Magic Story: Ravnica ve válce 1 – Přátelé staří a noví

RealmsUncharted

 

Dneškem začíná příběh WAR. A seznámíme se se starými i novými hrdiny. Krysička se na Ravnice vyzná, alespoň si to myslí, ale když se objeví nový přítel z jiného světa, všechno se změní. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

Přátelé staří a noví

Ravnica ve válce

Magic Story

Greg Weisman

8. 5. 2019

<<< Příběh desátý <<<

 

Tato povídka obsahuje spoilery z knihy.
Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

I

Hekara na mě čekala na Transgildovní promenádě.

Na chvíli jsem se zastavila a dívala se. Vím, že to zní divně, ale Hekara je moje nejlepší kamarádka, moje hrdinka, můj idol. Nosí ve vlasech rolničky, a já je nosím taky — ale na ramenou, aby nebylo tak okaté, že ji napodobuju. A napodobuju ji ve všem, v jejím oblečení, v chování, v její… Hekarovitosti.

Ale už toho bylo dost, takže jsem zavolala. Otočila se, usmála se tím zubatým úsměvem, a zavolala na mě. „Krysičko! Pojď sem, zlatíčko, dej mi něco na zub.“

Jo. Takhle ona mluví.

Objala jsem ji. Je o dost vyšší než já, a roztočila se se mnou, jako bysme byly akrobatky v těch jejich krvavých průvodech. Ale byly jsme na zemi, ne vysoko na laně, a nebyly tu žádné ostré čepele a potoky krve.

Zatím.

„Tak co pro mě máš, ty moje bláznivá Krysičko?“

„Jo, jasně,“ začnu blábolit, jako většinou, když jsem s ní (nebo v podstatě kdykoli, když otevřu pusu). „Sledovala jsem mistra Zareka do Nivixu, jaks chtěla. Nevím, proč se tě chce vždycky zbavit—“

„Že jo? Proč by mně to kdokoli dělal?“

„Je to něco nepředstavitelného. Ale když ti tak můžu být užitečná, tak to pro tebe ráda udělám.“

„Ty jsi moje Krysička.“

„Jsem tvoje Krysička.“

„Super. Tak s kým mluvil?“ Hekara je vyslankyně démona Rakdose, který ji pověřil sledovat mistra Zareka z Izzetské ligy. Ale ten si dával dobrý pozor a sledovat se nenechal. A tak nastala moje chvíle, chápete? Hekara požádala , abych mistra Zareka sledovala, když se jí ztratí. Já dokážu sledovat jiné dost dobře. Mám na to vlohy. A jak jsem řekla, ráda své nejlepší kamarádce pomůžu.

„Zavřel se spolu se šéfem.“

„Niv-Mizzetem?“

„M-hm.“

„Zavřel?“

„Do labáku. Velkýho. Ale byli tam jen sami dva. Do Nivixu jsem se dostala, ale do toho labáku už ne. Zavřeli dveře, a já se bála, že když je otevřu, všimnou si.“

„Vážně?“

„Byly to velký dveře a skřípaly.“

„Aha.“

„Takže jsem tam vlezla větrací šachtou…“

„Jako správná Krysička.“

„To jsem já. Každopádně jsem prošvihla začátek. Něco tam… bouchlo, a když jsem se vydrápala z šachty, viděla jsem jenom kouř. A pak se v šachtě spustily větráky, a ten kouř začaly vysávat. Kašlala jsem a bála se, že mě uslyší.“

„Nebála,“ zahrozila na mě prstem.

„Ne, nebála. Ale je jsem taky neslyšela. Ty větráky hučely dost hlasitě. Niv-Mizzet nevypadal šťastně. Zíral spolu se Zarekem na nějaký velký stroj, který nejspíš předtím vybuchnul. Nevím, co ten stroj měl dělat, ale očividně nefungoval. Byl sežehlý a kouřilo se z něj, dokonce na několika místech hořel, ale ani mistr Niv-Mizzet, ani mistr Zarek se nesnažili to uhasit. Zaslechla jsem jen jednu větu, něco o tom, že teď je maják jejich jediná šance.“

„To sedí.“

„Když to říkáš.“

„Co dál?“

„Nic moc. Pak mistr Niv-Mizzet odletěl. Mistr Zarek otevřel labák a pustil dovnitř gobliní hasiče. Uhasili to fakt rychle.“

„Izzetští goblini mají s hašením požárů bohaté zkušenosti. Skoro stejně bohaté, jako s jejich zakládáním.“

„Mistr Zarek si jednoho goblina vzal stranou, a řekl mu, aby poslal posly k mistryni Kaye, mistryni Vrasce, slečně Lavinii, panu Vronovi, a k tobě. Napadlo mě, že bych měla zmizet a běžet rovnou k tobě, abych ti to řekla zatepla.“

Jako by na to čekal, přiběhl k nám goblin. Mě si nevšiml, ale Hekaře se uklonil a podal jí svitek pergamenu. Hekara poplácala goblina po hlavě a do nastavené dlaně mu za odměnu hodila malou dýku. Goblin na dýku chvíli zíral, pak se podíval na nebezpečně se usmívající Hekaru, a pomalu ustoupil. Když byl v bezpečné vzdálenosti, otočil se a utekl.

Hekara rozložila svitek a kývla. Rolničky ve vlasech zazvonily. „Mělas pravdu,“ řekla, „bude to teď, nebo nikdy. Ral nás potřebuje k aktivaci supermajáku, aby přivolal supervojáky k boji se superzlým drakem.“

„Mistr Niv-Mizzet je zlý?“

„Ale ne. Jiný drak.“

„Můžu nějak pomoct?“

Podívala se na mě a pohladila mě ve vlasech. Myslím, že kdybych měla starší sestru, byla by jako Hekara. Ale já starší sestru nepotřebuju, protože Hekaru už mám. „No,“ řekla, „budu teď s Ralíkem, takže budeš mít do rána volno. Setkáme se tady… před svítáním. Když nepřijdu, bude to nejspíš proto, že pořád budu s ním, takže budeš mít volno i přes den.“

„Vážně?“

„Vážně. Nemusíš ho sledovat, když s ním jsem.“

„Jasně…“

Asi vycítila, že ji nechci opustit. Vzala mě za bradu a řekla, „Hele, jsi moje Krysička, a ne poslušný pejsek. Sice jsem ta nejlepší v celém Multivesmíru, ale takovou věrnost nepotřebuju. Jsem dospělá a postarám se o sebe.“

„Já vím,“ řekla jsem, možná trochu smutně. Maličko.

Nejspíš jí mě bylo trochu líto. Objala mě a roztočila. Na tohle jsem už velká, ale upřímně, pořád se mi to líbí. Pak mě políbila na čelo.

„Musím jít, zlatíčko.“

„Měj se, Hekaro.“

„Ty taky, Krysthainio.“ Vždycky mě udiví, když mi řekne mým celým jménem. Krysthainia mi moc často neříká. Dívala jsem se za ní, jak odchází po Promenádě. Pak jsem se otočila a vyrazila. Ještě jsem dnes nejedla, a kručelo mi v břiše.

Vyrazila jsem na selesnyjskou tržnici, která zrovna zavírala — nebo otevírala, co na tom. Čmajzla jsem jednu slívu, a prohrábla kapsy orzhovskému výběrčímu, který od stánkaře vybíral dluh. Peníze nepotřebuju, ale tyhle byly vyleštěné a svítily, a já mám ráda lesklé věci.

Co na to říct? Jsem prostě Krysička.

Skoro jsem chtěla jít na Hořící slavnost, ale vypadalo by to, že Hekaru sleduju, tak jsem to vzdala. Ani jsem na to vlastně neměla náladu.

Tak jsem se toulala a zabíjela čas. Přemýšlela jsem o tom zajít ke Gruulům a strávit nějaký čas s našima. Ale nakonec jsem nešla. Cítila bych se tam divně. Všichni by mě objímali, a byla bych z toho… jak je to slovo… jo, klaustrofobická. Radši zůstanu na vzduchu.

Nádhera. Zrovna začalo pršet. Ne že by mi déšť vadil. Skrčila jsem se v jedněch dveřích a sledovala ztichlou noční ulici. Z toho mála lidí, co tu procházelo, měli všichni kam jít.

O pár hodin později, když se blížil úsvit, jsem se vracela zpátky na Promenádu za Hekarou. Nebyla tam. Čekala jsem, ale nepřišla. Nejspíš je pořád s mistrem Zarekem a nepotřebuje mě. Věděla jsem, že bych mohla jít, ale nechtělo se mi, zrovna vycházelo slunce…

A přímo přede mnou se zhmotnil kluk, celý pokrytý pískem.

II

Ten kluk — vypadal tak na osmnáct — byl na všech čtyřech a vykašlával písek. Pak si otřel obličej rukou, pohlédl na oblohu, zmateně, skoro prosebně. Dívala jsem se na něj, přišlo mi to docela dojemné. Přemýšlela jsem, odkud se teleportoval, že je tam tolik písku.

Pak se, stále plivaje písek, podíval směrem ke mně. Dívala jsem se na něj, a mimoděk vzala z kapsy ovoce a zakousla se.

Říkala jsem, že jsem hladová, ne?

Trochu krvácel z rány na čele, a když jsem se zakousla do krvavě červeného ovoce, stejně krvavě červená krev mu stekla z čela až do pusy. Vyplivl krev spolu s pískem, rozkašlal se, a pak — pořád na všech čtyřech — zavolal o pomoc.

Byla jsem překvapená. „Já?“ ukázala jsem na sebe.

Přikývl, a pak vykašlal, „prosím…“

Okamžitě jsem seskočila se zábradlí a přiběhla k němu. „Víš, mě si zřídka někdo všimne. Jsem nenápadná.“ Pomohla jsem mu na nohy a začala ho oprašovat od písku.

Zamumlal díky a zeptal se, „Kde to jsem?“

„Na Transgildovní promenádě,“ pokrčila jsem rameny.

„Kde?“

„Jsi na Transgildovní promenádě. A za chvíli tu začnou jezdit thrullí povozy, takže jestli nechceš skončit pod nimi, měli bysme se pohnout.“

Nechal se odtáhnout pryč. Drbal se rukou ve vlasech, v marné snaze dostat z nich písek.

Byla jsem ráda, že jsem potkala někoho nového, a tak jsem začala své obvyklé blábolení při své obvyklé chůzi rychlostí míli za minutu. „Ještě jsme se nepředstavili. Jsem Krysička. Tedy Krysička není moje pravé jméno, jenom přezdívka. Lidi mi tak říkají. No, moc lidí ne. Ale chápeš, ne? Moje skutečné jméno — jako to, co mi rodiče dali — je Krysthainia. Krysthainia Shokta. Ale Krysička je kratší. Můžeš mi říkat Krysičko. Mě to neuráží. Vlastně se to ke mě hodí. Hodí se to ke Krysthainii. I když si myslím, že Krysthainia je hezčí jméno, vznešenější. Moje máma mi tak říká. I táta. Ale většinou jen oni. No, ještě jeden kentaur, on je můj kmotr. Prostě mi říkají tak, jak mě pojmenovali oni. Ale já jsem spokojená s Krysičkou. Takže mi můžeš taky tak říkat, jo?“

„Já—“

„Nejsem v žádné gildě, jestli tě to zajímá, ale narodila jsem se u Gruulů. Takže rodiče chtějí, abych se přidala ke klanu, ale já myslím, že na to nejsem dost zuřivá, víš? A mám kamarády u Rakdosů a Selesnye — jo, jsou úplně jiní, ale někdy si myslím, že bych mezi ně zapadla, a jindy zase ne. Každopádně jsou tu tyhle tři: Gruul, Rakdos, Selesnye. Určitě si jednou vyberu. Možná. A co tvoje gilda? Tvoje oblečení mi nic neříká.“

„Já—“

„A jak se vlastně jmenuješ? To je asi nejdůležitější, myslím. Já moc často s novými lidmi nemluvím, tak nevím, jestli je to správně, mám vždycky tolik otázek, ale většinou si na ně musím odpovědět sama, víš?“

„Já—“

„To bylo jen řečnicky. Vždyť jsme se sotva potkali. Nečekám, že budeš okamžitě vědět, jak si žiju. Kromě toho si tu teď povídáme, ne? Není kam spěchat. K důležitým věcem se dostaneme později, ne? Co tvoje hlava? Je to dost ošklivá rána. Nevím, jestli potřebuje zašít, ale rozhodně bysme ji měli vyčistit a zavázat, nebo najít nějakého léčitele, který by to uzdravil kouzlem. Můžu tě někam vzít, ale i malé léčivé kouzlo bývá drahé, ale zase, je to docela malá rána, možná to vyléčí zadarmo, když pěkně poprosíš. Nebo jestli se stydíš říct o pomoc cizím — mně se zdá, že se stydíš, ale nechci dělat ukvapené závěry, sotva se známe — můžu to zkusit sama. Sice jsem taky v podstatě cizí, ale myslím, že se už známe. Trochu. Každopádně jsem docela zkušená léčitelka. Naučila jsem se to sama. Ne, že by mě to nemohla naučit máma, ale je to gruulská válečnice, a tak je občas pryč. A kromě toho jsem takovou ránu nikdy neměla. Jenom modřiny a škrábance. Jsem malá, a ti větší do mě pořád naráží, když nedávám pozor. Na Ravnice je rušno, víš.“

„Já—“

„Vlastně ani neumím léčivou magii, a ani nemám nic, čím by se to dalo ovázat, ale můžu něco ukrást. Ale možná bys kradený obvaz nechtěl. Zapomínám, že každému není po chuti, že jsem zlodějka. Azorijští zatýkači by určitě nesouhlasili. Ty nejsi od nich, že ne?“

„Já—“

„Ne, podívej se na sebe. Nemůžeš být Azorius. Myslím, že jsi—“

Najednou se mi ten kluk postavil do cesty a popadl mě za ruce. „Poslouchej!“ vykřikl. Asi vyděsil i sám sebe, protože hned vypadal nešťastně a vystrašeně — jako bych se za ten křik mohla pomstít.

Ale on mě přece nezná, ne?

Usmála jsem se na něj, abych mu ukázala, že nejsem žádná květinka. „Moc mluvím, co? Většinu času jsem sama, a mluvím i sama se sebou. A když jsem s jinými, myslel bys, že budu spíš poslouchat. Já chci poslouchat. Takže jo. Hmm… ještě jsi mi neřekl svoje jméno. Tak začni. Slibuju, že budu poslouchat.“

„Teyo,“ odpověděl mi tázavě, jako by se ptal , jestli svoje jméno vyslovil správně.

Chtěla jsem pomoct, tak jsem odpověděla: „Teyo. To je hezké jméno. Jsi v nějaké gildě, Teyo? Jsi zraněný a očividně ztracený. Měla bych tě někam odvést? K někomu?“

„Nejsem v gildě. Jsem učedník Řádu štítomágů.“

„Huh? O tom jsem nikdy neslyšela.“

„Tys nikdy neslyšela o Řádu? Jak je to možné? Co děláte během démantových bouří?“

Teyo, the Shieldmage | Art by: Magali Villeneuve

 

„O těch jsem taky neslyšela, ale zní to hezky. Tak nějak třpytivě. Mám ráda třpytivé věci. Je to trochu dětinské, chápu. Říkala jsem, že jsem zlodějka, ne?“

Pustil moje ruce a dovrávoral ke kamennému zábradlí mostu, dívaje se na řeku pod ním. Vytřeštil oči a popadl zábradlí tak pevně, až mu zbělely klouby. „Nikdy nezažila démantovou bouři?“ zamumlal. „Neslyšela o Řádu? To nedává smysl. Řád štítomágů je známý po celém Gobakhanu. Lidé na něm závisejí.“

Přešla jsem k němu, usmála se, a pokrčila rameny. „Neslyšela jsem ani o ‚Gobakhanu‘.“

Praštil pěstí do zábradlí a dupl nohou. „Tohle je Gobakhan! Náš svět je Gobakhan! Vždyť jsi na něm!“

Vzala jsem ho za ruku a postrčila ho kupředu. „Teyo, tohle…“ aniž bych zpomalila, poskakovala jsem po dláždění, a rolničky na ramenou zvonily. „…je Ravnica. Tenhle svět je Ravnica. Teyo, myslím, že už nejsi na Gobakhanu. Myslím, že jsi chodec.“

