodla mu dýky zezadu do krku.

Byli jsme pořád spolu. Gruulové odešli. Někteří s Domrim. Většina s mým tátou. Ale Simicové a Izzetové tu byli s námi, stejně jako slečny Samut, Kiora, Rai, a Huatli.

Můj útok minotaura moc nezranil, ale alespoň odvedl jeho pozornost od mistryně Kayi, což byl účel. Seskočila jsem a schovala se za Teyův štít.

Zmatený minotaur se rozhlížel po, no… po mně. Což dalo mistryni Kaye čas na to, aby se vzpamatovala a svými vlastními dýkami zařídila Věčnému věčný odpočinek.

Najednou se před námi objevil další sférochodec — velký viashino s limetkově zelenou kůží.

Měl jen čas pronést, „Co ssse to děje?“ než ho jedna z Věčných popadla zezadu. Ale něco bylo jiné, neměla žádnou zbraň, jen ho stiskla, ale to, co následovalo, byla čirá hrůza: vypadalo to, že z něj vysává jeho životní sílu, jako větrák udusí plamen. Všechnu sílu, která bíle zářila, pohltila do sebe, a teď probleskovala jen mezerami v její lazotepové schránce.

Viashino padl k zemi jako vyschlá slupka, zatímco Věčná se rozzářila jeho světlem zevnitř a shořela před našima očima. Pak to bílé světlo vystřelilo vzhůru jako kometa, a zamířilo směrem k náměstí a ke drakovi, usazeném na pyramidě. Vyhořelá věčná se zhroutila na mrtvého viashina, jako kdyby byli milenci, co zemřeli ve společném objetí.

Měli jsme štěstí, že slečna Huatli vyřídila ty poslední z Věčných, protože všichni ostatní jen němě zírali.

A pak jsem zase cítila dotek pana Belerena. Podívala jsem se na Teya, který měl ve tváři bolestný výraz.

„To byl Beleren ze Stráže. Řekl nám: Ustupte. Potřebujeme nový plán. Spojte se s každým sférochodcem a gildovním pánem, kterého najdete. Sejdeme se v Azorijském senátu. Hned.“

Vypadá to, že máme nové rozkazy…

>>> Ravnica ve válce 3 >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď