Magic Story: Příběhy z Ravnicy 9 – Účetní kniha ukrytého jmění

RealmsUncharted

Orzhovská výběrčí získá cennou životní lekci ve chvíli, kdy bude muset zvážit všechny své loajality: k rodině, ke gildě, i k sobě samé. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

Účetní kniha ukrytého jmění

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

20. 2. 2019

 

<<< Příběh osmý <<<

 

Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

Datum: 15. dhazo

Místo: Jetelový vrch

Protokol o vymáhání desátek – shrnutí:

Z celkového počtu 360 jmen v registru:

259 občanů zaplatilo požadovaný desátek ve výši 30% jejich příjmů
87 občanů zaplatilo částečně a souhlasilo se zadlužením (podrobnosti viz Dlužná kniha)
13 občanů se rozhodlo pro veřejné bičování a k nevolnictví
1 občan zaplatit odmítl — dle předpisu byl jeho majetek zabaven, spolu s majetkem jeho rodiny, a přerozdělen za účelem umoření dluhu

Celkové týdenní odvody:

21 890 zinů v mincích
7 503 zinů v dlužních úpisech
4 401 zinů v předmětech (hrubé ocenění viz poznámky níže)

Předmět 1: počet 3 – mincové řetízky, stříbro. Oceněno na 69 zinů.
Předmět 2: počet 1 – orzhovský přívěšek, lazurit s křišťálem v podobě slunce. Oceněno na 155 zinů.
Předmět 3: počet 7 – thrullí obličejové masky, plátkové zlato. Oceněno na 109 zinů.

Už třetí týden pracuji jako certifikovaná výběrčí, a navzdory otcovu ujišťování se to nelepší. Dnešek by obzvláště hrozný, musím o něm napsat alespoň sem, do mé účetní knihy. Tyhle poznámky stejně nikdo nečte, takže sem můžu bez okolků zaznamenat téměř cokoli.

Dnes poprvé mi jeden občan přímo odmítl zaplatit. Hádal se se mnou, že nový třicetiprocentní desátek je příliš. Prý to bylo odedávna, co pamatuje, vždycky deset procent. Proto se to prý jmenuje desátek. Argumentovala jsem, že je to v podstatě pořád deset procent — deset procent na obranu a válečné výdaje, deset procent na sociální služby a infrastrukturu, a deset procent pro Orzhovu, aby Kaye a oligarchům zaplatila jejich cenný čas. Bohužel mě nepochopil. Nabídla jsem mu, aby těch druhých a třetích deset procent zaplatil v dlužních úpisech, ale on začal proklínat naši gildu. Prý naše gildovní paní nemá strkat svoje ruce do jeho kapes, nebo na to doplatí.

Zlost a nadávky mohu přehlédnout, ale hrozbu vůči naši gildovní paní ne. Hodlala jsem ho uklidnit, ale oči mu zahořely jako vzteklému netopýrovi. Zaútočil na mě a bušil rukama do mého zlatého brnění, dokud nezrudlo krví z jeho pěstí. Udeřila jsem ho předloktím do spánku a holí mu podrazila nohu. Padl na zem, těžce oddychoval, a pak se na mě podíval tak, jako by tohle všechno byla jen moje vina.

To on odmítl zaplatit. Já jen dělám svou práci.

Datum: 24. dhazo

Místo: Blahobytná čtvrť

Protokol o vymáhání desátek – shrnutí:

Z celkového počtu 292 jmen v registru:

120 občanů zaplatilo požadovaný desátek ve výši 30% jejich příjmů
127 občanů zaplatilo částečně a souhlasilo se zadlužením (podrobnosti viz Dlužná kniha)
37 občanů se rozhodlo pro veřejné bičování a k nevolnictví
8 občanů zaplatit odmítlo — dle předpisu byl jejich majetek zabaven, spolu s majetkem jejich rodin, a přerozdělen za účelem umoření dluhu

Celkové týdenní odvody:

6 890 zinů v mincích
37 503 zinů v dlužních úpisech
8 143 zinů v předmětech (hrubé ocenění viz poznámky níže)

Předmět 1: počet 3 – mosazný boxer, s ostny. Oceněno na 37 zinů.
Předmět 2: počet 12 – malé kadidelnice, stříbro se zlatým lemem. Oceněno na 155 zinů.
Předmět 3: počet 1 – ušní komunikátor, dimirský, očarovaný. Oceněno na 109 zinů.

Dnes po večeři jsem otci ukázala peníze, co jsem si ulila z výběrů. Skoro pět set zinů. Přísahala bych, že se jeho oči zaleskly víc než všechno to zlato. Otec zatlačil slzu a pevně mě objal.

„Ty moje holčičko! To je o dvě stě patnáct zinů víc než minulý týden!“ pochválil mě a žertovně štípl do ucha. Byla jsem hrdá na to, že dokážu přispět svým dílem do tenčícího se rodinného rozpočtu. Poslední dobou to bylo těžší, i když Orzhova zvedla desátky.

Před několika lety totiž můj otec několikrát po sobě špatně zainvestoval a přišel o většinu jmění. Nakonec se rozhodl navštívit své předky, aby si vypůjčil z jejich ohromného majetku, na kterém lpěli i po smrti. Přiznal by jim, že selhal, a my všichni bychom pak museli snášet jejich pohrdavé pohledy, kdykoli by nás navštívili. Ať už by to bylo na svátek Odpuštění, nebo v Předvečer Zúčtování. Ovšem zpráva, kterou od nich otec přinesl, byla ještě mnohem horší. Dozvěděli jsme se pravdu. Veškeré jmění, které předkové měli, bylo na vázaném účtu Rady duchů, a když před nedávnem Rada duchů přestala existovat, jejich jmění, spolu s veškerým ostatním navázaným, zmizelo. Duchové našich předků své bohatství jen předstírali. Ve skutečnosti měli jenom pár milionů zinů, se kterými se odmítali rozloučit.

Ministrant of Obligation | Art by: Bastien L. Deharme

 

Byla jsem naštvaná, ale otec to na rozdíl ode mne pochopil. Předstírat bohatství bylo důležité i pro nás, i když drahé. Nemohli jsme si dovolit zaměstnávat méně než tři sloužící, aby se o tom nedozvěděli Oligarchové. Jako pontifik se s nimi otec sice stýkal jen zřídka, ale i stát ve stínu Oligarchů bylo něco, po čem mnoho lidí zoufale touží. Nemohli jsme si dovolit dát najevo snížení své sociální úrovně. Každý z rodiny se tedy musel zapojit, jak uměl. Já se stala výběrčí.

„Věděl jsem, že to máš v sobě,“ řekl mi otec a uložil peníze do jedné ze svých mnoha hlubokých kapes. „Neříkal jsem ti, že se to zlepší?“

Jedno zino sem, jedno zino tam. Do účetní knihy něco připsat, něco zamáznout. Všichni výběrčí to dělají.

Ale já to nedokázala. Vím, že právě proto mě do toho otec nutil. Výběrčí si přece musí vybrat i něco pro sebe, řekl mi tehdy se smíchem. Ale mě práce výběrčí nepřinášela radost, i když jsem věděla, že to moje rodina potřebuje, protože jsem viděla, že všechny ty rodiny mají daleko méně peněz než my. Tak jsem si našla druhé, tajné zaměstnání jako asistentka kožomága. Výroba thrullů sice není nic oslnivého, ale jsem v tom dobrá, a platí mi taky dobře. Ale kdyby na to má rodina přišla, jen si představit tu nekončící litanii — výroba thrullů je pod naší úroveň, kdyby to duchové předků zjistili… bohové nám pomáhejte.

Polovinu týdenního výdělku dávám otci, a tou druhou polovinou pomáhám těm nejchudším zaplatit desátky. Mnoha dalším pomoct nedokážu, ale v srdci doufám, že je víc podobných výběrčí, jako jsem já.

Datum: 11. prahz

Místo: Oligarchov, jih

Protokol o vymáhání desátek – shrnutí:

Z celkového počtu 402 jmen v registru:

34 občanů zaplatilo požadovaný desátek ve výši 40% jejich příjmů
339 občanů zaplatilo částečně a souhlasilo se zadlužením (podrobnosti viz Dlužná kniha)
34 občanů se rozhodlo pro veřejné bičování a k nevolnictví
29 občanů zaplatit odmítlo — dle předpisu byl jejich majetek zabaven, spolu s majetkem jejich rodin, a přerozdělen za účelem umoření dluhu

Celkové týdenní odvody:

1 890 zinů v mincích
68 667 zinů v dlužních úpisech
22 852 zinů v předmětech (hrubé ocenění viz poznámky níže)

Předmět 1: počet 4 – klíčové kameny, očarované. Oceněno na 67 zinů.
Předmět 2: počet 2 – sigily, znehodnocené. Oceněno na 55 zinů.
Předmět 3: počet 12 – jeden kvart lidské krve, tepelně ošetřený. Oceněno na 109 zinů.

Dnes se otec vrátil domů naštvaný, očividně mu nevyšel další z plánů na rychlé zbohatnutí. A nevyšel dost těžce, soudě podle jeho zničené nohy, kterou si znovuvytvořil z thrullí kůže. Chtěla jsem se pokusit to nějak vylepšit, aby si nevšiml, ale celý večer soptil a vzteky dupal po domě. Thrullí zlatá maska, kterou měl místo podpatku, tloukla o podlahu tak, že v matčině salónku popadaly z poliček všechny porcelánové panenky. Otec nadával na Selesnyjskou konklávu, že je to banda bezmozků, co žerou otruby a nosí sukýnky z listí. Křičel, že za to, co mu udělali, jednou zničí celou Konklávu. A po celou dobu mu z kapes padaly měděné ziby. Z jeho nadávek jsem pochopila, že šlo o nějaký Izzetský stroj na peníze a o červy. Znělo to zajímavě, ale na podrobnosti jsem se raději neptala.

Otci je lepší se v takových chvílích vyhýbat.

V práci u kožomága Jareka se dnes opravdu stalo něco zajímavého. Zrovna jsem se zabývala tvarováním těla, když jsem Jareka zaslechla v recepci.

„Ticho,“ říkal. „Vaše prosby jsou teď marné.“

Žena prosila o svůj život, což nebylo nic nového. Všichni dlužníci to dělají. Ale ta žena pak dodala, „Mám nějaké informace o zranitelnosti Vitu-Ghazi. Musím to probrat s věřitelem, a dostanu bohatě zaplaceno. Pak se zbavím všech dluhů!“

V návalu zvědavosti jsem nechala kůži na hromadě a skoro zakopla o hromadu kolenních čéšek, jak jsem letěla ke dveřím. Když jsem nakoukla do recepce, spatřila jsem ženu oděnou v selesnyjské róbě tak tenké, že se vznášela jako pavučina. Žena se ovšem pohybovala nepatřičně, prudce a trhaně. Když jsem byla mladší, chtěla jsem celým svým srdcem do Selesnye, studovat jejich učení a přijmout „dar“. Otec tomu ovšem učinil přítrž ještě dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jak mu to říct. Moc o Selesnyi jsem se tedy nedozvěděla, ale jedno vím jistě — žádný Selesnyan by se dobrovolně nestal dlužníkem Syndikátu. Takže tohle bude špeh. Nejspíš z Dimiru.

Jarek ovšem žádné slitování neměl. Vyvolal magii z run, nakreslených ve stínech místnosti. Z prstů mu vyrazila magie jako černý dým, nejdřív nehmotný, ale vzápětí se změnil v dýky. Jediným pohybem stáhl ženu z kůže od hlavy k patě. Její duch se vznesl ke stropu, ale byl v mžiku zachycen a připoután k další kouzelné knize. Jarek pak jen duchovi přikázal, aby se postavil do fronty k ostatním duchům, dnes získaným. Byl jich tucet. Dnešek byl vskutku rušný.

Když na mě zavolal, počítala jsem v duchu do pěti, a pak jsem vyběhla zpoza dveří, jako bych k nim běžela. Vzala jsem mrtvolu, svlékla ji, a natřela vonným olejem, který zastaví rozklad. Studovala jsem své nákresy, abych zvolila nejvhodnější způsob řezů. Dostali jsme objednávku na pokladního thrulla, a vytvořit z mrtvých těl šestitunovou bestii není nic jednoduchého. Obvykle se na to spotřebuje minimálně čtyřicet lidských těl, ale já se dokázala dostat na třicet tři. V podstatě jde vždycky jen o to dvakrát měřit a jednou magicky říznout. Je to jednoduché a staré známé přísloví, ale divili byste se, kolik mágů svá kouzla řežou rovnou, bez měření. Ze zbytků, které po takových zůstanou, já dokážu udělat dalšího celého thrulla.

Začala jsem na tělo uhlíkem kreslit přesné čáry budoucích řezů, ale můj pohled přitahovala úhledně složená hromádka selesnyjských šatů na podlaze.

Camaraderie | Art by: Sidharth Chaturvedi

 

Pomodlila jsem se k předkům, aby mi tu myšlenku pomohli zaplašit.

Jeden z thrullů, kterého jsem dnes vytvořila, zamečel, a očima těkal mezi mnou a šaty na podlaze. Jako by věděl, na co myslím.

„To bych neměla…“ řekla jsem mu. Nemohu si je přece vzít. Patří Orzhově, a jako každá propadnutá věc se zapíše do Účetní knihy:

Předmět 12 542: počet 1 – šaty, selesnyjské, hedvábí. Oceněno na 68 zinů.

Ale nikdo se po nich shánět nebude. Zastrčím šaty do svého vaku.

Možná na tom opravdu nic není.

Znovu jsem pohlédla na záznam 12 542 a představila jsem si, jak by reagoval můj otec. Na druhou stranu, ve všech ostatních ohledech je můj otec báječný. Když jsme na tom byli lépe, podporoval umění, platil za vitrážová okna s portréty předků, co jsou v naší jídelně. Taky investoval do několika menších podniků, mimo jiné i do výroby runových klíčů, které nakonec podstatně změnily pojetí bezpečnosti na celé Ravnice. A se mnou měl otec svatou trpělivost. Když jsem byla mladší, měla jsem jedno období vzdoru… chtěla jsem zjistit, kam doopravdy patřím. Nabarvila jsem si vlasy všemi barvami duhy (samozřejmě kromě zelené… otec tuhle barvu ve svém domě zakázal), a on ani nemrkl. Šel se mnou na bohoslužbu do baziliky jakoby nic. Matka šla tehdy asi deset kroků za námi a tvářila se, že k nám nepatří, aby si toho nevšimly její přítelkyně. Pod mohutnou klenbou baziliky jsem byla nepatrná, ale s otcem vedle mě jsem si uvnitř, v srdci, připadala jako obr. Otec mě vždy podporoval ve všech ohledech, to proto mu dnes já nemohu nic odepřít.

A i díky němu teď vidím, že i v naší gildě je mnoho dobrého.

Datum: 26. prahz

Místo: Pokoj pokání

Protokol o vymáhání desátek – shrnutí:

Vymáhání desátek bylo přerušeno kvůli nepokojům v ulicích. Z Desátého okrsku byly vyslány vojenské posily, aby uklidnily situaci.

No, dnes mám neočekávaně půlden volna, a na zítřek se upřímně řečeno netěším. Lidé se bouří proti dalšímu zvýšení desátků, a mně už nebaví čistit svou zbroj od krve.

Otec odešel do doků za nějakým minotaurem, aby s ním probral možné investice, a matka je celý den v dámském klubu, takže mám celý dům pro sebe.

Netrvalo dlouho, a moje myšlenky se opět vrátily k selesnyjským šatům ukrytým pod mou matrací. Jen si je zkusím, jen pro ten pocit.

Padly mi dokonale. V porovnání se zbrojí, co nosím, jsou jako obláček. Představila jsem si rukávy s ozdobami ve tvaru listí, vlasy sepnuté a svázané popínavou révou, s vpletenými kvítky. Došla jsem do obývacího pokoje a uklonila jsem se před velkou sochou, myslíc na to, že je to Vitu-Ghazi. Tančila jsem jako vánek, prohánějící se mezi větvemi Světostromu, a cítila jsem se zrovna tak volná — zbavená nutnosti týrat lidi, co pracují do úmoru, a brát jim i to málo, co mají.

Najednou bouchly hlavní dveře. Otec se vrátil, a podle zápachu bahna, co s sebou přinesl, nebude zrovna v dobré náladě. Chtěla jsem sundat šaty, ale tkaničky na zádech se zadrhly. Schovala jsem se ve stínech a pozorovala, jak naštvaně rázuje síní a nadává, že ho málem zabila bedna whisky. Strhnul ze sebe promočený plášť, který byl pokrytý páchnoucími říčními odpadky.

„Miri!“ zavolal na mě hlasitě. Myslel si, že jsem u sebe v pokoji. „Miri! Pojď sem.“

Pak si jeho oči přivykly přítmí, a spatřil mě.

Ještě nikdy jsem ho neviděla tak rozzlobeného. Jeho hlas otřásal trámy, až z nich padal prach. Nosit v jeho domě selesnyjské šaty? Vydědí mě. Takže jsem skočila po první výmluvě, co mě napadla.

„Zjistila jsem jistou informaci, otče. O tom, že Vitu-Ghazi je zranitelný.“ Těžce jsem polkla. „Potřebuji se o tom v převleku ujistit a vymyslet, jak toho využít k tomu, abychom dostali Selesnyi na kolena!“

„Kdes k té informaci přišla?“ zíral na mě přimhouřenýma očima, stále rozzlobený. „Tohle nezní jako něco, co by mohl zjistit výběrčí. Promluvím s tvým velitelem.“

Popadla jsem ho za promočenou košili a uvědomila si, že musím prozradit své zaměstnání u kožomága. „To nemám od velitele. Slyšela jsem to od jedné ženy, na vlastní uši.“

„Ale kde?“

„Ta žena prosila o milost, těsně předtím, než ji zabili a uvěznili jejího ducha. Já… ve volném čase pracuji u kožomága.“

Jeho zamračený výraz se nezměnil. Namísto toho, abych si pomohla, jsem ho urazila podruhé. Jestli mám získat jeho důvěru, musím to dokonale prodat.

„Otče, opravdu si myslíš, že bych nosila tyhle hadry, kdybych si nemyslela, že nám to pomůže zbohatnout? Myslíš, že nevidím, jak se s matkou dřete a obětujete pro mě všechno své pohodlí? Od té chvíle, co jsem slyšela o zranitelnosti Selesnye, nemyslím na nic jiného, než jak toho využít pro Orzhov. Práce výběrčí mě naučila boji a zastrašování. A tys mě naučil, jak obelstít systém a vydělat na tom. Prosím, nech mě to dokončit.“

Jeho pohled změkl. Zaťatý postoj se uvolnil, a otec napřáhl ruce k objetí.

Semínko bohatství, co jsem mu zasadila do mysli, se uchytilo, a když mě teď viděl v selesnyjských šatech, neviděl zrádkyni, ale schopnou dceru, co dokáže obnovit rodinné bohatství.

Ale já nevím, co z toho mě děsí víc.

Datum: 7. mokoš

Místo: Areál noviců

Jsem tady! Novopečená Selesnyjka.

A taky mám opravdový deník, z papíru z nadvakrát požehnaných palmových listů se žlutými kvítky. Stránky jsou křehké a příliš silné na to, aby se lehce obracely, a papír na některých místech očividně inkoust odpuzuje… ale je nádherný, a je můj. Už ho nemusím schovávat. Vlastně nás učitelé podporují v tom zapisovat si své zážitky a dojmy kdykoli budeme chtít.

Plains | Art by: James Paick

 

V naší třídě jsou tři stovky noviců. Danika, Caz, a Vasil jsou ve stejném vývojovém lusku. Caz a Vasil jsou negildovní, ale Danika bývala azorijskou zatýkačkou. Ovšem po krveprolití v Udzecu a při následném zátahu se nervově zhroutila a rozhodla se pro změnu. Náš vývojový lusk je spojen se čtyřmi dalšími, a společně tvoříme podpůrnou větev. Několik podpůrných větví pak tvoří kmen obohacení. Pak je tu něco jako kořenový systém, ale v tu chvíli jsem už učitele nedokázala poslouchat, protože mi do uši začal řvát nadávky zápach z šesti set podpaždí celé třídy.

Sice jsme se ráno umyli ve vonné lázni z ovoce a oleje a převlékli do čistě vypraných šatů (tehdy to vonělo přímo božsky), ale očividně Selesnya neví absolutně nic o možnostech omezit pocení. Jeden z noviců se přihlásil a zeptal se na to.

Učitel to nazval součástí naší „přírodní aury“ a slíbil, že si na to zvykneme.

Danika nechala v našem lusku kolovat malou lahvičku, každý jsme si pod nos rozmazali trochu vonného oleje, a pak byli zas schopni poslouchat výklad.

Datum: 12. mokoš

Místo: Shromaždiště Konklávy

Skoro mě to mrzí, ale stýská se mi po domově. Ano, Orzhov má sice své stinné stránky, ale naše hygiena je neporovnatelná, a náš papír se sám od sebe nezmuchlá jen proto, že se na něj špatně podíváte. A bez uzardění přiznám, že mi nikdy předtím nechyběly peníze tak jako teď. Například včera, když mě povolali na mé první Společné Požehnání, věděla jsem, že budu muset mít lepší šaty, než ty mé ukradené, které po týdnu nošení už vypadaly dost sešle. Poblíž areálu noviců ovšem není žádný krejčovský salón, jen pár švadlenek, co šijí šaty doma.

Našla jsem šaty přímo dokonalé, z hedvábí vyšitého zlatými lístky. Moje peněženka mi prakticky vyskočila z kapsy, když jsem je spatřila. Nádherná práce. Musela jsem myslet na to, co by tahle švadlena dokázala s dobrým investorem po boku. Stačilo by zaměstnat půl tuctu dlužníků, aby si odpracovali dluh, během roku by dokázala ztrojnásobit zisk, rozšířit obchod, zaplatit si místo na Cínové ulici, díky tomu přilákat další investory, a pak…

… jenže takhle Selesnyané nepřemýšlí. A ještě hůř. Švadlena nechtěla peníze, ale jen na výměnu měděnou konvici nebo bandem napuštěné prostřihávací nůžky. Předpokládala jsem, že konvice bude jednodušší, protože jsem netušila, co je to druhé vůbec zač. Tak jsem zašla za kovářem, který za konvici chtěl čtyři páry pletených ponožek. Jediná pletačka, co byla poblíž, chtěla za ponožky tři libry bílé vlčí srsti. (Neodvažovala jsem se zeptat, k čemu jí bude.) Našla jsem zraněného vlčího jezdce, který by mi srst dal, ale chtěl za to vyvenčit svoje vlče. Tak jsem ho vyvenčila (rozhodně to nebylo vlče). Dostala srst pro pletačku, a od ní pak ponožky pro kováře. Pomalu jsem začala chápat celý ten smysl výměnného obchodu, ale byla to fuška. Místo studia pobíhat sem a tam, řeknu vám, moje „přírodní aura“ byla to dopoledne naprosto vyzrálá.

Takže jsem se umyla, než jsem se vrátila ke švadleně, protože pak by na to už nebyl čas. Když jsem zaklepala na dveře a nabídla ji konvici, nedokázala jsem potlačit samolibý výraz. „Chtěla bych ji vyměnit za šaty, prosím.“

Vřele se na mě usmála a řekla, „ale k čemu by mi byla druhá konvice?“ A v tu chvíli jsem zaslechla z kuchyně pískot nové konvice na čaj, kterou přinesl před dvaceti minutami rychlejší zákazník. Rozbolela mě hlava. A srdce také.

Když jsem dorazila k ubytovně našeho lusku, Danika pochopila, co se stalo, a podala mi svůj šátek, který naštěstí moje šaty dost vylepšil. Na Požehnání jsme se opozdily, takže jsme si sedly dozadu, aby si nás šaman nevšiml. Po třetí hodině zpěvů jsme se začaly nudit a psaly si poznámky na palmový papír. Zeptala jsem se Daniky, jestli se mnou půjde zítra k Vitu-Ghazi. Vypadalo to, že Danika si zvyká v Konklávě rychleji než já, takže bych se mi mohla hodit jako podpora. Souhlasila, a když se naše poznámky rozpadly na hromádku rozmělněného dřeva, stěží jsme dokázaly potlačit smích.

Věděla jsem, že moje šance na nalezení slabiny Vitu-Ghazi jsou malé. Věděla jsem, že mého otce čeká zklamání. Nikdy už nezískáme zpět své bohatství, ale alespoň mu budu moci bez uzardění říct, že jsem se snažila. A protože se blíží jeho narozeniny, tak možná zapomene i na ten svůj potřeštěný plán. Syndikátu se narozeniny oslavují řetězy z mincí, a Oligarchové, které se otec celý rok snaží zaujmout, ho pokaždé na jeho narozeniny zahrnou zlatem. Takové šperky jsou sice pro Oligarchy jen nicotnost, ale nám pomůžou vystačit na měsíce, možná že i na celý rok.

Když jsem byla malá, a peníze ještě nechápala, pomáhala jsem otci stříhat mince z řetízků a skládat je do sloupečků. Polovinu peněz daroval církvi, jak kázala povinnost, a druhou polovinu utratil na dromarských dostizích. Byla to šance proměnit malý pakatel na bohatství. Vždycky mě bral s sebou, sedávala jsem mu na klíně, ale vždycky jsem spadla, když rozrušeně vstal — ať už z děkoval předkům z radosti z vítězství, nebo je při prohře rozzlobeně proklínal. To druhé bylo mnohem častější.

Každý rok se pak domů vracel s prázdnými kapsami a s širokým úsměvem, tvrdil, jak blizoučko byl obrovské výhře, a jak jednoho dne konečně zbohatne a pak mi koupí všechno, co si jen budu přát. A pak mě štípl do ucha a naoko zalapal po dechu, když z něj vytáhl zlatou minci.

Uff. To Požehnání se táhne čtvrtou hodinu. Necítím zadek. Bohové, jak já chci domů.

Datum: 13. mokoš

Místo: Areál noviců

Dnes jsme se naučili rostoucí kouzlo. Ostatní z lusku očividně nalezli svůj „dar“, a byli hned schopni kouzlem způsobit klíčení semínek a růst zdravých rostlin. Já se celou dobu modlila k předkům, aby se stalo něco, cokoliv, dřív než se učitel vrátí z meditací a uvidí můj květináč plný hlíny prázdný.

„Zkusila jsi Chvalozpěv Vitu-Ghazi?“ zeptal se mě Vasil s ustaraným výrazem.

Zavrtěla jsem hlavou. Celý včerejšek jsem strávila sháněním čajové konvice a neměla jsem čas cvičit. Vasil mi pomohl se slovy, a když jsem zpívala, pod hlínou se něco hýbalo, ale žádné klíčky nevyrazily. Vyhrabala jsem semínka a podržela je v dlani. Bílá semínka okamžitě zhnědla a seschla.

„Neboj,“ řekl Caz a zasadil mi do květináče nová semínka. „Tohle kouzlo na růst semínek je blbuvzdorné.“ Pošťouchnul mě. „Neučí je tu proto, že je tak jednoduché, a novicové by se pak nepotřebovali učit chvalozpěvy.“ Caz zkroutil prsty do spirály, objevila se kulička zeleného světla, a on ji protřel mezi prsty a pustil do svého květináče. Jeho rostlina okamžitě narostla na dvojnásobek.

Zkusila jsem to samé, a opravdu se v mém květináči objevily tři výhonky. Na okamžik jsem byla nadšená, ale vzápětí uschly, stejně jako ta semínka předtím.

Když všem z mého lusku došly nápady, zkusili mi pomoct ostatní z větve. Taky bezúspěšně. Pak se mi snažil poradit novic z kmene. Ale nepomohlo nic. A učitel se za chvíli vrátí. Napadlo mě, jestli to není tím, že jsem se v životě dotkla až příliš mnoha mrtvých věcí.

Danika se ale nevzdala. Pomáhala mi zas a znovu s chvalozpěvy, dokud se učitel nevrátil, a v poslední chvíli nám vyměnila květináče.

„Dobrá práce,“ řekl mi učitel, když si osahal lístky a zjistil jejich zdraví a pružnost. „Velmi dobrá.“ Pak se přesunul k Danice a k jejím zvadlým výhonkům. „Jednoho dne svůj dar nalezneš,“ řekl jí. „Ale dnešek bys raději měla strávit meditacemi.“

Později jsem se Daniky zeptala, proč to udělala. Řekla mi, že věděla, jak moc chci navštívit Vitu-Ghazi, a když nemůžeme jít společně, půjdu tam alespoň já. Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem naprosto ohromená její šlechetností, a taky laskavostí všech ostatních, co se mi snažili pomoci.

Takže jsem do gildovní síně šla sama, a když jsem se ocitla před Světostromem, byla jsem uchvácená. Vidět ho na vlastní oči bylo hořkosladké. Byl tak dokonalý, tak klidný, a architektura okolo něj vypadala jako stvořená z mlhy a oparu, a ne z kamene. Ale věděla jsem taky, že zítra se vrátím domů z prázdnýma rukama a otec bude zklamaný. Najednou mě ale něco zabrnělo na stehně. Sáhla jsem tam, a objevila skrytou kapsu v mých šatech. Předtím jsem si ji nevšimla. Vlastně jsem si byla jistá, že tam až doteď nebyla. Sáhla jsem tam, a zahlédla poslední rozptýlené zbytky maskovací magie. Kapsa byla najednou těžká a tahala mě za šaty.

Ujistila jsem se, že se nikdo nedívá, a vytáhla to, co bylo v kapse. Byl to artefakt… selesnyjský. Jakoby pulsoval v mé ruce, a když jsem ho zvedla směrem k Vitu-Ghazi, zahlédla jsem skrz něj šokující pravdu. Velký strom byl uzdraven po útoku Izzetského mága, ale ta uzdravení byla jen povrchová. Pod kůrou bylo poznat, jak slabý strom je, ve větvích byly stovky mikroprasklin, a pečlivě ukryté podpěry stěží dokázaly udržet váhu stromu. Stačí jedna dobře mířená rána, a celý strom se vyvrátí. Tentokrát nadobro.

Tenhle artefakt má pro Orzhov cenu desítek milionů. A možná mnohem víc. Naše rodina se dostane z potíží, a můj otec na mě bude pyšný.

Datum: 14. mokoš

Místo: moje ložnice

Včera večer jsem běžela celou cestu od Konklávy domů, dychtivá oznámit otci vše, co jsem objevila. Zpocená a bez dechu jsem rozrazila dveře. Ale než jsem stačila otevřít ústa, otec mě zpražil pohledem a nakázal sloužícím, aby mě vykoupali a navoněli, našli pro mě vhodné oblečení, a připravili mi vhodnou večeři. Do té doby odmítl cokoli poslouchat. Poslal také lístek pro matku, aby se laskavě dostavila z dámského klubu na večeři. Když matka dorazila, začala mi z vlasů oždibávat větévky a kvítky, jako vlčice, starající se mláděti o srst.

„Stýskalo se mi, Miri,“ řekla mi, a tehdy poprvé se mi zdálo, že moje jméno řekla s nějakou chutí. Ta hanba, kterou ze mě vždy matka cítila, byla náhle pryč. „Bez tebe to tu nebylo ono. Otec byl nesnesitelný, každému vykládal, jak statečná dcera jsi.“

Z kuchyně zavonělo hovězí. Po týdnu diety sestávající z otrub a sušeného ovoce jsem se málem utopila ve vlastních slinách. Chtěla jsem vyrazit do jídelny, ale matka mě popadla za bradu a podívala se mi přímo do očí.

„Vím, že tvoje cesta do Selesnye byla jen záminka. Už od dětství máš tu gildu ve svém srdci. Vím to, mé dítě, protože matky vždycky vědí. Takže raději řekni otci, žes našla tohle.“ A podala mi artefakt — drobnou korunku, vyzařující měkké, bílé světlo. „Řekni mu, žes to sebrala ze síní Vitu-Ghazi. A vymysli si nějaký příběh, aby otci alespoň nějakou dobu vystačil na sny o rychlém zbohatnutí.“

S tím, co matka řekla, jsem se večeře už opravdu nemohla dočkat. Dokonce se k nám přidali i duchové předků, dokonale naštvaní a nasupení pohledem na hodovní tabuli, o které věděli, že si ji nemůžeme dovolit. Řekla jsem svůj příběh a otec visel na každém mém slově. Smál se, když jsem vyprávěla o tom papíru odpuzujícím inkoust a o mé dopolední zkušenosti s výměnným obchodem. Matka se usmívala, a v jejích očích jsem spatřila hrdost. Tehdy jsem si uvědomila, že naše rodina bohatá je, sice ne mincemi, ale láskou. Pomyslela jsem i na přátele, které jsem v Konklávě získala. Na hluboké vztahy vytvořené za tak krátkou chvíli. Vztahy, kterých se tak snadno nevzdám.

Když jsem se ve vyprávění dostala k Vitu-Ghazi, neřekla jsem o poškození stromu a o tom, že naše rodina by mohla získat obrovské bohatství. Místo toho jsem otci dala korunku, co jsem dostala od matky.

„Koruna sblížení? Miri, ta má cenu tisíců!“ vykřikl otec, vyskočil, pevně mě objal, a my si s matkou vyměnily spiklenecký pohled.

Crown of Convergence | Art by: Jen Page

 

„Udělala jsem to pro tebe, otče. Chtěla jsem, abys byl pyšný.“

„Ale Miri, já jsem na tebe byl vždycky pyšný,“ odpověděl. „A mou lásku k tobě nezmění žádné bohatství, jakkoli velké.“

Tohle je poslední zápis do mého selesnyjského deníku. Nechci, aby ho otec objevil, i když pochybuji, že papír vydrží v domě déle než pár měsíců, obzvlášť když je rozmáčený slzami.

Datum: 29. mokoš

Místo: Oligarchov, sever

Protokol o vymáhání desátek – shrnutí:

Z celkového počtu 614 jmen v registru:

551 občanů zaplatilo požadovaný desátek ve výši 18% jejich příjmů
65 občanů zaplatilo částečně a souhlasilo se zadlužením (podrobnosti viz Dlužná kniha)
5 občanů se rozhodlo pro veřejné bičování a k nevolnictví
0 občanů zaplatit odmítlo

Celkové týdenní odvody:

68 417 zinů v mincích
3 670 zinů v dlužních úpisech
2 852 zinů v předmětech (hrubé ocenění viz poznámky níže)

Předmět 1: počet 3 – runy, očarované. Oceněno na 67 zinů.
Předmět 2: počet 1 – sigil, velmi znehodnocený. Oceněno na 75 zinů.
Předmět 3: počet 12 – lahvička netopýřího guana. Oceněno na 205 zinů.

Jsem zpátky v práci, a je to lepší. Naštěstí jsem zameškala to nejhorší období bouří, a když teď Syndikát snížil desátky na osmnáct procent, věci se uklidnily. Už měsíc nemusím umývat krev.

Minulý týden měl otec narozeniny. Jako obvykle přinesl domů malé jmění v mincových náhrdelnících, ale řekl, že ten nejhezčí dárek dostal ode mě.

„Je to očarovaný mincovní strom,“ řekla jsem, když jsem mu podávala květináč. Pohlédl na sotva vzrostlý semenáček a zamračil se. Už chtěl zaječet něco ve smyslu, že v domě nedovolí absolutně nic zeleného, ale já jsem sáhla do hlíny a vytáhla zlatou minci.

Oči se mu okamžitě rozzářily.

„Včera jsem ho sebrala ze zabavených věcí,“ řekla jsem. „Každou noc se urodí jedna mince.“

A od té doby se o rostlinku můj otec vzorně stará — zalévá ji, dohlíží, aby měla dost slunce, a když si myslí, že ho nikdo nevidí, mluví na ni. A každou noc, když můj otec usne, a než se já vydám potají na noční směnu u kožomága, vložím ho hlíny minci.

To, že se v našem domě nakonec přece jen usadila zeleň, mě naplňuje nadějí. Zatím je to jen semenáček, ale brzy se rozroste dál, a já, jak doufám, s ním.

>>> Příběh desátý >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

4 komentáře k “Magic Story: Příběhy z Ravnicy 9 – Účetní kniha ukrytého jmění”

  1. Hlimak napsal:

    Čtení tohoto příběhu se mi hodně líbilo. Napojení na předchozí příběhy bloku, tak i zapasovaní Orzhov člena do Selesnye. Zakončeno mincovním stromem výborný nápad.

  2. Povaleč napsal:

    Líbilo se mi využití padoucha z předchozí povídky jako víceméně kladné postavy i že autorka dokázala představit aspoň trochu lidsky a sympaticky i něco tak hnusného jako je Orhozov 🙂

  3. MJM napsal:

    Jojo, tahle je moc povedená. A taky se mi líbí, že ukázali, že Orzhov nemusí být spojen jen s negativními vlastnostmi.

    • Honza2 napsal:

      Všechny ty povídky jsou o „normálních“ lidech. Takže tam pro padouchy typu Bolase není místo. V první povídce měl dokonce i Lazav trošku „Vetinariho“ chvilku.

      Jak už říkala soudružka učitelka: „V každém bývá cosi dobrého. Dokonce i v chlebníku…“

Zanechte odpověď