„Jdeme. Já jdu. Jistěže jsem chodec.“

„Nemyslím takový. Moc o tom nevím, ale něco jsem zaslechla od mistra Zareka a mistryně Vrasky, když si mysleli, že jsou sami. Myslím, Hekara mě pověřila, abych sledovala mistra Zareka, takže to byl úkol. Chtěla vědět, co dělají a kam jdou, když nic nedělají a nikam nejdou s ní. To je skoro jako legrační citát. Ale Hekara tak mluví pořád. Každopádně jsem je měla sledovat a trochu jsem tajně poslouchala. Neměla bych to říkat, ale já ráda tajně poslouchám. Nemůžu si pomoct.“

„Přísahám při Bouři, že nevím, o čem mluvíš.“

„Aha. Jo. Chápu. Objevil ses tu najednou, celý pokrytý pískem, takže mě to napadlo. Ale člověk vždycky nejdřív myslí na to jednodušší, ne? Myslela jsem, že ses odněkud teleportoval. Umíš se teleportovat z místa na místo?“

„Ne!“

„Přesně. Takže to, co umíš, jestli to chápu správně, je teleportovat se ze světa na svět. Ze sféry na sféru.“

„Přísahám, že neumím ani to!“

„Myslím, že když je to poprvé, je to spíš nehoda, nebo náhoda. Jako ne schválně. Aby ses zachránil. Byl si v nebezpečí?“

Vytřeštil oči. Ještě víc, než když viděl řeku pod mostem. „Jak— jak to víš?“

„Jo, no, nevím. Ale myslím, že to tak chodí. Kromě toho jsem velice intuitivní, a tys byl celý pokrytý pískem. Zasypaný zaživa? Třeba?“

Přikývl a řekl, „Takže nejsem na Gobakhanu?“

„Jsi na Ravnice.“

„Na Ravnice.“ Jeho přízvuk, kterého jsem si doteď nevšimla, byl teď mnohem zřetelnější.

I když jsem znala odpověď, zeptala jsem se, „A ty tu neznáš — nemůžeš znát — nikoho, co?“

„Jenom tebe.“

Stiskla jsem mu ruku. „Takže tímto tě oficiálně adoptuju. Dokud neodejdeš, budeme rodina. Neboj se, postarám se o tebe. Umím to. Když jsem se naučila postarat se o sebe.“

„M-hm,“ odpověděl, i když asi ne na to, co jsem říkala.

„Takže, co potřebuješ vědět o Ravnice.“ Koukla jsem na něj. Rozhlížel se po městě, po budovách, ulicích, po kolemjdoucích (kteří si ani jeho, ani mě nevšímali), a jeho oči byly vytřeštěné čím dál víc. Začala jsem se bát, že mu vypadnou, takže jsem se rozhodla pustit se do toho po malých soustech. „Takže, tímhle začneme: Ravnica je jedno velké město. A žije tu spousta lidí. Většinou lidí, jako ty a já. Ale taky dost elfů a minotaurů a kyklopů a kentaurů a goblinů a andělů a vedalkenů a viashinů a obrů a draků a démonů a… no, prostě skoro každý, koho si dokážeš představit. Mistryně Vraska je gorgona. Ty jsem zatím potkala jen tři, ale jsou krásné, opravdu nádherné.“

„Já— já jsem gorgonu nikdy neviděl.“

„Jsou úžasné. Věř mi. Každopádně, já nevím, kdo řídí věci na Gobakhanu…“

„Opat Barrez? Nebo, ne. On jen řídí klášter.“

„Takže jsi mnich? Já myslela, že mniši si holí hlavy.“

„Nejsem ještě mnich, jsem učedník. A holit hlavu si nemusíme. Nebo si to alespoň nemyslím.“ Zmateně rozhodil ruce. „Zrovna teď si nejsem jistý ničím!“

„Uklidni se. Proto ti to říkám. Takže opat řídí Gobakhan. Ale tady na Ravnice jsou to gildy. Je jich deset, a společně se starají o všechno.“

„V Oáze jsou taky gildy. To je velké město na Gobakhanu.“ Zarazil se a rozhlédl. „Myslím, že Oáza není takhle velká.“

„Ale je velká na to, aby měla gildy?“

„Ano. Má Gildu tesařů. A taky Gildu stájníků. Ale myslím, že ti se o město nestarají. Jen se večer scházejí v hospodě, pijí, a nadávají. Alespoň tak mi to připadá. Byl jsem v Oáze jen pár dní.“

„No, naše gildy jsou trochu větší. I když si myslím, že do hospod chodí pít a nadávat taky. Můj táta pije a nadává často, a je to důležitý bojovník v Gruulských klanech.“

„Takže jsi v té gruulské gildě?“

„Už jsem ti říkala, že v gildě nejsem. Lákají mě Gruul, Rakdos, a Selesnya. Víš, je o mě zájem,“ rozesmála jsem se. „Dělám si legraci. Není o mě takový zájem.“

„Když to říkáš.“

„Jsi sladký.“

„Jsem?“

„Myslím. Mám tě ráda. Jsem ráda, že jsem tě adoptovala.“

„Já—“ rozesmál se. Nebo si myslím, že to byl smích. Těžko říct. „Myslím, že jsem taky rád.“

Díval se na mě, a já se cítila tak… no, ani nevím jak to popsat.

Jsou to rozpaky?

Stočila jsem pohled stranou a řekla si Přestaň.

Nebo jsem to řekla nahlas? Prosím, ať jsem to neřekla nahlas!

Nadechl se a zeptal se, „Co ještě potřebuju vědět?“

„No, hmm… takže: gildy spolu pořád bojují. Mně to připadá hloupé. Měly by spolu přece vycházet, když jsou každá jiná. Starají se o všechno, ale každá z nich o to svoje, navzájem si nepřekáží. Ale když jsou tak jiné, tak se často popichují navzájem. A když se věci vymknou, měl by to vyřešit pan Jace Beleren. Říká se mu Živoucí Guildpact, což znamená, že co řekne, to platí. Jako kouzlem. Problém je, že už tu měsíce není. Myslím, že je jako ty. Cestuje mezi světy. Ale schválně, myslím. Každopádně, bez něj se věci zhoršily. Gildy se snažily spolupracovat, aby zastavily nějakého zlého draka, který se sem prý chystá, ale mistryně Vraska — to je paní golgarijské gildy — zavraždila mistryni Isperii, paní azorijské gildy.“

„Počkej, zavraždila?“

„M-hm. A teď se gildy navzájem nenávidí. Nebo spíš si už nevěří.“

„A ten zlý drak?“

„Nevím. Asi se sem pořád chystá.“

Zahnuli jsme za roh a udiveně se zarazili. Dostali jsme se až na Náměstí desátého okrsku, kde se zčistajasna objevil vysoký obelisk, s ohromnou sochou draka na vrcholu. Toho zlého draka, pokud můžu hádat.

„Huh,“ řekla jsem. „Tohle tu nebylo.“

 

III

Neměla jsem ani čas pořádně si prohlédnout obelisk, když se můj zrak stočil na druhý konec náměstí. Stála tam ohromná pyramida s plochým vrcholem. Někdy — někdy teď — se prostě nějak vynořila ze země, namísto budov a zahrad, co tu předtím byly. Bylo to tak ohromující, že jsem si hned nemohla vzpomenout, co tam vlastně předtím bylo.

Bylo to tak nedůležité?

Ta ironie, že někdo jako tak nevšímavě zapomíná, že ano?

„To je ten zlý drak?“ zeptal se nervózně Teyo.

Nejdřív jsem myslela, že mluví o té soše na obelisku, ale on se taky díval na pyramidu. Ano, na vrcholku byla taky dračí socha — jenže tahle náhle otočila hlavu směrem k nám. Byla jsem si jistá, že se nedívá na mě, a tak jsem čekala to, co Teyo vzápětí řekl, „Cítím, jako by se díval přímo na mě.“

„To asi ne,“ řekla jsem, nebo jsem chtěla, ale konec těch slov zanikl v ohlušující ráně následované závanem rozpáleného pouštního vzduchu, odněkud zblízka za námi, který srazil Teya doslova na kolena.

Sebrala jsem se. Teyo byl stále na kolenou, třásl se a mumlal, „Probuď se, probuď se, probuď se…“

Otočila jsem se, když jsem zaslechla zvuk tříštěných zdí. Ohromný portál — dobrých padesát sáhů vysoký — se otevřel přímo za námi, a naprosto zničil Komoru Guildpactu, rozřízl ji vedví. Portál zářil fialovým světlem. Téměř uklidňujícím — navzdory zkáze, kterou trhlina v prostoru způsobila. Jedna zlobřice byla přímo v místě trhliny, zavrávorala a padla k zemi. Portál ji vypařil horní čtvrtinu těla. Popraskaná fasáda Komory se zřítila k zemi a pohřbila pod sebou další dva nešťastníky.

Byla to hrůza. A rozhodně ne tak zábavná jako rakdoská.

Ohlédla jsem se zpět ke drakovi. Byli jsme s Teyem příliš daleko, abych si všimla jeho výrazu, ale mám trochu psychické nadání, a jeho chlubná myšlenka z něj zářila jako slunce. Jeho pýcha a jeho jméno.

Bolas. Nicol Bolas.

Zamrazilo mě.

A bylo hůř…

 

IV

Na hromadě sutin se objevila žena s havraními vlasy, oděná v elegantních černých šatech. Vystoupala až na vrchol pobořené balustrády, a zastavila se.

Teyo zamumlal, „Něco vylézá z toho kruhu…“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že myslí tu kulatou trhlinu v prostoru. Podívala jsem se tam.

Armáda. Z trhliny vylézala armáda. V ranním slunci se modře leskla. Podle mě docela hezky, ale tak hloupá nejsem ani já. Armáda pochodující na Ravnicu není nic dobrého — ať už se leskne, jak chce.

Žena s havraními vlasy si přes tvář dala taky něco lesklého. Byl to kovový závoj ze zlatých řetízků, který se blýskal ve sluneční záři. Kůže ženy se vzápětí rozzářila fialovými linkami, jako tetováním. Myslím, že vykřikla, ale nebyla jsem si jistá, jestli doopravdy, nebo jen v mysli.

Nebo jsem to vykřikla já?

Když se jí rozzářily ruce, kovová armáda se rozzářila stejně. I z té dálky jsem viděla, jak se oči každého vojáka rozzářily stejně fialově, jako tetování slečny Havranovlásky. Každopádně celá armáda se zarazila a otočila k ní. Žena mávnutím ruky očividně vydala rozkaz, a celá armáda se vzápětí vrhla na všechny okolo, všechny, kteří se stále vzpamatovávali ze zkázy, kterou tu portál způsobil, a teď jen bezmocně zírali na útočící armádu.

Liliana, Dreadhorde General | Art by: Chris Rallis

 

„Co budeme dělat?“ zašeptal Teyo.

Upřímně, nenapadlo mě nic — snad jen utéct a schovat se. Stála jsem, neschopná se pohnout, když první voják doběhl k mladé ženě, která se snažila vysvobodit manžela nebo přítele nebo bratra zpod spadlé suti. Podívala se na něj, a voják ji popadl za krk a jediným pohybem zlámal vaz. Byli jsme dost daleko, ale to křupnutí jsme slyšeli. Cítili.

„Co budeme dělat?“ zopakoval Teyo.

Nevěděla jsem. Jatka pokračovala, jak armáda pochodovala a zabíjela každého, kdo jí stál v cestě. Když přišli blíž, poznala jsem, že to jsou nemrtví: lidé, minotauři, aveni, a ostatní, pokrytí od hlavy k patě nějakou modrou, kovově lesklou látkou. Brzy dojdou k nám. Nemohla jsem myslet. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem ani promluvit, což se mi obvykle nestává.

Náhle jsme zaslechli hrom. Oba jsme se otočili. Byl to mistr Zarek, střílející po nemrtvé armádě blesky z rukou rozpálených doběla, zabíjel jedním bleskem dva i tři naráz. Kráčel vpřed, ve tváři zuřivost, vlasy zježené, a modří nemrtví vybuchovali.

Mistryně Kaya byla s ním; v rukou dlouhé nože, chránila zrzavou matku, schoulenou nad svým synem. Skočila po nemrtvém vojákovi, který se chystal ženu rozseknout mečem. Obě Kayiny dýky fialově zaplály její magií a zabořily se hluboko do vojákových zad. Zhroutil se přímo k nohám křičící matky, která k sobě své dítě přitáhla ještě víc, a pozorovala Kayu spíš vyděšeně než vděčně.

„Utečte,“ řekla mistryně Kaya.

Žena se vzpamatovala a utekla s dítětem v náručí.

Nějakým způsobem jsme se vzpamatovali i my dva.

„Můžeme pomoct?“ zeptal se.

„Můžeme to zkusit,“ řekla jsem, ale pořád jsem nevěděla jak.

Na mistryni Kayu zaútočila další dvojice vojáků. Ten nejbližší se ohnal sekerou, ale Kaya se odhmotnila, což, jak jsem věděla, byl její talent, a sekera jednoduše prošla skrz ní. To vojáka zmátlo, a Kaya se zatím opět zhmotnila a podřízla hrdlo druhému vojákovi. Bledě fialová záře její dýky chvíli zápasila se sytě fialovým světlem zářícím z vojákových očí a z amuletu, co měl na krku. Ale bylo to, jako by se tělem šířil jed; vysál sytou záři, a voják se zhroutil k zemi.

Otočila se zpět k vojákovi se sekerou, který se ohnal znovu. Kaya se opět odhmotnila, sekera prošla skrz, a voják byl teď nechráněný před bodnutím do břicha. Nepadl hned, a Kaya — opět hmotná — ho jediným pohybem vykuchala. Přesně jak by udělala máma.

Nebo Hekara. Napadlo mě, kde asi je. Ale byla jsem trochu ráda. Možná by jí to přišlo jako zábava — a mohli by ji zabít.

Mistr Zarek se mezitím usadil na opěradle lavičky v parku, kde bránil tři děti, z nichž jeden tisknul v rukách gumový míč stejně, jako ta matka předtím své dítě. Mistr Zarek zabíjel vojáky jednoho po druhém, ale i když se k němu mistryně Kaya přidala, bylo jasné, že takovou přesilu dlouho nevydrží.

Brzy se na ni vrhl další. Odhmotnila se, a voják zavrávoral skrz ní. Otočil se. Ona také. Zhmotnila se a zabodla mu dýky do očí, hluboko do mozku. Padl k zemi jako loutka, které odstřihnou drátky.

Ale dívala se na něj příliš dlouho. Zezadu do ni narazil minotaur a odhodil ji k zemi. Zaskučela bolestí a s námahou se zvedla.

Teď přišla moje chvíle. Konečně.

Nemyslela jsem si, že minotaura dokážu přemoct zepředu, tak jsem ho oběhla. Nevšiml si mě, pokračoval k mistryni Kaye rychleji, než jsem myslela. Rychleji, než jsem potřebovala.

A pak, najednou, tam byl Teyo. Postavil se nad mistryni Kayu a vyčaroval světelný trojúhelníkový štít (co taky jiného, když byl učedníkem Řádu štítomágů). Minotaurův palcát udeřil do štítu, který zazářil, ale vydržel. Teyo se namáhavě zašklebil, ale neustoupil, a tiše něco mumlal. Byla jsem překvapená, udivená, a taky — i když jsem zatím neměla důvod, jak by můj kmotr Boruvo řekl, sklidit tu čest — hrdá na svého „osvojence“.

Minotaur se zaklonil, aby se ohnal palcátem znovu, ale tentokrát jsem byla připravená. Tasila jsem své dvě (mnohem menší) dýky, skočila na jeho záda, a zabodla je do jeho krku. Zařval, vzepjal se, a shodil mě. Odletěla jsem, ale dýky jsem stále držela. Dopadla jsem přímo na zadek.

Jak jsem říkala, modřiny a škrábance.

Náhle minotaura zasáhl modrobílý blesk. Vybuchl v záplavě roztavené modři.

Když dorazil mistr Zarek, Teyo odčaroval štít. U jeho ucha zářilo maličké světlo, které také zhaslo. Pomohl mistryni Kaye na nohy.

„Jsi sférochodec,“ oznámil mistr Zarek Teyovi.

„Jsem co?“

„Jak víš, že je sférochodec?“ zeptala se mistryně Kaya.

Já mezitím kličkovala mezi modrými vojáky. Bodala jsem je a sekala, abych odvedla pozornost od obyčejných lidí. Jednomu jsem přesekla podkolenní šlachu, a když padl na kolena, bodla jsem ho do očí.

U mistryně Kayi to fungovalo.

U mě naštěstí taky.

Doběhla jsem zpátky k Teyovi, vyhýbajíc se dalšímu vojákovi.

Mistryně Kaya se podívala přímo na mě. „Ti vojáci si tě nevšímají. Jak to děláš?“

Myslím, že jsem jen zírala.

Mistr Zarek, který si myslel, že mluví na něj, odpověděl, „Zajímají se až až.“

Nevšímala si ho, a zeptala se mě znovu, tentokrát starostlivěji: „Jsi v pořádku?“

Zase jsem musela překonat otupělost. Zamumlala jsem něco jako, „Jo, jasně. Jen jsem nečekala, že si mě všimne orzhovská gildovní paní.“ Pak jsem dodala sama pro sebe, „Páni, dva v jeden den. To je skoro stejně divný jako ta trhlina ve světě.“

Mistr Zarek, který si pořád myslel, že mistryně Kaya mluví na něj, řekl, „Jsem v pořádku. Omlouvám se, to ty brýle. Ohňomyslův vynález. Dokáží rozpoznat sférochodce. Je to ale… trochu zneklidňující.“

„Jsou tu další?“ zeptala se mistryně Kaya. „Myslím sférochodci, ne brýle. Hodili by se nám.“

Mistr Zarek si nasadil brýle, podíval se na oblohu, a pomalu sledoval něco směrem dolů. Podle jeho výrazu — a jemného šumu v mé mysli — jsem poznala, že s někým telepaticky mluví. Nejsem tak dobrá, abych dokázala odposlouchávat, ale poznám alespoň to.

Podívala jsem se stejným směrem, a spatřila další čtyři. Dva byli muži, které jsem neznala, a třetí byla slečna Lavinie, bývalá asistentka Živoucího Guildpactu, pana Jace Belerena, který byl ten čtvrtý. Probíjeli se přes modré vojáky směrem k nám. Největší z mužů měl široký meč, kterým se oháněl a kosil každého vojáka v dosahu.

Mistr Zarek vystřelil blesk, který vyřídil dva vojáky, stojící čtveřici v cestě. Pak ten velký muž vykřikl, „Chandro!“

Všichni jsme se otočili. Z opačné strany se k nám probojovávali další čtyři. Dvě ženy, pyromantky, kráčely v čele. Mladší z nich hořely vlasy — doslova — a z rukou jí šlehala záplava plamenů, měnící vojáky v loužičky roztavené modři. Druhá, starší, s dlouhým copem kovově šedých vlasů, střílela menší a preciznější plamenné střely, ale stejně tak účinné. Za nimi kráčeli velký bílý leonin a mohutná stříbrná socha.

Obě skupiny k nám dorazily současně, a jednooký leonin vypadal, že ho celé společenství těší, vztáhl ruce k nebesům a triumfálně zařval — což se později ukázalo jako značně unáhlené.

Rychle jsme se navzájem představili. Ten velký muž byl pan Gideon Jura. Druhý byl pan Teferi. Pyromantka s hořícími vlasy byla slečna Chandra Nalaar, a ta šedovlasá slečna Jaya Ballard. Leonin byl pan Ajani Zlatohřívý, a socha, která se ukázala být živá, byl pan Karn. Stejně jako Teferi neměl příjmení. Vypadá to, že někteří sférochodci příjmení nemají, možná právě proto, že se toulají Multivesmírem. Chtěla jsem se zeptat Teya, jestli on příjmení má, ale byl zrovna uprostřed představování nás dvou ostatním. Ale byl nervózní a mumlal. Takže když mu pan Jura položil svou mohutnou ruku na rameno a řekl jen jemu, „jsem rád, že bojuješ s námi, Teyakryško,“ nedokázala jsem zadržet smích.

Teyo se snažil vysvětlit, že se nejmenuje Teyakryška, ale v tu chvíli už ho pan Jura neposlouchal. „Do formace!“ křičel, „Věční přicházejí! Musíme zachránit, každého, koho dokážeme!“

Takže ti nemrtví válečníci se jmenují Věční.

To není zrovna jméno, které by vzbuzovalo naděje v boji s nimi, ne?

 

V

Elegantní slečna Havranovláska v elegantních černých šatech přecházela náměstí směrem k pyramidě, obklopená oddílem Věčných. Pozorovala nás, když pan Jura vedl útok proti, jak říkal, „Hrůzohordě“.

Dívala se, jak zachraňujeme děti mladší než já a odnášíme je do bezpečí.

Pan Jura je odnášel po třech.

Dívala se, jak zachraňujeme obyčejné lidi, příliš vyděšené na to, aby se dokázali pohnout.

Dívala se, jak ničíme Věčné jednoho po druhém.

A to poslední, co jsem viděla, než se ztratila v houfech přicházejících Věčných, bylo, jak potřásla hlavou. Lítostivě, skoro znechuceně.

Obrátila jsem se k Teyovi — co měl, jak jsem zjistila, příjmení Verada. Vypadal vyčerpaně. Čaroval štít za štítem, aby chránil všechny okolo — lidi, co ani neznal — před hordami nemrtvých Věčných. Byla jsem příliš zaměstnaná tím zůstat naživu, abych byla schopná číst jeho myšlenky, ale jedno jsem vycítila: nevěřil si, nemyslel si, že to zvládne.

Naklonila jsem se k němu, „Vedeš si výborně.“

Polkl, přikývl, a vyčaroval další štít, kruh, který se rozšířil z jeho vztažených rukou, aby ochránil dvě elfí děti před Věčným, pokrytým modrou látkou — lazotepem, jak tomu říkal pan Jura. Štít vydržel, Věčného zastavil, a já mohla zabořit svoje malé dýky do jeho ne-tak-věčných očí.

Už jsem to udělala asi šestkrát nebo sedmkrát. Bylo to velice účinné. Prostě k nim jen přiběhnout a bodnout. Když jsem to udělala poprvé, myslela jsem, že Teyo bude zvracet, ale vydržel to, a teď už si pomalu zvykal. Nikdy jsem nikoho nenechala, aby studoval moje triky, snad jen mámu, ale teď nebyl čas na to myslet.

Teyo vyčaroval nový štít, aby vykryl výpad Věčného s okovaným řemdihem.

„Teyakryško,“ křikl pan Jura, „zatlač ho tam!“

„Je to jen Teyo,“ vypísknul, když se snažil splnit rozkaz. Všimla jsem si, že kdykoli Teyo potřeboval páku, objevil se mu pod pravým uchem malý kroužek světla. Visel tam jako lesklá náušnice, která nebezpečně přitahovala mou pozornost. Musela jsem bojovat s touhou po ní sáhnout, s touhou se na ni dívat.

Teyo rozšířil svůj štít u levé ruky a změnil ho z kruhového tvaru na démantový. Trochu se usmál, asi hrdý na to, co dokázal, a pak oběma rukama štít rozšířil do prostoru a pohnul s ním kupředu.

Řemdih Věčného se odrazil v nečekaném úhlu, a nemrtvý ztratil rovnováhu. Teyo se naklonil a zatáhl. Věčný zavrávoral, a pan Jura mu mečem hladce usekl hlavu.

„Dobře,“ vyštěkl, než se otočil k dalšímu Věčnému.

Teyo se zase usmál, a já s ním. Pak se jeho úsměv vytratil a Teyo otočil štít k mistryni Kaye.

„Musíme svolat gildy!“ křikl pan Beleren. „Zapojit je do boje!“

Mistr Zarek sežehl bleskem dalšího Věčného a křikl, „Nemyslím, že je to možné! Já povolám Izzet a Kaya možná přesvědčí Orzhov, ale…“

Slečna Lavinie dokončila: „Ostatní gildy se stáhly a nezasáhnou. Jsou vůči sobě ještě podezřívavější než vůči Bolasovi.“

„A to nepočítáme ty, co Bolasovi slouží,“ dodala mistryně Kaya, „Golgari a Azorius. Možná i Gruul.“

Nevěřila jsem, že by Gruul sloužil drakovi. Alespoň moje máma a táta nikdy.

Slečna Lavinie se zamračila. Očividně taky nevěřila, že by Azorius sloužil Bolasovi.

Teyo a mistryně Kaya stáli zády k sobě, vykrývající údery dvou Věčných. Chtěla jsem pomoct, a vecpala se mezi ně. Naklonila jsem se a zašeptala k mistryni Kaye, „Zavolejte Hekaru. Vezme s sebou celý Kult.“

Mistryně Kaya probodla Věčného, a pak smutně potřásla hlavou. „Hekara je mrtvá,“ řekla.

A pak se to stalo. Svět se… roztočil.

To nemůže být…

Vždyť jsem ji viděla včera. Byla v pořádku. Byla veselá. Byla… Hekara. Nejlepší kamarádka na světě. V Multivesmíru.

Teyo se na mě zpod štítu starostlivě podíval.

„Hekara byla má kamarádka,“ řekla jsem bezmocně. „Znala mě. Viděla mě.“

Teyo se díval přesně tak, jak jsem se cítila. Chtěl mě utěšit; přehodil si štít z pravé ruky do levé, naklonil se, a stiskl mi ruku.

Nebudu předstírat, že mi to pomohlo. Ani v nejmenším. Nedokázala jsem vstřebat, co mistryně Kaya řekla. Nedokázala jsem si představit svět bez Hekary, bez jejího smíchu, jejích odražených myšlenek, její věrnosti a přátelství, dokonce ani bez její krvelačnosti. Ale Teyo se snažil, a já se snažila to ocenit úsměvem. Nevím ale, jaký výraz jsem ve tváři nakonec měla.

Hekara nemůže zemřít. Nemůže.

„Hekara je mrtvá,“ řekla mistryně Kaya, a já věděla, že měla ráda Hekaru dost na to, aby nelhala. Chtěla jsem věřit, že by mohla, ale věděla jsem svoje.

Moje kamarádka na mě nečekala na Transgildovní promenádě. Už nikdy tam nebude čekat. Už nikdy mě neobejme, nepoškádlí, neroztočí se se mnou, nepromluví.

„Pojď sem, zlatíčko, dej mi něco na zub.“ Tohle už nikdy neuslyším. Ani nic jiného. Ani její rolničky ve vlasech, ani smích, když si hraje s ostrou dýkou. Ani to směšné zachrochtání, když je něco vážně veselé. To všechno bylo pryč. Opona spadla. Představení skončilo.

Přicházeli další a další Věční, a já přemýšlela, jestli vůbec má cenu bojovat.

Ravnica okolo mě umírala, a najednou nestálo za to ji zachraňovat.

Hekara byla mrtvá…

>>> Ravnica ve válce 2 >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď